Determinanty domácího násilí. Řešení III.
Determinanty domácího násilí
Řešení III.
Jiří Sedlák
5. Sexuální zneužívání
J. Dunovský a spol. (2001) uvádějí dvacet příznaků, podle kterých je možno u dětí do 5 roků poznat, že byly sexuálně zneužity:
1. Dítě je nejisté a upíná se na rodiče s nápadným strachem,
2. pokud je přítomná určitá konkrétní osoba, dítě projevuje mimořádně silný strach,
3. malé dítě při přebalování hystericky křičí,
4. při svlékání do spodního prádla se dítě chová hystericky,
5. v okolí genitálií páchne sperma,
6. děti udávají bolesti nebo se u nich vyskytují záněty v krční, anální nebo genitální oblasti,
7. u dětí se vyskytují regresní formy chování, které odpovídají mladšímu věku,
8. chování dítěte v sexuální oblasti je vzhledem k jeho věku neúměrně vyspělé,
9. děti mívají nepřítomný pohled, nešťastný výraz, smutnou náladu a bývají rozpačité,
10. děti jsou uzavřené, nechutná jim jíst, mají chronicky špatný spánek , mívají strašidelné sny, pomočují se, i když předtím netrpěly enurézou,
11. při hře s panenkami nebo s jinými dětmi příliš zasvěceně napodobují sexuální chování,
12. kreslí pohlavní orgány, např. ztopořený penis,
13. ztrácejí zájem o zábavné aktivity, nechtějí,aby se jim četly
pohádky ani si nechtějí hrát s jinými dětmi,
14. očividně trpí. Mají starosti. nechtějí říci, proč se trápí. Chovají se jakoby něco skrývaly,
15. dříve vystupovaly aktivně a tvářily se šťastně, kdežto nyní jsou pasivní a ničeho se nezúčastňují,
16. opakují neslušná slova nebo fráze, které se naučily od zneužívajících osob,
17. dítě si zvykne hovořit o sobě jako o zlé osobě,
18. dítě se chová podrážděně a agresivně,
19. dítě naznačuje, že zná určité tajemství, které nesmí nikomu prozradit,
20. dítě začíná lhát, krást nebo se hrubě vyjadřuje, aby na sebe upoutalo pozornost (J. Dunovský a spol. 1995).
VIII. Možnosti převýchovy agresivity násilníka
Řada odborníků, kteří se zabývají léta domácím násilím je toho názoru, že domácí násilí samo od sebe nepřestane, že je třeba je nejen zveřejnit, ale i potrestat, protože vzniká již v raném dětství těchto agresorů, má návykovou podstatu a proto má tendenci k opakování.
Ve Švédsku otevřeli v r. 2001 krizové centrum pro muže násilníky a v Rakousku vydali zákon na ochranu před násilím. P.E.Eliasson
(2001) publikoval své zkušenosti z Krizového centra pro muže ve
Stockholmu. Je přesvědčen o tom, že většina mužů je schopna pře
stat se chovat násilně, pokud se jim dostane pomoci a když se
naučí, jak se vyrovnávat s vlastními problémy. Učí násilníky no-
vým sociálním dovednostecm, jak se vyhnout násilnému chování. Podstatou je získat schopnost překonávat konfliktní situace, což u nich vede k vnitřnímu uspokojení.
V Rakousku může policie vykázat násilníka z obydlí, soud pak mu může zakázat návrat po dobu sedmi dnů. Pokud dojde k opa- kovanému zákazu, pak se takové intervence, které agresor absol- vuje, kumulují. Programy, vypracované v Rakousku pro násilníky mají jen velmi malou účinnost.Efektivnější pro prevenci domácího násilí je zavedení spolupráce všech úřadů (viz Opatření 2001).
V USA trvá skupinová terapie pro muže agresory 16 týdnů v rozsahu tří hodin týdně a je zaměřena na nácvik výběru z různých možností chování (Z. Franková 2001).V Německu od r. 1984 je otevřena poradna, ve které psycho- log vede muže agresora rok a půl až dva roky k tomu, aby se naučil uvolňovat vlastní nahromaděné vnitřní frustrace, jež se promítají do emocí jiným způsobem než agresí (R. Macháčková 2001).
IX. Zvládání příznaků domácího násilí
Mezi psychosomatickým onemocněním a psychickou zátěží existují vztahy. Klíčovou roli hraje schopnost adaptace na nové požadavky, osobnostní předpoklady a délka působení stresogenních faktorů (M. Mayerová a spol. 1990). Nelze zapomínat na to, že má psychosociální zátěž externí a interní komponenty (V. Lange a spol. 1986). Při výběru opatření ke zvyšování odolnosti vůči stresu a zátěži je třeba brát v úvahu skutečnost, že vývoj psy- chické odolnosti vůči stresu a zátěži neprobíhá u dětí rovnoměr-
ně. Je závislý na věku dítěte. V jednotlivých věkových obdobích má výkyvy. Odolnost vůči zátěži a stresu, zvláště v úkolových situacích ovlivňuje emocionalita a neuropsychická stabilita dítěte (R. Kloudová a spol. 1983).
Faktory, které podporují nebo brzdí vytváření psychické odolnosti vůči zátěži a stresu byly zkoumány u 213 dětí. Byly použity tři typy hodnotících škál (Coping inventory, škála D-13, škála ŠRP) Na formování psychické odolnosti mají kladný vliv především kladný emoční vztah obou rodičů k dětem při řešení všech vzniklých problémů, dále jsou to přiměřené požadavky s poskytování uměřené volnosti ze strany rodičů, kromě toho jsou závažné kladné sociální vztahy mezi členy rodiny, jako je soudržnost, expresivnost a udržování systému discipliny, organizace, nezávislosti a také intelektově-kulturní orientace. V neposlední řadě je to i sportovně relaxační orientace (J. Senka 1991).
A. Faktory odolnosti k zátěži a stresu
Zvládáním náročných životních situací dětmi se podrobně zabýval K.J. Sternberg a spol.(1993), D. Nováková (2000) aj. Zjistili, že je stresováno některými situacemi, které nezvládá, kdežto jiné děti je zvládají snadno.Přitom je z hlediska jiných lidí pro něho situace složitější než z jeho hlediska. Proto
u málo odolného vyvolává neadekvátní emocionální reakce.Znamená to, že snížená odolnost ke stresu se jeví jako nedostatek v emocionálních reakcích na složitou situaci.U odolnosti vůči zátěži a stresu jde o způsob, jak se vyrovnat s neobvyklými
situacemi (A. Franczek a spol. 1976).
Snížená odolnost k zátěži je charakterizována tím, že
dítě adekvátně nereaguje na emocionální podnět, který pro něho představuje stresovou podmínku. Socializační výchovný proces je pak poznamenán ztrátou citových potřeb,pocitu bezpečí a jistoty.
Záporné vlivy na utváření psychické odolnosti vůči zátěži a stresu existují. Je to negativní emoční vztah ze strany jednoho nebo obou rodičů k dítěti, převládající záporné způsoby při řešení výchovných situací jako např. nepřiměřené tresty, zveličené požadavky, omezování volnosti, přítomnost při hádkách rodičů, trvalé zaměření na výkon a úspěch. Rodiče vyžadují velmi dobré známky ve škole, nechodí s dítětem na procházky, do divadla, muzeí, na sportovní utkání. Zaměření na výkon je v těsné souvislosti s autoritativností až agresivitou rodičů. Uvedené jednostranné zaměření vyvolává u dětí stres (J. Senka 1991, A. Koudelková 1986).
Obranné mechanismy při zvládání stresu spotřebovávají duševní energii, výkonnost se pak na kratší nebo delší dobu sníží (B. Lagerbäck 1991).
B. Zvyšování odolnosti
Metod ke zvyšování odolnosti vůči zátěži a stresu je veliké množství. Málokteré z nich však byly aplikovány u dětí a mládeže za účelem zesílit jejich odolnost vůči nepříznivým vlivům stresu a zátěže způsobené domácím násilím. J. Mareš (1996) zkoumal dětské strategie při zvládání zátěžových situací. E. Ficková (1998) analyzovala dvě copingové
škály pro zvládání stresu u dětí a mládeže. Zvládáním stresu u dětí se zabývali Garmety a Rutter (1974).
1. Úprava stylu života
Aby bylo možno dosáhnout pozitivních výsledků, je třeba dodržovat několik podmínek. Patří k nim především zdravá strava s omezením rafinovaného cukru, zákaz konzumace alkoholu a kávy, dostatek pohybu v podobě sportování, turistiky, dostatek nerušeného spánku, organizace a racionalizace činnosti, upravení celkového životního stylu (L. Chaitov, P. Kieholz a spol. 1981).
2. Zesílení sociálního zázemí
Nedostatky v péči o dítě mívají dva extrémy. Buď jde o tzv.opičí lásku nebo o zanedbávání povinné péče o dítě. Klidné,vstřícné a optimistické prostředí přispívá vždy k harmonickému
vývoji osobnosti děcka.
Pomoc matky je v případě týrání dítěte otcem nezastupitelná. Matka by měla oběť povzbuzovat, ale nelitovat a hlavně posilovat kladné projevy dítěte (B. Lagerbäck 1995). Jde o sociální podporu, která zesiluje spokojenost dítěte a patří k typu emocionální a instrumentální podpory (E. Koubeková 1997).
Úzkost dětí zmirňuje četba relaxačních pohádek a poslech relaxačních videokazet (I. Fialová, J. Krásná 1996).
3. Oslabení krizových podmínek
Jedním ze způsobů, jak zvýšit psychickou odolnost vůči zátěži a stresu je oslabit krizový stav dítěte, tj. vhodným způsobem snížit inzenzitu a trvání příznaků životní krize. Toho je možo dosáhnout buď změnou výchovných podmínek nebo změnou prostředí. Také lze použít kognitivní a afektivní výchovné působení při překonávání krize, např. pomocí analýzy kauzálních elementů, pro dítě neobvyklých nebo neznámých problémů metodou induktivního přístupu. Dalším možným způsobem je postupné zatěžování stupňujícími se stresy či pomocí poradenské činnosti (G. Caplan 1977). Během dospívání vede u odolnějších jedinců dlouhodobý pobyt
v jakýchkoli zátěžových či stresových podmínkách k dalšímu zvyšování jejich odolnosti. Odolnější dospívající mají totiž vyšší základní hladinu adrenalinu, jsou méně anxiózní, jsou stabillnější a méně náchylní k panickým reakcím (J. Daniel 1984).