Nespadne na ni teploměr?
Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem (dcerou) vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu (Izajáš 49/15)
Socialistické porodnictví mělo spoustu zajímavých vynálezů. Jedním z nich byl fakt, že maminky za žádnou cenu neměli mít přístup ke svým nedonošeným miminkám - prý aby si k nim zbytečně nevytvořily citovou vazbu, pro případ, že by to mininko nepřežilo.
Jak už jsem prozrazovala minule, mamince se podařilo pokoutně nahlédnout na novorozenecké oddělení mezi inkubátory. Když utřela slzy a vzpamatovala se z šoku, že její dcerušce i ta nejmenší plínka sahá po bradu, opatrně se zeptala doktora Novotného: "Přežije to?" Ten se krátce zamyslel a dodal: "Když na ni nespadne teploměr, tak jo." Teploměr na mě zjevně nespadl, takže jsem tu živá a zdravá.
Domů jsem se dostala až 6. prosince, necelých šest týdnů po mém narození, když se mi konečně podařilo překonat bájnou hranici dvou kilogramů.
Nevím, jak se se samotou vyrovnávala má maminka. Tuším, že to pro ni bylo těžké a že ještě teď je jí líto, že mě nemohla mít po porodu u sebe. Ani nevím, jak jsem se samotou vyrovnávala já - takto daleko už má paměť nesahá. I já mohu jenom tušit, jak těžké to bylo.
Mohla bych do konce života šermovat psychologickými studiemi o tom, jak ovlivní odloučení dítěte od matky dítě na celý život. Ale k čemu by to bylo dobré? Kazatel říká: "Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné ženy vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná." (Kazatel 11/4-5)
Bůh je ten, který se o mě staral, když se maminka starat nemohla. On tam byl se mnou. On byl ten, který mě udržoval při životě. Možná, že ta startovní čára nebyla ideální. No a co? On si s tím poradí...