ODSTAVENÁ KOLOBRNDA
Konečně začíná rašit tráva, stromy pomalu a opatrně vystrkují miniaturní, sytě zelené lístečky a po dlouhé zimě začíná slunce nabývat na síle. Já i můj drahý pomalu začínáme plánovat, kam bychom se letos chtěli podívat. Nediskutujeme pouze o dovolené, ale přemýšlíme i o menších výletech na víkend nebo třeba i jen na jeden den. Mezi místa, která jsme ještě nenavštívili, hojně vkládáme i ta, kde už jsme sice byli, ale líbila se nám natolik, že se tam chceme vrátit. Sem rozhodně patří České Švýcarsko. Nejen proto, že je opravdu čarokrásné, ale i kvůli faktu, že naší poslední návštěvu tohoto nádherného koutu Čech doprovázela nepřízeň počasí, jež tu krásu kolem zahalila do mlžného oparu a promočila nás od hlavy k patě. Ale o tomhle výletu pěkně popořádku.
Vždycky jsem chtěla koloběžku. Otravovala jsem tak dlouho, až mi jí Petr nakonec pořídil. Moje nadšení neznalo mezí a prvních čtrnáct dnů jsem na ní jezdila téměř všude. Na poštu, nakoupit, dokonce i psa jsem jezdila venčit na koloběžce. Když mi pak jednoho červnového rána Petr předložil návrh na zajímavý výlet, kde si budu moci koloběžky užít dosyta, zajásala jsem. „Pojedeme do Flaemingu, tam přespíme v kempu,“ vysvětloval drahý, „a v neděli večer se přesuneme sem.“ Zapíchnul prst do mapy, kamsi na česko-německé hranici a s očekáváním v očích na mě pohlédl. Bude souhlasit?
Souhlasila. A tak jsme za několik málo dní naložili do auta stan, spací pytle, Petrovy kolečkové brusle, pár dalších věcí a hlavně mojí, novotou zářící koloběžku a za horkého, sobotního rána vyrazili na dlouhou cestu. Kdesi u Děčína nám Petrova stařičká felicie začala dávat najevo, že má prázdné útroby, sjeli jsme tedy z dálnice a jali se hledat čerpací stanici, kde bychom mohli natankovat LPG. Protože údaje v navigaci i na internetu se od skutečnosti značně lišily, nezbývalo nám, než se poptat u domorodců. Bohužel, ani oni nebyli ve svých instrukcích příliš jednotní a tak nám nalezení benzínové pumpy trvalo velmi dlouho a při hledání jsme najezdili dalších padesát kilometrů.
Po úspěšném natankování jsme opět pokračovali v cestě. Slunce nám svítilo do očí a teplota vzduchu ve voze, ale i venku, se začínala blížit bodu varu. Alespoň mě to tak připadalo. Kolem čtvrté hodiny odpolední se u silnice konečně objevila cedulka, hlásající, že vjíždíme do Flaeming skate parku. Po chvilce hledání jsme zaparkovali u místa, kde se tyčily stany Petrových kamarádů a i my jsme si postavili naše luxusní, plátěné obydlí. Bezprostředně poté, co jsme se přivítali s ostatními a prohodili pár zdvořilostních frází typu, jak se máš, jsme ze sebe strhali propocené šatstvo, oblékli si slušivé koupací oblečky a s úlevou a hlasitým zasyčením se ponořili do vln místního koupaliště, kde jsme se nadšeně cachtali skoro dvě hodiny.
„Nepůjdeme se ještě na chvíli projet?“ upřel na mě Petr prosebný pohled, když jsme se vrátili zpět ke stanům. Nadšeně jsem přitakala, chopila se svojí nablýskané kolobrndy a zatímco si Petr nazouval brusle, jsem kolem něj rozjařeně kroužila. „Tak jedem,“ zavelel drahý a mohutnými odrazy svých dvoumetrových nohou odfrčel. I já jsem napjala síly a méně mohutnými odrazy svých půlmetrových nožek jsem zamířila za ním. Záhy jsem zjistila, že jízda na koloběžce není taková psina, jak jsem si původně myslela. Dokud jsme jeli z kopce nebo po rovině, vše bylo v nejlepším pořádku. Jakmile se ale objevil kopec, byť byl miniaturní, takový, jenž by pěší chodec vůbec nezaregistroval, jízda se stala velmi obtížnou. Nakonec jsem zjistila, že i v místech, vedoucích z kopce dolů, kde Petr pouze stojí a jede mu to samo, já se musím pořád odrážet. „Hergot, to je hrozný,“ skučela jsem. „Ta koloběžka musí mít blbě seštelovaný brzdy. Vždyť mi to vůbec nejede!“ Po hodině jsme se vraceli zpět do kempu, a zatímco Petr si vesele pohvizdoval, já jsem byla uhnaná, zpocená a zralá na další koupel.
Po večeři, k níž jsme si hromadně ugrilovali, kdo co přivezl, po pár tazích vodní dýmky (fujtajbl vespolek), vypitém sudu a spoustě veselých historek i vtipů, jsme se odebrali do hajan. Zítra nás čeká jeden ze zdejších bruslařských okruhů, musíme se na to tedy dostatečně vyspat.
Ráno, po snídani, k níž jsme dojedli grilované maso, které zbylo od večera, jsme sbalili naše spacáky, stan a vůbec všechno harampádí, které jsme za večer kolem sebe nahromadili, pak jsme se sborově shlukli u mapy Flaeming skate parku a započala diskuse. „Je tady pět okruhů,“ vysvětloval Petrův kamarád Bimbi. „Ten nejdelší má zhruba pětadevadesát kilometrů.“ Zvědavě si nás všechny změřil pohledem a pak pokračoval. „No, asi dáme jeden z těch kratších.“ Nemusím snad zdůrazňovat, jak moc se mi při jeho poslední větě ulevilo. Nakonec jsme se tedy rozhodli pro dvanáctikilometrový okruh s tím, že komu se to bude zdát málo, může si ho dát víckrát. Nasedli jsme tedy do vozů a přemístili se na začátek okruhu.
Na parkovišti se všichni začali šněrovat do bruslí, oblékli si chrániče na kolena i lokty, nasadili přilby a vyrazili jsme. Zatímco ostatní kolem mě frčeli bez sebemenší známky námahy, já jsem se za nimi téměř vlekla. „Petře,“ vyrukovala jsem na milého, když se mi konečně podařilo skupinku dojet. „Podívej se mi na to. Já mam pocit, jako by tam byla zaseklá brzda nebo co.“ Petr se nad kolobrndou sklonil a odborným zrakem počal vozidlo zkoumat. „No jo,“ vyvalil oči po chvilce. „Máš pravdu.“ Deset minut se snažil brzdu seřídit, ale jakmile jsme se rozjeli a já jí prvně zmáčkla, opět se zasekla do stejné pozice jako před tím.
Když jsme se nakonec usadili na zahrádce restaurace, byla jsem štěstím bez sebe, že už máme před sebou jen poslední kilometr. Ztrhaná, zpocená, hladová a žíznivá jsem se zhroutila do pohodlného křesílka a natáhla bolavé nohy před sebe. Po vynikajícím obědě jsme tedy dorazili poslední část okruhu, rozloučili se s ostatními, kteří zůstávali ve Flaemingu až do úterý, nasoukali se do vozu a vyrazili na cestu do Čech. Původně jsem měla v plánu nechat koloběžku omylem na parkovišti, chaotik Petr by si toho jistě nevšiml. Nakonec jsem ale od tohoto plánu upustila. Byl to přeci jen dárek a i když moje koloběžkonadšení během posledních dvou dnů kleslo k bodu mrazu, třeba se časem na tom černém vehiklu budou prohánět bratrovy ratolesti.
Druhou část prodlouženého víkendu jsme se rozhodli strávit v Českém Švýcarsku. Na internetu jsme si našli slušně vypadající kemp ve vísce s názvem Vysoká Lípa, když jsme tam ale k večeru dorazili, zjistili jsme, že je nacpaný téměř k prasknutí. Už se nám nechtělo hledat nic jiného a tak jsme si nakonec našli volný plácek pod košatým dubem. Pravda, bylo to sice trochu z kopce a z trávy sem tam vykukoval tvrdý kořen, nakonec se nám ale podařilo stan postavit tak, že to na přespání stačilo.
Ráno jsme si dali v místním kiosku snídani a pak jsme vyrazili do nedaleké České Lípy, kde má Petr tatínka a u něhož jsme museli absolvovat povinnou návštěvu. Zdrželi jsme se tam až do pozdního odpoledne, na výlet nám už tedy nezbyl čas. Cestou zpět jsme se aspoň zastavili v Kamenickém Šenově a prohlédli si nádherné kamenné varhany. Vyšplhali jsme po nich až nahoru a otevřel se nám krásný výhled do kraje. Zatímco nad Českou Lípou svítilo slunce, nad místem, kde byl náš kemp, se stahovala mračna a začínal se zvedat nepříjemný vítr. Udělali jsme pár fotek a pak jsme znovu naskočili do vozu a vrátili se do kempu. Po horkém dni jsme se ze všeho nejvíc těšili na osvěžující sprchu, bohužel, když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že sprchy jsou mimo provoz a můžeme se umýt pouze v ledové vodě. Petrovi to zas tak moc nevadilo, ale já jsem se sprchovala opravdu jen s největším sebezapřením.
V noci se z nebe spustil vytrvalý déšť, kapky chvílemi dopadaly na střechu stanu tak prudce, až jsem měla skoro strach, aby ho neroztrhaly. Vítr cloumal větvemi nad námi a nedaleko stojící dřevěné chatky skřípěly a vrzaly. Převalovala jsem se ve spacáku a snažila se usnout, to se mi ale podařilo až k ránu. Když jsem pak vystrčila hlavu ze stanu a zjistila, že déšť nepolevil, usadil se mi na obličeji zakaboněný výraz a odmítala jsem se hnout. „No tak,“ snažil se mě Petr vzbudit. „Přece nechceš prospat poslední volný den!“ Ale já jsem chtěla. Představa, že budu muset vylézt z teploučkého a pohodlného spacího pytle, se mi pranic nelíbila a Petrovi trvalo docela dlouho, než mě z něj nakonec vytáhl. Když jsme po hodině odjížděli z kempu, déšť pomalu ustával a na obloze se tu a tam objevil i kousek modré oblohy. „No vidíš,“ usmíval se na mě Petr. „Nakonec bude přeci jen hezky.“
Okolo desáté hodiny jsme drze zaparkovali na soukromém, hotelovém parkovišti v Mezné, odkud jsme se vydali k říčce Kamenici a pak Tichou soutěskou podél ní. Stezka nás vedla krásným, divokým údolím, nad hlavami se nám tyčily rozervané pískovcové skály a v Kamenici jsme na každém kroku objevovali trosky pramic, kánoí a jiných plavidel, které sem přinesla nedávná povodeň. Nebe se opět zatáhlo, blankytná modř byla ta tam a najednou se spustil liják, jakoby kdesi nad námi obrovská, neviditelná ruka otočila kohoutkem na plné pecky. Stáli jsme pod skalním převisem, pozorovali, jak se písková cestička mění v potok a čekali, až déšť poleví. Po půl hodině jsme rezignovali. Oblékli jsme si pláštěnky, jež jsme prozíravě vzali s sebou a pokračovali dál, směrem k přístavišti v Divoké soutěsce. Za pár minut jsme měli úplně promočené boty a zatímco moje pláštěnka náporu padající vody úspěšně odolávala, Petr záhy zjistil, že jeho nepromokavá, goretexová bunda by si zasloužila lehkou údržbu, neboť ve švech začíná protékat. Během dalších několika chvil měl mokrá ramena i záda a třásl se zimou. Oba jsme se třásli. Když jsme dorazili k přístavišti a nastoupili do pramice, schoulili jsme se na mokrých sedačkách a svorně si přáli, aby plavba netrvala příliš dlouho. Poté, co pan kormidelník vybral z lodi obrovské množství dešťové vody, odstrčil pramici od mola dlouhým bidlem a vyjeli jsme. Z výkladu, jenž by za normálních okolností byl jistě velmi zajímavý, jsme neměli zhola nic. Nejen, že nás v tu chvíli absolutně nezajímal, ale hlasité pleskání dešťových kapek o naše pláštěnky a deštníky tlupy německých důchodců, kteří byli našimi spolupasažéry, zvuk kormidelníkova hlasu zcela přehlušilo.
V přístavišti Hřensko jsme hbitě vyskočili a rozběhli se podél řeky směrem k městu. Vidina vyhřáté a suché hospody nás zázračně rozveselila, těšili jsme se do ní tak, že jsme zahučeli do té první, jíž jsme cestou potkali. Pravda, moc velké teplo tu nebylo, ale měli horkou polévku i čaj a tak jsme se pohodlně usadili a vděčně usrkávali z kouřících hrnků. „Tak co?“ ptala jsem se Petra poté, co jsme se nasytili. „Vrátíme se busem zpátky k autu nebo ještě půjdeme na Pravčickou bránu?“ Ten bez sebemenšího zaváhání rozhodl. „Jasně, že na Pravčickou bránu.“ Zvedl se od stolu a vyrazili jsme.
Z Hřenska nás turistické značky vedly do mírného kopce podél silnice, pak jsme zabočili do lesa a mezi pískovcovými skalami se prudkými serpentinami šplhali vzhůru. Hustý déšť pomalu ustával a nakonec se změnil v mírné mrholení, shodili jsme tedy kapuce a konečně jsme se mohli pořádně rozhlédnout kolem sebe. Za chvíli se nad našimi hlavami objevilo úchvatné sokolí hnízdo, tedy penzion či hotel, jehož spodní patro bylo vytesáno přímo do pískovce a kolem celého obvodu se táhla zdobená, dřevěná terasa. I zde jsme si dali čaj na zahřátí a pak už jsme se rozběhli k Pravčické bráně. Prohlédli jsme si ji jak z bezprostřední blízkosti, tak z výšky, to když jsme se vyšplhali na protilehlou skálu, z níž byl nádherný rozhled do všech stran. Bohužel, po celodenním dešti se všude kolem povalovaly potrhané cáry mlhy, jež studený vítr přeháněl od jedné skály k druhé a tak jsme se museli smířit s tím, že z fotografování nebude nic. Naposledy jsme se rozhlédli kolem sebe, sešplhali jsme dolů z vyhlídky a vydali se po Gabrielině stezce zpět, směrem k autu. Teď už déšť zcela ustal a z mraků chvílemi vykouklo i slunce a tak když jsme opět vstoupili pod ochranu vzrostlého lesa, bylo nám skoro horko. Pláštěnky a bundy zmizely v batohu a my jsme vesele hopkali po pískovcových balvanech a s nadšením se rozhlíželi po okolních velikánech roztodivných tvarů.
Gabrielinou stezkou jsme se dostali na Mezní louku, odkud to bylo na Meznou, kde byl zaparkován náš vůz, už jenom dva kilometry. Na posledním úseku cesty nás slunce příjemně hřálo do zad a než jsme usedli do auta, stačilo vysušit i Petrovy promočené svršky. Škoda, že jsme si cestu nenaplánovali lépe. Návštěvu u Petrova tatínka jsme mohli vykonat kdykoliv a bylo by nám úplně jedno i kdyby padaly kroupy. No, nevadí. I tak to byl krásný výlet a aspoň máme důvod se sem znovu vrátit za lepšího počasí.