Jdi na obsah Jdi na menu
 

Advent (1944) ve stylu nacistickém

19. 5. 2013

   popraviste-v-pankracke-veznici.jpg

     popraviště v pankrácké věznici

 

                    Krutá tíha předvánočně ubíhajícího času.

   Různorodě krutá.

   Voják na frontě mohl kdykoli padnout, odkudkoli mohla přilétnout mrcha-kulka, v kterémkoli okamžiku se mohla noha člověka či kolo auta dotknout nástražné miny, na příbytek kterékoli rodiny mohla leckde ve válčícím světě spadnout bomba, ale žili tehdy, spíš tedy už jen dožívali také lidé, kteří s pravděpodobností blížící se jistotě věděli, že brzy zemřou a co hůř - dokonce jim i bylo se všemi odpornými detaily známo, jak zemřou.

   Pankrácká sekerárna.

   Její historie, plná hrůz a krve - doslova krve, se započala psát již více než půldruhého roku před prosincem 1944, o němž hovoříme: bylo to na jaře 1943, kdy nejvyšší představitelé německých justičních institucí v protektorátu usoudili, že je plýtváním silami a pohonnými hmotami, když odsouzenci k smrti, držení po rozsudku na speciálním oddělení IIa věznice v Praze na Pankráci, jsou k výkonu trestu odváženi do Říše, převážně tedy do Drážďan. Padlo rozhodnutí, že Praha se v tomhle směru musí osamostatnit. A to co nejdříve ! Přípravy neunikly nikomu, kdo s provozem věznice tak či onak souvisel, a neunikly samozřejmě ani tomu, jemuž bylo shodou okolností a díky jeho odvaze umožněno stát se kronikářem dění na Pankráci - ale nejen to: také převzít od odsouzených, přepsat a s pomocí jiných odvážlivců doručit jejich blízkým, případně uschovat pro budoucnost, stovky motáků, dopisů na rozloučenou, kreseb i literárních výtvorů. "Karel" - tak si ten člověk nechával říkat a svou anonymitu si hodlal zachovat i po konci okupace. Spisovatel Vladimír Thiele, který tuto obsáhlou dokumentaci zpracovával, o březnu 1943 napsal:

   "Celé to krásné a nešťastné jaro padalo kužely růžového světla i do Karlovy cely... A Karel psal, na útržky svého deníku se zpovídal z toho zamřížovaného jara, kterému do pochodu tloukli dělníci kladivy: Už brzy po-sta-ví-me se-ke-rár-nu, stroj na stí-ná-ní lid-ských hlav !"

   V "Karlově" deníku je vše zachyceno den po dni.

   22. března, pondělí: "V přízemním traktu IIa vyklidili Němci hromadné ubytovací cely č. 29, 30 a 31. Zedníci tam buší do zdi, elektrotechnici pracují o překot, neboť se tu staví senzace Protektorátu, Prahy a Pankráce - sekera. Drážďany už nestačí stínat naše hlavy a na Pankráci čeká na šedesát nových odsouzenců k smrti. Dlouho do noci slyšíme hlučnou práci řemeslníků, úder za úderem přibližuje zahájení poprav sekerou. Děsivé divadlo je připravováno s německou důkladností a rychlostí. Každou vteřinou přibližuje se první duben, kdy má být zahájen provoz. Šedesát odsouzenců čeká a poslouchá rány do zdi - konec nadějím a snům."

   23. března, úterý: "Úpravna katovny jde opravdu ďábelským tempem. Dobře těsněná okna sekerárny s mléčným sklem budou skrývat tajemství posledních výkřiků a proklínání."

   25. března, čtvrtek: "Popravčí místnost už obkládají bílými dlaždičkami... a montují popravčí aparát."

   26. března, pátek: "Proti vězeňské zahradě je umrlčí komora, vězeňská truhlárna je pro ni velkým dodavatelem rakví... Večer. Ruch odnaproti, jak říkáme katovně, naznačuje závěrečné úpravy."

   1. dubna, čtvrtek: "Dostávám důvěrný vzkaz, že dnes v 16.30 hodin má být zahájení poprav. Krátce po 21. hodině otevřela se velká železná vrata dvora a vjelo lehké nákladní auto. Zastavilo se před malými dvířky protější budovy a začalo se se skládáním rakví (beden). Okno popravčí komory bylo osvětleno. Tmavá noc a dunění rakví působilo na naše nervy. Čekali jsme, co bude dále. Po chvíli auto odjelo a dodatečně jsme se dozvěděli, že zahájení poprav je oddáleno. Přípravy prý ještě nejsou skončeny."

   5. dubna, pondělí: "V 16.30 první popravy. Na dvoře před okny cely číslo 30 hlídkuje wachmeister Prey. Opatrně vyhlížíme... Jakési stínové hemžení uvnitř sekerárny. Před 18. hodinou se pootevírají okna. Větrá se. Vzduch po vraždě prvních pěti lidí jistě není nejlepší. Dnes tedy provedli to hrůzné zahájení. Po 21. hodině vjíždí branou dvora nákladní auto. Světlo u oken sekerárny září do temné noci. Rakve s mrtvými jsou snášeny do vozu. Jasně slyšíme kroky wachmeistrů, nesoucích náklad, potom posunování rakví po plechové podlaze vozu. Několikrát se to opakuje. Po chvíli auto odjíždí..."

   6. dubna, úterý: "Nakreslil jsem si plánek protějšího traktu s takzvanou sekerárnou. Dnes bylo opět několik poprav."

   12. dubna, pondělí: "Oberwachmeister Fuchs vedl odpoledne kněze v dlouhé sukni, který měl dát útěchu a poslední pomazání odsouzenému. Když po chvíli šli oba zpět, všiml jsem si nápadné bledosti knězova obličeje. Byl to jediný případ za celou dobu, že byla dovolena návštěva kněze. Dnes popravili pět vlastenců a jejich těla odváželi v prostých rakvích zase po 21. hodině. Slyšeli jsme supění německých wachmeistrů, jak se dřeli s bezhlavými ostatky. Pět úderů na dno auta..."

 

                   Takhle s tím tehdy, na jaře 1943, začali.

   Nyní, nedlouho před koncem roku 1944, už součtová bilance pankráckých poprav neměla daleko k tisícovce.

   Ti, na které ještě nepřišla řada, tu čekali na určení svého osudného data. Bude to ještě letos, či se dožijeme ledna ? Mezi všemi jinými se takto sami sebe i spoluvězňů ptali také manželé Liškovi z Přemýšlení u Zdib, pro něž se naplnila druhá možnost a život se pro ně uzavře až v odpoledních hodinách pátého dne nového roku. Z jejich dopisů na rozloučenou, promýšlených jistě dopředu právě v tom citlivém prosincovém čase, lze vyčíst obdivuhodnou niternou odvahu, slova Jana Lišky vypovídají také o vztahu k jeho povolání. "Milovaná maminko, bratři a sestry, děti !" nadepsala dopis Antonie Lišková. "Prosím Vás všechny, neplačte pro nás, bolelo by to snad i po smrti. Přejte nám klidu po všem utrpení, ani nevíte, jaké je to pro nás vykoupení a vysvobození. Odcházíme oba se světem i osudem smířeni a úplně klidní. Pro Vás mne srdce bolí, má maminko zlatá, ale věřte, že to byl náš osud. U dětí jsem se těšila, až dorostou. Věřím pevně, že je vychováte, aby se jim dobře vedlo a byly Vám, sobě i národu ke cti." A učitel Liška pak věnoval závěrečnou větu svého dopisu nejen vlastním dětem: "Pozdravujte známé a časem si na nás vzpomeňte. Vendo, vyřiď všem mým žákům pozdrav."

                      Blížící se Vánoční svátky, o nichž se dalo předpokládat, že budou poslední válečné, tedy ani v nejmenším nepřibrzdili pankrácký vražedný rychlostroj.

   "Pro změnu popravovali také dnes, tedy v sobotu," zaznamenal si "Karel" 16. prosince 1944. "Celkem 14 osob... všichni z Morávky a pro jeden případ, delikt: ilegální činnost, přechovávání a zbraně."

   19. prosince, úterý: "Podařilo se mi získat oběžník, ve kterém správa věznice oznamuje, že zítra odpoledne nepoteče voda. (Originál přikládám k deníku: Es wird hierdurch bekanntgegeben, das am Mittwoch, den 20. Dezember 1944 von on 15 bis 18 Uhr das Wasser in den Leitungen gesperrt ist.) To samo o sobě by nebylo nic zvláštního, ale oběžník podepsali všichni wachmeistři všech oddělení. Budu mít tedy ve své sbírce autogramy lidí z Pankráce, nikoliv však těch zavřených, nýbrž těch, kteří teprve za mříže půjdou."

   20. prosince, středa: Dnes tedy, jak bylo včera ohlášeno, odpoledne voda netekla, chodbaři všech oddělení museli natočit již dopoledne do všech nádob vodu do zásoby. Hlavně na sekerárně museli chodbaři připravit větší zásobu vody, aby bylo možno splachovat krev českých lidí, neboť - dnes se opět bude popravovat."

   Vodní potrubí bylo tedy od 15 do 18 hodinnuzavřeno.

   Provoz smrtícího zařízení to nijak neovlivnilo: pod jeho vraždícím ostřím zemřelo toho dne odpoledne čtyřiadvacet lidí, z toho dvě manželské dvojice, odsouzené za "přechovávání a pomoc osobám Říši nepřátelským". Čtyřiadvacet mrtvých: věru zaznamenáníhodný způsob připomínky adventu v ryze nacistickém stylu. Vždyť také kronikář "Karel" pocítil potřebu připsat k výčtu mrtvých i pocitový dodatek: "Zoufalé volání jedenapadesátileté paní Marie Kulmanové: Smilujte se, pro Boha svatého, smilujte se !, znělo chodbou a rozdíralo nervy ostatních, ale i tak - marně."

   Naproti tomu poslední "Karlův" deníkový záznam z oné středy bez dodávek vody, a vlastně i celého roku 1944, je velmi stručný:

   "Za čtyři dny bude Štědrý den."

(přejato z Přísně tajné - literatura faktu č. 6, Praha 2005)

 

více o popravách v pankrácké věznici během 2. světové války zde