Karel Janský, Jiří Sedlák
Psychologická poradna Brno
karel@jansky.cz, jirisedlakdrsc@seznam.cz
Abstrakt
Stát vstupuje přes sociálně právní oddělení do rodin. Ministerstvo práce a sociálních věcí uvažuje o zlepšení autority sociálních oddělení při jejich sociálně právní ochraně dětí. Dosavadní praxe ukazuje, že se tato oddělení soustřeďují hlavně na řešení technických a administrativních problémů. Systém sociálně právní ochrany dětí je v ČR roztříštěný. Odborníci na práva dětí více než deset roků neznají téměř nic o domácím násilí. Neprovádějí na většině z 220 pracovišť podrobné zápisy o jednání s oběťmi domácího násilí. Orgány, které mají dohlížet na práva dětí se často snaží za každou cenu zajistit rodiči - agresorovi kontakt s dítětem, i když se hrubě choval nejen k druhému rodiči, ale i k dítěti.
Klíčová slova
neznalost o domácím násilí, kontakt s dětmi
Úvod
Výbor OSN pro lidská práva doporučil ČR, aby se v ČR uplatňovala Úmluva v celé její šíři, a to pomocí spolupráce státních orgánů s nestátními organizacemi. Na základě tohoto doporučení se měl realizovat jeho převod do všech státních orgánů a organizací, které by měly při projednávání domácího násilí (dále jen DN) začít uplatňovat Úmluvu. Uplynuly tři roky a v praxi to příliš poznat není. Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách a vyhláška č. 505/2006 Sb.je pro praktickou realizaci neobyčejně komplikovanou normou.
Městských nebo obecních úřadů, je v ČR celkem 222. Proškolení všech zaměstnanců sociálních útvarů je v krátké době neřešitelné. První takové školení zorganizoval Pardubický kraj. Jde o vzdělávací program zaměřený na zvládání krizových situací a ke komunikaci s agresivními klienty. Podle informací, které jsme získali není zařazeno školení ke specifickým otázkám DN. Kromě útvarů sociálněprávní ochrany dítěte při magistrátech, při městských a obecních úřadech, pracují sociální pracovníci také v krizových centrech, v domovech pro matky s dětmi v tísni a na dalších pracovištích. S domácím násilím a s jeho projevy se mohou kdykoli setkat.
Pokyny a informace poskytují občanská sdružení i státní organizace (např. Magdalenium, Naše dítě, Nadace rozvoje Občanské společnosti, BKB, městské magistráty,. zdravotnické odbory okresních výborů, Ženy bez násilí, Rosa, proFem, LLP a další), vydaly velké množství letáků, které jsou přístupné všem, kteří přijdou na úřad, do čekárny lékaře apod. Obsahují důležité informace (např. o možnosti trestně stíhat pachatele, o postavení osoby ohrožené domácím násilím, adresy a telefonní čísla pomáhajících organizací, návod na bezpečnostní plán obětí DN, popis typických znaků DN, informace o syndromu týrané ženy, příklady způsobů napadání násilníkem, návody jak chránit děti před DN, charakteristiky mýtů o DN, návod jak se zachovat při nenadálém útoku, o bezplatné pomoci obětem DN atd.). Také na útvarech sociálně právní ochrany dítěte jsou letáky k dispozici. Podle našeho názoru jsou sice letáky dobrá věc, ale pomoc obětem DN příliš neposkytují. Účinnější jsou manuály, které mají v současné době jen policisté a ve stručnější podobě lékaři. Pro sociální pracovníky nebyly zkoncipovány.
V mediích návrhy, které podaly různé organizace na zlepšení práce sociálních oddělení jsou zaměřeny na řešení administrativních a technických opatření, jako např.. na přetíženost pracovníků. Na jednoho sociálního pracovníka připadá až 362 případů. Podle průzkumu by se to mělo změnit na poměr 40-50, případně maximálně na 80-100 případů. Dotace, které dostávají od státu, tato oddělení často nevyužívají a vracejí zpět. Z toho důvodu nestačí včas podchytit a řešit všechny naléhavé případy. Ministerstvo uvažuje o sjednocení pravidel rodinného práva a dosáhnout, aby pracovníci sociálních oddělení byli kvalitní po stránce odborné a aby byli psychicky zdatní. Jsme přesvědčeni o tom, že by měli mít vysokoškolské vzdělání.
Přetíženost sociálních pracovníků vede k tomu, že jsou některé případy týrání dětí buď po odhalení vůbec neřešeny nebo se po odhalení řešily se značnou časovou prodlevou. A sociální pracovnice v tom nejsou samy. Totéž se týká i oddělení policie.
Angažovanost sociálních oddělení nezáleží na tom, že by se u dospělých obětí DN nacházely v tzv. „prvním sledu.“ Většina dospělých osob, ohrožených DN násilím se nejdříve obrátí na nějakou poradnu. V ní slovně popíše svoje problémy. Uvede konkrétní fakta. Měla by předložit lékařské zprávy, zprávy psychologa, případně korespondenci s osobou, která ji a dítě ohrožuje. Většinou jde o kombinaci, kdy je týrání vystavena sama a zároveň přímo nebo nepřímo i děti. Dostane poučení od právníka a psychologa, že je na místě ohlásit podezření z páchání trestného činu na odboru sociálně právní ochrany dětí a mládeže a pokud jde o zranění i na policii. Sociální odbor by měl oznámit vzniklou situaci polici. při návštěvě oběti na některém z oddělení policie službu konající policista sepíše protokol. V něm by měl uvést všechny podrobnosti.
Sociální odbory hrají v tomto procesu významnou roli především v případech „masivního“ ohrožení nezletilých přímými fyzickými útoky, které zanechávají zřetelné stopy. Tehdy patří sociální oddělení k tzv. pomáhajícím profesím „prvního sledu.“ Jde o „úřední osoby,“ jejichž činnost řídí metodicky ministerstvo práce a sociálních věcí. I když (jen v některých případech) sociální pracovník navrhne policii prošetřit podezření na spáchání trestného činu, policie se přednostně zabývá spíše závažnějšími činy a tzv.„drobnými delikty“ se už tolik nestačí zabývat. Tím někdy bývá případ „zameten pod koberec“ již v této fázi.
Setkali jsme se i s tím, že sociální pracovník, i když viděl modřiny u nezletilého, tak prohlásil, že si to mohlo dítě způsobit při rvačce nebo si to mohlo způsobit samo a žádný zápis nepořizoval a tím to všechno považoval za vyřízené. Mohl mít pravdu.
Mnohý sociální pracovník neumí DN ani pojmenovat a nedokáže rozlišit, že jde o závažný společenský problém, kdy je jeho povinností napomáhat v jeho řešení. Většinou činy jen popíše, a to často nepřesně, obecně a spis založí.
Nejen fyzické násilí a psychické formy útisku nezletilých, ale také sociální formy v rodině by měly patřit do kompetence sociálních oddělení. Avšak způsoby, jimiž násilníci ohrožují blízké osoby, mívají nejrůznější podoby. Od násilného vyhazování oběti na chodbu nebo na ulici, např. i v noční košili, přes zamykání vchodových dveří do bytu či zamykání dveří např. od kuchyně, až po zakazování, aby se oběť stýkala s příbuznými, s přáteli apod. V některých případech, naštěstí velmi řídkých, dochází k extrémním formám. Pracovníci těchto oddělení řeší závažné případy se zpožděním nebo vůbec ne.
DN je samo o sobě časté a natolik společensky nebezpečné, že by se měla oběť DN co nejdříve rozhodnout a požádat o ochranu. Může to být dospívající, jeho rodič nebo dospělý. Začít může buď na policii nebo na sociálním oddělení. Podle obsahu své žádosti. Bohužel oběti s ní dlouho váhají, často i mnoho roků. Má to mnoho příčin.
Nejčastější omyly
Oběť DN přichází na odbor sociálně právní ochrany dětí
Jednotlivé fáze po prvotním setkání oběti DN na sociálním oddělení mohou probíhat rozličně. Během nich sociální pracovník:
vyslechne oběť
nezapíše výpověď vůbec, jen si s obětí popovídá a přitom si čmárá
zapíše výpověď neúplně bez závažných podrobností
v zápisu nevynechá nic podstatného, ale založí jej do spisu
zápis oběti nepředá
zápis oběti předloží k podpisu
na požádání zápis vydá
z výpovědi a dalších šetření zkoncipuje zprávu pro soudní spis
v popisu práce nemá povinnost informovat oběť o jejích právech
nemusí oběť seznamovat s dalším průběhem šetření.
ve zprávě pro soud vynechá hlavní podstatu zápisu a námitky oběti
Když bylo zjištěno týrání dětí rodiči v úplné rodině, mnozí odborníci jsou přesvědčeni o tom, že dítě má zůstat v rodině a nemá být rodině odebráno. Děti byly ovšem svědky rozporů mezi rodiči, často byly psychicky nebo fyzicky týrány, mají z rodičů strach. V takových případech by bylo na místě uplatnit závazný pokyn Úmluvy o právech dětí. V Úmluvě se uvádí, že dítě má právo vyrůstat v atmosféře štěstí a porozumění. Dítě má právo se vzepřít. Stát má povinnost chránit děti před jakýmkoliv násilím a nevhodným zacházením. Názory o úplné rodině za každou cenu jsou v rozporu s Úmluvou.
Setkali jsme se s návrhem (např. P. Král 2008), že by bylo vhodné problematiku DN zpracovat populárně vědeckou formou jako to činí již několik roků tzv. zpívající právník Ivo Jahelka. Forma takového zpracování by mohla být účinnější než letáky.
Mnohé sociální útvary splní ohlašovací povinnost až na upozornění. Když se začala stavět továrna firmy Hyundai v Šošovicích na Ostravsku, stouply ceny nájemného v širokém okolí, včetně ubytoven. Sociálně nejslabší rodiny skončily na ulici jako bezdomovci. Každý rok takto končilo patnáct lidí, kteří neměli na nájem a dostali výpověď z bytu. Bydleli pak pod stanem v lese a zanedbané děti jim sociálka s pomocí policie a soudu odebrala. Jen ve Frýdku Místku takto skončilo 40 rodin.
To je závažný problém, který se týká i sousedů. Ti sice dobře vědí o tom, že jsou nezletilí i dospělí jedinci v některých rodinách týráni. Slyší nářek, pláč. Vědí, že v lese táboří rodiny s dětmi. U některých případů zanedbaných dětí trvá až šest roků než policii někdo na takový případ upozorní.
Sociální pracovnice není možno považovat za detektivy. Mají omezené pravomoci a je jich málo. M. Vodičková před lety navrhla, aby také zdravotní pojišťovny převzaly ohlašovací povinnost, takže by bylo možné zachytit řadu případů, které jsou v současné době v anonymitě. Pojišťovny dostávají informace o každém lékařském výkonu. Když se některý nezletilý třeba rok nedostaví k lékaři, když se u jiného opakují zranění nebo jiné zdravotní problémy opakovaně a delší dobu, mohla by pojišťovna na takové případy automaticky upozornit sociálně právní orgán. Jestliže se bude naše společnost ještě více sociálně diferencovat, podobné případy budou četnější a problém bude zapotřebí řešit (srov.: L. Kyša 2007).
Nejčastější rozpor vzniká tehdy, když nedojde k diferenciaci případů běžného vzájemného násilí od případů DN nebo když se případy zamění. Komplikovanější situace nastala, když byl dospívající týrán milencem matky. Řešili jsme to v naší poradně několik roků. Matka milence ještě podněcovala v jeho násilných aktivitách. Dospívající 15letý chlapec s ní odmítal hovořit, brát jí telefony, odpovídat na její SMS. Byl na základě návrhu sociálního oddělení a soudní znalkyně umístěn do tzv. „neutrálního prostředí,“ ve kterém si měl „ujasnit“ svůj postoj k matce.
To bylo krajní řešení. Podle nás soudce v tomto případě pochybil. Dítě se má sice stýkat s oběma rodiči, ale toto doporučení se zaměňuje za povinnost a dává se přednost právu rodiče nad právem dítěte.
Diagnózu případů psychického, sociálního,a také ekonomického typu DN násilí je obtížné realizovat i odbornými psychology. Nejsou na to připraveni, protože jde o velmi úzce specializovaný a nový problém, který navíc zasahuje do několika oborů. Po pracovnících útvarů sociálně právní ochrany dětí nikdo nepožaduje, aby prováděli diagnózu DN. Měli by však dodržovat ohlašovací povinnost, a to dokonce i tehdy, když jenom vznikne podezření z páchání trestného činu a toto podezření je podloženo důkazy (např. lékařskými zprávami, zprávami z psychologických poraden, viditelnými stopami na těle a v psychice. Protože jsou některé příznaky obtížně zjistitelné, měli by mít zaměstnanci tohoto oddělení vysokoškolské vzdělán. Měli by být navíc speciálně vyškoleni a měli by mít k dispozici písemné manuály. Týká se to hlavně středně intenzivních, ale dlouhotrvajících nebo i slabých, ale také dlouhotrvajících psychických, fyzických, sociálních, ekonomických následků po atacích domácích násilníků. Zastáváme tento názor proto, že v uvedených případech příznaky u obětí DN násilí unikají pozornosti nejen okolí, ale i sociálním pracovníkům, kteří vůbec nemohou znát příznaky. Do metodických pokynů by mělo být zařazeno upozornění, že ohrožené osoby vyžadují citlivý a detailně poučený přístup.
Administrativa
Před několika roky jsme upozornili na to, že je činnost útvarů sociálně právní ochrany dětí a mládeže v pomoci obětem DN velmi slabým článkem v pomoci obětem DN. Zaměření na vnější znaky v péči o nezletilé znamená používat převážně administrativní formy řešení problémů. Téměř všichni sociální pracovníci neznají, jak rozlišovat, zda jde nebo nejde o domácí násilí.V podstatě to ani není a nemůže být náplní jejich práce. Mají však povinnost i málo zřetelné případy hlásit (srov.: J. Sedlák a spol. 2004).
Úloha sociálních pracovnic někdy selže. Kromě toho není jednotá v posuzování a také v konkrétních návrzích i v řešení problémů péče o nezletilé. Na to poukázala např. A. Čurdová (2008). Na tiskové konferenci v srpnu 2008 navrhla, aby děti od 14 roků mohly rozhodovat o tom, kterému z rodičů chtějí být svěřeny do péče i jak má být upraven styk s druhým rodičem. Následoval záporný komentář od Petra Uhla, který zastával názor zachovat celistvost rodiny. Avšak ani po rozvodu soudy neberou ohled na tyto děti a nutí je vídat se s otcem, který je buď týral nebo jim způsobil jinou újmu, např. tím, že viděly a slyšely jeho projevy násilí či byly samy týrány. Pak není divu, že mezi dítětem a jeho rodičem vázne komunikace. Proto není žádoucí styk nařizovat. Dítě má být vždycky slyšeno, a to adekvátním způsobem, vzhledem k jeho věku a rozumové vyspělosti.
Zvlášť citlivě je třeba postupovat v období, kdy dítě prochází pubertou. Podle psychické vyspělosti je schopno formulovat svůj názor. Úřady i soudy by měly dítě nejen vyslyšet ale také jeho názoru věnovat pozornost. To se dnes už často i děje. Ale umožnit mu, aby se samo rozhodlo, to se nedodržuje. P. Uhl je přesvědčen o tom, že v pubertě je dítě snadno ovlivnitelné a manipulovatelné rodičem, s nímž žije. Přiklání se k tomu, že jde většinou o vznik zavrženého rodiče. Avšak děti jsou svéprávné bytosti, nejsou náchylné k podléhání manipulaci. Manipulace není otázkou věku a nebrání v rozhodování.Manipulaci by bylo třeba prokazovat, což se neděje. Ivana Levá prohlásila, že už ve 14 letech je dítě schopné říci, že se chce stýkat s oběma rodiči nebo že se s jedním stýkat nechce, protože je týral. Podle D. Stehlíkové se často nebere zřetel na názory dětí a to by se mělo změnit (sr.: A. Cerqueirová 2008).
Často dospělá oběť násilí neví, že může buď psychologa nebo právníka či jinou osobu písemně pověřit, aby ho na sociální oddělení doprovázel. Jde o tzv. pověřence. Pověřenec má právo jednání sledovat a mít věcné připomínky k úplnosti nebo k přesnosti zápisu. Nikdo však oběť nepoučil o tom, že se může dodatečně k zápisu sociálního oddělení písemně vyjádřit, že může uvést svoje doplňky či výhrady k některým formulacím v zápisu a požadovat, aby její připomínky byly uvedeny ve zprávě pro soud. Také má právo učinit o rozhovoru na sociálním oddělení vlastní záznam a použít jej při soudním řízení a samozřejmě uvést svědka, který byl jednání přítomen. (srov.: J. Sedlák 2003).
Většina obětí DN potřebuje být na každém kroku vedena. Včetně návštěv na sociálním odboru. Potřebují pomoc při koncipovat podání i pro případné připomínky, protože to samy neumí. Dělají chyby a pak jde případ do ztracena. Podobných případů denní tisk a media přinesla relativně velké množství.
Právní praxe ve spolupráci se sociálními pracovníky poškozuje nezletilé oběti násilníků. Procesní postavení oběti je totiž o několik stupňů horší než je tomu u agresorů. Poněvadž obžalobu a stát zastupuje kolizní pracovník a státní zástupce, může být jedině on zástupcem oběti v případě trestního řízení. Rodič nemá právo zasahovat do soudního procesu, ani např. podat odvolání v případě, když soud pachatele osvobodí. Dokonce i když je soudním rozhodnutím omezena osobní svoboda nezletilého, rodič nemá oprávnění podat stížnost na soud, ani sám ani jménem svého dítěte. Stal se případ (srov.: Tereza Smutná z Prahy), že soud rozhodl umístit dítě kvůli neshodám mezi rodiči do psychiatrického zařízení. Ústavní soud zamítl stížnost matky, která namítala, že bylo účelem rozsudku snaha takto ovlivnit vztah dítěte k matce. Důvodem zamítnutí byla formulace v zákoně o rodině, podle něhož rodič nemůže dítě zastupovat v právních úkonech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči. Podat stížnost může v takových případech pouze opatrovník. Opatrovník, na kterého se pak matka obrátila, stížnost nepodal (srov.: ras, ČTK 2008).
Za novinku z poslední doby můžeme považovat to, že o zákazu styku rodičů s dětmi rozhodují v okresních opatrovnických soudech speciálně vyškolení soudci, kteří mají o domácím násilí znalosti. Naproti tomu na krajských soudech rozhodují soudci, kteří nejsou na uvedenou problematiku specializovaní.
Kazuistiky
Příklad 1. Poučný je bílinský případ dvou zanedbávaných předškolních dětí (3 a 4). Sousedé dlouho tajili to, co viděli a slyšeli. Nad rodinou byl soudem určen sociální dohled, avšak nebyl realizován, protože návrh byl sice sociálním útvarem podán, avšak v termínu sociální pracovnice nedodala doklady od lékaře včas. Soud proto řešení případu odložil (srov.: J. Nussberger 2008). Asi po pěti měsících dal soused anonymně podnět sociálním pracovnicím, protože slyšel pláč dětí. Přítomni zásahu byli i policisté. Rodiče zamykali obě děti do komory bez světla, místnost byla nevětraná. Děti ležely na počurané matraci, mezi výkaly a ve špíně. Šlo o zřetelné sociální, psychické i fyzické formy týrání, protože šlo o uzamykání dětí a o jejich izolaci od okolního světa navíc v neosvětlené místnosti. Policista vypověděl, že starší chlapec měl na hlavě bouli a na rukou jizvy od kousání. Oba hoši byli nemytí, špinaví, zavšivení, žili ve výkalech. Vydávali pouze zvuky jako je bručení a vrčení. Sociální pracovnice ve své zprávě uvedla, že rodiče děti nikdy nepohladili, nechávali je v uzamčené místnosti plakat celé dny, pro obě děti měli jen jeden kočárek, děti teple neoblékali, takže sociální pracovnice zjistila, že byly nedostatečně oblečené. Lékařka uvedla, že měly děti na tělech modřiny a boule a že rodiče nebyli schopni posoudit hodnotu své péče, nedocházeli s dětmi na vyšetření. Bylo provedeno psychologické vyšetření Psycholog zjistil, že byly děti vystaveny dlouhodobému psychickému týrání. Čtyřletý byl na úrovni rok a půl starého dítěte. Jedl rukama, kousal sebe i další děti později při jeho umístění v ústavu. Měl potíže s konverzací, absentovaly u něho dovednosti při používání příborů, neznalost WC, neměl vytvořeny základní hygienické návyky jako je čištění zubů, používání kapesníku apod. Na návrh sociální pracovnice byly děti umístěny do kojeneckého ústavu. Oba rodiče byli závislí na alkoholu. Týrání popřeli.Byli obžalováni z ohrožování mravní výchovy a mládeže a z týrání svěřené osoby. Otec byl odsouzen už dříve za pohlavní zneužívání a za znásilnění. Byl to recidivista (sr.:A. Janoušek 2008, čtk 2008).
Příklad 2. Případ desetileté dívky z Dubí patří k těm případům, které značně vybočují z normy. Vietnamští rodiče dívku bili. To zanechalo na jejím těle stopy, kterých si povšimla učitelka ve škole při hodině tělocviku. Fyzické násilí způsobilo podlitiny. Učitelka oprávněně informovala sociálního pracovníka a dětskou lékařku. Po splnění ohlašovací povinnosti se případu ujali policisté. Při vyšetřování vyšlo najevo, že byla dívka svými rodiči v rodinném domku dočasně uvězněna ve sklepě, svázána vodítkem na psa na rukou, přivázána k radiátoru. Surově ji bila matka i otec, který ji dokonce udeřil několikrát tyčí. Dívka se bála lékařů i pacientů v nemocnici (srov.: K. Otcovský 2008).
Příklad 3. Ve stanu u řeky v Dobříši žil se svými rodiči 4 letý, těžce nemocný chlapec. To trvalo několik měsíců, než se o tom dozvěděl odbor sociálně právní ochrany dětí. Policisté se bránili slovy, že je nikdo o pomoc nepožádal. Případ se dostal k soudu. Během jednání byly vyslechnuty lékařky, soudní znalec a sociální pracovnice. Vedoucí sociálního odboru o situaci chlapce nevěděla. Rodiče se k soudu nedostavili.
Závěr
Omyly, kterých se sociální pracovníci na různých úrovních (Magistráty, Městské a Obecní úřady, krizová centra, domovy pro matky s dětmi v tísni apod.) dopouštějí, nelze přisuzovat jen jim. Jsou vázány předpisy a nařízeními, které už neodpovídají současným vědeckým poznatkům. Na rozdíl od sociálních pracovníků má psycholog ověřovat pravdivost výpovědí týraných i trýznitelů. Sociální pracovník si s tím nemůže vědět rady. Není na to školen. Proto tvrdí, že je ověřování toho, co je a co není pravda, obtížné a také z toho důvodu se řešení případu vyhýbá. (srov.: P. Komárková 2008).
Literatura
Böhmová,Olga, Bruthans, Jiří, ČTK: O děti nedbali, naopak je týrali. HaNo 18, 2008, č. 189, s. 14, 13.8.08.
Cergueirová, Andrea: Vosí hnízdo v podobě dětí coby svéprávných bytostí. HaNo 18, 2008, č. 86, s. 12, 11.4.08.
čtk: Další případ týraných dětí má jít k soudu. HN 25.-17.7.2008, s. 3.
Janoušek, Artur: Děti ani neumí mluvit, rodiče je týrali a zavírali. MFD 19, 2008, č. 173, s. A 5, 25.7.08.
Komárková, Pavla: Neplakal, nekřičel, nic. Od včerejška pokračuje maratón svědeckých výpovědí v případu kauzy Kuřim. MFD 19, 2008, č. 172, s. C 2, 24.7.08.
Král, Pavel: Ivo Jahelka: Příběhy přibývají. Zpívající právník Ivo Jahelka si vytvořil umělecké renomé již před více než dvěma dekádami, nicméně nápady a především chuť házet do jednoho ranku justiční případy s osobitým písničkářstvím jej neopouštějí ani v současnosti. Právo 18, 2008, č. 160, s. Café 1, 10.7.08.
Kyša, Leoš: Vlčí chlapec. Právo 17, 2007. č. 234, s. 7, 29.9.07.
Nussberger, Jiří: Děti Dunkových z Bíliny žily hůře než domácí zvířata. HaNo 18, 2008, č. 178, s. 14, 31.7.08.
Otcovský, Karel: Rodiče uvěznili dceru. Právo 18, 2008, č. 117, s. 4, 18.2.08.
Sedlák, Jiří: Znaky domácího násilí u dětí předškolního věku. Predšk. výchova 57, 2002-2003, č. 2, s.1-3.
Sedlák, Jiří: Sociálně právní ochrana dětí v praxi, psychologické problémy domácího násilí. Násilí na dětech. "Násilí nezná hranice, ale zanechává stopy." Sborník z 2. národní a 1. středoevropské konference konané pod záštitou veřejného ochránce práv. Praha, Humanitas-Profes, o.p.s. 2003, s. 91-96.
Sedlák, Jiří: Formy domácího násilí a sociálně právní ochrana. Predšk. vých. 58, 2003-2004, č. 1, s. 27 - 30.
Úmluva o právech dětí.
womack pharmacy dgsolbvfdGranofboxx
(FliekVed, 29. 5. 2021 19:43)