Mladočov

Drazí přátelé

Včera jsme s celou církví slavili slavnost Všech svatých. Slyšeli jsme o velkém zástupu, který by nikdo nespočítal ze všech národů, plemen, kmenů a jazyků. Ti, kteří zvítězili a jsou s Kristem navždy. Zatímco včerejší slavnost byla ve znamení veliké radosti, dnes, 2. listopadu je spíš den naděje. Naděje, že i ti, kdo nás ve smrti předešli, naši blízcí, drazí a milovaní dosáhnou odpuštění a života v Kristu. Každý máme více nebo méně drahých lidí, s nimiž jsme se na zemi museli rozloučit. S přibývajícími léty života se nám bude ten druhý břeh stále více zalidňovat. Vztahy, které nás spojovaly na zemi, budou přesazeny do nové hlubší a tajemnější dimenze. Země – věčnost.

Ano každý máme své mrtvé patřící k paměti našeho srdce, kteří patří k našemu životu. Pokud na ně vzpomínáme, doceňujeme lépe, než za jejich života vše, co na nich bylo ryzí a ušlechtilé. Ale víme, že taky měli své chyby a nedostatky, že nebyli dokonalí, že jim do svatosti něco chybělo. Snad jsou mezi námi pozůstalí, kteří se trápí vážnou obavou, zda jejich drazí, ať už rodiče, manžel, bratr nebo sestra nebo dítě, vůbec dosáhnou spásy, když zemřeli nepřipraveni na setkání s Bohem a že snad jejich víra nebyla příliš živá.

Můžete si být jisti, že Bůh je miluje víc než my. Žádná dcera nebo syn nemiluje své rodiče tak, jako je miluje Bůh, žádná vdova svého manžela, matka své dítě, žádný člověk svého přítele. A pokud nám tolik leží na srdci otázka jejich věčného života, oč více leží na srdci Bohu věčné lásce. Oč víc dělá On pro jejich věčné štěstí, než děláme my.

Církev věří, že po smrti člověka se odehrává tajemný očistný proces, kdy lidská nehotovost slabost a hříšnost se setkávají s neodolatelnou Boží láskou, která zve a táhne člověka k sobě. Křesťané věří, že v této obnově mnoho znamenají i naše modlitby. V druhé knize Makabejské nacházíme závažnou myšlenku: „Je zbožná a spasitelná myšlenka modlit se za  mrtvé, konat smírnou oběť, aby byli zbaveni hříchů.“ Ze školy známe zákon zachování energie, ten nám říká, že se žádná energie nemůže ztratit, jen se mění její podoba. Tedy to co platí v řádu hmotného vesmíru, platí i v řádu lásky a Ducha – vždyť zde jde o jednotu Božího díla. Proto tedy platí: Žádná modlitba, žádný projev víry, žádný záchvěv lásky, který darujeme našim zemřelým přes Krista, se nemůže ztratit. Ježíš je našim jediným pojítkem s mrtvými. Vždyť On je soudcem živých i mrtvých. Jemu patříme, ať jsme živí nebo mrtví. Ježíš sám je to ohnisko lásky, které přitahuje paprsky našich motliteb a usměrňuje je tam, kde je jich nejvíc potřeba. Nic z našich modliteb a obětí se tedy nemůže ztratit nebo se stát zbytečným. Každá modlitba bude vyslyšena. Všechno se obrací k prospěchu těla, to je církve. Vždyť v ní, ať jsme živí nebo mrtví, jediný puls lásky udržuje jeden koloběh života. Zvláště v tomto období modliteb za zemřelé zdůrazňuje církev, že každý kdo se obnoví svátosti smíření a přijme Krista, je uschopněn k modlitbě zvláště účinné, která s velkým účinkem pomáhá tam, kde je zapotřebí.

V těchto dnech vidíme hroby na hřbitovech, krásně a pečlivě vyzdobené. Z této výzdoby však mrtví vlastně nic nemají, je to jen vnější vizitka láskyplné pozornosti těch, kdo vzpomínají. Mnohem více znamená výzdoba srdce, modlitba víry, spojení se zemřelými skrze Krista, kterého přijmeme. Také rodiče se mohou dnes zamyslet nad tím, jestli se jejich děti jednou budou umět pomodlit u jejich hrobu. A my všichni se můžeme zamyslet nad tím, kde dnes budeme zakoušet silnější pocity. U hrobů, kde tlejí jen pozůstatky našich blízkých nebo u Krista, v němž jsou všichni živí, kdo zemřeli spojeni s ním.

 Kde víc? Pane, věřím, pomoz mé slabé víře. Buď mi ty sám odpovědí plnou naděje.