www.elysejsky-klic.estranky.cz - Stopy Šelmy - 8. kapitola Harry

8. kapitola Harry - Chryzantémový měsíc

Lacrimosa - Nachtschatten

Plachosmrky se vláčně pokyvovaly v mírném povětří, bezkvěté laskavníky držely stráž u branky. Palladiovník jediný nezasazený stál zkraje zahrady, kořeny obalené hlínou. Harry seděl na novém trávníku s vůní ylang-ylang, zahradníci se činili, zatímco byl pryč; Lenka bude potěšená.

Sobotní odpoledne. Šest set osmdesát sedm dní od Severusovy smrti. A on stále vnímal v dlaních jeho dotek, ještě teplý, ještě čerstvý…

Zažili jste někdy stav absolutního chaosu? V jedné vteřině se roztékáte smířenou blažeností, vděční za bolest lásky, za každou droboučkou laskavost osudu; v druhé propadnete zamrzlým rybníkem do ledové vody vzteku a zběsilosti, nenávisti, mrazem bezcitní toužíte působit trýzeň, ničit, drásat, ječet, slepí a hluší; ve třetí vás uragán zvedne do vzduchu, praští s vámi o zeď, a znovu, s každou další myšlenkou uvědomění láme kosti, drtí lebku, zvedne, praští, zvedne, praští; ve čtvrté vám svaly vypoví službu, nechcete si lehnout, sednout, ne, spíš jednoduše dovolit tělu, aby se samo složilo k zemi, tak hrozně vyčerpaní, nemáte sílu se nadechnout, pohnout rukou, zvednout víčka, všechno se zdá nepředstavitelně těžké – cvak, hurá a ještě jednou dokola, nezkusíme jiné pořadí?

Harry složil tvář do dlaní. Cítil ho. Jeho vůni. Teplo. Příliš prchavé, než aby mohly nést jedinečné kouzlo Severusových prstů plašících bolest.

Merline. Jestli mám shořet, ať shořím, jestli mám zmrznout, ať zmrznu, jestli mám být rozmlácen, tak budiž; ale nemohl by se ten Nejvyšší-co-jediný-smí-mačkat-čudlíky-chaosu konečně zatraceně prosím rozhodnout?!

Asi nemůže.

Asi ho to fakt baví.

Harry se nadechoval, zhluboka nasával Severusovu esenci. Rychle, než vyprchá úplně.

„Je skutečně nutné se takhle týrat?“ posadila se černá postava vedle něj, urovnala hábit.

Severusi… stočil k němu Harry pohled.

A mír se mu rozvinul tělem jako dým santalových vonných tyčinek, takový ten, kdy na konci všeho zakloníte hlavu, pohlédnete k nebi, a poděkujete. Za všechno krásné, dobré, co vám osud nadělil, bez ohledu na trvání. Má snad krása větší význam, když v ní žijete desetiletí? Je dobro lepší, nadělované každý den od rána do večera? Ne, krása zůstane krásou a dobro dobrem; jde jen o to přenést se přes malichernost lidské hamižnosti.

„Stojí ty snové okamžiky pohledů do minulosti, aby ses kvůli nim vracel sem úplně roztříštěný? Znovu?“

Ano. Tahle muka návratů mi dávají sílu přežít, kývnul Harry pevně. Ne, zavrtěl hlavou. Ničí mě to po stomilionté, už nemůžu, tohle už nemůžu, nemám sílu ani odvahu v tom ještě někdy pokračovat, vzdávám to, já to vzdávám, slyšíš, konec!

„Rozumím,“ řekl Severus.

Samozřejmě, věnoval mu Harry krátce pohled, přes ústa přeběhl vybledlý cár úsměvu, takový ten starý šál, co se roky už rozpadá, vetchý, děravý a roztřepený, ukrytý ve vaší pokladnici dávných památek. Vždyť já vím, co chceš. Abych se rozhodl žít, tady a teď, nechal tě jít, zapomněl. A máš pravdu, tohle přešlapování na místě je horší než peklo.

Anebo možná ne. Možná skutečné peklo nastane v den, kdy se probudím a moje první myšlenka nebudeš ty. Protože druhá bude tak plná viny a sebenenávisti, že pode mnou pukne zem.

Víš?

„Obdivuhodné, jak v tom máš jasno. Rozhodnutí přináší úlevu; tak praví ona skvostně snadná teorie. Praxe? Mně každé zásadní rozhodnutí trvalo roky,“ pokrčil rameny. „Jen mne napadlo, že idioti mají rozhodování snadnější.“

Ne. Ani moc ne, podotkl Harry do prázdna. Vlastně v tom všem chaosu mám úplně jasno jenom v jednom. Chybíš mi.

„Vždy mne zajímalo, zda slavnou větu: ‚Je lepší milovat a lásku ztratit, než ji nikdy nepoznat‘, vyplodil extrémní masochista nebo znuděný sociopat,“ prohodil Severus zadumaně.

Na mě nekoukej, idiot tohle neřekl docela jistě; i my máme své meze.

„Vskutku?“ zvlnil Severus obočí. „A já se domníval, že konkrétně ty žádné meze nemáš.“

Bez obav; jsem důkladně a všestranně omezený, zazubil se Harry. Mrknul vedle sebe. Proč se tě nemůžu dotknout? Jsi moje představa. Nerozhoduju snad, jak moc jsi fyzický?

„Pravděpodobně to má na vině ona zanedbatelná nesrovnalost mezi srdcem a rozumem. Nikdy nemůžeš umlčet jeden aspekt zcela bezvýhradně.“

Aha. Tak jo. Poznamenávám si, že se hodlám zlepšit ve svém šílenství.

Severus k němu stočil tvář, větřík rozevlál havraní pramínky vlasů.

„Hlupáčku.“

Jen ty to umíš podat, že to vyzní jako ‚Taky tě miluju až za hrob‘.

Severus se odvrátil. Hleděl směrem ke vzdáleným domkům Carwynské roklinky.

„Však ano.“

Harry divoce zatoužil schoulit se mu v klíně, obejmout ho kolem pasu, tvář zabořenou do látky hábitu, cítit pod sebou svaly jeho stehen, břicha, na zádech velkou dlaň v konejšivých kruzích; být zase doma. Musel se zadívat stranou. Několika mrknutími zahnal protivnou palčivost v očích.

Severusi, myslíš, že mě můžeš milovat i tam? V Mlhách? Že to je možné?

„Myslím, že je zbytečné o tom přemýšlet.“

Pokojně mlžný opar měkce polaskal střechy domů, rozplýval se, přecházel v říjnové pozdní odpoledne, vzdáleně podkreslené dozvukem zlatavých tónů.

Co mám dělat, Severusi? Poraď mi. Řekni. Řekni a já to udělám.

Okamžik přemýšlel, jako by hledal správná slova. Vráska mezi očima, nad kořenem nosu. Zmizela.

„Zachovej se jako Harry James Potter. Rozhodni se.“

Harry se pousmál.

Jenomže, lásko moje, tenhle Potter je ještě nepříčetnější, než jakého jsi znal.

Smutný, hluboký, sametově černý pohled.

„Vyměnil bych svou neexistující existenci za jedinou možnost sevřít tě v náručí.“

Udělej to, hlesl Harry. Jestli ti to někdo nabídne, udělej to.

Vymyslím si tě pak znovu.

„Harry?“ nejistě opatrný hlas.

Cvak, z vřelosti smíření Harryho sebral tajfun, praštil s ním o zem.

Vstal. Otřel si ruce o kalhoty; sbíral odvahu. Nádech. Zvedl hlavu.

„Ahoj, Hermiono. Rone.“

„Takže bydlíš tady,“ zkonstatoval Ron, tak nějak všeobecně. Asi aby řeč nestála.

„Jo. S Dracem a Lenkou.“

„Šli jsme kolem, víš, tak nás napadlo… zastavit se?“ prohodila Hermiona. Dokonce se jí podařilo vyloudit úsměv.

A na chvilku byl Harry zpátky, v časech, kdy tihle dva tvořili celý jeho svět, oni byli důvěra, smích, jistota, naděje. Kdyby zavřel oči, viděl by, jak utíkají bradavickou chodbou, nejspíš s učebnicemi v ruce, nebo možná se plíží po večerce pod pláštěm, vyhýbají se Protivovi. Sedí ve společenské místnosti, testují jednu Bertíkovu fazolku za druhou, a sní o budoucnosti. Zdála se tak neurčitě krásná a samozřejmá, plná vzrušujících dobrodružství. Strachu, kterému budou čelit spolu.

Jenže budoucnost mívá své vlastní plány; ty vaše ji většinou moc nezajímají.

Plné tajných úsměvů, prstů ve vlasech, když usínal, pevných objetí, které ho podrželo, když nemohl stát. Splynutí duší, vášnivých milování. Smrti.

Hermoniných a Ronových soukromých pohledových rozhovorů, držení za ruce, špitání, polibků. Sňatkem. Zítřkem.

Divná věc – láska by měla lidi sbližovat, ne rozdělovat. V tomhle čase nejspíš ani ona už není, co bývala.

„Harry,“ nadechl se Ron, napřímil v ramenou, „my, teda spíš já… chtěl bych ti říct, že chápu, co jsi tam u nás řekl. Že se zlobíš. Rozumím tomu, opravdu.“ Polknul. „Ale nebudu se omlouvat, že jsme šťastní, když ty ne. Ne že bych to tak chtěl, ty přece víš, že nechci, přál bych si… spoustu věcí. Hlavně ti říct, že jsme pořád tady. Pro tebe, kámo. Ať potřebuješ cokoliv, mlčet, povídat si, s něčím pomoct. Jsme tady.“

Prásk, švih, mrsk, Harryho duše létala ode zdi ke zdi, ke stropu. Plesk o podlahu.

„To je od tebe –“ odkašlal si, „hezký, Rone. Díky. Fakt. Jenže já se přesto zlobím,“ trhnul rameny. „Nic osobního.“

„To nevadí,“ řekla Hermiona tiše. „Zlob se. Já to chápu.“

„Chápeš?“ zopakoval Harry tlumeně. „Promiň, Hermiono. Nechápeš. Nemůžeš. Víš proč? Když se ohlédneš, uvidíš stát Rona vedle sebe. Nemůžeš mě chápat.“

„Můžu to zkusit.“

„Opravdu…?“

Cvak. Mrazivá voda. Kolem. Uvnitř.

„A co když ti povím, že si tu tak sedím, přemýšlím, a zničehonic mě napadne – potřebuju někoho zabít. Taky to budeš chápat?“

Malinko pobledla.

„To je normální,“ pronesla srdnatě, „hněv je úplně přirozená reakce. S tím se dá pracovat.“

„Jenže já s tím nechci pracovat,“ usmál se Harry ledově. „Já chci někoho zabít.“

„To ty oči,“ zamumlal Ron. „Nutí tě myslet si hrozný věci.“

„A je to tu zas. Moje oči. Jo. Začínají mít tak trochu voldemortovskou příchuť,“ vykročil k nim, vztek, vztek, touha ublížit, „a víš co? Taky mu začínám docela rozumět. Vtipný, že jo? Děje se něco, Rone? Máš ze mě strach? Děsím tě?“

Ron couvl, prostě si nemohl pomoct, chytil Hermionu za ruku, stáhl ji za sebe, Harryho maně napadlo, že snad ani nechce vědět, jak se právě teď tváří. Ale bylo to tak nedůležité, zuřivost všechno zbarvila na černo, sevřel ruce v pěst.

„Pochopitelně,“ ozvalo se stoicky za ním, Draco ho obešel, předstoupil před něj, zakryl mu výhled na ty dva, „koho by neděsily? Mě děsí. Přesto, jestli se nemýlím, spím s tebou klidný jak nemluvně. Vlastně jsem se za poslední dva roky nevyspal tak dobře, jako od chvíle, co jsi tady.“

Holubičí zorničky, vůně bylinek. A cvak.

Únava, že vzduch tlačil do ramen jak zřícený skalní masív.

„Takže teď spíš s Malfoyem?“ zasyčel Ron. „Není na tebe trochu moc mladej? No jo, já zapomněl, starej už s náma není, co se nás snažil vyvraždit na Běsnej pátek. Hele, víš co, je mi to fuk, vojeď klidně celej Zmijozel nebo všechny Smrtijedy – ale nevyhrožuj Hermioně!“

„Snažím se vám zachránit život,“ pronesl Draco svým zenovým mírem. „Ovšem netrvám na tom.“

Harry mu byl vděčný – že ho zastavil, že ho bránil, že dokázal bránit sebe i svého otce, že… Ne. Harry mu byl vděčný. Že Draco je.

„Harry by nám nikdy neublížil,“ ozvala se Hermiona pronikavě. „A samozřejmě, že s Dracem nespí, Draco je zasnoubený s Lenkou, něco takového by Harry nikdy neudělal. Nebuď zlý. Harry potřebuje jen trochu pochopení. A trpělivosti.“

„Nepochybně. Ty ho znáš lépe,“ přitakal Draco.

Předklonil se, Harryho políbil. Na ústa, pevně, žádná cudná holčičí pusa s rozhihňaným závěrem.

Harry se cítil tak vyčerpaný, že neměl sílu ani na to být překvapený. Ale jak byl Draco najednou blízko… objal ho, sevřel v náručí. Nebo se na něj zhroutil, těžko říct. Schoval obličej do hebkého úkrytu jeho hrdla, zkusil dýchat bylinky, když kyslík byl do plic neprůchodný.

Draco naštěstí zareagoval hbitě, obemkl ho pažemi, převzal jeho váhu, udržel je vestoje.

„Harry,“ hlesla Hermiona zlomeně.

„Pojď,“ zavrčel Ron. „Tady očividně překážíme.“

Lupnutí, přemístili se. Harry je beztak už nevnímal.

„Mám tě odnést dovnitř?“ zeptal se Draco tlumeně.

„Nemůžeme… zůstat… tady…“ vydrásal ze sebe Harry, „…chvilku?“

„Definuj chvilku. Zhroucení do trávy bych si dnes odpustil, o všedních dnech na ní trávím dost času.“

Harry neměl myšlenku ani dech.

„Rozumím,“ řekl Draco po minutě ticha.

Trochu zavrávoral, vyrovnal balanc, sesunul se zvolna do pokleku, udržel Harryho položeného na sobě. Posadil se na trávník. Složil Harryho částečně do svého klína, částečně na zem.

A zůstal tak. Jednu dlaň na Harryho hrudníku, druhou našel jeho ruku, chytil. Sevřel.

Vděčný, vděčný, vděčný! Harry na něm ležel, nasával jeho teplo, jeho sílu, dýchal jeho vůni.

Kotva v chaosu; rozdrtila Nejvyššího i s jeho čudlíky.

Držel se ho a vnímal. Tu zvláštní esenci Dracova bytí, protkanou sebeovládáním, chladným rozumem, zlomeným srdcem, schopným milovat mrtvé, jako by na tom nezáleželo; mrtvý, živý, v čem je rozdíl? Tohle dokonalé souznění vracelo Harryho svalům schopnost se hýbat, orgánům fungovat.

…A pak si to už jen vychutnával. Možnost podělit se o svůj kříž, poloviční tíha už nedrtila k umření, i dýchat se s ní dalo.

Ležel, oči zavřené. Plachosmrky se kývaly, tráva šuměla.

„Víš, co mi právě došlo?“ vyslovil po dlouhé době mlčení. „Že je Severus mrtvý.“

Dracova dlaň na prsou. Možná nutila srdce tlouct.

„Vždycky je to takové, když se vrátíš?“

„Nevím,“ řekl Harry upřímně. „Chci někomu ublížit. Hodně.“

„Mám přivléct někoho konkrétního nebo to je momentálně lhostejné?“

Harry zvedl víčka. Draco k němu shlédl, výraz nihilisticky vyrovnaný.

„Jsi mu tak podobný. Nikdy mě nesoudíš,“ zašeptal Harry.

Draco jejich spojené dlaně mírně stiskl.

„Nejsem on. Nikdy nebudu,“ namítl jemně.

„Já ti ho přece taky nahradit nedokážu. Ale to jeden od druhého nechceme, ne?“

„Ne,“ zavrtěl Draco hlavou.

„Děkuju, že jsi mě zastavil. Nevím, co bych udělal, byl jsem úplně bez sebe.“

„Neublížil bys jim,“ odmítl Draco rezolutně. „O někoho jiného bych možná strach měl, ale ne o tyhle dva.“

„Tak proč jsi to udělal? Uvědomuješ si, že jim už nikdy nevysvětlíme…?“

Draco nevzrušeně pokrčil rameny.

„Zajisté uvědomuji.“

Harry se přetočil, ležel teď na zádech, hlavu na Dracových stehnech, pokrčil koleno. Leželo se pohodlně. Vlastně to bylo až příjemné. Jeho ruku nepustil; zvláštní a nezvyklé držet se dlaně stejně velké jako byla ta vlastní. Ale byla to dobrá dlaň. Studoval Dracův profil.

„Nevyhnal jsi je, protože jsi měl obavy o ně,“ pochopil najednou. „Ale z nich.“

Draco sledoval chuchvalce mraků.

„Nemusíš na ně žárlit. Draco, vážně. K nim mě pojí jenom vzpomínky.“

Draco netečně pokrčil rameny.

„Co na to říct, slavný soude? Jsem Zmijozel. Většinou to znamená vinen v plném rozsahu.“

„Draco, ty jsi přítomnost. Jediná snesitelná přítomnost.“

„A ty to jediné, co mě drží nad hladinou. Tak se nediv, pokud mne snad někdy ovládne lehká… kolísavost.“

„Co mám udělat? Pověz mi to, Draco. Nechci, aby ses trápil něčím zbytečným. Už tak toho máme dost, nemyslíš?“

Sklonil k Harrymu tvář. Oči světle šedivé, jak oblačné nebe nad nimi.

„Vracej se ke mně,“ řekl prostě. „Až se rozhodneš skočit, vezmi mě s sebou. Nenechávej mě tady samotného; podruhé bych to nezvládl, Harry,“ potřásl hlavou, platinové pramínky mu padly do čela, poskakovaly jak bláznivé; Dracova soukromá chvíle Chaosu. „Slib mi to.“

Harry se napřímil do sedu. Levou rukou mu pevně stiskl rameno.

Pravou jemně přiložil k tváři.

„Vždycky se k tobě vrátím, bratříčku. Až bude po všem, odejdeme spolu. Moc se omlouvám, že jsem tě opustil; předtím. Na začátku. Je mi to líto.“

Byl to Draco, kdo si teď vzal objetí, chytil se spásy v Harryho sevření.

„Odpustil jsem ti to,“ zašeptal mu do vlasů. „Vždycky tu na tebe budu čekat, bratříčku. Jen na to nezapomeň. Prosím.“

„Nemůžu zůstat v minulosti. Jestli se bojíš, že bych se někdy nevrátil a zůstal tam, tak to nejde. Něco příšerně přízemního, asi jako fyzikální zákony, mi to nedovolí. I kdybych chtěl.“

„Víš, co je směšné? Míval jsem samotu rád. A dnes? Nemám strach ze smrti, vlastní, cizí. Nemám, to je v pořádku, počítám s ní. Děsí mě ona chvíle… těsně před zešílením.“

„Jo,“ zamumlal Harry, sevřel ho těsněji. „Ta je hrozná.“

„Opravdu tam nemůžeš zůstat?“

„Ne. Jsem jak ryba chycená na háčku; hodí mě to do vody, vytáhne ven, jak se to tomu zlíbí. Nemůžu nic ovlivnit.“

„To je…“ Draco nechal slova rozplynout. Myšlenka byla stejně dost jasná.

„Jo. To je,“ přitakal Harry tiše.

„Mrzí mě to, Harry. Nechci tu zůstat sám. Ale mrzí mě to.“

Harry potřásl hlavou. Vzal do prstů platinové pramínky; jemné, jinak než ty černé po havraních křídlech, tyhle byly jemné jako exotická látka, svou barvou a leskem sváděla k doteku.

Trávník s aroma ylang-ylang voněl jak šílený.

„Byl jsem zpátky v době zhruba před osmi lety. Tentokrát jsem s ním mohl mluvit. Nesměl jsem mu říct nic o současnosti, o Voldemortovi, Albusovi. Že on sám je mrtvý. …Řekl jsem mu, že jsi úžasný. Že na tebe bude pyšný. Byl rád, Draco. Opravdu ho to potěšilo.“

„Tak to jsi bezostyšně lhal,“ zachraptěl Draco.

„No jasně. Ani jsem se u toho nečervenal. Máš na mě špatný vliv.“

„Ty se plně zvládáš kazit sám. Začínám mít strach, že ti nestačím.“

„V klidu,“ prohodil Harry s úsměvem, tichounkým, křehkým. Stabilním jak zemská osa. Jako pouto mezi nimi. „Já na tebe počkám.“

„Nemohl by ses vrátit do chvíle, kdy zemřel? Zachránit ho?“

„Nad tím jsem přemýšlel zatím asi jen milionkrát,“ řekl Harry, vážný. Klidný. V Dracově náručí se dalo mluvit o všem. Bezpečné území. „Ale co bych mu nabídl? Život na útěku? Já bych to bral bez zaváhání; ale znáš ho. Nikdy by si neodpustil. A Severusovo nikdy je proklatě dlouhý.“

„Máš pravdu, tohle by nechtěl,“ přitakal Draco tlumeně. „Takže spásné zázraky vážně došly?“

„Kapsa úplně prázdná. Rukávy taky.“

„Typický Nebelvír, všechny jsi vyplácal na banální záchranu světa.“

Harryho prsty sklouzly, níž, zvolna cestovaly bílou kůží Dracova hrdla.

„Naštěstí jeden na mě počkal.“

Stínovou magií přivolal mohutný kmen Palladiovníku, postavil ho za ně, aby se Draco měl o co opřít. Povolil sevření, zůstal sedět u něj, bokem položený na jeho hrudi, hlavu na rameni.

„Ta rudá v mých očích roste. Viď? Jsou tam nové paprsky. Dřív nebyly. Ráno jsem si toho všiml.“

„Objevily se včera,“ promluvil Draco skoro neslyšně. „Na ošetřovně. Když ses věnoval Holcombovi. Promiň.“

„Severusovi nevadí. Ani tobě. Takže to je v pořádku. …Vážně tě děsím?“

„Upřímně? Ne. Už v nich nevidím Temného pána. Jsi to ty. Vidím tebe. Co záleží na barvě očí? Vždyť co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“

„Cituješ Shakespeara?! Teď děsíš ty mě.“

Draco samolibě přimhouřil víčka. „Mám své záliby. Nebo míval jsem. Trochu se změnily.“

„Moje zjevně taky. Možná bych jim ublížil. Já nevím. Nejsem si ani jistý, co mě vytáčelo víc, Ronova arogance nebo Hermionino pochopení.“

„Pochopení,“ oznámil Draco suše. „Mě osobně takové řeči rozpalují do běla.“

„Všiml jsem si,“ mrknul po něm Harry, „úplně rozpálený… Děkuji, že jsi zasáhl. Ale ten polibek byl divný.“

„Vyhnal je hbitěji než tisíc slov. Divný ho dle mého vystihuje poměrně trefně. Ovšem divný ve spojení s tvou osobou znamená zcela normální. Běžný. Všední. V podstatě nudný.“

„Líbat mě je nudný?“

„To že jsem řekl?“ prohnul Draco obočí. „Nutný. Definitivně jsem řekl nutný.“

„Fajn. Večer ti to připomenu. Ráno taky.“

„To ti budu nesmírně zavázán.“

„Nebuď sardonický.“

„Jsem v šoku,“ odtáhl se Draco, aby na něj lépe viděl. „Že ty jsi opět listoval ve slovníku cizích slov, když tě nikdo nehlídal?“

„Dokonce jsem z nich složil větu, poslouchej: Bazíruje na mentalitě lidského kompozita, přičemž neguje všechny diverze až po patogenní antagonismus.“

„Oh,“ pronesl Draco. „Pokud bych směl doporučit - uchyl se k ní pouze v případě nejvyššího ohrožení. Myslím nejvyššího. Zhruba tak dvě minuty po smrti.“

Harry na okamžik přivřel víčka. Naslouchal. Dracovu dechu, šumění krve chvátající krční tepnou. Vnímal.

„Asi jsem se rozhodl. Už se nezvládnu vrátit. Tohle bylo šílený; nádherný, příšerný, díval jsem se na něj, mluvil s ním a zároveň vnímal, jak s každou vteřinou přicházím o rozum. Chci to skončit, Draco, já musím. Uděláme něco zatraceně velkého, abychom všechny dostali, a uděláme to rychle. Protože si nedůvěřuju, že bych další nabídce na návrat odolal a kdoví, co se ze mě vrátí…“

„Počkej,“ zarazil ho Draco, zbystřil, ochrany kolem pozemku se opět zachvěly. „Promiň. Nezapomeň řeč, připomeň mi, že ti musím taky něco říct; byl jsem v Albusově trezoru. A teď se usmívej. Sama svatá Trojice nás navštívila.“

Harry se přetočil, brankou k nim přicházeli Sheppard, Jones, Pastorek.

„Při mé hlavě; Kapuleti!“

Dracovi to škublo koutky.

„Při mé patě, to je toho.“

„Ne abys vstával, Mercutio,“ stihl Harry ještě procedit. Nasadil znuděně lhostejný výraz, zůstal volně složený na Dracově hrudi, jednu jeho paži kolem pasu.

„Ne že bych to s tebou na sobě zvládl, Benvolio,“ sykl Draco, vyhladil tvář.

„Doufám, že nerušíme, pánové,“ prohodil Jones se společensky korektním úsměvem. Kdyby byl jedinou druhou žijící bytostí na planetě, přesídlí Harry na opačnou polokouli.

„A kdyby ano, odejdete?“ zjišťoval, trpkosti se prostě neubránil. „Je sobota. Nic neříkejte; zákon nikdy nespí.“

„Dnes v noci je Chryzantémový měsíc,“ oznámil Sheppard svým štěrkovým hlasem.

Harry mrknul po Dracovi. Jeho výraz vyjadřoval přesně, co Harry cítil; kvalitní zmatek.

„No, to je od vás milý, fakt,“ otočil se zpět k trojce velitelů, „dík za pozvání. Ale my toho při měsíčku zas tak moc nenatancujeme.“

Pastorek zvrátil oči v sloup.

„Jsem tu jen z jediného důvodu,“ namířil na ně prstem, „abych vám osobně oznámil, že s vaší účastí nesouhlasím.“

Otočil se na patě, vyrazil zpět k brance.

Sheppard změřil pohledem Harryho. Draca.

„Úplná mobilizace,“ oznámil, jako by to vysvětlovalo všechno. Hm, někomu možná ano. Přetočil se, poplácal Jonese po rameni. „Tihle byli váš nápad. Zlomte vaz. Nejlépe jeden druhému.“

Následoval Pastorka.

„Vás má prostě každý rád,“ věnoval Harry Jonesovi široký úsměv.

Ianto Jones na ně pohlédl.

„Jedno slovo, pánové,“ mrknul. „Příležitost.“

A měl okamžitě jejich stoprocentní pozornost.

„Chryzantémový měsíc je událost, ke které dochází jednou za zhruba čtyřicet čtyři tisíc sto osmdesát dní, jinak řečeno sto dvacet let. A zcela konkrétně každé tři sta padesáté novoluní.

Pokud jste aspoň někdy navštívili hodiny astronomie, existuje zanedbatelná šance, že pochopíte princip, ačkoliv na tom nijak zvlášť nezáleží. Nejbližší oběžné měsíce k naší planetě a tedy našemu Měsíci jsou asteroidy zachycené přitažlivostí Marsu, Phobos a Deimos. Dnes v noci všechny tři zaujmou pozici rovnoramenného trojúhelníku, jehož nejvzdálenějším vrcholem bude náš Měsíc. Tato konstelace znásobí vliv jejich povrchu tvořeného regolitem, poeticky zvaném sluneční vítr, a jelikož díky tomuto postavení nejvyšší koncentrace dopadne na Měsíc v novu…“ Jones se krátce odmlčel. Sklouzl pohledem z jednoho na druhého. Otráveně mlaskl.

„Pochopil jsem, vědecké vysvětlení se neujalo. Takže znovu a obalíme to trochou magie.

Všechny tři měsíční útvary se ocitnou v pozici trikvetry, keltského symbolu Trojjediné bohyně, zosobňované Pannou, Matkou a Stařenou. Měsíc, Selenicereus, Nocokvět – Panna. Phobos, Strach – Matka. Deimos, Hrůza – Stařena. Tři spojené v jedinou udeří zároveň.

Správně. Dnešní nov bude extrémně interesantní. Jinak řečeno, všechny měsíční bytosti dnes ztratí hlavu. Některé doslova. Napadají vás nějaké zajímavé druhy?“

„Vlkodlaci,“ zamumlal Harry automaticky.

„Upíři,“ doplnil Draco. „Ghúlové.“

„Jak šovinistické, džentlmeni. A co víly, sirény, dryády, najády? Bludičky? Divoženky, karkulinky, pixie? Ellylldan? Vaše znalosti jsou zdrcující.“

„Pardon, ale nějak mi uniká, co děsivého by mohly způsobit třeba bludičky. Nebo sirény.“

„Pro začátek třeba zemřít? Sirény, vodní dryády, posedlé touhou přilákat nějakého nešťastníka opustí bezpečí vody, divoženky a bludičky nám vtancují do měst a vesnic, zešílené pixie si ani nechci představovat. Naštěstí o vodní bytosti se postarají samy najády, jsou magicky velmi silné a na rozdíl od ostatních v bujarém večírku bez hranic nevidí nic lákavého; uzamknou všechny vodní hladiny. Lesní a zemské bytosti stejným způsobem ohlídají kentauři a siléni, vzdušné potom nátové. Zbývají nám kouzelníci pod vlivem měsíční magie, tedy oni zmiňovaní vlkodlaci, upíři a víly. A naši drazí mrtví leč neposední ghúlové.

Všichni z těchto čtyř druhů obdrželi bezpodmínečnou výzvu se dostavit do zajištěné oblasti, kde jim naše zákonodárné složky poskytnou bezpečí. S ohledem na výjimečnost situace ministr dokonce svolil k zajištění anonymity přítomných, jen aby je přiměl souhlasit.“

„Kde je ta zabezpečená oblast?“ zajímal se Draco.

„Znáte snad lepší místo než ústředí?“ pozdvihl Jones lehce obočí. „Navíc venkovní areál je ideálně rozdělený do čtyř bloků, už nyní zajištěný silnými ochranami.“

„Proč se mu říká Chryzantémový měsíc?“ ozval se Harry.

„A stupidnější otázka tě nenapadla?“ pronesl Draco suše.

„Ne. Promiň.“

„Popravdě, otázka je velmi příhodná,“ pousmál se Jones tajemně. „Název odvodili podle nejstaršího zdokumentovaného případu z přelomu pátého a šestého století, kdy ke svému nečitelnému popisu jistý keltský písař ještě nečitelnějšího jména připojil obrázek zářící trikvetry v černém kruhu a celou událost označil za Chryzantémový měsíc. Jeho další stoupenci usoudili, že důvodem byla právě ona kresba, připomínající bílou chryzantému. A jelikož ta je vnímaná coby symbol smrti, nářku a žalu, název se ujal.“ Jones udělal významnou odmlku. „Nu, a protože ze zcela nepochopitelných důvodů se v průběhu let vytratila jistá drobná informace o chryzantémovém kameni…“ Vylovil z hábitu pět ohlazených oválných placek navléknutých na řemíncích z kůže, matně černé s jasně bílými proužky, tvořily nejrůznější překrásné obrazce, od květin přes obličeje až po tančící víly.

„V Číně je chryzantéma naopak symbolem zimy, pravdy a vznešenosti, přináší dlouhověkost. Chryzantémový kámen je kamenem mocné ochrany, dodává svému vlastníkovi sílu i odvahu – a především ho činí neviditelným pro všechny měsíční bytosti. Což byl v textu ztracený logický důvod, proč nazvat danou událost Chryzantémovým měsícem,“ dodal Jones s neskrývanou potměšilou radostí. Obdaroval Harryho i Draca jedním z nich, zbylé tři vrátil do kapsy.

„Vás kameny docela zajímají,“ odtušil Draco, převracel svůj s tváří bytostníčka.

„Mám rád jeskyně. Skrývají nejedno vzácné tajemství,“ pokrčil Jones rameny.

„Doufám, že se do některé brzy vrátíte,“ utrousil Harry. „Hodně, hodně, hodně hluboko. A nemusíte spěchat zpátky. Ale teď k té příležitosti; kromě poměrně slibné možnosti totálního masakru mě nic nenapadá.“

„Zkuste hádat, který ministerský lékouzelník bude mít dnes službu?“

„Powell,“ vydechli Harry s Dracem současně.

Jones drobně kývl.

„Madam Pomfreyovou jsem informoval, přidala se k dobrovolníkům, v této chvíli je již na ústředí. Jen jí musím předat kámen a vymyslíme strategii.“

Harry už stál na nohou.

„Co se tady válíš?“ houkl na Draca. „Pošťák zvoní dvakrát, zákon nikdy nespí a paní Pomsta je vždy nedočkavá.“

„Toho pošťáka nechápu,“ vztyčil se Draco, přivolal z domu svůj diakonský hábit, oblékl se, „odkdy sovy zvoní?“

„Sovy nikoliv. Jde o primitivní a kompletně nefunkční mudlovský způsob doručování pošty,“ pronesl Jones věcně, pokrčil rameny, „asi to má nějaký hlubší smysl, zasílat dopis s vědomím, že ho adresát nikdy neobdrží.“

Přemístili se společně.

Ústředí zákonodárných složek s anonymní budovou uprostřed a čtyřmi oddělenými cvičnými areály bylo plné lidí; různobarevných plášťů, pohybu, chvatu, šoupajících nohou, křičících rozkazů, nevrlého mručení, přelévající se dav se vlnil, splýval, dělil. Asi jako nějaký pokus šíleného vědátora, který vložil do Petriho misky veškeré druhy patogenů a teď s ní zuřivě otřásal a klepal, zvědavý, co udělají.

Co asi, napadlo Harryho maně. Vykroutí piruetu, zívnou si a usnou? Hm. Asi ne.

„Drž se u mě,“ zamumlal k Dracovi.

„Ano, mami.“

Jones je vedl cestičkou k vysokému bílému stanu postavenému hned zkraje, zjevně ani stav ohrožení muže zákona nepřiměl vpustit naše drahé dvounohé patogeny do svých těžce střežených kanceláří.

Proud různě vysokých a širokých postav, většinou zahalených od hlavy po patu v hábitech alá James Bond, protřepat, nemíchat, jsem tu inkognito, vcházel dovnitř, tam se cosi událo, ven vycházely ve čtyřech proudech.

Mohutné, širokoplecé figury do sebe neurvale narážely, nešetřily vrčením, tlumenými urážkami, napětí kolem nich se dalo ždímat; vlkodlaci, odcházející koridorem šedých likvidátorů. Vyhublé, vysoké postavičky, tiché a nemluvné, přesto jednoznačně vysílající pocit nebezpečí; upíři pod dohledem měňavých palatinů. Shrbená, rachitická stvoření, zadrhávající škobrtavá chůze, jak se snažila používat pouze dolní končetiny a nevypomáhat si vyzáblýma rukama, z toho pohybu samotného běhal mráz po zádech; ghúlové mezi rudými bystrozory. A nakonec, poslední proud, plavně elegantní, hrdě vzpřímený, sálající éterickou svůdností; víly v doprovodu rudobílých diakonů. Každý mířil jiným směrem, do svého vyhrazeného prostoru.

Mezi tím vším se míhaly citrónově zelené hábity lékouzelníků Sv. Munga, Sv. Carniely, Sv. Januse, Požehnané Eris, Taranisovy, šedé, měňavé a rudé s bílými čepci patřící k zákonodárcům. Sněhově bílé od Milosrdného Merlina, spolku registrovaných sebevrahů trpících záchvaty humanity v procesu léčení.

Dokonalá paleta vzezření a emocí; Harrymu chyběla jen jediná barva. Ve stanu ji našel.

Ametystově fialový hábit ministerských lékouzelníků. Byli celkem dva; Brousek je držgrešle.

Lékouzelníci uvnitř měli plné ruce práce, rozdávali Uklidňující, Tišící lektvary měsíčním bytostem, rozesílali je správným směrem. Jiný stolek obdarovával lektvary zákonodárce. Tam stála madam Pomfreyová – a Theoline Cassidyová. Sheppard poblíž, jak nečekané.

K nim Jones zamířil, Harry s Dracem v závěsu za ním.

„Temná Kolombína je nejúčinnější, až vám dojde, použijte krvavou, pak pouštní,“ hovořila Cassidyová zvláštně nepřítomným hlasem, odmlčela se, zasněně zahleděla kamsi do neznáma. Potřásla hlavou, zatnula pěsti. „Říkala jsem už pouštní? Dobře. V případě, že ani ty nebudou stačit, ještě by mohla pomoct laramieská, pohoří Laramie poskytuje kvalitní, čisté odrůdy. Tu ale zdvojnásobte.“ Znovu se ztratila ve svém vlastním světě. Sheppard k ní přistoupil, vzal ji jemně kolem ramen.

„Slečno Cassidyová? Udělala jste už dost, děkujeme. Dál to zvládneme, jděte si… odpočinout.“

„Prosím?“ zamrkala, vzhlédla. „Ach. To jste vy,“ upřela na něj pohled, zorničky získaly prapodivný odstín levandulové, usmála se.

„Vrchní veliteli Shepparde,“ objevil se před ním karmínový květ na drobné ručce madam Pomfreyové, tak neodpovídající jejímu stroze rozkazovačnému tónu, „temná Kolombína.“

„Už jsem měl.“

„Vážně?“ pronesla chladně. „Možná byste si dal ještě.“

Vložil na ni své dvě tuny štěrku. Malá dáma nehnula brvou.

„K čemu to je?“ vmísil se Harry, zvědavě kvítek očichal. I sušený voněl, až se skoro hlava točila.

„Nečichat,“ zadržela ho Cassidyová, „sníst.“

A strčila mu ho do pusy. Normálně by se bránil, ale navztekaný záblesk v kamenolomu jeho názor změnil. Poslušně rozžvýkal, polkl, věnoval Cassidyové úsměv. Sheppard do očí přisypal pár tun. Harry se usmál víc; člověk musí mít nějaké koníčky.

„Ačkoliv dnes nepůjde o úplněk, nevšední okolnosti tohoto novoluní jeho vliv připomenou. Pravděpodobně znásobí. A všichni selénité se při úplňku potřebují něčím nakrmit,“ zašuměla bystrozorka zpěvavě, výraz lehce zastřený, „upíři krví, ghúlové masem, vlkodlaci obojím. Víly jsou succuby, živí se erotickou energií. Svým zpěvem k sobě přivábí kohokoliv, na pohlaví nezáleží, probudí v nich touhu, chtíč, až posedlost, dokáží člověka vysát k smrti… někdy nás velice ošklivě nazývají astrálními upíry. Květy Kolombíny před naší mocí chrání… hnusné páchnoucí kytky… Oh. Myslím, že si dám ještě jeden Uklidňující lektvar a půjdu k ostatním."

„Dobrý nápad,“ oznámila madam Pomfreyová suše, tvář zvednutou kupodivu k Sheppardovi.

Vrchní likvidátor to opětoval bezeslovným vyjádřením, které by mu nejeden skalní útes záviděl. Cassidyová se odvlnila, Sheppard ji následoval. Nebo možná jen čirou náhodou šel stejným směrem. Jasně.

Pastorek strážil u lékouzelníků, rozdělujících proudy do příslušných východů, Jones si dal Kolombínu. Draco také. Chryzantémový kámen jim možná zaručí neviditelnost, ale dokáže je ochránit před zpěvem? Vysátí k smrti nezní lákavě, příliš připomíná Polibek mozkomora; snad kromě toho, že v případě víly se na něj pravděpodobně doslova klepete nedočkavostí. Což rigor mortis nijak neobměkčí.

„Naše všudypřítomná dobrá duše Poppy,“ proplul kolem ametystový hábit s pleší, „nezapomeňte, že jste mi slíbila šálek rehmannie, až tenhle blázinec skončí.“

„Myslím na vás, kudy chodím, drahý Virgile, už ho mám pro vás předpřipravený,“ vyčarovala malá dáma mrknutí s příslibem, pleš zmizela v davu. „Výluh z asafoetidy,“ dodala Poppy na půl úst.

„Zapíšete se do dějin, madam,“ pokynul jí Jones uznale. „První, kdo dá ministerským, co si zaslouží. Připomeňte mi, abych od vás nic nepil.“

„Asafoetidě se lidově říká Čertovo lejno,“ zamumlal Draco směrem k Harrymu; oba sledovali druhý fialový hábit. Pokud pleš je Virgil Čerttěvem, pak mušketýrský knír bude Damian Powell.

Vítej na večírku století, vstupné jen pár kapek krve, vítěz loterie zažije nevídané, Faust by mohl vyprávět. Kdyby tedy vyprávět mohl.

„Moc očí,“ zakašlal Jones. Harry s Dracem se odvrátili. „Udržím mládence u sebe, vy se k nám budete muset nějak nenápadně připojit,“ dodal téměř neslyšně, skloněný nad košíky Kolombíny.

„Mám tu bílý hábit Milosrdných, na ty se nikdo nedívá,“ odvětila Poppy stejně tiše, otočila se k přicházejícímu houfu nově příchozích likvidátorů, plynule přešla do obvyklého zvučného tónu, „každý jeden květ, pánové, rozžvýkat, spolknout, deset minut nic nepít. Další. Nezdržovat, je vás mnoho. Druhý stůl vpravo je plný Magiiobnovujících, Magiiposilňujících a Protiúnavových lektvarů, pokud některý z vás potřebuje. Další!“

Harry se pokusil vymazat Powellovu tvář z mysli; šlo to špatně. Hodně špatně. Cosi žlučovitě trpkého a vroucího protékalo vnitřnostmi, až se zátylek rosil potem, po páteři přebíhal mrazík. Zvláštní, říká se, že když se přes vás přelije nenávist, zatmí se vám před očima nebo vidíte rudě. Harry viděl fialově.

Dracova dlaň na rameni.

„Ghúlové,“ prohodil nenuceným hlasem, natočil Harryho ke skupince k sobě se tísnících pokroucených kostřiček, hábit na nich vlál, každou chvíli si ho některý z nich přišlápl, „až do konce osmnáctého století byli považování za babskou povídačku. A přitom někteří z nich jsou starší než Bradavice.“

„Pravda,“ přitakal Jones, „ovšem na filozofickou konverzaci je příliš neužijete. Smrt šedé kůře mozkové zrovna neprospívá. Nikdo neví proč, ale občas se některý kouzelník s měsíční magií prostě zvedne z hrobu a odkráčí. Zpočátku si možná pamatují, kým byli; časem se to vytrácí. Nakonec z nich zbyde cosi přesně na hranici mezi člověkem a zvířátkem… Zřídka nosí šaty, žijí ve skupinách povětšinou na hřbitovech, v lesích a na opuštěných místech, živí se masem. Nepohrdnou ani mrtvým, přes zimu někdy otvírají čerstvé hroby. Přesto vydrží o hladu i několik měsíců. Ale živému člověku neublíží, příliš se nás bojí. Ovšem dejte jim správnou motivaci a zůstanou jen dokonale očištěné kosti.“

„Krmí se pouze zvěří,“ ozval se Pastorek za nimi, „za celou existenci ministerstva nebyl zaznamenaný ani jediný útok ghúla na lidskou bytost.“

„Nedostatek motivace?“ naznačil Jones nezvučně.

Harry by se skoro zasmál. Ale pomohlo to, cítil se zase sám sebou. Hodil po Dracovi vděčný pohled, jeho stisk byl zatraceně dobrý hromosvod. Po nenávisti zůstala jen chladivě studená kroupa v žaludku.

A lehký pocit omámení; teď? Dnes? Já sám, vlastníma rukama, konečně…?!

Dav se začal rozestupovat, Sheppard si k nim razil cestu.

„Bučí mi v uších?“ zaposlouchal se Harry zmateně. „Ale vážně. Slyším bučení.“

„Dobytek,“ utrousil Pastorek s patrným znechucením. „Preventivně, kdyby se situace neočekávaně vyostřila. Do každé oblasti jsme nechali umístit menší stádo skotu.“

„Libra masa, pinta krve pro každého vlkodlaka, upíra nebo ghúla. Na žádné oslavě přeci nesmí chybět občerstvení,“ rozpažil Jones.

„A co jste dali k vílám?“ prohodil Harry nevinně. „Králíky nebo veverky?“

Pubertální vtípek mu vysloužil hotový štěrkový zával, Harry si v duchu udělal další spokojený zářez.

„Slečna Cassidyová nás ujistila, že jim hladová noc neublíží. A jelikož víly nejsou agresivní, neviděli jsme důvod nad tím přemýšlet,“ zavrčel Sheppard.

„Jinak řečeno nás nenapadla vhodná oběť,“ poznamenal Jones stoicky. „Přemýšleli jsme nad obyvateli Azkabanu, leč ti některým z nás přišli… neadekvátní.“

Jestli hodlá po každém házet své tunové pohledy, bude dnes v noci Amador Sheppard ale pekelně zmožený permoníček.

„Na rozdíl od jiných, kterým dané téma přišlo důležitější než pár stovek zešílených vlkodlaků a upírů,“ rozdrtil mezi zuby. „Naše bariéry jsou na maximu, připravené uzavřít, jakmile dorazí poslední. Posílili jsme ty u vašich diakonů, Kingsley.““

„Vřelé díky za projevenou důvěru,“ ucedil Pastorek jedovatě. „Naše bariéry jsou také na maximu, připraveni svou oblast neprodyšně uzavřít. Jonesi?“

„Naše bariéry jsou odjakživa na maximu,“ řekl Jones zmateně, „připravené uzavřít. Mimochodem, posílili jsme bariéry i všech ostatních oblastí.“

„Velitelé, mohli byste se jít nesnášet kousek dál?“ ozvala se madam Pomfreyová. „Překážíte.“

V absolutní souhře se ji rozhodli neslyšet.

„Zbývá hodina do soumraku, příchozí začínají řídnout. Nás stav je v plném počtu, co vy?“

„Také.“

„I my.“

„Jaké je definitivní rozhodnutí? Kolik skupin vyčlenit z každého útvaru pro případnou pohotovost mimo ústředí? Dvě?“

„Dvě. Vždycky můžeme uvolnit další, bude-li třeba. A pokud to situace tady dovolí.“

„Potvrdil ministr svolení k použití krajních řešení?“

„Samozřejmě,“ kývl Jones. „Dnešní noc je poněkud mimořádná, nikdo z nás neví, co přesně čekat. Osobně jsem se byl optat několika duchů, jediný, kdo projevil jakousi znalost, byl profesor Cuthbert Binns v Bradavicích. Pronesl vševědoucí ‚Oh ano, ano, vzpomínám si‘ a usnul. Vzbudit se mi ho nepodařilo.“

„Velmi neobvyklé,“ zamumlal Harry. Draco mu chvatně vrazil loket do žeber. Pozdě. Přivolal pozornost velitelů.

„Takže,“ promnul si Harry ruce, „kde budeme my dva?“

„Se mnou,“ oznámil Sheppard radikálně.

„Se mnou,“ prohlásil Pastorek nekompromisně.

„Se mnou,“ sdělil Jones.

Harry mrknul. Draco ne.

„Tedy, s veškerým respektem k majestátu vašich útvarů, jestli nehodláte zůstat pohromadě, obávám se, že tenhle rozkaz nedokážu splnit dokonce ani já,“ podíval se Harry střídavě na všechny tři.

„S panem Potterem jsem v minulosti spolupracoval mnohokrát, pan Malfoy je stále mým diakonem, znám jejich schopnosti nejlépe.“

„Oba budou za necelých čtyřicet hodin likvidátory pod mým velením, mám právo ne-li povinnost vidět je v akci.“

„Jejich asistence byla mým nápadem. Se kterým ani jeden z vás přeci nesouhlasil.“

„A je to tu. Znovu se začne měřit, kdo má delší hůlku,“ oznámila madam Pomfreyová jen tak všeobecně do prostoru.

Harry zvedl ruku.

„Mohl bych něco říct?“

„Ne,“ zaznělo trojhlasně.

„Tady to je fakt prima,“ zazubil se Harry, obrátil k Dracovi, „tak to povím tobě. Nevím jak ty, ale já budu absolutně s kýmkoliv kromě Jonese. Tenhle typ všechno znám, všude jsem byl, od všeho mám klíče, mi děsně leze na nervy.“

„Můj srdečný souhlas,“ sklonil Draco hlavu.

Pastorek se Sheppardem po sobě vrhli pohledem.

„Příjemnou noc, Jonesi,“ zanotovali velitelé svorně a byli pryč.

„Tohle prostě nikdy nezklame,“ utrousil Harry.

Zachytil droboučký náznak úsměvu na Poppyině tváři. Zahřál u srdce, jako pohlazení starých časů.

„Kam?“ zeptal se Draco jednoduše.

„Do naší oblasti, k upírům. Jdeme, vchod se bude brzy zavírat. Madam Pomfreyová, nezapomeňte, že všichni lékouzelníci se shromažďují v bezpečí za hranicemi ústředí. Klidný večer,“ pokynul Jones, vykročil.

Brány areálu ústředí byly zamčené, strážilo je šest skupin různobarevných zákonodárců, dvě z každého útvaru; pohotovostní jednotky připravené přemístit se kamkoliv do Anglie, kdyby se některý ze selénitů vymkl kontrole.

Čtyři magicky uzamčené oblasti obcházely dvojice v pravidelných rozestupech, aby si vzájemně kryly záda. Rudé, rudobílé, šedé, měňavé.

Harry s Dracem kráčeli vedle Jonese podél jejich hranice, tvořené vysokými hustě rostlými keři a aureolou magie. Upíři byli tiší. To se nedalo říct o vlkodlacích; podle děsivého vytí, bolestného bučení, křupání kostí a dalších příšerných zvuků, ze kterých se zvedal žaludek, stádo nedobrovolných čtyřnohých společníků právě bralo za své. Ani ghúlové nezaháleli, jejich tabule byla pravděpodobně už prázdná, jen jejich stolovací návyky nezahrnovaly nutné znaky agrese, jako třeba tu a tam se omylem zahryznout do spolustolovníka. Ačkoliv, kdo ví. Vidět nebylo nic, ať se za keři dělo cokoliv.

Upíři byli zřejmě příliš pyšní nebo hlad dosud nedosáhl neúnosné míry. Z míst, kde se ukrývaly víly, nebylo slyšet naprosto nic.

Harry přemýšlel o Remusovi; musel hlavu něčím zaměstnat, ticho před bouří je vždycky nejhorší. Zdá se nekonečné.

Věřil, že Remus je mezi ostatními v chráněné zóně. Severus ho sice naučil vařit Vlkodlačí lektvar, ale s rodinou doma by Remus jistě neriskoval… Ujistit se nemohl kvůli všem těm obstrukcím, zajišťujícím příchozím slíbenou anonymitu. Být vlkodlak nebo upír dávno neznamenalo okamžitý rozsudek smrti jako kdysi, ale přiznejme si, kdo by zašel k lékouzelníkovi, jehož oblíbenou značkou čaje je typ AB RH+, kdo by nakoupil u pekaře, který se jednou měsíčně obalí chlupy? Lidi jsou hrozně vybíraví.

„Je všeobecně opomíjeným faktem, že díky stejné rychlosti rotace se Měsíc k Zemi točí stále stejnou stranou. Lidé ještě nikdy nespatřili odvrácenou tvář svého jediného společníka. Je v tom cosi mystického, nemyslíte?“ prohodil Jones. „A přitom pro nás tolik udělal. Až díky jeho vlivu Země zpomalila, když se s touto planetou před miliardami let setkal poprvé, trval zde jeden den pouhých pět hodin.“

Draco pohlédl směrem k Harrymu.

„V jeskyních musí být hrozná nuda.“

„Popravdě, tamní ticho je nesmírně osvobozující,“ namítl Jones nevzrušeně, „stejně jako v monolitu, co říkáte, pane Pottere?“

Soumrak padal rychle, slunce zapadlo před půl sedmou. Jones vykouzlil Tempus.

„Vida. Pár minut zbývá. Za běžných podmínek by už nyní Měsíc vidět nebyl.“

Harry s Dracem automaticky vzhlédli. Bledé kolo na tmavnoucím nebi modravě zářilo, jasné a zřetelné.

„Ano. Mimořádný nov. Phobos s Deimosem se činí. Pravá zábava teprve začíná, pánové.“

„V to doufám,“ řekl Harry.

Dracův výraz vyjádřil, že myslí na totéž. Tohle novoluní poteče krev. Možná jen trochu.

A možná ne.

Z tuhnoucích stínů se vyloupla drobná postava v bílém hábitu, ohromnou brašnou přes rameno, cinkající lahvičkami. Spěšnými krůčky k nim přichvátala.

„Nemohla jsem se zbavit Virgila. Zkusila jsem ho nešťastnou náhodou strčit k vlkodlakům, ale neprošel bariérou,“ pronesla Poppy. Zmenšila brašnu do velikosti hrášku, strčila do kapsy.

„Vskutku škoda,“ přitakal Jones. V jeho dlani se objevil chryzantémový kámen s paprsky jako letící kometa. „Pokud bych směl, madam?“ Přistoupil k malé dámě, přetáhl jí kožený řemínek přes hlavu, uložil kámen na hrudi. „Za žádných okolností nesundávat.“

„Musí být vidět?“ ozval se Draco.

„Ne. Naopak bude lépe na něj neupozorňovat; víte, co se říká o tajemstvích.“

„Mají cenu, dokud je zná jen hrstka vyvolených,“ oznámila Poppy neutrálně, ukryla kámen za hábit. „Strávila jsem se Severusem hodně času.“

„Každý z nás,“ poznamenal Jones tónem, že se Harry neubránil letmému pohledu. Pamětí se mu mihla vzpomínka, jak před pár hodinami Žlutoočka vyhledala útěchu v Severusově objetí.

No jistě. To se to truchlí nad mrtvým, když se k němu můžete kdykoliv vrátit, do kterékoliv chvíle…

Pocítil vztek, studeně se ovinul kolem páteře.

Odvrátil se od Jonese. Tenhle pocit si chtěl uchovat pro Powella.

Palatin na ně všechny zatím seslal Omen scrupusentio, kouzlo vyvolávající v kolemjdoucích pocit nepříjemnosti, úzkosti, že se vám bezděčně vyhnou a odspěchají pryč, aniž by se na vás podívali. Svým způsobem stejně funkční jako zneviditelňující inkantace.

„Jaký je plán?“ zeptala se Poppy.

„Orbis privatus. Nyní se uslyšíme pouze my čtyři navzájem,“ naladil Jones stoicky bezemoční atmosféru, „já přivedu Powella. Pan Potter si vyžádá svědectví krve. Pokud bude pozitivní, navrhoval bych ujistit se, zda došlo k odstranění vzpomínek, než pokročíme k zúčtování.“

„Přímo tady?“ namítl Draco s nedůvěrou.

„Jistěže ne. Uvnitř,“ pokynul Jones směrem k uzavřené oblasti.

„Tak tam by nás vážně nikdo nehledal,“ zkonstatoval Draco chmurně. „Ani já.“

George Tsaliagos - To Whatever End

Jones kolem sebe vytvořil kvalitní iluzionistické kouzlo, s tváří a postavou ministra Brouska zahaleného do měňavého pláště s kápí hluboce staženou do očí vypadal jako dobrý vůdce lidu, který v utajení jde kontrolovat nebezpečnou situaci. Powell žádost následovat ho do areálu nebude smět odmítnout, vrozená úcta k autoritě mu ani nedovolí ostatním prozradit, koho to zahlédl.

Dobrý plán.

Až na to, že každý, kdo dnes Brouska skutečně znal, by tomu neuvěřil; momentálně se skrýval někde hodně daleko.

„Zůstaňte přímo zde,“ přikázal Jones, nechal se pohltit stíny.

„Zdá se velmi odhodlaný,“ pronesla Poppy.

„Riskuje Polibek stejně jako my,“ přikývl Draco.

„Prostě se nudí,“ řekl Harry.

Draco s Poppy pokrčili rameny. „Anebo tak.“

„Ale stejně je zvláštní, že se o něm Severus nikdy nezmínil,“ prohodil Draco zadumaně.

„Severus byl bezkonkurenční v zachovávání tajemství,“ namítla Poppy.

Všichni tři se na sebe rázem podívali.

„Severus byl bezkonkurenční ve všem.“

Poppy si povzdechla.

„Byl by zklamaný, kdyby nás tu nyní viděl,“ řekla tiše.

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. Podíval se k temné siluetě po svém boku, mlčenlivá, věrná, Severus ho provázel celé odpoledne. „Byl by smutný. Zklamaný nikdy.“

„Občas mám pocit, že ho cítím,“ vyslovila Poppy, na tváři jí rozkvetl maličký úsměv protkaný nostalgií, „doma, v laboratořích; jako by stál ve vedlejší místnosti. Ale nepůjde dál. Kdepak. Jindy ho slýchávám jít za sebou, ten téměř neslyšný krok, šumění hábitu… Když se ohlédnu, nikdo tam není. Vždycky zmizí. Prostě Severus,“ zasmála se krátce. Vzhlédla ke kotouči na obloze. Oči se jí leskly takovým tím teskným smířením, nepatrnou momentkou v našem žalu, kdy dokážeme vzpomínat bez bolesti, s vděčností, srdce prohřáté dávným štěstím.

„Já také,“ přitakal Draco s podobným poloúsměvem, „kdykoliv vařím, vnímám ho tam. Nebo když jsem během tréninku propadl beznaději, úplně jsem ho viděl stát nad sebou, obočí zvednuté. Život je boj, Draco. Tak je nech; až se navzájem pozabíjí, ty prostě projdeš.“

„Já s ním mluvím,“ řekl Harry. „Vidím ho. Odpovídá mi.“

Rozšířené zorničky, syčivé vzplanutí svíčky za oknem pokrytým jinovatkou; Poppy ho chytila za ruku, prsty křečovitě sevřela kolem zápěstí.

„Je tu? Nyní?“ dýchla.

O nejhlubším žalu mluví lidé jen velmi zřídka. Ne proto, že by nechtěli; že by si nepotřebovali ulevit, podělit o tíhu, vykřičet ho ze sebe a třeba se rozsápat, vylámat žebra, jen aby snížili jeho tlak, trochu, aspoň trochu, nepatrně…! Jenže kdykoliv to zkusí, jsou slova prázdná.

Možná proto vytvořili zmijozelštinu?

Přesto se nenechte zmást, stále v nich je, snaží se komunikovat, vysílají své mayday v naději, že ho někdo zachytí, odpoví, vyjde naproti; hovoří tichem očí, sálá jejich bytím, prosakuje kůží.

Harry ho skrz její dotek cítil. Zřetelně a srozumitelně; ach tak srozumitelně. Souzněl.

Slyším tě, Poppy.

Bylo vlastně docela snadné věnovat jí malý úsměv. Upřímný, od srdce; těch rozedraných, topících se v krvi a žíznících.

„Ano. Je se mnou neustále.“

„A co říká?“ zašeptala naléhavě.

Harry na Severuse kratičce pohlédl. Naklonil hlavu do strany.

„Že celý tenhle nápad je až obdivuhodně stupidní,“ vrátil se k malé dámě, mrknul. „Ať se nenecháme chytit. A že váš mudlovský sirup proti kašli ho pronásleduje i na věčnosti, Poppy.“

Rozesmála se. Tichoulince; nikdy neprovokujte Osud, vždy číhá někde poblíž.

„Věděla jsem, jak na něj. A on mi to stále odpouštěl.“ Její stisk na Harryho paži polevil. „Ovšem. Jistěže je s tebou. Kde jinde by byl?“

„Měl vás velmi rád,“ namítl Harry jemně.

„Miloval nás všechny,“ usmála se, docela vesele. V koutcích rtů třpytný lesk doby ledové. „Ale s tebou byl poprvé doopravdy šťastný.“

„Doufám,“ zamumlal Harry.

„On je beznadějný,“ potřásl Draco hlavou, vzal Harryho kolem ramen, „úplně beznadějný.“

„Tobě jedinému dovolil, abys ho přijal, se vším všudy. Od nás ostatních to pouze strpěl,“ mrkla Poppy.

Harry se přivinul k Dracovi, v ruce držel Poppyinu dlaň. Hleděl do sametově černých očí, které tu nebyly.

Kruh bezpečné bolesti. Po obvodu sirně žhnul hněvem. V pořádku; patřil tam.

Harry vyslal temné siluetě vzdušně objetí, vrátil se pohledem ke svým druhům.

„Chybí tu, co? I Měsíc z toho blázní.“

Kolem prošla hlídka palatinů, jejich hovor uvázl, krok zrychlil, až o pár metrů dál znovu promluvili. Ani jeden se na ně nepodíval.

„Přemýšleli jste někdo, jak to uděláme?“ pronesl Draco do ticha. Hlas podivně prázdný, klidný; za keři ševelily desítky hábitů, šoupajících se nohou, trochu to připomínalo šelestění netopýřích křídel, neklidní ve svém úkrytu, hladoví, nedočkaví. Upíři mezi sebou nemluvili, nejspíš se snažili vyhýbat jeden druhému, tenhle druh není právě společenský.

„Použít silná kouzla by asi nebylo moudré,“ přitakal Harry.

Silná jako Crucio. Avada. Jejich sílu by jistě strážci u map v budově ústředí zaznamenali. Nebo černou magii.

„Navíc, v pondělí ještě musím otevřít Necronomicon,“ dodal; ne, černá nepřicházela v úvahu.

„Věděli jste, že slovo apokalypsa v řečtině znamená odhalení skrytého?“ prohodila Poppy. „Odkrytí tajemství. Provází ji sedm zlomených pečetí. Jak symbolické, nemyslíte? …A viděl jsem Beránka, jak rozlomil pečeť první; a hle, na zem sjel bílý kůň, jeho jezdci byla dána koruna vůdců a vyjel vítězící, a jeho jméno bylo Chaos.“ Nakrčila nos. „Mně to situaci v Ardaře popisuje docela trefně.“

Chvíli na ni hleděli. Byl to Draco, kdo to vyslovil.

„Co je druhá pečeť?“

„Beránek rozlomil pečeť druhou; a hle, na zem sjel kůň rudý, tomu, kdo na něm seděl, byl dán velký meč, a jméno jeho byla Válka.“

Harry si odkašlal.

„Tak pro válku jsme na celkem příhodném místě,“ rozhlédl se kolem.

To já požádal Lamii o Ardaru, sice nepřímo, ale… Rozlomil jsem první pečeť, Severusi? Kdysi jsem býval Beránkem. Dnes se cítím… někým jiným.

„Říkal jsem ti to. Hněv je jako smrt – jen jednou mu podlehneš a nelze to vzít zpět. Ale zastavit to můžeš. Kdykoliv. A naučit se s tím žít. Ještě stále máš možnost volby, nezapomínej na to, Harry. Prosím.“

Díval se do jeho tváře plné rýh, plné lásky, do těch černých očích, ve kterých byl nov v pořádku a nikým neviděný.

Jako tolikrát předtím, duše moje, i tuhle volbu za mě učinili jiní. Když mi tě vzali. Jenže tentokrát s ní souhlasím. Nezaváhám, necouvnu. Ne proto, že bych nemohl.

Já nechci.

„Co třetí pečeť?“ otočil se k Poppy.

„Beránek zlomil pečeť třetí; hleď, zjevil se kůň černý, jeho jezdec s lidskou tváří nesl váhy a jeho jméno bylo Nedostatek,“ sdělila Poppy věcně. „Někteří ho označují i za Hladomor. Ale nemyslím, že bych byla tak trpělivá, abych některého nechala vyhladovět. Nedostatek rozšiřuje možnosti.“

„Čtvrtá?“ řekl Draco.

„A když zlomil čtvrtou pečeť, viděl jsem, kůň sinavý a jezdec na něm moudrý, jméno jeho byla Smrt. Ale tady se nemohou shodnout na barvě koně, je to tak půl na půl. Sinavý nebo zelený.“

„Zelená a smrt k sobě pasuje lépe. Tohle se zdá snadno splnitelné,“ prohodil Draco, přikývl si. „Pátá?“

„I zlomil pátou pečeť a já spatřil pod oltářem duše zavražděných, kteří k Beránkovi volali. Každému z nich bylo dáno bílé roucho s útěchou, ať vyčkají ještě krátký čas. Když otevřel pečeť šestou, Slunce zčernalo, Měsíc jako krev, a nebe zmizelo, mocní i otroci společně prosili o slitování. A když zlomil pečeť sedmou, nastalo ticho. A před Beránka předstoupilo sedm andělů a bylo jim dáno sedm polnic, aby zatroubili.“

„Nepřišel pak náhodou konec světa?“ zeptal se Harry.

Poppy se usmála, na chvíli vypadala zase jako to rozverné děvčátko, když se Severusem laškovala v Bradavicích.

„Záleží na tom?“

A Měsíc v novoluní na nebi oslnivě zářil jako květ bílé chryzantémy.

Ještě několikrát je minula hlídka, aniž by kterákoliv dala najevo, že o nich ví, Jonesovo Omen muselo být zatraceně silné.

Konečně stíny vyvrhly dvě postavy, v měňavém plášti s tváří jako starý lev, žlutohnědé vlasy, husté obočí, falešný Brousek, a zmatený mušketýr v ametystovém hábitu.

„Pane? Je tu snad někdo vážně zraněný?“ zašeptal Powell, nervózní tón i držení těla, ani trochu se mu nelíbilo být právě tady. Nebýt to sám ministr, nikdy by ho dovnitř nenásledoval. „Prosím? Mohl byste mi aspoň něco naznačit?“

Jones alias Brousek se zastavil.

„Ale jistě,“ přisvědčil, „co třeba Petrificus totalus?“

Zachytil ho těsně před pádem, navlékl mu kolem krku chryzantémový kámen, přehodil si muže přes rameno, přistoupil ke keři.

„Za mnou,“ a vstoupil.

Harry, Draco, Poppy v těsném závěsu, úzký průchod v magické bariéře se za nimi okamžitě uzavřel. Upíři skutečně kroužili podél hranic; lačností žhnoucí oči v papírově popelavých, vyhublých obličejích namířené k dobytku uprostřed. Ten jejich hlad byl téměř hmatatelný, vznášel se kolem nich jak horkost podél lampy, pohybovali se nezvučně, i z toho šel mráz po zádech. Mírně shrbení, nespouštěli pohled z tepajících žil na mohutných krcích. Možná ho i slyšeli, jak ten rudý proud chvátavě uhání tepnami a provokativně svádí.

„Můžete dýchat, pane Malfoyi,“ oznámil Jones znovu sám sebou, „mé Orbis privatus je stále funkční. Pana Powella jsem do něj též včlenil. Díky kameni nás zdejší osazenstvo nevnímá.“

„Taky mi tu není zrovna hej,“ stiskl Harry Dracovu dlaň, byla trochu zpocená.

Ale lhal. Jediné, co viděl, byl Powell.

Draco s křečovitým pousmáním pohodil hlavou, stisk mu oplatil. Zhluboka se nadechl. A zapřel se pohledem do ztuhlé postavy na Jonesově rameni, ametystový hábit se zlehýnka komíhal s každým krokem, Dracův výraz se vyprázdnil. Jako když vytáhnete špunt, odtokový kanálek s nenasytným bubláním spolyká kalnou vodu, zůstanou porcelánové stěny, pusto. A nekonečně trpělivé čekání, co je příště zaplní.

I Poppy byla pobledlá; jenže ne strachy. Doba ledová jí prostoupila rysy, rozpustilé děvčátko se ztratilo v závějích.

Šli za Jonesem, protáhl se obratně i se svým závažím mezi kroužícími lidskými sangvivory, zamířil kamsi ke středu. Nikdo si jich nevšímal, chryzantémy fungovaly.

Vlastně je to docela zvláštní, mihlo se Harrymu hlavou. Jak nikdo z nás o něm nezapochyboval. Ani na vteřinku jsme nezaváhali… Mrknul po Dracovi, po Poppy. Ne, nezaváhali. Některá spojenectví asi vznikají rychle a intenzivně.

Nebo to má co do činění s pocitem, že je toho už jen pramálo, na čem záleží.

Jones plácnutím odehnal jeden kus skotu, odsunul botou velký placatý kámen na zemi. Ležel tam zelený šál s pětilistými modrými kvítky.

Hořepníčky.

„Přišlo mi to…“ Jones se odmlčel, větu nedokončil. Jen krátce pohlédl k Harrymu, v očích cosi jako vzdálený závan jantaru, němého, ve ztuhlé pryskyřici zakletý smutek dávno zaniklých světů.

A Harry k němu poprvé nepocítil nenávist.

Říkají, že jsem nesmrtelná, zašeptala mu Lamie tenkrát před miliony lety, ale ne. To můj bratříček Žal, ten je věčný.

Teď, v této chvíli, měl Harry dojem, že tomu možná i malinko rozumí; když vám do vínku dají, že tu budete, co svět světem stojí, dívat se, jak všechno ostatní mizí, co zářilo, zpráchniví v ruinách, co bylo nesmírné, ztratí se v zapomnění… Asi nesmíte nic cítit. Jinak byste zešíleli.

Přesto v ní bylo cosi. Cosi titěrného, nesmělého, snad váhajícího, zda procitnout, samo sebe připustit. A byl to Severus, kdo to zažehl. Ne Harry. Došlo mu to, jakmile si znovu přehrál jejich objetí v domku.

Jistěže ty, pohlédl do milovaných vrásek v jeho tváři. Já se možná jako Vyvolený narodil. Ale to ty jsi byl srdcem v mojí hrudi. Možná probudíš i její?

„Přenášedlo,“ promluvil palatin konečně.

„Ta volba byla velmi… laskavá, pane Jonesi,“ řekla Poppy.

Draco mlčky kývnul.

„Jo,“ zachraptěl Harry. „A kam přesně nás hodí?“

Jantar zmizel, Jones byl zpátky.

„Kousek vedle. Ke ghúlům. Přeci ho nezabiji na svém území,“ zvlnil levé obočí.

Sklonili se k zemi, dotkli šálu, přemístili.

Objevili se v hromadě rozlámaných, roztříštěných úlomků bělostných kostí. I morek vysáli.

Co se týče potravy, jsou ghúlové zjevně praktičtí, nic nepřijde nazmar. Kůže, vnitřnosti, všechno bylo dočista pryč. Zůstaly rohy, kopyta, třísky kostí.

Vyzáblá stvoření se pohybovala všemi směry, lezla po čtyřech, hábity servané, svraštělá nahnědlá tkáň na nich visela, jen břicha měla vypouklá. Někteří ještě mezi zkaženými zuby přežvykovali a cumlali zbytky hostiny. Ukojení švábi v moc velké kůži.

„Ale fuj,“ hlesl Draco, neklidně poodstoupil, jeden se batolil přímo k němu, z úst mu viselo něco hodně podobného konci kravského ocasu.

Poppy podřepla, zkoumavě si prohlédla stvoření pěkně zblízka, z očí do očí. Vstala.

„Jestli v tomhle někdy bydlel člověk, odstěhoval se před stoletím.“

„Nenechte se zmýlit tím pokojem, stejně jako dokážou hladovět měsíce, jsou schopni spořádat najednou neskutečné množství,“ oznámil Jones, shodil Powella na zem. „Tohle klidně mohl být pouhý předkrm. Přesto mezi nimi jsme v největším bezpečí. Uhodnete, kdo ze selénitů tady je ten nejzkázonosnější?“

„Vlkodlaci,“ mínil Harry, s přitakáním Draca i Poppy. Lačnost upírů a spokojenost nažraných ghúlů sice nevyvolávaly dojem slunného domova, ale co se může vyrovnat krvelačné agresivitě a zběsilosti dlaků?

„Omyl,“ podotkl Jones suše. „Nejúspěšnější predátoři se vždy skrývají za zdánlivou křehkostí a zranitelností, a oběť, která jim do chřtánu kráčí dobrovolně, se těžko obrátí na útěk nebo začne bránit. Jsou to víly, samozřejmě. Mezi ně bych dnes nevstoupil ani obrostlý Kolombínou, kapsy plné chryzantémy. Jejich bariéru jsem osobně znásobil i lektvary, a přidal zvukpohlcující stěnu. Dá-li Merlin – a Panna s Matkou a Stařenou, které k jejich ženské podstatě hovoří nejhlasitěji – pak to vydrží. Nyní,“ shlédl k fialové soše u nohou, „myslím nastal čas na kapku svědectví. Pokud je nevinný, vymažu mu paměť, vrátíme se na pozice. A budeme vědět, na koho udeřit příště. Nuže, pane Pottere?“

Harry se ohlédl přes rameno.

Miluju tě, řekl Severusovi. Nechal se obejmout vějířky kolem černých očí; a divoce ignoroval jejich smutek.

„Sectum,“ vyslal k Powellovi, na jeho levé nehybné dlani se objevila stružka krve, klikatě stekla do trávy.

Tři páry pohledů mířící k němu.

Ghúlové strnuli, zavětřili. Začali se stáčet k nim.

Jones ranku zacelil, popadl Powella za nohy, odtáhl pryč, právě včas. Půda skropená čerstvou krví vzápětí nebyla vidět, obsypaná vychrtlými těly. Ghúlové hladově slízali kapičky, vzali to i se stébly, hrudkami země, všechno spolykali. Ještě vzniklou díru očichali a znovu v pokojné blaženosti pokračovali v batolení.

Harry měl v hrdle najednou sucho. Škrábavé, vyprahlé.

Před sebou nápis, žhavě vypálený na sítnici.

„Vinen,“ zachraptěl.

Po levém boku Poppy, po pravém Draca. Z obou cítil, co se jemu uvelebilo v útrobách.

Hněv, krystalicky čistý.

„Zlom druhou pečeť, Beránku.“

Který z nich to byl? Harry nevěděl. Bylo to jedno.

Bez vzpoury přijímám pochodeň Zkázy. Odpusť mi, lásko. Nevidím nic, co by se dalo ještě spasit.

Drunken Whaler - OST Dishonored

(miluju ji, jakmile jsem ji slyšela poprvé, věděla jsem, kam ji vložím)

Poppy ukázala malou lahvičku.

„Veritasérum. Kdybyste byl tak laskav, pane Jonesi, a umožnil mu mluvit?“

„Zajisté, madam,“ uvolnil částečně Petrificus.

Powell začal zdivočele kroutit hlavou, poulit bulvy, křičet. Víc dělat nemohl.

„Tiše, to nic,“ přiklekla k němu Poppy, pohladila ho po tváři, konejšivá, „jen se na něco zeptáme. Bude to dobré.“

Nalila mu obsah lahvičky na jazyk, Powell ho spolykal. Dost možná i uvítal chladivé svlažení jeho děsem žíznivých úst.

„Co chcete?! Pro Merlina dobrého, co po mně chcete?!“ zavřískal.

„Pověz, Damiane, kdepak jsi byl dvacátého čtvrtého listopadu devatenáct set devadesát sedm?“

„Cože?! Jak si mám…“ a hlas mu odumřel. Veritasérum začalo fungovat. Mozek taky.

„V práci,“ zaskřípěl. „Na ministerstvu.“

„Celý den, Damiane?“

„Ano… myslím… nevím… Merline.“

„Ah ano, správně,“ pokývala Poppy. „Už rozumíš. Byl jsi přítomen popravě Severuse Snapea?“

„Nnn… ne…“ zápolil, pot mu stékal v čůrcích po spánku, vsakoval se do mušketýrského kníru i límce ametystového hábitu; a samozřejmě prohrál.

„Nevím,“ vydechl sípavě.

Poppy mu otřela pot rukávem, něžně, téměř mateřským gestem.

„Což je stejné, jako bys řekl ano. Víš to, viď? Odstranil sis vzpomínky?“

„Já nevím!“ zaječel Powell.

„Co si pamatujete, pane Powelle?“ promluvil Jones. „Byl jste na ministerstvu, ošetřil raněné úředníky. Co první vás napadá, když si na tohle vzpomenete? Naprosto první myšlenka.“

A Powell řekl: „Osmý.“

Poppy zamračeně vzhlédla. Draco stál nehybně, dech trochu přerývaný. Harry ve své bílé místnosti; klidný, klidný. Protože tady neexistovaly věci jako morálka, naučené kodexy chování. Dobré, špatné. Jistěže ne. Tohle byl svět bez Severuse; tady bylo všechno jenom špatně.

Takže ať se tu právě nyní před ním a s ním dělo cokoliv, bylo to v pořádku.

„Zranění na ministerstvu byli tři. Osmá poprava, které se zúčastnil?“ uvažoval Jones nahlas.

„Ne,“ potřásla Poppy hlavou, „v záznamu jich má pět. Z toho jednu vloni.“

Harry. Tak – klidný.

„Poprav se vždy účastní sedm. Při téhle byl i osmý,“ sdělil.

Logické. Odchylka z normálu, mimořádná poprava; přidejte ještě jeden drobný, zdánlivě bezvýznamný extrém. A nezapomenete. Ačkoliv ani netušíte, co přesně si pamatujete.

„Kdo to byl? Kdo byl osmý?“ sklonila se Poppy zpět k Powellovi.

„Nevím. Nevzpomínám si. Vůbec nic nevím. Proboha, musel jsem, byl to rozkaz, já přeci o popravách nerozhoduji, byl to rozkaz, prosím!“

„Myslím, že víc se nedozvíme. Nyní je jasné, že si vzpomínky odstranili všichni. Potřebujeme seznam dobrovolníků. Snad nás některý dovede k tomu osmému. Osobně velmi pochybuji nad tím, kdo se zdánlivě nabízí. Brousek by na to neměl odvahu.“

„Ne,“ přitakal Harry. „Jen ten rozkaz posvětil. Odstranil si taky vzpomínky, Jonesi?“

„O vašich schopnostech nitrozpytu se víc než jen šušká v kuloárech. Brousek by nikdy neriskoval setkání s vámi, kdyby hrozilo, že by sám sebe usvědčil. Ověřil jsem to; ač to rozhodně nebylo nijak snadné.“

„Pak je to tedy vše,“ prohlásila Poppy. „Děkuji za spolupráci, Damiane. Silencio.“

Rozhlédla se po kolébajících stvořeních všude kolem nich.

„Damiane? Bude to jen chvilka. Mysli na to, jak požehnaně milosrdná k tobě smrt přichází; na rozdíl od té, do které jsi uvrhnul mého Severuse.“

A stáhla mu z krku chryzantémový kámen. Několikrát seslala Sectum. Odstoupila.

„Pane Jonesi, je tohle dostatečná motivace?“

„Ano,“ kývl tiše. „Myslím, že ano, madam.“

Dívala se. Jak ho obsypali jako houf kobylek, jak ho zaživa požírali, kus po kousku, trhali a okusovali, zatímco on mohl jen neslyšně ječet a mrkat, slzet, lapat po dechu, krvácet, pomalu umírat.

Dívala se a plakala. Jen tak mlčky, němě. Beze zvuku. Bez hnutí.

Ne pro člověka Damiana Powella, který měl své sny a cíle, a které se už nikdy nevyplní. …No, možná trochu.

Plakala pro sebe, svou lékouzelnickou přísahu. Pro Harryho, pro Draca. Pro Albuse. Pro Severuse.

Pro svět, který mohl být a nikdy nebude.

Dívali se všichni.

Trvalo to deset, možná patnáct minut. Hromádka rozžvýkaných kostí, potrhané cáry látky, jejíž barvu bys už nepoznal.

„Pět zbývá.“

„A pro vítěze bonus navíc.“

„Zdá se, Poppy,“ pronesl Draco lehce vzdáleně, „že nám pečetě nebudou stačit.“

Nechali se Jonesem vyvést z oblasti, Omen je ochránilo před bystrozorskou hlídkou. Přesunuli se k palatinské zóně. Uvnitř bylo ticho, ani jediné zabučení, i upíři už podlehli volání hladu.

„Omlouvám se, Harry,“ zašeptala Poppy. „Asi jsi chtěl být první, ale čekala jsem tak dlouho…“

„Ne,“ zadržel ji. „To je v pořádku. Powell patřil vám, Poppy. Vy jste ho našla. Je to v pořádku.“

Natáhla se po něm, sevřela v objetí.

„Jak se cítíte, Poppy?“ zeptal se. Snad se mu podařilo zamaskovat všechny obavy.

„Doufala jsem, že se mi uleví,“ hlesla. „Měla jsem strach, že budu zděšená, sama ze sebe… ale nejsem. Udělala jsem hroznou věc, Harry. On udělal horší; vydal našeho Severuse věčné bolesti jen kvůli rozkazu. A nás všechny s ním. Necítím lítost. Necítím už vůbec nic.“

Harry stiskl Poppy víc. Trochu ji zahřát, zdála se ledová. Jen maličko rozehřát, někde v těch závějích bylo děvčátko, které Severuse umělo rozesmát; nechtěl, aby zmizelo navěky. Severus by to nechtěl.

„To je v pořádku, Poppy,“ šeptal jí do prošedivělých vlasů, „Severus je tady, hned za vámi. Nechce, abychom tohle dělali. Ale právě nyní je moc, moc vděčný za vaši lásku.“

„To řekl?“

„Severus?“ užasl Harry. „Nikdy. Jenže já umím číst v jeho očích,“ mrknul.

Podařilo se mu vykouzlit u ní droboučký záchvěv úsměvu, jen takový nepatrný paprsek; snad dosáhne k těm závějím, propustí děvčátko Poppy z ledového zajetí…

Pustila ho. Pevně kývla.

„Ještě máme práci. A zvládneme ji.“

Ukročila, obejmula Draca.

„Závidím vám, Poppy,“ špitnul jí do vlasů, „a… děkuji.“

Na okamžik stiskla víčka. Odtáhla se, sveřepě nasadila odhodlaný výraz.

„Příště se budu dívat já,“ oznámila.

Jones Poppy vyprovodil k bráně, podařilo se mu propašovat ji nepozorovaně mezi klimbající lékouzelníky. Vrátil se k Harrymu a Dracovi.

„Zruším Omen, bude záhodno, aby nás občas někdo spatřil.“

Včlenili se mezi palatinské hlídky, obcházeli upírské území. Na křižovatce s kruhovým pláckem zeleně uprostřed jednou potkali Pastorka. Shepparda dvakrát. Oběma zamávali.

Monotónním tempem kráčeli, písek skřípal pod podrážkami, za křovím šustili upíři. Měsíc zářil. Mlčeli. Někdy během třetího okruhu si Harry uvědomil, že jdou s Dracem tak těsně u sebe, až se dotýkají. Asi to potřebovali. Draco v pořádku nebyl.

Harry svým způsobem také ne. Cítil se obluzený, omámený. Vzdálený. Bylo to příjemné. Bylo to děsivé. Překročil břeh, vstoupil do řeky. Věděl to. Vnímal, jak se v něm něco mění. Bolelo to, svíralo, pálilo…

„Pocit viny,“ promluvil Severus suše, „tak se tomu říká. Věř mi. Poznám ho, když ho vidím.“

Myslíš? Harry seděl ve své bílé místnosti, zadumaně naklonil hlavu do strany. Nejsem si jistý. Bude v tom něco víc, Severusi.

„Jistěže; nenávist. Ta umí člověka pozřít, změnit k nepoznání.“

Tohle přeci není jen o pomstě a slepém vzteku. Lásko, ty jsi za své viny zaplatil stokrát. Za každičkou z nich. Nepoznal jsem spravedlivějšího a krutějšího soudce, než jsi byl sám sobě právě ty. Ale to, co ti udělali; a mně, Dracovi, Poppy, Albusovi, tolika dalším, copak to bylo správné? Jen proto, že zabili tebe, se mnou nesouhlasíš? Co bys dělal ty na mém místě?!

Severus kráčel před ním, v naprostém bezvětří jeho černý hábit majestátné vlál; tohle prostě dokázal jen on.

„Všechny bych zabil. A ty to víš,“ řekl. „Ale ty nejsi já. Nejsi, štěňátko moje… To přeci nejsi.“

Severusi, hlesl Harry. Prosím. Moc prosím. Nebuď smutný.

Severus se po něm ohlédl. A černé oči zjihly, vrásky ve tváři změkly, rty mu zvlnil ten tajný, vnitřní úsměv, který vždy patřil jen Harrymu.

„Pro tebe se naučím nebýt. Jen se nenech pohltit temnotou.“

Odvrátil se, šel dál, ruce složené za zády, a nezanechával za sebou stopy.

„Nu, a pokud se ti to nepodaří… Já nejsem Albus. Jsem černobílý. Takže tě můžu milovat takového, kým zrovna jsi.“

Pátý okruh. Když konečně Draco promluvil.

„Dobrá. Já to přiznám. Bylo to strašný,“ řekl. Polkl. „A udělal bych to znovu.“

Harry natáhl paži, vzal Draca kolem ramen, přitiskl bokem k sobě.

„Vždyť já vím,“ zašeptal mu něžně do vlasů a bylo to skoro jako políbení.

„Jonesi, jaké bude vysvětlení? Máte něco vymyšlené?“

„Prosím?“ mrknul Jones, stočil k nim panenky. „Omlouvám se, chvíli jsem nevnímal. Přemýšlím nad seznamem, jak se k němu dostat.“

Harry mu věnoval skeptický pohled.

„Vypusťte hady,“ utrousil.

„I to je pochopitelně řešení; krajní, pokud byste dovolil. Prozatím se mi v mysli zvolna líhne myšlenka… Stát.“

Zasekl se na místě, jako by vrostl do půdy.

„Slyšíte to?“

Draco s Harrym se na sebe nejistě podívali. A potom to uslyšeli taky.

Víly slabounce zpívaly.

„Jejich ochrany se hroutí,“ oznámil Jones. „Pánové? Víte, čím se vlkodlaci, upíři a ghúlové od nás liší, vyjma zjevného?“

„Mají extrémně citlivý sluch,“ sdělil Draco jaksi apaticky.

„Přesně tak. Ony to ví. Cítí je. A volají. Tohle bariéry nevydrží. Padnou všechny.“

„Půjdou po vílách nebo ony po nich?“ zeptal se Harry.

„Velmi dobrá otázka. Jaké touhy mají? Ghúlové, vlkodlaci, upíři? Víly? Jejich touhou je hlad. Sex nebo žrádlo, když na to přijde, pro ně je to jedno a totéž. Povraždí se navzájem i všechny, co jim vejdou do cesty.“

Draco se díval kamsi, sivé zorničky větší než obvykle.

Harry zvolna vydechl.

„Jsou tu všichni. Ne? Palatini, likvidátoři, bystrozoři. Úplně všichni. Tak proč to dnes neskončit?“

„Lupin,“ vyslovil Draco. To bylo všechno. Víc neřekl nic.

„A ten osmý?“ zeptal se Jones.

Harry se pomalu, mělce nadechl.

„A jméno jeho byla Válka,“ zašuměl; nepřítomný, cítil se lehký. Konec byl na dosah, už napřahoval dlaň; pojď, dokonči svou práci a můžeš jít spát, už žádné trápení, jen věčný klid a nevědomí. Pověz –

nebylo by to pěkné?

Dracova dlaň, trochu chladná, trochu hřejivá. Sevřel Harryho prsty.

„Řekni. A půjdu s tebou kamkoliv.“

Nepříjemně rušivé zvuky; dusavé kroky, ze stínů se vyřítil Pastorek se Sheppardem.

„Štíty se bortí,“ vyštěkl Pastorek, pohled vyděšený. „Naši lidi…“

Sheppard zašeptal: „Cassidyová.“ Štěrk podivně vlhký.

Jenže tu byly ještě jedny oči. Ty, které neexistovaly; a do těch jediných Harry hleděl.

Sametové, moudré. Laskavé.

„Vzpomínáš na zásnubní tanec démoniků, Harry? Jak nádherný ti přišel. V tu noc, v té chvíli, kdy jsi myslel, že nejkrásnější jsi už prožil? Krása stále existuje. Stále tu je láska. Není pryč. Nezmizela jen pro to, že ty ji nevidíš. Zkus si na chvíli, jen maličkou chvíli, půjčit oči někoho jiného. Kvůli mně. Mohl bys?“

…Cokoliv.

Harry si vybral Sheppardovy.

Stál prostě naproti.

„Mám nápad,“ řekl. „Ale nevím, jestli bude fungovat, nikdy jsem to nezkoušel. A taky nevím,“ vzhlédl k Sheppardovi, „jestli pak dokážu tu knihu otevřít.“

„K čertu s tím,“ zachraptěl Amador Sheppard. „Udělejte to. Ať je to cokoliv. Hned.“

„Dobře,“ kývl Harry. „Stáhněte své lidi. Zkusím na všechny oblasti zvlášť vložit Berithův plášť, nechci, aby se mi v tom pomíchali. Nepropustí ani fyzické tělo, ani magii. Prioritou budou víly. Hned potom vlkodlaci, třetí upíři. Pokud nebudu mít dost síly, vaši lidé se budou muset postarat o ghúly.“

Z hůlek velitelů vytryskly paprsky, dýchavičně se rozletěly všemi směry, různobarevné.

Ústup, za bránu, okamžitě.

Těžký dusot stovek bot, chvátaly k východu.

„Pane Malfoyi, měl byste…“ začal Pastorek. Nedokončil.

„Zůstávám s Harrym,“ oznámil Draco klidně.

„Já ho potřebuju, Kingsley,“ pronesl Harry současně. „Vyvolám veškerou svou magii. Draco je moje kotva. Zůstává.“

Jones se Sheppardem nenamítali nic, Pastorek to zjevně pustil z hlavy, měl jiné starosti. Každý z velitelů vlastní magií posílil praskající bariéry, sledoval úprk svých lidí.

„Moji pryč,“ vyhrknul Sheppard jako první.

„Také,“ dýchl Pastorek.

„Poslední – teď,“ řekl Jones.

Všichni tři uzamkli bránu, utěsnili ústředí, odřízli od okolního světa.

„Můžete, pane Pottere.“

„Připojím se, bude-li třeba, Maličký.“

Harry zavřel oči. Mírně rozpažil.

A otevřel se, každičkou komůrku, každičkou skulinku sebe, každý kout, projel jím užaslý pocit, jak sevřený, stísněný vždycky byl a vůbec si to neuvědomoval, až do téhle chvíle; kdy padl poslední z okovů a pout. Magie z něj vyšla jako mocná vlna, horké vydechnutí, pára, jež se prorvala zemským povrchem, konečně svobodná; dravě se nadechla, zalila svět.

Obkroužila oblast víl, spojila se, slila dohromady v bíločernofialovou bublinu, odřízla a spěchala dál, k vlkodlakům, druhá bublina, bylo to tak snadné, nemusel se soustředit, splynul s ní, stal se svou vlastní mocí, uzavřel v ochranném kruhu upíry, ghúly. A pak už jen stál a vnímal.

Jak se jich dotýká, jednotlivých bytostí uvnitř něj, jak na jeho hranice útočí jejich hlad, tak marný, touhy, tak bezvýznamné, Harry se cítil nezměrný, nehmotný. Byl to závratný pocit. Jen tak být, cítit všechny a všechno – a k ničemu nepatřit.

Jaké by to asi bylo se rozpustit, jít dál, dotknout se kohokoliv? Pojmout je do sebe, vždyť nebyli ničím, jen chutí, dojmem, snad barvou, nebylo by krásné je pohltit, učinit svou součástí?

Uniknout bolesti, nikdy se nevrátit do zajetí těla?

Nebylo, šeptala vůně bylinek, Draco těsně za ním, paže ovinuté kolem Harryho hrudníku, neodcházej. Něco jsi mi slíbil.

Harry silou vůle přetočil tvář, zabořil ji do Dracova hrdla. Víc; potřeboval víc té vůně! Víc jeho síly.

Připomínala mu, kým je. Co slíbil. Proč se narodil.

Aby miloval Severuse.

A k tomu bolest patřila už neoddělitelně. Nesměl se jí vzdát.

Požehnaný chlad se mu stulil kolem srdce, vzpomínka ze všech nejvěrnější.

Ach, duše moje, mrtvé moje srdce, vidíš? Jsem silný. Jsem mocný. Přesně, jak jsi tušil.

…Nevidíš. Jak bys mohl? Tak k čemu to je…

„Vždyť já se dívám, Harry. Celým svým životem i smrtí se na tebe dívám; oči by mi nestačily.“

Harry stál, Draco ho drtivě objímal. Vlkodlaci vyli, upíři hrdelně vrčeli, od ghúlů se ozývaly čenichavé, hrabavé zvuky. Víly vroucně zpívaly.

Potom, někdy, snad o hodinu, dvě nebo tři později, čas byl bezvýznamný, nastalo ticho, pokoj a mír. Svět mimo oblast, plný zlodobráků a dobrozláků, nerušeně spal, noc pomalu odcházela vláčná, vyprovázená blednoucím svitem Měsíce a tesknou vůní bílých květin.

První propustil upíry, denní světlo jim prý nedělá dobře na pleť. Po rychlé kontrole ze strany bystrozorů a lékouzelníků jim bylo dovoleno se přemístit domů. Další přišli na řadu ghúlové, ti se rozdělili do skupin či smeček a pomocí přenášedel vrátili do svých působišť. Následovali vlkodlaci; Remus Lupin byl mezi nimi, teď už to Harry věděl. Cítil ho. Vnímal. Stejně jako kohokoliv jiného, všechny by dokázal rozeznat.

Kontrola, několik ošetření a povolený odchod.

A poslední bariéra padla, odhalila pohled na víly. Spaly.

Magie se mu vracela do těla, Harry si začal neochotně zvykat na ohraničenost sebe, tak nepohodlné, tak svírající. Nedostatečné. A malé. Až měl problémy s chůzí, vnímáním dění kolem.

Musel se o Draca opřít, nechal se dovést k bílému stanu. Zbyli tu jen lékouzelníci ústředí, ostatní se museli vrátit do nemocnic nebo domů, stejně už nebyli zapotřebí. Madam Pomfreyová tu pochopitelně zůstala.

Začala do Harryho lít jeden lektvar za druhým, nebránil se. Svou špatnou náladu nad malostí těla vysvětlil vyčerpáním, takže těžko mohl něco namítat. Ale vyčerpaný nebyl. Ani trochu.

Byl otrávený. Jako kdyby po vás chtěli, abyste zkusili namalovat obraz, vy vzali poprvé do ruky štětec a stvořili mistrovské dílo. Načež vám zakážou se štětce ještě někdy dotknout. To by otrávilo každého, no ne?

„Berte to jako složení přijímacího testu, Pottere,“ pronesl Sheppard, jakmile se situace uklidnila, ústředí téměř vyprázdnilo. Což bylo skoro vtipné, když se tu míhaly stovky rudých, šedých i měňavých hábitů a vám místo přišlo poloprázdné. „Jděte domů, vyspěte se, ale vás, Malfoyi, chci v poledne zpět. Zásoba lektvarů je téměř pryč, vás čeká práce.“ Hodil po nich dva šedé hábity. „Ať už nikdy nevidím tu rudou.“

„Rozkaz, pane,“ chytil je Draco oba, „budu tady přesně v poledne.“

Ospale úsměvné víly se přemisťovaly samy. Cassidyová zůstala. V bílém stanu kousek od Harryho upíjela Posilňující lektvar, naslouchala hlášení od svých kolegů. Vypadala rozpačitě. Poněkud slabé na někoho, kdo se celou noc snažil vyprovokovat už tak dost nepříčetné bytosti ke krveprolití.

Ale co, Harry ji nesoudil. Stejně jako Remuse; někdo je bezmocný proti vůli Měsíce, jiný proti vůli Mistrů popravčích. Hm, ne, dnes se kamením házet nebude.

Sheppard působil zase jako obvykle, štěrkovny suché a doplněné, tu a tam po někom hodil své dvě tuny, asi aby nevyšel ze cviku; a tu a tam se pozastavil u Cassidyové.

I jeho se Harry předtím dotýkal. Prošel jím, poznal ho. Tu nesmírnou sílu vůle, zatvrzelé odhodlání, vztek pevně držený na uzdě a stále se vzpínající. Jediné měkké místo v něm obsadila Theoline Cassidyová. Sheppard ji obdivoval. Ale pokud ji miloval, byla to spíš láska otcovská, toužil ji chránit a dívat se, jak roste, kráčí životem, chytrá, odvážná a rozesmátá. Kdo by to do našeho kamenného Zlobra řekl?

Taky v něm našel strach. Z něj, z Harryho. Stejný jako u Pastorka. Oba se tomu pocitu sveřepě bránili. Asi se jim nemohl divit. Ne, vlastně se nedivil.

Plachtovina vchodu se rozhalila, vstoupil Pastorek. Žíznivě vypil Posilňující lektvar, usedl na jedno z volných lůžek.

„Máme problém,“ řekl. Rozevřel levou dlaň, ležel na ní ožužlaný proužek ametystové látky. „Tohle jsme našli na našem území. Teď jsem si to ověřil, jeden z ministerských lékouzelníků chybí. Damian Powell. Jeho kolega Virgil Ellgood ho viděl naposledy po prvním uzavření brány, šel si lehnout. Během vyhlášení poplachu, před ním ani později ho už nepotkal. Hlídka mi potvrdila, že domů nebo na ministerstvo neodešel.“ Zadíval se na cár látky. „Napadá vás to samé, co mě?“ pronesl trudně.

„Jistě. Že je nezvěstný,“ pravil Jones nevzrušeně.

„Powell, Powell, to mi něco říká,“ mumlal Sheppard. „Nafoukaný hnidopich s francouzským knírem?“

„Velmi trefné, Amadore,“ přitakal Jones.

„Pamatuju si ho, na začátku se hodně motal kolem ghúlů, neustále si něco zapisoval, jako by je studoval,“ vzpomínal Pastorek nešťastně.

„Nemyslím, že by si je oblíbil natolik, aby jim daroval svůj hábit,“ poznamenal Jones.

„Nejspíš, když začali padat ochrany, zpanikařil,“ prohodil Sheppard.

„Takovým způsobem, aby místo do bezpečí vběhl přímo do pasti?“ namítl Pastorek sarkasticky.

„Viděl jsem lidi dělat mnohem podivnější věci,“ pokrčil vrchní likvidátor rameny.

„Takže ho sežrali,“ věnoval Pastorek kousku hábitu další zdrcující pohled.

„Našli jste nějaký důkaz?“ zeptal se Jones.

Pastorek potřásl hlavou.

„Rozžvýkané třísky kostí, úplně na cimprcampr, nic většího než malíček. Kromě kopyt a rohů. Detekční kouzla neobjevila jediný zbyteček masa, kapku krve, ať už lidské nebo zvířecí. A jelikož všechno pokrývá Potterova magie, jsme pro další pátrání slepí, nedokážeme ani z těch titěrných pozůstatků určit, komu nebo čemu patřily, genemagický kód je dokonale zničený.“

Jones pokrčil rameny.

„Mně to výraz nezvěstný poměrně vystihuje. Ale pokud na tom trváte, klidně dejte do hlášení sežraný, Kingsley.“

„Taky bych to uzavřel,“ přitakal Sheppard, „naši lidé jsou unavení, přece je nechcete nechat hledat někoho, o kom víceméně víme, že je roztroušený v mnoha žaludcích? Upřímně, jestli tohle je jediná újma dnešní noci, jsem s tím spokojený. Ministerské nikdo nemusí.“ A kdoví proč se přitom podíval na Jonese. „Tedy, zjevně nikdo kromě ghúlů.“

„Proč ten hňup nevběhl k vlkodlakům? Nebo upírům? Proč to muselo být zrovna ke mně?!“

Sheppard se s Jonesem na sebe zadívali.

„Měli bychom se mu za to omluvit?“ zdvihl Jones obočí. Svorně potřásli hlavou.

„Nezvěstný je fajn, Kingsley,“ poplácal ho Sheppard kamennou tlapou po zádech. Vyrazil zkontrolovat Cassidyovou, jestli během uplynulých deseti minut něco nezbytného nepotřebovala.

„To není vaše chyba, Kingsley,“ podala mu Poppy Uklidňující lektvar, „chráníte nás proti monstrům a lidským zrůdám. Ale ani ti nejlepší nás nedokážou ochránit před vlastními chybami a jejich následky. Jděte si odpočinout.“

„Co bych si bez vás počal, Poppy?“ pousmál se Pastorek vděčně, lektvar vypil. Látku strčil do kapsy. „Prohlásím ho za nezvěstného. Pokud se do šesti měsíců nikde neobjeví – a on se neobjeví,“ podotkl poraženecky, „změní status na zemřelý.“

„Na pohřby zásadně nechodím. Ale zašlu mu květiny. Myslím, kytice bílých chryzantém by byla vhodná,“ prohodila malá dáma, ve stanu bylo dusno, rozepnula vrchní knoflíčky svého lékouzelnického bystrozorského hábitu. Kolem krku měla ovázaný zelený šál s modrými kvítky.

Pastorek se na ni usmál podruhé. A opět si povzdechl.

„Oni mi sežrali celý trávník. Doslova.“ Potřásl hlavou. Vstal, pokynul všem, odešel.

Bylo až zábavné, jak se za celou dobu nikdo z vrchních velitelů nepodíval Harryho směrem. A to seděl metr od nich, opřený o Draca.

Jones seslal na jejich malý kroužek Orbis.

„Tak. To bychom měli,“ pronesl Draco tlumeně.

„Skoro děsivé, jak to šlo hladce,“ zkonstatoval Harry.

„Já si nestěžuji,“ podotkla Poppy.

„Ne tolik zábavné jako v Ardaře, ale vyloženě nudné to nebylo,“ poznamenal Jones stoicky.

Jeho poznámka vyvolala u těch dvou skryté, tajně pobavené úsměvy; situace potřebovala odlehčit, Harry to z nich intenzivně vnímal.

„Sociopat,“ pronesl.

„Ale výkonný,“ řekl Draco.

„A není lakomý,“ řekla Poppy.

„Pozor, je to nakažlivé,“ mrknul Jones jedním okem. „Jdu zjistit, zda se mi nepodaří získat trochu krve od McGinleyho, mého palatina s krátkodobou amnézií, dnešní noc přímo sváděla k drobným poraněním.“

„Já pár vzorků mám,“ dotkla se Poppy své hluboké kapsy. „A do konce nějaké další jistě získám.“

„Říkal jsem; je to nakažlivé,“ sklonil Jones hlavu na výraz respektu. Než stan opustil, zastavil se krátce u vchodu, ohlédl. „Ten šál vám sluší, madam.“

Skoro, téměř skoro jako by její líčka letmo pohladil závan ruměnce. Ale třeba šlo jen o odraz jedné z dohořívajících loučí.

Poppy se obrátila k mladíkům, opět rázná.

„Vy dva byste si měli jít domů odpočinout. Bylo velmi působivé, co jsi dokázal, Harry. Myslím, že Brouskovy noci budou odedneška ještě horší. Mezi ministerskými lékouzelníky se šeptá, že je už závislý na Bezesném a Hlubokém spánku, právě pro něj vyrábí speciální variantu Tekuté mdloby. Poslední možností bude lektvar Umělé kóma.“

„Ach, Julie, v oku tvém jest větší nebezpečí, než v otráveném ostří vraha meči,“ zarecitoval Draco.

„Nikdo ještě nenavrhnul Věčný spánek? Já bych hlasoval. A co se týče tebe – Romeo, ty hadí srdce, kvítím pokryté, copak bydlel kdy drak v jeskyni tak rozmilé?“

Poppy k nim pohlédla, v oku se jí mihla jiskra.

„Co přejeme si, se občas stává; a vrah je ten, kdo vrahům milost dává.“

„Eskalus, kníže veronský?“ zbystřil Draco.

Poppy přikývla, vzala každého za jednu ruku, vytáhla na nohy.

„Už jděte. Soumrak smíru přineslo nám ráno, pro žalost slunce svoje zraky skrývá, o smutných věcech ještě bude rokováno; určit, komu milost a koho ztrestat zbývá.“

Harry se letmo zastavil na svém ostrově, v monolitu, vyzvedl Necronomicon.

„Harry, prosím. Nechoď. Neodcházej. Neber tu knihu. Já tě žádám,“ zastavil ho Albus na hranicích. „Ještě není pozdě.“

Harry se na něj usmál.

„Už dva roky je pozdě, Albusi.“ Zavrtěl hlavou, zasmál se. „Víš, co je hezké? Že některé věci se nemění. Stále chceš zachraňovat svět. Nikdy tě nenapadlo, že svět prostě zachránit nejde? A svým způsobem je lhostejné, co ty nebo já uděláme. Dál se bude kutálet, lhostejný k čemukoliv. Svět je divné místo, Albusi. Moc divné.“

„Není na nás, abychom ho soudili.“

„Já vím,“ přikývl Harry. „To on bude soudit nás. A pak na nás zapomene.“

Pokrčil rameny. Přemístil se. Domů. K Dracovi.

Našel ho v kuchyni nad šálkem stydnoucího čaje. Harry k němu došel, cestou natáhl ruku, dveře jeho pokoje se otevřely, černý šlahoun od něj převzal knihu, obalil ji v sobě, stáhl se zpět do úkrytu. Dveře se zavřely.

„Uvařil jsem i tobě,“ kývnul Draco k lince.

„Díky,“ přivolal si Harry druhý šálek, na oba seslal ohřívací kouzlo, místností se rozlinula přívětivá vůně čajových snítek, aroma domku, ve kterém Severus žije, míchá své lektvary, čte knihy, hledí do plamenů v krbu…

„Pozdravuje tě Uršula. A Albus, samozřejmě. Chtěl jsem původně přinést i svého mazlíčka, Obludu; je to dvacetinohý pavouk. Jenže Uršula ho za těch pár dní strašně rozmazlila, krmí ho rybami a kdo ví čím ještě. Myslím, že mu brzy narostou žábry.“

„Dvacetinohý pavouk s žábrami? Vyřiď prosím Uršule mé vroucí poděkování. Ačkoliv Lenka by byla určitě nadšená, docela jistě by věděla, co je za druh. To mi připomíná, přišla od ní sova. Ještě zůstává v Bradavicích, bouřka se rozrostla i na Prasinky a ostatní nejbližší městečka. Slyšel jsi někdy o žároplaších? Prý oni nejspíš mohou za migraci vodních dryád.“

„Neslyšel. Což mě nepřekvapuje. Hlavně, že Lenka v tom má jasno. Ona to vyřeší. Brzy,“ pousmál se.

Draco v neurčitém pohybu pokynul hlavou.

„Jsem rád, že tu právě není,“ pronesl. „Harry? Zabili jsme člověka.“

Harry vzal hrnek do dlaní, příjemně hřál.

„Technicky vzato ho zabili ghúlové.“

Draco se na něj zahleděl.

„Tohle si říkáš?“

Harry se napil, čaj hřejivě protekl tělem, uhnízdil se v žaludku.

„Ne,“ potřásl hlavou. „Zabili jsme ho my. Trápí tě svědomí?“

Draco sledoval svůj šálek. Nejspíš znovu vystydne.

„Jaký je rozdíl mezi trestem a pomstou, Harry?“

„Podle mého je pomsta jen jiný výraz pro trest,“ pronesl Harry pomalu, přemýšlivě. „Obojí přichází po něčem zlém, něčem, co bolí. A protože by to byl nekonečný kruh nenávisti, svěřili jsme vykonání spravedlnosti do rukou zákonů, jejich rozhodnutí určili jako definitivní. Jenže co když tě nakonec právě ty zákony zradí a nechají zlo nepotrestané? Co zbyde pak?“

Draco vzal svůj šálek.

„Pocit bezmoci,“ řekl, napil se. „A stonásobný vztek. Horší, než by kdy mohl být jejich trest.“

„Také myslím.“

„…Děláme dobře?“

Harry pokrčil rameny.

„Oba víme, že ať už tu je nebo není, Severus s tím nesouhlasí. Ale je to naše volba, ne jeho. Severus za své chyby zaplatil dávno. To, k čemu ho odsoudili, nebylo správné. A zůstalo to nepotrestané. My je potrestáme. A potom, bratříčku, přijde řada na nás. Ale s tím počítáme, ne?“ prohodil jemně.

„Ano,“ kývl Draco pevně. „Takhle je to v pořádku. Ano.“

Harry se natáhl přes stůl, vzal do dlaní jeho ruku. Byla chladná, skoro Severusovým způsobem.

„Nemusíš to dělat. Draco, nemusíš. Nemusíš být při tom.“

Bledé prsty mu sklouzly po polštářcích dlaně, propletly se s jeho, Draco ho pevně sevřel.

„Ale já chci. Chci stát po tvém boku. Přivedl jsem tě. Byl to můj nápad. Moje přání. A stále je. Že je na konci toho všeho smrt mě neděsí. Víš, z čeho mám strach?“ ztlumil hlas, nějak samovolně, jako když nechceme zlé věci přivolávat. „Z toho, jak se na mě Lenka podívá, až to zjistí. Je to hloupé?“

„Jistěže ne,“ usmál se Harry, „taky se neustále děsím Severusovy reakce. Ostatní jsou mi lhostejní.“

„Chce se mi brečet,“ oznámil Draco vzdáleně. Téměř neslyšně. Jako by byl jen vlastním odrazem v zrcadle. Takového ho nikdy neviděl.

Harry vstal, vytáhl ho s sebou, setkali se vpůli cesty. Obemkli v náručí. Harry Draca objal, schoval v sobě, přivinul se k jeho kůži a bylinkové vůni. Směšné, jak si mohl kdy myslet, že je Severus nepříjemný a nechutný, když všichni Mistři lektvarů tak nádherně voní?

„A povíš mi proč?“ zašeptal do platinových pramínků, vklouzl do nich prsty, přitiskl si Dracovu tvář k rameni.

„Pro Poppy,“ promluvil Draco stísněným hlasem. „Dnes jsem uviděl, že taky už umřela. Byla to úžasná žena. Laskavá. Usměvavá. Někdo by pro takové lidi plakat měl.“

„Bratříčku,“ sevřel ho Harry pevněji, zjistil, že se s ním kolébá, polehoučku. Někdy úžas a obdiv k drahým lidem skoro bolí, taková ta vteřina uvědomění si, ačkoliv to víme – jak jsou výjimeční. Krásní. „Plakej. Plakej i za mě, prosím. Já to už asi neumím.“

„Také jsem myslel, že jsem to zapomněl,“ hlesl mu Draco do ramene.

Ale nezapomněl; v něm ještě stále láska bydlela. Díky Lence, pošetilé, bláznivé, nádherné Lence.

„I Poppy tam plakala,“ zašeptal Harry a pohupoval se v bocích, ššt, to nic; zatímco mu látka na rameni vlhla tichými slzami. „Jsem moc rád, že vás dva mám. Když pláčete vy dva, necítím se tak provinile, že já nemůžu.“

„…Stahuju tě, Harry? To já tě k tomuhle donutil. Stahuju tě dolů?“

„Jsi přesně to, co jsem řekl. Má kotva. Bezpečnostní lano. Ty a Severus ve mně udržujete to poslední dobré, co ve mně ještě dýchá. Kdybys mě dnes nedržel… mohl jsem je tam všechny zabít. Úplně všechny. A nejen je. Cítil jsem jejich srdce, jejich tep, každičkého z nich. Mohl jsem ten rytmus kdykoliv zastavit.“ Sklonil se níž, skryl obličej do jeho vlasů v barvě bílého zlata. „A já to udělat chtěl. Ale ty jsi mě držel. A tak jsem to neudělal. Děkuju.“

„O čem to mluvíš?“ odtáhl se Draco, drtivě mu zatnul prsty do těla. „Všechno v tobě je dobré. Ty jsi láska. Láska k Severusovi. Ke mně. K Poppy, k Lence, k Bradavicím, k tomu, co bylo; ani v Albusovi nebylo tolik čistého dobra a Merlin ví, jak moc jsem ho měl rád a obdivoval. Jen… jsi láska, co trpí. Láska, kterou nikdy neměli rozdělit. Narušilo to rovnováhu.“

„Lháři,“ pousmál se Harry. Zvedl ruku, otřel mu tváře. „Podíval jsem se do zrcadla. Moje oči. Zase se změnily. Ráno tam byly jen dva paprsky. Teď mám v každém oku šest.“

„Ano,“ kývl Draco klidně, „já vím.“

„Draco. Jednoho dne budou rudé docela.“

„Ano. A v ten den budu stát vedle tebe.“

Harry musel stisknout rty. Trochu se zachvěly. Jeho bílá místnost získávala maličko jiný odstín. Asi jako světlounká holubičí šeď; to se tak někdy stane. Že lidé překročí hranice vašeho Já a stanou se vaší součástí. Možná malinkou. Možná stěží znatelnou. Ale ta stopa ve vás zůstane a vy zůstanete s ní.

Odkašlal si.

„Jdi si lehnout. Sheppard si na tebe vymyslí určitě spoustu nesmyslných lektvarů, bez kterých by se klidně obešli.“

Draco přimhouřil víčka.

„Což zvládnu s jednou rukou za zády.“

„O tom vůbec nepochybuju, nedej Merline. Ale mám takový nepříjemný pocit, že nás má v plánu rozdělit, tebe zavře v laboratoři a mě bude posílat do terénu.“

„Mám stejný dojem. Nápad?“

„Přesvědčím ho, že to je špatné rozhodnutí,“ mrknul Harry. „Něco vymyslím.“

„A dáš mi vědět předem nebo budeme improvizovat?“

„To bude záležet na situaci. Běž spát,“ postrčil ho ke dveřím svého pokoje. „Přijdu za tebou, jen se osprchuju.“

Draco zůstal stát. Váhal.

„Víš, Harry, teď nejspíš není vhodná doba, ale nevím, kdy bude. Pokud vůbec někdy. Takže tahle chvíle je asi stejně špatná jako kterákoliv jiná,“ zhluboka se nadechl. „Jak jsem v poledne říkal, byl jsem v Albusově trezoru, zatímco ty jsi byl… zpátky. Za Severusem. A… no, něco jsem našel. Tedy, je tam toho celkem dost, spousta zajímavých magických artefaktů, bílých i černých, nějaké knihy, pár věcí jsem vůbec nerozeznal,“ mávl rukou za sebe, z koutku zpod smotaného hábitu přilétla malá krabička, „a pak jsem našel tohle.“

Podal ji Harrymu. A už v tom pohybu, už v okamžiku, kdy se látka rozhrnula, to Harry cítil. Srdce se mu rozbušilo, v krku vyprahlo. V očích divně zaštípalo.

„Je to zapečetěné Severusovou magií. A je tam datum, leden devatenáct set devadesát pět. Rok a něco před Tarou. Neotevřel jsem to.“

Harry se skoro bál. Znáte ten pocit, když vyprovodíte k vlaku někoho nezbytného, díváte se, jak nasedá, veselé úsměvy, mávnutí, brzy na viděnou? A víte, že je to lež, protože se už nevrátí. Ještě jednou zamáváte, otočíte se, odcházíte. Ohlédnete se? Neohlédnete? Naposled.

Obě volby vám přinesou bolest, na kterou nezapomenete.

Tohle bylo stejné; dotknout se Severusovy magie, procítit ji, jak zabrní ve špičkách prstů, vniká do dlaní, prozní tělem, naplní ho k závrati. Aby vyprchala jako kouř sfouknuté svíčky.

Držel krabičku v rukách, oči zavřené. Vnímal. A srdce bolelo, rozkoší, trýzní, slastí a krásou, co zabíjí.

„Chceš, abych tu počkal?“ zeptal se Draco tiše.

Harry nemohl mluvit. Tak jen kývl. Měl strach být na to sám.

Co ukryl Severus v Albusově tajném trezoru? Jaké je jeho poslední tajemství?

Zatoužil nechat ji zavřenou.

Aby ještě měl na co se těšit.

A věděl, že to stejně nevydrží.

Jeho magie Severusovu poznala, přivinula se k ní, ovinula, ochutnala, blaženě v ní rozplynula.

Víko cvaklo, nadskočilo.

Draco stál vedle něj. Silný, pevný. Připravený ho zachytit. Od toho bratři jsou. Mít bratra je zatraceně dobrá věc.

Harry víko odklopil, pohlédl dolů. Malý lístek a úhledný rukopis, jehož každou čárku poznával; dobré nebe, poznával…

Musel na něj hledět hodně dlouho; to to protivné mžení. Draco k němu přistoupil, vzal ho zezadu, jednu ruku na rameni, druhou volně kolem pasu, opři se. Jsem tady. Není důvod, abys byl vždycky ten nejsilnější. Někdy je síla právě v tom, dovolit si podlehnout… Já tě podržím.

Severusova poslední slova, jako dopis na rozloučenou; tohle jsou skutečné poklady, nesrovnatelné s čímkoliv, když po letech najdete zapomenutou drobnůstku po tom, kdo už není.

Děsí mě, čeho všeho jsem schopen… pro tebe, Harry.

A za týž pocit ti děkuji.

S. S.

Harry zíral, oči pálily, ruce se třásly. Nerozuměl. Nechápal. Vzal lístek do prstů – a pod ním ležel Elysejský klíč.

Draco ho neudržel. Ale šli k zemi společně.

I to se počítá.

„To není… Draco, to není možné,“ zasípěl Harry, „před pár minutami jsem ho viděl. Je v domku, v monolitu. Je tam. Já ho viděl.“

„Je úplně stejný,“ vymámil ze sebe Draco. Taky nějak chraptivě. „Pamatuji si ho. Poznám ho. Byl jsem ti tak strašně vděčný, když ho kvůli tobě začal nosit. Merline… Dal jsi mu ho skoro dva roky po tomhle datu!“

„Co to znamená?!“ zavyl Harry. Úplně tichounce.

Draco ho chytil, přetočil tváří k sobě.

„To je přeci jasné. Vrátíš se k němu. Ještě se k němu vrátíš. A dáš mu ho. Znovu. Odmítne ho, ale to je jedno, na tomhle vůbec nezáleží, protože ta slova, Harry, ten vzkaz, to je důležité. Dáš mu ho rok a půl před Tarou! A budeš mu v té době drahý. No tak, Harry! Copak to nechápeš?“

„Draco, v té době patří někomu jinému. Není můj,“ zašeptal Harry, vrtěl hlavou, „to není můj Severus, já se nezvládnu vracet a… vědět.“

„Promiň. To jsem netušil.“

Opřený o Draca, bezpečný v jeho náručí, to dokázal. Vrátil lístek, zakryl Elysejský klíč, zavřel krabičku.

„Severus říkal jednu velmi moudrou věc,“ řekl prázdně. „Některé pravdy mají zůstat skryté. Já už se za ním nevrátím, Draco. Dnes mě to skoro zabilo. Nevrátím se. Ne.“

„Nevracej,“ kývl Draco.

„Pojď,“ zvedl se, vytáhl ho na nohy, „jdi si dát sprchu, přijď za mnou, prospíme se. Byl to dlouhý den a dlouhá noc.“

Jemně mu vyjmul krabičku z prstů, odeslal ji do jeho pokoje.

„Nakonec, možná to neznamená vůbec nic.“

„Víš moc dobře, že znamená. Všechno, co jsi říkal,“ namítl Harry, najednou se cítil vyčerpaný. Vyhořelý. „Jiné vysvětlení pro to neexistuje.“

„Ne,“ položil mu Draco ruku na paži. „Máš právo volby. A ty ses rozhodl. Je to v pořádku. Zítra tu nejspíš krabička už nebude. Prostě zmizí.“

„Jo. Přesně,“ řekl Harry chraptivě. „Jdi spát. Já přijdu.“

Draco šel. Harry chtěl být sám. Otevřel dveře do jeho pokoje, monolit ho uvítal hedvábně černou náručí, magion mu láskyplně přistál na prsou. A houf žalandílků se vyvalil ven jak stříbrolesklé mračno, usedli na Harryho, objali ho svými křidélky, drobnýma ručkama.

Přál bych si pro tebe udělat víc, pomyslel si Draco smutně. A překročil práh, zavřel za sebou. Jenomže pán Žal miluje slečnu Samotu.

OST The Witcher III: Blood and Wine

Harry se ve své sivě bílé místnosti kolébal v náručí žalandílků, nechal se přelévat do nich, je do sebe, mísil se s jejich láskou, Severusovou láskou. Rozpouštěl se v nicotě smíření, akceptování nezvratného. Bezemočně pustý vnímal, jak v něm pomaličku cosi umírá. Neměl pro to jméno. Ani ho nezajímalo. Možná, že nejen tělo, i mysl se může změnit v prach; a prach jména nemá. Asi by si je všechna nepamatoval.

Závan prastarého. Bezezvučné přemístění.

Harry ani nevzhlédl.

„Teď ne, Jonesi,“ řekl unaveně.

Ticho. Magie se k němu opatrně vztáhla, dotkla se ho jako pohlazení hedvábného šálu.

„Jonesi,“ zvedl hlavu. Cítil se starý, starší než stáří samo. Také tak vyschlý, vyprázdněný, jako by jím dávno všechno proteklo. Nezůstala ani vzpomínka na kapku rosy.

Žlutoočka tam stála ve svých průsvitných šatech, připomínaly různé odstíny větru, šedočerné kadeře se dýmovitě vlnily kolem její nadpozemsky půvabné tváře a v očích měla zakleté kousky jantaru.

„Neměj strach, tvůj Bělásek už tvrdě spí. …Anglie je pokrytá modrými květy tvého žalu. Které ty jediný nemůžeš cítit, Maličký.“

Harry na ni chvíli zůstal hledět.

„Víte, proč to tak je?“ zeptal se; i slova se chvěla stařeckou slabostí.

„Ne,“ zavrtěla hlavou, kouřové šlahounky se na koncích rozplývaly. „Odpusť. Je toho mnoho, čemu o vás nerozumím.“

Harryho pohled klesl k podlaze.

„To nevadí,“ řekl. „Prostě to tak je. Říkala jste, že jsme byli se Severusem spojeni tak moc, až při jeho vraždě zemřelo i něco ze mě. Možná to byla ta část, která dokázala cítit hořepníčky.“ Pokrčil rameny. Nebo se o to aspoň pokusil, svaly to taky nějak vzdaly. „To je jedno. Co na tom záleží? Třeba je to dobře. Kdybych je cítit dokázal, mohlo by to bolet víc.“

„Maličký.“

Přešla k němu, lehká vánkem, usedla na zem vedle něj.

„Vezmu tě zpátky k Severusovi,“ řekla a její hlas zavoněl oceánem.

Harry k sobě křečovitě přitiskl bytostníčky.

„Nechci,“ hlesl.

„Vždyť netoužíš po ničem jiném,“ namítla. „Cítím to, všechno se v tobě vztahuje po něm.“

„Nechci,“ zašeptal zoufale.

Jantarové zorničky se zdály tmavé. Slunce zapadlo; patrně jenom v nich, venku bylo časné ráno.

„Smíš mu říct vše. Ukázat své vzpomínky. Svou lásku. Mluvit s ním o čemkoliv. Prozradit cokoliv. Nezasáhnu. Slibuji na altar mého rodu.“

Harry zatnul prsty do mechového koberce. Potřeboval se něčeho chytit.

Biliarda myšlenek, exploze emocí!

„Proč?“ vydrásal ze sebe.

Žlutoočka objala pokrčená kolena, opřela se o ně bradou.

„Protože stejně jako ty jsi dnes skrz Berithův plášť vnímal všechno živé a stal se jejich částí, já prolnula s tebou. Myslel jsi na smrt. Není to touha po spravedlnosti, pomstě ani nenávist, co tě drží při životě. Mýlila jsem se. Ani lidský život není dost krátký, aby dokázal živit nenávist celou dobu. A ta tvá uvadá. Chtěl jsi tam zemřít. Stále chceš.“

„Ano,“ vydechl Harry, „to bych si přál.“

Žalandílci do něj zběsile vháněli svou lásku. Dost možná jich tu bylo zase o pár desítek víc.

Nestačili, ne… Nemohly, bytůstky nebohé.

„Ale dokončím, co jsem začal,“ oznámil Harry. „I to si přeju. A jedno přání po druhém.“

Ústa mu zvlnila bídná karikatura úsměvu.

„Pojď se mnou, Maličký,“ natáhla k němu drobnou ženskou dlaň s rudými drápy, „pojď za Severusem.“

„Nemůžu,“ zavrtěl hlavou, mrtvě usměvavý. „Vím, že není ve vaší moci to pochopit. Myslím… poprvé se na vás kvůli tomu nezlobím. Běžte vy. Buďte s ním. Má vás opravdu rád.“

Nechala ruku klesnout.

Šelestění křídel, chřadnoucí slunečnice na stole. Světelní hadi přicházejícího rána.

„Severus řekl, že jsem mu nejednou zachránila život. Ale neprozradil, kolik toho dal on mně. Kolik mne naučil. On. První ze všech lidských bytostí, se kterými jsem se setkávala věky. Neprozradil ani, že si k němu chodím pro rady. A že se nikdy nemýlí. Přesto jsem jednu jeho radu dlouho ignorovala. Je lhostejné, co pro tebe Ianto Jones udělá. Tvá touha po smrti stále sílí. Jedno, kolik z jeho vrahů dostaneme, jak krutý bude jejich trest. Takže je asi nejvyšší čas dát ti, co Severus navrhoval.“

„A co to bylo?“ pousmál se, na dlani jedno ze stvořeníček, bříškem palce ho laskal. „Informace, že život bolí? Že i přesto jde dál? Ne, dík.“

Zavrtěla hlavou, znovu k němu napřáhla ruku. „Řekl, abych ti dala naději.“

„Jakou?!“ zasyčel zdivočele, bytostníčci se poplašeně vznesli do vzduchu, místnost plná křidélek. „Žádná – není!“

„Naděje je stále,“ namítla jemně, „a kdysi přicházívala se mnou. Možná si na to budu schopná vzpomenout. Když mi pomůžeš. Pomůžeš mi, Maličký?“

Hleděl na ni. Zpola nepříčetný. Nebo možná ze dvou třetin.

„Naděje je strašná,“ zaskřípěl mu hlas. „Co po mně chcete?! Naději, že se mi uleví, až všichni zemřou? Je mi líto, k tomu nejspíš nedojde, ani jedna smrt mi nepřinesla úlevu. Jen pocit… temného, velmi temného zadostiučinění. Krmí můj hněv, ne mou naději!“

„A co kdybychom to zkusili jinak?“ prohodila. „Začneme pátrat nejen po vrazích – ale i po důvodu. Zde s Jonesem, tvým Běláskem, Sněženkou Poppy… a zpět v čase se Severusem?“

Srdeční komory se naplnily ledovou tříští. Plíce zkameněly; taky nepotřebné.

„Maličký,“ dotkla se ho spěšně, její moc s vůní oceánu a nedozírná věky mu prochvátala tělem.

Harry byl opět schopný se nadechnout.

„A kdybychom ten důvod našli,“ vydrásal ze sebe chroptivě, srdce pořád obalené ledem, „mohl bych… směl bych… to… změnit?“

Poslední slovo slabé, nemohoucí, vystrašené jak konečné vydechnutí.

Natažená dlaň s rudými drápy.

„Pokud to bude možné,“ řekla.

Dračí dech se živelně prohnal tepnami; Harry uchvátil její ruku.

Draco se probudil. První vjem byl citelný. Harryho pokoj zel prázdnotou. I monolit si po něm stýskal.

Draco obezřetně pohladil magiona na svých prsou, ten se ospale probral, mávnul křídly, zasypal ho stříbrným prachem, vznesl se do vzduchu.

Cítil, že tam není, ale stejně se šel podívat. Kuchyň byla opuštěná a tichá, jako celý dům. Žalandílci vyčerpaně vlétli zpět do pokoje, schoulili se v jeho černém náručí.

Na stole ležel vzkaz.

Vrátím se. Počkej.

Tak přeci… Draco se pousmál. Trochu šťastně. Trochu s bolestí. Znal cenu za Harryho návraty.

Ani si neodpočinul, pomyslel si ustaraně. Bude lépe, když si na ústředí pospíším.

Hodiny ukazovaly jedenáct dopoledne a pár minut. Dost času na převlečení, čaj a trochu jídla. Pokud by ovšem měl na jídlo sebemenší pomyšlení. Přivolal si jednu z Harryho lahviček Illacrima; kruci, vždyť Harry od včerejška ani nejedl.

Čaj vynechal. Oblékl se do šedého hábitu, vyrazil ze dveří, čím dřív začne, tím dřív tu bude pro Harryho.

Na druhém schůdku se zarazil. Až nyní rozeznal droboučké vlny magie, které k jejich ochranám tu a tam zalétly.

Na obrubníku na hranicích jeho pozemku seděla Poppy. Stejné místo, kde před pár dny našel Harryho.

Asi tam dám lavičku.

„Poppy? Stalo se něco?“

Trochu polekaně vstala, ohlédla se. A tu neznámou strohou tvář změkčil odlesk dávného úsměvu.

„Omlouvám se, Draco. Vlastně ani nevím, co tu dělám,“ přiznala rozpačitě.

Draco tušení měl. Poslední dva roky si myslel, že je na světě sám. Ale on měl Lenku. Poppy nikoho.

„Upřímně, nemohla jste si vybrat lepší chvilku,“ usmál se. „Harry je teď pryč, vrátí se Merlinví kdy, a protože nespal, asi nebude v nejlepším stavu. Takže – pokud bych směl mít prosbu. Mohla byste tu zatím u nás zůstat a počkat na něj nebo jít se mnou a pomoct mi s lektvary pro Shepparda? Abych byl doma dřív.“

V jejích očích to malinko svitlo, jako by se tam zachytilo dopolední říjnové slunce. Studené, ale s příslibem zlatavých teplých doteků, až přijde léto.

Pokud ještě někdy přijde.

„Dozvíš se, kdyby se Harry vrátil?“

„Ano,“ kývl.

„Pak ti velmi ráda budu dělat společnost. A bude-li třeba, vrátím se sem dohlédnout na Harryho.“

„Výborně," přitakal potěšeně, došel k ní, sklonil se, špitnul: „Znáte mudlovské rčení, že pachatel se vždy vrací na místo činu? Ano? Tak tedy vzhůru na ústředí."

8. kapitola Severus - Paradox

_________________________________________________________________________

Doufám, že se kapitolka líbila... tedy, aspoň v rámci možností, či "líbila" v uvozovkách ;-)

Příští týden vás čeká zajímavá kapitolka, plná Severusových osobních paradoxů ;-) Do jaké kategorie padne, nechám na vás, opravdu už nemám ani prchavé ponětí, co ve vás vyvolá dobré či špatné pocity.

Mnohokrát vám všem děkuji; že tu jste, za vaše laskavá slova.

Přeji krásný den a ten správný květ, jaký potřebujete :-)

Merlin s vámi

Komentáře

Přehled komentářů

====

(weras, 11. 3. 2017 22:12)

Pořád přemýšlím,jak je možné,že ze všech částí této povídky dokážu přečíst jen Harryho části.I když je to někdy strašně težké.Tolik žalu se snad nedá unést.Lamia už to ví také.Harry si přeje umřít.Ale dnes ten štipeček naděje. Že by už?To Toma nemůžu číst vůbec.Ne proto,že bych nemohla,já prostě nechci. A Severuse si doufám přečtu časem.Tedy jestli to dobře dopadne. Dřív nemám odvahu. Asi to cítím stejně jako Harry,když může být chvíli se Severusem a přitom ví,že už nežije. To je drásání. Tak budu číst Harryho a doufat.

Odpovědět

Re: ====

(Magdalena, 18. 3. 2017 15:37)

Tuším, proč nechceš Tomovy kapitoly číst, ale moc doporučuju. Jsou stejně krásné, jako všechno od Alice. Dávají tomu hroznému Voldemortovi úplně jinou tvář. A Severusovy kapitoly jsou... Nádherné je slabé slovo. Ty ti také moc moc doporučuju přečíst.

Odpovědět

Úžasné

(AleNo!, 16. 3. 2017 15:38)

Úžasný příběh, úžasný zážitek. Tisíceré díky, Alice, za neopakovatelné pocity, emoce, za naději, za trvající sen, za krásu a poezii. Prolnutí se Shakespearem mne ohromilo. Originální, nečekaný nápad. Tvoje tvůrčí invence je zcela bezbřehá jako rovnoběžky protínající se v nekonečnu.
Ze srdce Ti přeji báječné dny prohřáté sluncem a naplněné energií.

Odpovědět

Čas je proti mě

(An, 16. 3. 2017 8:08)

Moc se omlouvám, ale neměla jsem vůbec čas na čtení, natož pak na psaní komentářů :( Ale dohnala jsem to, všechno přečetla a zanechalo to ve mě nesmazatelné stopy :) Děkuji Alice :) Bez tebe by byl můj život nudný. Ať se ti tedy daří a přeji ti pevné nervy a horu zdraví :)

Odpovědět

Severus se učil smát, já zase plakat

(Magdalena, 14. 3. 2017 23:48)

Alice, tahle kapitola dokázala co málokdo/máloco. Kdysi dávno jsem zapomněla, jak se pláče, protože okolo mně bylo tolik slz, že jsem měla pocit, že ty mé už by svět neunesl. Nikdy mě nerozplakal žáden sebelépe napsaný příběh, ale tvé jsou unikátní. Ta malá jiskřička naděje, neobyčejně obyčejná slova mě nádherně rozplakala. U každého slova tvých příběhů mám pocit, že někdo konečně pochopil mou podstatu a je to zatraceně krásnej pocit <3 Děkuju Alice, děkuju ti moc. Za všechno. Že můžeme snít spolu s tebou. Díky

Odpovědět

poděkování

(Astra, 14. 3. 2017 17:38)

Procházka při chryzantémovém měsíčku by asi nebyla ideální :-). Je to naprosto magicky vylíčené, úplně cítím tu atmosféru nabitou napětím.
Pořád se opakuju - mistrovské dílo.
A ta naděje na konci... už zase jsem brečela. Dokážeš stvořit úplný gejzír emocí. Děkuju.

Odpovědět

Draha Alice

(Alman, 11. 3. 2017 11:15)

Opet moc pekne... Draco tu byl skvely, moc se mi libi jak se s Harrym navzajem dokazi podrzet... velitele a jejich spickovani super, to me fakt bavi... Poppy, ach nase Poppy, pro ni cloveku puka srdce, jeji zmena me asi zasahla nejvic, presto ty jeji hlasky jsou opravdu neco

Odpovědět

Určitě to znáš...

(Issabella, 10. 3. 2017 23:43)

Alice,
Určitě znáš ten pocit, když tě něco zásahne natolik, že namísto toho aby jsi cokoli cítila máš v hrudi jen dutou díru a nejistě se pokoušíš nadechnout, co když ti chybí plíce? Zkoušíš nahmatat tep, nevzali ti srdce? Ach ne, orgány máš všechny, to jen...Takové prázdno, duté ticho až je z toho zima. Znáš to,viď? Přesně takto jsem se cítila po dočtení kapitoly. A pak...Tam někde v koutku, utiskovaná, zašlapaná, ale neodvratně se probouzející naděje. Už vystrkuje růžky a nedá, nedá se už odbít.
Úžasné! Děkuji! Znovu jsi udělala můj pátek lepším, i když ještě bolavým.
Shakespeare jakoby tam snad patřil. :-) mám ho moc ráda, tak děkuji za něj.
A dobrozlák, zlodobrák? Smím se domnívat, že je to maličká výpůjčka z Krysaře?
Přeji ti všecičko nej Alice a Merlin s tebou.

Odpovědět

Shakespeare

(Blair, 10. 3. 2017 19:22)

Miluji Shakespeara!! :)

Odpovědět

Komentáře

Přehled komentářů

====

Re: ====

Úžasné

Čas je proti mě

Severus se učil smát, já zase plakat

poděkování

Draha Alice

Určitě to znáš...

Shakespeare

Menu

Nebeský most

Salazaret

TOPlist

Oblíbené odkazy