28. Poprvé 1.část
„Severusi,“ odložil Albus rozečtenou knihu na stolek, usmál se mu vstříc.
„Ještě nespíš…“
„Čekal jsem na tebe,“ řekl Albus prostě. „Pojď, posaď se u mě.“
Severus usedl do protějšího křesla. Sledoval, jak mu Albus připravuje čaj.
Starý muž měl na sobě smetanový župan, bohatě vyšívaný. Vypadal v něm křehce. Široké rukávy sklouzly níž, odhalily jeho útlá zápěstí, ruce pokryté mírně zvrásněnou kůží. A kdesi vzadu v paměti, matně jako sen, se mihla myšlenka, že ty dlaně jsou hebké jako samet.
Dlouhé, stříbrem protkané vlasy a vousy zdobené korálky dodávaly jeho tváři nádech éterického půvabu. Je absurdní říct o starém muži, že něco v něm vyvolává dojem jemné dívčí krásy? Možná. Přesto to bylo tak. Ale nenechte se zmást, jeho síla byla stále cítit, vyzařovala z něj jako neměnný říční proud pod tenkou krustou ledu.
Severus ho mlčky pozoroval. Elegance. Moudrost. Síla.
Ne, nezapomněl jsem, proč ho tolik let miluji.
„Jak se cítíš?“
„Dobře,“ kývl Severus.
„To jsem rád,“ usmály se pomněnkové lány. „Měl jsem o tebe strach.“
„Já vím, Albusi,“ řekl Severus. A zamračil se. „Byl to sebevražedný nápad mě z ministerstva unést. Nemohli jste uspět.“
„Skutečně?“ užasl starý muž. „Ani kdyby se tam mezi námi zjevil Voldemort?“
Severus se chmurně pousmál. Iluzionistické kouzlo? Nu, možná…
„Velmi malá šance na úspěch.“
„Což je stále lepší, než nic,“ mrknul Albus. „Víš, můj milý Severusi, tohle je jedna z mála výsad stáří; již si můžeme dovolit jistou dávku egoismu. A já si zcela sobecky přeji zemřít dřív než ty.“
Nasypal do šálku cukr, lžičku odložil. Severus se natáhl, tu dlaň uchopil. Byla hedvábně jemná, zvláštně měkká, hřála… Věděl jsem to.
Albus neprotestoval. Naopak. Pokojně klidný mu svou dlaň ponechal, Severus ji držel v jedné ruce, opatrně, jako něco velmi vzácného. Bříšky prstů druhé ruky zamyšleně klouzal po drobných kůstkách, protkaných modravými žilkami. Potom Albus pohnul prsty, propletl je se Severusovými. Vláčným pohybem palce opětoval jeho něhu.
Severus k němu vzhlédl. Pomněnkové oči k němu neochvějně mířily, tak laskavé.
„Vzali mi vzpomínky, Albusi.“
Starý muž přikývl. „Tušil jsem to.“
Samozřejmě, pousmál se Severus v duchu. Ty přeci vždy víš.
„Přišel jsi obnovit staré nebo přijmeš tu šanci a vytvoříš nové?“
Vnitřní úsměv zmizel, Severus se zachmuřil.
„Občas mne tvá vševědoucnost rozčiluje.“
Albus pokrčil rameny, bylo v tom cosi rošťáckého.
„Odpusť. Jsem už takový.“
Severus se opřel v křesle, pohodlně uvelebil. Jeho dlaň nepustil.
„Nebo ještě stále váháš?“ zeptal se Albus.
„Chtěl bych tě políbit,“ řekl Severus. „Nepamatuji si, jaké to je.“
„Citrónové,“ mrknul Albus.
Severusovi zaškubaly koutky, potřásl hlavou. A pobavení se rozplynulo.
„Harry mě potřebuje.“
„Harry toho potřebuje hodně. Ale dnes nebudeme mluvit o něm. Právě nyní je důležité pouze to, co ty chceš.“
„Albusi, ty si vážně… Skutečně si myslíš, že bych mohl…?“
„Ne,“ zavrtěl pomalu hlavou. „Já myslím, že bys měl. Ale ani o mně mluvit nebudeme. Severusi, co chceš ty?“
„Nechci tě ztratit.“
„Nikam neodcházím.“
Severus zaklonil hlavu, opřel se o vysoké čalouněné čelo křesla. Zavřel oči.
„Nemůžu být s oběma.“
„Ne,“ souhlasil Albus mírně, „to nemůžeš.“
„Potřebuji radu.“
„Chtěl bych říct, že vím s jistotou, co je pro tebe lepší. Bohužel to nevím. Myslím si, že můžeš získat mnoho. Ale jaká bude cena? Oba tušíme, že by mohla být příliš vysoká. Když ty miluješ, miluješ absolutně, a Harry je tak mladý. Přežil bys, kdyby tě opustil? Já to nevím. Nakonec, byl jsem to já, kdo se tě zpočátku snažil odradit. Ale když dnes vidím, co s tebou Harry udělal, kolik dobrého s ním přišlo… Slibuji, že budu respektovat, jakkoliv se rozhodneš.“
Severus si povzdechl. „Vždyť já vím.“
„Harry si je svými city k tobě velmi jistý.“
Severus otevřel jedno oko. „Myslel jsem, že to se mnou sdílí svou mysl,“ pronesl zasmušile.
„Kdyby si jistý nebyl, vůbec bys nad tím nepřemýšlel,“ podotkl Albus úsměvně.
Severus oko zavřel. „Rozčiluješ mě.“
Albus se tlumeně zasmál. Ozvalo se cinknutí, zřejmě upil svého čaje, vrátil ho na podšálek.
„To je v pořádku, Severusi. Nemusíš se rozhodnout okamžitě.“
„…Musím,“ řekl Severus tiše. „Albusi, já… dnes jsem…“
Albusova dlaň ho pevně stiskla.
„Není třeba, Severusi. Nemusíš mi nic vysvětlovat. Ať se stalo cokoliv, nehněvám se.“
Severus otevřel oči, podíval se na něj. „Stejně se omlouvám.“
„A já ti odpouštím,“ kývl starý muž. Pak mu cosi problesklo tváří, trochu se předklonil. „Jaké to bylo?“ zeptal se tlumeně.
Severus nevěřícně potřásl hlavou; na rty se vkrádal úsměv, nešlo ho skrýt.
„Neskutečné,“ utrousil.
„Oh. Harry se nezdá.“
„Myslel jsem tebe! Ty jsi neskutečný.“
„Tajnůstkáři,“ oznámil Albus zklamaně.
Severus se rozesmál. Albus ho sledoval, do tváře se mu vkrádalo okouzlení, proplétalo se rysy, prokvétalo vráskami.
„Ach, Severusi, prosím. Opravdu bys měl. Vždyť mezi námi to vlastně téměř nic nezmění; jen budeš trochu šťastnější. A to bych si přál, to bych si tolik přál…!“
Severus ztichl, smích v něm zvolna odezněl. Život je sled křižovatek. Zůstat stát v nerozhodnosti, kterou odbočku si vybrat, znamená rozhodnout se nejít dál.
Stojí za to dotknout se Slunce, když pro to shoříte na prach?
A je možné znát odpověď dřív, než to uděláte?
Severus zvedl tu hebkou starou dlaň, jemně ji políbil. Vstal z křesla. Poklekl u Albuse. A do té dlaně, do té hedvábné, nekonečně laskavé dlaně, vložil svůj obsidiánový nůž.
„Děkuji ti za vše, čím jsi mi byl. Udržel jsi mne naživu mnoho temných let,“ řekl tiše. „Vracím ti tvůj slib.“
A Albus se usmál. Široce, nádherně. Usmál se. Potom sundal z nosu své půlměsíčkové brýle, vtiskl je do Severusovy dlaně.
„Děkuji ti za tvou lásku, hřála mne ve chvílích, kdy jsem pozbýval naděje. Dal jsi mi víc, než jsem měl právo žádat. Vracím ti tvůj slib.“
Severus zhluboka vydechl. Bolelo to. Měl strach.
A přitom byl podivně šťastný.
Naklonil se k němu, pevně Albuse objal.
„Vždy tě budu milovat,“ zašeptal do stříbrných vlasů.
„Vždy tu budu pro tebe,“ zašeptal Albus.
Severus se odtáhl. Brýle v dlani; bylo po všem. Po tolika letech.
Nikdy bych nevěřil, že tohle udělám…
Nemohl se přimět, aby vstal a odešel. Albus si zatím přivolal své staré kulaté brýle a prázdnou, útlou lahvičku.
„Udělej i ten poslední krok, Severusi. Osvoboď se. Prosím. Zbav se té prokleté vzpomínky a buď volný. Prosím.“
Severus zaraženě hleděl na ten kousek skla. Je dost tvrdý, aby unesl můj největší hřích? …Dobrý Bože. Oprostit se od toho příšerného pocitu viny. Chtěl! Bylo to tak – svůdné.
„Kdybychom o tom věděli jen my dva,“ zachraptěl. „Udělal bych to, Albusi. Nenávidím se za to, ale ano, udělal bych to.“
Z Albuse se vydral povzdech, ruka s lahvičkou klesla do klína. Přitakal.
„Rozumím. Ale slib mi, až Voldemort padne, že to uděláš. Prosím tě o to.“
Severus polkl. Drobně kývnul. Téměř nepatrně.
„Děkuji,“ usmál se Albus.
„Já tobě. Dobrou noc, Albusi.“
Severus se zvedl, vykročil ke krbu. Brýle sevřené v prstech; skutečně jsem to udělal?!
„Dobrou noc, Severusi. …A rozumím tomu správně, že Igor Karkarov je volný?“
Severus zmrznul v půli kroku, nevěřícně se ohlédl.
Albus se rozesmál; hlasitě a sytě, smál se, až se otřásal, z každého oka mu to vymáčklo po slze.
„Ach, Severusi, kéž by ses teď mohl vidět! Tvé žárlivosti tě mozkomoři evidentně zbavit nedokázali.“
„Velmi humorné,“ zavrčel Severus. „Myslel jsi to vážně?“
„Ne,“ otíral si starý muž tváře, lapal po dechu, „ale za ten pohled se to skutečně vyplatilo.“
„Merline…!“
Severus nakvašeně pokračoval ke krbu, sáhl po krabičce s letaxem.
„Severusi? Kdyby se náhodou něco pokazilo… Stačí zavolat. Já si tě najdu.“
Severus si zavázal pásek od županu, vyšel z koupelny, zhasl světlo. Na krbové římse, pod prosklenou skříňkou z třešňového dřeva, kde visel Lilyin esenciál, ležely půlměsíčkové brýle, zakryté zneviditelňujícím kouzlem.
Severus je nemusel vidět. Cítil je, bytostně vnímal jejich přítomnost ve své ložnici. Takže takhle chutná konec? Přestat čekat na někoho, kdo stejně nikdy nepřijde.
Bylo to zvláštně, bolavě osvobozující. Nejistota se vyplašeně krčila v srdci. A útrobami vrnělo vzrušení z nové naděje, ze zítřku, který mohl mít tisíc tváří.
Severus tedy vykročil. Půjdu pomalu a opatrně, ujistil se. Bůh i Merlin ví, že za tebou jít chci…
Za oknem hlasitě šuměl Zapovězený les a prázdné lůžko bylo příliš velké, příliš studené; Severus svou ložnici opustil.
Měsíc nad jezerem vypadal jako velké rybí oko, jeho odlesk se bíle koupal na hladině, čeřené větrnými prstíky. Severus svlékl župan, odložil ho na křeslo, odkryl peřinu. Obezřetně se položil vedle mladíka. Stále pravidelně oddechoval, Lily v náručí. Severus ležel tak blízko, že cítil vláčné horko, stoupající z mladého těla.
Harry.
Neskutečné. Ano, neskutečné – že mne někdo jako ty může milovat. Nerozumím tomu. Ale chci to.
Severus natáhl ruku, zlehýnka se dotkl jeho vlasů. Slastně přivřel oči. Klouzaly mezi prsty, štěněčí vůně se ostře rozvinula a Severus v ní náhle rozeznal cosi nového. Silného. Neodolatelného. Zasáhlo ho to. Jako by objevil perfektní vůni – takovou, kterou rozeznáte mezi všemi, tu jedinou, za kterou půjdete na kraj světa; vůni s krvavou pečetí osudu. Severus se přitáhl blíž, vnořil do jeho vlasů tvář. Zhluboka vdechl ústy.
Mladík se zavrtěl. Pustil Lily, přetočil se k Severusovi. Na rtech mu pohrával ospale lenivý úsměv.
„Kde jste byl?“ zamumlal.
Daleko od tebe, pomyslel si Severus.
„Trochu jsem se zdržel,“ zašeptal. „Už jsem tu.“
„Dobře…“
Úsměv se prohloubil, oči měl Potter zavřené, víčka slepená únavou. Severus sklouzl prsty na jeho tvář; nikdy mne neomrzí se tě dotýkat. Obkreslil obočí, polaskal skráně, a jako vždy skončil u jeho rtů. Fascinovaly. Probouzely hmatové senzory k nepříčetné citlivosti. Jejich nadpozemská hladkost, plné tvary, dva měkké hrbolky nad horním rtem, ty dokonalé obrysy. Sváděly víc než rudé plody Edenu.
Mladík ústa pootevřel, vydechl.
A Severus odčerpal ze sálu vědomí všechnu rtuť. Tebe chci cítit na ostří duše. Harry.
Sklonil se a políbil ho. Jemně, jako dým z kadidel, hladil jeho rty polibky, a přitom divoce vnímal každičký z pocitů, problikávaly mozkem pronikavě průzračné, vítal i podivnou bolest, která sevřela břišní svaly. Když mu pak Harry vyšel vstříc, špička jeho jazyka se přitulila k Severusovu rtu, zpomaleně jako ještěřička utlumená poledním žárem, Severus vnikl dovnitř. Ponořil se do jeho úst jako do jezera; zmíral žízní.
Harry se k polibku připojil, přijal ho do sebe a sám pronikl hluboko; nitrobránu rozezněly první záchvěvy vzrušení.
Ano, půjdu pomalu a opatrně – ale až zítra! Severusova dlaň opustila jeho tvář, stekla mu po zádech k pasu, vnikla pod tenkou látku pyžama. Harryho horká kůže Severuse spálila. Přitiskl ho k sobě, váhal jsem tak dlouho, tolik času jsem ztratil a kdo ví, kolik nám ho zbývá; ospalost mizela plavnými skoky za obzorem. Touha prohořívala mezi jejich těly, jiskérky neúnavně přeskakovaly z jednoho na druhého. A zapalovaly ohně nové. Severus dlaněmi lačně bloudil po mladém těle, polibek dávno zdivočel.
„Byl jsem hodnej,“ zasténal Harry, „to vy zlobíte…“
Na slova nezbýval prostor, ani na myšlenky, Severus ho líbal s nenasytnou vášní, prsty konečně našly svou bránu rozkoše. Stiskl Harryho bradavku se syrovou něhou a zalknul se jeho zasyknutím. Podráždil ji nehty, opět polaskal, Harryho tělo se k němu vzpínalo, tak omračující. Jeho erekce se tiskla k Severusovu klínu; také po něm dychtil. Ztratit se v tobě, Harry, chci tě, Harry, buď můj. Harry...
Severus pohnul boky, sklouzli po sobě a ten letmý kontakt ho téměř ochromil. Harryho slast se nitrobránou valila proudem a mísila s jeho vlastní, násobila ji a umocňovala, Severus se topil, posledním drápkem se držel příčetnosti, ještě jediný pohyb, jeden stupínek, a vzdám se tě, světe… Proboha, Lily!
Severusovo zděšení muselo být tak hlasité, že proniklo monolitem.
„Na to jste měl myslet dřív,“ zakvílel Harry, „teď už mám problém!“
Severus v naprosté panice seslal na oba mrazivé kouzlo, štiplavě ledové sjelo po celém těle, probodlo se kůží. Příšerné.
Potter na tom byl ještě hůř; nepočítal s tím. Vyjekl. A zavraždil Severuse pohledem.
„Tak tohle řešení jsem teda nečekal.“
„…Odpusť,“ hlesl Severus. Šokovaný sám sebou.
„To jste nemuseli, já mám tvrdé spaní,“ zašvitořilo to vedle nich. Oba se vytřeštěně ohlédli. Lily je sledovala, hlavu podepřenou, v očích pekelné jiskřičky.
„No, ale když už jste skončili…“ Nadzvedla se, přelezla přes Pottera, až chudák vyhekl, zabořila se do skulinky mezi nimi. Vlepila každému polibek na tvář a spokojeně se zavrtala k Severusovi.
„Dobrou,“ broukla vesele.
Mladík se zhroutil na záda.
„Já se oběsím.“
Severus měl kupodivu stejný nápad.
„Omlouvám se, Harry.“
„No jo, já vím,“ zamumlal. Povzdechl si. „To nic. Ale jestli mi to uděláte ještě jednou, uvařím vám můj speciální čaj.“
„Platí,“ kývl Severus rázně.
Potter se přetočil na bok, přitulil k Lily, objal ji. Mrknul po Severusovi. A usmál se.
„Už zase jste si začal,“ prohodil tiše. „Začínám si myslet, že mě možná chcete…?“
Severus se také uložil. Přizpůsobil se Lilyinu schoulenému tělu, položil přes ni paži. Tak, aby mohl sevřít Potterovu dlaň.
„Zcela nepatrně,“ oznámil.
Tmou se zableskly bílé zuby v širokém úsměvu.
Světlo, zhoupnutí matrace, mlaskavá pusa na tvář.
„Je šest hodin, dobré ráno!“
Dloubanec do žeber, ještě větší zhoupnutí matrace, peřina zmizela.
„Vstávejte, ospalky! Jdu připravit snídani.“
Dupnutí, smích, cupitání, bouchnutí dveří.
Sotva mozek všechny informace zpracoval, Harry otevřel oči. A usmál se.
„Dobré ráno,“ řekl tiše. Usmíval se, takovým tím malým, lehkým úsměvem, kdy se vám rty samy od sebe prohýbají a trochu se chvějí. Kdo ví, proč se člověk usmívá už při pohledu na pěkné věci? A vidět jako první v celém dni saténově černé oči, to je rozhodně pěkná věc; dokonce natolik, že vám kromě úsměvu umí ještě rozbušit srdce.
„Dobré ráno,“ řekl Snape svým hlubokým, vláčným hlasem, který laskal ušní bubínky. Téměř nepostřehnutelný odér hořepníčku mezi molekulami kyslíku pohladil plíce; Harry pohnul rukou. Někdy během spánku se museli pustit, teď Snapeova dlaň ležela o pár centimetrů dál. Harry se ho dotkl, vychutnal chlad jeho kůže.
Který ze smyslů zůstal hladovět? Já to vím, já to vím…
Harry natáhl paži o trochu víc, vzal do prstů neposlušný tmavý pramen, spadl Snapeovi do tváře, halil jednu z jeho hlubokých vrásek kolem úst. Harry ho jemně vetknul do ostatních černých vlasů, uhladil.
Snapeovy řasy se jako vždy drobně zachvěly; ještě stále nepřivykl letmým něžnostem.
„Dobré ráno,“ zopakoval Harry tlumeně. Protože tohle ráno bylo dobré. A protože nehybná bledá tvář Mistra lektvarů, plná strohých rysů, se usmívala uvnitř. Harry to věděl; Harry to cítil.
A potom se Snape nadzvedl, podivně nejistý, zvláštně neohrabaný, naklonil se, vložil na Harryho ústa polibek. Lehoučký jako dotek světla.
„Dobré ráno,“ řekl. Narovnal se. A jeho výraz zkameněl divnou bolestí. „Nedívej se na mě tak, nebo uteču.“
„Hloupost,“ namítl Harry klidně. „Vy vydržíte všechno.“
Snapeovu tvář zjemnilo shovívavé přimhouření očí.
„Bude pro tebe těžké zklamání, až jednoho dne opět uvidíš, kolik špatných vlastností mám.“
Harry se uvelebil na polštáři.
„Já o nich vím,“ prohodil. „Máte ty nejnudnější koníčky na světě, jako je čtení novin a psaní dopisů kurátorce. Máte otřesný smysl pro humor, protože bez ohledu na vaši inteligenci vás nejvíc pobaví infantilní stupidnosti. Máte děsivý vkus v oblékání, od zatvrzelé barvosleposti po sterilní upjatost. Ale nejhorší ze všeho je, že nemáte rád jahody se slaninou.“
Snapeovi zaškubaly koutky, ale udržel tvář. Pochopitelně.
„Zapomněl jste, že kromě dříve řečeného jsem také hrozivě hrozitánsky hrozně hrozný,“ podotkl suše.
„Nezapomněl. To je dobrá vlastnost.“
A v Snapeovi to zabublalo.
„Vidíte?“ zazubil se Harry.
Snape potřásl hlavou, černé oči jiskřily smíchem. Vstal z lůžka, přivolal svůj župan, oblékal se. Harry se posadil, rozcuchaný, ve zmuchlaném pyžamu. Sledoval ho; při tom výhledu se mu předoucí kočička mazlivě otírala o vnitřní stranu hrudníku.
„Myslím, že mi došla patra,“ prohodil zamyšleně. „Takže teď jsem asi na střeše? Sednu si tady a počkám na vás.“
Snape se k němu obrátil a skutečně, nefalšovaně se usmál. Až se v Harrym zastavil dech.
„A bude se mi čekat mnohem líp, když občas zajdete na návštěvu,“ zachraptěl. „Na úžasnou… fantastickou… nádhernou… Krátkou návštěvu.“
„Návštěvu,“ zopakoval Snape zaujatě. „Interesantní. Z mého pohledu bych ony zkušenosti hodnotil jako poněkud ostýchavé, přesto velmi příjemné milování. Ale pokud trváte na metaforách…“
Harry se rozesmál.
„Jste hroznej.“
„A to se nikdy nezmění,“ ujistil ho Snape temně.
„To je dobře,“ kývl Harry. „Chci vás přesně takovýho.“
„Harry…“
Snape k němu došel, přidřepl u lůžka a v očích měl už zase ten zvláštní pohled. Harrymu se sevřelo hrdlo. Předklonil se, drobně, zaváhal, ale ten výraz se neměnil, Harry se natáhl o další centimetr.
„Snídaně je na stole,“ vlétla do pokoje Lily, „přestaňte se hypnotizovat a pojďte jíst!“
Smích a byla pryč.
„Ona to dělá schválně,“ pronesl Snape konsternovaně.
Harry se rozchechtal. Snape se vztyčil, rázným krokem vyšel ze dveří.
„Kde jsi? Kdepak jsi, ty malá všudybylko?“
Lilyin zvonečkový smích a ostré zavýsknutí.
„Co to děláš?! Pusť mě, hned mě sundej. Severusi!“
Harry seskočil z postele, dochvátal ke dveřím, vyhlédl. Snape nesl Lily přehozenou přes rameno, dívenka se zalykala smíchy, bušila mu do zad. Zmizeli v jeho ložnici. Harry plíživě za nimi, na prahu zůstal stát. Snape byl s Lily na ustlaném lůžku, děvčátko kopalo, svíjelo se a plakalo smíchy, Snape ji lechtal. Dostal kolenem do brady, vteřina překvapeného znehybnění stačila, aby ho Lily povalila na záda a chvatně se mu usadila na hrudníku. Rozčepýřená, jak se jeden cop rozpletl, zčervenalá smíchy se výhružně sklonila.
„A teď ti to vrátím,“ slíbila temně, zatnula mu prstíky do žeber.
„Lily! Lily, milost!“
Snape se tlumeně smál, marně se pokoušel její ruce chytit, mrštné a hubené byly prostě nepolapitelné. Harry je okouzleně sledoval, neschopen slova. A potom ustoupil, potichoučku se vrátil do svého pokoje; sytí se mohou dělit.
Harry obědval s Brumbálem v soukromí ředitelny; jenom rychle zaběhl domů pro esenciál. Snape se k nim měl připojit, něco ho zdrželo, nejspíš se některý z jeho hadů zakousl omylem do vlastního ocasu.
Lily seděla na ředitelově stole, kývala nohama a pojídala ohromnou porci vyčarované zmrzliny. Což jí nijak nepřekáželo v tom, aby Brumbálovi vysvětlila celý jejich plán na obelhání Veritaséra. Harry jen tu a tam přizvukoval. Brumbál přikyvoval, pomalu jedl a soustředěně naslouchal, občas prohodil své: „Oh.“
„Výtečné. Jednoduše výtečné,“ uzavřel její monolog. „Oba jste byli báječní. Zdá se, že spojení nebelvírské odvahy se zmijozelskou logikou je extrémně nebezpečné. A extrémně účinné,“ mrknul na ně.
Harry dojedl, odložil příbor, napil se.
„Proč jste mi neřekl, jaký byl váš plán?“ zeptal se a nijak se nesnažil zakrýt výčitky v hlase.
Brumbál nechal zmizet talíře, připravil čaj.
„Pomohl bych vám. Šel bych s vámi,“ pokračoval Harry tvrdošíjně. Chtěl to vědět. Proč mu Brumbál nevěřil?
Ředitel zvolna upil zlatavého nápoje.
„Já vím,“ přitakal. „Jen mne napadlo, že možná uvítáš příležitost ujasnit si, co přesně pro tebe Severus znamená.“
Všechno a věděl jsem to dávno, skoro vylétlo z Harryho, spolkl to jen tak tak, slova mu už ležela na špičce jazyka.
„Aha. Stejně jste mi to měl říct,“ zamumlal. „A… Omlouvám se, pane. Je mi líto, že jsem tam na vás zaútočil.“
„Mě to velmi potěšilo,“ prohodil Brumbál. „Popravdě, byl bych zklamaný, kdyby tě dokázala zastavit zaslepenost pošetilého starce.“
Harry užasl. Vzápětí se zamračil.
„Vyprovokoval jste mě? Vy jste chtěl, abych vás neposlechl?“
„Doufal jsem v to, ano.“
Harry potřásl hlavou. „Vy byste měl být taky Zmijozel…“
„Svým způsobem mezi Nebelvírem a Zmijozelem není příliš velký rozdíl.“
„Když to říkáte,“ zamumlal Harry, proti své vůli se trochu usmíval; slovo Zmijozel totiž mělo svou vůni i chuť a Harry ji miloval. „Stejně mě to mrzí. Asi jsem vám při tom rozbil brýle.“
Rána. Lily pustila skleněný pohár, se zaduněním padl na podlahu, zmrzlina se rozprskla.
„Nevšimla jsem si,“ hlesla. Vymazala sladkou kalamitu. „Pardon,“ vycenila zoubky a vypadala neskutečně šťastně. Brumbál jí věnoval svůj osobitý úsměv a mrknutí. Zřejmě opět něco nechápu, sledoval je Harry zachmuřeně.
„S tím se vůbec netrap,“ obrátil se k němu ředitel, „abych byl upřímný, toužil jsem po nových brýlích už pár dní.“
„Tak jo. Děkuju,“ kývl Harry. „Jsem rád, že se nezlobíte a že jsem vám neublížil. Já… No, měl jsem na vás vztek. Nemohl jsem uvěřit, že to necháte být,“ přiznal tiše.
„Oh. Skutečně jsi mi to uvěřil?“ Ano; ano, Brumbál opravdu vypadal, že si chce samou radostí zatleskat. „Děkuji, Harry, je milé vědět, že mé herecké nadání dosud neztratilo svou jiskru. Třebaže na druhou stranu mě poněkud trápí, když si myslíš, že bych byl ochoten nechat mého Severuse zemřít.“
Harry se pomalu opřel v křesle.
„Severus je můj,“ řekl.
Bleděmodré zorničky se k němu zvedly a zůstaly na něm ležet.
„Ne, to není,“ řekl Brumbál klidně.
„Ano, je,“ pronesl Harry pevně.
„Není.“
„Je.“
„Tedy, pánové,“ ozvalo se za nimi mrazivě, Snape stál pár kroků od nich, ruce založené na prsou; v očích cosi zběsilého. „Já nemám slov.“
„Já vám klidně nějaký půjčím,“ prohodil Harry, „co třeba: Souhlasím s Harrym?“
Černý pohled získal příchuť apokalypsy, Brumbál se podivně zakuckal.
„No nic,“ vyskočil Harry z křesla, „musím na hodinu. Díky za oběd, pane. Vám přeju dobrou chuť.“ Líbnul Lily na tvář, vyrazil ke dveřím, cestou tlumeně prohodil směrem k řediteli: „A tamto bych rád dořešil.“
„Jsem ti kdykoliv k službám,“ zašeptal Brumbál.
„Ven,“ ucedil Snape rozlíceně, otočil se k Brumbálovi, „a ty s tím okamžitě přestaň!“
Harry se zazubil a zmizel.
Společenskou místností znělo šustění pergamenů, otáčení stránek, přidušené dohady, rušené tu a tam tragickým vzdycháním. Nebelvíři v odevzdaném souznění trpěli nad domácími úkoly.
Harry s Ronem a Hermionou seděli u kulatého stolku, sepisovali esej na obranu. Jakým způsobem lze odhalit použití černé magie, jmenujte minimálně pět detekčních kouzel.
Hermiona mrkla k Harrymu, Ronovi a bolestně si povzdechla. Oba k ní tázavě vzhlédli.
„Co musíte udělat jako první, než začnete hledat černou magii?“ zeptala se.
Ron s Harrym si vyměnili nechápavé obličeje.
„Vytáhnout hůlku?“ navrhnul Ron nejistě.
Hermiona ho zdrtila pohledem; Harry věděl, proč mlčí.
„Ochránit sebe!“ oznámila rozčíleně. „To je první a zásadní krok, nikdy nevíte, co objevíte a jak to bude reagovat. Takže?“
„Vykouzlit ochranný kruh,“ vyhrknul Harry.
„Správně,“ kývla Hermiona. „Inkantace?“
„Nolitangere tenebrae,“ oznámil Ron vítězoslavně a Hermiona na něj pohlédla s nepokrytou pýchou matky vlčice. Harry téměř čekal, že ho pochvalně poplácá po rudé kštici. Ron pobledl; asi to taky čekal.
„Ano. Takže to vymažte a začněte znovu,“ sklonila se Hermiona zpět ke své práci.
„Rozkaz, madam,“ zapitvořil se Ron neslyšně; a s patrnou úlevou.
„Všechno slyším,“ oznámila Hermiona.
Harry se jen zazubil. Vymazal své dvě pracně sesmolené věty, namočil špičku brku. Za nimi zahučel letax, kdosi vstoupil dovnitř, několik rázných kroků a před Harryho dopadla na stůl objemná role pergamenu. Až kalamář poskočil. Na svitku byla zlomená pečeť Starostolce, velký nápis Magicky tajné.
„Je to vrah,“ zasyčel Sirius.
Ozvalo se další zahučení, hned poté Remusův konejšivý hlas.
„Tohle není dobré místo, Siriusi. Ne tady a ne teď, nejdřív se uklidni…“
„Nech mě být!“ zavrčel Sirius vztekle, vstoupil do Harryho zorného pole. „A ty ho miluješ!“
„Ne,“ řekl Harry. Napřímil se, pohlédl do kmotrovy tváře. „A ano.“
Sirius zesinal. Předklonil se, div že se Harrymu nezabodl nosem do tváře.
„Řekni to v opačném pořadí a zachráníš mi život,“ pronesl tiše.
„Jestli je tohle to, co si myslím,“ ukázal Harry bradou ke svitku, „a pokud jsi to dočetl až do konce, víš, že není vrah.“
„Četl jsem to tisíckrát!“
„O co jde?“ hlesla Hermiona. Ron zmateně létal pohledem z jednoho na druhého, zbytek Nebelvírů je oněměle sledoval.
„Siriusi, prosím,“ vzal ho Remus za rameno, „promluvíš si o tom s Harrym později…“
„Nech mě sakra být!“ srazil ho Sirius. „Neodejdu, dokud mi Harry neodpoví.“
„A co chceš vědět?“ zeptal se Harry strnule.
Sirius pečlivě odsekával slovo za slovem. „Proč chráníš vraha?“
„Není vrah. Dokázal jsem jeho nevinu.“
„Ne,“ zašeptal Sirius. Opět se mírně předklonil, probodl ho zledovatělými zorničkami. „Protože ty jsi lhal.“
„Lhát pod Veritasérem nejde,“ namítl Harry stejně tiše.
„To jsem si myslel také,“ přitakal Sirius s nebezpečnou mírností. Rozvinul svitek, zabodl prst do jednoho z řádků. „Dokud jsem si nepřečetl tohle.“
Harry se podíval, mozkem se líně roztahovalo odumřelé ticho, prosakovalo do srdce.
Předsedající: „Byl jste svědkem, že by zákon porušil někdo jiný a tuto skutečnost jste zamlčel?“
Harry James Potter: „Ne.“
„Netuším, kam tím míříš,“ řekl Harry, vrátil se pohledem ke kmotrovi.
„Ne?!“ Sirius okamžik vypadal, že exploduje. Ale udržel se. Remusův drtivý stisk na tom musel mít podíl. „No jistěže. Uprchnout z Azkabanu je totiž v naprostém souladu se zákony, stejně jako znát úkryt takového člověka, že ano, Harry?!“
„Ah,“ zamumlal Harry. „Zvláštní. Že bych na to snad zapomněl?“
Siriusovi se běsem rozšířilo bělmo; pochopil.
„Ty jsi šílený! Riskoval jsi poškození mysli jen proto, abys chránil bezcitného vraha před spravedlivým trestem?!“
„Siriusi, přestaň. Prosím.“
„Já chci vědět proč!“
„Protože,“ Harry pustil brk, vzepřel se dlaní o desku stolu, natáhl se k němu, „on není vrah.“
„Zabil bezbrannou mudlovskou dívku, proboha, Harry, vždyť ona byla skoro ještě dítě!“
„Není vrah.“
„Co všechno sis z paměti odstranil? Zřejmě toho muselo být opravdu hodně.“
„On. Není. Vrah. Byla to sebeobrana.“
„Ale samozřejmě, vždyť mě bezbranné mudlovské děti taky k smrti děsí!“
„Přestaň,“ zachrčel Harry. „Byla pod Imperiem, chránilo ji Voldemortovo Protego a měla přenášedlo. A střílela po nás. Nebyla až tak docela bezbranná.“
„Říká ten, co lže pod Veritasérem.“
„Říkám to já!“
„A já bych ti strašně rád věřil, opravdu, Harry. Ale jak můžu?! Omlouváš vraždu! Tohle nejsi ty, vůbec tě nepoznávám!“
Vztek. Zatřpytil se v tichu jako osamělá prskavka.
„Takže ty chceš vědět, kdo ji zabil,“ pronesl Harry zvolna. Zvedl se ze židle.
„Já vím, kdo ji zabil!“
Harry kývnul. „Já.“
Místností se prohnala němá bouře, Hermiona s Ronem zalapali po dechu, Remusův výraz protkal hluboký žal. A naprostý šok rozbil Siriusovu tvář.
„Dobrý bože,“ vydechl, „tohle ti namluvil?! Harry, ne, nikdy, to bys nikdy…!“
„Mlč,“ zasípěl Harry, „proboha, nepřekrucuj pořád všechno, co řeknu! Zemřela, protože jsem ji potkal. Kdybych šel jinudy, kdybych trochu zrychlil, nikdy bychom se nepotkali; to moje magie aktivovala její Imperio. To já ji zabil! A třebaže ji vedl Voldemort a nebyla bezbranná, v jednom s tebou souhlasím. Byla naprosto nevinná. Nezasloužila si umřít. To mě tam měli soudit.“
„Neseslal jsi Avadu…“
„Zemřela kvůli mně!“
„Avadu seslal on!“
„Jaký je v tom rozdíl?!“ vykřikl Harry divoce. Prudce se nadechl, zatnul pěsti. Snažil se uklidnit. „Buď by tam zemřela ona nebo já, jiná možnost nebyla. Vybral ji. Chápu, že tě to zklamalo…“
„To jsem neřekl!“
„Myslíš, že necítím vinu?“ ignoroval ho Harry, už byl příliš rozpálený. „Že mě nemučí, kolik mrtvých je za mnou? Sára, Cedrik, Moody, Jonesová, moji rodiče, myslíš, že na ně nemyslím?!“
„Ne, to jsem…“
„A máš pravdu!“ vykřikl Harry. „Nemyslím na ně. Protože kdybych to udělal, obrátím hůlku proti sobě v první vteřině. Jenže je tady ještě pár lidí, kteří zemřít nemusí. Které ještě můžu zachránit.“ Harry pomalu, křečovitě zavrtěl hlavou. „Ne. Nemyslím na mrtvé. Teď už ne.“
Sirius omráčeně ustoupil.
„To nejsi ty,“ zachraptěl. „Copak nevidíš, jak příšerně tě změnil?“
Harry cítil, jak se mu třesou ruce. Nohy. Celé tělo vibrovalo.
„On je první, kdo mě učí čelit pravdě. Víc než to. Dává mi naději, že až tohle všechno skončí, možná ještě někdy snesu pohled do zrcadla.“
„Ty vážně neslyšíš, jak jsi absurdní? Co je to za pravdu, když ospravedlňuje smrt? A co je to za pomoc, když ti vsugerovává vinu?!“
„Nejsi k němu fér!“
„Fér,“ zopakoval Sirius nevěřícně. „Fér! Tak já ti povím, co je fér; fér je nevařit jedy pro vraždícího šílence, fér je nevtrhávat za nocí do cizích domů s maskou na obličeji a nemučit lidi, fér je nelhat každému, koho potkáš…“
„Dost,“ zavrčel Harry.
„Kdepak, tohle jsem vůbec neměl dovolit, tak daleko to nikdy nemělo zajít… Takže ty si myslíš, že ho miluješ?“
„Já to vím.“
„Ne. Ty ho nemiluješ,“ pronesl Sirius pevně.
„Promiň, ale myslím, že tohle vím líp než ty.“
„Skutečně? A stejně tak bezpečně víš o všech lektvarech, které jsi vypil? Znáš jejich jméno, složení, účinky?“ Sirius vyzývavě zdvihl obočí.
Harry šokovaně otevřel ústa.
„Ty chceš říct…?! To je pitomost!“
„Jsi jiný! Chováš se jinak, myslíš jinak, máš úplně zmatený hodnoty, on ti něco dal!“
„Ne!“ zařval Harry. „Proč by to sakra dělal?!“
„Jsi zaslepený hlupák! Zapomněl jsi na všechny předchozí roky? A teď je úplně jedno, jak moc ho nenávidím, bez ohledu na to, co kdy provedl mně, teď jde jen o tebe. Je to zlý člověk, Harry, je zkažený skrz na skrz! Vždycky ho vábila moc, raději bude líbat zem a hřát se v cizí slávě, než žít rovně mezi námi obyčejnými lidmi. Úslužně a věrně sloužil Temnému pánovi, kéž bys mohl vidět, jak pyšný na sebe tenkrát byl! Pak pochopil, že je Brumbál silnější a změnil strany. Jenže Brumbál stárne, a pak, jsi tu ty… On je jenom krvavá děvka, co líhá s tím, kdo dá víc!“
Sirius toho chtěl říct ještě mnoho, rezervoáry žlučovitého vzteku byly stále plné po okraj.
Neřekl to.
Možná za to mohl Ronův výraz, když bezděčně vyskočil z křesla, až se převrátilo, smýkl Hermionou pryč, ke zdi. Nebo hluboké ticho v místnosti, vytřeštěné tváře oněmělých Nebelvírů. Nebo Remusova ruka, která se mu zatnula do ramene a podle síly stisku se ho nejspíš snažila vykostit.
Anebo za to možná mohl Harry.
Brýle na jeho tváři zmizely, jako když luskneš prsty. Domácí oděv mu zničehonic zakrýval černý plášť se stříbrným lemováním, v místnosti bez otevřených oken se vlnil, v nepřirozeně pomalém pohybu povlával kolem jeho těla a všude okolo něj… aura mihotavé záře. Průsvitně mlhavá, jiskřily v ní elektrické výboje, vláčně poletovaly; jako by jeho magie byla tak mocná, tak velká, že se do těla už prostě nevešla. Ale ne, to nebylo to nejhorší. Nejhorší byly jeho oči.
Zelená ostrá jako břitva hleděla na Siriuse a v ní žíravě plála Avada.
Craig Armstrong - Mercutio´s Death
I takhle může znít hněv a pocit zrady...
Harry neviděl. Neslyšel.
Tamtamy víří, drobné paličky v neúnavném rytmu masírují teninkou koženou blánu, bum, bum-bum, bubny hněvu. Rezonují. Černočerná tma, bubny pulsují, záštiplné, krev protéká tepnami hustá a zlá, vzduch žhne.
Bum, bum-bum, bum, buší do srdce, s ozvěnou chrlí jed do těla, bum-bum, bum, znesvěcení, zhanobení; vztek.
Magie, síla, divošská a brutální, zvolna se zvedá, jako Golem z potu a prachu a slz, ano, z těch také. Napřimuje se, vypne ramena, vztyčí hlavu. Bum, bum. Bum.
Opatrně uzavře brány, zahrada sametových očí, vnitřních úsměvů, laskajících dlaní, ochráním tě, uzamknu, tebe nepošpiním.
A sevře pěsti. Zničit.
Bum-bum-bum, tamtamy bouří, víří, bum-bum, bum, duní a vibrují, kmitají, burácí a zní.
Zmizení nitrobrány, požehnaný chlad, Harry se automaticky zhmotní, sál vědomí ve výbuchu rozkvete modrými květy. Pevné paže ho obejmou. Tělo za ním se přimkne na kost.
„Jen slova.“ Sametově hluboký hlas, mírný a klidný. „Jen zaznění, zvuk. Nic víc. Shluk písmen bez významu. Mají takovou sílu, jakou jim dáš ty. Učiň z nich nůž a pořežou tě. Dej jim sílu zabít a zabijí tě. …Nebo je nech proznít, otevři se jim, projdou skrz tebe a rozpadnou se v tichu. Hněv je jako smrt. Jen jednou mu podlehneš a nejde to vzít zpět.“
Chladné rty šeptají tak blízko u Harryho tváře, že mu při pohybu jemně kloužou po spánku.
„Zůstaň se mnou, Harry. Otevři oči. Podívej se, tohle je Sirius. Vidíš ho? Ten samý, se kterým sis přál žít. Ten, o jehož život jsi tolik bojoval. Ten, který plakal na hrobech tvých rodičů, který by bez zaváhání zemřel místo nich. Sirius, který už jednou skutečně zemřel. Pamatuješ, Harry? Vzpomeň si na tu bolest, vzpomínej, Harry…“
Harry přetočí tvář, pohlédne do černých očí a zašeptá: „Severusi.“
„Držím tě.“
„Severusi.“
„Jsem s tebou.“
„Severusi,“ řekne Harry potřetí. A bubny oněmí.
Zůstane modrý svět, tekutá krása a svatá hostie políbení.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář