PO STOPÁCH TROLLŮ
DEN 1.
„Máme všechno?“ přemýšlím nahlas, zatímco skládám věci do kufru auta. „Spacáky, krosny, batůžky s jídlem, kameru i foťák, peníze …“ Táta usedá za volant a nervózně se dívá na hodinky. „Dělejte vy dva, už je spousta hodin, jestli se v Praze zasekneme někde v zácpě, tak to bude průšvih.“ Petr ledabyle mává rukou. „Nezasekneme. Vím přesně kudy jet,“ usmívá se. Naposledy drbu psa za ušima. „Buď tady hodnej a nezlob staroušky. My jsme za dva týdny zpátky.“ Axík na mě upírá smutný a lehce vyčítavý pohled, takže moje cestovní nadšení mírně povadá. Rozvaluji se na zadní sedačce vozu, motor zavrčí a konečně vyrážíme vstříc vytouženému, severskému dobrodružství.
Za necelou hodinu zastavujeme před autobusovým nádražím na pražské Florenci, vykládáme bagáž a loučíme se s tátou. „Užijte si to a občas napište esemesku, ať s mámou víme, že jste naživu,“ usmívá se a odjíždí. Opírám se o krosnu a kručí mi v břiše. „Máme ještě půl hodiny času a já mam navíc šílenej hlad.“ Petr přikyvuje. „Já bych taky něco zakousnul.“ Rozhoduji se pro rychlé vyplenění nedalekého McDonaldu a za chvíli už si navlékáme krosny na záda, v jedné ruce menší batohy s proviantem a v té druhé hamburgery, do nichž se hladově zakusujeme. „Z kterého nástupiště je odjezd?“ ptá se Petr. „Ve sfodfafetjednifky,“ mumlám s plnou pusou. „Cože?“ poulí na mě vyděšené oči. Namáhavě polykám a znovu opakuji, tentokrát zřetelněji. „Ze sto dvacet jedničky!“ Nástupiště nacházíme na první pokus a nakládáme batohy do přistaveného autobusu, pak ještě rychle vybíháme do malého pekařství, doplnit zásoby. Když se volným krokem vracíme na nástupiště, všichni cestující už sedí v autobusu, průvodkyně i oba řidiči netrpělivě podupávají venku a významně se dívají na hodinky. „No co je?“ haleká na nás jeden z řidičů. „Choďte laskavě včas, nebudeme na nikoho čekat.“ „Blbec jeden,“ mumlám si pod vousy. „V informacích je odjezd psaný až na půl jedenáctou a to je za deset minut, tak ať dědek neprudí.“ Usedáme, já k okénku, dlouhán Petr do uličky a vyjíždíme.
Celý dlouhý den se kroutíme na nepohodlných sedačkách. Během dvou hodin mám přečtené všechny časopisy, včetně tlustého History Revue, vytahuji tedy sudoku a s malými přestávkami luštím až do večera. V půl osmé zachraptí palubní mikrofon. „Ahoj, všichni,“ ozývá se z něj. „Jmenuji se Martina a budu příštích deset dní vaší průvodkyní. Vedle mě sedí Martin, bude se starat o jídlo a v Norsku se k nám přidá ještě druhá průvodkyně, Helena. Za chvíli budeme v Rostocku, takže tady je pár informací pro tuhle noc a zítřejší ráno.“ Následuje obsáhlá přednáška, z níž mi v paměti utkvívá pouze ta skutečnost, že v přístavu budeme na trajekt čekat minimálně další dvě hodiny. Asi mě klepne! No aspoň, že můžeme vystoupit z autobusu a porozhlédnout se kolem. Znaveně se soukáme ven, protahujeme ztuhlé údy, zhluboka vdechujeme slaný mořský vzduch a rozhlížíme se kolem. „Jů,“ vrhám se k šedivé zídce, nahýbám se přes ni a chvíli zasněně koukám několik metrů pod sebe, kde vlny Baltu vesele pleskají do popraskaného betonu. „Sluníčko nelez nikam,“ snaží se mě Petr zastavit, když se začínám sápat na zídku. „Klid, vždyť je to nízko,“ mrkám na něj spiklenecky a pohodlně se na zídce uvelebuji. Petr se opírá vedle mě. „Já se z tebe fakt jednou zblázním. Proč musíš pořád někam šplhat?“ kroutí nešťastně hlavou.
Skoro hodinu pozorujeme lodě, pohupující se na vlnách, racky, vrhající se pro chutná sousta a vychutnáváme si poslední sluneční parsky. „Hele, to bude náš trajekt,“ ukazuje Petr na obrovské, železné monstrum, které se k nám pomalu blíží. „To by mě zajímalo, jak se s tímhle kolosem trefí přesně k té rampě.“ Popocházíme několik desítek metrů, abychom měli na přistávací manévr lepší výhled. Obřímu trajektu trvá pouhých pár minut, než se mu podaří zakotvit a připevnit rampy. Za chvíli už se z jeho útrob vynořují lidé, auta, autobusy, kamiony, ba dokonce i vlaky. Když je veškerý náklad vyložen, začíná se nakládat nový, včetně našeho autobusu a nás samotných. Najíždíme na rampu a po ní vyjíždíme do prvního podlaží, kde zastavujeme, chápeme se spacích pytlů a odebíráme se do prostor, určených pro pasažéry. „Hlavně si zapamatujte, kterým východem se dostanete zpět k autobusu. Jsme na první palubě, vchod M.“ volá za námi starostlivě Martina.
Po schodech vybíháme na šestou palubu, kde si rozbíjíme tábor v jedné z odpočíváren. Pak prozkoumáváme loď od přídě až po záď a nakonec končíme v restauraci, kde si dáváme pozdní večeři.
DEN 2.
Probouzíme se v pět hodin, rychle balíme spacáky a pak stojíme na otevřené palubě a pozorujeme přibližující se přístav ve švédském Trelleborgu. „Já bych si dal párek,“ prohlašuje Petr na poslední chvíli. Vyděšeně na něj upírám zrak. „A to sis nemohl vzpomenout dřív? Teď už to nestihneme.“ Petr otráveně bručí cosi o panovačných usurpátorech a se zklamaným výrazem se odebírá na první palubu, ke dveřím M. Ťapkám za ním a i já si pro sebe mumlám, pro změnu na téma sklerotický, dvoumetrový chaotik. Cpeme spacáky zpět do zavazadlového prostoru a čekáme, až trajekt zastaví, abychom mohli vyrazit.
Z Trelleborgu míříme na sever, nejkratší cestou k hranicím Norska. Projíždíme Malmö, Göteborg a přijíždíme ke starému Svinesundskému mostu, jenž se klene přes čarokrásný Iddefjord a v jehož polovině stojí veliká, modrá cedule s nápisem „Norge“, Norsko. Před mostem vystupujeme. Autobus odjíždí a čeká na nás za mostem. Vytahujeme kameru a hladově natáčíme a fotíme vše, na čem ulpíme pohledem. Slunce se třpytí na azurově modrých vlnách pod námi, břehy jsou porostlé temně zelenými stromy, nad jejichž vrcholky se tyčí ostré, rozeklané skalní útesy. Připadám si jako v pohádce. S pohledy upřenými do modravých vln kráčíme pomalu po mostě a zastavujeme se u cedule, kde se společně necháváme zvěčnit. Za mostem nastupujeme zpět do autobusu a pokračujeme přes Oslo na severozápad.
Pro dnešek jsme u cíle, sláva. Po uzounké silničce vjíždíme do kempu, jenž je zasazen mezi vysokými horskými štíty z jedné strany a městečkem Torpo ze strany druhé. S úlevou vylézáme z těsného autobusu a chápeme se klíčů od chatky, kde házíme batohy na podlahu a odebíráme se na večeři. „To by člověk nevěřil, jak je to cestování únavný,“ zívám zeširoka a hroutím se na dřevěnou lavici uprostřed kempu, před sebe pokládám plněné knedlíky s uzeným masem a hladově se na ně vrhám. „Budeš mít dost?“ ptám se Petra. Ozve se neurčité zamručení. „Hmm … Uhmm.“ Následuje chvíle ticha. „Ale jestli už nemůžeš, tak já to dojím.“ Petr upírá hladový zrak k mému talíři. „Já si to myslela,“ směju se a přidávám mu dva knedlíky a hromádku zelí.
Po večeři ještě chvíli sedíme na trávě a zasněně se rozhlížíme kolem. Je sice už skoro půl jedenácté, ale ani náznak toho, že by se slunce chystalo zapadnout. Vstáváme a bereme útokem sprchy. „Hele, tady píšou, že za deset kaček teče voda celých sedm minut,“ luštím vybledlý nápis na stěně. Otáčím se na Petra. „Co se takhle vysprchovat dohromady?“ Petr souhlasí. Pánské sprchy jsou obsazené, otevírám tedy dveře do dámských, pokradmu nakukuji a vida, tady je prázdno. „Můžeš!“ Zavíráme se do kabinky a vhazujeme minci do automatu. Za půl hodiny už ležíme, zavrtaní do spacích pytlů a necháváme se ukolébat zurčením vody v potůčku a tichým šuměním větru.
DEN 3.
Je půl osmé ráno, posnídali jsme čaj, kávu a vánočku a vyrážíme na naší první, celodenní túru. Autobusem vyjíždíme na evropskou nejrozlehlejší náhorní plošinu Hardangervidda a ve vesnici jménem Haugastol vystupujeme před nádražím. Tam, kam máme namířeno, totiž žádné silnice nevedou. Martina nám rozdává lístky na vlak a opět na nás chrlí množství informací, které nám ale jdou jedním uchem tam a druhým ven. Nastupujeme do vlaku. Sakra jak je možné, že norský vlak je plný indických cestujících? Černovlasé ženy různého věku, zamotané v sárí, se roztahují na sedačkách a nevraživě se na nás dívají. Koukáme se s Petrem z okénka a potichu si povídáme. „Hele,“ ukazuji prstem před sebe. „Ledovec.“
Vystupujeme ve stanici Finse. Všude kolem jsou jenom kameny, tráva, lišejník, led a voda. Spousta vody. Kam oko pohlédne, je řeka, říčka, nebo aspoň malý potůček. Před námi se rozlévá obrovské ledovcové jezero, z něhož tu a tam ční ostrý balvan nebo kus skály. „Máme namířeno k ledovci Hardangerjokulen,“ ukazuje Martina na modravý led v dálce. „Obejdeme jezero a pak budeme stoupat až támhle k tomu splazu. Stezka není moc dobře značená, snadno se tady dá zabloudit,“ pokračuje v instruktáži. „Červené tečky, kterými je cesta označená, se dají snadno zaměnit s lišejníkem, mají úplně stejnou barvu. Trochu se dá orientovat podle kamenných trollíků, ale ani to není příliš spolehlivý ukazatel, protože turisti trolly staví i mimo stezku.“ Připravuji si kameru a ruku v ruce s Petrem se vydáváme určeným směrem. Jdeme po šotolinové cestě, pak zahýbáme doprava a před námi se objevuje úzký, dřevěný most, jenž na jezeře tvoří jakousi pomyslnou hráz. Přecházíme přes něj husím pochodem a začínáme stoupat. Země je tu vlhká, nacucaná, při každém kroku nám zpod boty vytryskne malý pramínek. Tu a tam se mezi kameny otevře zelený palouček, občas je na paloučku malé jezírko s křišťálově čistou a průzračnou vodou. Slunce spouští do vody svoje zlatavé paprsky a rozpustilý vítr čechrá hladiny jezírek.
Stále stoupáme. Přicházíme k burácející ledovcové říčce. Potřebujeme se dostat na druhý břeh a pokračovat dál k ledovci. Ale jak? Říčka není sice příliš široká, ale dle divokého skučení a žbluňkání soudě, hluboká bude dost. Proud je tu opravdu velmi silný a teplota vody se pohybuje kolem čtyř stupňů celsia. A hele! Je tu most. Tedy, most … Nad řekou se houpá lanové cosi, co se za most dá označit opravdu pouze s velkou dávkou bujné fantazie. Paráda! S rozzářenýma očima se vrhám k mostu a vrávoravě přes něj přebíhám, Petr jde v závěsu za mnou. Stezka pokračuje a přicházíme ke kamennému moři, za nímž už je náš cíl. Za mohutného funění se drápeme vzhůru, a když staneme nahoře, s očima dokořán zíráme na obrovskou masu blankytně modrého ledu před námi. Ledovec Hardangerjokulen v celé své kráse. Rozbalujeme namazané chleby, usazujeme se na špičatých kamenech tak pohodlně, jak jen to jde a s očima stále namířenýma k ledovci, obědváme.
Po několika desítkách minut se znovu dáváme do pohybu. „Rozdělíme se na skupiny,“ gestikuluje rukama průvodkyně Martina. „Ti, kteří se chtějí vrátit do Finse, půjdou se mnou, kdo chce pokračovat, půjde buď s Helčou nebo s Martinem.“ Dozvídáme se, že skupina s Helenou půjde k dalšímu splazu, zatímco Martinova skupinka dojde k nejbližší chatě, kde se přebrodí přes řeku a bude se vracet do Finse oklikou, po druhé straně jezera. „Já chci brodit,“ usmívám se široce na Petra. Můj drahý je naštěstí stejně šílený jako já a tak s nadšením souhlasí.
Vyrážíme. Slézáme kamenné moře, stáčíme se mírně vlevo a po dalších balvanech pak opět stoupáme vzhůru. Každou chvíli narážíme na potok, jenž je třeba přebrodit. Zatím ale nemusíme zouvat boty, stačí skákat z kamene na kámen. Občas se sice noha na kluzkém povrchu sesmekne, ale máme kvalitní obuv, pokud nám voda do bot nenateče horem, zůstáváme v suchu. Přicházíme k malé dřevěné chajdě, skryté pod velikým skaliskem. Tahle Hytte, jak se tady chatám říká, je určená pro každého, koho by v horách zastihlo špatné počasí. Uvnitř je připravené dřevo na zátop, nejnutnější potraviny a lékárnička. Je tady pravidlem, že poslední příchozí má přednost, zpravidla je totiž ve větší nouzi než ten, kdo do chaty dorazil jako první. Nakukujeme dovnitř malým, špinavým okénkem a po několika minutách, během nichž nastavujeme tvář sluníčku, začínáme sestupovat.
Přicházíme k široké, mělké řece. Ona je to spíš změť několika desítek potoků a potůčků, které vytékají přímo zpod ledovce a různě se mezi sebou proplétají. Martin zastavuje, chvíli nerozhodně přešlapuje na místě, nakonec se zouvá a kasá si nohavice u kalhot. „Počkejte tady, zkusím, jestli to půjde přebrodit.“ Chápe se trekkingových hůlek, zapichuje je mezi kameny a s grimasou na tváři vstupuje do proudu. Pozoruji, jak mu voda stoupá ke kolenům, jak na ostrých kamenech nejistě vrávorá a moje počáteční nadšení je to tam. Ne tak Petrovo. „Já jdu za ním.“ I Petr se zouvá a odepíná nohavice. „A co budeš dělat, když Martin zjistí, že to přebrodit nejde?“ ptám se zvědavě. „Ale,“ krčí Petr rameny. „To půjde.“ A rozjařeně noří své ladné nožky do proudu ledové vody. „Uáááá,“ uniká mu ze rtů zaskučení, ale odhodlaně pokračuje dál. Klopýtá zhruba do poloviny a tam se setkává s vracejícím se Martinem. „Nejde to,“ mává na nás ostatní, kteří jsme zůstali na suchu. „Je moc vody, tam na konci je to hluboký až po pás. Budeme se muset vrátit stejnou cestou.“ Oba vylézají na břeh a rychle vytahují modrofialové nohy z vody. „Tak co, srdíčko?“ ptám se Petra s potměšilým úšklebkem. „Jaký to bylo?“ Ten ke mně obrací rozesmáté oči. „Perfektní. Jenom si musim spočítat, jestli mam všechny prsty, páč mam nohy tak zmrzlý, že kdyby mi nějakej upad, tak o tom ani nebudu vědět.“
Nakonec se tedy vracíme zpět podél řeky k lanovému mostu a pak stejnou cestou, jakou jsme přišli. Oddělujeme se od ostatních a vesele hopkáme z jednoho balvanu na druhý, jako kamzíci. Přes jezero, do něhož na chvíli nořím bolavé nohy, přicházíme zpět do Finse, zastavujeme u nevelikého výběhu, v němž ryje pět malých, tmavě růžových prasátek a chvíli je pozorujeme. Je zima, vlak nám jede až za hodinu a půl. Odebíráme se tedy do nedaleké chaty, usazujeme se u prosklené stěny nad jezerem a usrkáváme horký čaj.
Jsme po večeři, zpět v kempu Torpo. Jako zákusek jsme si uvařili horkou instantní česnečku a teď ležíme, zachumlaní do spacáku na spodním patře palandy, koukáme do mapy a probíráme dnešní výlet. Zítra nás čeká přejezdový den s několika krátkými vycházkami k nejkrásnějším norským vodopádům. Zavírají se nám oči a tak po chvíli mapu odkládáme a přestože venku je světlo jako ve dne, usínáme.
DEN 4.
Po snídani balíme věci, uklízíme chatku, odevzdáváme klíče a nakládáme všechny věci do autobusu. Naposledy se rozhlížíme po kempu, nasedáme a jedeme, tentokrát na severovýchod. První zastávku děláme v městečku jménem Geilo, v němž se nachází skanzen vikingské architektury. Prolézáme starobylé dřevěné sruby a najednou mě napadá, že se tahle nízká a malá stavení vůbec neslučují s mojí představou dvoumetrových, rozložitých, vlasatých Vikingů. Vždyť i já se ve vchodu musím sehnout, pokud se nechci praštit do hlavy a když stoupám po strmých schůdcích do patra, dotýkám se oběma rameny zdí. Součástí skanzenu je i velký oplocený výběh, uprostřed něhož je malá vikingská budka, jejíž význam nám zprvu uniká. Když se zevnitř ale ozve hlasité mečení a ze dveří vykoukne bílá, rohatá hlava, je nám jasno. Opravdu stylový kozí chlívek, jen co je pravda.
Pokračujeme dál přes náhorní plošinu Hardangervidda a zastavujeme naproti vodopádu Voringfossen. Voda tu padá z výšky sto osmdesáti tří metrů s hromovým rachotem a místo dopadu je zcela zahaleno mlhou. Stojíme nad vodopádem opřeni o zábradlí a tvář i vlasy nám pokrývá vodní tříšť, která stoupá až k nám. Nemůžeme si povídat, protože v tom ukrutném rachotu padající vody není slyšet vlastního slova a tak jen užasle zíráme na ten monumentální výtvor přírody. Po chvíli se vracíme do autobusu a přejíždíme na druhou stranu, kde opět vystupujeme a s fotoaparáty v ruce si běžíme prohlédnout Voringfossen i z jiného úhlu. Tentokrát jsme přímo nad ním, vidíme proud vody, jenž náhle mizí v hluboké propasti. Naproti nám se ve vodní tříšti třpytí nádherná duha, zřetelná tak, jako by byla vytvořena rukou mistrného malíře.
Pokračujeme na jihovýchod, přejíždíme pohoří Vikafjell, míjíme menší vodopád ve městě Voss a zastavujeme u dalšího překrásného vodopádu. Není sice ani nejvyšší, ani nejširší, ani nemá jiné NEJ, není ale o nic méně monumentální. Zatímco vody vodopádu Voringfossen padají volným pádem do hluboké propasti, Tvindefossen posílá své vlny přes kameny v desítkách nádherných, krajkovitých kaskád. Přímo pod vodopádem je malý kemp, stany se krčí mezi stromy a neúnavně se na ně snáší miliony drobných kapiček. I my jsme po chvíli téměř promočení, vůbec nám to ale nevadí, tenhle pohled rozhodně stojí za to. Po chvíli se vydáváme po lesní cestě, jež nás několika prudkými zatáčkami dovede nad vodopád. Je tady překrásný výhled do kraje. Vesnici, louky, pole i lesy pod námi máme jako na dlani. Hopkáme po kamenech a pak staneme na samém okraji, držíme se tenké borovice a nakláníme se dolů. Safra to je výška. Jen roztáhnout ruce a rozletět se jako ptáci. No, radši ne. Raději seběhneme dolů po svých.
Stáčíme se na jih a další zastávku děláme ve městě Hopperstad. Stojí tady jeden z mála vzácných, zachovalých, sloupových kostelů, postavených Vikingy ve dvanáctém století. Nejsem milovník architektury a neholduji návštěvám kostelů, muzeí a jiných, člověkem postavených výmyslů, ale na Petrův nátlak platíme vstupné a jdeme se na ten skvost podívat. Stejně jako sruby v Geilu, je i tenhle kostel poměrně malý, s nízkým vchodem a uzoučkým podloubím kolem celého obvodu stavby. Opět mi před očima vyvstává humorná představa obrovských Vikingů, natěsnaných do tohoto pidikostelíka. Po prohlídce kostela pokračujeme do prvního otevřeného obchodu, doplnit základní potraviny, poté se malým, vnitrostátním trajektem necháváme převézt přes Sognefjord a pokračujeme na sever.
V půl sedmé dorážíme do čarokrásného kempu u jezera Littlevatnet, kde přebíráme klíče od luxusně zařízené chatky s tradiční travnatou střechou. Z okna se díváme přímo na jezero a na vodopád za ním, před chatkou roste husté borůvčí s obrovskými, tmavě modrými borůvkami. Je tady nádherně. Po večeři se jdeme podívat k mohutnému vodopádu Likholefossen, který se s rachotem spouští do jezera hned vedle kempu a pak se, s předsevzetím, že zítra si půjdeme zaplavat, ukládáme k spánku.
DEN 5.
Ráno, po snídani, nás autobus vyváží serpentinami několik kilometrů nad kemp, kde vystupujeme. Čeká nás celodenní túra po vyhlášené turistické stezce Fossestien, tedy po stezce vodopádů. Je to jedna z mála norských tras, která je opravdu zřetelně značená, takže se průvodci nemusí bát, že bychom se jim zatoulali. Stezka vede podél říčky Gaula, na několika místech jí křižuje a zavede nás přímo do našeho kempu. Vyrážíme. Nasazujeme ostřejší tempo a tak ostatní necháváme brzy za sebou. Cesta se různě klikatí, proplétáme se křovinami, chvíli šplháme, chvíli sestupujeme, kličkujeme mezi kameny, brodíme spousty potůčků a cestou míjíme několik větších i menších jezer. Každou chvíli narážíme na roztroušená stádečka ovcí. Nikde žádné ohrady ani elektrické dráty, ovce se popásají, kde se jim zlíbí. Jen na dřevěných můstcích přes řeky a potoky jsou vrátka s cedulkami, které žádají chodce, aby je důsledně zavírali. Je tu božsky. Nikde nikdo, jen my, voda, keře, slunce, šumění větru, ovce a houby. Neuvěřitelné množství nádherných, sytě oranžových křemenáčů. Petr na houby toužebně kouká. „Příště, až pojedeme do Norska, musíme si s sebou vzít sušičku na houby,“ říká. „Mě úplně trhá srdce, že tady tuhle nádheru musíme nechat.“
Usazujeme se na sluncem vyhřátém kameni a rozbalujeme obložené bagety se šunkou a sýrem. S pohledem, upřeným na hladinu jezera pod námi, obědváme. Za zatáčkou se objevují naši tři průvodci a pomalu se k nám přibližují. „Nevěděli jsme, že je někdo před námi,“ usmívá se Martina. „To jste museli skoro běžet, ne?“ Petr neslyšně mumlá něco o tom, že ho ženu, jako nadmutou kozu, ale naštěstí se usmívá. Dojedli jsme, zvedáme se tedy a dál pokračujeme společně s průvodci, kteří nám cestou vyprávějí zajímavosti o místní fauně i flóře. „Hele,“ ukazuje Helena na drobnou rostlinku s oranžovým plodem na tenké stopce. „To je ostružiník moruška. Ale ještě není zralá. Místní z toho dělají šíleně drahou marmeládu, ale musím říct, že je to pěkně hnusný. Za ty prachy to teda rozhodně nestojí.“ Pokračujeme dál. Cesta teď stoupá vysoko nad řeku, místy jsou tu mokřiny a bažiny, přes něž jsou položeny dřevěné, povalkové mostky, nebo prostě jenom pár kulatin vedle sebe. Při přechodu jednoho takového úseku se Martinovi smeká noha a až po pás se noří do mazlavého bláta. Taháme ho ven a opatrně přecházíme.
Stezka nyní zatáčí na širokou, udržovanou cestu. Jsme rádi, že můžeme dát odpočinout unaveným nohám a nemusíme se chvíli soustředit na každý krok. Procházíme zatáčkou a ejhle. Před námi, přímo na cestě, stojí stádo krav. Stejně jako ovce, ani krávy nejsou uzavřeny v žádné ohradě, mohou si jít, kam chtějí a zrovna teď nám chtějí stát v cestě. Když zjišťujeme, že jsou tu i dva býčci, chvíli váháme, ale nakonec zahazujeme obavy stranou a pevným krokem kráčíme přímo doprostřed stáda. Krávy dál stojí a přežvykují, chodců si vůbec nevšímají. Opět se oddělujeme od průvodců, kteří pospíchají do kempu za svými povinnostmi a pomalejším tempem kráčíme dál.
V půl třetí odpoledne se před námi vynořuje vodopád Likholefossen. Přecházíme železný most nad ním, chvíli pozorujeme hlučnou vodu, jak se valí do údolí a pak už zahazujeme batohy do chatky a usedáme na dřevěnou terasu. „Herdek,“ láteřím. „Utáhla jsem si moc pohorku. Myslím, že zítra se mi bude asi blbě chodit, málem jsem si přeštípla achilovku.“ Petr protáčí oči v sloup. „No, ještě že zítra je zase přejezdový den.“ Chvíli se líně roztahujeme na terase, pak se pouštíme do trhání borůvek a nakonec Petr rozhoduje, že se půjdeme vykoupat. Oblékáme si tedy plavky, přes ně si natahujeme teplé mikiny, svetry a vesty, protože teplota vzduchu se pohybuje kolem dvanácti stupňů, bereme do ruky ručníky a odebíráme se k jezeru. Nacházíme roztomilou, písčitou plážičku, na níž odkládáme věci a pak se odhodlaně svlékáme. „Jdu první,“ oznamuji Petrovi a vstupuji do ledové vody, o něco málo chladnější, než teplota vzduchu. „Ježiš to je děsný,“ vykřikuji zoufale, jakmile mi voda stoupne ke kolenům. Chvíli ve vodě podupávám a pak rychle vybíhám ven, protože začínám ztrácet cit v nohách. „Safra, to je mazec,“ cedím mezi drkotajícími zuby, ale odhodlaně se otáčím a rázným krokem vstupuji zpět do vody. Tentokrát se nořím celá, udělám několik temp tam a zpět a rychle zase vybíhám ven. „Teda na dlouho to fakt není,“ funím zadýchaně. Přehazuji přes sebe osušku a pozoruji Petra, kterak se on popere s ledovou vodou. Je statečnější. Potápí se hned na první pokus, ze ztuhlých krčních svalů a křečovitého výrazu na tváři lze ale vyčíst, že ani jemu ledová voda příliš dobře nedělá. I on rychle vybíhá ven a zběsile mává rukama, aby v nich opět rozproudil krev. Koupel ještě několikrát opakujeme, pak se oblékáme a odebíráme se na večeři, po níž následuje ještě krátká vyjížďka po jezeře, v zapůjčené pramici. Oba dva si slibujeme, že do tohoto překrásného kempu se určitě v příštích letech zase vrátíme.
DEN 6.
Před námi je další přejezdový den. Opět balíme, nastupujeme do autobusu a míříme dál na sever. Začíná pršet. Zastavujeme na parkovišti pod ledovcem Jostedalsbreen, navlékáme si pláštěnky a vystupujeme. Po široké, dobře udržované cestě se vydáváme k jednomu z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších ledovcových splazů v Norsku s názvem Briksdalsbreen. Kráčíme podél zurčící říčky, stále stoupáme prudkými serpentinami. V několikaminutových intervalech se kolem nás prohánějí hlučná a velmi smradlavá motorová vozítka, jež k ledovci vyvážejí postarší nebo prostě jen líné turisty. Pokaždé, když kolem nás vozík projíždí, jsme zahaleni v hustém černém dýmu, slzí nám oči a kašleme. „Hergot,“ prskám vztekle. „To je pořád keců o tom, jak si Norové libují v ekologickém stylu života a v souladu s přírodou. Měli tady nechat koňmi tažené vozíky a ne tyhle smradlavý příšernosti!“
Přicházíme k mohutnému vodopádu Briksdalsfossen. Cesta vede v jeho bezprostřední blízkosti a na úpatí ho překonává krátkým mostem. I kdyby nepršelo, byli bychom bez pláštěnek nemilosrdně promočení, z místa, kde se padající voda dotýká země, se totiž vznáší oblaka vodní páry a tříště, která pokrývá vše v okruhu několika desítek metrů. Před námi je poslední zatáčka a za ní se nám otevírá úchvatný pohled. V soutěsce mezi dvěma skalními hřbety je vklíněn bělomodrý ledovec, jenž stéká do mléčně zabarveného jezera. Čas od času se odtrhne kus ledu a s ohlušujícím rachotem padá do studené vody. Přímo až k ledovci jít nemůžeme, cesta je přehrazena zátarasy, na kterých visí varovné cedule, hlásající vysoké nebezpečí úrazu padajícím ledem. Po hladině jezera plují ledové kry, kusy ledu se válejí i všude kolem. Jeden z nich sbírám a s úžasem v očích zkoumám zvláštní, krystalickou strukturu. Tenhle kus ledu klidně může být starý i několik desítek tisíc let.
K autobusu se vracíme stejnou cestou, nastupujeme a jedeme dál na sever. Míříme do kempu ve městě Stryn, u jezera Strynvatnet. Sem dorážíme kolem sedmé hodiny večerní a v neutuchajícím dešti čekáme, až nám kempař rozdá klíče. Nezbyla na nás chatka a tak nás sympatický pán ubytovává u sebe doma, v malebném dřevěném domečku hned vedle jahodové plantáže. Máme tu k dispozici sociální zařízení i malou kuchyňku a celé patro jen pro sebe. Nádhera. Chceme se ještě chvíli projít, ale vzhledem k počasí nakonec pouze obcházíme kemp a vracíme se zpět do sucha.
DEN 7.
Dnes nás čeká plavba po nejkrásnějším norském fjordu, zapsaném dokonce na seznamu Unesco. Bohužel, když ráno mžouráme z okna, stále prší a nad krajinou se válejí cáry husté mlhy. Nevadí. Jsme optimisti. Třeba se to přes den zlepší a mlha se zvedne. Vyjíždíme z kempu a míříme k dnešní první zastávce a tou je hora Dalsnibba, z níž je za normálních okolností úchvatný pohled na město Geiranger a Geirangerfjord samotný. Platíme mýtné na soukromé, štěrkové cestě a šplháme prudkými serpentinami do mraků. Opět se navlékáme do pláštěnek a nepromokavých bund a vystupujeme. Z místa, odkud má být vidět široko daleko, vidíme pouze šedivé mraky, mezi nimiž se občas objeví záblesk modré, mořské hladiny. Chvíli čekáme, jestli se mraky aspoň na pár okamžiků neroztrhají, ale marně. Opět tedy nastupujeme do autobusu a pokračujeme do Geirangeru.
Z autobusu si bereme jen ty nejnutnější věci, tedy pláštěnky, fotoaparát a peněženku, vše ostatní necháváme pěkně v suchu. Po chvilce netrpělivého přešlapování před pokladnou nám Martina s Helenou rozdávají lodní lístky a navigují nás na správné molo. Naloďujeme se na nevelikou výletní loď a odvážně se uvelebujeme na otevřené palubě. Vypadá to, že déšť pozvolna ustává. Lodní amplion zakašle a pak se z něj ozývá mužský hlas, vítající nás několikajazyčně na palubě. A vida! Hovoří i plynnou češtinou, budeme to tedy mít s originálním výkladem. Vyplouváme. Loď přídí rozráží tyrkysově modrou hladinu a podél boků se zdvíhá sněhobílá pěna. Z nebe se opět začínají snášet kapky a během několika minut nabírá déšť na intenzitě. Těsně nad hladinou se povalují rozedrané mraky, takže když nám hlas z amplionu oznamuje, že na pravé straně můžeme vidět nádherný vodopád, jménem Sedm sester, nezbývá nám, než mu věřit a fotografie vodopádu si vyhledat v norském průvodci. Stejné je to i se všemi dalšími přírodními atrakcemi, které Geirangerfjord nabízí. Loď se otáčí a vrací se zpět do přístavu. Zmrzlí, promočení a otrávení se přesouváme do podpalubí. Sice odsud není vidět zhola nic, ale je tu teplo, sucho a můžeme se tu i občerstvit.
V přístavu vystupujeme a máme zhruba hodinu a půl volného času, během něhož si můžeme projít Geiranger, nakoupit suvenýry v některém ze stovek obchůdků, nebo si zajít do restaurace na norskou specialitu. Protože nakupování suvenýrů nás opravdu neláká, volíme variantu restaurace. Vstupujeme do příjemně vyhlížející hospůdky, svlékáme si promočené pláštěnky, přičemž sprchujeme všechny, kteří sedí v naší blízkosti a usedáme k jedinému volnému stolu. Během vteřiny je u nás servírka s jídelním lístkem, jemuž ale pranic nerozumíme. Ptáme se jí, zda nám může doporučit nějakou místní specialitu, slečna zapichuje prst doprostřed jídelního lístku a ukazuje na několik řádků. Důvěřivě si jídlo dvakrát objednáváme a k tomu dva horké čaje. Sedíme u stolu, pozorujeme množství namrzlých turistů, kteří závistivě nakukují dovnitř a marně hledají místa k sezení a vděčně upíjíme teplý čaj. Přichází servírka a pokládá před nás dva talíře. „Teda!“ zdvihám překvapeně obočí a ohrnuji nos. „Tohle si můžu dát doma v každé hospodě.“ Z ryze norské speciality se vyklubalo smažené filé s opečeným bramborem a jakýmsi zelným salátem. Rozdíl, oproti českým restauracím tu ale je. Za tohle jídlo platíme čtyřikrát tolik, než bychom zaplatili doma. Zvedáme se, v nedalekém supermarketu doplňujeme proviant a pak se v autobusu hroutíme na sedačky.
Za hustého deště přijíždíme do kempu u jezera Gjende. Po chvilce hledání nacházíme naší chatku a rozvěšujeme po celé místnosti mokré věci. Snad nám do rána uschnou. Po večeři přichází na řadu diskuze, zda se půjdeme projít k nedalekému vodopádu, vzhledem k počasí ale výlet zavrhujeme a místo toho se ukládáme do postelí. Obracím se na posteli a najednou se ozve rána, jako když střelí. „A doprdele,“ cedím mezi zuby. „Co se stalo?“ děsí se Petr. „Ale nic. Jen mi ruplo v zádech a nemůžu se ani nadechnout.“ Petr se chytá za hlavu, vytahuje Ibalgin gel a nanáší mi na inkriminované místo tlustou vrstvu. Po místnosti se rozšiřuje nepříjemný, mentolový zápach. „Dobrou noc.“
DEN 8.
Probouzíme se do hnusně zamračeného a deštivého rána. Oblékáme na sebe to nejteplejší, co máme a po rychlé snídani přichází ke slovu ještě rychlejší balení. Mlčky házíme bagáž do autobusu a v pochmurné náladě se usazujeme na svých místech. Dnes máme namířeno na zlatou cestu severu, do nejsevernějšího bodu naší výpravy. Déšť na chvíli ustává. Přijíždíme k čarokrásné soutěsce, s krkolomným jménem Gudbrandsjuvet. Stojíme na proskleném mostě a díváme se do úzké skalní průrvy, jež se zařezává hluboko do země a na zdivočelou řeku, která se soutěskou valí. Místy se noří do skály, aby se zase za pár metrů objevila, ještě rozzuřenější a divočejší než před tím. Když se dostatečně pokocháme tím úžasným pohledem, pokračujeme v cestě. Zastavujeme na parkovišti pod Trolí stěnou, slavnou Trollveggen, jíž se za pár okamžiků vydáme zdolat. Mraky se začínají trhat a sem tam se mezi nimi objevuje i sluníčko.
Začínáme stoupat. Náročnost norských turistických tras není v jejich délce, ale v převýšení a v obtížnosti terénu. S ničím podobně extrémním, jako je tahle stezka, jsme se tu zatím ale nesetkali. Vyšlapaná cestička nás vede podél obrovského vodopádu a stoupá stále vzhůru. Tráva, která zpočátku roste mezi kameny, se po čase zcela vytrácí a cesta je ještě obtížnější. Přicházíme ke sněhovému poli, opatrně ho přecházíme a po kamenech pokračujeme dál. Zničehonic padá mlha, hustá tak, že nevidíme na dva metry před sebe. Opět začíná pršet. Při každém kroku mi zády projíždí ostrá bolest, dál ale nutím nohy k pohybu vpřed a nahoru. Přicházíme ke kamennému moři, které ční vysoko nad námi. Cesta vede, jak jinak, než přímo vzhůru a my se po krátké přestávce opět dáváme do pohybu. Mokré kameny kloužou, ruce mám od šplhání rozedrané a zmrzlé a bolest v zádech začíná být opravdu nesnesitelná. Déšť se mění v prudké krupobití, na chvíli se tedy zastavujeme a krčíme se v závětří velkého balvanu. Kroupy se po několika minutách opět mění v kapky a déšť za další chvíli zcela ustává, ale jen proto, aby se poté, co se opět vydáváme na cestu, spustil s novou, snad ještě větší intenzitou. Přestože mám kvalitní pláštěnku, jsem i pod ní zcela promočená. Jak totiž upírám pohled vzhůru, zatéká mi voda pod kapuci a odspodu mi pro změnu vzlíná po nohavicích, takže jediné suché místo, které na těle mám, je malá oblast pod pasem. Cítím, jak se mi promočené triko lepí na bolavá záda a v duchu se proklínám za to, že jsem nezůstala dole.
Sláva! Kamenné moře je za námi. „Jak je to ještě daleko?“ ptám se Martiny. „No, jsme tak v půlce,“ zazní děsivá odpověď. Potichu sténám a na tváři se mi usazuje pološílený výraz. Prosebně se dívám na Petra. „Srdíčko, nebude ti vadit, když se vrátím dolů?“ ptám se zoufale. „To jako sama?“děsí se Petr a rezolutně vrtí hlavou. „To teda ani náhodou! Půjdu s tebou.“ Nakonec se k nám přidává i několik dalších znavených a průvodkyně Helena. Máváme na ostatní, obracíme se na cestu zpět a s nejvyšší opatrností slézáme kamenné moře. Déšť se opět mění, tentokrát v husté sněžení. Kdesi nad námi v mracích se rozléhá hřmění, tak hlasité a nečekané, že leknutím nadskakuji půl metru do vzduchu. „Fíha!“ Helena hledí k obloze. „Tady se bouřky moc často nevidí.“ No skvěle, říkám si v duchu. To nám ještě scházelo.
Doploužili jsme se k autobusu a teď sedíme uvnitř a svlékáme promočené oblečení. Protože nemám při ruce žádné suché kalhoty, soukám se do Petrových šusťáků, jejichž nohavice si musím několikrát ohrnout, abych si po nich nešlapala. Víme, že ostatní se nemohou vrátit dříve, než za dvě hodiny, proto, jakmile se trochu rozehříváme, oblékáme si opět pláštěnky a vydáváme se na obhlídku obchůdků, které jsou kolem parkoviště rozesety. Nakonec se usazujeme v restauraci, vedle níž parkuje náš autobus. Dávám si vynikající vafli s jahodovou marmeládou a kysanou smetanou a Petr toast s krevetami. V této milé společnosti zůstáváme celou hodinu, pak se zvedáme a vracíme se do autobusu. Po chvíli se začínají trousit první, zdrchaní cestovatelé a zničeně se skládají na sedačky. „Udělali jste dobře, že jste se vrátili zpátky,“ ozývá se ze všech stran. „Zbytek cesty byla taková mlha, že jsme neviděli na krok a z vrcholu taky nebylo vidět lautr nic.“
Konečně jsme všichni a vyrážíme. Sjíždíme příkré Trolí schody, tedy sérii velmi prudkých serpentin, jež místní nazývají Trollstiegen, pod nimiž u silnice stojí jedinečná dopravní značka, hlásající „pozor Troll“. Fotíme se u ní a pak pokračujeme do kempu, který je vzdálen pouhých pár kilometrů. Opět na nás nevychází chatka a tak dostáváme přidělenou malou místnost v suterénu restaurace. Nestěžujeme si. Toaletu i sprchu máme hned za dveřmi a nemusíme kvůli vykonávání potřeby běhat přes celý kemp, jako předešlý večer.
DEN 9.
Ráno se probouzíme do nádherného, slunečného rána. Nebe je zcela bez mráčku a slunce zvědavě vykukuje zpoza vysokých, horských štítů, jež kemp obklopují. Pípá mi telefon, beru ho do ruky a čtu sms zprávu z domova. „Hele,“ šťouchám do Petra. „Máma píše, že doma je šestatřicet stupňů.“ „Hm,“ odpovídá Petr a hledí na teploměr, visící za oknem. „Tady jsou čtyři.“ V rychlosti snídáme, balíme a nastupujeme do autobusu. Máme před sebou poslední den, který strávíme v náruči překrásné norské přírody.
Po několika kilometrech zastavujeme pod Trollveggen, abychom si jí mohli prohlédnout alespoň odsud a poté pokračujeme na jihovýchod. Projíždíme překrásnými údolími Romsdalen a Gudbrandsdalen a míříme do Rondane, nejstaršího z norských národních parků. Parkujeme u Smuksjoseter Hytte, veliké dřevěné turistické chaty, bereme si na záda batohy a přebíráme od Martiny mapky národního parku. „Je tady několik možností, kudy se vydat,“ ukazují nám průvodci na mapě. „Ten nejdelší okruh je dlouhý zhruba dvanáct kilometrů a je to vcelku dobře značené. Jen si dejte pozor,“ zdůrazňuje Martina, „abyste u chaty Peer Gynt Hytte nezapomněli správně odbočit. Je tam malý rozcestník, tak ať ho nepřehlédnete.“ Pak kouká na hodinky a dodává. „A protože máme před sebou dneska ještě hodně dlouhou cestu, sejdeme se tady nejpozději v půl čtvrté.“ Zděšeně zírám na hodinky na svém zápěstí a nechápavě vrtím hlavou. „Ty, Petře,“ tahám svého milého za rukáv. „Vážně říkala v půl čtvrtý?“ ujišťuji se. „No jo, v půl čtvrtý,“ potvrzuje Petr. „To přece nemůžeme stihnout, vždyť už je po půl druhý,“ mávám mu hodinkami před očima.
Vyrážíme po vyšlapané stezce, okamžitě se ujímáme vedení a všechny ostatní necháváme daleko za sebou. Opět se pohybujeme v nadmořské výšce, v níž neroste nic jiného, než tráva a lišejník. Přestože ráno byly pouhé čtyři stupně nad nulou, teď je příjemné teplo a tak se můžeme svléknout do krátkých rukávů, já si kvůli bolavým zádům přes triko oblékám ještě vestu. Slunce nás pálí do tváří a jeho paprsky měkce objímají okolní skály i jezírka. Celou cestu se rozhlížíme kolem sebe, napínáme oči a doufáme, že zahlédneme aspoň jednoho soba. Prý se jich po tomto národním parku toulají desetitisíce. Nepotkáváme však ani jediného.
V našem zorném poli se objevuje Peer Gynt Hytte a rychle se přibližuje. „Jů, to je nádhera,“ vydechuji ohromeně, když staneme na kraji úzké skalní rozsedliny, jež se před námi znenadání rozevírá. Přes rozeklané skály se tu žene proud průzračně čisté vody a po pár desítkách metrů se vlévá do mělkého jezírka s písčitým dnem. „Doleva přes most k chatě, doprava k autobusu,“ hlásím po přečtení rozcestníku. Nervózně koukám na hodinky. „Třičtvrtě na tři. Pojď, jdeme,“ táhnu Petra nemilosrdně dál. Procházíme kolem dalšího jezera a po několika kilometrech se po kameny vydlážděné cestě blížíme k chatě Smuksjoseter. Za zatáčkou už vidíme náš autobus. Ale co to? Nikdo nikde. Jsme tu úplně první. Rozkládáme si na zemi bundy, kupujeme si od řidičů pivo a pohodlně se uvelebujeme v trávě. Letmo koukám na hodinky, je za deset minut půl čtvrté. Spokojeně se usmívám. Stihli jsme to. Dvanáct kilometrů za necelé dvě hodiny, to není vůbec špatné.
Na trávě se povalujeme pekelně dlouho. „Sakra kde jsou ostatní?“ přemýšlím nahlas. „Vždyť už se blíží půl pátá a nejsou tady ještě ani průvodci.“ Vytahuji z kapsy telefon a tuhnu. Na displayi na mě bliká čas patnáct dvacet jedna. Nechápavě držím telefon vedle svých hodinek a tupě zírám z jednoho čísla na druhé. „Ty Peťulko,“ ozývám se nesměle. „Co je?“ zahučí dlouhán, labužnicky natažený vedle mě. „Ty mě asi zabiješ, ale mě ty hodinky jdou o hodinu napřed.“ Petr prudce vstává, jako by ho něco píchlo. „Cože?“ valí na mě oči. „To mi jako chceš říct, že jsi mě celých těch dvanáct kilometrů hnala jak nadmutou kozu úplně zbytečně?“ Při pohledu na jeho spravedlivé rozhořčení dostávám záchvat smíchu a směju se ještě za další půl hodinu, když už sedíme na svých místech v autobusu a míříme směr Oslo.
Přijíždíme do posledního kempu. V porovnání se všemi ostatními je tenhle nehezký a neupravený. Je vidět, že jsme velmi blízko u hlavního města, kemp je totiž nacpaný lidmi doslova k prasknutí. Vedle naší chatky roste obrovské množství lesních jahod a protože večeřet budeme dnes hodně pozdě, sbíráme je a dáváme si je jako předkrm.
DEN 10.
Opět sedíme v autobusu a míříme na krátkou návštěvu Osla. Nemáme mnoho času a tak jsou zde naplánovány jen dvě zastávky. Přijíždíme k rozlehlému parku, v němž se nachází unikátní muzeum pod širým nebem. Neplatí se zde žádné vstupné, stačí jen vejít černou, kovanou bránou a kochat se stovkami kamenných soch, jejichž autorem je Gustav Vigelland. Petr je z nich nadšený, mě ale podobné věci nic moc neříkají a přestože jsou všechny postavy propracované do nejmenšího detailu, já bych raději obdivovala jiné krásy. Takové, které nevytvořil člověk, ale příroda sama. Uznávám však, že těch jsme si během minulých dní užili do sytosti a tak bez reptání procházím parkem a trpělivě se nechávám vláčet od jedné sochy k druhé.
Poslední místo, které v Norsku navštívíme, je muzeum polární lodi Fram. Vcházíme do obrovské budovy a procházíme kolem prosklených vitrín, v nichž jsou vystaveny stovky artefaktů, které badatelé za polárním kruhem denně používali. V každém rohu je zdařilá vycpanina, tu polárního medvěda, tu pižmoně, je tady i hejno tučňáků císařských a dokonce nacházíme i jednoho psa, jenž se účastnil Amundsenovy výpravy na severní pól. Po chatrném můstku vstupujeme na palubu Framu a zvědavě si prohlížíme celou loď, včetně podpalubí a lodní strojovny. Je to sice vcelku zajímavé, ale poněkud monotónní. Po několika desítkách minut vycházíme před budovu a na slunci čekáme na ostatní. Nad hlavami nám letí hejno divokých husí a jejich kejhání se ozývá ze všech stran. To se s námi loučí přenádherné Norsko.
Vyjíždíme z Osla a vracíme se stejnou cestou, kterou jsme sem před deseti dny přijížděli. Před Svinesundem se ještě naposledy zastavujeme a v místním souvenirshopu utrácíme poslední zbylé koruny, pak opět nasedáme a se smutnými pohledy přes rameno přejíždíme Svinesundský most. Sbohem Norsko! Nebo snad raději na shledanou. Učarovalo jsi nám a už teď plánujeme návrat. Musíme přeci dokončit nepovedený výstup na Trollveggen – tedy za příznivějšího počasí a určitě se chceme znovu vrátit do kempu k jezeru Littlevatnet. A navíc. V Norsku je přece ještě tolik nádherných míst, která jsme neměli čas navštívit.
Večer přijíždíme do Trelleborgu a tentokrát nečekáme dvě hodiny, ale rovnou tři. Je chladno. Sedíme, zachumlaní v teplých věcech, prohlížíme obrázky a videa, která se nám podařilo ulovit na kameru a tiše si povídáme o zážitcích předchozích dní. Je nám trochu smutno, ale přitom už se těšíme na pohodlí domova, na pejska a na koníka. Opět se i s autobusem naloďujeme na otevřenou palubu číslo jedna a odebíráme se k restauraci. Tentokrát si zabíráme koutek rovnou tam, rozkládáme spacáky a pak si kupujeme večeři, kterou si odnášíme přímo do postele. Po jídle ležíme ve spacích pytlích a skrz prosklenou stěnu pozorujeme vlny Baltu, omývající boky trajektu a počítáme světélkující bójky místo oveček.
DEN 11.
Ráno nás budí centrálně nastavený budík a jedovatý ženský hlas nám oznamuje, že za čtvrt hodiny budeme přistávat. Protahuji se ve spacáku a vstávám. Poté, co posbíráme svoje věci, se odebíráme k autobusu a čekáme na řidiče. Trajekt přistává, rampy se otevírají, ale řidiči stále nikde. Martina s Helenou žmoulají v ruce mobilní telefony, ale na druhé straně se nikdo neozývá a ostatní řidiči nervózně pobíhají kolem nebo sedí uvnitř svých vozů a vztekle troubí. Náš autobus totiž vjížděl na palubu jako první a taky musí první odjet. Dveře se otevírají a sláva. Řidiči jsou tu. Rozespale si protírají oči a jsou po krátkém spánku ještě celí pomuchlaní. Nasedáme, troubení za námi pozvolna utichá a dáváme se do pohybu.
Projíždíme přes Německo a míříme zpět do Čech. Při pohledu z okénka nám najednou všechno připadá šedivé, ošuntělé a špinavé. Zatímco v norských řekách teče průzračně čistá, tyrkysová voda a napít se můžete v podstatě z kteréhokoliv vodního toku, tady jsou místo řek špinavé stoky a i stromy kolem nich nám připadají lehce povadlé a smutné. Vítej, realito všedního dne. Už jsme se tě nemohli dočkat.
V Praze na Florenci už na nás čekají táta s mámou a s širokým úsměvem a rozzářenýma očima nás vítají. Loučíme se s ostatními a pak už sedíme v autě a uháníme domů. DOMŮ! Když se tak rozhlížím kolem sebe, smutek z konce dovolené je ten tam a najednou mi dochází, jak moc mám tenhle kousek země ráda a i když je příroda v Norsku opravdu ohromující, naší zahradě a lesu za humny se zkrátka nevyrovná. Já patřím sem!
http://palda.rajce.idnes.cz/Norsko_15._-_25.7.2010/