ZRÁDNÉ ZÁVORY
Dlouho jsem přemýšlela, zda se mám následující příhodou kompromitovat. Pak jsem si ale vzpomněla, jak byla kdysi dávno moje maminka nešťastná. Myslela si tehdy, že má divné dítě, neboť ve svých osmnácti letech se nedotkne alkoholu ani dvoumetrovou tyčí i přestože všichni její spolužáci a kamarádi jsou v lihu téměř denně. Tak tedy, milá maminko, můžeš být v klidu. Jsem a vždycky jsem byla, naprosto normální. Následující řádky jsou toho důkazem.
Z telefonu se ozývalo. „Klíče od auta jsem vám nechal v klubovně v šuplíku. Hlavně je nesmíte ztratit. Druhý má u sebe jenom řidič a ten je zrovna na dovolené v Chorvatsku. Jestli ty klíče ztratíte, tak je to v hajzlu, protože auto má imobilizér.“ Trenér se zamračil. „Neblázni, nejsme pitomci. Proč bychom je měli ztrácet.“
Měli jsme namířeno na dvoudenní závody do Bernartic u Tachova. Vzhledem k tomu, že část vozového parku začala stávkovat těsně před odjezdem, půjčili jsme si malou dodávku od majitele jednoho z koní. O tom, co se dělo přes den, se nebudu nijak výrazně rozepisovat. Neudálo se totiž nic významného, co by stálo za zmínku. Ovšem večer!
Po vcelku úspěšném sportovním dni jsme zašli na výbornou večeři do nedalekého penzionu. Seděli jsme a vedli poměrně živou diskusi. „Co kdybychom si dali nějakého panáčka,“ navrhla Eva. Tehdy ještě nezletilá Cholera (to není její pravé jméno, jakkoliv je přiléhavé) odmítla, ale my ostatní jsme si objednali. Trenér prohlásil. „Ty, Evičko, vezmi si radši klíče od auta k sobě. Já se určitě ožeru a mohl bych je ztratit.“ Po pár rundách jsme se, již značně vrávoravým krokem, přesunuli do jezdecké haly, jejíž jedna část byla zařízena jako minibar a tam jsme v popíjení alkoholických nápojů pokračovali. Na příliš podrobností si nevzpomínám. Vím jen, že poté, co jsem svou opileckou upřímností urazila polovinu přítomných, udělalo se mi nevolno a musela jsem se odebrat za halu, abych si ulevila. Irenka vyběhla za mnou. „Paldo? Kde jsi?“ volala v naprosté tmě. Téměř o mě zakopla. „Co tady děláš? Můžu ti nějak pomoct?“ Odpověděla jsem téměř okamžitě. „No co bych tady asi tak mohla dělat. Bleju, vole. Teda ale tý večeře je mi líto. Takový prachy to stálo a teď to sežere nějakej čokl. Podívej, je to skoro netknutý.“ Irenka se otočila a o pár kroků poodstoupila. „Sorry, ale dívat se na to fakt nebudu. Jsem ráda, že moje večeře je ještě tam, kde má být. Kdybys náhodou potřebovala záchranku, tak volej,“ řekla. „Budu čůrat o pár metrů dál.“
Když jsem se trochu vzpamatovala a postavila se opět na nohy, vyhrnul se z haly hlouček lidí, mezi nimi i několik našich kamarádů. „Kde jste? Všechno už jsme vypili, jde se na slámu spát,“ halekal trenér. „Budu spát s váma se všema, holky moje,“ chvástal se, ale po chvíli zesmutněl a prohlásil. „Anebo spíš ne. Vždyť já už jsem jako ta včelička. Taky jednou píchnu a pak umřu. Už bych vám asi nestačil.“ Irena se k hloučku přidala a já sledovala, jak se ode mě vzdalují a pak zase přibližují. V duchu jsem si říkala, jestli jsou normální, proč nejdou rovně, tak je to přeci kratší. Udělala jsem pár kroků nejkratším směrem ke stodole. Najednou jsem ztratila půdu pod nohama a v dalším okamžiku už jsem ležela rozplácnutá na zemi asi o dva metry níže. Rázem jsem pochopila, proč ostatní šli oklikou. Bernartická hala je totiž postavena na zhruba dva metry vysoké navážce a právě z ní jsem se v kotrmelcích skulila. Zůstala jsem ležet na zemi, ústa od ucha k uchu, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Nade mnou se objevilo několik tváří. „Ty vole! Žije vůbec?“ ptal se jakýsi povědomý hlas a druhý mu odpovídal. „Nechte ji ležet. Psi jí sežerou a bude uklizeno.“ Naštěstí se dvě z těch tváří slitovaly, každá mě vzala pod jednou paží a vedly mě do stodoly, kde jsme na slámě měli rozložené deky a spací pytle. Objevily se ovšem nečekané překážky. Před námi vyvstaly dvě závory, které nebylo možno obejít. Po chvíli váhání to mé dobré duše vyřešily. Před závorou mě pustily, já jsem sebou praštila o zem, podtáhly mě pod ní a pak mě zase zvedly. To samé zopakovaly před druhou překážkou a po pár metrech mě strčily do otevřených dveří stodoly. Jakoby to měly vypočítané, dopadla jsem přímo na svůj vlastní spacák a s trochou úsilí se mi podařilo se do něj zavrtat.
V noci mě několikrát probudilo zvláštní vzdychání. Napřed jsem se vyděsila, že se někomu udělalo zle, ale pak jsem zjistila, že je to jenom trenér, který si pravděpodobně ověřuje, jak je to s tou včelkou.
Ráno jsem se probudila velmi časně. Bylo mi neskutečně špatně od žaludku a hlava se mi točila tak, že jsem měla pocit, že už nikdy v životě nebudu schopna rovné chůze. Po několika desítkách minut se začali probouzet i ostatní spáči. Najednou se ozvalo. „Do prdele. Já nemám náušnici. To je teda průser, dostala jsem jí od přítele. Ten mě zabije.“ Podívala jsem se na zděšenou Evu, která prohledávala okolí svého provizorního lůžka a snažila se ve slámě nalézt mikroskopický kousek kovu. Pak začala prohledávat svoje kapsy. Vtom ztuhla a upřela na trenéra psí pohled. „Vy jste mi včera dával klíče od auta?“ Zeptala se pomalu. Všichni jsme zkameněli. „Neříkej mi, že jsi je ztratila,“ zahřímal trenér. „No, v kapse je nemám a tam jsem je včera dávala,“ pípla nešťastně. „Ale třeba je někde najdem ležet. Třeba v hale nebo někde poblíž,“ snažila se vzkřísit kapku naděje.
Klíče jsme nenašli. Trenér musel zavolat majiteli auta a tuhle nepatrnou komplikaci mu sdělit. Co na to říkal majitel, jsme všichni slyšeli velmi jasně. Ačkoliv trenér držel telefon půl metru od svého ucha, bylo rozumět každému slovu. Nebudu citovat, co bylo řečeno. Každopádně jsme měli štěstí, protože když se majitel konečně trochu uklidnil, oznámil nám, že řidič s náhradními klíči se vrátil z dovolené dřív a že nám je tedy po někom pošle. Všichni jsme si oddychli a začali se smát a povídat o předchozím večeru. V tom okamžiku se mi ale zvedl žaludek a vnitřnosti se mi obrátily tak rychle, že jsem nestihla ani zaběhnout za roh, abych nepohoršovala okolí. Pochopitelně jsem nebyla příliš nadšena z početného publika. Ale co se dalo dělat. Každý máme své slabé chvilky.
Začalo se soutěžit. Naštěstí kolem mě bylo spoustu těch, kteří byli schopni koně vyčistit, osedlat a připravit pro soutěžící jezdce. Já jsem mezi ně rozhodně nepatřila. Seděla jsem ve stínu na trávě, usrkávala horký, hořký čaj, který mi Cholera obětavě přinesla a sledovala výkony jezdců a koní. V tom se u nás zastavil jezdec, o němž jsem nedávno prohlásila, že má pěknou prdelku a že je to vůbec docela pěkný kluk. „Holky, můžete mi pomoct?“ zeptal se s úsměvem. „Potřebuju jít na prohlídku parkuru, moje stájnice se včera děsně opila a ještě spí. Nemůžete mi některá chvíli podržet koně?“ Cholerka se lišácky usmála a prohlásila. „Palda půjde ráda. Je do tebe děsně zamilovaná, prý máš pěknou prdku,“ smála se potutelně od ucha k uchu. „Navíc jako jediná z nás, je úplně v pohodě. Vůbec jí není špatně.“ Kdyby pohled mohl zabíjet, byla by už dávno probodnutá skrz naskrz. Nezmohla jsem se na jediné slovo. S tvářemi červenými jako rajské jablko, jsem se potácivě zvedla ze země a převzala od dotyčného otěže. „Jen počkej, můro, pomsta bude sladká,“ zasyčela jsem směrem k Choleře. Ta seděla na zemi a královsky se bavila.
Závody byly u konce. K večeru se dokonce i můj žaludek trochu uklidnil, takže už mě cesta domů tolik neděsila. Pořád jsem si v duchu opakovala, že už nikdy nebudu pít. Už NIKDY!
Tohle předsevzetí mi vydrželo vcelku dlouho. Téměř celý rok. A co bylo po roce? No přece další závody v Bernarticích!