Hlavní město švýcarského kantonu Ticino je známé především svými třemi hrady, které se objevují snad na všech pohledech z tohoto města. Město se v dobách římského osídlení dočkalo velkého rozmachu a hradby byly v historii ještě daleko rozsáhlejší. Byly navíc skvěle propojené a průchozí, a tak sloužily i jako úniková cesta v případu nouze.
Ze stativu jsem uvnitř pořídil několik fotografií, všechny v rozmezí několika minut. Světelné podmínky byly velmi špatné, ale snímky s expozičním časem deset vteřin byly barevně povedené. Jsem pouze fotograf-amatér, a tak jsem si říkal, že pokud vyjde trochu dobře byť i jen jedna fotografie, budu spokojený.
Několikrát jsem na místě cítil zvláštní průvan, ale tunel hradbami byl průchozí, a tak jsem si toho vůbec nevšímal. Podivné postavy jsem zaznamenal až večer v počítači. Na místě byly světelné podmínky extrémně konstantní, nic se nehýbalo.
Přiblížená a zvýrazněná kontura postavy.
FOTO: Jakub Kynčl
Na několika fotografiích byly po přenesení do počítače patrné podivné postavy či stíny, které se vzhledem k expozičnímu času téměř nehýbaly, ale jen mizivou rychlostí se vzdalovaly směrem od fotoaparátu pryč. Zatímco na jednom snímku lze rozeznat jednu větší a jednu menší postavu, na dalším to působí, jako by byl na místě jen jeden člověk. Ačkoliv byly fotografie pořizovány v rozmezí desítek vteřin, postavy se posunovaly jen o mizivou vzdálenost.
Jen o chvíli dříve se na snímku objevily tři postavy. Jedna jakoby dospělá uprostřed, dvě připomínající děti po stranách.
FOTO: Jakub Kynčl
O několik chvil dříve na fotografiích nic zvláštního nebylo.
FOTO: Jakub Kynčl
Fotografie pořízená se zlatým filtrem z místa, kde se podivné stíny objevovaly.
FOTO: Jakub Kynčl
Na konci focené chodby byly schody. Kdyby byli na snímcích zachyceni jdoucí lidé, byly by jejich kontury na tento expoziční čas asi rozmazanější. A nehledě na to - hradbami vede pouze jediná cesta, a tak by museli projít okolo mě. Při focení jsem byl však zcela sám a nikdo okolo mě projít nemohl. Kontury se navíc objevily na první fotografii z ničeho nic, nezachytil jsem je blíže, než ve vzdálené části tunelu.
O nečistoty nejde
Historek o bloudících duších padlých Římanů během dob útoků na město má Bellinzona hned několik, ale jak tomu tak bývá, svědectví a důkazů je pomálu. Kdyby však šlo o stín člověka či lidí stojící nad východem z tunelu, postavy by byly na snímcích převrácené.
Hrad Castelgrande v Bellinzoně.
FOTO: Jakub Kynčl
Po návratu do ČR jsem snímky konzultoval s grafikem naší redakce a tázal jsem se ho na názor. Grafik Ondřej Krynek mi však po chvíli prohlížení fotografií řekl, že vzhledem k charakteru a pohyblivosti jevu by vyloučil, že by šlo o nějaké nečistoty. Ty totiž mívají většinou kruhový tvar. Muselo tak jít o nějaký aktuální jev, který se v tunelu vlivem neznámých okolností objevil. Ale jaký?