ZMRZLÍ, JAKO ÖTZI
„Tak kde je ten autobus?“ bručí mrzutě bratr v půl dvanácté v noci, zatímco stojí vedle auta na parkovišti. Z nebe se vytrvale sype mokrý sníh a pokrývá nám hlavy i ramena v centimetrové vrstvě. „Už tady musí každou chvíli bejt,“ utěšuje ho Petr. „Hele,“ ukazuje nadšeně na žlutý autobus, stojící na semaforech. „To je určitě on!“ Padá zelená, autobus se dává do pohybu a bez zastavení profrčí kolem nás. Uběhne další předlouhá půlhodina a pak už před námi konečně zastavuje náš autobus a z něj se hrne hlouček Petrových kamarádů. „Nazdar,“ natahuje ke mně ruku jeden z nich. „Já jsem Korby.“
Nakládáme lyže, prkno a batohy do útrob autobusu, zamáváme na polozmrzlého bratra a pak už se usazujeme na poslední dvě volná místa, hned za řidičem. Autobus se rozjíždí a míří ven z města, směrem k hranicím s Rakouskem. Celou noc se vrtíme na sedačkách a snažíme se nalézt polohu, v níž bude možno alespoň na chvíli spát. Zatímco mně se to vcelku daří, dvoumetrový Petr vedle mě skučí, vrčí a neustále se kroutí jako bajadéra.
Konečně je ráno. Zastavujeme na parkovišti v městečku Fiss, pod jedním z nejrozlehlejších rakouských lyžařských areálů. Od půl deváté jezdí lanovka, máme tedy více než hodinu na to, abychom nalezli toalety, vyčistili si zuby a převlékli se do lyžařského oblečení. Na obloze se přelévají tmavě šedé mraky, z nichž se, jako malé, blyštivé drahokamy, tu a tam snáší sněhové vločky. Stojím před autobusem, zimou mi drkotají zuby a přemýšlím, kdo si tenhle zatracený výlet vymyslel. Po téměř probdělé noci opravdu nemám na sportování nejmenší chuť. Pak si vzpomenu na své nadšení, když mi Petr před časem oznámil, že jeho kamarád Korby organizuje zájezd do Alp a že bychom mohli jet taky. Potichu, nabručeným šepotem se ptám sama sebe. „Chtěla jsi na hory?“ Po pravdě si i odpovídám. „Chtěla. Tak teď drž hubu, usmívej se a zvesela hopni do přeskáčů.“ Pomalu se dávám do pohybu a ztěžka se soukám do nepohodlných, lyžařských bot. Petr kolem mě s úsměvem pobíhá a spokojeně se zubí. „Já se tak těšim, už abychom byli na kopci.“ Přemýšlím, kde sakra tu energii bere. „Srdíčko,“ ptám se. „Že ty sis něco šlehnul a ani se nerozdělil. To je totiž pro ten tvůj náhlej elán jediný vysvětlení.“
Dívám se na hodiny. Je za minutu půl deváté a my netrpělivě přešlapujeme pod lanovkou. Tedy ostatní netrpělivě přešlapují. Já sice podupávám také, ale s netrpělivostí to nemá nic společného. To ty prokleté přeskáče. Tomu, kdo něco takového vymyslel, bych momentálně s chutí vyrazila všechny zuby. Lanovka zapípá a dává se do pohybu, aby se za pár desítek vteřin opět zastavila. Vlekaři pobíhají kolem, divoce na sebe gestikulují a cosi na sebe pokřikují německou hatmatilkou. Nerozumím jim ani slovo, ale z jejich bezradných pohledů je jasné, že s lanovkou není něco v pořádku a že si pravděpodobně na její spuštění budeme muset chvíli počkat. Znovu houkání, znovu se kabinky rozjíždějí a znovu s prudkým trhnutím zastavují. Domorodí, sportu chtiví nadšenci začínají nespokojeně hučet a aby si ukrátili dlouhou chvíli, hlubokými hlasy, sborově zpívají příšerné německé odrhovačky.
Po více než půl hodině se lanovka konečně rozjíždí a začíná vyvážet pasažéry do útrob střediska Serfaus – Fiss – Ladis. Vystupujeme. Sníh, snášející se z oblaků houstne a kolem se povalují cáry mlhy. Pára, jíž vydechujeme, nám mrzne na vlasech, na řasách i na obočí. Navzdory třeskuté zimě a nevlídnému počasí se na lyžování začínám těšit. „Tak kterou?“ ptám se netrpělivě Petra, jenž drží v ruce mapu areálu a se zamyšleným výrazem se rozhoduje, kterou sjezdovkou se vydat. „No, možností máme víc než dost,“ říká po chvíli. „Hlavně si ale musíme zapamatovat, že se máme vrátit sem.“ Zapichuje prst do mapy a já mu zvědavě nahlížím přes rameno. „To budeš muset ošéfovat sám,“ krčím rameny. „Když to totiž necháš na mě, garantuju ti, že skončíme na druhé straně areálu, než bychom potřebovali.“
Celé dopoledne hrdinně brázdíme bílé svahy. Ostrý sníh nás štípe do tváří, v mlze často nedokážeme rozpoznat, jsme-li ještě na upravené sjezdovce. „Dáme polívku?“ volá na mě Petr. „Pod touhle sjezdovkou je chata.“ Souhlasím a mohutně se odrážím hůlkami směrem, o němž se domnívám, že je správný. Nabírám rychlost. Najednou mám pocit, jako by mi nohy vrostly do země, ale tělo pokračovalo dál ve svižném pohybu. Ozve se rána, to jak mi vázání na obou lyžích vypíná a já se kácím do hlubokého prašanu. Za chvíli u mě zastavuje vyděšený Petr. „Jsi v pořádku?“ ptá se ustaraně. S ústy od ucha k uchu se zvedám ze země, oprašuji sníh z bundy a vytahuji lyže, jež jsou až po vázání zapíchnuty do rolbou nahrnuté hromady sněhu mezi tyčemi, ohraničujícími okraj sjezdovky. „No jasně,“ směju se. „Trénuju šipku na léto.“ Mrkám na Petra, znovu obouvám lyže a opět se rozjíždím do mlhy.
Vcházíme do útrob horské chaty, vděčně se hroutíme na židle a vychutnáváme příjemné teplo. Objednáváme si hustou polévku, k níž přikusujeme pečivo a já si k ní dávám horký, mátový čaj. Cítím, jak se moje zkřehlé ruce a nohy pomalu rozehřívají a začínají mi těžknout víčka. Probdělá noc se opět připomíná. Po několika desítkách minut dojídáme, dopíjíme a zvedáme se k odchodu. Zima, jež venku panuje, husté sněžení a mlha, se po chvíli, strávené v teplé místnosti, zdají ještě nevlídnější než před tím. Statečně si navlékáme rukavice, čepice, kapuci, přes obličej natahujeme šálu a šátek, nazouváme lyže a snowboard a opět se vrháme z kopce dolů.
Připozdívá se a my sjíždíme po boulovaté sjezdovce zpět k parkovišti, kde na nás čeká autobus. Zouváme lyže, prkno i boty, balíme je do futrálů, usedáme na svá místa a rozbalujeme tatranky, které jsme přes den nestihli zkonzumovat. V autobusu už jsou skoro všichni, ale stále nemůžeme odjet. Čekáme na poslední tři lyžaře, kteří se ještě nevrátili. „Jeden z nich ztratil doklady,“ ozve se z některé ze zadních sedaček. „Zůstali nahoře a hledají je.“ „No výborně,“ bručím. „Tak to vypadá, že se naše dovolená protáhne, protože jestli hodlají prohledávat celej areál, tak tady budeme minimálně do jara.“ Naštěstí hledači svoji snahu po necelé hodině vzdávají a vracejí se.
Můžeme vyrazit. Autobus se zvolna rozjíždí, pak se ozývá lehké zaskřípění a vzápětí se proti nám žene rozložitý muž se vzteklým výrazem na tváři, divoce rozhazuje rukama a zaťatou pěstí buší do okénka u řidiče. Ten zastavuje, vypíná motor a s nasupeným výrazem vstává. Paní průvodkyně vyděšeně chytá řidiče za rukáv. „Pepo,“ žadoní. „Hlavně klid. Hlavně se, prosimtě, neper!“ Ze vzteklého, německy hovořícího muže se vyklube řidič sousedního autobusu a teď stojí společně s tím naším vedle zpětného zrcátka a divoce jím cloumá. „Co chce?“ ptá se kdosi. „Ale, nadává, že mu náš řidič odřel zrcátko,“ zazní odpověď. „Ne, že mu ho odřel, že mu ho celý urval. Chce po něm dva tisíce euro na nový.“ Zkoumavě hledíme na zrcátko, které se, až na jednu nepatrnou, několika milimetrovou oděrku, zdá naprosto v pořádku. Oba řidiči stojí před autobusem a velmi hlasitě se dohadují. Němec pochopí, že peníze na ruku nedostane a volá rakouskou policii. Na její příjezd čekáme dalších dvacet minut. Jeden z našich spolucestujících si krátí dlouhou chvíli a na oděrku na zrcátku lepí samolepku z banánu. Německý řidič to zaregistruje, a jakmile doráží policie, drzouna udává. Pobavený policista nálepku sundává, vrací jí majiteli a pak s oběma řidiči a tlumočníkem z našich řad odchází do vestibulu lanovky, sepsat protokol. V mrazu čekáme dalších dvacet minut.
Konečně je vše vyřízeno. Sedíme ve vyhřátém autobusu a míříme do nedaleké Itálie, kde nás čeká večeře, teplá sprcha a měkká postel. Snad z protekce dostáváme nejlepší pokoj v celém penzionu. Přehrabujeme se v batozích, vytahujeme krabice s jídlem a hladově se na něj vrháme. Domácí francouzské brambory v nás mizí závratnou rychlostí, až mám trochu strach, že na zítřejší večeři už nám nezbude. Následuje rychlá koupel a pak padáme na postel, zavrtáváme se do peřin a upadáme do bezesného, hlubokého spánku.
Ráno vstáváme časně, snídáme a balíme jen to nejnutnější pro celodenní pobyt na sněhu. Nasedáme do autobusu a vyrážíme do dalšího lyžařského střediska, italského Suldenu. Cesta vede po uzounké, alpské silničce, jež se jako had, prudkými serpentinami, vine po úbočích hor. Pod lanovkou vystupujeme a po včerejším zamračeném dni dychtivě nastavujeme tváře vzácným slunečním paprskům. Soukám se do přeskáčů a přestože mám od včera otlačené a bolavé holeně, na dnešní lyžování se těším. Lanovkou vyjíždíme vysoko nad městečko, do výšky více než tři tisíce metrů nad mořem. Mrzne, až praští, po obloze se ženou potrhané cáry mraků, mezi nimiž probleskuje modrá obloha a slunce tu a tam spouští své paprsky k zemi. Kolem nás se hrdě tyčí mohutné, zasněžené štíty hor, nad hlavami nám krouží černí ptáci s jasně oranžovými zobáky a z výšky nás pozorují. Opírám se o hůlky a s úsměvem vychutnávám ten blahodárný klid a mír. Starosti všedního dne jsou rázem zapomenuty, záleží jenom a pouze na tomto okamžiku.
Celý den poctivě lyžujeme, pouze s malou polední přestávkou, během níž konzumujeme horkou polévku, namazaný krajíc s paštikou a Petr stíhá i jedno teplé bombardino. K večeru se vydáváme na poslední sjezd dne. Míříme zpět do Suldenu, kde na nás čeká autobus. Svištíme po úzké sjezdovce a zhruba v půlce přijíždíme k místu, přes nějž je natažena červená síť s velikou cedulí, na které je psáno upozornění na lavinové nebezpečí. Ač neradi, absolvujeme tedy zbytek cesty lanovkou a pak už opět sedíme na sedačkách za řidičem a za okny pozorujeme nádhernou, míhající se krajinu. Vjíždíme do ostré zatáčky, najednou zaskřípou brzdy a autobus se s prudkým trhnutím zastavuje. Pohlédnu z okénka a s hrůzou zírám na hlubokou propast a na silnici na jejím dně, o sto metrů níže. Autobus pomalu couvá, pak se znovu rozjíždí a znovu mu levé přední kolo vyjíždí mimo silnici a naráží do svodidla. Zavírám oči a v rukou křečovitě žmoulám rukavice. Řidič potichu cedí mezi zuby nadávky, opět couvá a napotřetí se mu daří zatáčkou projet.
Bezpečně a bez dalších zádrhelů dorážíme do penzionu a protože Korby slaví narozeniny, rychle večeříme a pak míříme do suterénu, kde se nachází krytý bazén a kde se koná oslava. Vstupujeme k bazénu a hned mezi dveřmi dostáváme zásah šlehačkou, kterou na nás Korby se svým bratrem stříkají přímo z tuby. Připíjíme oslavenci na zdraví, skáčeme do bazénu a tady se strhává prudká, molitanová bitka – muži versus ženy. Kupodivu, ženy vítězí. Po dvou hodinách ve vodě mi začíná být zima. Odmítám Korbyho návrh na zahřátí se alkoholem, vylézám z bazénu a zanechávaje za sebou mokré ťápoty, míříme s Petrem k našemu pokoji, kde se znaveně hroutíme do peřin.
Časně ráno stojíme na parkovišti pod světoznámým lyžařským střediskem Val Senales. Všude kolem vidíme narážky a upoutávky na zdejší atrakci, mumii pravěkého lovce, který byl nalezen v ledovci právě nad tímto střediskem. Je tady Ötzi bar, Ötzi muzeum a spousta dalších Ötzi věcí. Nastupujeme do obrovské Ötzi kabinky a ta nás vyváží k ledovci. Nahoře si nazouváme lyže, Petr mi zapíná přeskáče, které se mi ani po deseti minutách marného snažení nepodařilo zapnout a spouštíme se z kopce dolů. Je patnáct stupňů pod nulou, ale na čistě vymetené obloze září obrovské slunce a příjemně hřeje do tmavých částí našich bund. Přejíždíme až do nejzazší části celého střediska a tady nacházíme několik naprosto úžasných, téměř liduprázdných sjezdovek, mezi nimiž stojí krásná, dřevěná horská chata s rozlehlou terasou, jež je zavěšena nad hlubokým údolíčkem. Tady se v poledne usazujeme, vyhříváme se a obědváme. Na řadu přichází i tolik oblíbené, horké bombardino s vysokou čepičkou z pravé šlehačky. Po krátké poradě se rozhodujeme zůstat i odpoledne na těchto nádherných sjezdovkách. Na ledovec je to daleko a jsou tam pouze tři modré sjezdovky, které dle slov správce našeho penzionu, nestojí za nic.
Večer se posmutněle loučíme s Val Senales a pomalu jedeme poslední sjezdovkou, vedoucí skalním sedlem k městečku. Slunce se pozvolna schovává za hory a v dlouhých stínech je opravdu zima. Ještě jednou zamáváme Ötzimu, soukáme se na sedadla autobusu a naposledy jedeme do penzionu. Zítra už zase budeme lyžovat v Rakousku a pak se rozjedeme k domovu.
Je tu poslední ráno. Bez ladu a skladu cpeme věci do batohů, nakládáme zavazadla do autobusu a vyrážíme na cestu. Přejíždíme italsko – rakouské hranice a zastavujeme v malém středisku jménem Nauders. Soukáme se do těsné kabinky lanovky a vyjíždíme nad stromy. Po včerejším dokonalém lyžování v úchvatném Val Senales se nám tady příliš nelíbí. Přestože slunce svítí a zdaleka není takový mráz jako včera, je mi neskutečná zima a ruce, navlečené v teplých rukavicích, téměř necítím. Po chvíli hledání se nám i tady podaří najít dvě pěkné sjezdovky, na nichž trávíme celý den. Po obědě, opět vyrážíme. Lanovkou se necháváme vyvézt nahoru. „Počkej na mě u vleku,“ huhlá Petr zpod šály, jíž má omotanou pusu. „Já pojedu prašánkem mimo sjezdovku.“ Kývnu, mávnu na pozdrav a rozjíždím se. Zastavuji u lanovky. Petr nikde. Čekám deset minut, mráz mě štípe nejen do tváří, ale zalézá mi do bot i do rukavic. Čekám dalších deset minut a stále nic. Pomalu si začínám představovat, jak asi budu Petra, který nemá u svého telefonního operátora aktivovaný roaming, v téhle změti sjezdovek hledat. Zahřívá mě vztek. Najednou koutkem oka zahlédnu povědomou dvoumetrovou postavu, pokrytou sněhem od hlavy až k patě, jak se ke mně žene. „Sluníčko promiň.“ Omlouvá se kajícně. „Já jsem nějak zabloudil, zajel jsem mezi smrčky mimo sjezdovku a musel jsem to šlapat zpátky nahoru.“ Kajícný výraz mizí a střídá ho šťastný úsměv. „Ale byl to mazec.“
Je půl páté a nám se daří přemluvit vlekaře, aby nás ještě naposledy vyvezl nahoru. Milý, postarší pán nám vyhoví a tak máme při poslední jízdě celou širokou sjezdovku jenom sami pro sebe a naposledy se kocháme okolními sceneriemi. S kamerou v ruce sjíždíme do údolí, brzdíme u parkoviště, kde balíme lyže do futrálů, převlékáme se do civilního oblečení a příjemně unaveni se skládáme na svá místa v autobusu. Startujeme a míříme zpět domů, do Čech.
Díky zběsilé jízdě šíleného řidiče, jemuž plná čára naprosto nic neříká, suverénně předjíždí i na těch nejnepřehlednějších místech a po dálnici se řítí rychlostí světla, dorážíme do Plzně o hodinu a půl dříve, než bylo původně v plánu. Utahaní a ospalí se loučíme s ostatními, vykládáme bagáž, na níž se posléze hroutíme a čekáme na tátu, jehož jsme nemilosrdně vytáhli z postele. Za další půl hodinu jsme konečně doma. Zahazujeme věci na kuchyňskou podlahu a bez zaváhání zalézáme do postele, šťastní, že si konečně můžeme protáhnout záda i nohy a v klidu spát, aniž by nás rušilo skřípění brzd, troubení ostatních aut či jadrné nadávání našeho řidiče. Jo, jak praví klasik, všude dobře, doma nejlíp.
palda.rajce.idnes.cz/Italie%2C_Rakousko_-_6.-9.2.2010/