UKLIĎTE TU VÁRNICI
„Máme vodu!“ hlásil nadšeně spolužák, přezdívaný drbák, mezi dveřmi. Třídou se rozlehl sborový jásot, drbák byl vyzvednut několika dalšími chlapci do výšky a oslavován jako hrdina sexty. „Dělej, povídej, jak to probíhalo,“ vyzval ho kdosi. „No, sem tam přišel a prohlásil jsem, že na cyklisťák nikdo z nás není zvědavej. Jenomže na vodu chtěli jet i všechny tři ostatní sexty,“ vyprávěl drbák s úsměvem. „Tak jsme nakonec losovali a já měl kliku.“ Pak se zachechtal. „Bych chtěl vidět ty matematický střeva z áčka, až se budou pachtit s kolama do kopce.“
Bylo rozhodnuto. Štěstěna k nám byla vlídná a my jsme, jako jediná ze čtyř sext našeho gymnázia, měli absolvovat týdenní vodácký kurz na řece Vltavě. Vše bylo přichystáno, zbývalo už jen utvořit posádky. „Palečková, beru tě do lodi,“ volal na mě zkušený vodák Tomáš. „Ale budeš makat jako černá!“ Chudák netušil, jak moc bude v příštích dnech svého rozhodnutí litovat.
„Nastupovat a jedeme!“ svolávala nás tělocvikářka. Pohodlně jsem se uvelebila u okénka a vedle mě byly naskládány plovací vesty. „Na vodě si všichni tykáme. Já jsem Mirka a tady pan profesor je Petr,“ oznámila paní profesorka, zatímco se autobus pomalu nořil do víru městského provozu. Mirka na nás během deseti minut vychrlila obrovské množství organizačních informací, z nichž mi v hlavě utkvělo pouze to, že míříme do kempu v Lenoře, kde první den absolvujeme půldenní výlet a poté strávíme noc. Mnula jsem si spokojeně ruce, neboť mi bylo jasné, že organizovanému výletu se vyhnu. Den před odjezdem jsem si totiž při seskakování z koně vymknula kotník a byla jsem delšího pochodu neschopna. „Výlet s vámi absolvuje tady Petr a já zatím rozdělám oheň a uvařím guláš. Jana, která nemůže chodit, mi pomůže,“ ukončila profesorka svůj proslov. „No nazdar,“ říkala jsem si pro sebe. Vyhlídka na chvíle, strávené v Mirčině společnosti mě nikterak netěšila.
Byli jsme na místě. Hromadně jsme se vyhrnuli z autobusu a zatímco kluci sundávali lodě z vleku, holky se vrhly na sběr dřeva. Bylo velmi zábavné pozorovat některé osůbky něžného pohlaví, kterak nesou jednu malou větévku a demonstrativně před chlapci otírají neexistující pot z čela. Podle reakcí se však zdálo, že naše třída byla plná hulvátů a ignorantů, neboť všichni hoši zůstali vůči těmto projevům chladní. Jakmile Mirka usoudila, že dřevěná hranice je dostatečná, vyhlásila další akci a to stavění stanů. Tenkrát jsem svůj osobní plátěný přístřešek nevlastnila, musela jsem si ho tedy půjčit od kolegyně z jízdárny. Jednalo se o malé, jednovrstvé áčko, do nějž se vešla právě a jenom jedna osoba a i ta se musela velmi snažit, aby své obydlí během nočního převalování nepobořila. Mezi všemi ostatními stany, které voněly novotou a vypadaly jako luxusní apartmány, se ten můj žalostně krčil a podobal se velmi chatrné zřícenině. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na správný fígl, kterak stan upevnit tak, aby se nezřítil při prvním prudším pohybu.
„Tak jdeme, jdeme,“ volal profesor Petr na rozdováděné sextány. „Však on vás ten elán přejde,“ ušklíbl se, když se mu konečně podařilo třídu shromáždit. „Máme před sebou pěkný kus cesty, tak si tu energii šetřete.“ Spokojeně jsem hleděla za odcházejícími spolužáky a škodolibě jim mávala na rozloučenou. Seděla jsem u ohniště, zabandážovanou nohu nataženou před sebou a snažila se rozdělat oheň. Za chvíli už přede mnou vesele praskal ohníček. S úsměvem jsem do něj koukala a vychutnávala si chvíli klidu a ticha. Ne dlouho. Za pár minut se přihnala Mirka s kotlíkem a všemi možnými ingrediencemi. „Co za koření dáváš do guláše?“ zeptala se mě. Nechápavě jsem na ní vytřeštila oči. „Cože?“ „No když vaříš guláš,“ zopakovala. „Co tam dáváš za koření?“ Odkašlala jsem si a odpověděla. „Já guláš v životě nevařila.“ Teď pro změnu nechápala Mirka. Vysvětlila jsem tedy. „Já umim uvařit akorát čaj. A ani ten se mi většinou moc nepovede,“ zubila jsem se na ní. „Ty jako doma nevaříš?“ vrtěla hlavou Mirka. „Ne. Než bych vařila, to radši půjdu štípat dříví. Vaří jenom domácí pipiny a to já fakt nejsem,“ prohlásila jsem důrazně. Profesorka něco nesrozumitelného zabrblala, očividně nad mými slovy žasla a patřičně si je pro sebe okomentovala. Nakonec mi vrazila do ruky velkou lžíci. „Tak aspoň míchej.“
Guláš byl zdárně hotov a jeho vůně se linula celým kempem. Jako v odpověď se za zatáčkou prašné cesty začali objevovat očividně velmi znavení spolužáci. Ploužili se směrem k ohni, bručeli si pod vousy cosi o brutalitě dnešních pedagogů a celý průvod uzavíral Petr, jenž na Mirku vítězoslavně povykoval. „Garantuju ti, že prospí celou noc,“ usmíval se zeširoka. „Dneska bude v kempu úplný klid.“ Měl pravdu. Poté, co guláš zmizel v nenasytných pubertálních hrdlech a po povinné večerní hygieně, všichni, včetně mě, zalezli do svých stanů a zanedlouho se nad bublající a zurčící řekou ozývalo jenom bzučení hmyzu, přerušované pravidelným oddechováním mladých spáčů.
Probudila jsem se do nádherného červnového rána. Vzduch byl sice chladný, ale sluníčko svítilo už od brzkého jitra a jeho paprsky se odrážely v kapkách rosy, jež se blyštěly v trávě a třepotaly na vláknech pavoučích sítí. Slastně jsem se protáhla ve spacím pytli, pak se z něj rozespale vyhrabala a vypotácela se ze stanu. Vlivem mé neohrabanosti se chatrné přístřeší zatřáslo a obě hliníkové tyčky se s řinčením sesuly k zemi. „Jdi s tim do hajzlu,“ ozvalo se z útrob sousedního stanu. „Tady se ještě spí!“ „Trhni si nohou,“ odpověděla jsem, chopila se kartáčku na zuby a vydala se k řece. Cestou zpět můj pohled opět utkvěl na zhrouceném plátěném příbytku. Že spadl? Nevadí. Aspoň budu mít méně práce při jeho balení.
„Tak nasedat do lodí a jedem!“ volala Mirka a posunky se nás snažila přimět k vyšší rychlosti. Opatrně jsem vlezla do kanoe a chopila se pádla. Byl to můj první kontakt s tímto vratkým zařízením, při každém zhoupnutí jsem měla pocit, že jdeme ke dnu. „Pár rad na začátku,“ poučoval mě Tomáš důležitě. „Nikdy se nechytej bortů, nikdy nepouštěj pádlo a když řeknu pádluj, tak pořádně zaber.“
Ten den jsme absolvovali nejdelší úsek a to z Lenory do Nové Pece, kde na nás čekal autobus s vlekem, který převezl jak lodě, tak posádky pod Lipno do Vyššího Brodu. Tento úsek bych nazvala jako seznamovací. Ne že bychom se seznamovali mezi sebou, znali jsme se přece již šestým rokem. Někteří z nás, mě nevyjímaje, se však seznamovali s řekou, s lodí, s pádly, s tvrdými a nepohodlnými sedačkami a také se svými možnostmi. Přestože nováčků mezi námi bylo mnoho, nikdo se nepřevrhl, zčásti proto, že tento úsek není nijak náročný a pak hlavně díky rozdělení posádek. V každé z nich byl aspoň jeden zkušený vodák.
Po první čtvrthodině strávené v lodi, během níž mě rozhodila každá sebemenší vlnka, pleskající do přídě, jsem se osmělila, pohodlně se opřela o konev za mými zády a s rozkoší vdechovala voňavý šumavský vzduch. Sundala jsem si bandáž z napuchlého kotníku a strčila nohu do ledové vody. „Neflákej se a pádluj,“ ozvalo se za mnou. „Jestli mě hodláš buzerovat, tak tě při nejbližší příležitosti vyklopim,“ odsekla jsem, ale chopila jsem se pádla a napjala síly.
Posledních pár kilometrů jsme zuřivě pádlovali úplně všichni, pot se z nás řinul proudem a přesto se nám zdálo, jako bychom stáli na místě. Úsměvy se vypařily z tváří, vtipkování ustalo a naše pohledy byly upřeny kamsi do dálky, k místu, kde konečně přistaneme a vytáhneme lodě z vody. Blížili jsme se k lipenské přehradě. Říční koryto bylo stále širší, proud byl stále pozvolnější a břehy lemoval vysoký rákos, jenž posměšně šelestil v horkém větru. „Zeměěě!“ zazněl toužebný výkřik z úst háčka, stojícího s napřaženou rukou na přídi nejrychlejší lodě. Ten hlas vyvolával představu trosečníků, kteří po dlouhé plavbě na širém oceánu konečně zahlédli břeh a radují se, že jsou zachráněni od bídné smrti hladem a žízní. Jako zázrakem se unavení a otrávení sextáni vzchopili a rychlost všech posádek se na konci dne téměř zdvojnásobila. Tak blahodárně na nás zapůsobilo to jedno prosté slůvko. Prohnali jsme se kolem udivené Mirky rychlostí blesku a po krátké strkanici u úzkého kotviště začali chlapci vytahovat kanoe z vody a nakládat je na vlek. „Ale, ale,“ smál se nám pan řidič, když jsme nastupovali do autobusu a znaveně se hroutili na sedačky. „Vy jste nějak zpocený. Je vidět, že jste poctivě pádlovali.“
V kempu ve Vyšším Brodu jsme postavili stany a poté, co jsme vlastnoručně uvařili večeři, se někteří zavrtali do svých spacáků, jiní zůstali sedět u ohně a živě diskutovali. „Večerka,“ zahlásil Petr kolem desáté hodiny. Všichni se neochotně a s velkým remcáním zvedli a začali se pomalu trousit ke svým stanům. „No moment a uklízet to tady bude kdo?“ zarazil nás profesor. „Hlavně ukliďte tu várnici, té se nesmí nic stát.“ Stál rozkročen nad velkou nádobou, v níž jsme měli uvařený čaj a velitelským hlasem udílel příkazy, jež musely být vyplněny dříve, než bude znaveným vodákům povoleno, odebrat se do svých stanů.
„Já tě zabiju,“ vrčel na mě promáčený Tomáš a ždímal svoje tričko. Pak po mě vztekle mrsknul houbičkou se slovy. „Když jsi nás tak pěkně vykoupala, tak si tu vodu z lodi vyber.“ Neprotestovala jsem. Když jsme totiž časně ráno dojeli k jezu ve Vyšším Brodu, zakotvili jsme u něj a všichni zadáci ho šli obhlédnout. My háčkové jsme využili přestávku k takovým činnostem, jako je mazání se opalovacím krémem, občerstvení, někteří exotičtí háčkové dokonce vytáhli pudry a řasenky. Tomáš se vrátil a nasedl do lodě. „Ten je v pohodě, když pojedem prostředkem, tak nás to ani neošplouchne.“ S úsměvem na mě mrknul. „Tak jedem.“ Opřela jsem se o pádlo a suverénně vložila nohu na podlahu kanoe. „Neblbni!“ slyšela jsem ještě Tomášův výkřik a za okamžik už jsem se i s pádlem nořila pod hladinu. Do chladné vody se s mohutným šplouchnutím odebral i můj zadák, naše loď a veškerá bagáž, jež byla naštěstí v kanoi dobře upevněna. Pokorně jsem proto sklopila hlavu, zaklekla k lodi a jala se vybírat vodu. Znovu jsme se nalodili. Tentokrát jsem byla velmi obezřetná, takže se tento druhý pokus obešel bez kolize a mohli jsme se směle vrhnout do náruče prvního jezu. Tomáš měl pravdu, při sjíždění šlajsny se přes příď převalila jen nepatrná vlnka, která nedokázala nic víc, než umýt prach z bortů. Byl to jediný jez, po jehož absolvování jsme měli šanci zůstat suší.
Podobný manévr jako ve VYšším Brodě jsem však předvedla nebohému Tomášovi ještě jednou. Třetí noc jsme strávili v kempu v Rožmberku a ráno vypluli směr Český Krumlov, kde jsme měli strávit noc čtvrtou. Zakotvili jsme u tábořiště, těsně před prvním krumlovským jezem. Vstala jsem z tvrdé, dřevěné sedačky a mnula si otlačené pozadí. „Hergot, já už mam na prdeli mozol,“ bručela jsem. „Asi si budu muset dřepnout aspoň na hodinu do vody, aby to přestalo bolet.“ Začala jsem vystupovat. V domnění, že u břehu je voda mělká, jsem se opřela o pádlo. Můj dojem byl ovšem naprosto mylný, pádlo se zabořilo do dvoumetrové hloubky a já po hlavě zahučela za ním. Kanoe je velmi vratká záležitost a tak se v závěsu za mnou poroučel do vody i Tomáš. Jistě nemusím zdůrazňovat, že měl ze mě opět velkou radost.
Celé odpoledne jsme se courali nádhernými, starobylými uličkami Českého Krumlova a těšili se na sjezd všech čtyř krumlovských jezů, které nás druhý den čekaly. Večer se však na obloze objevily první mraky a do plátěných střech začal bubnovat déšť. Pršelo celou noc a ani ráno se nezdálo, že by déšť ustával. Říčním korytem se hnalo o mnoho více vody, než předchozí den, proto Mirka rozhodla, že nebude riskovat zranění na náročných jezech a že lodě přetáhneme Myší dírou. „Co je to Myší díra?“ ptala jsem se Tomáše. „Ale,“ mávnul otráveně rukou. „Taková úzká, hnusná ulička, která ústí na konci Krumlova. Vyhnem se tak dvěma jezům. A zrovna těm nejlepším, sakra,“ zaklel. Když ale viděl množství vody, ženoucí se přes druhý jez, myslím, že litovat přestal. Dva spolužáci si u profesorů vyškemrali povolení k sjezdu. Navlékli si plovací vesty a v singlu, jeden po druhém zamířili vstříc tomu obřímu vodnímu válci, jenž se pod jezem zvedal a točil. Oba museli být pohotovým profesorem zachráněni a vytaženi na mělčinu. „Tak co frajírci,“ ušklíbal se na ně Petr. „To jste si zamachrovali co? Oba dva vypadáte jako zmoklý krysy.“
Naše plavba se pomalu, ale nezadržitelně chýlila ke svému konci. Poslední noc jsme strávili ve Zlaté Koruně, kde se podařilo chlapcům vytáhnout oba profesory na pivo. „Dobře, jedno si s vámi dáme, ale jenom jedno a pak spát,“ souhlasil Petr. Žádné bližší informace nemám, ale osobně si myslím, že nakonec při jednom nezůstalo.
Poslední den nás čekalo jen pár kilometrů do Boršova, kde na nás už čekal autobus. Kluci během několika minut naházeli lodě na vlek a pak už jsme jen smutně zamávali řece a vyrazili směrem k domovu.
Byl to krásně strávený týden, během něhož jsme zjistili, že umíme držet pohromadě, dokážeme docela dobře spolupracovat a někteří z nás přišli na to, že i profesoři jsou jenom lidi a že se s nimi dá vlastně v pohodě vycházet. Byl to zkrátka týden, plný zázraků.
Komentáře
Přehled komentářů
jani, super, jako kdybych tu vodu jela před týdnem, a ne před 12 lety))))
kůžička z pod fíkusu)
Re: super
(Palda, 24. 1. 2014 10:42)
Ahoj,
teď teprve jsem si všimla komentáře. :) jj, byla tam tenkrát prča. A i když jsem tak trochu asociálek, stranící se společnosti a srazú, vzpomínam na to s láskou.
super
(tereza, 19. 10. 2011 20:34)