SEDNI SI NA ZADEK A JEĎ
„Pojedeš na závody,“ ozvalo se za mými zády. Nevěřícně jsem se otočila. „To jako já?“ vytřeštila jsem oči a srdce se mi splašeně rozbušilo. „Jo, ty. Přihlásili jsme tě s Figim do drezury teď v sobotu, v Chebu,“ potvrdil trenér.
Na ten den si jasně vzpomínám. Bylo mi čtrnáct, jezdeckou licenci jsem měla teprve pár dní a rozhodně jsem si nepředstavovala, že ji budu potřebovat tak brzy. Tehdy jsem jezdila valacha jménem Figuerola, ale nikdo mu neřekl jinak, než Figi nebo Fík. Byl to docela hezký koník, letní vraník, což znamená, že v létě byl černý jako uhel a v zimě měl barvu hořké čokolády. Měl ovšem jednu chybu. Krk měl zhruba o deset centimetrů delší, než mít měl a po dlouhých letech chození pod začátečníky, úplně plechovou hubu. Projevovalo se to tím, že když se Figísek rozhodl utíkat, natáhl krk jako žirafa a hubené, čtrnáctileté vyžle bylo absolutně bez šance zastavit. A Figísek utíkal moc rád. Však jsem také několikrát přišla z vyjížďky pěšky, když se mnou Fík utekl, nedal se zastavit a vletěl se mnou tu do díry, tu do škarpy u cesty. Pamatuji si na vyjížďku, kdy jsme ještě s dalšími kolegyněmi vyrazily cválat na vojtěškové pole. Zoufale jsem přemýšlela, jak to udělat, aby tentokrát nedošlo ke splašenému úprku. Rozhodla jsem se zařadit za kolegyni, jedoucí na mohutném, bílém valachovi, který nikdy před tím s nikým neutekl. Bohužel, všechno je jednou poprvé.
Cválali jsme pár metrů, když v tom se přede mnou ozvalo táhlé zapištění. „Jéé, já jedůů!“ a pak už jsem jenom s úděsem sledovala, jak bělouš skáče přes cestu na druhé pole a mizí za lesíkem. Figi se pochopitelně nenechal dlouho přemlouvat, asi se cítil zahanben, že ho ten bílý kolos předběhl a chtěl ho dohonit. Jedním škubnutím hlavy mi vytrhl otěže z rukou a řítil se jako uragán za šimlem. Jenomže zatímco bělouš se přes cestu přenesl plavným skokem, milému Figimu vyšel skok tak, že se zabořil předníma nohama do škarpy, která oddělovala pěšinu od pole. Udělali jsme oba pět, možná šest kotrmelců, chvíli jsem byla nad koněm, chvíli pod ním. Když jsme se zastavili, Figi se rychlostí blesku zvedl, vyhodil po mně, dvakrát oběhnul celé pole a pak zamířil směrem do stájí. Chvíli jsem ležela na zemi a počítala hvězdičky, které mi vířily nad hlavou. Když jsem se zvedla, zjistila jsem, že mi v letu spadly obě boty a v okruhu pěti metrů nejsou k nalezení. Chodila jsem tedy dokolečka a hledala svoji obuv ve zpola vzrostlém obilí. To už ke mně dojely obě kolegyně, kterým se jako zázrakem podařilo své oře zastavit a s vyděšeným pohledem sledovaly moje počínání. „Ty hele, jak se projevuje krvácení do mozku?“ zeptala se jedna druhé. „Ty máš mámu doktorku, tak bys to měla vědět.“ „No, já nevím, ale to že nemůže jít rovně, spíš vypadá na poškozenou páteř.“ Stály nade mnou a vymýšlely katastrofické scénáře, jako bych byla hluchá. „Dejte pokoj vy dvě husy,“ vztekle jsem na ně zavrčela. „Kdybyste radši šly lovit toho koně, než doběhne na silnici a něco ho srazí. Já hledám boty, proto chodím do kolečka. Někde tady sakra přece musí být.“ Kolegyním se očividně ulevilo a tak se otočily a jaly se stopovat uprchlíka. Boty jsem naštěstí našla. Nedovedu si představit, jak bych došla tu dálku do stáje bez nich.
I přes řadu podobných příhod, jež jsem s tímhle koníkem zažila, jsem se na závody moc těšila. Měla to být moje premiéra a já si živě představovala, jak přijedu, podám excelentní výkon, vyhraju první cenu a všichni mě budou oslavovat a gratulovat mi.
Ono ráno jsem přijela do stáje velmi brzy, pomohla s ranním krmením a kydáním a pak se vrhla na svého závodního koně a čistila a leštila. Do Chebu jsme dorazili zhruba hodinu před zahájením mé soutěže. Rychle jsem se převlékla do závodního úboru a netrpělivě vyčkávala pokynu trenéra, že už nastal čas vsednout na koně. „Tak ho pomalu vytáhni,“ konečně jsem se dočkala. V tu ránu jsem seděla na koni a kroužila s ním po opracovišti. Po dvaceti minutách, kdy jsem se s Figim prala a marně se pokoušela o aspoň trochu kultivovaný projev, se ozvalo z amplionu. „Další se připraví Jana Palečková na koni Figuerola.“ Pot se ze mě linul proudem a moje vidina nehynoucí slávy, mizela v nenávratnu. Vtom ke mně přiskočily dvě starší a jezdecky o mnoho vyspělejší kolegyně, každá chytla Figiho za jeden kroužek od udidla, zarolovaly mu krk a hlavu nastavily do správné, oku lahodící pozice. „Ruku si opři o kohoutek, sedni si pořádně na zadek, pobízej a jeď!“
Vjížděla jsem do drezurního obdélníku na dokonale podsazeném koni, s hlavou na kolmici. Ukázkově jsem provedla cvik v X zastavit stát, pozdrav. Pak přišla pobídka do klusu. V ten moment Figísek vytáhl krk, předvedl ho v celé své délce a zbytek drezurní úlohy jsme absolvovali hledíce si takřka z oka do oka.
Nevyhrála jsem. Skončila jsem šestá. Ze sedmi. A to jen proto, že jezdkyně, která se umístila bezkonkurenčně poslední, v obdélníku dvakrát spadla ze svého koně. Ale zúčastnila jsem se slavnostního dekorování a dokonce jsem dostala i fialovou stužku, asi za statečnost. Když mě hlavní rozhodčí dekorovala, snažila se mě povzbudit. Možná si všimla mého nešťastného výrazu a slziček zklamání, které se mi leskly v očích. „Sedíš tam moc hezky,“ řekla mi s úsměvem. „Ale na tomhle koníkovi je dobře patrné, že není vhodný pro juniora. Nemáš na něj dost síly.“ Pak na mě mrkla. „Ale neboj, tátovi jsi žádnou ostudu neudělala, některé cviky se ti moc povedly. Hned, jak ho potkám, mu to řeknu.“ Jakoby vytušila mou největší obavu a těch pár slov na mě působilo jako pohlazení. Slzy byly rázem ty tam a já si v duchu řekla, že příště bude líp.
Tu ušmudlanou fialovou stužku mám schovanou dodnes a vždycky, když o ní zavadím pohledem, vzpomenu si na černého ďáblíka, kterého jsem i přes všechny jeho chyby a zlomyslnosti, milovala. Nevím, kde je mu dnes konec. Možná, že už se prohání v koňském nebi. Každopádně v srdíčku a na pár fotkách mi zůstane napořád.
Komentáře
Přehled komentářů
Figiho útěk mne pobavil, netušila jsem, že to dělal běžně. :-) Nám se splašil na Hubertce a splašil mi Korzára, ujely jsme (samozřejmě nechtíc) masterovi, koníci nešli vůbec zastavit, prostě si dali závod a běda jak jeden z nich o čumák vedl. Ty rozhovory, jaké jsme vedly tryskajíc bok po boku s marnou snahou zastavit před blížícím se koncem pole, snad nikdy nezapomenu. :-)
:-)
(Sylva, 4. 12. 2014 0:16)