35. První přikázání
Vrátili se předposlední den vánočních prázdnin. Bradavické pozemky ležely zachumlané v nadýchané sněhové peřině a hrad voněl jehličím a smůlou z ohromného vánočního stromu ve Velké síni. Tichý a pokojný je přivítal zpět, téměř všichni studenti odjeli ke svým rodinám.
Draco pochopitelně zůstal; oslavil Štědrý den s Brumbálem a členy profesorského sboru. Vypadal spokojený, aspoň co mohl Harry posoudit z letmého setkání, kdy mu mladý Zmijozel obřadně předal svůj dárek.
„Děkuju, Draco,“ řekl Harry rozpačitě, převzal maličký balíček, „ale já pro tebe nic nemám. Tyhle Vánoce jsem nějak… nezvládl.“
„Pokus se zůstat naživu,“ pokrčil Draco rameny, „a pokud přitom zvládneš udržet naživu i mě, budu vcelku spokojen.“
„A sakra. Asi jsem ti měl radši něco koupit.“
Draco nad ním pobaveně potřásl hlavou a odkráčel. V balíčku byla útlá lahvička s lektvarem. Bez nápisu. Harry zavřel dveře, vrátil se do bytu, nahlédl do pracovny. Severus seděl za stolem; nebo si to Harry aspoň myslel, protože stůl vidět nebyl. Neuvěřitelná halda svitků ho pokrývala po celé ploše, další kupičky se vrstvily na podlaze.
„Ups,“ hekl Harry. „To vypadá, že máš hodně práce.“
Severus k němu zvedl tvář.
„To vypadá, že ty jsi ve svém pokoji ještě nebyl,“ pronesl s lehkou škodolibostí.
„Mám tam toho taky tolik?!“ zděsil se Harry, těžce polkl. A zazubil se. „Ale co, stálo to za to. Severusi? Ty určitě budeš vědět, co to je,“ ukázal lektvar, podržel ho mezi ukazováčkem a palcem.
Severus přimhouřil oči, prozkoumal ho z dálky.
„Oh,“ pronesl pak.
„Je to od Draca.“
„Oh,“ řekl Severus znovu, s větším důrazem.
„Chápu to tak, že víš. Bylo by to pro tebe příliš obtížně, kdybys mi to i prozradil?“
Severus se vrátil pohledem k jedinému volnému místu před sebou, které si vybojoval. Ležel tam rozvinutý první ze svitků. Severus namočil brk do kalamáře s rudým inkoustem.
„Říká se mu Amorova číše,“ oznámil nevzrušeně, přiložil hrot brku k pergamenu, začal škrtat.
Harrymu se bezděčně zrychlil tep. Amorova číše? Sakra, hlavou mu prolétly tisíce obrazů, jeden lepší než druhý.
„To zní celkem slibně,“ hlesl, „ne?“
„Celkem,“ utrousil Severus.
„Aha. Takže to je naprostá bomba,“ zazubil se Harry.
Severus k němu již nevzhlédl, ale koutky rtů se mu nepatrně zvedly. Harry sevřel lahvičku v dlani a tělem mu proběhl pocit, hluboký a příjemný.
„Myslím, že nám tím chtěl Draco říct, že akceptuje vztah mezi námi,“ řekl.
Černé oči k němu zalétly, úsměv na dně.
„Ano,“ kývl Severus, „domnívám se, že to je skutečná podstata jeho daru.“
„Prima,“ schoval Harry ampulku v kapse, „tak teď už jen vymyslet, s kým ho vypiju.“
V Severusovi to zabublalo.
„Štěně,“ ucedil, sáhl po dalším svitku.
Harry se zasmál; naposledy se pokochal pohledem na Severusovu shrbenou postavu, na jeho profilu, rámovaném závojem černých vlasů, a tiše pracovnu opustil.
Lilyino přivítání bylo prosté a milující. Sotva vyšli z plamenů krbu, objala je jednoho po druhém a pak oba najednou.
„Vítejte domů,“ zašeptala, tvář zabořenou mezi ně. Držela je mlčky ještě pár minut. A pak se rozštěbetala, nadšeně vyprávěla, jak s Uršulou objevily jeskyni přímo pod skleníkem, plnou roztodivných rostlin a živočichů, a mluvila a mluvila a mluvila, až Severus zbaběle prchnul do klidu pracovny. V duchu docela maličko zalitoval, že kdy Albuse žádal, aby Lily vrátil z jejího snícího nebytí, zatímco byli pryč.
„Pojď,“ chytla teď Harryho ruku a vlekla ho k jeho pokoji, „máš tady všechna přáníčka a dárky, sovy jsou úplně vyřízené, chuděrky, už týden létají sem a tam.“
Harryho velké lůžko bylo pokryté různobarevnými balíčky, na komodě u zdi ležely dopisy. Jeho pracovní stůl byl téměř prázdný, až na roli pergamenu, zřejmě seznam zameškaného učiva a úkolů. Proklatě objemnou roli pergamenu.
To počká, rozhodl Harry. Posadil se s Lily na lůžko, pustili se do rozbalování.
„Všechny jsem zkontrolovala, neměj strach,“ ujišťovala ho, „s těmi, kde jsem si nebyla jistá, mi pomohl Albus a prověřil je. Přišly snad z celé Anglie, Harry!“
Drobnosti, laskavosti, pamlsky a zbytečnosti, pár věcí, jejichž účel vůbec nechápal, samozřejmě tam byl i pletený svetr od paní Weasleyové; bylo toho opravdu hodně. Zdolali tu záplavu společně a přesunuli se ke komodě, sedli si vedle sebe na zem, četli přáníčka. Střídali se, jedno přečetla nahlas Lily, druhé Harry.
Svět Harryho Jamese Pottera miloval. Ale jen Severus, Lily, Hermiona, Ron, Remus a Sirius – a Draco? Ano, určitě, ten také – jen ti milovali Harryho. A to bylo víc než dost. Jo, kývl si pevně. Odložil poslední z dopisů, přitáhl Lily k sobě. Políbil ji do vlasů.
„Tohle byly ty nejkrásnější Vánoce, jaké jsem zažil,“ řekl upřímně.
„To jsem ráda,“ objala ho pevně.
„Lily? Promiň, že jsi tu zůstala sama. Měla jsi být s námi…“
Drobný prstík na rtech, Lily ho umlčela.
„To byl přece můj dárek pro vás,“ mrkla. „Co ti dal Severus?“
Harry ji držel u sebe, tváří opřený o její malou hlavu.
„Sebe,“ zašeptal do rusých vlasů.
Povečeřeli ve Velké síni, společně s prvními navrátilci. Několik starších studentů přijelo do školy již dnes, ostatní přiveze zítra odpoledne bradavický expres. S ohledem na malý počet osazenstva byla Velká síň upravena, všichni jedli společně u ohromného kulatého stolu, Harry na čestném místě mezi Brumbálem a Severusem.
Brumbál… Jak moc se změnil Harryho pohled na starého muže, po všech těch shlédnutých vzpomínkách. K obdivu a úctě přibyla vděčnost. Harryho napadlo, že celé roky o Severuse pečoval ze všech svých sil – a každý může dát jen tolik, kolik má, pamatujete? – aby ho pak s láskou předal Harrymu a přenechal mu své místo. Hloupý nápad? Možná. Ale Harrymu se líbil. Vlastně byl velmi spokojený.
Ten pocit drobně zavrávoral, když do síně vstoupil Igor Karkarov a zcela evidentně kráčel k volnému místu po Severusově pravici.
Harry nad tím ani nepřemýšlel; stínovou magií vrazil do jeho sálu vědomí, se zběsilou razancí.
„Dál ani krok,“ zavrčel varovně. „Severus přišel se mnou.“
S Karkarovem to trhlo. A velmi plynule změnil směr, usadil se mezi profesorkou Hoochovou a Hagridem.
V Severusovi to tichounce zabublalo. Neřekl nic, natáhl se po míse s omáčkou. Brumbál se pochichtával pod vousy, Draco vedle něj vedl svůj obvyklý tlumený monolog k Merlinovi; jinak to zřejmě nikdo z přítomných nepostřehl. Volnou židli vedle Severuse zabrala madam Pomfreyová.
Harry si naložil vrchovatě na talíř, chopil se příboru a byl se životem proklatě spokojený.
Po jídle se vrátili každý ke své práci. Harry se dostal stěží do třetiny seznamu, sláva Merlinovi, že na to měl ještě celý zítřek. S povzdechem nalistoval správnou stránku v učebnici přeměňování, pustil se do zápisu.
„Nuda,“ oznámila Lily, bradu zabořenou do dlaní. Zvedla se, natáhla k Harrymu, líbla ho na tvář. „Jdu za Uršulou do jeskyně. Harry, viděl jsi už pavouka, který má dvacet nožiček? Vážně, přísahám, počítala jsem je. Nechápu, že se sám do sebe nezamotá, on nechodí, on se tak nějak jako vlní,“ vydechla nadšeně a byla pryč.
Ne, dvacetinohého vlnícího se pavouka Harry ještě neviděl. Tiše zadoufal, že mu ho Lily nepřinese ukázat.
Ruličky s úkoly přibývaly jen zvolna. Čas tikavě chvátal, nad jezerem soumrak přecházel do noci. Harry dopsal poslední větu, smotal svitek, odložil na hromádku, odškrtnul v seznamu další řádek. Odložil brk, zakroutil hlavou. Bolelo ho za krkem.
Ucítil magii, blaženě známá vstoupila do pokoje ještě před Severusem. Neslyšné kroky došly k Harrymu a velké dlaně se přivinuly k jeho ramenům. Severus ho masíroval, bylo v tom něco úžasně samozřejmého, jak mírný tlak prstů rozpouštěl strnulost svalů a páteře; Harry přivřel oči.
„Máš hotovo?“ zamumlal.
„Ani zdaleka. Marně přemýšlím, proč jsem se sem vracel,“ pronesl Severus suše. „Ty?“
„Kéž by,“ zazubil se Harry. „Ještě udělám jeden úkol a končím, stejně mi to hlava nebere.“
„Dobře,“ řekl Severus. Pokračoval v masáži. „Napadlo mne, co kdybychom tvůj pokoj předělali na tvou pracovnu?“
Harry mžikl. Stiskl rty. A něco moc hezkého mu rozkvetlo v hrudním koši.
„Jo, proč ne,“ kývl. „…Jenom nevím, kde pak budu spát.“
Štíhlé prsty mělnily ztuhlost šíje.
„Se mnou?“ nabídl Severus tiše.
Harry zaklonil hlavu, pohlédl mu do očí. Sametově černé; myslíte, že černá může být jen černá? Velký omyl. Černá má totiž tisíce odstínů a Harry už většinu z nich dokázal rozeznat; Severus často mluvil očima. Bylo poznat, kdy se hněvají, kdy získají ironický lesk, Harry věděl, kdy jsou unavené a kdy se smějí, viděl je hluboké bolestí i hořící vášní. Právě teď byly vážné.
„Ještě mě nemáš dost?“ zeptal se Harry, hlas měkký úsměvem.
„Ne,“ řekl Severus.
Harry hmátl za sebe, uchopil jednu z laskajících dlaní, přitáhl si ji a políbil. Ano, tisíckrát ano, chtělo se mu vykřiknout, bláznivá radost ho zalila až po palce u nohou.
„Dobře,“ vyslovil nahlas a byl pyšný za ten klidný tón, „na zkoušku. Ano? A když zjistíme, že třeba…“
Severus ho přerušil.
„Žádná zkouška, Harry,“ pronesl rozvážně. „Chci tě u sebe.“ Krátká odmlka, mělké nadechnutí. „Naučím se říkat ti to tak často, jak potřebuješ.“
Harry polkl. Všechen nádech humoru se v něm rozplynul. Měl dojem, že mu nějaké neviditelné ruce hmátly do těla, každá uchopila jedno žebro a pokusila se ho vypáčit. Bolelo to; tak nádherně to bolelo.
„Žádná…“ zachraptěl, odkašlal si. Kývl. „Žádná zkouška.“
A černé oči se souhlasně přivřely.
„Již jsem hovořil s Lily. Obeznámil jsem ji s nutností respektovat jistá… nová pravidla našeho soužití.“
Harry se nedokázal ubránit. Zazubil se.
„A je naděje, že je bude respektovat?“
„Jistě,“ přitakal Severus rázně, „vždy tu existuje téměř zanedbatelná možnost, že ano.“
Harry se rozesmál.
„Místo lůžka bych navrhoval knihovnu,“ rozhlédl se Severus, „doplňkových materiálů k učivu je poměrně mnoho, a pokud je nebudeš mít takto elegantně uskladněné v devastující hromadě pod stolem a přestaneš je používat jako podnožku, dle mého soudu se enormně zvýší pravděpodobnost, že do některých občas i nahlédneš.“
„Mám v tom systém,“ bránil se Harry, „a nohy si na ně nedávám! Jenom někdy.“
„V knihovně jim bude lépe,“ ujistil ho Severus.
„Myslím, že jsem to právě pochopil. Ty ve skutečnosti jen trpíš, jelikož ve tvém bytě existuje místnost bez knihovny,“ zvedl Harry obočí, pusu od ucha k uchu.
„V našem bytě,“ odtušil Severus. „Ovšem, nepopírám, že tvá bezbožná brutalita páchaná na knihách mne drobně znervózňuje. Dále bych navrhoval pohodlné křeslo, vhodné ke čtení a učení. A víc světel, ano. Detaily budeme ladit postupně, jak ti to bude vyhovovat. Dobrá tedy, jsme domluveni. Prozatím přemístím skříň s tvými věcmi do naší ložnice, a jelikož si troufám hádat, že to bych mohl zvládnout sám, nenech se rušit a pokračuj v úkolech.“
Naší ložnice. Harry ta dvě slova do sebe nasál. Nechal jimi rozvibrovat sál vědomí ve stonásobném echu.
Severus ho téměř neznatelným pohybem palce pohladil po tváři a vysmekl dlaň z jeho sevření, zašustění látky, obracel se k odchodu. Harry ho prudce zachytil.
„Severusi, můžu mít přání?“ hlesl. „Chtěl bych… Myslíš, že bys mohl prostě zvětšit svou skříň? Asi by se mi vážně moc líbilo, kdyby můj hábit visel na ramínku vedle tvého. …Prosím.“
Severus na něj okamžik hleděl. Černá v očích podivně zranitelná. Krátce kývl.
„Děkuju ti,“ usmál se Harry.
A veškerou silou vůle se přiměl ho pustit, otočil se zpět ke stolu, přivolal čistý pergamen, namočil špičku brku. Zapisovaná data nesrozumitelně mumlal, jako by se do práce plně pohroužil a nevnímal, jak Severus za ním roztančil hůlku a levituje Harryho oblečení z pokoje. Ale cítil to. Do morku kostí Severuse cítil. Jeho přítomnost, jeho magii, jeho lásku.
Dopsal. Konečně. Zítra to budu muset překontrolovat, usoudil s povzdechem; většinu času bloumal myšlenkami jinde. Harry osušil brk, zavřel kalamář. Otočil se do pokoje. Velká skříň zela prázdnotou a vlastně už ani jako skříň nevypadala, Severus ji přeměnil na knihovnu. Harry se bezděčně pousmál a slíbil si, že první věc, kterou zítra ráno udělá, bude přesídlení veškerých knih do jejích poliček.
A pak se úsměv vytratil. Protože si uvědomil další věc. Jeho postel byla pryč.
Žádná zkouška.
Trochu se mu z toho sevřelo v krku. Vstal, pozhasínal světla, prošel obývákem. Lily nikde nebyla, Severusova pracovna i laboratoř byly prázdné; takže ložnice.
Naše ložnice.
Harry malinko zaváhal. První překročení prahu udělal velmi pomalu.
Merline, byl jsem tu tolikrát – tak proč mi srdce buší jako zvon?!
Ani tady Severuse nenašel, pak zaslechl ševelení sprchy z koupelny a srdce v něm zvýšilo rychlost o další kvalt.
Došel k lůžku, posadil se, jen na okraj. Skoro ostýchavě. Zakryté přehozem prozrazovalo oblé tvary dvou polštářů, dvou pokrývek. Šatní skříň byla nejméně o třetinu větší. A na krbové římse, pod Lilyiným esenciálem, vedle svícnu, stála Harryho famfrpálová trofej. Na nočním stolku po pravé straně postele ležela kniha s vyčnívající záložkou, zřejmě něco, co Severus čítá, když nemůže spát.
Celá místnost byla protkaná jemnými detaily, dýchala přítomností dvou lidí.
Srdce splašeně poletovalo hrudníkem a Harry se potýkal s návalem emocí. Pošetilé? Absurdní? Po té, co strávil se Severusem téměř měsíc, neuvěřitelný jeden měsíc bezprostřední intimity…? Ano. Možná.
Jenže domek byl jiná dimenze – tohle byly Bradavice. Reálný svět. Chápete? A Severusova ložnice tady byla chrám. Místo, ke kterému vzhlížíte, po kterém toužíte a přitom víte, že by bylo rouhačstvím to i jen vyslovit nahlas. Svatá místa navštěvujete, s vděčností a bázní; nemůžete je vlastnit.
Ale můžete se stát jejich součástí. Pokud vás váš Bůh miluje.
Ne, tohle Harry nečekal. Snad v to malinko doufal, že někdy, v budoucnosti… Ale ne teď. To ne. Pragmatická část v něm ho od rána připravovala na opětovné rozdělení. Měl z toho strach, na dobré věci si zvyknete tak rychle a snadno… Vlastně si nebyl ani jistý, zda ještě někdy dokáže usnout, aniž by na sobě cítil tíhu Severusovy paže a spolu s kyslíkem nevdechoval sytou esenci jeho vůně, jeho blízkosti; ne, docela určitě by usnout nedokázal.
A nebude muset.
Harry neodolal. Vstal, došel ke skříni, otevřel ji. Bylo to tam; zarovnané komínky složených kusů oděvu, vlevo Severusovy, vpravo Harryho, mezi nimi na ramínkách visely hábity a košile.
Moje oblečení bude vonět stejně. Ucítím tě, kamkoliv půjdu.
Harry zavřel skříň a cítil se šťastný. Nebo úplný? A možná je to jedno a to samé, třeba jako… Jako milovaný.
Být milovaný je dobrá věc. Najednou si připadáte nějak důležití, máte smysl, vy, váš život, kdybyste zmizeli, tak… Ne. Nemůžete zmizet. Když vás někdo miluje, tak nikdy nemůžete zmizet. Být milovaný je jako být nesmrtelný.
…Opravdu? Věříte tomu? Že láska může být věčná a překonat smrt?
Hlupáčci…
Láska není nesmrtelnost. Umírá. Lidé umírají. A můžete je milovat ze všech sil; držet je v náručí a křičet do ochraptění, už oči neotevřou. Ne. Neotevřou.
Láska, to je… takový Nápoj touhy; ukáže vám barvy a vůně a vjemy, jaké nemilovaní nikdy poznat nemohou, láska je další úroveň života, láska je síla. A láska je strach.
Hrozný strach. Někdy se bojíte tak moc, že nemůžete ani popadnout dech.
Protože i k vašim dveřím jednou může přijít ten den. A vy tohle všechno ztratíte, propadnete prázdnou šedí světa nemilovaných. A budete opět neviditelní.
Budete vzpomínat s vděčností na barvy léta? Nebo proklínat jeho chuť?
Ano, Harry cítil strach. Občas.
Zda se bál, že ho Severus opustí? Ale ne, jistěže ne… smích… Severusova láska byla zemská osa, omnium.
To, co Harrymu kradlo teplo krve, byla jistota zítřku, který se nevyhnutelně blížil. Toho, kdy se bude muset postavit Voldemortovi. Bude stačit jeho magie, síla, odhodlání a láska k tomu, aby ho porazil? Harry věřil, že ano. Věřil tomu celým srdcem, pro všechny Emily Starlingové světa.
…Ale bude stačit i na to, aby sám přežil? Co když tohle nedokáže? Co když nechá Severuse zase samotného?
A Harry zjistil, že jde, vykročil tak rychle, že se skoro rozběhl, a dřív, než si vůbec uvědomil, co to vlastně dělá, vrazil do koupelny, dveře za ním zabouchly, dochvátal ke sprše, a tak, jak byl, v domácích trepkách a oblečený, prošel magickou clonou, chránící zbytek místnosti před vodní sprškou. A sevřel Severuse v náručí. Zoufale.
„Jsi šťastný? Severusi, jsi šťastný?!“
Dopadající pramínky vody mu v mžiku zamžily skla, prosákly šaty, Harrymu to bylo jedno. Tvář zabořenou do nahého ramene, zarýval se mu obroučky brýlí do kůže a křečovitě ho držel.
Mokré paže se mu zvolna ovinuly kolem těla, tak silné. A tolik jemné.
„Ano,“ řekl Severus tiše. Pevně. „To jsem.“
„To je dobře,“ vydechl Harry, „to je tak strašně moc dobře…“
Bože, vždyť nechci tak moc. Jen mi dej sílu, ať se k němu vždy dokážu vrátit.
Harry uvolnil stisk. Vzhlédl. Černé oči sametově hladily, plné klidu.
„Jsem úplně mokrej,“ zamumlal Harry s rozpačitým úsměvem.
Severus pokrčil rameny.
„O důvod víc tě svléknout.“
Pustil se do toho s ním, promočená látka se lepila k tělu a zadrhávala, knoflík u kalhot nechtěl povolit, konečně společnými silami zvítězili.
Existuje sex, existuje milování – a pak ještě existuje dotýkání. Harry dotýkání zbožňoval. A Severus to věděl. Takže když ho vysvlékal z trička, přejel mu dlaní po zádech, když mu pomohl vymanit se z kalhot, polaskal lýtko i nárt, jen lehké, téměř bezděčné něžnosti. Harry měl rád něžnosti. A také rád na sobě cítil Severusovu sílu.
Sotva tam stál nahý a krásný, kůži lesklou kapičkami vody, Severus se mírně pokrčil v kolenou, uchopil Harryho za stehna a rázně ho vytáhl nahoru k sobě, ovinul si jeho nohy kolem boků. Úkrok a nešetrně jím smýkl ke zdi, přitiskl ho na stěnu koupelny; drtil mu tělo v objetí, ústa v políbení.
„Řekni to,“ zachraptěl, hlas hluboký bytostní potřebou, „řekni to, Harry! Prosím.“
Harry se opíral zátylkem o stěnu za sebou, oči měl přivřené náporem touhy, ústa bezmocně pootevřená, dech trhaně mělký.
„Severusi,“ vydechl.
Ano…
„Severusi.“ Utlumené nekonečnou žádostivostí. „Severusi.“ Vláčné úžasem, přecházejícím do něhy. „Severusi.“ Rezonující láskou.
Nikdo neuměl vyslovit jeho jméno tak, jako Harry. Severus to miloval.
Uvolnil kamenný stisk, ale udržel mladíka u sebe; ztlumil sprchu na jemně dopadající déšť. A pak už hráli hru na dotýkání.
To není milostná předehra, ne v pravém slova smyslu, protože účelem doteků není probouzet vášeň. Jde o čistou rozkoš ze samotného kontaktu kůže na kůži, hmatový vjem v jeho nejsyrovější podobě. Sklouznout bříškem ukazováčku po tváři a vnímat, jak zadrhává o neviditelné rýhy v pokožce. Cítit teplo lidského těla, jak prosakuje do vás. Dotknout se řas, jen opatrně, špičkou prstu, a sledovat, jak se zachycené dešťové kapky zachvějí, třepotavě stečou na samý kraj, vteřina nehybnosti a přepadnou, entuziastický pád a v maličkém gejzíru se roztříští do biliónů vodních molekul o jeho hruď. Pronásledovat mokré cestičky, jak zvolna klikatě tančí po nahém těle a kreslí své leskle třpytivé obrazce. Prozkoumat tvrdost oblouku klíční kosti i úchvatnou měkkost prohloubeniny pod ní. Přiložit dlaň k hrudníku, fascinovaně vnímat, jak se zvedá a klesá s výdechy, jak v bezpečném úkrytu slavobrány žeber duní život, plnění srdečních komor, otevření chlopní a klokotavý živel krve se dravě rozeběhne koryty tepen a žil. Vychutnávat pevnost svalů, když se úctyhodné rýsují pod tkání na pažích, plné síly. A křehká políbení, jen občasná letmá setkání rtů pro ochutnání hebkosti a vodních slz, které se na jeho ústech mění v životní mízu. Nebo lechtivé polaskání slabin, které se v odměně za něhu zimomřivě zachvějí.
Absolutní blízkost hraničící s prolínáním. To je dotýkání.
Extáze přichází jemná a tichá mírem, splynutí úst, jednolitá chuť, zatímco vyvrcholení spravedlivě žehná každému záhybu těla i duše.
A nakonec – dlouhé, věčné objetí.
Severus zhluboka vydechl. Mírně se odtáhl, pohlédl na Harryho tvář a přijal až do dna poslední z darů; Harryho výraz, po milování vždy tak andělsky čistý. Až se srdce svíralo.
„Ať budeš kdekoliv,“ řekl Severus, „já ti půjdu naproti.“
Zapovězený les zpíval svou poému noci, o šustění jehličí, neslyšných kročejích na sněhové peřině, o lovcích a obětech, život a smrt v dokonalé symbióze.
Severus ležel na zádech, k levému boku přitulenou Lily, zprava Harryho; nové uspořádání k uspokojení všech. Objímal je, naslouchal jejich pravidelnému dechu.
Nikdy nebyl s životem tak smířený.
Tak vděčný.
Opustit domek a vrátit se do reality bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí; bylo by tak svůdné ponechat svět jeho pachtění, vláčení špínou a krví a bolestí, ano, to by bylo…
Ale to nemohl. Jistěže ne. Svět Harryho potřeboval; Severus mu ho tedy vrátil, s pokorným vděkem za milost, jež mu byla dána. A kdyby se ho někdo zeptal, zda se narodil rád, dnes by Severus odpověděl bez zaváhání. Ano. Ano, protože jeden měsíc jsem žil. V záři bezvýhradné lásky, v čistotě a beze strachu.
Jediný měsíc za téměř sedmatřicet let…? Myslíte, že je to zoufale málo? Není, věřte mi. Svět je plný smutku a osamělých chodců. Severus to věděl, věděl to velmi dobře.
Pohnul dlaní, jen zlehka, pohladil Lilyinu drobnou hlavu. Přetočil tvář, pohlédl na Harryho. Políbil ho do vlasů, jemně, aby ho nevzbudil. Klouzal pohledem po jeho spících rysech, uvolněných a plných nevinné krásy.
…Tisíckrát jsem křičel do nebe, že Bůh není.
A on ke mně sestoupil v tobě…
Buď ke mně milosrdný ještě jednou, Pane. Naposled. Pokud má přijít konec, ať přijde rychle. Dokud jsem ještě schopný cítit všechnu tu vděčnost.
Něžné teplo Lilyina těla. Důvěryhodná pevnost Harryho mládí.
Neochvějná láska ze všech stran.
Severus hleděl do stropu a usmíval se.
Já blázen… Jsem dítě Štěstěny!
Sníh jiskřil. Neposkvrněný jedinou stopou, odrážel studené paprsky odpoledního slunce, jako nevěstin závoj ležel nadýchaný na bradavických zahradách.
Harry letěl pomalu, Draco po jeho boku. Původně se dohodli na přátelském zápasu ve famfrpálu, ale den byl tak krásný a klidný, že svedl k vyhlídkovému letu. Zlatonka, dotčená nezájmem, rozčileně kroužila kolem nich ve zlatých záblescích.
Škola se připravovala na návrat studentů, hrad vychutnával poslední minuty ticha, natěšený na neutuchající štěbetání a vzrušené vyprávění o vánočních dárcích.
Severus s několika dalšími profesory odjel na nádraží pomoci organizovat příjezd vlaku; prváky do loděk, starší do kočárů, sedmáci se k hranicím přemisťovali sami.
Harry s Dracem křižovali oblohu, oddávali se příjemnému mlčení.
„Vypadáš dobře,“ prohodil Draco po čase.
Harry po něm mrknul. Kývl, usmál se.
„Je mi dobře.“
„…Nikdy by mě nenapadlo, že tohle Severus udělá,“ řekl Draco vážně. „Opustí školu, svoje povinnosti, kolej…“ Draco zmlknul. Sám sobě pevně přitakal. „Bylo už sakra na čase.“
„Jo,“ řekl Harry prostě.
„Víš, Harry, když jsem ho včera u večeře viděl… Ne. Já ho vlastně nikdy takhle neviděl.“ Dech u rtů se měnil na lehké obláčky, Dracovo obočí se lesklo jinovatkou. „Děkuji ti, Harry.“
Harry k němu stočil tvář, úsměv se samovolně prohloubil.
„Ty ho máš hodně rád, viď, Draco?“
„Ano,“ kývl Zmijozel upřímně. „Stál za mnou celý můj život. Jenom mi strašně dlouho trvalo, než jsem to pochopil. A nejspíš se nikdy ani nedozvím, co všechno pro mě udělal… Když jsem se připravoval na Albusovu vraždu, Severus mi nabídl pomoc. Odmítl jsem ji - a on to akceptoval. Nechal to na mně. Víš proč? Protože už v té chvíli věděl, že to udělá za mě. Že mne ochrání před trestem Temného pána a přijme nenávist a odsouzení světa místo mě. Minulý týden mi to Albus prozradil. Nevěděl jsem to.“ Draco na Harryho pohlédl. „Severus mi to nikdy neřekl.“
„Já vím,“ přitakal Harry tiše. „On je prostě takový.“
„Ano,“ zopakoval Draco zamyšleně. „Ano. To je. Někdy bych si přál… být aspoň trochu jako on.“
„Jsi mu hodně podobný,“ prohodil Harry zlehka. A mrknul. „Ale Severus je jenom jeden.“
Draco zavrtěl hlavou, rty se mu zaškubaly.
„Zamilovaný Potter,“ utrousil, „měli by to doplnit do Bible jako další morovou ránu.“
Harry se rozesmál, zvedl koště, udělal několik rychlých kruhů, rozproudil krev v žilách. Opět se snesl k Dracovi.
„A co ty a Lenka? Je všechno v pořádku?“
Dracovou tváří prokmitlo cosi nového. Něco jako rozpačité štěstí.
„Ano,“ kývl vážně, „všechno v pořádku.“
„Prima,“ zazubil se Harry.
Velkým obloukem oblétli střechu skleníku, sníh jiskřil, Zlatonka bzučivě třepotala křidélky; a někdy v té chvíli se bradavickými pozemky srdceryvně rozbušily poplašné zvony, zoufalé Morsaverte rozčíslo lednový vzduch.
A svět už nikdy nebyl stejný.
Clint Mansell - Requiem For A Dream
Běsové. Mohutná zvířata, dosahující k ramenům vzrostlého muže; svalnatá těla pokrytá šupinami jako pancíř samotného ďábla, chránil je před každou zbraní. Zplozenci záště, nečistá stvoření z nejhorších magických predátorů. Drápy ostré jako dýky, lačné mordy plné zubů, velké oči a v nich jejich jediný pocit. Hlad.
Měli i jiné jméno, šeptané v koutech, s tichým pokřižováním.
Boží stín.
Pohybovali se rychle jako myšlenka, čiré zlo dodávalo jejich těžkým tělům nepřirozenou lehkost; nezanechávali za sebou ve sněhu téměř žádné stopy.
Smrtijedi, vzdálení, v širokém kruhu, je sledovali, černou vlnu smrti valící se zasněženou plání s nepřekonatelnou silou soumraku.
Temný pán to řekl téměř s úsměvem.
„Pokud některé z vašich dětí dnes nenastoupí do vlaku, zemře mou vlastní rukou.“
A tak byl bradavický vlak plný, do posledního místa. Naděje… vždycky je nějaká naděje. Ne…? Musí být.
Počkali, až děti vystoupí, vlak odjel, veselý hlahol a smích doléhal až k lesům, kde se Smrtijedi ukrývali. Pak Temný pán vydal rozkaz a vyslal Boží stíny pozřít slunce.
Byl to Severus Snape, kdo je spatřil jako první; to jeho hlas rozdělil čas od veselého teď k hrůznému potom. Chvat a zběsilé rozkazy, profesoři shromažďovali děti za sebe, běsové odřízli cestu k přístavu a loďkám, zbývaly jim kočáry; první blesky kleteb, dospělí vytvořili hráz ze svých těl, ukryli děti za sebou, křik, hrůza a pláč, první lupnutí.
Smrtijedi to sledovali, své vlastní syny a dcery mezi nimi.
Nebyl to Temný pán a nebyl to Bůh, na koho v té chvíli mysleli.
To k černé postavě se vzpínaly němé modlitby z obou břehů.
Zachraň. Neopusť.
„Quis clamat?!“ švihl Draco hůlkou. „Nádraží,“ vydechl. Stočil koště k hranicím; to už Harry letěl. Z hradu vybíhaly první postavy.
Harry minul hranice, pustil koště, přemístil se ve vzduchu.
Oblohou se řítil kočár, přetížený přepadal dozadu, testrálové splašeně chvátali. Draco dolétl k hranicím, z meziprostoru vypadli Dean Thomas, Roger Davis, Bulstrodeová, Finch-Fletchley, Grangerová, všichni k sobě tiskli nejméně dva prváky. Křičeli.
Draco se přemístil.
Hagrid popadl poslední dvě děti, vhodil je do kočáru, zabouchl dveře.
„Leť!“ zařval na testrály, neklidní podupávali, vzpínali se v opratích, zašumění křídel. Vzlétli okamžitě.
„Další!“ křičel Hagrid. „Rychle, děti, ke mně!“
Sibyla Trelawneyová se s novou skupinkou nejmladších studentů oddělila od davu, chvátali, kolem nich létaly smrtící blesky. Všudypřítomný křik a pach hrůzy.
Hagrid smýknutím rozrazil dveře vedlejšího kočáru, bral děti po dvou, strkal je dovnitř skoro bezohledně, poháněný strachem.
Kočár byl pro čtyři. Vhodil jich tam dvanáct. Zabouchl.
„Leť!“
Toho běsa prostě odrazil pěstí. I toho druhého. Třetí se jeho obřím pažím ladně vyhnul a skočil Hagridovi na záda. Zaryl se tesáky do hrdla, drápy probodl tělo. Remus odmrštil kletbou nejbližší z běsů, vrhnul se k Hagridovi; poloobr se točil v marné snaze na bestii dosáhnout. Klesl na kolena. Remus dochvátal k nim, verval prsty do toho pekelného chřtánu, chytil ho za dásně, trhnul. Svou vlkodlačí silou mu zlomil vaz, zvíře bezvládně sklouzlo na zem do sněhu. Barvila se do ruda, v rubínových kapkách stékala krev po Hagridově huňatém kožichu. Remus se po něm natáhl, prohlédnout rány, zacelit… Hagrid ho prudce odstrčil, sápal se na nohy.
„Ke mně, děti!“ křičel. Chrčivě, klokotavě, vroucí záplava plnila ústa.
Házel je do kočáru, chraptěl na ně: „Žádný strachy, prťata, všechno je dobrý…“
Nevěřili mu. Protože z očí mu tekly slzy a z úst krev.
Remus složil další z běsů; nemohl je zadržet. Ne všechny. Byli všude. Merline. Tentokrát šli po testrálech, ti vyděšeně vzlétli dřív, než Hagrid stačil zavřít dveře. Přetížený kočár se ve vzduchu rozkýval, testrálové hnaní děsem prudce stoupali, otočka, kočár se naklonil. Samuel seděl na kraji. V panice se zachytil okrajů, rudé Hagridovou krví klouzaly, Samuel s výkřikem děsu vypadl. Perry divoce hmátl do prázdna. Zachytil Samuelův plášť a jeho váha jím smýkla ke kraji. Lisa se chytila Toma, druhou paží křečovitě objala Perryho nohy.
Samuel visel ve vzduchu, smýkaný poryvy větru a chvatem kočáru. Pod sebou desítky metrů ledové prázdnoty. A stovky běsů, němých jako smrt.
Přetočil se, zatnul prsty do Perryho ruky. Vlastně toho kluka vůbec neznal. Teď k němu vzhlížel a brečel. Drž mě. Prosím tě, drž mě.
Děti v kočáru udělaly živý řetěz, chytily se stěn, kliky protějších dveří, jedno druhého; a další dvě se vyklonily do půl těla z otevřených dveří, sevřely Samuelovy paže.
„Další!“ chraptěl Hagrid, chvátal k prázdnému kočáru, Sibyla přiváděla novou skupinu; nohy se mu pletly. Vidění zastíraly fialové kruhy, krev horká a chvatná v proudech opouštěla tělo. Vlekl se sněhem, jeho stopy znesvěcovaly panensky čistý sníh.
Dosáhl ke kočáru, Remus bez ustání odrážel nejbližší z bestií, Sibylina kouzla byla příliš slabá, nemohla je zastavit. Hagrid popadl copaté děvčátko, byli tak maličcí, nemohli do kočáru nastoupit sami; vhodil ji dovnitř. Šeptal, bude to dobrý, žádný strachy; nebylo mu rozumět. A přes ten křik a pláč už stejně nebyl slyšet. Chlapec, další dívenka, velikánské oči plné hrůzy; to nic, šeptal Hagrid, chytil dalšího.
„Zpát…!“ vykřikl Remus, zbytek zanikl v chroptění, běs ho srazil do sněhu, lačně do něj zatnul drápy.
„Zpátky!“ zavyla Sibyla, děti u kočáru se v panickém úprku rozběhly ke skupině, strážené ostatními profesory.
Hagrid hodil brýlatého chlapce do vnitřku kočáru, zabouchl dveře. „Leť!“
Čtyři z běsů už byli u nich. Hagrid se na ně vrhnul holýma rukama; ochránit kočár, proč nevzlétají?! Jeden z testrálů se vzpínal, běsa zahryzlého v hrdle. Ostatní se splašili. Divoce vzlétli, každý jiným směrem, kočár se vznesl do vzduchu. A postranice, poutající ho k testrálům, praskly. Zdivočelá zvířata bezhlavě prchala, kočár se zřítil na zem. Vteřina ničeho, ticha a nehybnosti. A z trosek se vyhrabávaly děti, vzlykavý pláč, bolestný nářek; Hagrid běsa držel, nechal se smýkat, nepustím tě k nim!
Vzepřel se, zvedl ze země, se Stínem v náručí, a zařval. A z toho křiku vzal poslední sílu a rozdrtil bestii hrudník. Zahodil ho, kolem se mihli další běsi, směrem k troskám kočáru; Hagrid je chytil za ocas, trhnul zpět. Roztočil je, mrštil s nimi pryč.
Sibyla prchala. Vlekla děti zpět k hlavnímu davu, pod ochranu Severuse, Minervy a Siriuse. Běsy v patách. Několik kleteb prolétlo kolem nich, někdo se jim snažil získat bezpečný odstup, jedno děcko zakoplo, padlo do sněhu, zavytí děsu; nenechávej mě tu.
Sibyla se zabodla na místě, skočila zpět, ostré zuby a oči plné hladu, Sibyla chytla děcko, přemístila se. Tlama scvakla naprázdno.
Remus držel jednou paží chřtán plný tesáků od svého hrdla, druhou zběsile hmatal ve sněhu, hůlka, někde tu musí být… Přivolal ji, obalená ledovou tříští zábla v prstech. Remus ji zabodl běsovi do oka.
„Avada kedavra!“
Odhodil ho, škrábal se na nohy, rozhlížel. V troskách kočáru se krčilo šest dětí, příliš daleko od hlavní skupiny, krvácely, nemohly utíkat; možná kvůli zlomeným kostem, možná je ochromila hrůza. Hagrid držel dva běsy. Už s nimi nebojoval. Klečel ve sněhu, v krvavě rudém sněhu, zhrouceně předkloněný. Ale držel je. A nepustí. Ne. Nepustí je k nim.
Od základního tahu smečky se oddělilo několik běsů, stočilo směrem k nim. Letěli. Neslyšní. Nezvuční.
Remus se rozběhl; šest jich nepřemístím, koho mám vybrat?!
Ron byl skvělý běžec. Vždy to o sobě tvrdil. Léta praxe, když máte tolik starších bratrů. Pustil děti, které držel.
„Vrátím se,“ slíbil jim. A rozběhl se, prosmýkl valem profesorů, řítil se sněhem. Remus zleva, Ron zepředu. Stíny… odevšad.
Remus ke kočáru doběhl jako první, uchvátil čtyři nejbližší, pohlédl na Rona, stihni to, přemístil se.
Ron letěl. Přeskočil mrtvého testrála; už ho viděl. Oblohu brázdily prázdné kočáry, vyděšená zvířata prchala smyslů zbavená. Ron letěl.
A nemohl to stihnout. Dva Stíny po boku, mohutní a strašliví ve své němotě, v tom hladu, co z nich čišel, bylo až zrůdné, s jakou ladností pohybů běsové běželi, oni, taková špína světa… Třetí běs, blížící se z boku, se vymrštil do plavného skoku.
Ron se odrazil, praštil sebou na zem, po zádech klouzal po zledovatělém sněhu, nad ním letící Stín, Ron chňapl po zoufale vztažených ručkách, přemístil se, běs dopadl do prázdných trosek.
„Pokračujte! Přemisťujte se!“ vyštěkl Severus úsečně, snad posté.
Lup, lup, ozývalo se bez ustání, ale nestačilo to; nemohlo to stačit. Starší studenti přenášeli mladší k Bradavicím; když přišli o kočáry, zůstalo tohle jako jediná možnost. A těch mladších tu byly stovky.
Zabíjel. Odrážel. Jeho magie byla dost silná, aby pronikla imunitním štítem běsů. Stejně tak Minervina, Blackova a Lupinova. Kratiknot s Prýtovou, Trelawneyovou, Hoochovou a Sinistrovou neměli šanci. Ale pomáhali, jak se dalo. Sesílali lepící a svazovací kouzla, nejrůznější zátarasy, oslepovali; aspoň je zdrželi. I to se počítalo.
Potřebovali čas. Potřebovali Albuse.
A Harryho.
Severus zabíjel. Absolutně soustředěný. Vrhal kletby všemi směry, současně stínovou magií jiné bestie odrážel. Ale Stínů bylo tolik, Merline, tolik… Jako by se otevřely brány pekel a Satan sám své děti přizval k hostině, pojďte. Pro každého je tu dost.
Starší studenti se přemisťovali. Popadnout někoho, přemístit, hodit za hranice, přemístit. Popadnout někoho, přemístit.
Jeremiah Lawrence byl v pátém ročníku. Přesto se už přemístit dokázal; dědeček ho to v létě naučil. Maminka se tehdy zlobila a táta na něj byl pyšný. Jen potají, to je jasné. Takže ano, Jeremiah se přemístit uměl. Sám ano. Jenže přemístit někoho jiného… Když to uděláte špatně, můžete toho druhého v meziprostoru ztratit. Nechat ho tam. Navždycky.
A tak tu se sestřičkou zůstal.
„Drž se mě a bude to dobrý,“ řekl jí, procedil to mezi zuby, hlas se mu třásl. Z pachu krve se mu dělalo špatně a ten křik a nářek ze všech stran… Ani profesoři nedokázali udržet bestie všechny. Občas nějaká proklouzla.
Mezi ně.
A než ji profesoři zabili, tak ona…
„Drž se mě pevně,“ přikázal sestřičce, „a nepouštěj. Rozumíš?“
Anna kývla. Nekřičela. Ani neplakala. Sevřela jeho dlaň a pevně se ho chytla. Držela ho. Nepustila se. Ani když se řada před nimi rozbila, děti v jekotu popadaly na zem. Ani když dva běsové smýkali mrtvým tělem jejího bratra pryč. Nepustila se. Slíbila mu to.
Pansy Parkinsonová musela Jeremiahovi ruku useknout. Přemístila Annu i s ní.
Harry to všechno viděl. Svým způsobem. Protože na druhou stranu mozek odmítl ten obraz před sebou zpracovat.
Harry otevřel brány dokořán, vypustil svou magii, rozstřelil bělostné paprsky celým prostranstvím.
V hlavě odosobněné, mrtvé ticho. Nadechl se, vzduch páchl krví. Ten vjem Harry také vytěsnil.
„Bože,“ zachrčel vedle něj Draco.
A rozběhl se ke skupině, popadl nejbližší dva, přemístil se.
Lupnutí. Blesky smrtících kleteb. Bílé paprsky.
Zasažení běsové padali k zemi stejně neslyšně, jako žili, jejich těžká těla ještě kousek popojela po sněhu a zůstala ležet ve strnulé nehybnosti.
Pláč, bolestný nářek zraněných, kvílivý vzlykot strachu.
A němý, bezeslovný žal dospělých. Hluboký. Nějak vražednější než Stíny samotné.
Nemohli obstát. Nemohli zachránit všechny. A Harry to pochopil. Běsů nebyly stovky, byly jich tisíce – a stále přicházeli další, obzor se chvěl jejich vlnícími se těly, nekonečný příval, jako by se řeka Styx vylila z útrob země, rozhodnutá zaplavit celý svět.
Nezastavitelná.
Ta myšlenka studeně dýchla v hlavě a vsákla se do srdce.
Harry zarputile vyvolával všechnu svou magii, z těch nejtajnějších úkrytů a zapomenutých koutků, několik nových paprsků se rozlétlo okolím. Neúnavně kosily běsy po desítkách; a bylo to marné, jako chtít odříznout nožem proud vody.
Harry by si zoufal; ano, docela jistě by si zoufal. Kdyby tu nevnímal Severuse. Cítil ho tady, jeho magie protínala vzduch; cítil ho v sálu vědomí, a jeho síla a odhodlání rozpouštěly ledové úlomky hrůzy.
Severus v Harryho věřil. Myslel si, že mají naději.
A to bylo něco, čeho se dalo držet.
Konečně se nádražím rozprostřela Brumbálova magie; společně s ním se objevili členové Řádu, bystrozoři.
„Harry, četl jsi o Merlinovu ochranném kruhu?“ ozval se okamžitě, Severus musel propojit jejich vědomí.
„Jo,“ kývl Harry chvatně.
„Společně, Harry.“
Harry přivolal svou magii zpět, prudce se vsákla do těla. A všechnu ji vložil do inkantace.
„Divus patrocinium!“ zahřmělo prostranstvím trojhlasně.
Harry měl pocit, že uvnitř v něm cosi vybuchlo a jako tlaková vlna se to v kruhu rozlétlo kolem, spojilo se Severusovým kruhem, Brumbálovým, ohlušující třesk, oslepující jas, Harry přivřel oči, zavrávoral.
Potom zář polevila, Harry se rozhlédl.
Kolem nich, jako vodní stěna, vysoká k vrcholkům stromů, se valila magie. Viditelná. Téměř hmotná. Procházela těly běsů, zanechávala je za sebou rozežírané modrým ohněm; a oni ho ignorovali, neschopní cítit bolest, lhostejní k vlastním bortícím se tělům – běželi dál. Dětský křik se slil do nevýslovné hrůzy.
Dospělí stínali jednoho po druhém, Harry s nimi, hořící bestie padaly, a ochranný kruh se zastavil. Zhutněl. Magie tak mocná, že z ní vstávaly chloupky na kůži.
„Přemisťujte se!“ zavelel Brumbál.
„Harry, ty také. Běž.“
Dvacet, možná třicet hořících bestií zůstalo v kruhu s nimi. Další se snažily prodrat. Harry nechtěl odcházet, chtěl bojovat.
A nechtěl tu nechat Severuse samotného.
„Zvládnu to,“ ujistil ho mírně, hlas těžký únavou. „Kruh nevydrží věčně. Děti musí pryč. Pomoz mi, Harry. Prosím.“
Harry se rozběhl k davu; jen cestou nenápadně pár běsů stínovou magií znehybněl. Chytil dva chlapce za ruku, přemístil se.
Když vyběhl z meziprostoru, první polekaná myšlenka byla, že se spletl. Ale ne – tohle skutečně byly Bradavice.
Plné raněných a plačících, madam Pomfreyová s kamennou tváří udílela rozkazy, studenti pátých ročníků pomáhali s ošetřováním, jiní konejšili mladší, byl tu dokonce i Filch, několik cizích lidí, možná někdo z Prasinek, od svatého Munga nebo třeba někdo z rodičů, přivolaných Patronem.
Harry pustil své spolucestovatele, vrátil se zpět.
A znovu a znovu, míhali se meziprostorem, popadnout někoho, přemístit, Harry přestal počítat. Vyšel, předal další dvě děti, maně se rozhlédl, tváře všech změněné k nepoznání, strnulé šokem, zbrocené únavou, nekonečný zvuk opakujícího se lupnutí.
Když se opět přemisťoval k nádraží, koutkem oka zahlédl zarovnanou řadu ležících těl. Pokojně nehybní, zakrytí látkou. Skrývala i jejich tváře.
Ne. To nemohli být mrtví. Že ne?
…Kolik jich bylo?!
Na nádraží se stále bojovalo. Někteří z běsů dokázali překonat ochranný val, bez pudu sebezáchovy hnaní pouze neukojitelným hladem, bezcitní k sobě i druhým, byli jako nákaza, předjezdci soudného dne.
Harry opět chvatně zkontroloval Severuse, on, Albus, Sirius, Remus a Pastorek byli poslední, kdo jim vzdorovali. Ostatní se věnovali nekonečnému transportování dětí.
Harry chytil další dva, už se ani nedíval, koho bere. Bylo to jedno. Hodlal zachránit všechny.
Přemístil se.
Draco vypadl z meziprostoru, zavrávoral. Točila se mu hlava. Někdo mu odebral děti z rukou, vtiskl mu do dlaně hrnek. Draco neměl sílu ani přemýšlet, co to je. Prostě to vypil. Byla to voda, obyčejná, průzračná voda. A teprve s druhým douškem si uvědomil, jak strašlivou má žízeň; no jistě, provlnilo se mu zpomaleně hlavou, nadměrné přemisťování způsobuje dehydrataci organismu. Hltavě vypil vše.
Pak se mu povedlo i zaostřit pohled, před ním stála asi třeťačka, na tváři zaschlé stopy krve. Hábit nejspíš kdysi dávno nesl barvy Mrzimoru; i ten pokrývaly nahnědlé skvrny. Krev. Byla všude.
„Děkuji,“ zachraptěl Draco, vrátil jí hrnek.
Usmála se, jen tak malinko. A ten nejistý, drobný pohyb rtů byl jako první nesmělý kvítek na počátku jara. Uprostřed krvácející zahrady. Z nějakého podivného důvodu vlil do Dracových žil stejně osvěžující závan síly jako voda. Dívka se otočila k odchodu, Draco ji zachytil.
„Prosím tě,“ zachrčel, „neviděla jsi Lenku? Lenku Láskorádovou? Z Havraspáru, šestý ročník, taková zvláštní…“
„Já vím,“ kývlo děvče a usmálo se o stupínek víc. „Viděla jsem ji. Je zraněná, ale bude to dobré.“
„Děkuji ti,“ vydechl Draco.
A dívka mu věnovala úsměv; opravdový, skutečný úsměv, úsměv starých časů, z dob, kdy děti neumíraly a sníh byl panensky bílý. Odchvátala, naplnit hrnek a nabídnout pomoc dalšímu.
Chtěl bych znát tvé jméno, pomyslel si Draco, když vstupoval do meziprostoru. Dobré lidi bychom měli znát jménem.
Prochvátal nicotou k nádraží – a už v ní si uvědomil, že se zmýlil. Ochranný kruh dosahoval k sedmému patníku nástupiště. Ne k osmému.
Objeví se několik metrů před kruhem.
Tohle vědomí zabilo letargii, únava zmizela jako kámen pod vodou.
Přemístit nebo utíkat? Přemístit. Rozhodně. Okamžitě.
Meziprostor ho vyplivnul do reality – a současně s tím do něj udeřila kletba, Draco padl nazad, bez dechu. Roky Severusova tvrdého tréninku mu zachránily život – aspoň pro příští dvě vteřiny. Překulil se, ještě než dopadl, zem vedle něj rozčísla další kletba, neškodná ho minula. Draco přivolal hůlku do dlaně, vymrštil se na nohy, adrenalin tryskal tělem, namířil hůlkou. A zkameněl.
Černý plášť, bílá maska.
Smrtijedi jsou jeden jako druhý, skrytí v absolutní anonymitě. Ale člověka, kterého důvěrně znáte šestnáct let, prostě poznáte. A pak – jsou tu ty jejich oči.
Draco mířil na srdce. Smrtijed proti němu také.
Otec a syn.
Avada v hedvábně zelených šatech kolem nich svůdně tančila, zabij, našeptávala, zabij…
Oběma.
Zradil jsi mě, pomyslel si Draco, a ta tři slova zazněla jako pláč. Prodal jsi mě Temnému pánovi a vůbec nic jsi neudělal!
Zradil jsi mne, pomyslel si Lucius, a ta tři slova krutě zabolela jako nůž. Nesplnil jsi to jediné, oč jsem tě prosil, a vydal mne i tvou matku záchvatům vzteku Temného pána.
Ale neřekli nic. Vteřiny nevyslovených vět se přelévaly jedna do druhé. Mířili na sebe.
A pak Draco hůlku sklonil.
Možná, že vás váš otec nikdy neobejme. Možná nikdy neřekne, že vás má rád. Že je na vás pyšný. Nikdy se nezasměje vašemu vtipu. A možná vás opustí ve chvíli, kdy ho potřebujete nejvíc. Možná nikdy nepřijde, když budete volat o pomoc.
A stejně ho budete milovat.
Draco stiskl rty, zoufale držel slzy, odmítl je vypustit ze slzných kanálků. Zvedl ramena, napřímil se, hůlku bezvládně u pasu. Pohlédl mu do očí.
Nebyl jsi mi dobrým otcem. Miluji tě.
Lucius hleděl přes konec hůlky na svého syna. Tolik zmařených nadějí… Nejsi tím, koho jsem si přál.
Němý Stín rozvlnil prostor, Lucius se prudce otočil. Mrštil kletbu. Netečně sklouzla po běsově těle.
A tak udělal to jediné, co mohl.
Smýkl sebou, plášť zavlál. Lucius se postavil před svého syna, běs do něj narazil plnou silou, svalili se do sněhu, Lucius ho křečovitě sevřel rukama, nohama; zuby jako jehly mu jedovatě vnikly do těla, drápy rozsápaly břicho.
„Běž,“ zasípěl, hlas zrůzněný ukrutnou bolestí, „neudržím, běž, Draco, proboha. Utíkej.“
Neudržím, neudržím, nedá se udržet… Ne. Lucius do bestie zatnul prsty, drtil ji v trhaných pažích; udržím. Běž, dítě.
Z Draca se vydral zvuk, nelidský výkřik, ochromený. Šokem i trýzní, tříštila duši. Stál tam a křičel.
A kolem pasu se mu ovinulo lano, trhlo jím, vláčelo ho po zemi, smýklo k ochrannému kruhu. Severus ho popadl, proskočil s ním bariérou do bezpečí.
Draco zabořil tvář do černé hrudi, křik v něm pomalu odumřel. Nahradil ho pocit. Nepopsatelný.
Severus ho pevně svíral, mlčel, držel ho u sebe. Draco k němu vzhlédl.
„On,“ řekl. To bylo všechno. Stačilo to.
„Samozřejmě,“ kývl Severus. „Miloval tě.“
Slzy dosáhly zenitu, překročily práh; Draco konečně mohl plakat. A něco z té nekonečné prázdnoty a hladu v těle odcházelo s nimi, uvolňovalo smrtící přetlak.
„Slzy jsou v pořádku,“ promlouval k němu Severus tlumeně, „a ty máš svaté právo pro svého otce truchlit ještě velmi dlouho. Ale ne dnes.“ Prsty na Dracových ramenou jemně zesílily tlak. „Dnes tě potřebuji. Já i ti, co se bránit nedokážou. Pomoz nám, Draco. Potřebujeme tě, teď a tady.“
Draco nechal sklouznout poslední slzu, zamkl pláč v sobě. Sebral sílu; kdo ví, kde se v něm vzala. Asi musela prýštit ze Severuse.
„Ano,“ kývl, hlas nakřáplý. „Už jdu. Děkuji ti.“
„Dnes zachráníme vše, co dokážeme,“ řekl Severus mírně. „Zítra budu pro tvého otce plakat s tebou.“
Nová slza vyhrkla a stekla po tváři; prostě musela. Draco polkl vzlyk, zhluboka se nadechl. Znovu přitakal. Severus ho propustil, Draco vykročil k davu, stále jich tu bylo tolik, sedmdesát? Možná sto.
Po pár krocích se ohlédl, Severus už bojoval, zář létajících kleteb osvětlovala jeho siluetu. Velký a černý. Velký srdcem, černý odhodláním udělat cokoliv, aby ochránil.
Vždy jsi mi byl otcem víc než on. …Každému z nás.
Draco došel k davu, vztáhl dlaně, chlapec a děvče se k němu přisáli se zoufalou nadějí.
„Za chvilku jste v bezpečí,“ řekl Draco, přemístil se.
Harry vystoupil z meziprostoru. Hučelo mu v uších. Pustil děti, v dlani se mu ocitl hrnek, dychtivě ho vypil. Už poněkolikáté.
Lupnutí se ozývala neustále, ze všech stran. Všichni pili, vyprahlí do morku kostí. Vyčerpaní.
Harry se nedíval na řadu nehybných těl. Urputně se tomu místu vyhýbal. Nechtěl vědět, zda se rozrostla. A nechtěl vědět, čí tváře to s laskavou hebkostí halí látka.
Sníh už dávno nebyl bílý. A svět nebyl nevinný.
Děti by neměly umírat. Tohle mělo být tvé první přikázání, Pane.
Děti by nikdy neměly umírat.
Lupnutí, hned vedle něj se objevil Draco. A stejně jako všem ostatním, i od něj si studenti odebrali zachráněné, vtiskli mu hrnek s vodou.
Únava. Nekonečná. Nejen ta v těle a svalech; ta nebyla tak zlá. Hluchá prázdnota v duši ubírala sílu mnohem víc.
Lupnutí, Cho Changová se svými chráněnci vypadla z meziprostoru, zhroutila se na kolena.
Další lupnutí, Zabini. Rozhlédl se, ve strnulé tváři ani kapka krve.
„Nemáme se vracet,“ oznámil chraplavě.
„Cože?!“ ozvalo se nevěřícně ze všech stran, „nejsou všichni, ještě tu nejsou všichni!“
„Rozkaz ředitele,“ řekl Zabini pevně. „Ochrana padla. Nikdo se tam už nesmí vrátit.“
A v hlase mu tichoulince zazněl umíráček.
Harry pohlédl na Draca, Draco pohlédl na něj, nemuseli se domlouvat; přemístili se současně.
Čtyřicet. Čtyřicet dětí. Seděly na zmrzlé zemi, choulily se jedno k druhému. Některým už slzy vyschly. Jiné našly spásu v letargii. Ty zbylé plakaly jen velmi tiše. Možná aby nerušily vznešené ticho beznaděje.
Severus, Brumbál, Sirius, Remus. Poslední val.
Protože Merlinův ochranný kruh praskal, hroutil se; a ti, co jím procházeli, nebyli běsové.
Mozkomoři.
Nekonečný příval němé zhouby; nešli spočítat. Nemůžeš spočítat věčnou tmu posledního soudu.
Harry a Draco se postavili k dospělým. Bylo jich šest. Kolik jich mohli zachránit s konečným přemístěním?
A kolik ponechat samotných čelit hrůzné smrti?
Nikdo to nevyslovil. Asi nebyl důvod mrhat dechem.
Harry se přesunul, postavil se vedle Severuse. Draco z druhé strany, vedle Brumbála. Remus se Siriusem.
A mrtvolný chlad ze všech stran, mozkomoři hluší a němí, bytosti bez daru soucitu, jen tak si volně pluli vzduchem, jemný vánek čechral černé pláště.
Harry přetočil tvář, pohlédl na Severuse. Dotkl se jeho dlaně, jen konejšivě letmé pohlazení; poslední vyznání?
Severus ho opětoval. Černé oči vyčerpané na dno.
„Poslední kouzlo?“ zeptal se Harry tiše.
„Chtěl bych ti říct, abys odešel,“ pronesl Severus zvolna, „…ale ty mne stejně neposlechneš.“
„Ne,“ usmál se Harry. Stočil zrak k řediteli. „Společně?“
„Měl bys jít, Harry,“ vydechl Brumbál znaveně. „Ty ještě můžeš zachránit…“
„Ne,“ přerušil ho Harry, „to nemůžu. Ne, pokud tu ztratím jediného z vás. Je mi to moc líto, pane. Omlouvám se. …Tak společně?“
Kývli všichni.
„Merlin stůj při nás.“ Kdo to řekl? Možná každý.
Všech šest napřáhlo hůlky.
„Expecto patronum!“
Očekávám pomoc.
Pokud nás, Pane, vidíš. Pokud nás, Merline, střežíš. Pokud ještě je dobro v tomhle světě.
Očekávám tvou pomoc.
Remusův bílý vlk, Siriusův pes, Brumbálův fénix, Dracova holubice. Harryho a Severusův Patron, čtyři páry kopýtek, a pak se jejich tvary vyjasnily, vyostřily, a ledovou plání potřísněnou krví a zoufalstvím nechvátali jelen s laní. To úchvatní Patroni dvou testrálů tepali zem, velcí a mocní, s křídly andělů, v barvě nevinnosti, ladnými skoky se dostali do vedení. Fénixe s holubicí nad hlavou, vlka se psem po boku, a jejich oslepující bílé světlo splynulo.
Jako Boží dlaň, jako smršť věrnosti a víry, chvátali kolem nich, věční…
Temná stěna zakolísala, zaváhala. Patroni spojeni odhodláním neopustit, jako skála neměnná a tisíciletá, o kterou se roztříští i nejčernější ze všech vln, chvátali v nekonečných kruzích kolem malé skupinky, průsvitní. Neporazitelní.
„Přemisťovat!“ vyjekl někdo z mužů, vrhli se k dětem za nimi, lupnutí.
Harry zůstal. Spolu se Severusem. Udržovali Patrony svou magií.
A láskou. Nezlomnou vírou jeden v druhého.
Albus pustil děti u hranic.
„Dobrovolníci!“ křikl, přemístil se. Následovalo ho mnoho studentů. Opravdu mnoho.
Po třetím hromadném lupnutí za jejich zády na Harryho a Severusovo rameno dopadla vrásčitá dlaň.
„Všichni,“ vydechl Albus. „Pojďte domů, chlapci.“
V Bradavicích vládl tichý shon, organizovaný pevnými příkazy, poslední sami nebo s pomocí druhých opouštěli venkovní chlad, hrad je vítal teplou náručí.
Velká síň se změnila na lazaret.
Lékouzelníci od svatého Munga ve chvatně striktní profesionalitě léčili nejtěžší rány, krbem proudily nekonečné zásoby lektvarů, snad z celé Anglie… Bylo tu mnoho cizích tváří. Možná rodiče. Možná ti, co jen slyšeli volání o pomoc.
Skřítci se míhali. Teplý čaj, jídlo a deky se roznášely k potřebným, slova útěchy a objetí na každém kroku.
Už nikdo nekřičel. Vlastně tu bylo ticho, příliš hluboké ticho na tak velký sál a tolik lidí.
Možná za to mohl ten němý průvod. Těla byla přenesená do jedné z místností na ošetřovně, tváře políbené smrtí milosrdně skrývala látka. Černá. Asi aby nebyla vidět krev.
Všichni ten průvod sledovali. Nezeptal se nikdo; nebyl důvod.
Protože ať už mezi nimi byl kdokoliv, byl to jeden z nich.
Harry přelétl síň hladovým pohledem, srdce sevřené v hrdle. Ron, Hermiona, Ginny, Neville. Byli tu…
Remus se Siriusem, Draco a Brumbál byli přinuceni vypít některé z lektvarů, Poppy na ně seslala pár léčivých inkantací. A rozdělila jim úkoly.
Sliny běsů byly jedovaté; všichni museli dostat antisérum, děti přecházející do šoku Uklidňující lektvar, všeobecným problémem bylo podchlazení, práce bylo víc než dost.
Harry se Severusem mlčky snesli stejnou péči, Poppy otevřela ústa k udělení rozkazu.
„Za chvíli,“ řekl Harry. A popadl Severuse za ruku, vlekl ho ze síně. A Severus šel.
Vstoupili do nejbližší z prázdných učeben, zabouchli dveře, sevřeli se do náruče v té stejné vteřině.
Žiješ, byla první myšlenka.
Drž mě, byla druhá. Umírám z té hrůzy.
Drželi se. Rvali do duše plnými hrstmi bytí toho druhého.
Severus byl promrzlý na kost. Tam venku nikdo neplýtval magií na ohřívací kouzla. Harry ho k sobě zuřivě tiskl, vpouštěl do něj své tělesné teplo.
„Jsi v pořádku?“ zamumlal mu do prsou. „Není ti nic?“
Všimli jste si, v kolika absurdních situacích tahle věta zazní, tak zhola zbytečná?
Někdy asi potřebujeme cítit jistotu všemi smysly.
„V pořádku,“ zašeptal Severus. Tvář položenou v Harryho vlasech. Dýchal. „Děkuji ti, Harry. Za tvou odvahu. Za tvou sílu.“
Za to, že jsi.
„Zůstali jsme tam všichni, Severusi. To nebyla moje magie, co nás zachránilo před mozkomory. A ty to moc dobře víš…“ Bylo nádherné slyšet dunění jeho srdce. Možná proto jsou na kostelech zvony, svolávající na mše svým pravidelným zpěvem; připomíná to tlukot srdce. Symbol života.
Milovaného života.
Jenže Severusovo srdce znělo pomaleji než obvykle. Vyčerpáním nebo…?
Harry se bez přemýšlení ponořil do sálu vědomí, vzepřel se proti monolitu – a prošel jím snadno jako řetízkovým závojem. Okamžitě se napojil na Severusovo tělo; muž měl prokousnuté levé předloktí, roztržené stehno, rány v břiše… Merline, dostali se k němu tak blízko?! Povalili ho na zem, zaryli se mu zuby do masa, dychtící po krvi, lační… vzít mi ho?
Harrymu se udělalo špatně.
„Jsem v pořádku,“ zopakoval Severus jemně. „Antisérum jsem si již vzal, rány ošetřil. Harry. To nic.“
Záchvat paniky musel překonat se zatnutými zuby, Harry křečovitě kývl. A uvědomil si, že do jeho sálu vnikl bez svolení.
„Promiň,“ hlesl trochu zděšeně, „už mizím.“
„Omlouvám se,“ zopakoval v reálném světě, „já se vážně omlouvám, zase jsem nepřemýšlel…“
Severus mu vklouzl dlaní do vlasů, zlehka se jimi probíral.
„To k tomu zřejmě patří,“ pronesl zamyšleně. „Nezlobím se.“
Harry užasle mrknul.
„K lásce? To myslíš?“
Černé oči se někde v hloubce pousmály.
„Ano,“ kývl Severus. „Myslel jsem k lásce.“
Harry ho pevně sevřel. Chtěl ho líbat. Milovat se s ním. Cítit ho až na kost!
„Myslím na totéž,“ řekl Severus prostě. „Ale nejdřív se postaráme o děti. A potom tě už nepustím.“
„Slibuješ?“
„Ne. To bylo evidentní varování.“
Harry se krátce zasmál. A nadechl se. „Naši Patroni…“ začal opatrně.
„Postřehl jsem,“ odtušil Severus klidně. „Myslím, za dané situace… Dalo se to čekat.“
Harry sklouzl prsty po knoflíčcích černé vesty.
„Nebude ti tvá laň chybět?“
Severus neurčitě pokrčil rameny.
„Již jsem byl vnitřně smířený s dvanácterákem.“
„S Jamesovým Patronem?!“ vyjevil se Harry, zazubil se. Vytáhl se na špičky a vtiskl Severusovi polibek na studený nos. „To bych ti nikdy neudělal.“
Dveře za nimi se otevřely, Albus vstoupil dovnitř. Zavřel. Dosedl na židli. Ztěžka.
„Máme osm mrtvých studentů,“ řekl. „Selhal jsem.“
Chytili ho každý za jednu dlaň; byly studené jako led.
„Nikdo z nás nečekal, že se dopustí takové zrůdnosti,“ promlouval Severus naléhavě, „zaútočil na děti. Zcela vědomě; na malé děti, bez ochrany štítů, bez ochrany rodičů. Nikdo z nás nevěřil, že by mohlo existovat takové zlo… To není tvá vina.“
„A všechny ostatní jsme zachránili,“ přidal se Harry, „vždyť se podívejte, Velká síň je plná, je úplně plná!“
„Já vím, Harry. Přežilo pět set padesát dva dětí. Ale jak bych mohl být šťastný? Bůh mi jich dal pět set šedesát. …Chci je všechny.“
A prudce vysmekl dlaň z Harryho sevření, natáhl se po Severusovi, Severus ho objal. Pevně. Rýhy vrásek hluboké až k hrobům. Držel ho. Ramena starého muže se třásla. Albus plakal.
„A z profesorů?“ zeptal se Severus. „Jaké máme ztráty?“
„Pomona. Hagrid. Pastorek bojuje o život.“
Hagrid… Harry neřekl nic. Ani slzy v sobě nenašel. Možná zítra, až v něm ta zima roztaje.
„Viděl jsi Igora?“ napřímil se Albus, otřel tváře. „Někoho z kruvalských?“
Severus jen krátce zavrtěl hlavou. Neviděl jediného z nich.
Albus stiskl rty. Prostě přitakal.
Utekli.
Zvedl se ze židle. „Mám ještě práci. Odpočiňte si. Vy dva si to zasloužíte víc, než kdokoliv jiný. …Nedokázal bych to bez vás.“
„Půjdeme pomáhat. Jako všichni ostatní,“ namítl Severus ostře.
„Severusi. Ty jediný jsi tam byl od prvního do posledního okamžiku. Jdi si odpočinout.“
„Jsem zcela v pořádku,“ namítl Severus zatvrzele.
„…Harry?“
„Taky nikam nejdu! Budu pomáhat. Jako všichni.“
Albus si povzdechl. Hleděl na své dlaně; a cítil se starý. A zlé, zlé tušení svíralo hrudník.
„Všichni jsou vyčerpaní, máme tolik raněných. Obranyschopnost Bradavic nikdy nebyla tak…“ řekl tiše. „Zatímco on neutrpěl žádné ztráty.“
„Albusi,“ rozlétly se dveře, Minerva McGonnagalová vběhla dovnitř, chytla se křečovitě jeho hábitu; jako člověk, když padá.
Padala.
„Jeden z kočárů do Bradavic nedoletěl… Chybí nám dvanáct dětí,“ vydechla.
Albus zavřel oči a udělal to velmi pomalu.
Tolik jsem tě, Pane, rozhněval? Proč jsi mne nechal dožít takového dne?
Mark Isham - Flames
Vyčerpání jako těžká mlha padala od stropu dolů, zalehla Velkou síň. A šok, v nejrůznějších podobách. Severus s Albusem pomáhali madam Pomfreyové s nejtěžšími pacienty, i těch bylo mnoho, tak mnoho…
Čekání na bitvu je zlé. Bitva je strašná.
Ale ty okamžiky po ní – ty jsou nejhorší.
Jak nesmyslné jsou zkazky o bitvách končících vítězným křikem, šťastným objímáním!
Konec žádné bitvy není šťastný. Nemůže být. Protože i když se vám podaří zachránit většinu sebe, něco z vás tam zemře.
Harry procházel mezi řadami lůžek, roznášel lektvary. Tolik dětských tváří; a tolik dospělých očí v nich.
Generace, které uvidí testrály před kočáry už pokaždé.
Všichni zůstali ve Velké síni; dnes žádná z kolejí nebude spát ve své věži. Dnes totiž koleje neexistovaly. Potřebovali se. Vidět a cítit jeden druhého. Společně unést tíhu toho, že oni přežili. Že ať právě nyní cítí cokoliv, nikdo na ten pocit není sám.
Tomu Harry rozuměl. Severus mezi nimi vymazal monolit, letmo se dotýkali vědomím, oba plně soustředění na svou práci a lidi kolem sebe; bylo to, jako by se drželi za ruce, jen tak duší.
Harry usedl na lůžko, choulily se tam k sobě dvě dívky, asi prvačky. Jejich jména neznal.
„Rodiče přijedou brzy, ředitel rozeslal výzvu všem. K vašim se to asi zatím jenom nedoneslo,“ pohladil tu černovlasou; třásla se tak, až jí drkotaly zuby. Uklidňující lektvar dal oběma. Usmál se na ně a přešel k dalším.
Myslel na těch dvanáct. Jsou mrtví? Nebo s nimi vyděšení testrálové jen zabloudili, přistáli v bezpečí jinde? Bystrozoři po nich již začali pátrat.
Také myslel na těch osm.
Ještě nevěděl, kdo tam na ošetřovně nehybně leží pod plachtami; neptal se po jménech. Smrt by nebyla o nic lehčí ani těžší, kdyby je znal. Chtěl pro ně truchlit spravedlivým dílem, pro jejich nevinnost a sny, které se nikdy nenaplní.
Jen je i Boha požádal o odpuštění za úlevu, za tu nesmírnou, neskutečnou úlevu, že tam mezi nimi není… vždyť vy víte, kdo.
Harry se na okamžik zastavil, rozhlédl se. Uprostřed Velké síně zůstaly dva stoly, jeden s jídlem a pitím, u druhého se ošetřovala menší zranění. Kolem dokola u stěn byla vyčarovaná provizorní prostá lůžka, většina sražená k sobě, aby si děti byly blíž. Tam byli ti nejmladší, starší studenti seděli u nich nebo pomáhali dospělým. Občas do dveří vběhl někdo cizí, začal se divoce rozhlížet; rodiče, kteří obdrželi zprávu. Těch se ujímali střídavě Molly Weasleyová, Tonksová nebo Remus.
Hermiona, Ron, Neville, Roger, Seamus, Draco, Lenka, Ginny, Dean; ti stejně jako Harry procházeli mezi lůžky. Všichni nesli známky těžké únavy, většina pomalu se hojící rány a škrábance.
Vždy veselá síň, plná smíchu a vůně dobrého jídla, byla dnes od podlahy po strop zaplněná šepotem, pachem krve, slz. A vůní bylinek, letmých gest, malých pohlazení.
Obraz zkázy nebo člověk ve své nejčistší podobě, téměř roven Bohu?
Proč to nejkrásnější z nás rozkvete vždy v dobách hrůzy? Nebo je to pouhá reakce vesmíru, potřeba vyrovnat misky vah?
Možná… Ano, možná, přitakal si Harry v duchu. To by mohlo tak být.
Milicent Bulstrodeová chovala na klíně mrzimorského chlapce, cosi mu šeptala, dokud Uklidňující lektvar nezačal zabírat.
Zabini roznášel tácy s čajem, nějaké děvče v pěstích drželo jeho plášť a neochvějně cupitalo za ním. Zřejmě jedna z těch, které přemístil. Zabini kráčel pomalu. Aby mu stačila.
Draco a Luna od sky
Lenka seděla v malém kroužku dětí na přisunutých lůžkách, vyprávěla tlumeným hlasem. Možná o kráse magiona hvězdolitého. Nebo o květech laskavníku, jehož duhové plátky se na podzim s větrem vydávají na svou pouť do neznáma, natěšené, koho potkají a komu věnují své něžné pohlazení.
Ron mluvil se staršími studenty, čtvrté nebo páté ročníky. Hermiona v jiné skupince dívek naslouchala. Neville mlčky plakal s mrzimorskými; ach ano, profesorka Prýtová…
Draco… Draco se zdál jiný. Dospělejší? Třebaže jeho tvář brázdily rysy vyčerpání, byl v ní i klid. Skálopevný klid, o který se můžete opřít, kdybyste padali. Severusův klid.
Nejspíš Harryho pohled vycítil, jejich oči se setkaly. Draco mu přes celou místnost poslal sotva znatelné pousmání, drobné pokývnutí. Harry ho opětoval. Trochu překvapeně si uvědomil, jak moc, jak strašně moc je rád, že ani Draco nespí nahoře s mrtvými.
Ron byl stále jeho nejlepší přítel, Harry si tím byl jistý. S Dracem ho pojilo něco jiného, něco… ostřejšího. Bezeslovná věrnost, úcta a láska ke stejnému člověku; oba Severuse milovali, každý svým způsobem. Draco byl něco jako… bratr? Vážně? Harry nad tím užasl; a sám sobě kývnul. Ano, tohle slovo by to mohlo obsáhnout.
Bezděčně zalétl pohledem k Siriusovi. Seděl stranou, zapisoval cosi na pergameny, jeden za druhým odlétaly letaxovou poštou, žádost o lektvary, informace bystrozorům, vzkazy pro rodiče.
Siriusi… Vždy budu vděčný za tvou lásku. Vždy budu hluboce litovat, jak těžký osud ti byl do vínku dán a vždy budu obdivovat tvou slepou odvahu tváří v tvář nebezpečí.
Ale jsem připraven nechat tě jít. Pokud nedokážeš přijmout, že můj svět dnes pevně stojí na Severusově lásce, už v něm pro tebe není místo. …Je to na tobě, Siriusi. Nemůžeš žít můj život za mě. Ani já ten tvůj za tebe.
Harry podal svůj poslední lektvar, počkal, až se chlapec uloží, ještě okamžik u něj poseděl. Vstal, vyrazil zpět pro nové zásoby, procházel řadami lůžek.
Truchlím pro naše mrtvé. Truchlím pro tebe, Hagride.
A jsem plný hrdosti na každého z vás, pomyslel si v duchu; viděl je, všechny ty spojené dlaně, ta malá hrdinství bez slávy, únava byla nejčestnější medailí odvahy, když se každý z nich zas a znovu a bez váhání vracel na válečné pole, s jedinou myšlenkou. Zachránit ještě jednoho. Ještě aspoň jednoho.
Bradavice byly možná proslavenou školou velkých kouzelníků.
Dnes byly monumentem prosté lidskosti.
Harry ucítil cosi svíravě krásného v sálu vědomí, vzhlédl, vyhledal Severuse. Černé oči mířily k němu a usmívaly se.
Harry se usmál na něj.
Tolik jsi mě toho naučil.
Opět vykročil, z krbu vylétl nový balíček lektvarů od svatého Munga, prostorem hradu s hlubokým nadechnutím proběhla magie.
Jako matčina náruč, když se kolem vás sevře pod stínem blížící se tsunami, v bláhové víře, že v jejím objetí se nemůžete utopit; bradavické štíty vzplály.
_______________________________________________________________________
Den ještě neskončil. Jen vyhráli první bitvu.
Anebo možná ne.
Ochutnávka na 36.kapitolu Kamínek
Mozkomoři. Běsové. Smrtijedi. Vlkodlaci. Upíři.
Děti hladu.
Smrt se nad jejich hlavami vznášela vznešená a nezměrná, s láskyplnou pýchou na svůj rod; zatímco se rozmisťovali podél bradavických hranic v nekonečných zástupech. Ještě klidní, ještě němí.
A v jejich čele, vstříc hlavními vchodu do hradu, stál Voldemort v kruhu dětí.
XXX
„Tak běž, maličký. Jdi do té své marné bitvy. Říkají, že jsem nesmrtelná. Ale ne, to můj bratříček Žal… Ten je věčný.“
XXXXXX
Děkuji vám všem. Děkuji za vaše slova, za vaši přítomnost.
Přeji vám krásný, klidný víkend. Merlin s vámi 
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář