POHOVKA SEM, POHOVKA TAM
Poté, co jsme si k minulým vánocům nadělili fungl novou kuchyňskou linku na míru, zůstal posledním našim nezařízeným pokojem obývák. Donedávna jsme v tomhle pokoji neměli ani lustry, jediným kusem nábytku tu byl šedivý sedací pytel, který jsem dostala od svých úžasných kolegů ke třicátým narozeninám. Protože ale dráty a na nich visící žárovky v objímce velmi znervózňovaly Petra, vydali jsme se jednoho mlhavého, říjnového dne do města, konečně vybrat vhodná svítidla. Místo nich jsme ale nakonec koupili pohovku.
Když jsme objeli několik obchodů se svítidly, aniž bychom si vybrali, zkusili jsme poslední zastávku v Asku, neboť můj drahý se dušoval, že i tam mají oddělení s lustry. Měl sice pravdu, ale výběr tu byl tak ubohý, že jsme se v tomto oddělení v podstatě ani neohřáli. Přišli jsme ale těsně před zavírací dobou, kdy zaměstnanci už připravovali prodejnu na druhý den a nad všechny pohovky a gauče rozvěšovali cedule, informující o zbrusu nové akci, kdy mohou zákazníci kteroukoliv pohovku koupit za podstatně nižší cenu. A tak jsme se nadšeně rozběhli po prodejně a prohlíželi a prohlíželi. První pohovka, která mi opravdu padla do oka, byla bohužel příliš velká. Pět metrů dlouhou sedačku opravdu nepotřebujeme, a i když by se nám do pokoje vešla, byla by téměř přes celou místnost. Pokračovali jsme tedy dál a nakonec jsme si vybrali rohovou sedačku v kombinaci šedé tkaniny a bílé ekokůže s nastavitelnými loketními opěrkami a nastavitelným opěradlem na divanu. Po té, co jsme si jí důkladně prohlédli, vyzkoušeli na ní všechny možné polohy vsedě i vleže jsme odchytili jednu z pracovnic Aska a odtáhli jí k naší pohovce. „Chtěli bychom tuhle,“ ukazovali jsme. „Ale potřebujeme opačný roh!“ Slečna se na nás mile usmála a prohlásila, že to nebude problém. „My jí na skladě sice nemáme, ale podívám se, jestli není na nějaké jiné prodejně,“ vedla nás slečna ke svému stolku s počítačem. „Pokud ne, tak ji objednáme u výrobce. Hotová by pak byla zhruba za čtyři týdny.“ Skladem nikde nebyla a tak jsme se slečnou sepsali objednávku. Protože jsme si s Petrem nebyli jistí, zda chceme pravý nebo levý roh, pro jistotu jsme to slečně namalovali. Slečna z našeho obrázku usoudila, že chceme levou sedačku a vepsala to do objednávky. Protože u nás je vždy velké nebezpečí, že za týden už nebudeme mít ani vindru, zaplatili jsme rovnou celou částku, dostali jsme fakturu a list, na základě něhož nám skladník pohovku vydá, až přijde čas. Nakonec jsme se spokojeně odebrali k domovu netuše, že se nám brzy úsměv z tváře vypaří.
Za tři týdny nám z Aska volali, že pohovka je připravena k vyzvednutí. Zeptali jsme se na možnost odvozu, ale bylo nám sděleno, že by nám ji mohli přivézt až za týden. Protože cesta k nám domů je poněkud problematická a bylo zde nebezpečí, že za týden už napadne sníh a žádné auto se k nám na zahradu nedostane, rozhodli jsme se, že si raději objednáme a zaplatíme stěhovací službu. Sympatičtí stěhováci si tedy ono úterý vyzvedli u Petra v práci fakturu, odjeli do Aska, kde jim naložili naší novou pohovku a odjeli k nám domů, kde pod dohledem mého tatínka vyvláčeli těžký gauč do patra, zde ho zanechali a odjeli.
Když jsme se odpoledne vraceli s Petrem z práce, vysadil mě u koní, abych je nakrmila a zavřela z výběhu a sám jel nadšeně domů, rozbalit a nainstalovat pohovku na místo. Za čtvrt hodiny mi zvonil telefon. „Srdíčko,“ zněl v telefonu Petrův nešťastný hlas. „Objednávali jsme pravej nebo levej?“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. „No, snad levej, ne?“ Odvětila jsem váhavě. „Proč?“ „Protože nám přivezli ten opačnej,“ zaznělo. Chvíli mi trvalo, než mě Petr přesvědčil, že je to pravda, protože můj mozek tomu nějak odmítal věřit. Měla jsem takovou radost a tak moc jsem se na nový gauč těšila a teď tohle. Nakonec mě můj drahý přesvědčil. A tak mě opět vyzvedl u koníků a jeli jsme do Aska pohovku reklamovat.
Na prodejně jsme shodou okolností narazili na stejnou slečnu, u níž jsme sedačku objednávali. Když viděla, jak jsme z toho zničení, ujistila nás, že se to vyřeší. Nejdříve nahlédla do počítače, kde zjistila, že jsme skutečně měli objednanou levou sedačku, tedy tu správnou. Chyba tedy nebyla na naší straně a díky tomuto zjištění nám spadl kámen ze srdce. Slečna nás tedy zavedla za svojí nadřízenou a zde nás s mnohými omluvami zanechala. Paní nám nabídla dvě možnosti. Buď si vybereme nějakou jinou sedačku, kterou nám dají místo té, co nám momentálně stála v obýváku, byť by byla dvakrát tak drahá, nebo nám objednají tu správnou a tu špatnou si zase odvezou. Po chvíli váhání jsme zvolili druhou variantu. Žádná jiná pohovka se nám tolik nelíbila a tak jsme souhlasili i přesto, že nám paní sdělila, že nám ji dodají nejdříve za sedm týdnů. „Já se moc omlouvám,“ říkala nám. „Ale díky Vánocům a novému roku se ta dodací lhůta takhle prodlužuje.“ Paní nám chtěla původní pohovku ponechat do té doby, než přivezou tu správnou, abychom měli na čem sedět, ale to jsme odmítli a tak přislíbila, že si pro ni v sobotu přijedou. Upozornili jsme ji na obtížnou příjezdovou cestu a že se může stát, že za tři dny už se k nám nedostanou. Paní nám to odkývala a prohlásila, že v sobotu sedačku odvezou, i kdyby ji měli odnést k silnici v ruce. S tímto ujištěním jsme se odebrali k domovu. Když jsem vstoupila do obývacího pokoje, stály tam dva zabalené kusy nábytku a obrovským písmem na jednom z dílů bylo napsáno slovo PRAVÁ. Zdá se, že skladník zřejmě neumí číst.
V sobotu skutečně přijeli dva pracovníci z Aska. Byli to dva subtilní mladíci, kteří měli co dělat, aby sedačku vůbec nadzvedli. Nakonec, s Petrovou nemalou pomocí, se jim podařilo pohovku snést dolů, naložit do auta a odvézt. Moc jsme si oddychli, ale jak se ukázalo, opět předčasně.
Za další tři týdny mi Petr vítězoslavně hlásil, že mu volala paní z Aska. „Už mají gauč. Domluvili jsme se, že nám ho v úterý přivezou.“ Naše radost ale neměla moc dlouhého trvání, neboť během noci napadlo dvacet centimetrů sněhu, což znamenalo, že dokud to neroztaje, můžeme si o pohovce nechat jenom zdát. A tak jsme opět čekali a doufali, že se konečně dočkáme. Po týdnu se oteplilo a sníh díky teplotám kolem šesti stupňů nad nulou vcelku rychle roztál. A tak jsme rychle volali do Aska, že teď by to šlo. Pro jistotu jsme opět povolali taťku s jeho spolehlivou čtyřkolkou a čekali jsme na telefonát z Aska ohledně času, kdy můžeme náš nový gauč očekávat. V půl třetí jsem se oblékla a vydala se ke koníkům, protože jsem měla objednané granule a měli je přivézt právě kolem třetí. V půl páté mi zazvonil telefon. „Ano srdíčko?“ zvedla jsem hovor. Na druhé straně se ozval Petrův hlas. „Tak už odjeli.“ „A co gauč?“ zeptala jsem se. Odpověď mi téměř vyrazila dech. „Ten si zase odvezli.“ „A proč sakra?“ „Protože přivezli zase ten špatnej.“ Zůstala jsem stát na místě s otevřenou pusou. „Děláš si ze mě srandu nebo to myslíš vážně?“ Jenže můj drahý to myslel naprosto vážně. Skutečně opět přivezli opačnou pohovku, tentokrát to naštěstí Petr zjistil ještě před tím, než gauč složili a vynesli do bytu. „No a přivezou ten správnej?“ ptala jsem se Petra po chvíli. Odpověděl, že ne. „Prý už nemají čas.“ Nato mi Petr vysvětlil, že s tátou zapřahají vozík za auto a pro gauč jedou sami.
Domů jsem dorazila kolem šesté hodiny a čekala. V půl sedmé byl konečně správný gauč u nás na dvoře. Táta s Petrem cestou nabrali mého zlatého brášku a pak už jsme společnými silami začali stěhovat pohovku do bytu. „Kráva jedna těžká,“ prskala jsem celou cestu nahoru. „Tohle nám byl čert dlužnej. Ještě si někdy půjdu něco koupit do Aska!“
Za dvacet předlouhých minut byl gauč konečně na svém místě. Moc dobře se na něm sedí, jen co je pravda. Velmi mu to u nás v obýváku sluší. Doufám, že za ty trable nám pohovka vydrží alespoň padesát let a bude hodně dlouho vypadat jako nová i když při dnešních výrobních postupech a kvalitě výrobků asi doufám marně. A skladníkovi v plzeňském Asku bych doporučila míň chlastu, případně hulení a aspoň občas si přečíst, cože je vlastně na tom papíru, dle něhož zboží zákazníkům vydává, napsáno. Veselé Vánoce!