ZLOČINY NACISMU

VII

Dokumenty a zprávy o zločinech

na okupovaných územích

 

 

Zločiny proti lidskosti na obsazeném území

 

   Spojené státy americké, Francouzská republika, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Svaz sovětských socialistických republik zastoupené podepsanými Robertem H. Jacksonem, Francois de Menthonem, Hartley Shawcrossem a R. A. Ruděnkem, kteří byli náležitě zmocněni svými vládami k vyšetřování obvinění a k provedení soudního procesu s hlavními válečnými zločinci podle londýnské dohody z 8. srpna 1945 a Statutu tohoto Tribunálu, obviňují tímto ze zločinů proti míru, z válečných zločinů, ze zločinů proti lidskosti a z vypracování společného plánu nebo spiknutí ke spáchání těchto zločinů, jak jsou uvedeny ve Statutu Tribunálu, a v souhlase se shora uvedenými podávají pro níže označené zločiny žalobu na: Hermanna Wilhelma Göringa, Rudolfa Hesse, Joachima von Ribbentropa, Roberta Leye, Wilhelma Keitela, Ernsta Kaltenbrunnera, Alfreda Rosenberga, Hanse Franka, Wilhelma Fricka, Julia Streichera, Waltera Funka, Hjalmara Schachta, Gustava Kruppa von Bohlen und Halbach, Karla Dönitze, Ericha Raedera, Baldura von Schiracha, Fritze Sauckela, Alfreda Jodla, Martina Bormanna, Franze von Papena, Artuta Seyss-Inquarta, Alberta Speera, Konstantina von Neuratha a Hanse Fritzschecho . . .

 

                                      Výňatek z obžalovacího spisu Mezinárodního

                                                 vojenského tribunálu v Norimberku

 

První bod obžaloby: Společný plán nebo spiknutí

 

(Statut, článek 6, zejména čl. 6a)

 

   Všichni obžalovaní se ještě s různými jinými osobami během několika let, které předcházely 8. květne 1945, účastnili jako vůdci, organizátoři, podněcovatelé a spolupachatelé vypracování nebo provádění společného plánu nebo spiknutí, které mělo za cíl páchání zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, jak jsou definovány ve Statutu tohoto Tribunálu, a jsou v souhlase s ustanoveními Statutu individuálně odpovědni za své vlastní činy a za všechny činy, které spáchaly kterékoli osoby při provádění tohoto plánu nebo spiknutí. Společný plán nebo spiknutí obsahoval páchání zločinů proti míru, což se projevilo v tom, že obžalovaní plánovali, připravovali a vedli útočné války, které byly také válkami, porušujícími mezinárodní smlouvy, dohody a závazky. Společný plán nebo spiknutí způsobily při svém rozvíjení páchání válečných zločinů, které se projevilo v tom, že obvinění zamýšleli a vedli nelidské války proti zemím a národům s porušením všech pravidel a válečných zvyklostí. K tomu používali systematicky takových prostředků, jako je vraždění, nelidské zacházení, zavlékání civilního obyvatelstva obsazených území na otrocké práce, vraždění a nelidské nakládání s válečnými zajatci a s osobami, které byly na širém moři; zatýkání a pobíjení rukojmí, plenění veřejného majetku, nesmyslné ničení velkých i malých měst a vesnic a vojenskou nutností neodůvodněné pustošení.

   Společný plán nebo spiknutí stanovilo a obžalovaní také nařizovali používání takových prostředků, jako jsou vraždy, vyhlazování, zotročení, deportace a jiné nelidské činy jak v Německu, tak i v obsazených územích, páchané proti civilnímu obyvatelstvu před válkou i v jejím průběhu, a pronásledování z politických, rasových a náboženských důvodů v zájmu provádění plánu na přípravu a uskutečňování nezákonných nebo útočných válek. Mnohé z těchto činů znamenaly porušení vnitrostátních zákonů zemí, v nichž byly páchány.

 

                                      Výňatek z obžalovacího spisu Mezinárodního

                                               vojenského tribunálu v Norimberku

 

Ve všech okupovaných územích dopustili se němečtí fašisté hromadných vražd obyvatelstva

 

Zločiny spáchané ve F r a n c i i nebo proti francouzskému obyvatelstvu byly v podstatě tyto:

Svévolná individuální i hromadná zatýkání se dála pod záminkami politickými a rasovými; zvláště v Paříži (razie v 18. okrese, provedené polním četnictvem, razie na židovské obyvatelstvo v 11. okrese v srpnu 1941, razie na židovskou inteligenci v prosinci 1941, razie v červenci 1942), v Clermont-Ferrandu (razie na profesory a studenty štrasburské university, kteří byli dopraveni 25. listopadu 1943 do Clermont-Ferrandu), v Lyonu, v Marseille (razie na 40 000 lidí v lednu 1943), v Grenoblu (razie 24. prosince 1943), v Cluny (24. prosince 1944) ve Figeacu (v květnu 1944), v Saint-Pol-de-Léon (v červenci 1944), v Locminé (3. července 1944), v Eycieux (v květnu 1944) a v Moussey (v září 1944). Tato zatčení byla provázena krutým zacházením a mučením, vykonávaným nejrůznějšími metodami, jako je ponořování do ledové vody, škrcení, lámání údů a používání takových mučicích nástrojů, jako železných přilb a elektrického proudu, což se praktikovalo ve všech věznicích Francie, zejména v Paříži, Lyonu, Marseille, Rennes, Metách, Clermont-Ferrandu, Toulonu, Toulouse, Nizze, Grenoblu, Annecy, Arrasu, Bethunu, Lille, Leosu, Valenciennes, Nancy, Troyes a Caenu a v mučírnách zřízených v gestapáckých věznicích.

V koncentračních táborech byly životní podmínky a režim takové, že procento úmrtnosti, jež se připisovalo domněle přirozeným příčinám, dosáhlo obrovských rozměrů. Například:

 

 

1. ze skupiny 230 francouzských žen, deportovaných z Compié-gne do Osvětimi v lednu 1943 zemřelo jich vysílením 180 za 4 měsíce.

 

2. 143 Francouzů zahynulo vyčerpáním v době mezi 23. březnem a 6. květnem 1943 v Dachau na 8. bloku.

 

3. 1797 Francouzů zahynulo vyčerpáním v období mezi 21. listopadem 1943 a 15. březnem 1945 v bloku koncentračního tábora Dora.

 

4. 465 Francouzů zahynulo pro celkovou slabost v listopadu 1944 v Doře.

 

5. Od 1. ledna 1943 do 15. dubna 1945 zemřelo v Buchenwaldu vyčerpáním 22 761 násilně deportovaných.

 

6. 11 560 vězňů zemřelo vyčerpáním v táboře Dachau (většina z nich na bloku č. 30, vyhrazeném pro slabé a nemocné) v době od 1. ledna do 15. dubna 1945.

 

7. 780 kněží zemřelo vyčerpáním v Mauthausenu.

 

8. Z 2200 zaregistrovaných Francouzů ve Flossenbürském táboře zemřelo jich 1600 domněle přirozenou smrtí.

 

 

Způsoby, jichž se používalo v koncentračních táborech pro vyhlazování lidí, byly: kruté zacházení, pseudovědecké pokusy (zbavení žen plodnosti v Osvětimi a v Ravensbrücku, umělá nákaza dělohy rakovinou v Osvětimi a nákaza tyfem v Buchenwaldu, anatomické "vyšetřování" v Natzweileru, srdeční injekce v Buchenwaldu, transplantace kostí a vyřezávání svalů v Ravensbrücku atd.), plynové komory, automobily smrti a krematorní pece. Z 228 000 násilně deportovaných Francouzů, zatčených z politických nebo rasových důvodů, zůstalo v koncentračních táborech naživu pouze 28 000.

Ve Francii se rovněž provádělo soustavné vyhlazování obyvatelstva, zejména v Asque dne 1. dubna 1944, v Colpo dne 22. července 1944, v Buzet-sur-Tarn dne 6. července 1944 a 17. srpna 1944, v Pluvignier dne 8. července 1944, v Rennes dne 8. června 1944, v Grenoblu dne 8. července 1944, v Saint-Flour dne 10. června 1944, v Ruisnes dne 10. července 1944, v Nimes, Tulle a Nizze, kde byly v červenci 1944 mučené oběti veřejně vystaveny před obyvatelstvem, a v Oradour-sur-Glane, kde bylo veškeré vesnické obyvatelstvo postříleno nebo zaživa upáleno v kostele.

Četné jámy naplněné kostmi svědčí o nesčetných vraždách. Nejznámější z takových hromadných hrobů jsou hroby v Paříži (Bouloňský les), Lyonu, Saint-Genixu, Lavalu, Besanconu, Petit-Saint-Bernardu, Aulnat, Caenu, Port-Louisu, Charlevalu, Fontainebleau, Bouconnu, Gabaudetu, L´Hermitage, Lorgesu, Morlaasu, Bordelongue, Signe.

 

 

Při záměrné teroristické kampani, kterou zahájili Němci v D á n s k u ve druhé polovině roku 1943, bylo zavražděno 600 dánských příslušníků, vedle toho bylo po dobu německé okupace Dánska veliké množství dánských příslušníků podrobeno mučení a týrání všeho druhu. Kromě toho bylo asi 500 dánských příslušníků zavražděno mučením a jiným způsobem v německých věznicích a koncentračních táborech.

 

 

V B e l g i i byli lidé v době od roku 1940 do r. 1944 mučeni nejrůznějším způsobem v Bruselu, Lutychu, Monsu, Gentu, Namuru, Antverpách, Tournai, Arlonu, Charleroi, Dinantu, a ve všech městech bylo mučení stejně kruté.

 

 

Ve Vughtu v H o l a n d s k u bylo při evakuaci tábora zastřeleno asi 400 osob.

 

 

V L u c e m b u r s k u bylo za německé okupace usmrceno 500 lidí; kromě toho bylo 521 lidí nezákonně popraveno na příkaz zvláštních soudů tzv. "Sondergerichte". Mnozí lidé byli v Lucembursku mučeni gestapem a bylo s nimi krutě zacházeno. Ne méně než 4000 lucemburských příslušníků bylo za německé okupace uvězněno a z nich bylo aspoň 400 lidí zavražděno.

 

 

V době od března 1944 do dubna 1945 bylo v I t á l i i usmrceno německými vojáky nejméně 7500 mužů, žen a dětí, od nemluvňat až po starce nejvyššího věku, v Civitelle, v Ardeatinských jeskyních v Římě a v jiných místech.

 

 

V S S S R, tj. v Běloruské, Ukrajinské, Estonské, Lotyšské, Litevské, Karelofinské a Moldavské sovětské socialistické republice a v devatenácti oblastech Ruské sovětské federativní socialistické republiky, jakož i v Polsku, Československu, Jugoslávii, Řecku a v balkánských zemích (dále nazývaných "východní země") a v té části Německa, která leží na východ od čáry, vedené od severu k jihu středem Berlína (dále nazývanou "východní Německo"):

Od 1. září 1939, kdy německé armády vtrhly do Polska a od 22. června 1941, kdy vpadly do SSSR, začala německá vláda a německé vrchní velitelství provádět soustavnou politiku vraždění civilního obyvatelstva východních zemí a pocházejícího z těchto zemí, krutého nakládání s ním, podle toho, jak byly tyto země obsazovány německými armádami. Tyto vraždy a týrání trvaly nepřetržitě až do té doby, kdy německé ozbrojené síly byly vyhnány z těchto zemí.

Tyto vraždy a týrání zahrnovaly:

a) Vraždy a týrání v koncentračních táborech a podobných zařízeních, která vytvořili Němci ve východních zemích a ve východním Německu, počítaje v to tábor v Majdanku a v Osvětimi.

Uvedené vraždy a týrání se prováděly různými způsoby, počítaje v to i způsoby výše vylíčené.

Asi 1 500 000 osob bylo zavražděno v Majdanku, asi 4 000 000 lidí bylo vyhlazeno v Osvětimi. Mezi nimi byli příslušníci Polska, SSSR, Spojených států amerických, Velké Británie, Československa, Francie a jiných zemí.

Ve Lvově a jeho okolí zahubili Němci asi 700 000 sovětských lidí, mezi nimiž bylo 70 představitelů umění, vědy a techniky, jakož i příslušníky Spojených států amerických, Velké Británie, Československa, Jugoslávie a Holandska, kteří sem byli dopraveni z jiných koncentračních táborů.

V židovském ghettu bylo v době od 1. září 1941 až do 6. července 1943 umučeno a postříleno více než 133 000 osob.

K masovému střílení obyvatelstva došlo v předměstích Lvova a v liveneckém lese.

V Janovském táboře bylo zavražděno 200 000 pokojných občanů. Při tomto vyhlazování lidí bylo používáno zvláště rafinovaných ukrutností, jako rozpárání břicha a zamrzávání lidí v kádích s vodou. Masové střílení bylo doprovázeno hudbou orchestru, vytvořeného z vězňů.

Počínaje červnem 1943 činili Němci opatření, aby skryli stopy svých zločinů. Vykopávali ze země mrtvoly a spalovali je, drtili kosti ve strojích a používali jich jako hnojiva.

Začátkem roku 1944 zřídili Němci v ozaričevském okrese Běloruské SSR před jeho osvobozením Rudou armádou tři koncentrační tábory bez ubikací, do kterých umístili desítky tisíc lidí z okolí. Do těchto táborů přivezli mnoho lidí zvlášť z tyfových nemocnic, aby nakazili jiné vězně a aby rozšířili onemocnění na územích, odkud byli Němci vyháněni Rudou armádou. V těchto táborech bylo pácháno mnoho vražd a zločinů.

V Estonské sovětské socialistické republice postříleli Němci desítky tisíc lidí a pouze za jediný den, 19. září 1944, postříleli v táboře Kloga 2000 pokojných občanů. Jejich mrtvoly spálili na hranicích.

V Litevské sovětské socialistické republice došlo k hromadným vraždám sovětských občanů, zejména: v Panorách povraždili nejméně 100 000 osob, v Kaunasu více než 70 000, v Alitusu asi 60 000, v Prenai více než 3000, ve Villiampoli asi 8000, v Mariampoli asi 7000, v Trakaii a v okolních městech 37 640 lidí.

V Lotyšské sovětské socialistické republice bylo povražděno 577 000 lidí.

Následkem celé soustavy vnitřního režimu, který platil ve všech táborech, byli vězňové odsouzeni k smrti.

V tajné instrukci, nazvané "Správa koncentračních táborů" a podepsané osobně Himmlerem v roce 1941, byly stanoveny kruté tresty pro uvězněné. Ohromné množství válečných zajatců bylo postříleno anebo zemřelo zimou a mučením.

b) Vraždy a týrání na různých místech ve východních zemích a v Sovětském svazu, kromě zločinů spáchaných v táborech (viz výše pod bodem a), za okupace těchto území německou armádou.

Tak u vesnice Cholmec v syčevském okresu, když byly německé vojenské úřady požádány, aby odstranily miny, na rozkaz velitele 101. německé pěší divize generálmajora Fiesslera, sehnali němečtí vojáci obyvatele vesnice a přinutili je odstraňovat miny z cesty. Všichni tito lidé přišli o život následkem výbuchů min.

V Leningradské oblasti bylo usmrceno a umučeno více než 172 000 lidí, počítaje v to více než 20 000 lidí, kteří zahynuli v Leningradu následkem barbarské dělostřelby a leteckého bombardování.

Ve Stavropolském kraji byly v protitankovém příkopě nedaleko stanice Mineralnyje Vody a v jiných městech vyhubeny desítky tisíc lidí.

V Pjatigorsku bylo mnoho osob umučeno a bylo s nimi nakládáno zločinným způsobem, jako je věšení ke stropu a jiné metody. Mnohé oběti těchto mučení byly potom zastřeleny.

V Krasnodaru bylo usmrceno asi 6700 lidí z řad civilního obyvatelstva plynem v plynových vozech, nebo byli umučeni a postříleni.

Ve Stalingradské oblasti bylo usmrceno a umučeno více než 40 000 lidí.

Poté, co byli Němci vyhnáni ze Stalingradu, bylo nalezeno více než 1000 zmrzačených mrtvol místních obyvatelů se známkami mučení. U 139 žen byly ruce bolestivě zkrouceny dozadu a svázány drátem. Některé z nich měly uřezané prsy, uši a palce u nohou a rukou. Na jejich těle byla vypálena znamení. Na mrtvolách mužů byla vypálena železem nebo vyřezána nožem pěticípá hvězda. Některé mrtvoly měly rozpáraná břicha.

V Orlu bylo zavražděno více než 5000 lidí.

V Novgorodu a okolí bylo mnoho tisíc sovětských občanů postříleno anebo zahynulo hladem a mučením. V Minsku byly desítky tisíc občanů usmrceny stejným způsobem.

Na Krymu byli pokojní občané naloženi na nákladní čluny, vyvezeni na moře a utopeni: takto bylo vyhubeno více než 144 000 lidí.

V sovětské Ukrajině spáchali nacističtí spiklenci příšerné zločiny. V Babím Jaru blízko Kyjeva zastřelili přes 100 000 mužů, žen, dětí a starců. V tomto městě zatkli Němci v lednu 1942, po výbuchu v německém hlavním stanu v ulici Dzeržinského, 1250 lidí, starců, nezletilců, žen s kojenci, jako rukojmí. V Kyjevu usmrtili Němci více než 195 000 lidí.

V Rovnu a okolí zavraždili a umučili Němci více než 100 000 pokojných občanů. V Dněpropetrovsku v blízkosti Dopravního ústavu Němci postříleli a zaživa hodili do velké rokle 11 000 žen, starců a dětí.

V Kamenec-Podolské oblasti bylo usmrceno a zavražděno 31 000 židů, počítaje v to 13 000 lidí přivezených z Maďarska.

V Oděské oblasti bylo zavražděno nejméně 200 000 sovětských občanů.

V Charkově bylo asi 195 000 lidí umučeno k smrti, zastřeleno nebo otráveno v plynových vozech.

V Gomelu nahnali Němci místní obyvatele do vězení, mučili je tam a pak je přivedli do středu města a postříleli je.

Ve městě Lyda v Grodněnské oblasti bylo dne 8. května 1942 5670 lidí svlečeno do naha, nahnáno po 100 lidech na jedno místo a pak postříleno z kulometů. Mnozí byli hozeni do hrobů ještě zaživa.

Vedle dospělých lidí pobíjeli nacističtí spiklenci nemilosrdně i děti. Usmrcovali je společně s jejich rodiči, ve skupinách nebo jednotlivě. Vraždili je v dětských domovech, v nemocnicích, pohřbívali je zaživa, házeli je do ohně, probodávali je bodáky, otravovali je, prováděli na nich pokusy, brali jim krev pro německé vojáky, házeli je do vězení, do gestapáckých mučíren a koncentračních táborů, kde děti umíraly hladem, mučením a nakažlivými nemocemi.

V době od 6. září do 24. listopadu 1942 bylo v okrese Brest, Pinsk, Kobry, Divina, Maloryty a Berezy-Kartuss postříleno asi 400 dětí německými trestními oddíly.

V Janovském táboře ve Lvově usmrtili Němci za dva měsíce 8000 dětí.

V lázních Teberda usmrtili Němci 500 dětí, které trpěly tuberkulózou kostí a léčily se tam v sanatoriu.

Na území Lotyšské sovětské socialistické republiky usmrtili němečtí vetřelci tisíce dětí, které tam přivezli spolu s rodiči z Běloruské sovětské socialistické republiky, a z Kalininské, Kalužské a jiných oblastí Ruské socialistické federativní sovětské republiky.

 

 

V Č e s k o s l o v e n s k u bylo následkem umučení, bití, věšení a střílení usmrceno více než 20 000 lidí ve vězeních gestapa v Brně, Znojmu a v jiných místech. Kromě toho bylo mnoho tisíc vězňů podrobeno zločinnému nakládání, bití a mučení.

Před válkou a stejně i za války byly tisíce českých vlastenců zatčeny jako rukojmí a uvězněny. Velkou část těchto rukojmí Němci zavraždili.

 

 

V Ř e c k u bylo v říjnu 1941 postříleno mužské obyvatelstvo ve věku od 16 do 60 let v řeckých vesnicích Ambelofito, Kliston, Kizonie, Mesovuno, Soli, Ano-Kerzilion a Kato-Kerzilion, celkem více než 416 lidí.

 

 

V J u g o s l á v i i bylo zabito mnoho tisíc civilního obyvatelstva. Jiné příklady jsou uvedeny pod paragrafem D, "Vraždění rukojmí".

 

                                      Výňatek z obžalovacího spisu Mezinárodního

                                               vojenského tribunálu v Norimberku

 

Ukládání kolektivních trestů

 

Ve všech okupovaných zemích prováděli Němci soustavnou politiku uvalování peněžitých a jiných kolektivních trestů na obyvatelstvo za činy jednotlivců, za něž toto obyvatelstvo nemohlo ve svém celku odpovídat. Bylo tomu tak v mnohých městech, mezi jiným v Oslo, Stavangeru, Trondheimu a Rogalandu.

Podobné případy se staly ve Francii, mezi jiným v Dijonu, Nantes, a u židovského obyvatelstva v obsazených územích. Celková částka pokut, které byly uloženy francouzským obcím, činí 1 157 179 484 franky, z čehož pokuta, uložená židovskému obyvatelstvu činí jednu miliardu franků a různé pokuty 157 179 484 franky.

Tyto činy porušovaly článek 50 Haagské úmluvy z roku 1907, zákony války a zvyklosti, všeobecné zásady trestního práva, zakotvené v trestním právu všech civilizovaných národů, vnitrostátní trestní právo v těch zemích, v nichž byly takové zločiny spáchány, a čl. 6 b) Statutu.

 

                                      Výňatek z obžalovacího spisu Mezinárodního

                                                 vojenského tribunálu v Norimberku

 

". . . trest smrti je zásadně na místě"

 

Vůdce a vrchní velitel wehrmachtu

 

S m ě r n i c e

pro stíhání trestných činů proti říši nebo proti

okupační armádě na okupovaném území. Ze 7. prosince 1941.

 

Po zahájení ruského polního tažení zesílily na obsazeném území komunistické živly a jiné Německu nepřátelské kruhy své útoky proti říši a její okupační armádě. Rozsah i nebezpečnost těchto činů nás nutí ze zastrašovacích důvodů k nejostřejším opatřením proti pachatelům. Především je nutno postupovat podle těchto směrnic:

 

I. Na obsazeném území je při trestných činech neněmeckých civilních osob, namířených proti říši nebo okupační armádě a ohrožujících její bezpečnost nebo bojovou připravenost, trest smrti zásadně na místě.

 

II. Trestné činy uvedené v odstavci I se budou zásadně soudně projednávat na okupovaném území jen tehdy, když je pravděpodobné, že nad pachateli, nejméně však nad hlavními pachateli, budou vyneseny rozsudky smrti, a když bude možno co nejrychleji ukončit proces a vykonat rozsudky smrti. Jinak je nutno dopravit pachatele, při nejmenším však hlavní pachatele, do Německa.

 

III. Pachatelé dopravení do Německa podléhají tam válečnému soudnictví jen tehdy, když to vyžadují zvláštní vojenské zájmy. Německým a zahraničním úřadům je třeba na dotazy o osudu těchto pachatelů sdělit, že byli zatčeni a že dosavadní stav řízení nedovoluje další sdělení.

 

IV. Velitelé v okupovaných územích a vrchní soudci jsou v rámci své působnosti osobně odpovědni za provádění tohoto výnosu.

 

V. Náčelník vrchního velitelství wehrmachtu určí, ve kterých okupovaných územích bude tento výnos uplatňován. Je oprávněn vydat vysvětlivky, prováděcí nařízení a dodatky. Říšský ministr spravedlnosti vydá prováděcí nařízení pro svůj obvod.

 

                                                                                  Z pověření:

 

                                                                       Náčelník vrchního velitelství

                                                                                   wehrmachtu

                                                                                  Keitel v. r.

 

"Germanizace" obsazených území

 

V některých obsazených územích, připojených k Německu, snažili se obžalovaní metodicky a plánovitě o splynutí těchto území s Německem po stránce politické, kulturní, sociální a hospodářské. Obžalovaní se snažili zničit dřívější národní ráz těchto území. Aby splnili tyto plány a úmysly, deportovali obvinění násilně obyvatele, kteří nebyli Němci, a přiváděli tam tisíce německých kolonistů.

Tento plán zahrnoval hospodářské panství Německa, obsazení území, zřízení loutkových vlád, připojení obsazených území k Německu a násilné odvody jejich obyvatelstva do německých branných sil.

Podle této taktiky se postupovalo ve většině okupovaných území, jako v Norsku, Francii (zejména v departementech Horní Rýn, Dolní Rýn a Moselle, Ardennes, Aisne, Nord, Meurthe et Moselle), v Lucembursku, v Sovětském svazu, Dánsku, Belgii a Holandsku.

Ve Francii v departementech Aisne, Nord, Meurthe et Moselle a zejména v departementu Ardennes byl zemědělský majetek zabrán německou státní organizací, která se jej snažila obhospodařovat pod německým vedením. Vlastníkům pozemků byl majetek vyvlastněn a oni sami byli nuceni stát se zemědělskými dělníky.

V departementech Horní Rýn, Dolní Rýn a Moselle spočívala metoda germanizace v anexi a potom v zavedení všeobecné branné povinnosti.

 

1. Od srpna 1940 byli propouštěni úředníci, kteří odmítali přísahat věrnost Německu. Dne 21. září se začalo s deportací a vyháněním obyvatelstva a dne 22. listopadu 1940 bylo více než 70 000 Lotrinců a Alsasanů vyhnáno do jižního pásma Francie. Od 31. července 1941začala deportace více než 100 000 lidí do východních krajů Německa nebo do Polska. Veškerý majetek deportovaných nebo vyhnaných byl zabaven. V téže době bylo 80 000 Němců ze Sárska nebo Vestfálska umístěno v Lotrinsku a 2000 statků náležejících Francouzům bylo předáno Němcům.

 

2. Od 2. ledna 1942 bylo veškeré mladé obyvatelstvo departementů Horní a Dolní Rýn ve věku od 10 do 18 let zařazeno do hitlerjugend. Totéž se stalo v Moselle dne 4. srpna 1942. Od roku 1940 byly v těchto třech departementech všechny francouzské školy zavřeny, jejich učitelstvo propuštěno a zavedena německá školní soustava.

 

3. Dne 28. září 1940 byl vydán rozkaz pro mosellský departement, kterým se nařizovalo poněmčení všech příjmení a křestních jmen, která byla francouzská. Totéž se stalo po 15. lednu 1943 v departementech Horní a Dolní Rýn.

 

4. Dvě nařízení z 23. a 24. srpna 1942 vnutila Francouzům německé státní občanství.

 

5. Dne 8. května 1941byla uveřejněna pro Horní a Dolní Rýn a dne 23. dubna 1941 pro Mosellu nařízení, která vyhlašovala pro všechny francouzské občany obého pohlaví ve věku od 17 do 25 let nucenou práci. Národní pracovní povinnost byla v Moselle organizována od 1. ledna 1942 pro muže a od 26. ledna 1942 pro děvčata. Dne 27. srpna 1942 bylo totéž nařízeno v Horním Rýnu a Dolním Rýnu pro mladé muže; odvodem povinné ročníky 1940, 1941 a 1942 byly povolány do armády.

 

6. Tyto ročníky zůstaly v německé armádě po skončení jejich služby a pracovní povinnosti. Dne 19. srpna 1942 bylo vydáno nařízení, které stanovilo vojenskou povinnost v Moselle. Dne 25. srpna 1942 byly povolány k vojenské službě ročníky 1940 - 1944 ve třech departementech. Všeobecnou brannou povinnost zavedly německé úřady podle německých zákonů. První odvody se konaly dne 3. září 1942. Později byly provedeny v Horním Rýnu a v Dolním Rýnu nové odvody ročníků 1928 až 1939. Francouzové, kteří odmítali podrobit se těmto zákonům, byli považováni za zběhy, jejich rodiny byly deportovány a jejich majetek zabaven.

 

Tyto činy porušovaly články 43, 46, 55 a 56 Haagské úmluvy z roku 1907, zákony války a zvyklosti, základní zásady trestního práva, jak vyplývají z trestních zákonů všech civilizovaných národů, vnitrostátní trestní právo zemí, ve kterých se takové zločiny páchaly a článek 6 b) Statutu.

 

                                      Výňatek z obžalovacího spisu Mezinárodního

                                               vojenského tribunálu v Norimberku

 

"Účinného zastrašení lze dosáhnout jedině tresty smrti"

 

(kopie dokumentu č. 72 - ZDE)

 

T A J N É

 

Náčelník                                                                               12. prosince 1941.

vrchního velitelství wehrmachtu

 

Věc: Stíhání trestných činů proti

říši nebo okupační armádě

na okupovaných územích

 

1 příloha

 

   Je dávno již uváženým přáním vůdce, aby se při útocích proti říši nebo proti okupační armádě na okupovaných územích postupovalo proti pachatelům jinými opatřeními než dosud. Vůdce je toho názoru: při trestání takových činů se hodnotí tresty na svobodě, i trest doživotní káznice, jako známka slabosti. Účinného a trvalého odstrašujícího účinku lze dosáhnout jen trestem smrti, anebo opatřeními, která ponechávají rodinné příslušníky a obyvatelstvo v nejistotě o osudu pachatele. Tento účel splňuje odeslání do Německa.

   Přiložené směrnice o stíhání trestných činů odpovídají tomuto vůdcovu názoru. Jsou jím prohlédnuty a schváleny.

 

                                                                                                             Keitel v. r.

 

                                                                                                           Rozdělovník:

 

"Válečná činnost firmy Krupp byla založena na plenění jiných zemí a na vykořisťování a týrání cizinců odsouzených k nuceným pracím"

 

Firma Krupp, tato obrovská chobotnice, která měla své hlavní sídlo v Essenu, vystrčila po každém novém postupu německé armády rychle jedno ze svých chapadel a odsála do Německa, co by mohlo mít cenu pro válečné úsilí Německa a zejména pro firmu Krupp. (Konec nepřečtené části.) Důvěryhodný průkazný materiál dokazuje nadmíru jasně, že vedoucí firmy Krupp ovládalo ve válečných letech jedno hlavní přání: aby Kruppův koncern byl po vítězném ukončení války pevně usazen v dobytých zemích a také v zámoří. To bylo více než pouhý sen. Každým vítězným postupem německé armády se přibližoval svému splnění. Sotva může někdo pochybovat o tom, že tento růst a rozšiřování firmy Krupp je do značné míry důsledkem přízně, které se těšila u Hitlera. Těsné styky mezi firmou Krupp na jedné straně a vládními úřady, zejména vrchním velitelstvím armády a loďstva, na straně druhé se vlastně rovnaly pravému spojenectví. (Další nebylo čteno). Válečná činnost firmy Krupp byla zčásti založena na plenění jiných zemí a vykořisťování a týrání velkého množství cizinců nucenými pracemi.

Průkazný materiál podle mého názoru dotvrdil, že základní politická linie Kruppova koncernu, která prokázala Hitlerovi při jeho útočných cílech tak cennou pomoc, pochází z doby bezprostředně po první světové válce, byla dále prosazována za Výmarské republiky a největšího uznání se jí dostalo v prvních letech Hitlerovy vlády, kdy ještě žádný z dnes obžalovaných nezastával u firmy Krupp politicky vlivné a odpovědné postavení.

 

                           Výňatek z procesu s Alfriedem Kruppem von Bohlen

                            und Halbach před Mezinárodním vojenským tribunálem

                                                             v Norimberku

 

Plán brutálního vykořisťování a zavlékání obyvatelstva okupovaných zemí na otrocké práce do Německa

 

Všeobecnou politiku, jež tvořila základ mobilizace otrockých pracovníků, formuloval Sauckel 20. dubna 1942. Pravil toto:

 

"Účelem obrovského nového pracovního nasazení nyní je, abychom ony bohaté a mohutné pomocné zdroje, kterých nám vydobylo a které nám zajistilo bojující vojsko pod vedením Adolfa Hitlera v tak úžasně velikých rozměrech, využili pro vyzbrojení wehrmachtu a rovněž pro výživu vlasti. Suroviny, stejně jako úrodnost dobytých zemí a rovněž jejich lidskou pracovní sílu musíme využít dokonale a svědomitě pracovním nasazením k blahu Německa a jeho spojenců . . . Všichni váleční zajatci, kteří jsou již v Německu, jak ze západních, tak i z východních území, musí být, pokud se tak ještě nestalo, rovněž zcela začleněni do německého zbrojního a vyživovacího hospodářství . . . Je proto nezbytně třeba plně vyčerpat lidské rezervy, které jsou v získaných sovětských územích. Kdyby se nepodařilo získat potřebné pracovní síly na základě dobrovolnosti, musí se neprodleně přikročit k jejich mobilizaci, popřípadě k nucené pracovní povinnosti . . . Úplné nasazení všech válečných zajatců, jakož i využití obrovského počtu cizích civilních dělníků, mužů i žen, je nepochybně třeba k vyřešení mobilizace pracovního programu v této válce."

 

                                   Výňatek z rozsudku Mezinárodního vojenského

                                                           tribunálu v Norimberku

 

Deportace civilního obyvatelstva z obsazených zemí

 

Po celou dobu německé okupace v západních a východních zemích prováděla německá vláda a německé vrchní velitelství politiku deportace fyzicky zdravých občanů z těchto okupovaných zemí do Německa a do jiných okupovaných zemí, aby jich použili pro otrocké práce ve zbrojních závodech, v továrnách a k jiným pracem spojeným s německým válečným úsilím.

V důsledku takové politiky docházelo k hromadným deportacím lidí za těmito účely ze všech západních a východních zemí po celou dobu okupace.

Takové deportace do otroctví jsou v rozporu s mezinárodními konvencemi, zejména s článkem 46 Haagské úmluvy z roku 1907, se zákony války a zvyklostmi, se všeobecnými zásadami trestního práva, jak vyplývají z trestního práva všech civilizovaných národů, s vnitrostátním trestním právem zemí, ve kterých byly tyto zločiny spáchány, a s čl. 6 b) Statutu tohoto Tribunálu.

Tyto podrobnosti o deportacích do otroctví jsou uvedeny jako příklad, aniž však omezují právo předložit další skutečnosti.

 

 

1. Ze západních zemí:

 

Z Francie bylo deportováno z politických a rasových důvodů v transportech, z nichž každý se skládal z 1500-2500 lidí:

 

v roce 1940 . . . 3 transporty,

v roce 1941 . . . 14 transportů,

v roce 1942 . . . 104 transportů,

v roce 1943 . . . 257 transportů,

v roce 1944 . . . 326 transportů

 

Osoby takovým způsobem deportované byly umístěny ve strašně přeplněných ubikacích, opatřeny zcela nedostačujícím oděvem a po řadu dnů dostávaly velmi málo, nebo vůbec žádnou potravu.

Podmínky transportu byly takové, že mnoho deportovaných zemřelo cestou. Například: V jednom z vagónů vlaku, který jel z Compiegne do Buchenwaldu dne 17. září 1943, zemřelo 80 lidí ze 130.

Dne 4. června 1944 byly v Saarburgu vytaženy z vlaku 484 mrtvoly.

Ve vlaku, který odjel dne 2. července 1944 z Compiegne do Dachau, bylo nalezeno po příjezdu vlaku přes 600 mrtvol, což činí třetinu celkového počtu dopravovaných osob.

Ve vlaku, který jel 16. ledna 1944 z Compiegne do Buchenwaldu, bylo zavřeno do každého vagónu přes 100 lidí. Mrtvé a raněné házeli po celou cestu do posledního vagónu.

V dubnu 1945 zbylo z uvězněných, které evakuovali z Buchenwaldu, naživu pouze 4000 osob v době, kdy se pochodová kolona přiblížila k Řeznu.

Za dobu německé okupace Dánska bylo 5200 dánských příslušníků dopraveno do Německa a tam uvězněno v koncentračních táborech a jiných místech.

V roce 1942 a později bylo za strašlivých podmínek deportováno z Lucemburska 6000 obyvatelů, z nichž mnozí zahynuli.

V době od roku 1940 do roku 1944 bylo deportováno z Belgie do Německa aspoň 190 000 pokojných občanů, kterých bylo využito pro otrockou práci. Tito deportovaní byli vystaveni krutému týrání a mnozí z nich musili pracovat ve vojenských závodech.

Za období let 1940-1944 bylo z Holandska do Německa a do jiných obsazených zemí deportováno takřka půl miliónů pokojných občanů.

 

 

2. Z východních zemí:

 

Ze Sovětského svazu deportovaly německé okupační úřady do otroctví 4 978 000 sovětských občanů.

Z Československa bylo deportováno do Německa 750 000 československých občanů na nucené práce ve válečné výrobě.

Dne 4. června 1941 bylo do Záhřebu (Jugoslávie) svolána porada německých zástupců za předsednictví konsula von Trolla, aby byly stanoveny způsoby deportace jugoslávského obyvatelstva ze Slovinska. Při provádění tohoto plánu byly deportovány desítky tisíců lidí.

 

                                      Výňatek z obžalovacího spisu Mezinárodního

                                                vojenského tribunálu v Norimberku

 

 

Plenění a loupež v Rakousku

 

"Vpád do Rakouska byl promyšleným, předem připraveným krokem"

 

Lupič vtrhne do banky a nutí zaměstnance napřaženou pistolí, aby mu odevzdali proti své vůli majetek banky. Tady prostředkem nátlaku nebyla pistole, ale veškerá branná moc a policejní síly, které vnikly do Rakouska. Nemůže být pochybností o tom, že dokázaná skutková podstata představuje vydírání. Je třeba jen rozhodnout o otázce, zda jde o válečný zločin podle článku IIb zákona kontrolní rady č. 10 a podle všeobecně platných zákonů války a zvyklostí. Při zodpovězení této otázky je nutno poukázat na rozsudek Mezinárodního vojenského tribunálu:

 

"Vpád do Rakouska byl promyšleným, předem připraveným krokem . . . Skutečnosti jasně dokazují, že metody, jichž bylo použito . . . byly metodami útočníka. Rozhodujícím činitelem byly vojenské síly Německa, které byly připraveny zahájit akce, kdyby se setkaly s nějakým odporem . . ."

 

                                        Výňatek z procesu s Alfriedem Kruppem von

                                               Bohlen und Halbach před Mezinárodním

                                                    vojenským tribunálem v Norimberku

 

Jak "nabyla" firma Krupp Berndorfské továrny na kovové zboží

 

Berndorfská továrna na kovové zboží Arthur KRUPP, akc. spol., velmi významný kovodělný závod blízko Vídně, byla založena roku 1843 vídeňským průmyslníkem SCHÖLLEREM. Ve vyprávění o "Alfriedu KRUPPOVI a jeho rodině", uveřejněném roku 1943, se praví: Připojení Východní Marky k Německé říši v březnu 1938 přineslo firmě KRUPP potěšitelný výsledek: ke kmenové firmě KRUPP v Essenu mohla být přičleněna stará firma, která byla založena roku 1843 bratry KRUPPOVÝMI a domem SCHÖLLER, totiž Berndorfská továrna na kovové zboží. Ať je tomu jakkoli, Arthur KRUPP, prastrýc Berthy KRUPPOVÉ, převzal tento majetek roku 1879 od svého otce a podařilo se mu vybudovat z něho přední evropský průmyslový podnik.

Za hospodářské krize 1931/1932 bylo nutno bernforfskou společnost finančně podpořit, a tím se stala rakouská Kreditanstalt majitelkou většiny akcií Berdorfu. Od této doby až do obsazení Rakouska v březnu 1938 se firma KRUPP v Essenu neustále snažila získat vlastnické právo nad berndorfskou společností, avšak Kreditanstalt soustavně odmítala její nabídky. Pro bezohledný nátlak, kterým působilo Německo na Rakousko, byly vztahy mezi oběma zeměmi před rokem 1938 velmi špatné a ani rakouská Kreditanstalt, ani rakouský stát si nepřáli, aby akcie berndorfské společnosti získali cizinci.

Již v únoru 1937, více než rok před anšlusem Rakouska, napsal pan WILMOWSKY, švagr Gustava KRUPPA, Gustavovi dopis, ve kterém mu sdělil, že státní tajemník LAMMERS v HITLEROVĚ předsednictvu vlády byl informován o přání Gustava KRUPPA pohovořit s HITLEREM o možnosti získat rakouské akcie. Bylo proto žádáno, aby k této audienci došlo co nejdříve, protože Gustavovi velmi záleží na tom vyřídit tuto záležitost, a že vůdce dal svůj souhlas k jeho přijetí.

12. března 1938 vpochodovaly německé jednotky do Rakouska a 13. března byl vydán zákon o vtělení Rakouska do německé říše. 19. března 1938 vydal říšský ministr hospodářství výnos, kterým se pod pohrůžkou peněžních a vězeňských trestů zakazovalo kterémukoli německému obchodnímu koncernu zakládat v Rakousku filiální společnosti, anebo získat koupí rakouské obchodní podniky, leda se zvláštním svolením říšského ministerstva hospodářství. Chtěl bych podotknout, že tento výnos nebyl vydán, aby se zabránilo pronikání Německa do rakouského hospodářství, ale aby toto pronikání probíhalo tak, jak to odpovídalo přání nacistické vlády.

Získat podíl na Berndorfské továrně se pokoušely ještě tři další německé koncerny, ale jejich úsilí nemělo úspěch, protože GÖRING přislíbil Gustavu KRUPPOVI, že KRUPPŮV koncern bude mít výhradní právo koupit od banky většinový balík akcií berndorfské společnosti.

Cituji z jiného dopisu z 19. dubna 1938, který dostal Gustav KRUPP od svého švagra pana WILMOWSKÉHO. Pan WILMOWSKY byl členem dozorčí rady firmy KRUPP. Jeho dopis je zvlášť poučný, protože podle mého názoru ukazuje, jakých politických prostředků v tomto případě použila firma KRUPP, aby dosáhla svého cíle.

Přípravná práce se Gustavu KRUPPOVI, díky jeho těsným stykům s nacistickou vládou, zřejmě vyplatila, neboť Kreditanstalt dostal brzy po anšlusu příkaz, že berndorfské akcie se mohou prodat jedině KRUPPOVI. Kreditanstalt byl GÖRINGEM, HITLEROVÝM osobním hospodářským poradcem KEPPLEREM a jinými nacistickými úředníky ve vysokém postavení, proti své vůli násilím přinucen prodat Berndorfskou továrnu KRUPPOVI v Essenu.

Ačkoli svůj podíl na Berndorfu prodat nechtěla, neměla za těchto okolností banka na vybranou a musela se dohodnout s firmou KRUPP o kupní ceně. V průběhu předběžného jednání, vedeného s podřízenými zaměstnanci v úřadě obžalovaného LOESERA, si vedoucí banky uvědomili, že firma KRUPP chce získat tento závod za nominální částku, že však v žádném případě nechce zaplatit skutečnou cenu . . .

 

" . . . Vyjednávači, vyslaní krátce po připojení Rakouska k Německu akciovou společností Friedr. KRUPP, Essen, pánové Klaus von BOHLEN-HALBACH, Johannes SCHROEDER (finanční ředitel firmy KRUPP, Essen) a ing. RUSICKA z KRUPPOVA závodu Gruson v Magdeburku, předložili nabídky, o kterých se naprosto nedalo jednat; považovali také hodnotu rekonstrukční bilance berndorfské akc. spol. KRUPP za příliš vysokou a nevynechali žádný prostředek, jen aby mohli vyrvat bance za co nejmenší finanční náklad tento cenný podíl."

"Když jsem v květnu 1938 přerušil jednání a hlásil svým nadřízeným v bance (představenstvu), že považuji za nezodpovědné přenechat tak cenný podnik za uznávací poplatek, došlo - jak mi tehdy ústně sdělil pan stavební rada ing. HELLER - prostřednictvím KEPPLERA, popřípadě OLSCHERA (Spojené průmyslové podniky, akciová společnost, Berlín) ke GÖRINGOVĚ intervenci, a přes všechny své zákroky jsem nemohl zabránit tomu, že akciová společnost Friedrich KRUPP v Essenu se zmocnila tohoto cenného podniku za částku přibližně 8 424 000 říšských marek. (NIK 11177)"

(Konec nepřečtené části).

 

Firma KRUPP prosadila svůj záměr. Za jediný rok po koupi KRUPPOVA bilance ukázala, že i po splacení všech závazků je cena akcií třikrát větší než částka, kterou firma KRUPP za továrnu zaplatila.

Dopis berndorfské společnosti KRUPPOVI z října 1938 ukazuje, že "na základě zdrženlivého odhadu činí čistý zisk včetně odpisů v druhém pololetí 1938 jeden milión říšských marek a v každém pololetí 1939 bude dosahovat vždy jednoho miliónu říšských marek".

Z toho vidíme, že okamžitě po prvním útočném činu německého wehrmachtu spěchali HITLER a nacistická vláda splatit firmě KRUPP svůj dluh. Znali už příliš dobře cenu tajné vývojové práce vykonávané firmou KRUPP před rokem 1933, práce, která umožnila HITLEROVI ihned po převzetí moci zahájit ve velkém měřítku výrobu tanků, dělostřelectva a ponorek nejpokročilejších a nejmodernějších typů. Věděli, že bez KRUPPOVÝCH tajných zbrojařských konstrukcí, vzniklých ve spolupráci s německou armádou a námořnictvem, by nebylo mohlo dojít k anšlusu a k příštím útočným válkám, anebo by v každém případě došlo k značnému zdržení. Gustav KRUPP a firma KRUPP předvídali správně a vsadili na to, že Německo bude zase "bojovat o vzestup". Dík politickému nátlaku nacistů se mohli zmocnit Berndorfské továrny jako podílu na zisku z této sázky.

 

                                    Výňatek z procesu s Alfriedem Kruppem von

                                  Bohlen und Halbach před Mezinárodním vojenským

                                                     tribunálem v Norimberku

 

Vyhubení židovského obyvatelstva v Rakousku

 

Se srdcem naplněným žalem chceme tímto svitkem podat zprávu budoucím pokolením o tragických a nesmírných ztrátách, které utrpělo židovské obyvatelstvo a jeho náboženské obce v Rakousku v letech nacistického barbarství - 1938 až 1945. Nebylo by možné ani v rámci většího pojednání vylíčit rozsah utrpení a pronásledování, nevyslovitelného mučednictví mnoha desetitisíců rakouských židů, kteří zemřeli jako oběti nelidské vražedné mašinérie hitlerovského režimu, vylíčit zničení nenahraditelných kulturních statků židovského obyvatelstva, děděných po staletí z generace na generaci.

Rány nám zasazené jsou ještě příliš čerstvé, proud slz nad strašlivými událostmi ještě nevyschl, nepovstal ještě básník, který by popsal tragédii ve veliké poémě.

 

Nechť tedy zatím hovoří tato čísla:

 

1. V březnu 1938 bylo v Rakousku 42 samostatných izraelských náboženských obcí, mezi nimiž největší izraelskou náboženskou obcí byla obec vídeňská. 37 obcí bylo úplně zničeno, popřípadě zlikvidováno. Nyní pracuje jen 5 izraelských náboženských obcí (Vídeň, Štýrský Hradec, Innsbruck, Linec a Solnohrad).

 

2. V březnu 1938 měly židovské náboženské obce zhruba 190 000 členů (mužů, žen a dětí).

 

3. V letech 1938 až 1945 přišlo o život terorem a pronásledováním nacionálně socialistickými vrahy přes 61 000 členů obcí.

 

4. a) V březnu 1938 bylo v Rakousku 128 synagog, chrámů a modliteben.

b) Všechny, s výjimkou jediného chrámu ve Vídni, byly bez výjimky

zničeny anebo rozbořeny.

 

5. a) Před rokem 1938 bylo v Rakousku 78 židovských škol a školských

ústavů, mezi nimi hebrejské reálné gymnasium Chajes, jakož i slavný

učitelský a rabínský seminář ve Vídni.

b) Všechny byly bez výjimky zničeny nebo rozbořeny.

 

V pietním smutku ukládáme tento svitek do urny v kryptě "Pomníku neznámého židovského mučedníka". Na památku a na počest nesmrtelných mučedníků rakouského židovského obyvatelstva v letech nacistického barbarství 1938 až 1945, na památku a na počest šesti miliónů nesmrtelných mučedníků židovského lidu.

 

Nikdy nezapomeneme!

 

Vídeň roku 5717.

 

                         Text megily (pamětního spisu), kterou dal u příležitosti

                                     odhalení Pomníku neznámého židovského

                                     mučedníka v Paříži uložit v kryptě Spolkový

                                          svaz izraelských náboženských obcí.

 

 

Zločiny v Polsku

 

Za odmítnutí nucených prací - káznice nebo koncentrační tábor

 

(kopie dokumentu č. 73 - ZDE)

 

Okresní hejtman                                                    Lowicz dne . . . . . . . . . . . . .

v Lowiczi

Úřední předvolání

Pro

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

 

Na základě nařízení o pracovní povinnosti z 15. května 1942 (Vobf GG strana 255) ukládám vám vykonávat pracovní povinnost v říši.

Vaše zaměstnání v říši bude probíhat v rámci řádného pracovního poměru s písemně upravenou mzdou. Úspory se mzdy můžete běžně poukazovat do svého domova. Blízcí příbuzní, na jejichž obživu jste dosud významnou měrou přispíval, si mohou podat u pracovního úřadu žádost o poskytnutí zvláštní podpory.

Dostavíte se dne 23. 3. 1943 v 8.00 hodin na pracovní úřad Skierniewice, a budete-li uznán schopným vykonávat pracovní povinnost, dostavíte se na seřadiště příštího transportu. Jste povinen vzít s sebou své osobní doklady, vhodnou obuv, dostatečný pracovní oděv a prádlo.

Uposlechnete-li dobrovolně tohoto předvolání, dostanete při odvozu a na cestu do říše dodatečně potraviny, cigarety apod. Vaši rodinní příslušníci dostanou dodatečnou podporu, například brambory.

Neuposlechnete-li tohoto závazného rozhodnutí, budou Vaši rodinní příslušníci, Vaši rodiče, manželka, sourozenci, děti, odesláni do správního trestního tábora a odtamtud propuštěni až nastoupíte pracovní povinnost.

Kromě toho si vyhrazuji právo zabavit Váš movitý a nemovitý majetek, jakož i movitý a nemovitý majetek Vašich rodinných příslušníků.

Mimoto budete podle § 5 výše uvedeného nařízení potrestán vězením nebo káznicí, popřípadě poslán do koncentračního tábora.

 

Generální gouvernement v. z. Guthmann v. r.

Okresní hejtman vládní rada

Pracovní úřad Skierniewice

v. z. Ritter v. r.

 

Plán "germanizace" a vyplenění Polska

 

Nacisté plánovali přivtělení čtyř západních provincií Polska k Německu. Ve zbývající části, kterou obsadili, zřídili tzv. generální gouvernement. Ukázalo se, že nacisté chtěli takzvaně přivtělené oblasti bezohledně germanizovat, a to odvlečením polské inteligence, židů a osob nepřátelských Německu do generálního gouvernementu ke konečnému vyhubení, zabavením polského majetku, deportací lidí takto připravených o majetek do Německa na otrocké práce a přivezením německých osídlenců. Zejména bylo plánováno vykořisťování obyvatelstva a hmotných zdrojů na území generálního gouvernementu zabavením všeho, čeho se mohlo využít k posilování nacistického válečného stroje, a tak vysávat toto území a snížit je na úroveň vazalského státu . . .

Ve svých směrnicích z 19. října 1939, dokument EC-410, US-298, Göring prohlásil:

 

"Kdežto v krajích uvedených na prvním místě musíme sledovat výstavbu a rozvoj hospodářství, udržení jejich produkční kapacity a jejich zásob, jakož i pokud možno nejrychlejší a úplné začlenění do celoněmeckého hospodářství, je nutno zabavit z generálního gouvernementu všechny suroviny potřebné pro německé válečné hospodářství, starý materiál, stroje atd. Závody, kterých není nezbytně třeba pro udržení holého života obyvatelstva, musí být odvezeny do Německa, pokud by jejich přestěhování nevyžadovalo nepoměrně hodně času a proto jejich zaměstnání německými zakázkami na místě nebylo účelnější:"

 

                               Výňatek z protokolu soudního jednání Mezinárodního

                                             vojenského tribunálu v Norimberku

 

"V Polsku bylo zničení inteligence plánováno již na září 1939"

 

Již na září 1939 byla polská inteligence určena k likvidaci; v květnu 1940 si zapsal obžalovaný Frank do svého deníku, že "nejprve musíme využít skutečnosti, že světová pozornost je obrácena na západní frontu, především k masové likvidaci tisíců Poláků, kteří jsou vedoucími představiteli polské inteligence".

Dříve bylo Frankovi nařízeno, aby celé polské hospodářství omezil na minimum absolutně nutné, které dostačuje k pouhé existenci. "Poláci musí být otroky velkoněmecké světové říše."

V lednu 1940 si Frank do svého deníku poznamenal: "Z generálního gouvernementu se musí vyvézt statisíce levných pracovních sil. To zabrání biologickému rozmnožování domorodců." Německo provádělo tuto politiku v Polsku tak úspěšně, že koncem války byla vyvražděna třetina obyvatelstva a celá země byla zpustošena.

 

                                   Výňatek z rozsudku Mezinárodního vojenského

                                                          tribunálu v Norimberku

 

"Přichystání a doprava nejméně 1 miliónu zemědělských a průmyslových dělníků a dělnic do říše"

 

Brzy po pádu Polska začal Göring se zotročováním velkého počtu Poláků. Dne 25. ledna 1940 podal obžalovaný Frank, generální guvernér Polska, Göringovi hlášení o svých příkazech.

 

"Je připravena doprava nejméně 1 miliónu zemědělských a průmyslových dělníků a dělnic do Německa - z toho asi 750 000 zemědělských pracovních sil, z nichž musí být nejméně 50 % žen - k zajištění zemědělské výroby v říši a jako náhrada za průmyslové dělníky, kterých je v říši nedostatek."

 

                                       Výňatek z protokolu přelíčení Mezinárodního

                                                   vojenského tribunálu v Norimberku

 

"Čtení nepokládám za žádoucí"

 

Dr. GROSS (Úřad pro rasovou politiku)

. . . . . . . . . . . . . dáno na vědomí

                                                                  TAJNÁ ŘÍŠSKÁ VĚC

 

WOLFF

28. XI. 1940

 

Několik myšlenek o zacházení s cizími národy na Východě

 

V našem vztahu k cizím národům na Východě musíme klást důraz na to, abychom uznali a pěstovali co nejvíce národností, tedy vedle Poláků a židů i Ukrajince, Bělorusy, Goraly, Lemky a Kašuby. Vyskytují-li se ještě další národnostní zbytky, pak i tyto.

Chci tím říci, že máme nejen největší zájem o to, aby obyvatelstvo Východu nebylo v jednom celku, ale naopak aby se rozdělilo pokud možno na co nejvíce částí a zbytků.

Avšak také uvnitř těchto národností nemáme zájem vést je k jednotě a velikosti, přispívat snad postupně k jejich národnímu sebevědomí a národní kultuře, nýbrž rozložit je na nesčetně malé části a tříšť.

Příslušníků všech těchto národů, zejména malých, chceme samozřejmě použít na místech policejních úředníků a starostů.

Špičkami těchto národností mohou být pouze starostové a místní policejní úřady; u Goralů jednotliví náčelníci a nejstarší rodu, kteří se beztak mezi sebou svářejí. Nesmí dojít k vývoji nahoru, neboť jedině když rozložíme celou tuto kaši 15 miliónů lidí generálního gouvernementu a osmi miliónů obyvatel východních provincií, bude možné uskutečnit rasovou čistku, která musí být základnou v našich úvahách; rasově čisté z této kaše vylovit, dostat je do Německa a tam je asimilovat.

Již v několika málo letech - představuji si, že to bude za čtyři až pět let - musí například zmizet pojem Kašubů, neboť pak už nebude kašubský národ existovat (to se vztahuje zejména na Východní Prusko). Doufám, že pojem židů se úplně vymaže velkým vystěhováním všech židů do Afriky nebo do některé jiné kolonie. Za poněkud delší časové období musí na našem území zaniknout národní pojmy Ukrajinců, Goralů a Lemků. Totéž, co je tu řečeno o těchto národnostních zbytcích, platí v přiměřeně větším rozsahu i o Polácích.

Zásadní otázkou při řešení těchto problémů je otázka školství a tím i otázka budoucnosti třídění mládeže. Pro neněmecké obyvatelstvo Východu nesmí být žádná vyšší škola než čtyřtřídní obecná. Cílem této obecné školy může být:

Jednoduché počítání nejvýše do pěti set, psaní vlastního jména, učení, že je božským přikázáním poslouchat Němce a být poctivý, pilný a hodný. Čtení nepokládám za žádoucí.

Kromě této školy nesmí být na Východě vůbec žádná škola. Rodiče, kteří hodlají zprostředkovat svým dětem lepší školní vzdělání jak na obecné škole, tak i později na vyšší škole, musí příslušnou žádost předložit vyšším velitelům SS a policie. O žádosti bude rozhodnuto především podle toho, zda je dítě rasově bezvadné a zda vyhovuje našim podmínkám. Uznáme-li, že takové dítě je naší krve, vysvětlí se rodičům, že dítě půjde do školy v Německu a zůstane v Německu trvale . . .

Rodiče těchto dětí dobré krve tak budou postaveni před volbu buď dítě dát - nebudou už pak pravděpodobně plodit další děti, takže zanikne nebezpečí, že by tento národ východních podlidí

 

(kopie dokumentu č. 74 - ZDE)

(kopie dokumentu č. 75 - ZDE)

 

První a poslední stránka originálu tohoto dokumentu.

 

Polští občané jsou zavlékáni pod silnou stráží na otrockou práci v Německu.

 

prostřednictvím takových lidí dobré krve získal pro nás nebezpečnou, protože rovnocennou vůdcovskou vrstvu -, anebo rodiče se zaváží odejít do Německa a stanou se tam loajálními státními občany. Silným nástrojem, který proti nim máme, je jejich láska k dítěti, jehož budoucnost a vzdělání budou závislé na loajalitě rodičů.

Nehledě ke zkoumání žádostí, které podávají rodiče o lepší školní vzdělání, koná se každoročně u všech 6-10letých třídění všech dětí generálního gouvernementu na hodnotné a méně hodnotné podle krve. Zacházení s hodnotnými bude stejné jako s těmi dětmi, které jsou přijímány na základě schválené žádosti jejich rodičů.

Citově i rozumově považuji za samozřejmé, aby rodiče a děti v okamžiku, kdy přijdou do Německa, nebyli považováni za cizí, nýbrž po změně jejich jmen byli s plnou důvěrou zařazeni do německého života - při vší pozornosti a bdělosti, která se jim bude muset věnovat. Nesmí se stát, aby se děti cítili jako vyřazené, vždyť přece věříme v naši vlastní krev, která omyly německých dějin vplynula do cizí národnosti, a jsme přesvědčeni, že náš světový názor a naše ideály najdou odezvu v rasově stejné duši těchto dětí. Avšak tady musí především učitelé a vedoucí hitlerjugend způsobit rozhodnou změnu. Nikdy se už nesmí v budoucnosti opakovat chyba, k níž došlo v Alsasku-Lotrinsku, že na jedné straně chceme tyto lidi poněmčit, ale jinak je při každé příležitosti nedůvěrou a nadávkami odvracíme a zavrhujeme v jejich lidské hodnotě a hrdosti a pocitu cti. Nadávky jako "Polák" či "Ukrajinec" anebo podobné musí být znemožněny.

Výchova musí probíhat v přípravné škole; po absolvování čtyř tříd se pak může rozhodnout, zda děti dále půjdou do německé školy anebo zda se pošlou do národně politického ústavu.

Po desetiletém důkladném provádění těchto opatření bude se obyvatelstvo generálního gouvernementu nutně skládat z méněcenného obyvatelstva, které tu zůstane, doplněné ještě odsunutým obyvatelstvem z východních provincií a z těch částí Německa, kde má obyvatelstvo stejné rasové a lidské znaky (například část Lužických Srbů).

Toto obyvatelstvo bude pracovní lid bez vedení. Každoročně dodá Německu sezónní dělníky a dělníky pro zvláštní pracovní úkoly (silnice, kamenolomy); přitom toto obyvatelstvo bude mít více jídla a více života než za polského panství a při své vlastní nekulturnosti a za přísného, důsledného a spravedlivého vedení německým národem bude povoláno ke spolupráci na jeho věčných kulturních dílech a stavbách a ty - pokud jde o množství hrubé práce - snad teprve umožní.

 

(kopie dokumentu č. 76 - ZDE)

 

Naše stanovisko k otázce Poláků v říši

 

Říšský vůdce SS a náčelník německé policie nařídil z pověření říšského maršála Göringa mezi jiným, že všichni dělníci a dělnice polské národnosti musí nosit vždy viditelně na pravé straně prsou každého oděvu látkový odznak, vyobrazený vedle, v uvedené velikosti. Odznak se musí pevně přišít k oděvu.

Jsme dnes svědky vzniku naší národní říše a je nám jasné, že v budoucnosti budou žít v našem životním prostoru ve velkém počtu živly cizí národnosti. Kromě toho jsou nyní v celé říši aktuální národnostní otázky v souvislosti s nasazením polských zemědělských a průmyslových dělníků. Národní říše může mít věčné trvání jen tehdy, když bude každý Němec vystupovat národnostně uvědoměle a sám se vypořádá se všemi těmito otázkami. Zákony mohou spolužití jen upravovat. Nejdůležitější zůstává citově sebejistý postoj každého jednotlivce. Je proto nutné uvědomit celý národ o nebezpečích, která vznikají ze spolužití s lidmi jiné národnosti.

Proto je zapotřebí znovu poukazovat na zvěrstva páchaná Poláky na našich německých krajanech a nabádat k opatrnosti vůči polským dělníkům.

Německý národe! Nikdy nezapomeň, že to byla zvěrstva v Polsku, která přinutila vůdce, aby svým ozbrojeným wehrmachtem chránil naše německé krajany! Září 1939 si vyžádalo od našich německých krajanů v Polsku 58 600 obětí. Muži, ženy a děti, bezbranní starci a nemocní byli týráni k smrti na pochodech do vyhnanství. V polských káznicích museli němečtí lidé vytrpět tak surová muka, že je mohli vymyslit jen podlidé se zvířecími pudy. Po celé dny bez jakéhokoli jídla, biti holí, údery pažbou, bezdůvodné stříleni, mrzačeni, znásilňováni, není prostě násilného činu, který by nebyl spáchán. Jednoho mladého člověka polili benzínem a spálili v pekařské peci, do nákladního vlaku se zavlečenými pustili plnou parou lokomotivu. Koupající se děti našly nedávno v rybníčku 17 mrtvol. Dalo by se uvést tisíce takových případů.

Příslušníci tohoto národa teď přišli k nám jako zemědělští a průmysloví dělníci a jako váleční zajatci, protože potřebujeme jejich pracovní sílu. Ten, kdo se dostane služebně s nimi do styku, nechť si uvědomí, že nenávist Poláků je dnes větší než kdykoli předtím, že Polák mám mnohem větší zkušenosti v národnostním boji než my a že stále ještě věří, že bude moci za pomoci nám nepřátelských mocností vybudovat nové, větší Polsko.

Pokora, kterou Polák projevuje německému sedláku, je lstí. Jeho přátelské chování je předstírané. Všude je zapotřebí zachovávat bdělost, aby se nenapomáhalo spiknutí Poláků a případné špionážní práci.

Především tu nesmí být žádných společenských styků s Poláky. Němče, buď hrdý a nezapomeň, jak ti polský národ ublížil! Když někdo přijde a řekne ti, že jeho Polák je slušný, pak mu odpověz: Zase dnes každý zná nějakého slušného Poláka, jako znal dříve slušného žida!

Jde o naše národní společenství! Především dbej toho, aby nebyly navazovány styky prostřednictvím společného náboženství. Naši sedláci neznají národnostní boj a považují Poláka, který je zdraví stále "Pochválen buď pán Ježíš Kristus!" za slušného člověka a odpovídají mu "Na věky, amen!" Poláci, kteří přijeli jen s šatstvem, které měli na sobě, dostali od svých sedláků prádlo a kusy oděvu. Prodali je pak Polákovi v sousedství a za utržené peníze si koupili tabák. Skupiny Poláků rozehnané na ulici policií se na příštím rohu zase shlukly. Všímejte si toho, zda Poláci píší domů dlouhé dopisy. Stalo se, že z Polska poslali na základě těchto dopisů potraviny, takže si lze představit, co Polák domů napsal. Nedávejte mu do rukou peníze v hotovosti! V rolnické rodině, kde selka má zakrátko porodit třetí dítě, nemůže nikdo jiný pomoci než polská dívka. Zasáhněte v takových případech svou sousedskou výpomocí!

Němče! Polák nebude nikdy tvým kamarádem. Stojí n í ž e než kterýkoli soukmenovec na tvém statku nebo v tvé továrně. Buď, jako je Němec vždycky, spravedlivý, nikdy však nezapomeň, že jsi příslušníkem herrenvolku!

Německý wehrmacht nám vybojuje mír v Evropě! Jsme odpovědni za mír v novém, větším Německu. Spolužití s lidmi jiné národnosti povede ještě často k národnostním zkouškám síly, v nichž ty, jako Němec, budeš muset obstát.

 

                                                                     Lidový svaz pro němectví v zahraničí

 

                                                                                      župní svaz Berlín

                                                                                    W 30, Stotzstraβe 46

 

"Rasové přezkoušení" pro "Akci znovuzačlenění do německého národa"

 

Sdělení pro:

 

f) oddělení I říšského ministerstva vnitra, 5krát,

g) říšskému komisaři pro posílení němectví

- hlavní státní úřad - 3krát,

h) hlavnímu úřadu pro otázky rasové a osídlovací, 5krát,

i) hlavnímu úřadu pro bezpečnost říše - rozdělovník B.

 

Věc: Přesídlení příslušníků oddílů 4

Soupisu německé národnosti.

 

Podle výnosu říšského vůdce SS, říšského komisaře pro posílení němectví, II A 2 č. 420 VII/41 - 176 - ze dne 16. II. 1942 o "Zacházení s osobami zanesenými v oddílu 4 Soupisu německé národnosti" mají být tyto osoby přestěhovány na staré německé území. Přesídlení a osídlení na starém německém území provedou vyšší velitelé SS a policie podle podrobnějších instrukcí . . .

 

I.

 

1. (Vedoucí) Stanice státní policie si vyžádají obratem od odboček Soupisu německé národnosti, od (vedoucích) úseků SD (Sicherheitsdienst - bezpečnostní služba) a od (vedoucích) úřadů kriminální policie materiál, který tam mají k dispozici o osobách zahrnutých do oddílu 4.

 

2. Rozhodující pro další zacházení s osobami zahrnutými do oddílu 4 je výsledek rasového přezkoušení. Jakmile je proto možno přezkoušet jistý počet osob oddílu 4, je nutno podat zprávu zkoušeči pro otázky rasové a osídlovací a stanovit místo i dobu rasového přezkoušení.

 

3. Vedoucí (vedoucích) stanic státní policie a náčelníci (vedoucích) úseků bezpečnostní služby, popřípadě jejich stálí zástupci (u referenta bezpečnostní služby III B) se musí zúčastnit rasového přezkoušení, aby si osobně prohlédli příslušné osoby. Výsledek rasového přezkoušení je třeba připojit ke spisům.

Vyloučení těch osob, které jsou při rasovém přezkoušení zamítnuty (dědičně zatížené živly atd.), ze Soupisu německé národnosti, je třeba zařídit u příslušné odbočky Soupisu německé národnosti. Průkaz o uznání Soupisu německé národnosti, který je v jejich držení, jim musí odebrat (vedoucí) stanice státní policie. Po vyloučení

Ženy a mladé dívky byly nejžádanější obětí elity třetí říše. "Prohlídka" polské dívky na otevřené ulici.

 

ze Soupisu německé národnosti je třeba zacházet s nimi jako s chráněnci. Jsou-li však označeni za asociální živly, pak je třeba zařídit jejich odvezení do koncentračního tábora.

 

4. Po ukončení rasového výběru přezkouší vedoucí (vedoucích) úřadoven státní policie a náčelníci (vedoucích) úseků bezpečnostní služby, popřípadě jejich stálí zástupci (u referenta bezpečnostní služby III BO) společně materiál, který je k dispozici, a podle potřeby navrhují Hlavnímu úřadu pro bezpečnost říše - IV C 2 vzetí do ochranné vazby a přikázání do koncentračního tábora. Ve zvlášť obtížných případech je třeba předložit předtím spisové podklady Hlavními úřadu pro bezpečnost říše, úřadovna III - III B. Rozhodnutí zde přijaté pak bude doručeno příslušné (vedoucí) stanici státní policie k dalšímu provedení.

 

5. Osoby, které mají být na základě přijatého rozhodnutí poslány do koncentračního tábora podle příkazu Hlavního úřadu pro bezpečnost říše IV C 2, neprodleně dopraví prostřednictvím příslušné (vedoucí) stanice státní policie do koncentračního tábora. Spisy musí příslušná (vedoucí) stanice státní policie zaslat zvláštním dopisem a s poukazem na přijaté rozhodnutí příslušnému velitelství tábora.

Tak "třídili" esesáci pracovní otroky.

 

Červenec 1943. Hromadné vysídlení obyvatelstva okresu Bilgoroj (Polsko, jižně od Lublina).

 

II.

 

1. Osoby určené pro přesídlení na stará německá území musí (vedoucí) stanice státní policie hlásit příslušnému vyššímu veliteli SS a policie v přivtělených východních oblastech, přičemž musí uvést, jaké jsou to písemné doklady.

 

2. Vyšší velitelé SS a policie v přivtělených východních oblastech si vyžádají od vyšších velitelů SS a policie v oblastech starého německého území, uvolněných pro usídlení, přidělení pracoviště a odpovídajícího bytu; přitom k žádosti připojí písemné doklady.

Ústřední štáb přiděluje pro tento účel vyšším velitelům SS a policie v přivtělených oblastech určité větší úseky k osídlení.

 

3. Vyšší velitelé SS a policie v oblastech starého německého území odpovědně rozhodují na základě jim zaslaného spisu a podle celkového obrazu, který získali, o nasazení těchto osob.

Nasazení probíhá jinak podle stejných zásad jako u osob schopných znovu se zařadit do německého národa.

 

4. Vyšší velitelé SS a policie v přivtělených východních oblastech uvědomí úřady o vypraveném transportu a připojí jmenný seznam a místo usídlení. Jde o tyto úřady:

Týrání židovského duchovního.

 

a) říšský komisař pro posílení němectví, zprostředkovatelna pro německé krajany,

b) říšský komisař pro posílení němectví, Hlavní úřad pro bezpečnost říše III B,

c) vyšší velitel SS a policie v oblasti starého německého území,

d) v oblastech starého německého území příslušní (vedoucí) stanice státní policie,

e) v oblastech starého německého území příslušné (vedoucí) úseky bezpečnostní služby,

f) příslušné (vedoucí) stanice státní policie v přivtělených východních oblastech.

 

5. Další péčí o přesídlené osoby je pověřen říšský komisař pro posílení němectví, zprostředkovatelna pro německé krajany, který přitom používá služeb vyšších velitelů SS a policie.

 

6. V průběhu běžného přezkoušení akce pro znovuzařazení do německého národa (viz č. III výnosu z 16. II. 1942) musí (vedoucí) úseky bezpečnostní služby v oblastech starého německého území analogicky běžně dohlížet a podávat zprávy o Polácích schopných znovuzařazení do německého národa; tyto zprávy se posílají Hlavnímu úřadu pro bezpečnost říše a vyšším velitelům SS a policie. Rovněž musí co nejvíce podporovat "poradce" jmenované pro národnostní otázky (referenti III B).

 

                                                               v z.  S t r e c k e n b a c h  v. r.

                                                                              SS gruppenführer

 

"Židovka byla smrtelně zasažena dvěma ranami"

 

Stráž ghetta č. 6. Lodž 1. prosince 1941

Hlášení.

Věc: Použití střelné zbraně

 

   Dne 1. prosince 1941 v době od 14.00 hod. do 16.00 hod. jsem byl na stanovišti č. 4. v ulici Hohnsteiner. V 15.00 hod. jsem spatřil, jak jedna židovka vylezla na plot ghetta, prostrčila hlavu plotem a pokusila se ukrást z kolemjdoucího vozu řepu. Použil jsem své střelné zbraně. Židovka byla smrtelně zasažena dvěma ranami.

Druh střelné zbraně: puška 98. Vypálené střelivo: 2 náboje.

 

                                                                     Naumann v. r.

                                                       strážmistr záložního střeleckého pluku

                                                                1. rota B1. - prapor ghetto

 

Zločiny vedoucího vysídlovací akce v Polsku Streckenbacha "nelze dokázat"

 

(kopie dokumentu č. 77 - ZDE)

 

Vrchní státní návladní                                                Hamburk 36 dne 19. 9. 1956

při zemském soudu                                                    Budova trestního soudu,

                                                                                             Sievekingovo nám.

                                                                                               Telefon: 351021

Číslo spisu:

14 a Js. 311/56.

Prosíme, uveďte při všech podáních

 

Svazu pronásledovaných

nacismem (VVN)

 

zemský svaz Šlesvicko-Holštýnsko

 

L ü b e c k

Schwartauer Allee 45.

 

   Na udání z 13. 2. 1956 týkající se Streckenbacha sděluji, že jsem zastavil řízení.

   Vzhledem k tomu, že při zahájení řízení proti obviněnému uplynulo od 8. 5. 1945 více než 10 let, lze stíhat jen takové zločiny, při kterých hrozí maximální trest na svobodě v trvání delším než 10 let (§ 67 odstavec 1 Státní sbírky zákonů), a to zločiny proti § § 211, 212, 239 odstavec 3, § 340 odstavec 3, 344, 345 Státní sbírky zákonů. Důkaz, že obviněný tyto zločiny spáchal, nelze podat. Zejména v případě Offenborn, který jste uvedli, nevypověděli svědci nic podstatného.

 

                                                                                                          Z pověření:

                                                                                                       podpis nečitelný