DOBITÉ BATERKY
„Ale do háje!“ vykřikuji už asi po sté. Koukám se na svůj modrofialový malíček a přemýšlím, jestli by nebylo lepší dnes všeho nechat, zalézt do postele a nevystrkovat z ní nos. Stahuji rukavici i z druhé ruky a vytahuji si z dlaně dvoucentimetrovou třísku. „Hergot!“ „Tak se na to už vykašlem,“ kouká na mě soucitně táta a pokládá motorovou pilu na ponk. Zhluboka se nadechuji, zatínám zuby a rázně vrtím hlavou. „Ani náhodou. Přece to tady nenecháme ležet nedodělané.“
Konečně večer. Sedím na gauči, chladím si oteklý malíček a jsem šťastná, že tenhle nevyvedený, pochmurný a deštivý den už je u konce. Dopřávám si rychlou sprchu a s blaženým úsměvem zalézám do postele, kde se mi po chvilce převalování zázračně daří usnout. Ráno se probouzím a zamžourám z okna. Fuj! Pořád prší. Opatrně vystrkuji nohu zpod peřiny a vzápětí ji zase rychle schovávám. Brrr, to je ale zima. Ještě že je neděle a můžu se povalovat, jak dlouho budu chtít. „Srdíčko?“ zabroukám na zachumlanou postavu vedle sebe. Ozve se chraptivé, „hmmm“. Nasazuji svůj nejsladší a velmi nevinný úsměv. „Asi budeme muset zatopit, co myslíš.“ Opět. „Hmmm.“ Zkouším to znovu. „Je tady děsná zima, asi nám zmrznou orchideje.“ Peřina vedle mě se dává do pohybu. „No jo. Vždyť už vstávám.“ Za chvíli radiátory začínají sálat a tak i já vylézám, oblékám se, a protože máme v celém bytě zatím jen koupelnu, záchod a postel, přesouvám se na snídani k rodičům, o patro níže.
Po obědě se oblékám, nasedám do auta a odjíždím do Trnové. Na chvíli přestává pršet, využívám toho a vyrážím se zrzounem na vyjížďku do lesa. Šplhám do prudkého kopce a pak klušu po okraji pole, na jehož konci zahýbám zpět do lesa. Jsem na důvěrně známé cestě, zaskakuji tedy do cvalu a užívám si zrzounův pravidelný, houpavý krok. Poslouchám třídobé bušení kopyt do jehličím zasypané země a celým tělem vnímám zvíře pod sebou. Po téhle cestě už jsem jela snad tisíckrát, znám tu každý strom, každou větvičku. Začíná se stmívat.
„Aaarrrgh.“ Zprudka brzdím, přikrývám si dlaní pravé oko a zpod prstů mi tečou slzy proudem. Na té důvěrně známé cestě jsem v šeru přehlédla jednu malou větvičku, která mě šlehla přímo do oka. „Do prdele. Já jsem trubka, to snad ani není možný.“ Vytahuji z kapsy papírové kapesníky a jeden z nich si připlácnu na tvář. Oko pálí jako čert a téměř nic na něj nevidím. Když ani po chvíli nepřestává slzet, beru otěže do jedné ruky a znovu zaskakuji do cvalu. S každým skokem mám pocit, jakoby mi v oku mrňavý permoník jezdil miniaturní, ostrou pilkou sem a tam. Zatínám zuby a pokračuji ve cvalu dál. Přece si nějakou takovou prkotinou nezkazím zbytek vyjížďky. Na konci cesty přecházím do klusu, po několika metrech do kroku a opět zastavuji. Teď už mi slzí oči obě a nevidím zhola nic. Naštěstí vím, že můj oř má, na rozdíl ode mě, dokonalý orientační smysl a domů, k plnému žlabu, trefí odkudkoliv. Povoluji tedy otěže a zrzoun se dává do pohybu.
Usedám do vozu, startuji a vyjíždím k domovu. Odbočuji na silnici a přidávám plyn. Snažím se mít oči otevřené a občas se mi to i daří. Občas ne. Zrak mám zahalený clonou slz, jež nestačím utírat, navíc mě ještě chytá rýma a chce se mi kýchnout. Zadržuji dech, chytám se levou rukou za nos, zatímco ta pravá stále drží na bolavém oku kapesník. Jede proti mně autobus. Na poslední chvíli se chápu volantu a stáčím auto zpět do svého pruhu. Autobus hlasitě troubí a řidič za okénkem zběsile gestikuluje. „No jo, aby ses nezbláznil,“ broukám si pro sebe. Rýma se opět hlásí ke slovu. Kýchám. Na chvíli zase otevírám oči a kroutím volantem do leva. „Sakra, kde se tady vzal ten pangejt? Ten tady přece nikdy nebyl!“ divím se.
Konečně odbočuji na příjezdovou cestu k našemu domu. Už jenom půl kilometru lesem. Ač si toho za normálních okolností nevšímám, dnes jsem si vědoma každého kořene či kamínku. Auto naposledy nepříjemně nadskakuje, pak zastavuje, já poslepu vylézám a klopýtám k domu. „Ježiš, co se ti stalo?“ zírá na mě Petr zděšeně. „Ale nic, srdíčko. Jenom jsem přehlídla větvičku. To se srovná.“ „Jak srovná? Co to plácáš?“ rozhodí dlouhán rukama. „Počkej, převlíknu se a jedeme na pohotovost.“ Vehementně vrtím hlavou. „Ani náhodou!“ Petr otevírá ústa, ale než stačí cokoliv říct, mizím uvnitř. Běží za mnou. Hroutím se na gauč a nevnímám jeho hlasité domlouvání. „S očima si nehraj, to není žádná sranda.“ Když už to nemohu dál poslouchat, vstávám. „Hele, uděláme dohodu. Ty do mě přestaneš hučet a já slibuju, že když to do zítra nebude ani o fous lepší, půjdu k očnímu. Souhlas?“ Ač nerad, Petr přikyvuje.
V pondělí ráno otevírám oči a ejhle, já vidím. Úplně normálně vidím. Oko je sice lehce červené a citlivé na dotek, ale ona řezavá bolest i neustálé slzení jsou ty tam. Výborně, mnu si spokojeně ruce. Žádný doktor nebude. Oblékám se, chápu se tašky, usedám do auta a jedu do práce. Katastrofální víkend je za mnou a nový týden přede mnou, úplně cítím v kostech, že se mi dnes bude dařit vše, do čeho se pustím.
Nastupuji do šnekovýtahu, vyjíždím do třetího patra, kde odemykám dveře a usedám ke svému pracovnímu stolu. Vybaluji notebook z brašny, zapínám ho a nakonec se chápu zdroje a zastrkuji ho do zásuvky. BÁC. Ozývá se rána, zableskne se a z místa, kde se stýká zástrčka se zásuvkou, se valí hustý, smradlavý dým. Kancelář se rázem noří do tmy, okny sem probleskuje pouze mihotavé světlo z pouličního osvětlení. Ztěžka se zvedám ze země. Třesou se mi ruce i nohy a je mi špatně. I mozek vynechává a marně se snaží pochopit, co se vlastně stalo. Dostávám zimnici. Po chvíli nechápavého civění na spálenou zásuvku se zvedám a na chodbě se pokouším rozsvítit světlo. Nic. Vracím se tedy ke stolu a hroutím se opět na židli. Po několika desítkách minut se odhodlávám k akci. Sjíždím do prvního patra a zvoním na majitele domu. Dveře se otevírají a zírá na mě postarší dáma se zrzavým drdolem. „D-dobrý d-den,“ koktám nesrozumitelně. „N-nějak se mi podařilo v-vyhodit baráky v půlce p-pojistek. Potřebovala bych, aby mi je n-nahodil. N-někdo.“ Paní na mě nechápavě zírá, zřejmě mi opravdu není příliš rozumět. „Cože byste potřebovala?“ Opakuji svoji žádost a snažím se zřetelně artikulovat. „Jo ták,“ kývá paní hlavou. „Ale to budete muset počkat na pana ředitele. Já nevím, kde se to nahazuje.“ S nepřítomným pohledem se otáčím a znovu mačkám tlačítko výtahu. Cink. Dveře se otevírají a hele, vystupuje z nich pan ředitel. „Ale dobré ráno Janičko,“ usmívá se sladce. „Když vás tak po ránu vidím, to bude celý den hned hezčí.“ Křečovitě se usmívám. „Potřebuji nahodit pojistky,“ vyhrknu a po krátkém zaváhání dodávám. „Jo, brý den.“ Ředitelův úsměv lehce pohasíná, bere do ruky šroubovák a vydává se, se mnou v závěsu, do přízemí, kde začíná páčit dveře od elektrické skříně. „Kterej blbec to tady tak skříval?“ nadává hlasitě. Po chvíli dvířka povolují a objevují se čtyři jističe. „Víte který je Váš?“ ptá se. S pootevřenými ústy na něj zírám, jako bych nerozuměla česky. „Ne.“ Ředitel protáčí oči v sloup a obrací se zpět k jističům. „Myslím, že je to tenhle.“ Ve skříni to lehce zarachotí a pak se dvířka zase zabouchnou. „A je to,“ usmívá se. „Jo,“ vypadne ze mě, ale dál stojím na místě jako zařezaná a civím na plechová dvířka s červeným bleskem. „Je to nahozený,“ opakuje pan ředitel. „Můžete to jít vyzkoušet.“ Do jeho hlasu se vkrádá nepříjemně vlídný tón, podobný tomu, jaký se občas objevuje i v mém hlase, když jednám s úplným blbcem. Pomalu se otáčím a vyjíždím zpět ke své kanceláři.
Vím, že každý máme občas svůj Den Blbec. Když se jich ale nahromadí několik za sebou, je to pořádný nápor na psychiku slabého, lidského jedince, jako jsem já. Nejenom, že jsem si ve třech, po sobě jdoucích dnech způsobila tři různá, naštěstí nepříliš vážná zranění, ale navíc jsem se projevila jako naprostý, nesamostatný a úplně debilní trouba, jenž není schopen zformulovat srozumitelnou větu. Naštěstí pro mě má pan ředitel nepochopitelnou slabost a zdá se, že jeho sympatiím moje slabá chvilka nikterak neuškodila, ba naopak. Od té doby je ještě milejší a hovornější než kdy dříve. Přesto se naše setkání snažím eliminovat a kdykoliv zaslechnu na chodbě jeho hlas, zalézám do toho nejtmavšího kouta, který najdu. Doufám, že se mi podobné maléry budou zase chvíli vyhýbat. Snad mám na nějaký čas vybráno!