NEZASTAVÍŠ NIKDY ... ZABÍJENÍ
(1939 – 1945)
Na zdech nápisy
v duších cizí hlasy
Poselství všemocné
vskutku tak bezmocné
Zrcadlo je bláto
a postel je strach
Z vlajky kape krev
ale nemění se v prach
Zlato se sluní
na vrcholu blaha stoupá
Honora se v ní
moc ráda koupá
Nemůžeš zmizet
číslem se stejně staneš
Z hlídané ohrady jen tak
ven se nedostaneš
Vzpomínka na domov
žalostně ti voní
Nedokážeš usnout
aniž bys byl s ní
Dětství je krátké
mnohdy ještě kratší
Na nevinný život
sotva kdy vystačí
Cítil se pánem
v ruce silou nabitou
Než je postřílel
byl pro ně tátou
Co je komu po kom
dokola je zhyn
Čekali jsme vodu
ale syčí jen plyn
Mámě srdce strádá
noci tráví bez hnutí
Slzy z tváře stékající
k smíru stejně nedonutí
Způsob běžný
pro nás tak nechtěný
Po správné sklizni
každý z nich očištěný
Tolik životů za nehty
sídlí v jeho svědomí
Ani nad postelí symbol,
nic … nezastaví zabíjení !
V prachu se rodí
náletu se bojí
k nebi s vírou vzhlíží
přesto stále zbrojí
Je to mír
jak člověk to sám nazval
Aby sám v sobě
tuhle neschopnost dokázal