DOVOLENÁ S KOZLEM
Jedeme na dovolenou! Po několika letech nepřetržitého pracovního nasazení mám první delší volno a představa čtrnácti dnů uprostřed území nikoho mě naplňuje blaženým pocitem. Já a Salimbaba i s našimi domácími mazlíčky jsme pozvané k Ozzymu do Novohradských hor. Ano, právě k tomu Ozzymu, který má doma stádo koní, koz, ovcí, krávy, prasata, králíky, slepice, včely a v neposlední řadě tři kolie, tedy koliáky, řečené pučmelouny.
Bylo mlhavé, pozdně zářijové ráno a my dvě jsme čekaly na příjezd dopravního prostředku, který nás odveze do pohádky. Díky bohu za ochotu Ozzyho kamarádů, protože naše snahy o zajištění odvozu selhaly hned v počátku a tak nám po několika telefonátech Ozzy poslal zachránce jménem Marek (za náš odvoz mu slíbil kozu). Tehdy jsme měly koně každá v jiné stáji na opačných koncích města a když už byli oba naložení, zjistily jsme, že pytel s ovsem zůstal stát před vrátky stáje, kterou jsme opustili asi před třiceti kilometry. Co naplat. Oves nám chybět nesmí. Tuto jedinou komplikaci jsme během půl hodiny překonali a vesele si to uháněli směr Novohradské hory. O tom, že jsme co chvíli málem nabourali díky mým a Salimbaby pichlavým poznámkám, při nichž se Marek červenal, zakuckával a nevěřícně po nás pokukoval, se raději nebudu rozšiřovat (nechci brát iluze o mém slušném vychování těm, kteří je ještě mají). Dlužno říci, že odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Měli jsme naplánovanou zastávku v Českém Krumlově, kde jsme naložili další dva pasažéry a to Markovu přítelkyni a jejich psa. Byla to malá tříbarevná čubička (teď nemluvím o oné přítelkyni), jmenovala se Liška a na můj dotaz, zda se jedná o nějaké plemeno, se mi dostalo odpovědi, že je to pes dovezený ze Španělska a je to velmi vzácná rasa, totiž Španělský liškojed. I když jsem nikdy nic podobného neslyšela, tuhle hloupost jsem „spolkla i s navijákem“ a tak o zábavu bylo postaráno po celý zbytek cesty.
Vynořili jsme se z hlubokého a hustého lesa, jímž vedla posledních dvacet kilometrů úzká a klikatá silnička a otevřel se před námi pohled na malou vesnici s prozaickým jménem Pohorská ves. Je potřeba zmínit se o některých velmi důležitých maličkostech, týkajících se polohy a osazenstva této končiny. Pohorská ves leží jen kousek od rakouských hranic, má zhruba tři sta obyvatel a z toho téměř polovinu tvoří občané romské národnosti, kterým, jak jsme se záhy dozvěděli, se přezdívalo čmoudi. I přes toto, ne zrovna lichotivé označení s nimi Ozzyovci žijí celkem v míru a vesele s nimi obchodují s takovými komoditami, jako jsou čerstvá vejce, domácí máslo či čerstvě nadojené mléko o vynikajících kozích sýrech nemluvě.
Že jsme dorazili na místo, nám bylo jasné na první pohled. Od posledního stavení na konci vsi se nám hnalo vstříc dvacetihlavé stádo koz, v čele s tím nejúžasnějším kozlem, jakého si jen dokážete představit. Měl bradku skoro až na zem a pohled čerta a protože se mu zrovna několik koz v jeho harému prskalo, vydával zvláštní zvuky, při nichž téměř stydla krev v žilách. Tyto zvukové projevy doprovázel mohutným cákáním vlastní moči do oné úžasné bradky a je celkem pochopitelné, že díky této proceduře nevoněl zrovna po fialkách. Když jsme zatáčeli k vratům, všimli jsme si cedule, jež byla zavěšena na plotě a velkým zeleným písmem na ní stálo: Petr Hájek – obecní kozel. Přivažte kozu k plotu, prská se tři dny. O kousek dál visela menší cedulka s nápisem Antibolsevikstrasse.
Ozzyovci už nás čekali před vraty, ještě jsme se ani nestačily rozkoukat a už jsme byly zahrnuty informacemi, že se budou rozvádět (později se ukázalo, že se rozvádějí obden) a jablkem sváru je prý onen úžasný kozel, kterého Ozzy přivezl i přes protesty své chotě. Je pravda, že Hermanova přítomnost – tak se kozel jmenoval, byla cítit prostě všude. Vyložily jsme se Salimbabou naše koníky, ustájily je a pak jsme byly vtaženy do domu, kde nám byl doslova vnucen oběd a půllitrový šálek čaje s medem. Tak započaly čtrnáctidenní orgie. Totiž žrací orgie.
Po obědě jsme se vydaly na průzkum, při němž nám průvodkyni dělala paní domu Jana a tak jsme měly prohlídku i s odborným výkladem. Dozvěděly jsme se, že v kozím stádě mají českou, ruskou a německou větev, že se kozy musí dojit dvakrát denně, že jejich kráva je filmová hvězda, koliáci pučmelouni nesnášejí kočky, že mají čistokrevného kohouta a jednoho toulavého králíka, který jim utekl z králíkárny a ne a ne se nechat lapit a zavřít znovu do žaláře. Cestou zpět se projevil můj vrozený talent na trapasy, protože když jsem otevřela dveře do dvora, spatřila jsem několik malých kluků, jak postávají v maštali. Aniž by mě napadlo ztišit hlas, na plná ústa jsem Janě oznámila, že má v maštali nějaké čmoudy. Dodnes se divím, že z toho tenkrát nebylo žádné krveprolití, ale od té doby se traduje, že jsem Ozzymu zničila politickou kariéru, protože v době naší přítomnosti kandidoval na starostu a díky mě prý přišel o podporu romské menšiny ve vsi.
Osazenstvo výběhů a chlívků jsme už znali, ještě zbývalo seznámit se s obyvateli dvora. Těmi bylo tele jménem Doubravka - nemělo maminku a tak ho Jana krmila z lahve, koza Máša, malý čertík, který se odmítal nechat odstavit a jakmile jí Ozzy dal zpět ke stádu, Mášenka obcházela jednu kozu za druhou a od všech sála mléko. Ve snaze zbavit Mášu tohoto zlozvyku nehleděli Hájci na škody, které jim tahle malá, mazaná koza působila. A posledními obyvateli dvora (když pominu pučmelouny a slepice) byli kobylka Akira s hříbátkem. Hříbě se jmenovalo Alex van Halen, ale říkalo se mu Alešek a bylo extrémně malinké, o polovinu menší než jeho vrstevníci. Bylo to způsobeno tím, že jeho maminka byla stará a nemocná a po úrazu nemohla kojit. Proto byla tahle dvojice stranou od ostatních koní, zbytku stáda by totiž nestíhali, což by je před přicházející zimou ještě více oslabilo.
Protože jsme chtěly být aspoň trochu užitečné, dobrovolně jsme se přihlásily o pravidelnou péči o dvorní obyvatelstvo.
První večer jsme strávili v družném rozhovoru, samozřejmě při vynikající večeři a několika půllitrech ovocného čaje s medem. Probrali jsme spoustu témat, absolvovali několik záchvatů smíchu, vyposlechli si přibližně desetkrát Ozzyho oblíbenou písničku, jež nás provázela po celou dobu pobytu, a pak jsme celkem uondány zalezly do postele. Možná to bylo způsobeno horským vzduchem, zkrátka spaly jsme jako zabité a vůbec nám nevadil duch, který podle Ozzyho v domě obchází a hýbe nábytkem. Ráno jsme vstaly ve výborné náladě a běžely se podívat na naše koníky. Zjistily jsme, že jsou v naprostém pořádku, snídaně se dožadovali celkem hlučně – hlavně můj drahý zrzoun, mám pocit, že jeho hlasité řehtání se neslo až do Rakouska. Nakrmily jsme je tedy a šly také ke žlabu, totiž na snídani. Byla opět královská, aspoň já jsem měla pocit, že po takové porci všeho možného výborného jídla se nebudu moci celý den ani hnout. Ovšem překvapila jsem sama sebe. Po snídani jsme s Janou absolvovaly ranní dojení, během něhož nás rozesmála kráva Terezka - ona filmová hvězda. Stepovala u vchodu do výběhu a velmi vehementně se dožadovala vstupu do stáje, jakmile jsme jí výběh otevřely, rozběhla se cvalem a ke žlabu dojela smykem, protože tempo poněkud přehnala a kluzký povrch jí zradil.
Naším úkolem bylo krmení zvířat ve dvoře. Od Jany jsme dostaly do ruky obrovskou láhev, plnou čerstvě nadojeného kravského mléka a gumový dudák, který se na ni s trochou námahy dal nasadit. Po chvíli boje se nám to podařilo a jakmile jsme s láhví překročily práh domu, hnala se nám vstříc malá, barevná, bučící kulička a doslova se na nás přisála. To malá Doubravka ucítila svojí snídani a velmi důrazně dávala najevo svojí nespokojenost s naším pozdním příchodem. Zatímco se Salimbaba přetahovala o láhev s teletem, vzala jsem kyblíček s trochou ovsa a granulí a šla přilepšit Aleškovi, tomu malému hříběti. Projevil se jako inteligent a i když měl na oves jistě velkou chuť, byl ve svých projevech přeci jen poněkud decentnější než to tele. Od té doby, jak já tvrdím, mě adoptoval a kdykoliv jsem se objevila na dvoře, řehtal na mě a chodil za mnou jako pejsek. Ozzy se smál a říkal, že až pojedeme domů, tak nám přidá Aleška s Mášou jako výslužku. Což o to, mě by to zas až tak nevadilo, jenom nevím, co by si Salimbaba počala s kozou.
Po vydatném obědě jsme vyrazily na první vyjížďku do okolních hvozdů. Díky bohu za dokonalý orientační smysl našich koní, protože bez nich bychom tam pravděpodobně bloudily dodnes. Dokud jsme se pohybovaly po lukách a pastvinách nad vesnicí, statku na dohled, bylo vše v pořádku a stále jsme měly na paměti směr, kterým se budeme vracet. Ovšem jakmile se za námi zavřely větve stromů, byly jsme ztraceny. Skoro dvě hodiny jsme se loudaly po lesních cestách a úchvatné ticho bylo přerušováno jenom zpěvem ptáků a pravidelným pípáním našich mobilních telefonů, které nás radostně vítaly v Rakousku. Když už jsme opravdu nevěděly kudy kam, povolily jsme koním otěže a ti neomylně zabočili na úzkou srnčí stezku a za chvíli jsme se vynořily z lesa přímo nad Ozzyho palácem. Tohle je jedna z vlastností mého oře, které se nikdy nepřestanu divit. Když jsme se potom s Ozzyovci sešly u večeře a líčily náš první zážitek, slíbil nám Ozzy, že se druhý den ujme role průvodce a ukáže nám okolí.
Mezitím co jsme se toulaly po lese, pořádal na statku Ozzy hon na uprchlého králíka. Sezval houf malých čmoudů a ti prolézali každou škvírku a líčili na králíka všemožné pasti, ovšem králík projevil značné uprchlické nadání a veškerým nástrahám se zdárně vyhnul. Vysloužil si tím dokonce i Ozzyho uznání a ten před svědky prohlásil, že jestli se králíka podaří lapit, nechá si ho jako plemeníka a ušetří pekáče. Křivopřísežník jeden! Druhý den nebohého hlodavce štěstí opustilo a byl potupně odchycen, když se vloupal do přípravny krmiv a pochutnával si na ovsu. Ozzy ho vítězoslavně zavřel do králíkárny a zapomínaje na svůj předešlý slib, šel brousit nože. Naštěstí měl ale ještě řadu povinností, které nesnesly odkladu a tak se poprava odložila na další den.
K těmto povinnostem patřila i ona slíbená prohlídka okolí a tak Ozzy osedlal oba své plemenné hřebce (jela s námi i Jana) a vyrazili jsme do terénu. Krajina Novohradských hor je opravdu krásná, srovnatelná se Šumavou, její největší kouzlo ovšem tkví v tom, že ji turisté dosud neobjevili a tak se můžete klidně celý den toulat po lesích a lukách, aniž byste potkali živáčka. Vyjeli jsme nám již známou cestou nad vesnici a pak jsme pokračovali dál a dál. Mému zrzounovi byly tenkrát pouhé čtyři roky, bylo to ještě neohrabané koňské dítě a nemohl se srovnávat se starými mazáky, kteří vyrostli v horském prostředí a proto mě tempo, které Ozzy nasadil, trochu zaskočilo. Cesta vedla velmi rozmanitým a členitým terénem, po cestách měkkých i kamenitých, přes brody, do kopce i z kopce a většinou velmi svižným cvalem. Celkem jsme ujeli zhruba 35 kilometrů. Vyjížďka se mi moc líbila, cestou došlo i na výměnu koní, protože Ozzy chtěl vyzkoušet Salima, přesto když jsme dorazili domů, cítila jsem se trochu provinile a měla jsem strach, zda to na zrzouna nebylo moc. Přeci jen, měla jsem ho pouhé dva měsíce a za tu dobu se velká fyzická kondice vybudovat nedá. Nicméně strach mě opustil, jakmile jsme naše dva oře vypustily do výběhu a zatímco Salim se v klidu popásal a bylo znát, že je naprosto spokojen, drahý zrzoun na něj pořádal nálety, běhal kolem a vyzýval ke hře.
Večer jsme se vykradly z domu s omluvou, že jdeme chytat signál a nenápadně se přemístily ke králíkárně. Bylo nám nebohého králíka líto a byly jsme rozhodnuty, že ho opět vypustíme na svobodu. Když jsme se připlížily ke kotcům, ozvaly se za námi kroky, přiběhla Jana, otevřela králíkárnu a králíka vypustila sama. Na druhý den ráno, zatímco jsme s Janou seděly u snídaně, přiběhl Ozzy s nožem v ruce, se značně protaženým obličejem a oznámil nám ohromující skutečnost, totiž že králík opět utekl. Za svojí reakci by si Jana zasloužila oscara, ani největší herecké hvězdy by jí v tu chvíli nepředčili. Vytřeštila oči, kroutila nevěřícně hlavou a nakonec prohlásila. „Že by kozy?!“ Musely jsme se se Salimbabou opravdu hodně držet, abychom nevyprskly v záchvatu smíchu a celou scénku Janě nepokazily.
Po několika dnech příjemného pobytu nám bylo oznámeno, že se budou odstavovat hříbata a že je potřeba naší asistence. Kobylky s hříbaty se nacházely na zhruba tři kilometry vzdálené pastvině a bylo třeba je přihnat na statek, kde budou odděleny od hříbat. Vydali jsme se tedy s Janou a několika mladými čmoudy, kteří Ozzyovcům s koňmi občas pomáhali, pro stádo. Protože koní bylo hodně a lidí málo, nemohli jsme je všechny přivést na vodítku a tak Jana vymyslela plán. Na vůdčí koně si jen tak bez sedla sedneme a zbytek stáda poběží s námi. Vylezla si na hřbet svého oblíbeného valáška Jantuše, já jsem si vybrala jedinou hnědou kobylku z celého stáda jménem Janis Joplin, Salimbaba se vyšplhala na mladičkou Shanghai, jeden ze čmoudů na stařenku Watani a vyrazili jsme. Cesta vedla z mírného kopce, což byl pro Salimbabu trochu problém, protože měla na sobě lesklé elastické leginy a dovedete si jistě představit, jak moc jí to na holém koňském hřbetě klouzalo. Dokud jsme šli krokem, tak se jí dařilo občas posunout zpět, jenže čmoud na babičce Watance si u Jany vyprosil, že kousek zacváláme. Jana po krátkém váhání svolila. „Dobře, ale jenom kousek a pomalinku, žádné blbosti.“ Čmoud pobídl Watanku do cvalu a vzápětí se kolem nás prohnalo dvacetihlavé stádo a i naši oři, na nichž jsme seděli, se nechali strhnout s davem. Přede mnou se hnala Salimbaba ve svých leginách a já jsem sledovala, jak s každým cvalovým skokem popojíždí o kus dopředu. Křičela na čmouda z plna hrdla aby zastavil a čmoud odpovídal, že se snaží, že brzdí, ale přitom bábu pobízel jako o život do stále rychlejšího tempa. Vtrhli jsme do vsi jako velká voda. Hříbata se proháněla mezi bytovkami a Jana se zoufale snažila situaci zkorigovat. Jenom nám dvěma se podařilo zastavit a právě včas, protože na silnici leželo opuštěné jízdní kolo a Joplinka zastavila opravdu jen pár milimetrů od něj. Pak už jsme jen s očima dokořán sledovaly, jak čmoud konečně brzdí v protisvahu a za ním i Salimbaba, která už Shanghaii seděla téměř za ušima a chybělo opravdu jen málo, aby se sesunula kobyle pod nohy. Stádový pud naštěstí funguje dokonale a tak během pár vteřin bylo zase celé stádo pohromadě a předešlý úprk jakoby se vůbec nekonal. Doma jsme zavřeli hříbata do stáje a kobylky putovaly zpět na vzdálenou pastvinu. Tím ovšem ještě události dne nekončily.
Kolem osmé hodiny večerní zaťukal na okno onen malý čmoud, který měl na svědomí náš odpolední dostih a oznámil nám, že kobyly utekly z pastviny a běhají vesele po vesnici, hledajíc odstavená hříbata. Hromadně jsme se tedy vydali na lov a po hodině snažení se nám podařilo kobyly zavřít do výběhu hned pod statkem. Po té, co jsme se přesvědčili, že v ohradníku je opravdu elektrický proud (chudinka Shanghai si v domnění, že dostane dobrotu, čichla a dostala ránu), jsme ještě chvíli stáli u výběhu a hlídali, zda se koně budou pokoušet o další útěk. Mezitím jsme rozebírali náš neplánovaný úprk a čmoud se s potutelným úsměvem ptal Salimbaby: „A vy byste spadla, kdybych nezastavil?“ Samozřejmě, že by pravděpodobně spadla, ale přece to nepřizná malému klukovi, odpověděla tedy se skálopevnou sebejistotou, že ne. Po pár minutách, kdy se kobylky spokojeně pásly a jen občas některá z nich zvedla hlavu a zařehtala, jsme se rozešli.
Další den ráno objevila Jana v králičím kotci plastové hřbílko, plné bílých, dlouhých a nevalně vonících chlupů a kolem vrat se hrdě procházel kozel Herman s nádherně rozčesanou a nablýskanou bradkou. Z představy, že její manžel sahal na kozla a navíc na něj používal její čištění, se jí udělaly mžitky před očima a rozlícená na nejvyšší míru běžela do kuchyně za Ozzym. „Hájku, tys ho česal!“ Ten se však tvářil jako naprosté neviňátko a zapíral, zapíral, zapíral. On mu to ale stejně nikdo nevěřil.
Po několika dnech pobytu, jsme se rozhodly pozvat Ozzyovce na večeři. Samozřejmě, že jednou večeří jsme nemohly oplatit jejich pohostinnost, ale aspoň jsme mohly mít dobrý pocit. Naskákali jsme tedy do Ozzyho starého otřískaného Subaru a vyrazili do nedaleké hospody. Nemohli jsme jet po silnici, protože tu v létě strhla povodeň a dosud nebyla průjezdná, odbočili jsme tedy na lesní cestu. Nevím, jestli se Ozzy předváděl nebo zda je to jeho standardní způsob řízení, ale bez nadsázky bychom těch pár minut mohli nazvat cestou hrůzy. Po úzké klikaté cestě, plné kořenů a výmolů jsme se řítili šílenou rychlostí. Byla jsem šťastná, když jsme dorazili na místo a ještě šťastnější, že cestou zpět nebude za volantem sedět ten vlasatý šílenec, ale řídit budu já, abstinent. Jak hluboká to byla mýlka. Po vynikající večeři o několika chodech a nemalém množství lihových nápojů, jsme vyrazili směrem domů. Ozzy se asi mého řidičského umění obával, proto rozhodl, že lesem projede sám a k volantu mě pustí, jakmile odbočíme na silnici. I když byl opravdu dosti ovíněn, představa, že budu v té staré rachotině kličkovat mezi srnkami, nebyla příliš příjemná a tak jsem souhlasila. Ozzy jel tentokrát pomalu a opatrně, a jakmile jsme se vynořili z lesa, řízení mi předal. Hrdě jsem usedla za volant, nic zlého netuše. Co by se taky mohlo stát, řidičák už mám nějaký ten pátek a v autoškole jsem patřila k těm nejlepším. Otočila jsem klíčkem v zapalování. Nic. „Ty Ozzy, ono to nějak … no, ehm, nechce to …“ „Musíš šlápnout na plyn.“ „Cože? Na plyn? Když startuju?“ Sešlápla jsem plyn až k podlaze a znovu otočila klíčkem. Auto zaškytalo a nastartovalo. Moje pošramocené sebevědomí se opět trochu pozvedlo. Teď už to nebude problém. Po deseti metrech přískoků a několikerém dalším chcípnutí moje sebedůvěra zmizela v nenávratnu a já měla chuť vystoupit z auta, utéct do hlubokého hvozdu a tam potupně zdechnout v houští. „Ukaž, pusť mě k tomu,“ prohlásil nakonec Ozzy „ale pokutu platíš ty!“ Nasoukal se zpět za volant a konečně se jelo domů. Musím uznat, že i po nepočítaných sklenkách whiskey, byl coby řidič daleko zručnější, než já, střízlivá.
O víkendu se pod taktovkou Ozzyovců konaly distanční dostihy na 40 km. Této akce se účastnily i dvě mediálně známé tváře a to herci Jan Révai a Martin Kubačák, kteří dorazili i se svými partnerkami dva dny předem. Rázem bylo u Ozzyů plno. Den po jejich příjezdu se Salimbaba rozhodla, že bylo dost vyjížděk do terénu a že bychom měly také využít překážky, jež měl Ozzy ve výběhu postavené. Za přihlížení početného publika – pučmelouni, dvě slepice a oba herci, jsme se jaly kroužit mezi překážkami a sem tam nějakou přeskočily. Po necelé hodině jsem usoudila, že už toho má mé zvíře dost a pasovala jsem se též na diváka. Seděla jsem na zrzounově hřbetě a sledovala, jak Salimbaba překonává terénní dvojskok, pracovně pojmenovaný kozy paní starostové a pak pokračuje na další skok. Blížila se k němu svižným tempem, jenže Salimovi nevycházela vzdálenost pro odskok a tak aniž by nad tím nějak výrazně přemýšlel, odskočil dva metry před překážkou a další dva metry za ní dopadl. Bez hnutí brvou pokračoval v pravidelném cvalu dále. Salimbabu tento veleskok mírně rozhodil a své rozrušení dokreslila slovy „kurva jedna bílá“. Bohužel zrovna v tom okamžiku projížděla kolem stanoviště jednoho z herců a já jsem sledovala, jak se na kládě, na níž zrovna seděl, zakymácel, zblednul a pak se pomalu vydal nahoru na statek. Na statku se posadil do kuchyně, objednal si u Jany čaj a snažil se vzpamatovat z šoku. Pro většinu z nás by tato slova neměla podobný zdrcující účinek. Dotyčný ale, jak jsme se později dozvěděly, byl velmi slušný a vrchol sprostoty pro něj znamenalo označení blbec. Navíc chudák nemohl pochopit, jak se někdo takto hanlivě může vyjadřovat na adresu nebohého koníčka, který se snaží pro svého jezdce udělat maximum.
Závody skončily a i náš pobyt v Novohradských horách se nezadržitelně chýlil ke svému konci. Ozzy nám opět připomněl svůj úmysl věnovat nám Aleška s Mášou. Salimbaba kozu odmítla hned, já jsem o hříběti chvíli uvažovala. „Tak co, vezmeš si Aleška? Do tranzita by se vám klidně vešel a doma ho strčíš do toho seníku, co máte na zahradě.“ Zeptal se Ozzy. „No já se ptala našich a oni řikali, že radši dva čmoudy než dalšího koně, tak to asi neklapne.“ V tom okamžiku jsem vykročila zpoza rohu a koukala na hlouček několika malých čmoudů, kteří moje prohlášení nemohli neslyšet. Jana, která věšela na zahradě prádlo, se snažila situaci zachránit slovy, že pečené buřty jsou jistě lepší než kůň a dají se aspoň sníst, ale obávám se, že tím trapnost okamžiku příliš nevylepšila.
Po dvou, nádherně strávených týdnech jsme odjížděly domů, nabyté zážitky, nádherně odpočinuté a připravené vrhnout se opět do víru všedních, pracovních dní. Díky za nádhernou dovolenou Ozzy.
palda.rajce.idnes.cz/Zari_2002_-_Novohradske_hory_-_Pohorska_Ves/