9. kapitola Harry - Trochu had II. část
Poppy Harryho pustila. Napřímila se. Ve tváři sněhové vločky, děvčátko v závějích, zastavily se; v krystalicky čiré perfektnosti. Expanze doby ledové.
Draco stál. Mlčel. Mrtvolně bledý, zorničky slepě rozostřené.
Harry věděl, že se na něj nehněvají, nejsou zklamaní. Mantra Válečníků; zněla tu v tom zakletém tichu, v očích a myslích všech kolem. Nemůžeš zachránit všechny.
Sheppard jednu lahvičku pevně sevřel, rozpřáhl se. Všechno kolem vytěsnil. Koncentrace. Soustředění.
„Na tři,“ ucedil.
Jonesi.
Cvaknutí pojistky.
Nevěřím tomu. Přece po tisících letech neumřete takhle stupidně.
„Jsem připravený, pane.“
Sakra, Jonesi.
„Nemiňte, Stoddarde.“
„Neminu, pane.“
Nesmíte. Slíbila jste, že se vrátíte.
Severus tam na vás čeká.
Hlasitý nádech, Sheppard.
„Raz.“
Harry ucítil zatahání hábitu, otupěle shlédl k boku. Stála tam asi čtyřletá holčička v růžovém overalu se zelenými medvídky, vlásky spletené do desítek tenoučkých copánků, omotaných gumičkou s trsem jahod. Když pohnula hlavou, cinkaly. Oči amarantově purpurové. Malinkatá víla.
Vyndala z pusy ocumlané lízátko ve tvaru jednorožce.
„Já to zkusím. Půjdeš se mnou, strejdo?“
Mihnutí řas. Z droboučké tváře k němu vzhlížely dvě slunce, zlaté jantarem.
…Jonesi?
„Jmenuji si Yasmine Ardingtonová, ale říkají mi Jay, jako Žvanilka,“ uculila se. „Klidně mi říkej Jonesi, jestli chceš, strejdo.“
„Dva.“
„Ale musíme hned, strejdo.“
Harry se omámeně sehnul, zvedl ji do náruče.
„Neříkej mi strejdo.“
Šumění meziprostoru. Otáčivý zvuk statisíců spirálových kruhů nadprostoru.
První vjem byl ostrý, sychravý vítr. Harry se rozhlédl; široké pláně, seschlá tráva, neobdělaná pole plná balvanů. Divoký les v dálce. Před nimi cosi připomínajícího stavbu. Z kamenů, dřeva, hlíny.
Jay mu seskočila z náruče.
„Jé, tady je hezky!“
Rozpřáhla ruce, roztočila se v kruhu, až se jahůdkové copánky kolem ní rozvířily jak řetízkový kolotoč.
Harry se cítil… nijak. Nebýt znecitlivělý odmítáním reality, Jonese u trhliny, následky; ano, nejspíš by byl zmatený. Takhle jen přimhouřil oči, částečně kvůli větru, částečně usilovnou snahou pochopit.
„Kdo jsi?“
Jay se zastavila.
„Ianto mi neřekl, že už jsi senilní. Jmenuji si Yasmine Ardingtonová, ale říkají mi Jay, jako Žvanilka. Mám. Na. Tebe. Mluvit. Pomaleji. Strejdo?“ pronesla vážně s pečlivou výslovností.
„Myslel jsem, že Lamie je poslední svého druhu.“
Drobný hrudníček se vzedmul smutným povzdechem.
„Jo, to je.“
„Jones je Lamie. Takže co jsi ty?“
Jay amarantově zamrkala. A zahihňala se.
„Ty seš truhlík, strejdo. Ianto přece není Lamie. Ale skvělá zpráva je, že jsme tu správně,“ přikývla si horlivě. Jahůdky zacinkaly. Pravou dlaň ve vzduchu, drobně pohybovala prsty; jako když se probíráte stovkami nitek, jemných jak pavučinka. „Tady končí stopa té kletby. Takže teď ji někdo sešle. Dneska nebo zítra. Nebo za týden, tak nějak. Promiň,“ vycenila mléčné zuby, „moje první cesta. Možná jsme kousíček vedle.“
„Jones není Lamie. My jsme kousíček vedle. První cesta. Tak jo.“ Harry trhnul rameny, příliš informací škodí, s dotazy končí. Prozatím. „Mohlo být hůř. Mohli jsme se objevit na hřbetě dinosaura.“
„To by bylo úúúžasný,“ protáhla zasněně, nacpala cukrového jednorožce do úst, zuřivě zacumlala. „Víš, že ostrov Wight je největší naleziště fosilních pozůstatků dinosaurů? Muselo jich tady být jak svrběnek. Ale řekla jsem, že jsme kousíček vedle. Šedesát milionů let není kousíček vedle. A taky jsem řekla možná, strejdo,“ dodala lehce naštvaně.
„Jasně. Promiň. Neříkej mi strejdo.“
„Tak jo,“ vrkla. Chvíli zadumaně cumlala. „Počkáme uvnitř.“
Rozběhla se ke stavbě, rozjařeně hopsavými skůčky.
„Stůj!“ vyjekl Harry přidušeně. „Co když tam někdo…“ Jay zmizela ve vyvrácených dveřích z hrubých prken, „bydlí,“ dodal už jen tak pro sebe.
Nu což. Třeba jsou zdejší domorodci přátelští.
Ve staré Anglii? A kteří přesně, Římané, Sasové, Vikingové? Keltští válečníci? Kouzelníci s prvotní magií?
Vždyť ani nevím, v jakém jsme století. Dnešek je čím dál lepší.
Obrnil se magií, trpělivostí, odhodlaně ji následoval dovnitř.
Stavba byla prázdná. Jay ve svém růžovém overalku seděla uvelebená na hromádce rozpárané jutoviny, vycpané slámou.
„Mohl bys rozsvítit, strejdo? Je tu tma. Nemám ráda tmu. A zavři dveře, fouká sem.“
„Rozkaz,“ utrousil, seslal Lumos locatio, ohřívací kouzlo, opravil dveře, zasadil je do rámu. „Neříkej mi strejdo.“
„Tak jo.“
„Myslím to vážně, Jay.“
„Já vím,“ kývla vážně. „Tváříš se hrůzostrašně a vrháš na mě ošklivé pohledy. Hele, strejdo, víš, že máme stejné oči?!“ vydechla nadšeně.
„Ne. To nemáme. Tvoje jsou purpurové. Moje rudozelené. Vůbec nejsou stejné.“
„Protivo,“ zamumlala, strčila do pusy lízátko.
„Na tom se shodneme. Protiva je fajn. Strejda ne.“
Rozhlédl se poničeným vybavením, nic mimořádného, jako po nějakém loupeživém výpadu, zbyly tu jen bezcenné trosky. Spravil dřevěnou židli, nebo co to původně bylo, posadil se.
„Jay? Ve kterém jsme roce?“
Věnovala mu zamračeně zkrabacené čelíčko, zář amarantových zorniček.
„Je mi čtyři a půl, strejdo. Umím počítat do sedmi. V jakém jsme roce? V tom, ve kterém je sedm mockrát.“
„Samozřejmě,“ podotkl Harry. „Před nebo po Kristovi?“
Jay se zahihňala.
„Jako bych nic neřekl.“
V kruzích masíroval spánky, bolest uvnitř lebky tepala jak zarputilý kovář.
Jonesi, nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu. Ale tvá nesnesitelná osobnost je vlastně docela příjemná, v porovnání s jinými.
Za tohle mi budeš sakra dlužit.
„Jay? Dokážeš nás vrátit zpátky? A myslím opravdu zpátky, ne kousíček vedle.“
Otevřela ústa jako v mohutném zívnutí nebo bezhlesném výkřiku.
„Tebe asi hodně baví být na lidi protivný, strejdo.“
„Jo,“ pronesl suše. „Něco jako můj koníček.“
„Ianto je mnohem milejší.“
Harrymu skoro zaskočilo.
„To jako Jones? Je to psychopat. Žere lidi.“
„A?“ pokrčila ramínky, nevzrušeně olízla cukrového jednorožce. „Pořád je milejší než ty. Protivo.“
„Tak fajn. Budu to brát jako kompliment. Žvanilko.“
Merline. Sedím kdoví kde, v kdovíjakém století a hádám se s čtyřletou vílou.
S mým životem je něco špatně.
„Je mi čtyři a půl.“
„Kruci. Nelez mi do hlavy. Moje myšlenky! Můj osobní prostor.“
„Tak promiň. Dělám to automaticky. Teprve se nitrozpyt učím.“
Ve čtyřech letech. Šmarjá.
„Čtyři a půl,“ zavrčela Jay.
Harry zvedl ruce. Čas vytáhnout bílou vlajku a zachránit zbytek důstojnosti.
„Akceptuji. Čtyři a půl. Jsi téměř dospělá. Na oplátku se ty pokusíš netrénovat na mně nitrozpyt, ano?“
Stejně chtěl zvednout ty nejmocnější štíty nitrobrany, jaké dokázal; potíž byla v tom, že už je zvednuté měl. Nikdy je neskládal.
„Zkusím to,“ kývla neochotně.
„Proč ses narodila jako víla?“ Ať už jsi cokoliv. A Jones taky.
Společenská konverzace; znáte to, takové to tlachání o počasí, sportu, politice, prvotních démonech, cestování v čase. Normálka.
„Myslela jsem, že ti to Ianto při Chryzantémovém měsíci vysvětlil,“ uždibla kousek cukrového ohonu. „My jsme rádi predátory. Je spousta smrtících predátorů, ale ten nejsilnější není ten s magiiodolnou kůží, smrtícím pohledem nebo schopností zabíjet myšlenkou. Nakonec se vždycky najde někdo, kdo je přechytračí. Nejmocnější predátoři jsou ti, kteří umí dokonale splynout s davem.“ Tvářička jí posmutněla. „Ty jsi hodně velký predátor, strejdo. Ale vůbec se neumíš schovávat.“
„V tom máš asi pravdu,“ připustil. „Býval jsem lepší. Teď se… moc zlobím. To se skrývá špatně. Takže Jones je vážně zvěromág?“
„Jop,“ řekla, s dokonalým lupnutím rtů na závěr, jako když praskne bublinka.
„Myslel jsem, že v Ardaře byla Lamie. To fakt udělal Jones?“
„Jop.“
„Jaká je jeho zvěromágovská podoba?“
„Má tři. Umí se proměnit do chiméry, kerbera, ale jeho nejmilejší je behemot. A ne, nevypadá jako hroch.“ Jay mrkla po Harrym, uculila se. „Co je? Čekal jsi něco roztomilejšího?“
„Napadl mě lev; podle toho, co jsem právě slyšel, určitě by byl Nemejský. Ale ani ten by asi nedokázal zneškodnit a sežrat šest likvidátorů naráz.“
„Matka mu malinko pomohla, hlavně s tou motanicí na závěr. Ale jinak to zvládl sám. Bráška je šikulka.“
Jones. Bráška. Ianto Jones. Brá-ška.
Tak jo.
A ne, nezeptám se, kdo je matka. Nápad mám. Budu ho ignorovat.
„K Jonesovi mi víc sedí podoba štíra.“
„Hlupáčku. Štíři ani zdaleka nejsou tak nebezpeční, jak se povídá. Víš, které zvíře je nejmasovější vrah? Komár,“ zahihňala se. „Opravdu, komáři zabijí ročně tři miliony mudlů. A umí být pěkně nenápadní. Vidíš, taky se tomu směješ. Přesně jak jsem řekla, nejlepší predátoři jsou ti, o kterých nikdo neví.“
„Díky, budu to mít na paměti,“ neubránil se jedovatému úsměvu. Poučovala ho čtyřletá – pardon, čtyř a půl letá víla; Severusi, začínám chápat tvé zoufalství z prvních ročníků. A druhých. Třetích. Čtvrtých… Ve světle tohoto setkání se tvá trpělivost s námi zdá nadlidská.
Zvážněl.
„Netušil jsem to. Jones tehdy hodně riskoval.“
„On pro tebe riskuje neustále. Všechno, co má.“
„Proč?“
„Protože k tobě cítí totéž, co matka. My oba.“
Nedáš pokoj. Fajn. Jdeme na to.
„Matka,“ vyslovil Harry. „Nemyslíš Lamie? Ta, co vám ukradla život, nasadila se do vás jako parazit a ovládá vás?“
Ups. Dobrá rada – nikdy nevytáčejte malé víly. Oči jí ztmavly, líčka zrudla, ústa se semkla do bezkrevných čárek.
„Kdybych tě neměla ráda, zazpívám,“ pronesla mrazivě. A ukousla jednorožci hlavu, křupavě ji rozdrtila mezi zoubky.
Harrymu se udělalo maličko nevolno. Být nepříčetný touhou po čtyřletém děvčátku… hm, ne. Děkuju mockrát.
„Nemůžeš mě mít ráda,“ namítl přesto chabě; prestiž především. „Známe se sotva pět minut a pár staletí. A jsem protiva.“
„Ianto mi o tobě vypráví. I matka. Vím toho o tobě spoustu.“ Duhovky se jí vrátily do původní barvy, laskavě amarantové. „Jak moc jsi smutný. Jak moc se ti stýská. Nechceš lízátko?“
Harry dokázal němě zavrtět hlavou. Dětský soucit bolí. A když vás litují děti, třeba i ty hodně divné, jste na tom už fakt bledě.
Odkašlal si.
„Jones ale není tvůj bratr. Nebo je?“
„Jsme spojení skrz matku. Občas mě navštěvuje, v noci, aby nikdo nevěděl. Hodně mi pomáhá.“
„Asi je těžké být, kým jsi.“
Zaváhala. Neurčitě přitakala, jahodové trsy zacinkaly.
„Někdy docela jo. Když se třeba zapomenu ovládat. Pak se mě moji rodiče bojí. To je ošklivé.“ Škubla ramínky. „Ianto říká, že se to časem zlepší. Že mě naučí kontrolovat se tak, aby nikdo nic nepoznal. A bude ze mě ta nekrásnější víla, jakou kdy Sheppard viděl. Možná si ho vezmu.“
Harrymu to cuklo tváří. Ovládl se.
„Bojím se, že Amador Sheppard je už zadaný.“
„Bojíš se zbytečně,“ vycenila zoubky a ne, nevypadalo to výhružně. Ani trošičku.
„Hodně štěstí,“ řekl, několikrát se zhluboka nadechl. Nebude se smát. To by nebylo pěkné. „Povíš mi o matce? Předpokládám, že tím nemyslíš ženu, která tě porodila.“
„Matka je naší součástí. My zase její. Dává nám sílu růst. Učí nás. Vypráví ty neúžasnější příběhy, jaké si vůbec neumíš představit, to vážně zbožňuju, strejdo! Mohla bych ji poslouchat týdny. …Myslíš, že se bude hodně zlobit? Ještě nemám dovoleno sama cestovat proudem.“
„Copak ti to nepřikázala?“ zazmatkoval Harry.
Jay si skousla spodní ret. Jahůdky zamítavě cinkly.
„E-e. Byl to můj nápad.“
„Vy… Ty máš svobodnou vůli? Vlastní myšlenky, pocity a přání a tak? Můžeš se sama rozhodovat? Neděláš jenom to, co ona řekne?“
„No jasně. Co sis myslel, že jsme loutky?“
Upřímně? Přesně tohle jsem si myslel; jak prstoví paňácové, znáte je – strčíte do nich ruku, oni ožijí, mluví, hýbou se, jednají, vyndáte ruku, paňácové spadnou jak vyžraný pytlík chipsů.
„K čemu by jí to bylo?“ pokračovala zatím Jay. „Sdílí s námi kousek sebe. A my s ní zase to naše. Učí nás a my prý učíme ji. Říká, že jsme jejím srdcem. Že jí pomáháme chápat, čemu nerozumí. Mám ji ráda, i když vím, že ona to neumí. Ale to nevadí. Ianta mám ráda strašně moc. Nechci, aby umřel.“
„Proto jsi to udělala? I když to nemáš dovoleno?“
Jahůdky smutně zacinkaly.
„Ale proč nezasáhla ona? Proč neochránila Jonese? Nezrušila tu kletbu nebo nezničila trhlinu nebo mu nedovolila tam jít?“
„Matka přece nezná budoucnost! Jen proud a to je minulost. A taky říká, že svobodná vůle přináší svá rizika. Já nevím! Protivo.“
„Nechtěl jsem říct, že to udělala schválně.“
„Ale chtěl! A řekl.“
„Nechtěl, neřekl a promiň.“
Unaveně složil tvář do dlaní. Jestli tady má vážně strávit týden, bude to ten nejdelší týden v životě…
Skoro.
Byly horší.
Stále jsou.
Můžeš se mi zjevit i tady, Severusi? Nebo i fantazie má nějakou časem ohraničenou trvanlivost?
…Omlouvám se, že jsem tě poslal pryč. Ale ty víš, jak moc mě bolí, když chceš, aby tě opustil.
Jestli mě slyšíš i odsud, už to nedělej. Prosím.
Jay zničehonic lapla po dechu. Když k ní Harry vzhlédl, měla víčka pevně stisknutá, culila se od ucha k uchu, ďolíčky ve tvářích.
„A já něco vím! Já něco vím, já něco vím, já něco vím!“
Chvíli ji rezignovaně sledoval.
„A povíš mi co?“
„Popros. Protivo.“
Prostě neodolal.
„Vlastně mě to nezajímá.“
„Zajímá. Popros.“
Harry si půjčil Severusův výraz i tón.
„Prosím.“
Ďolíčky zmizely. Jay nasupeně otevřela oči.
„To bylo velmi sarkastické.“
„Byl jsem uctivý.“
„Byl jsi sarkastický.“
„Vždyť ani nevíš, co to slovo znamená,“ rozhodil ruce.
„Vsadím všechny své jahůdky, že jsem chytřejší než ty!“
„Jay. Už se z tebe někdy někdo zbláznil?“
Zadumaně nakrčila čelo.
„Mamka s taťkou tím občas vyhrožují, ale Ianto říká, že jsou zatím poměrně normální, tak nevím.“
„Výborně, budu první. Povíš mi to nebo ne?“
„A víš, že je s tebou děsná nuda?“ Napřáhla ruku před sebe, ukázala do prostoru. „Je tady ten sloup.“
Harry se prudce otočil.
Uprostřed místnosti mezi všemi těmi troskami a haraburdím čněl ke stropu, obalený rozdrbanými otýpkami slámy. Harry obezřetně vystoupal po částečně vyvráceném dřevěném schodišti do patra. Sloup vyrůstal z podlahy, pokračoval ke střeše, kde podpíral trámoví. Hlavní nosný sloup celé stavby.
Takže tady vážně byly správně.
Vrátil se dolů, strhal slámu, kam dosáhl. Prozkoumal ho. Nic, žádné runy. Ani nejmenší náznak magie.
Byli tu správně a byli tu včas.
„Jay? Jsi jednička.“
„Dík,“ utrousila lakonicky. Ale vysloužil si zubatý úsměv. Pustila se opět do cukrového jednorožce.
Harry si vzal židli, postavil ji naproti ní. Posadil se.
„Jay, teď mě prosím poslouchej. A zkus se hned nenaštvat, ano? Vím, že umíš být rozumná. Tohle je vážné. I když nevím, ve kterém čase to přesně jsme, předpokládám, že to bude doba kouzelníků s prvotní magií. A ten, na koho tu čekáme, je zatraceně mocný. Opravdu, opravdu mocný. Velký, zlý černokněžník. Protože jeho kletba zůstane aktivní i po několika staletích. Chápeš to? Umíš si vůbec představit takovou moc? Já teda ne. Několik století proklínala všechno kolem, přinášela smůlu, přitahovala k sobě ztracené duše. A pak, když konečně potkala magii, skutečně silnou magii Jonese, dokázala otevřít trhlinu. Po několika staletích. Vytvořila Prokletou díru a teď z ní chce udělat díru skutečnou. Jay. Chci, abys odešla. Vrať se domů. A přijď pro mě třeba za týden. Ano? Prosím.“
S mlasknutím vytáhla lízátko.
„Ne,“ vyslovila pečlivě.
„A co chceš dělat, až přijde? Zazpíváš mu? Co když bude hluchý? Nebo bude mít Chryzantémový kámen nebo bude prostě odolný? Umlátíš ho lízátkem? Uškrtíš jahodovou gumičkou? Vyděsíš růžovým pyžamem se zelenými medvídky? Protože mě osobně děsí. K smrti.“
Vyzývavě zdvihla obočí. Namířila k němu ukazováček levé ruky, zakroužila. Jiskřičky, stužka magie, ovíjela se, sílila, maličký zelený hádek…
Harry hbitě zvedl dlaň
„Stop. Stačí. Chápu.“
Avada se rozplynula.
„Prima. Protivo.“
„Ovládáš Nepromíjitelné. Stínovou magií. Uznávám, že to je tedy něco. Jsi silná, Jay. Hodně toho víš a hodně umíš. Ale teprve se s tím učíš pracovat. A ten, který přijde, už všechno umí. Jay, buď rozumná. Nemůžeš se rovnat prvotní magii, i když jí asi v sobě část máš. Upřímně, Avada tvé matce nic neudělala. Teda kromě toho, že ji slušně vytočila.“
„Ach jo!“ zakvílela Jay, napůl srdceryvně, napůl rozzlobeně. „To já tohle vymyslela! Já chci Ianta zachránit! Ale ty mě tady nechceš,“ dodala zdrceně. „Chceš tu matku.“
Pokusil se tím nezalknout.
„S ohledem na situaci… bych její společnost asi… uvítal.“
„Tak já ji zavolám,“ řekla Jay chmurně. „Může přijít skrz mě. Když bude chtít.“
„To bys byla vážně hodná. Děkuju.“
„Zachraň Ianta,“ zavrčela. „A nenavážej se do mých jahůdek!“
Zavřela oči, zaklonila hlavu, mírně rozpažila, jako šaman připravující se na kontakt s dušemi dávných předků.
Čtyř a půl letá Jay Yasmine Ardingtonová zmizela. Kamennou místnost dravě protkala vůně praoceánů.
„Jak se ti líbí má Yasmine, Maličký?“
„Další sociopat z vaší líhně?“ vrhnul po ní úsečný pohled. „Je užvaněná. Co to je sakra za nápad, naučit ji ve čtyřech Avadu?!“
„Vaše obvyklá kouzla ji učí Ianto. Zřejmě kvůli ochraně,“ pokrčila Žlutoočka rameny. „Mít velkou moc a nepoužít ji, když tě někdo rozhněvá, vyžaduje moudrost zrající století. Ani ty jí dosud nevládneš.“
„Moudrost? Vážně? Nechtěla jste říct lhostejnost? Apatii? Otrlost?“
„Možná toleranci?“ mrkla jantarově.
„To právě od vás zní fantasticky,“ zavrčel Harry.
Povzdechnutí, jako když se v letu o sebe letmo dotknou perutě křídel albatrosů.
„Stále jsi tolik rozzlobený.“
„Co na to říct? Dneska vstával Merlin levou nohou.“
„Ianto ti neměl o Odkazu říkat,“ pokynula zamyšleně.
„Jak se rozhodnou?“ pokusil se o pevný tón. „Chápu, že to je vážné.“
„Budoucnost se teprve tvoří, Maličký. Právě nyní existují dvě koryta, kterými poplyne proud; v jednom tě odsoudí. V druhém ne. Musíme počkat.“
A strach se znovu jedovatě rozlil útrobami. Divné, cítit ho. Když jste si mysleli, že už není co ztratit. Jak naivní; Osud vždycky něco vyčenichá.
„Opravdu se proti tomu nemůžu nijak bránit?“ zeptal se Harry. Vlastně docela mírně.
„Můžeš povstat ve své plné síle, zahalit Anglii stínem hrůzy. A doufat, že to postačí. Nebo se skrýt přede všemi. Ale stejně by tě našli. Povstává proti tobě nesmírná síla, Maličký. A ty ji nepřestáváš vyzývat,“ dodala, šumivě jak drobné oblázky přesýpané v měkkých přílivových vlnách.
„A vy… byste nemohla? Ochránit mě. Tak jako tenkrát Severuse před Avadou. To by nešlo?“
Odvrátila se.
„Co to s vámi lidmi je? Mudlové, kouzelníci, nakonec jste všichni stejní. Vraždíte samotnou esenci života. Půdu, vodu, vzduch, magii. Taková zrůdnost. Nic vám není svaté; proč nemůžete nechat svět být? Ať si roste ve své divoké kráse, černý, bílý, šedý, co je na tom tak špatného? Cosi ve vás prahne po záhubě, vlastní i všeho kolem. A mě nazýváte démonem.“
Okamžik ji sledoval, nadpozemsky ladnou v průsvitných šatech obkreslujících štíhlé tělo, dýmovitých kadeřích; skoro by přísahal, že z ní cítí smutek.
Také poprvé skutečně pochopil, proč ji má Severus rád.
„Máte pravdu,“ zašeptal. „To není moc fér.“
Ohlédla se.
„Odejdi se mnou, Maličký. Do času, ve kterém tě nikdo nezná. Tam tě ochráním,“ vzplanuly její oči zlatem slunečních výbojů, tak uhrančivých.
Harry polknul.
„Do času… kde není žádný Severus. Že ano?“
Neodpověděla. Nemusela.
Zavrtěl hlavou.
„Nepůjdu. Neopustím ho.“
„Jestli ti vezmou jen půl tvé magie, stejně ho už nespatříš. Nadprostor by tě rozdrtil.“
„Myslím, že to risknu.“
„Nerozumím ti. Vůbec ti nerozumím.“
„Slepému barvy nevysvětlíš.“ Zaváhal. „To asi platí pro nás oba.“
A Žlutoočka se malinko usmála. Nebo se mu to jenom zdálo.
Posadila se na místo, kde předtím trůnila Jay.
„Nemůžu tě před tím ochránit jako před Avadou. Tohle by mě zranilo. Hodně. A k čemu by ti byl ve tvé válce chromý válečník?“
„Dobře,“ kývl. Pokrčil rameny. „Zkusím toho komára; začnu se tvářit jako malý, hodný kouzelník. Takže když jsme si tohle vyjasnili, co teď? Jak zachráníme Jonese? Kdo přijde na snídani?“
„Nevím,“ potřásla šedobíločernými hádky dýmu, „proud je na tomhle místě zvláštní. V jednom okamžiku tu kletba není, v druhém je. Nic mezi tím.“
„Takže nevíte, na koho čekáme?“ užasl Harry upřímně. Sakra, už ani vševědoucí neví všechno, to jednoho docela zklame.
„Nevím, kdo přijde. Nevím, proč ji sešle, jaký je její účel, kromě prokletí všeho, čeho se dotkne. Vím pouze, že ji stvořila prvotní magie.“
„Mohl by to být někdo z vašeho druhu?“
„Když Prvotní odešli, odešli ze všech časů. Nemůžu je potkat, ani kdybych se vrátila v den jejich příchodu.“
„A to jde?! Vymazat se i ze své vlastní minulosti? A přitom tady nechat tolik po sobě?“
„Proč by to nešlo?“ zvedla k němu jantarové zorničky zmateně.
„Aha. Tak nic.“
S polobohy se o jejich polobožských tentononc zásadně nedohadujte. Prostě kývejte. Je to skoro jako rozhovor s naprostým imbecilem, proti logickým argumentům jsou imunní. Kývejte. To je ono.
„Co budeme dělat?“
„Počkáme a uvidíme,“ natáhla se na záda, složila paže pod hlavou. „Máme zhruba čtvrt hodiny, než se kletba zjeví. Na první cestu to vůbec nebylo špatné.“
„To řekněte Jay. Má vás ráda. Říká vám matko; dokážete vůbec pochopit význam toho slova? Myslím skutečný význam? Jones vám tak nejspíš neříká.“
„I Ianto byl dítětem a není to tak dávno. Matka je někdo důležitý. Výjimečný. Jedinečný. Správně, Maličký?“
„Skoro. Kolikrát vlastně jste?“
„Kromě mé samostatné existence? Ve tvé současnosti, v Anglii? Třikrát.“
„Páni. Tady má někdo božský komplex,“ zamumlal Harry. „Kdo je ten třetí?“
Matka, Otec, Duch svatý; a čtvrtý do pokeru, prvotní démon. Prima sestava.
„Pokud dnes Ianto zemře, seznámím vás.“
„Počkat. Stop. Jak to myslíte, pokud Jones zemře? On nezemře. Zastavíme to. Proto jsme tady.“
„Záleží na tom, kdo přijde.“
„A tohle je zase co, sakra? Obětujete ho? Vždyť je vaší částí. Něco jako vlastní dítě!“
„Náš zásah nesmí ovlivnit proud zásadním způsobem. Ianto by souhlasil.“
Klid. Dýchej.
„Co je zásadní způsob?“
„Znemožnění tvé existence,“ řekla nevzrušeně.
Dechové cvičení nepomohlo. Harry rozzuřeně rozhodil ruce.
„A je to tady zase. Tuhle pasáž prostě žeru! Nezmínil se před vámi někdy někdo o obsesivní posedlosti? Zkuste si o tom něco přečíst, mohlo by vám to spoustu věcí objasnit. Kdy už to sakra pochopíte?!“ Syčivě vypustil kyslík skrz zuby. „Dobrý, skončil jsem, jsem v pohodě. Teď si to ujasníme. Jestli sem nakráčí mladý Merlin, zasalutujeme mu a půjdeme se mrknout, jak to Jonesovi opálově sluší; takový je plán?“
„Ano. Což by bylo poněkud divné. Iantova existence je mi… příjemná.“
„To by ho fakt dojalo k slzám,“ zavrčel Harry.
„Domnívala jsem se, že ho nemáš rád.“
„Zvykl jsem si,“ odsekl.
„Ianto k tobě chová velmi ochranitelské emoce. Je v tomto směru nesmírně zatvrzelý. Trochu mi tím připomíná Severuse.“
„Skvělý. Nenechte se rušit, směle pokračujte. Hned se cítím mnohem líp.“
„Také ho zvláštně vábí tvá Sněženka Poppy. Probouzí v něm cosi… jemného. Jako Yasmine.“
„Jo. Přesně tohle bylo poslední, co jsem potřeboval vědět. Říká se tomu láska. To jen tak na okraj, kdybyste tápala. Proč jste tady vlastně zůstávala, když váš druh odešel?! Bez vás by nám všem bylo líp,“ dodal záštiplně.
Jako by vrávoravě balancoval na hromadě kostí, kolem bezedná tma, spousta neznámých tichých zvuků, šepot křídel, kroky, cvaknutí tesáků; v ruce svíčku a sirky. Škrtnout? Neškrtnout? A je v tom ještě nějaký rozdíl?
Vztyčila se na loktech, dokonalé rty rudě vykrojené, zpod dlouhých řas medový třpyt, dým se kolem její spanilé tváře vlnil jako vzpomínka na věčný plamínek, který sfoukl vítr; jen tak. Náhodou. Omylem.
„Mé sestry mne nazývaly…“ krátký sykot v různém taktu, tóninách. „Ve tvém jazyce to znamená něco jako Hledačka.“
„Je mi fuk, co hledáte.“
„Ani já netuším. Jen to… hledám. Počátek? Konec? Smysl? Své místo?“
Zvedla víčka, obalila ho medovou září; zavonělo to domkem, malou skleničkou na kuchyňské lince, slunečními paprsky, které se v ní duhově lámaly.
„Možná tebe.“
Vstala, ladná měkkými stíny svítání.
„Jsi zázrak stvoření. Život, který si našel cestu, aby pokračoval ve světě, kde k tomu nemá podmínky. Přesto jsi to dokázal. Pojí se v tobě vše, co mi bylo drahé. Už žádné střepy; ty jsi nerozbitý talíř, dokonale celistvý, Maličký. Ačkoliv netušíš, co to pro mne znamená.
Necítíš to? Každá bytost rezonuje svým vlastním rytmem. A ten tvůj, poprvé po nekonečnu věků, zní již téměř v harmonii s mým. Skutečně to necítíš? Stále nerozumíš, proč jsem ochotná pro tebe udělat cokoliv?
A já jsem Prvotní; já jediná to dokážu. Mohu ti dát vše. Naprosto vše.“
Jantar z jejích očí zmizel. Růž rtů, dým kadeří, průsvitné šaty. Ženské tělo.
Před Harrym stál Severus, ve svém temném hábitu, pevně obepínajícím hrudník, černé oči propastné vesmírnými hvězdokupami, vznešenou tvář plnou vrásek a rýh, úzké rty, ebenově černé vlasy rámovaly sněhově bledou kůži. Dýchal z něj požehnaný chlad.
„Můžeme být spolu navěky,“ pronesl hlubokým hlasem, který otvíral v Harryho duši rozeklané rány; sametovým tónem, kterým mu za nocí šeptal slůvka, jež by za denního světla nikdy nevyslovil, vzpomínka na ně se propalovala myslí jak žíravina. Natáhl k němu dlaň.
„Pojď. Dáme hořepníčkům naši vlastní vůni. Tolik tě postrádám. Pojď ke mně, štěňátko.“
Vesmír na tisícinu vteřiny zastavil.
A Harry zešílel ne-ná-vi-stí.
Stefano Mocini - Once We Were Angels
Vítr.
Studeně lezavý, zatnul nehtíky do líček, pošimral na zátylku, a už byl zase pryč, šelestivě zpíval svou poému o pláních bez hranic, nic ho nepoutalo, nic netížilo, vždyť neměl ani svědomí, ani srdce, jen si tak tančil rozvalinami.
Jak se asi cítí vybuchlá nálož? Také je tak prázdná, zmatená, hledí jedním šrapnelem, zohýbaným kouskem železa na druhý a říká si: Ještě stále tu jsem? Proč? Vždyť netikám.
Harry klečel na podlaze z udusané hlíny a dům už nebyl. Jen pár kusů kamenů odhozených porůznu v seschlé trávě, kterých se vítr dotýkal rozpustilými prstíky, ony se pod jeho dotekem rozsypaly na šedavý prach, vítr ho rozfoukal, radostně se zatočil, spěchal k dalšímu.
Harry se cítil prázdný. Uvízlý v apatii; bylo to celkem příjemné.
Jejím směrem se nepodíval. Periferním viděním postřehl, že se pohnula, opět v ženském těle.
„Říkala jste, že něco hledáte. Taky jsem hledal. A našel. Počátek i konec, smysl, své místo. To všechno je Severus. K jeho moudrosti vzhlížím, jeho radám naslouchám, protože mi dávají dokonalý smysl. I když někdy stejně jdu svou vlastní cestou. On je tím, kým bych jednou chtěl být. Síla zůstat aspoň na kolenou, odvaha čelit vlastnímu strachu, zarputilá hrdost nekřičet. A všechápající smíření, když v čemkoliv z toho neobstojí. Protože to pro něj není důvod nejít dál, nezkusit to znovu. Takový je. Můj Severus.
Můžete mít jeho oči; stejně se na mě nikdy nedokážete podívat jako on. Můžete mít jeho ruce, ale nedokážete mne pohladit jako on. Jeho dlaně plaší bolest. Jen ty jeho. Můžete mě jeho pažemi obejmout statisíckrát. Nikdy se ve vašem náručí nebudu cítit doma. A naprosto definitivně nemáte právo říkat mi štěně. To smí jen on.
Jste Prvotní. Ale ani vy nedokážete všechno. Nedokážete být Severus.“
Vstala, zakolísala. Těžkým krokem, pomalým, došla ke kraji udusané hlíny, svezla se na zem do sedu. Ruce bezvládně složené v klíně.
„Když jsem stvořil Berithův plášť, vypustil svou magii, stal se jí… Myslím, že tehdy jsem asi na chvíli cítil to samé, co vy. Jak malicherně bezvýznamné se všechno zdálo. Stovky lidských bytostí. Bez významu. Tak maličcí. Křičeli, prosili, toužili. A já to neslyšel. K čemu? Neviděl jsem žádný rozdíl v tom, zda zemřou dnes, zítra, za padesát let; vždyť umírají od okamžiku narození. Za čím se to pachtí, dávno odsouzení k zániku? Nemohl jsem si vzpomenout. Nemohl jsem… si vzpomenout.
Jestli je tohle, co mi nabízíte – nechci to. Nechci už nikdy zapomenout, co znamená být člověkem. Nechci se jednou na někoho podívat a nerozumět, proč pláče. Je mi vás líto.“
Pohlédl na ni.
Kývala se, sem, tam, pomaličku, hlavu svěšenou, dým splihle visel jak mokré stružky kalné vody.
„Zranil jsem vás.“
„Většinu tvého hněvu jsem odrazila,“ řekla prázdně.
Na levé paži hlubokou ránu, zvolna se zacelovala. Harry skoro čekal, že bude krvácet zlatě. Stříbrně. Modře? Ale její krev byla obyčejně červená.
Taky nečekal, že se mu kapky zářivě roztančí před očima.
Vina.
Díval se. I když rána zmizela. Nápis se rozplynul. Díval se.
A nenašel v sobě vůbec nic.
„Byla jste tam,“ vyslovil konečně. Hlas jak písek v přesýpacích hodinách, jen se tak sypal ve věčném přetáčení.
„Jistěže. Byl to důležitý moment v životě mého jediného přítele. Nechtěla jsem, aby tam byl… sám.“
V Harrym se něco malinkatého pohnulo.
„Věděl o vás?“
„Doufám,“ zašuměla mořskou pěnou, když konejšivě láskyplná omývá ostré útesy. Protože nikdo jiný je nepolaská. „Tvůj mrtvý Rudý nebyl osmým, na Rudého si vzpomínám. Osmý byl zahalený, magii, tvář, vlasy i ruce. To je vše, co vím. Nepřišlo mi to důležité.“
„Proč Severuse popravili?“ vydechl Harry křečovitě; probouzel se, jako když se po klinické smrti vracíte do svého těla, znovu seznamujete s rukama, nohama, trupem, plícemi. S bolestí, co se prožírá skrz. Touhou, ze které se hlava točí. Se jménem, které vaše srdce zběsile vytepává; Se-ve-rus, Se-ve-rus.
„Nevím. Nepřišlo mi to důležité.“
Zvedla hlavu. Zorničky jí nezářily, jantar zanesený prachem tisíce let, únavou, vyčerpáním.
Nedívala se na Harryho. Kousek vedle.
„Stále chodím v kruhu,“ vyslovila pustě.
Harry se ohlédl.
Udělalo se mu špatně.
Nosný sloup si tam jen tak netečně stál, čněl do nebe a sirnatě žhnul Harryho nenávistí.
Vstala. Vítr ji obtančil. Neodvážil se dotknout, cípy šatů se ani nepohnuly.
„Pojď, Maličký. Vrátíme se.“
Harry nemohl odtrhnout pohled od své kletby.
Tolik hněvu. Tolik zášti. Tolik temnoty.
Myslím, že jsem dospěl, Severusi. Už si nehraju na velkého, hrozivého kouzelníka.
Stal jsem se jím.
Odpustíš mi, lásko?
„Jones umře.“
„Ano,“ kývla. „A nejen on. Mou vinou, Maličký. Ne tvou.“
„Jones umře.“
„Už zemřel. Dávno. Nerozumíš? Tohle už se stalo. Jen jsme to zopakovali, nic víc. Máš pravdu; ačkoliv jsem Prvotní, je toho mnoho, co nedokážu. A tenhle proud plyne stejný, ať zkusím cokoliv. …Cítím v sobě něco lepkavě studeného. Chutná takhle pocit smutku nebo marnosti, Maličký? Ianto mě to učil. Zapomněla jsem.“
Harry se opřel, zvedl ze země. Kolena se trochu podlomila. Ale zůstal stát.
„Víte, co mi kdysi Severus řekl? Moudrý muž se dopouští chyb. Hlupák je opakuje.“ Ohlédl se po ní. „Nevím, jaký kruh jste měla na mysli, ale mně se tenhle nelíbí. Je čas ho rozseknout.“
Zavřel oči.
Otevřel sebe.
„Ianto Jonesovi, kterému jsem nikdy nepoděkoval. Jay, které jsem něco slíbil. Vám, protože zatímco jsem spal, vy jste byla se Severusem, aby nebyl sám. Děkuji.“
Vztek, žal, utrpení, nenávist, vracely se, kam patřily. Do Harryho srdce. Protože i tohle je součástí lásky; té, která se změní ve vzpomínku. Ale kdybyste nikdy neviděli černou, jak poznáte bílou?
„Tenhle pocit znám,“ vyslovila, hlas protkaný hlubinným teplem jantarového žáru, voněl medem, pampeliškami, hebký chmýřím peří zpívajících kanárků, „naučil mě ho Severus. Říkáte mu vděčnost.“
„Já ho fakt nesnáším,“ zamumlal Pastorek.
„Zdrcující,“ pronesl Sheppard chmurně. „Potýkat se s někým, koho jednoduše nemůžete ničím urazit.“
Harry sebou trhnul, dezorientovaně se rozhlédl, Rosewood, palisandrové domky… Jones.
Kráčel směrem k Prokleté díře, pomalým rozvážným krokem, měňavý plášť pleskal kolem pohybujících se nohou.
„Jonesi! Stůjte, počkejte, nechoďte…!“
A pak si to uvědomil. Žádná Prokletá díra už nebyla. Ani sloup. Palisandrové domky plynule přešly do obytných domů, obchůdků s kouzelnickými potřebami, potravinami, hostinec U rudé kápě, školka Moudré žáby Kvákalky, módní salon monsieura Jeana Bastiena Desjardins, uprostřed dětské hřiště.
Jones se ohlédl.
„Jste v pořádku?“ hlesl Harry.
„Ano,“ kývl Jones. Pousmál se, jen tak koutkem úst. Byl to dobrý úsměv. Takový skutečný. A vyprchal. „Já ano.“
V očích něco, co u něj Harry nikdy nezahlédl. Co by ho ani nenapadlo tam hledat.
Žal.
Jones se odvrátil, pokračoval svým směrem.
Harryho zmatek stoupl o několik příček výš. Co všechno se změnilo? Rosewood se zdál stejný, všichni postávali v zahrádkách, několik skupin plášťů z ubytoven, takže Holcomb byl stále mrtvý, i ten manželský pár naproti, co připomínal Jamese a Lily, brýlatý hnědovlasý kouzelník houpal na každé paži jedno děcko, rozesmátá na něm visela… Počkat.
„Zase je rozdovádíš a budu to já, kdo s nimi bude muset vydržet celý den,“ zahartusila blonďatá žena vedle něj, ruce v bok.
Tohle bylo špatně. Takhle to nebylo. Nemá být.
Našel ji. Rusovlasá kouzelnice stála poblíž skupiny svobodných bystrozorů, také sledovala rodinku u plotu. Smutný, smutný byl její úsměv.
Otočila se, s pomalým spořádaným zástupem vstoupila do budovy ubytovny.
Neříkala jsem to? Každou pohádkou se plíží zlý vlk. Jenže v pohádkách to máte snadné, tam každý chodí s cedulkou kolem krku, já jsem hodný, já jsem zlý. V realitě je to mnohem těžší. Žádné cedulky. Občas v tom mají chaos i ti vlci.
Takové to tedy je. Stát na straně vyššího dobra.
„Uvidíme se na ústředí, Kingsley,“ kývl mu Sheppard, natočil se k Harrymu a Dracovi, „odcházíme, pánové.“
„Omlouvám se,“ splynulo Harrymu ze rtů. Je mi to líto. Nevěděl jsem. Je mi to… líto.
„Copak? Náhlý záchvat svědomí?“ pozvedl Zlobr jedno obočí. Skoro varovně.
Harry k němu stočil zrak.
„Řekl jste v sedm,“ vyslovil zpomaleně, slova drhla v krku, musel si odkašlat. „Ještě máme hodinku čas.“
Sheppard přimhouřil víčka.
„Přesčasy vám nevoní? Tak to si rychle odvykněte.“
„Mládenci souhlasili, že mi pomohou s přestěhováním k Dracovi,“ zasáhla Poppy, „Harry by rád využil veškerý volný…“
„Jonesi,“ zamumlal Harry, vydal se za ním, propletl mezi ostatními, už zase na něj hleděli jak na blázna, „Jonesi, počkejte. Omlouvám se.“
Téměř běžel. Dohnal ho u jedněch z posledních palisandrových domků.
„Omlouvám se,“ zopakoval.
„Vskutku není třeba,“ zavrtěl palatin hlavou.
Harry chtěl říct, že je. Že si na něm vylil vztek za to, že k němu byl upřímný a netajil ani ty nejděsivější informace. Že na něj svalil všechnu svou nenávist. A přitom Jones při něm stojí ze své vlastní, dobrovolné vůle. Chtěl mu poděkovat. Osobně, z očí do očí. Nahlas.
Chtěl toho hodně. Ale prostranství rozřízl tichý výkřik, jako když se nahřátá lžička zaboří do zmrzlinového kopečku.
„Dobrý Merline. Lékouzelník? Prosím, je tu lékouzelník? Prosím?!“
„Omluvte mne, pane Pottere,“ vyrazil Jones chvatně, mířil k hloučku v jedné předzahrádce, chvátalo jich tam víc, Sheppard, Pastorek, Poppy i Draco, nějaký další bystrozorský lékouzelník v pracovním hábitu, míhali se kolem Harryho jak rudé šmouhy.
A tam, uprostřed nich, s dlaní přes ústa plakala žena, slzavé oči sytě fialové, muž s citrínově světlými duhovkami ji pevně svíral kolem ramen, mezi všemi těly Harry zahlédl roh levitujícího lůžka. Visela z něj vyzáblá drobná paže. Růžový rukáv, zelení medvídci.
Lorne Balfe - Jodie’s Suite (OST Beyond: Two Souls)
Jay…?
Jako ve zlém snu se protáhl mezi postávajícími; ať to není ona, prosím, jen ať to není ona.
Karmínové kouzlo pohánělo krev v tepnách, blankytně modré pumpovalo kyslík do plic, sněhově něžná dlaň Renascoru masírovala srdce.
Jay ležela, hlavičku ke straně, oči otevřené. Potažené mázdrou šedi, zíraly kamsi. Do nikam.
Tvářičku propadlou, pleť podivně seschlou, celá byla nějak… menší. Jako by byla těžce nemocná celé věky. Světlounký chomáček krátkých vlásků kousek za uchem. Jinak nic. Žádné vlasy. Ani jeden copánek.
Hrudníček v růžovém overalu se pod teplou dekou v pravidelných intervalech nadzvedával oživujícími kouzly. Poppy a ten druhý lékouzelník. I Pastorek se Sheppardem se přidali.
„Zákaz cestovat proudem není bezdůvodný,“ pronesl Jones zvláštním hlasem. Dutým. Jako by měl ozvěnu. „Nadprostor vyžaduje magii. Mnoho magie. Pokud jí nenabídnete dost, vezme si sám. A kde nestačí, nahradí ji životní energií. Ani já nemám povoleno cestovat sám.“
„Ale proč… proč ji Lamie neuzdravila? Už dávno?!“
„Nevím, pane Pottere. Protože je důležité občas dětem důrazně připomenout, že zdi kolem nich nejsou vězením, ale ochranným valem? Já nevím.“
„Já asi ano,“ polkl Harry ztěžka. „Zranil jsem ji. Možná víc, než dala najevo.“
Jones k němu krátce pohlédl.
„Možná.“
Stočil zrak zpět k levitující postýlce. Stál těsně vedle, dlaň na kraji matrace.
„Řekl jsem jí to snad stokrát. Hloupá, užvaněná, mrňavá víla. Nikdy neposlouchala.“
Odvrátil se. Odcházel. Asi nechtěl čekat na to, co bylo jemu zřejmé; zatímco druzí ještě stále doufali.
Karmínová, modrá, sněhová.
Fialková deka.
Růžový overal se zelenými medvídky.
A na kraji lůžka, položená malá gumička s trsem jahůdek.
Tak zbytečná.
„Harry?“ vydechla Poppy, zoufale, prosebně, tvrdošíjně udržovala oživovací inkantace v rytmu. Jenže byla příliš dobrá v tom, co dělala. Taky věděla.
Tušil, že ho požádá. Děsil se toho.
Ach, Poppy.
Kdybys jen tušila, co jsem provedl. Kolik temnoty v sobě nosím. Sám jsem nevěděl.
Ani si neumím představit, jak velkému davu lidí jsem zničil život za všechna ta staletí. Mohla vina zmizet jen proto, že jsem změnil proud? Protože v téhle časové linii netrpěli, vyschly všechny slzy i v té předchozí?
Ale to není to nejhorší, Poppy, to vůbec není to nejhorší…
Protože jsem právě pochopil, že nic jako absolutní dobro neexistuje. Znáš tu rusovlasou? Ukradl jsem jí dítě z náručí. Zeptáme se, co si myslí o mém dobrém skutku?
Konečně mi došlo, s jakými kostkami to hraju. Akce, reakce. Příčina. Následek. Nemám odvahu na další hod.
Cítím ji v sobě. Tu – nenávist. Na měkkých polštářcích mohutných tlap tichounce přechází kolem mříží, živá, hmatatelná, trpělivá. Ví, že tu klec jednou znovu otevřu. Vědomě, nevědomě; lhostejné. Zase bude volná.
My oba to víme.
Co způsobím pak?!
Bojím se. Poppy.
„Pan Potter je magicky téměř vyčerpaný,“ položil mu Jones ruku na rameno. „Maskuje to velmi zdařile, ale já jsem k těmto věcem všímavý. Zjevně mimořádné události uplynulého víkendu byly i na něj příliš intenzivní.“
„Vaše obavy jsou zcela na místě, pane Pottere,“ dodal. „Uznejte slabost, vyčerpání. Nic nezkoušejte. Dívají se.“
„Kdo? Bystrozoři? …Starostolec?“
„Všichni.“
„Ale Jay…“
„Věděla, co riskuje. Uměla být poměrně nesnesitelná, pokud jste si nestačil všimnout.“
Harrymu se sevřelo hrdlo. Jones tu jahodovou Žvanilku vážně miloval. A stejně tu stál, dál Harryho chránil, co mu síly i rozum stačily.
Skutečně v něm bylo cosi… ze Severuse. Jen snítka. Zatraceně houževnatá snítka.
Co bys udělal ty, Severusi? Na mém místě?
Věděl to dřív, než myšlenku dokončil. Samozřejmě, že to věděl.
„Taky umím být nesnesitelný, Jonesi.“
Zavřel oči, mírně rozpažil, ponořil se do sálu vědomí. Ještě postřehl, že Jones něco začal říkat; jeho hlas zanikl v míru černých stěn vnitřního monolitu, měkkých kroků za vzdálenými mřížemi.
Když už o tobě vím, asi tě tu najdu pokaždé, co?
Jednou se s tebou zřejmě půjdu seznámit.
Spěchat nebudu.
Bludištěm z matových stěn se při zemi táhla jedovatě žlutozelená mlha. Strach.
Harry ho vytěsnil. Soustředil se. Myslel na Severuse. Na nějakou šťastnou vzpomínku.
Pocit chladivých prstů ve vlasech, těsně po probuzení? …Ne, příliš blízké jiným vzpomínkám, těsnější blízkosti, teplu jeho kůže, pevnosti objetí, chuti polibků; stěny se zachvěly žalem. Harry vzpomínku zahnal.
Dádydá, Severusův hlasitý smích jak šumivé víno; ne, pryč, Harryho sál div nezkolaboval bolestí.
Karkulinka Nechci? Ne! Nepotřebuju si připomínat, jak těžký jsi měl život; nestačí představy, jak hrozná byla tvá smrt?!
A pak ji našel.
Po víkendu v domku, zúčtování v Surrey, obnovení Harryho magie, zapojení ho do Severusova Fidelia. Návratu do Bradavic. Stáli před zavřenými dveřmi Velké síně.
„K mocnému kouzelníkovi bych si to nedovolil. Ale ke svému štěněti snad smím…“
Drobný polibek do vlasů.
Severusova chvíle, kdy čelil svému vlastnímu strachu. A učinil první velký krok do toho děsivého neznáma.
Svolil, aby ho měl Harry rád.
Jak úžasný jsi byl ve všem, co jsi kdy udělal. Tolik odvahy. Tolik síly. Tolik moudrosti.
A pokaždé, ty, Mistr proslovů, jsi ony nejmonumentálnější okamžiky dokázal vložit do několika málo prostých slov.
Přál bych si… být tvé lásky hoden, Severusi.
Abys na mě mohl být hrdý i dnes. I když to dávno není možné.
Moc bych si to přál.
Z Harryho nitra vyrašily paprsky, objaly vychrtlé tělíčko, obalily jako motýlí zámotek; léčivé Severusovými dlaněmi, něžné kraječkami Lilyiných sukýnek. Bílé jako sněhové vločky za okny domku, první společné Vánoce, Severus v dlouhém černém županu, v dlani kouřící šálek čaje, dívá se ven, ostré rysy plné rýh a je šťastný.
Dobrá, dobrá vzpomínka.
Harry zvedl víčka.
Unavené amarantové zorničky k němu mířily. Trochu vděčné. Hodně smutné.
„Ahoj, Protivo. Jsi vážně hrozně špatný ve schovávání.“
„Ahoj, Jay. Chtěl jsem zkusit toho komára; jenže jedna užvaněná, neposlušná čtyřletá víla mi to zhatila. Přivedl jsem ti brášku.“
„…Moc děkuju, strejdo.“
„Budeš v pořádku?“
„Jop. Matka říká, že mě uzdraví úplně. Pomalu, aby to nebylo podezřelé. Za chvíli tu budu zase všechny dohánět k šílenství. Nemáš lízátko?“
„Nemám. A dík za varování, Rosewoodu se odteď budu pečlivě vyhýbat.“
Jay se zakřenila. Natáhla ruku, chytila gumičku s jahůdkami. Sevřela ji v dlani, přitiskla k hrudníčku.
„Špatné rozhodnutí, pane Pottere.“ Jones stál k Harrymu i postýlce zády. Asi by ho výraz prozradil. „Stěží dvacet čtyři hodin po vyvolání Berithova pláště uzdravíte mrtvého; bylo by možné, že byste se pokusil vypadat lehce vyčerpaně?“
„Někdy jsou špatné volby ty jediné k mání, Jonesi.“
Jako když dobře naladění vychutnáváte sluneční teplo, nespěcháte, s úsměvem pustíte všechny ve frontě před sebou, než se sami dostanete k pultu Života; regály prázdné, vyžranej krám. Stane se.
„O nic se pokoušet nemusím, jsem servanej jak borůvka. Není to na mě vidět?“
Ale lhal. Nebyl unavený. Chtěl se schoulit v rohu svého monolitu, zavřít oči, vrátit k tomu zasněženému oknu. Už napořád.
„Dobrá práce, Pottere,“ hodil po něm své dvě tuny Sheppard. „Vaše lekce s madam Pomfreyovou se zjevně vyplácí. Takže v sedm.“
„Asi bych nemohl dneska dostat volno?“ zkusil Harry; spíš, aby řeč nestála.
„Černý humor. Pěkné. Ten mám rád,“ přitakal si Sheppard, přemístil se.
Vílí rodiče s uplakaným smíchem levitovali Jay domů, bystrozoři se rozcházeli, vzrušený šepot, tisíce kradmých pohledů. Pronikavé oči Pastorka.
Poppy s Dracem se k Harrymu připojili, oba ostentativně s napřaženými lahvičkami lektvarů. Harry je poslušně do sebe nalil, dnes už bude po snídani. Jones seslal Orbis.
„Krátí se nám čas. Navrhuji…“
„Návštěvu Bradavic,“ dokončil Harry.
Jones přikývl.
„Bleskově sbalím, ať máme alibi,“ vyrazila Poppy k ubytovnám.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal Draco.
„Ani ne,“ zkonstatoval Harry. „Ale Jones má pravdu. Dochází nám čas. Draco? Potřebuju tě u sebe. Neustále.“
Ty jediný mi dokážeš pomoct udržet šelmu v kleci. Ještě aspoň chvíli.
„Myslím, že nikam neodcházím.“
„Prima. Tak v tom pokračuj.“
„Pojď sem,“ vzal ho Draco rázně kolem ramen, přetočil, přivinul k sobě. Pevně objal.
A jeho vůně, vůně bylinek, měkkého svitu svíček, měsíčních paprsků, když jak pavučinka jemné se proplétají svatyněmi laboratoří, jejich hudba a ta svůdná atmosféra všech stvořených tajemství, Harryho vtáhla pod hladinu, dravě ji do sebe nasál. Samotného ho to překvapilo. Netušil, jak blízko srázu stál.
Zvedl paže, sevřel Dracovo tělo, přitiskl se k němu. Zabořil tvář do jeho hrdla; tolik látky překáželo, posunul se výš, do pramínků z bílého zlata. Dýchal. Plnými doušky nabíral do sebe jeho přítomnost, chlad vtisknutý do něj navěky z kamenných stěn sklepení, protkaný tělesným teplem, jeho bělobu a tichý mír.
Dýchal.
Mlha, ve které se potácel, o které neměl ani zdání, se začala rozplývat.
Dýchal.
Tlumené našlapování, kroky podél mříží, čekající, tak – trpělivé, umlkaly, vzdalovaly se. Až zmizely docela.
Harry dýchal.
„Tuším správně, že se stalo něco, co mi uniklo,“ zašeptal Draco. Vlastně to nebyla otázka.
„Nejen tobě.“
Ovládám prvotní magii. Jaká – děsivá – moc.
Ne. Já ne. Moje nenávist.
„Je to zlé?“
Horší než zlé, bratříčku.
„Dost.“
„Co mám udělat?“
„Už to děláš,“ vydechl mu Harry do vlasů.
„Dobře.“ Stejně trochu zesílil tlak sevření. „…Harry? Ačkoliv jsem nesmírně polichocen, že ti voním, bylo by prosím možné očichávat mne malinko diskrétněji?“
„Čichat nebo líbat, vyber sám,“ zamumlal Harry.
„Vteřinku, povolím si límeček.“
Harryho nitro nesměle rozechvěl závan smíchu.
Naposledy do sebe vtáhl porci ryzí vůně, napřímil se, pravou dlaň na Dracově tváři, vtiskl mu krátký, rychlý, pevný polibek na rty.
„Děkuju.“
„Prosím,“ odvětil Draco strnule. „Nyní drž ty mě. Třesou se mi kolena. Na líbání před stovkou bystrozorů jsem poněkud plachý.“
„Nelíbali jsme se.“
„Jsem plachý.“
„Byla to stěží bratrská pusa.“
„Jsem. Plachý!“
Harrymu to zaškubalo koutky úst.
„Tohle s tebou vážně udělala jedna obyčejná, nevinná cudná pusa?“
Draco po něm sekl pohledem; kdyby to šlo, zavrčel by očima.
„Merline. Víš, já nesmírně obdivuju ten tvůj zenový klid. Trochu mě rozčiluje. Ale obdivuju ho na tobě. Přesto se nic nevyrovná tomu tě z něj kompletně vyvést,“ utrousil Harry pobaveně.
„Pastorek nás sleduje,“ opáčil Draco hbitě s nefalšovaným zmijozelským jedem.
„Ah. To mě úplně svádí, abych tě vážně políbil.“
„Právě se odvrátil. Vím jistě, že už o nás neví. Příliš starostí.“
„Nerozesmívej mě. Máme tu mrtvého bystrozora. Snažím se vypadat zádumčivě.“
„Zádumčiví lidé jsou většinou utopení v hlubokomyslném rozjímání. Ty jsi založený spíše trochu… senzuálněji. Vnímáš své okolí pomocí kontaktu. Dotýkáš se, čicháš, ochutnáváš. Díváš se. Ty se někdy umíš tak… dívat.“
Harry se na něj upřeně zahleděl.
„Opatrně, Draco. Doneslo se mi, že jsem pro jisté Mistry lektvarů něco jako prudce návyková droga,“ zachmuřil se. „Předávkoval jsem tě?“
„Ty jsi blbec,“ ulevil si Draco.
Rosewood zvolna přecházel do každodenního všedního rána, cvrkotu a ruchu, obchůdky, které tu ještě před hodinou neexistovaly, začaly otvírat, předměstí se rozvonělo čerstvým pečivem, desítkami různých čajů, velká žába nad školkou zakvákala.
„Zbývá půl hodiny. Kvák. Hopsejte, žabičky moje. Kvák.“
Harry se pomalu rozhlížel kolem, Draca po boku, téměř se opírali rameny, v záhybech plášťů skryté spojené dlaně, propletené prsty, drželi se pevně; Harry vnímal tváře za okny, vibrace jejich magie.
Žijte dobře. Buďte lepší než já.
Protože já svou cestu neopustím.
Takže je to na vás, udržet rovnováhu.
Ať prázdná náruč rusovlasé není zbytečná.
Bradavický hrad se před nimi rozprostřel, půvabný, mocný, ověnčený praporci školních kolejí, roztrhanými cáry ranní mlhy. Chráněný kopulí z magie Zakladatelů.
Jones kolem nich duchaplně vztyčil ochrannou bariéru, sotva se objevili. Mimo bradavické pozemky pršelo. Únavně, šedě, nekonečně. Těžké provazce vody smáčely půdu, už se neměly kam vsakovat, vytvářely strouhy, chvátaly novými cestami. Ocelově tmavou oblohu sem tam rozčísl blesk, rozechvělo zahřmění. Stromy lemující stezku k Prasinkám se zuřivě kývaly v poryvech větru.
„Začínám chápat, co Lenku tak znepokojuje,“ rozhlédl se Draco zachmuřeně.
„Takhle to vypadá od čtvrtka,“ přitakala zasmušile Poppy.
Harryho bouřka nezajímala. Sledoval hrad. Už předtím, když tu byl za Minervou – zdál se jiný.
Chyběl v něm Severus. I Albus, samozřejmě; ten starý čaroděj…
Když už jsi rezignoval, nemohl jsi prostě složit zbraň a jít spát; ty ne. Nikdy jsi to úplně nevzdal. Znovu mi stojíš v cestě. Věčný don Quijote.
Jenže větrné mlýny se točit nepřestanou, Albusi.
Dnes jsem se o tom něco málo naučil.
Byl to Draco, kdo vyslovil nahlas, o čem všichni přemítali.
„Co budeme dělat, jestli nás štíty nepustí dál? Protože já mám takový neblahý pocit, že by Zakladatelé proti naší nedávné činnosti mohli něco namítat.“
„Myslel jsem, že Jones půjde jako první,“ řekl Harry; Lamii, nebo aspoň její části, by teoreticky konkurovat neměli.
„Zvláštní. Právě jsem vás chtěl požádat o totéž,“ pronesl Jones neutrálně.
„Myslíte, že neprojdete?“ stočil k němu Harry pohled.
„Po Ardaře? Popravdě jsem doufal, že téhle zkoušce nebudu vystaven nikdy.“
Takže část Lamie není totéž co Lamie celá. Blbý.
„Mne nepustí rozhodně,“ oznámila Poppy; jen tak. Jednoduše. „Harry by mohl mít potíže kvůli Berithovu plášti a Necronomiconu obecně. Zřejmě i s ohledem na Bena. Myslím, že Draco by…“
Eh, Poppy, Berithův plášť, Holcombovo Rigor cantatis? Proti Prokleté díře to byl dětský šprým.
„Pokud se náš rozhovor stáčí k tomu, kdo z nás je nevinný, dovolím si připomenout, že o radost z vítězství se dělíme rovným dílem. O vinu stejně tak,“ ozval se Draco rozhodně. „A rád bych upozornil, že to já všechno začal. Já si to přál. A já přivedl Harryho.“
„Hádáme se, kdo z nás je větší zabiják? Z téhle debaty by byl Starostolec nadšený. Doufám, že Orbis stále trvá,“ zamumlal Harry.
„Jistěže,“ odtušil Jones. „Nuummit skryje vše konkrétní. Ale temnotu samotnou zatajit nedokáže.“
Tak to jsem asi vyhrál.
Otázka za milion – když kletbou zdecimujete tisíce, pak změníte čas, život jim zase vrátíte, jste stále vrah? A teď se ukaž, Šalamoune.
Stáli v tom pekelném dešti, sledovali rozsvěcující se hrad, školní den pomalu začínal, první hladovci mířili do Velké síně.
„Tak jo,“ zavelel Harry. „Jdu první.“ Vykročil.
„Máš nápad, jak to vyřešit?“ zeptala se Poppy, s neochvějnou samozřejmostí ho následovala.
„Ne.“
„Pak jste tedy došel k závěru, že Trillium za riziko stojí?“
„Ne.“
„Bolí ho nohy,“ vysvětlil Draco s povzdechem, šlapali za ním. „Harryho oblíbená strategie; skočit do temné jámy po hlavě a rozsvítit si dole.“
„To nezní příliš strategicky,“ podotkl Jones.
„Co na to říct?“ pokrčil Draco rameny. „Merlin blázny miluje.“
Zakladatelé Merlinovu slabost nesdíleli. Ne, štít před ním nevzplanul v plné síle, nerozzářil ochrannou bariéru oslepujícím žehem.
Dostavili se osobně, v celé své posmrtné kráse.
Harry doslova fyzicky ucítil, jak Draco za ním vpadl do svého zenového míru, dávno pochopil, že to byla jeho verze nejhlubšího nitroklidu; Poppy úlekem na promáčené půdě sklouzla, Jones ji zachytil.
„Nikdy jsem je neviděl,“ pronesl Draco tiše, stoicky.
„Ani já,“ přiznala Poppy.
„Ani já,“ poznamenal Jones. „Přesto kvůli nim nepůjdeme k zemi. Madam.“
A malá dáma se docela jistě stěží znatelně pousmála, v lehkých rozpacích. Ti dva začínali být roztomilí.
„Zdravím,“ řekl průsvitné čtveřici Harry.
Christopher Young - The Uninvited
„Harry Pottere,“ kývl Godric úsečně.
„Vítej,“ řekl Salazar, učinil krok kupředu, Harryho objal, krátce, distingovaně, jako se za dávných časů zdravili rytíři svázaní krví. „Navštiv magické zřídlo, smývá z portálů černou magii,“ dýchl mu do vlasů.
A už zase stál po boku svých přátel.
„Nikoliv,“ sdělila Rowena ostře. „Již zde vítán nejsi.“
„Já ho tu vítám,“ namítl Salazar klidně.
„A já nesouhlasím.“
„Nesouhlasím,“ hlesla Helga smutně.
Godric pomalu vydechl.
„Nesouhlasím,“ připojil svůj hlas.
Harry to čekal. Počítal s tím. Byl na to připravený.
Stejně to s ním otřáslo. Pocit, ochromující, oslepující; jak pětipalcový hřebík zavrtaný do spánku, hezky zvolna, krut za krutem.
„Přicházíš temný jak bouře nad tebou,“ pokračovala Rowena.
„Pak jste, drazí moji, mrtví již příliš dlouho. Když jste zapomněli na své vlastní stíny,“ prohodil Salazar. „Cítíte snad Nepromíjitelnou? Vidíte kletbu či mrtvého za ním? Já ne.“
„Vidím temnotu,“ oznámila Rowena. Stočila pohled k Salazarovi. „A historii, jak se opakuje.“
„…Vskutku? Připomeň mi prosím, kdy přesně jsem svého jediného a posledního dědice coby Lorda Voldemorta vpustil mezi naše děti.“
„Nikdy,“ řekl chvatně Godric, stiskl Salazarovu paži. „Odpusť kvapná slova.“
Salazar udržel tvrdý oční kontakt s Rowenou. Uhnula první.
„Proč by ta černá aura nemohla být pouhým hněvem?“ promluvil opět vyrovnaně Salazar. „A proč by se měl za svůj hněv zodpovídat? Vždyť se hněvá i za naše mrtvé.“
„Severus byl souzen a odsouzen.“
„My ho vinným neshledali.“
„Ne,“ špitla Helga. „Neshledali.“
„Na tom se shodneme všichni,“ přitakal Godric, s letmým pohledem k Roweně, možná lehce varovným. Těžce si povzdechl. „Přesto jsme vázáni ke stejné zemi stejnými zákony.“
„Zvláštní. Když zákony představoval můj dědic, tak striktní jsi v názorech nebýval. Lidské zákony se nás netýkají, zde jsme jediným zákonem my; tak jsi to říkával, příteli?“
„Vidíš, Harry Pottere?“ sykla Rowena. „Co drželo celistvé po tři kruté války, ty bortíš svou pouhou přítomností. Jsi jako nákaza.“
„Všichni odněkud pocházíme, všichni jsme prošli temným časem,“ zasáhla Helga, „to není podstatné. Důležité je, kam kráčíme. Kam kráčíš ty, Harry Pottere?“
Našlapování na měkkých polštářcích.
Otření hebké srsti o kov mříží.
Horké vydechnutí z nozder.
Tak – blízko.
„Kamkoliv chci,“ řekl Harry.
„Pane Pottere. Pane Malfoyi. …Vrchní veliteli Jonesi,“ objevila se na kraji pozemku Minerva McGonagallová, strohou tvář s pichlavýma očima. Zarazila se. „Poppy.“
Cosi jí prokmitlo výrazem. Zmizelo. Zabořila pohled do Harryho.
„Zakladatelé vás nechtějí vpustit. Zklamal jste mne, pane Pottere.“
„Jen drobný nesoulad v názorech,“ pokrčil Harry rameny. „Ještě nerozhodli.“
„Tři proti jednomu,“ opáčila suše.
Ah. Který není zrovna vaším favoritem.
„Stejně jsem přišel za vámi. Hledám Trillium amar, Albus ho z Grimmauldova náměstí odnesl. Netušíte kam?“ vyčaroval úsměv. Snad lepší než v Jonesově provedení.
Kdyby to ještě bylo možné, Minervina tvář by zkameněla víc.
„Netuším. A upřímně, i kdybych věděla – vám ho již nevydám, pane Pottere. Škoda, že jste neskončil se zázraky u Sv. Munga. Kolují zvěsti. Nepěkné věci.“
Zvuk tichoulinkého hrdelního vrčení.
Podivně příjemný.
Harryho úsměv se rozšířil. Teď už se Jonesovu určitě podobal.
„Myslel jsem, že vy na povídačky nedáte.“
„Nedala jsem. Ještě před chvílí ne,“ kývla. „Ale hrad se nikdy nemýlí.“
Pocit sledujících upřených očí.
Kdesi zevnitř sebe.
„A já stále chci Trillium,“ řekl Harry.
„Hrad se možná nemýlí. Albus se ale občas zmýlil, madam,“ zasáhl Draco smířlivým tónem.
„Minervo, prosím. Je to velmi důležité,“ požádala Poppy.
Minervinou tváří se nehnul sval. Stočila zrak k Jonesovi.
„Vy neřeknete nic?“
Jones v překvapení zvlnil obočí.
„Ministr o existenci Trillium dosud neví. Jakmile ho zmíním, ve vteřině budu mít příkaz a pravomoc samotného Starostolce. Ale to vy víte, paní ředitelko. Tak proč bych něco říkal?“
Ten zvuk.
Jemňounce vibrující.
Ten pohled.
Pronikavý. Pátravý. Číhající.
Ten pocit.
Že už v sobě není sám.
Harry nechal úsměv zmizet.
„Najdi Trillium, Minervo. Vrátím se pro něj.“
„Štíty vás nevpustí, pane Pottere.“
„Už v sedmém ročníku jsem jimi prošel.“
„Tehdy jste byl jejich součástí!“
„Dnes jsem součástí celého světa,“ rozpažil Harry, pohlédl na ni zpod řas, „a svět je špinavé místo, Minervo.“
Odvrátil se, vyrazil pryč.
Také ses cítil tak vyvržený, prázdný, nespravedlivě odsouzený, když tě poprvé vyhnali od prahu jediného domova, jaký jsi kdy měl… ty, v jehož stopách kráčím?
Nepřijatelný.
Ocejchovaný.
Zrazený.
Cítil jsi totéž? Pověz, Tome.
„Jdeme na ústředí pěšky?“ prohodil Draco neutrálně.
Harry zastavil. Stromy kolem nich zběsile tančily, místy se ohýbaly téměř k zemi, větve švihaly do jejich bariéry jak zešílené větrnice.
Harry zhluboka vydechl. Otočil se k nim, beze slova ho celou dobu následovali.
„Trochu mě to rozhodilo. Omlouvám se. Už jsem v pohodě.“
„V pořádku. Není nad ďábelský jogging za pěkného počasí. Mimochodem, jako vyjednavač jsi otřesný.“
„Zcela souhlasím,“ podotkl Jones.
„Každý, kdo někdy potkal Severuse v rozmarné náladě, ví, že jsem byl extrémně diplomatický.“
„S tím souhlasím já,“ utrousila Poppy na půl úst.
„Příště vyjednává Jones. Smím si tipnout? Vy jste chodil na Kruval.“
„Popravdě, nenavštěvoval jsem žádnou z prestižních škol,“ přiznal Jones. „Měl jsem soukromého učitele.“
„Merline,“ pronesli Draco s Poppy současně s hlubokým uznáním. „Musel to být mimořádný kouzelník.“
„Dá se to tak říct.“
No jasně. Ale když vás do života a tajů magie zasvěcuje prvotní démon, má to drobnou vadu na kráse – všichni ostatní vás jednou nutně musí začít nudit. Což by o Jonesovu charakteru vysvětlovalo mnohé. Dalším stupněm je zjevně ty nudné požírat.
„Co ti Salazar pošeptal?“ otočil se Draco k Harrymu. „A neříkej, že nic. Jsem Zmijozel.“
Harry trhnul rameny.
„Abych se vykoupal.“
Draco, Poppy, Jones, vyměnili si rychlý pustý pohled.
„Já se nezeptám,“ zašeptal Draco.
„Já se zeptat nemůžu,“ namítla Poppy zděšeně.
„A mně je to jedno,“ uzavřel Jones.
„Vy tři,“ zabublalo v Harrym, „jste strašní.“
Promnul si obličej. Pocit hořkého vzteku uvadal, vracela se mu rozvaha, bouře kolem zvláštně konejšila. Fakt, že Bradavice už nebyly ani vidět, taky pomáhal. Harry se posadil v sálu vědomí na práh své bílé místnosti. Potřeboval přemýšlet a cítit současně.
„Poppy? Nahlásí nás Minerva ministerstvu? To by mohlo být hodně zlé. Udělá to? Jak moc jsem ji naštval?“
„Ne,“ zavrtěla rozhodně hlavou, „naštval jsi ji hodně, ale tohle neudělá. Ne po první konfrontaci.“
„Dobře… Mám nápad ohledně Trillium. Požádám o pomoc Severuse v minulosti.“ Pohlédl na Jonese. „Mohl by znát Albusovy úkryty. Teprve potom bychom do toho zatáhli ministra. Co říkáte?“
„Že jsem ochotný zkusit cokoliv. Trillium bych vydal Starostolci jen ve chvíli nejkrajnější nouze.“
„Výborně, domluveno. Takže tady jsme asi skončili. Kolik je, stíháme to k Sheppardovi?“
„Pokud budeš souhlasit se staromódně fádním přemístěním, máme ještě šest minut k dobru.“
„Já vás opustím, začíná mi služba až o půl osmé. Zastavím se za Lenkou, stejně jsme skoro u Prasinek,“ oznámila Poppy, zachumlala se pevněji do hábitu.
„Přesto se raději přemístěte, madam. Počasí je vskutku nevlídné.“
Harry sledoval Draca. Postřehl ten drobný záchvěv emocí.
„Běž taky,“ pobídl ho. „Já to se Sheppardem vyřídím.“
„Pozdravujte ji prosím, Poppy,“ usmál se Draco. „Ať je opatrná. A vrátí se brzy domů.“
„Vyřídím,“ pohladila ho po ruce. „Brzy na viděnou.“
S lupnutím zmizela.
„Také se rozloučím. Buďte oba obezřetní.“
„Pane Pottere, prosím. Pokuste se trochu lépe kontrolovat. Vše má své následky.“
„Pánové.“ Jones jim pokynul, přemístil se.
Draco zvedl k Harrymu sivé zorničky.
„Stále nikam neodcházím.“
A takhle nějak vznikají lidová pořekadla: člověk míní, Sheppard mění.
„V sedm hodin u mých dveří znamená, že tu budete stepovat od šesti čtyřiceti pěti. Pro příště. Malfoyi, do laboratoře. Pottere, se mnou.“
„Pane…“ začal Draco, Harry se ho chvatně, letmo dotknul.
Postarám se o to. Teď jdi.
„Ano, Malfoyi?“ rozdrtil Zlobr sladce své kamenné sousto.
„Seznam potřebných lektvarů bude tam, předpokládám,“ dokončil Draco.
„Vaše dedukční schopnosti jsou impozantní. Zmizte. Jdeme, Pottere.“
Harry svižně vyrazil v souladu s jeho vojenským krokem dlouhou chodbou šedého patra; mezi lopatkami cítil Dracův pohled. Ohlédl se.
Neměj strach, bratříčku. Věř mi.
Věřím, říkal Dracův výraz. To ti druzí mi dělají starosti.
No jo. Mně taky.
„Chvíli to snad bez sebe vydržíte,“ zavrčel Sheppard.
„To za tu chvíli poznáme,“ zamumlal Harry, pokračoval ještě tři kroky. Otočil se za stále stojícím Sheppardem a jeho tunovými pohledy. „Šel bych napřed, pane. Ale nevím kam.“
Velitel ho intenzivně zkoumal. Neřekl nic.
Opět vykročil.
Za mnoha zákrutami, sedmero řekami, sedmero horami a asi dvě stě padesát osmi dveřmi se konečně zastavil. Malá místnost, ničím výjimečná, uvnitř osm šedých plášťů. Jakmile Sheppard za nimi zavřel, otočil klíčem, stěny zprůhledněly.
Prima. Likvidátoři mají svůj vlastní skleník. Bez kytek.
„Jak jste se možná již dovtípil, Pottere, z bezpečnostních důvodů není možné se do samotné budovy ústředí přemístit. Ani z ní. Tato místnost je jedinou výjimkou; ovšem jen za mé přítomnosti. A pochopitelně, na našem patře. Lze jen doufat, že bystrozoři a palatini mají stejně kvalitní ochranný systém.“
Otočil se ke zdi polepené pohyblivými fotkami nejroztodivnějších lidí, bytostí, v různé kvalitě. Pod každou jméno, u většiny magická nádobka s ještě divnějšími věcmi; kousek dřeva, bota, kus látky, pramen vlasů, cár pergamenu, zámek dveří, odřezek zábradlí, prsten, nějaký šutr. A klenot výstavy bizarností, pletená ponožka se Santou. Jel na saních. Hou hou hou.
Přesto Harry pochopil okamžitě; tohle byly předměty, kterých se magie dotyčných dotkla, absorbovaly ji. Nádobka ji udržovala při životě, ochraňovala před kontaminací.
„Naši drahoušci. Této stěně říkáme Zrcadlo pravdy. Odráží skutečnou tvář naší dokonalé, mírumilovné společnosti. Čím vyšší patro, tím nebezpečnější a hledanější zločinec. Ale nepodlehněte iluzi, Pottere, i ti u podlahy jsou mnohonásobní brutální vrazi.“
Harry automaticky pohlédl vzhůru. Nejvyšší řada, těsně pod stropem. Kdysi jí zaručeně vévodil ten s rudýma očima.
Možná zase bude.
Momentálně ji obývala jediná nehybná černá silueta bez tváře, s prostým nápisem, Ardara. Žádná nádoba. Fakt. Ani jedna malinkatá ohlodaná kostička bývalého kolegy. Likvidátoři jsou citlivky.
„Něco nového?“ pokynul Harry směrem k obrazu.
„Sledujeme několik slibných stop,“ odpověděl Sheppard neurčitě. „Tomu se momentálně věnuje zbytek oddělení. My pokračujeme v obvyklé práci.“
„Stopaři zde vstupují do meziprostoru a hledají shodné reziduum magie na základě sesbíraných důkazů. Chápu.“
Sheppard mu věnoval přimhouřený, pátravý pohled.
„Správně. Možná z vás opravdu něco vykřešeme. Pánové – toto je náš nový kolega v zácviku, Harry James Potter. Pottere, před vámi stojí nejlepší stopaři z nejlepších. Pavouk, Jestřáb, Kazatel, Netopýr, Mamba, Pastevec, Volavka, Chameleon, Dante.“
Harrymu zaškubaly rty.
„Jelikož je tu osm likvidátorů a vy jste řekl devět jmen, Pastevec budete vy. Ale to jen tak střílím od boku. Dostanu taky přezdívku?“
„Vy už ji máte,“ odvětil Sheppard suše. „Černý Petr.“
„Moc pěkný. Díky.“
„Kromě zjevných schopností stopařů, tedy extrémní citlivosti na magii a dovednosti ji rozlišovat, každý z nich ovládá svůj speciální kousek. Pavouk, Jestřáb a Netopýr dokáží zůstat v kontaktu s meziprostorem, i když v něm nejsou. Jejich úkolem je meziprostor neustále monitorovat, provádí to pomocí pastí, všichni mají svůj vlastní způsob. A občas nějaká past sklapne. V tom jim pomáhá Volavka, náš tipař. Věnuje se profilování pachatelů, jejich obětí, hledá shodné body, určuje potenciální příští cíle. Pokud se jeho teorie potvrdí, a Volavka se mýlí zřídka, začne se courat meziprostorem. Jeho dar je totiž zkopírovat cizí magickou stopu. Láká drahouše na sebe. Kazatel je náš nejlepší, co se týče černé magie. Po každé akci, kdy svým kolegům zachrání kůži, si jde odkroutit volný víkend dobrovolnými pracemi u Milosrdného Merlina. Mamba. Umí skákat do meziprostoru a ven z něj jak čertík z krabičky, přemisťuje se tak bleskově, že ho ještě nikdy nezasáhli. Setkání Mamby s drahoušem z devadesáti devíti procent končí vášnivým Polibkem. Chameleon je Mistr iluzí. Při zátahu zvládne měnit vzhled okolí, mást tím drahouše, vytvořit několik dalších velmi věrohodných kopií svých kolegů a kouzla udržet i během souboje. Dante je empat. Detekuje emocionální rozpoložení obklíčeného pachatele, určuje aktuální míru jeho nebezpečnosti, v případě potřeby ji změní. Vnutí mu pocit bezpečí. Nebo rezignaci. Únavu, touhu to skončit. O mně jste si obrázek jistě už udělal. Nedoporučuji naštvat kteréhokoliv z nás.“
„Moc mě těší, pánové,“ klouzal po nich Harry pohledem, dával jim svá vlastní jména. Čahoun, Zrzek, Stařík, Frajer, Smraďoch, Magor, Slečinka, Omyl. A náš všemi milovaný Zlobr.
„Otázky, Pottere?“
Jenom jednu.
Který z vás vystopoval Severuse?
„Ani ne. Jdeme na to.“
„Ano; my jdeme na to. Vy se budete dívat.“
„Jak tu nikdo není?“
Sheppard začal vypadat naštvaně.
„Domníval jsem se, že jste už pochopil, jak křehká je má trpělivost. Nepokoušejte mě, Pottere. Vy půjdete s jedním z nás a neodvážíte se mu ztratit.“
„Chci jít sám.“
„Vážně? A jak dobrý jste v meziprostoru?“
„Umím se přemístit z bodu A do bodu B?“ nabídl Harry.
„Úžasné. Zatleskáme mu, chlapci?“
Nevypadali na potlesk. Sledovali ho zachmuřeně, s nelibostí, pohrdáním, střípky nenávisti a lehoučkým odérem strachu.
To nebylo špatné. Pro začátek.
„Změnil jsem směr Voldemortovy magipasti. Ještě na škole.“
Se Severusem. Ale to asi slyšet nechcete.
„Dobře,“ protáhl Sheppard, „to by celkem ušlo. Dál?“
„Nevím, co chcete slyšet.“
„Už jste někdy zkoušel stopovat?“
„Ne.“
„Tak proč si myslíte, že byste to dokázal?“
„Protože jsem to ještě nezkusil?“
„A jak přesně to chcete udělat? Poučte nás zelenáče.“
Harry se zamyslel.
„Prohlédl jsem si nasbírané vzorky magie. Takže předpokládám, že se v meziprostoru tu a tam zastavím a poohlédnu se po nich.“
A Sheppard už zase vypadal, že vypustí páru.
„Děláte si z nás blázny, Pottere?“ zavrčel.
Harry zmateně zvlnil obočí.
„Dělám, pane?“
„V meziprostoru se nejde zastavit. Umíme tam vstoupit v bodě A, projít ho různými směry, zpomalit, kroužit kolem určitého místa, které nás zaujme, nebo kde stavíme past, a v bodě A znovu vystoupit. Zastavit se není možné.“
„Aha. No, já to umím. Je to užitečná věc, rád se nejdřív podívám, jak to venku vypadá, než z meziprostoru vylezu. Předpokládal jsem, že to děláte taky tak. Hlavně při zátahu.“
To mě naučila Lamie. Což byste slyšeli určitě moc rádi.
Nepovím.
Štěrk v Sheppardově pohledu zkameněl; pokud se takové slovní spojení dá použít. Ale jak jinak popsat, že se v něm nehnul ani kamíneček?
„Vytahujete se, Pottere?“
Harry vycenil zuby.
„Trošku.“
„Chvástání se v naší branži nenosí. Končívá smrtí. Chvastouna.“
„Rozkaz, šéfe. Nechci, abyste pro mě truchlil.“
Sheppard syčivě vydechl.
„Poslední dobrá rada, kterou na vás promrhám, Pottere. Nesnažte se mít se mnou pokaždé poslední slovo. Jsem na to alergický.“
„Chápu,“ procedil Harry. A rozesmál se.
Velitel se k němu otočil zády.
„Pavouku, Netopýre, hlídejte ho. Jestli se vám v meziprostoru ztratí, pro dobro lidstva, nechte ho tam.“
S lupnutím zmizel.
Ostatní ho následovali.
Čahoun Pavouk a Smraďoch Netopýr zůstali. Upřeně Harryho sledovali. Ani se nesnažili skrývat škodolibou radost z toho, jak si podle všeho u Zlobra zavařil.
„K čemu ty protáhlé obličeje? Trochu elánu do života,“ mrknul Harry, vstoupil do prázdnoty.
Manu music - Time by Hans Zimmer (z nostalgie 
)
)Šumění meziprostoru. Bezbarvé nekonečno.
„Provokuješ, Harry.“
Severusi…
Jsi zpátky.
„Harry. Provokuješ; každého, s kým ses od rána setkal, tlačíš ke kraji a dráždíš.“
Já vím. Nějak si nemůžu pomoct. Špatnej den?
Zítra bude líp. To nic.
„V tom to není, Harry. A ty to víš.“
Jistěže je; Kingsley tě prodal, seslal jsem příšernou kletbu, jde po mě Starostolec, do Bradavic už nesmím… Jestli tohle není špatnej den, tak si ho raději nechci ani představovat.
„Byl jsi rozhněvaný mnohem dřív, než dnešní den začal.“
No jo, já jsem tak nějak trochu naštvaný pořád. Poslední dva tři roky.
„Harry.“
Co je?! Co chceš slyšet, Severusi? Podívej, tohle není vhodná chvíle na pitvání mé duše, vážně ne, promiň.
„Přesně o tom mluvím.“
O čem, při Merlinovi?!
Severus zvolna vydechl, jeho nehmotná přítomnost se chladivě ovíjela kolem Harryho; zavřít oči a skoro by se cítil jako v jeho náručí. Chtěl zavřít oči.
Už nikdy je neotevřít.
Promiň, zašeptal. Nechtěl jsem na tebe křičet.
„Já vím.“
Zabořit tvář do černého hábitu.
Cítit pod dlaní dlouhou řadu z drobných knoflíčků.
„Potlačuješ v sobě vztek od okamžiku, kdy ses vrátil. Ignoruješ ho. Jenže on se nenechá. Roste, hledá si cestičku ven. A tak všechny kolem sebe vyzýváš, abys měl výmluvu, proč ho vypustit ven, a přitom nepřiznat jeho skutečný význam.“
Slyšet tlukot jeho srdce.
Kyslík, jak proudí do jeho plic.
Nic víc.
Nerozumím ti, zamumlal.
„Zjistíš, že Starostolec zvažuje tvé zničení. A co uděláš? Zamíříš přímo do Bradavic, ještě celý nasáklý černou magií z Berithova pláště a té kletby v minulosti, vyprovokuješ Zakladatele, vyhrožuješ Minervě. A doufáš, že se ti Starostolec postaví.“
…Možná přeci jen ještě něco; opřít si hlavu o jeho rameno.
Jen palec od měsíčně bledé tváře, nechat na sebe dopadat saténové pramínky černých vlasů. Jak opona, baldachýn kolem lože. Zatáhnout – a svět kolem už není.
Zůstane Severus.
Proč bych to dělal? Hlesl Harry malinko nepřítomně. Ta hrozba Starostolce mě děsí.
Pocítit silné paže ovinuté kolem zad; dlaň, jak v něžných kruzích kolébá ke spánku.
Tak v bezpečí.
„Protože ti to připadá snesitelnější než přiznat, na koho se skutečně hněváš.“
Jen smět políbit to motýlí místečko na jeho hrdle. Aspoň se ho dotknout rty.
Vnímat pulsování krve, neměnné, skálopevné. Věčné.
Vůbec ti nerozumím…
„Přestaň utíkat, Harry. Vrátil ses v čase za mnou. A našel v mé posteli Albuse. Vykřič to, Harry; pusť to ven! Jsem ti nevěrný. Podvádím tě. Ty děláš jeden zoufalejší skutek za druhým, abys mne zachránil – a já tě nemiluji.“
Harry se divoce odtáhl.
To – není – pravda! Miluješ mě. Nikdy jsi mě neopustil. Nepodvedl. A není jeho chyba, že se sobecky snažím urvat, co mi ještě nepatří!
„Máš pocit, že jsem tě zradil.“
Nemám, zaječel Harry.
„Proto jsi mě poslal pryč. Poprvé. Nemůžeš se na mě ani podívat, aniž by sis vzpomněl, jak vedu Albuse do své ložnice a ty tam stojíš sám.“
Pře-staaaaň! Dost.
V meziprostoru nemůžete plakat. Ale můžete se pláčem stát.
Změnit se ve vůni soli, kanout skrz sebe.
Zvolna vysychat v nicotě.
To jsi nebyl ty. Ne.
Harry vrtěl hlavou. Prostě ne.
„Ale byl, Harry, byl; přesně tohle jsem přeci byl já. Před několika málo lety. Jenže pro tebe je to současnost. A já tě v ní zrazuji. To na mě se hněváš. Na mě. A máš na to všechno právo světa! Ale prosím, prosím, nedopusť, aby tě to zničilo.“
Harry se odtáhl ještě o kousek dál a jen si tak slaně pršel.
Víš co? Máš pravdu, vyslovil dutě.
Byl jsi to ty. Kousek ode mě ses miloval s Albusem v naší posteli.
To jsi udělal, Severusi.
„A je mi to líto. Omlouvám se ti, Harry. Mohl bys mi to někdy odpustit? Ne hned. Jednou. Prosím.“
Harry pohlédl směrem, kde vnímal sametovou temnotu.
Vztáhl se po ní celým bytím.
Jasně, že jo, rozpršel se úplně, jenom mě to hrozně bolí!
„Já vím. Tolik mě to mrzí.“
Požehnaný chlad ho objal, celého zachumlal do sebe. Zachytil každou ze slz, udržel pohromadě.
To přejde, Severusi, to nic, to přejde, přejde to. A taky… taky se omlouvám. Promiň mi tu noc s Dracem, vzlykl. To nebyla odveta, já jen… Já nevím. Nevím. Možná byla. Promiň.
„Hlupáčku. To přeci nebyla nevěra. Děláš všechno správně; všechno, co jsem tě učil. Požádal jsi Draca o pomoc se svým hněvem. A potom jeho pomoc přijal. Zvládáš to báječně. Jsem na tebe pyšný.“
Ty se vážně nezlobíš? Ani trochu?
„Na tebe? Ani trochu. Hněvám se na sebe. Místo abych ti pomáhal, ti lámu srdce. Mrzí mě to.“
Jsi tu. Pomáháš mi.
Nezlobíš se na Draca? Nebyla to jeho chyba.
„Zlobím? Myslím, že mu spíš závidím. Může vše, co já už nedokážu. A současně jsem za něj vděčný. Přeji si, aby byl s tebou, tak blízko, jak ho jen pustíš. Nikomu jinému bych tě nesvěřil.“
Děkuju. Draco je mimořádný. Jasně, tohle ty víš celou dobu, ale jako by on sám byl nějaké kouzlo. Víš, když jsem s ním… mám pocit, jako bys měl každou chvíli přijít. Chci s ním být pořád. Protože jednou třeba vážně přijdeš.
Přijdeš, Severusi?
V Severusově vydechnutí slyšel niterní pousmání. Zvuk, který zbožňoval nejvíc na celém světě.
„Byl bych mizerný kouzelník, kdybych nevěřil na kouzla. Buď s ním co nejvíc, Harry,“ a do hlasu mu opět vklouzl obvyklý sarkasmus. „Až se neudržím a začnu mít žárlivé poznámky, připomeň mi, že to byl můj nápad.“
Platí, zazubil se Harry.
Pak už Severuse nechal, aby ho z těch kapek poskládal zpátky. Trochu lehčího, trochu čistšího, trochu míň rozzlobeného. A snad trochu… šťastnějšího.
Zvládneme to, Severusi. Najdeme cestu zpátky k sobě.
„Jo. Jasný,“ přitakal Severus vážně. „Vždyť kdo jiný by dokázal obelstít čas? Žárlivý Zmijozel a naštvaný Nebelvír; bezchybný recept na katastrofu.“
Šumění meziprostoru. Bezbarvé nekonečno.
…Fakt?
Tak to ani omylem.
Harry dávno pochopil svůj zážitek při přemístění na Grimmauldovo náměstí, z Tary, po východu z monolitu, když ho ucítil poprvé; jako když mávnete rukou nad plamínkem svíčky – jasně vnímáte přechod od studeného k ohřátému proudu vzduchu, stoupajícímu vzhůru. A teď si představte, že neexistuje jen „studený“ a „teplý“, ale tisíce, statisíce jedinečných variant, každá jiná, Harry je všechny rozeznával, a kdyby se vydal po jejich nitkách, ucítil by majitele každé z nich, jeho tvář, jméno, všechno. Tehdy poprvé spatřil magické stopy, reziduum přemisťujících se.
Nerozuměl tomu, tak to vytěsnil. Meziprostor byl zas jen šumivou nicotou.
Ale ne teď. Teď to vidět chtěl.
A díky Severusovi byl natolik klidný, soustředěný, že to dokázal. Vlastně to bylo hrozně lehké.
Jako když rozsvítíte nejrušnější z mudlovských měst. Cvak.
Šumění? Kdepak, byly tu miliardy zvuků, vrnění, bručení, cinkání, broukání, šelest, ťukání, cupitání, trylky, dunění. Neznal ani tolik slov, aby je dokázal všechny pojmenovat. A každý patřil k jen jediné barevné nitce.
Žádná nebyla stejná. Lišily se těmi nejnepatrnějšími odstíny, sílou, rezonancí, strukturou, pocitem chuti, vůně, pnutím.
Meziprostor byl jimi narvaný k prasknutí. A to v něm samovolně uvolněná magie cestujících zůstávala nanejvýš pár hodin.
Trochu klaustrofobický pocit. Hledat něco v tomhle mumraji by bylo snad horší než bloumat prázdnotou. Pokud byste ovšem neměli svou vlastní magii, aby tu otrockou část práce udělala za vás.
Harry zůstal stát, někde, kdesi, vypustil své paprsky. Dotýkal se nitek, proplétal mezi nimi, zkoumal, studoval, srovnával.
Našel povědomou ze Sheppardovy sbírky, okamžitě se mu vybavila fotografie, vlkodlak, pěna u tlamy, druhá řada. Raději ne, s dnešní porcí jeho sebeovládání by se to mohlo nehezky zvrhnout. Likvidátoři své drahoušky nejspíš rádi nosí mozkomorům v jednom kuse.
Pokračoval.
Několikrát zavadil o Pavouka a Netopýra, jednou o Volavku. Nebo to byl Dante? Ne, Dante byl Omyl, jediný ze všech likvidátorů neměřil o hlavu víc než Harry; skrček, který vážně vypadal, že se tam ocitnul nějakým hrozným omylem. Nebezpečný empatický skrček, když vám dokázal namíchat v hlavě svůj vlastní guláš.
Rozhodně to byl Slečinka Volavka, tipař a kopírovač. Proč Slečinka? Protože byl ještě větší než Zlobr, jeho předloktí vypadalo jako Harryho stehno a nosil krátký copánek. Prostě Slečinka. Logické, ne?
V dálce ucítil Shepparda, toho rozeznal okamžitě. Vyhnul se mu. Kde pátrá Sheppard, je zbytečné hledat. On by to našel dávno.
Další známá stopa, fotografie někde u země, Harry to nechal být. Napoprvé chtěl něco kvalitního. Ne moc, nikoho z druhé řady. Jen tak akorát.
Postupoval dál pavučinami, byly jako tisíce tkalcovských stavů, které se zapomněly dohodnout, kterým směrem a co tkát.
…Tohle. Třetí řada odshora, hnědovlasá žena středního věku, vypadala jako pečovatelka stařečků nebo možná učitelka. Dobré umístění, reálná šance, že Harryho nerozběsní, aby ji museli seškrabovat. Ideální.
A už se jenom vrátit zpátky do skleníku. Tohle Harry nedělal nikdy, ještě se nepokoušel vystoupit na tom samém místě, kudy do meziprostoru vešel. Problém? Ale ne; fígl byl v tom jít po své vlastní nitce. Jelikož se na rozdíl od ostatních nikde necoural, byla to krátká cesta.
Vystoupil do skleníku, chvíli po něm Čahoun Pavouk, samá ruka, samá noha, velký pupek, holá hlava. Prostě Pavouk. Za ním Smraďoch Netopýr – k tomu není zapotřebí cokoliv vysvětlovat, že ne?
A byli všichni.
„Zůstal jsi stát,“ vyslovil Netopýr s pohledem zabodnutým do Harryho.
„Jo,“ řekl Pavouk.
„Zůstal jsi tam stát. Přemístil ses jen kousek. A zůstal stát. Ani ses nehnul. Celou dobu. Ty jsi tam stál.“
„Jo,“ řekl Pavouk. Pavouk bude zřejmě pěkný mluvka.
Ve skleníku bylo absolutní ticho.
Harry se rozhlédl, všichni na něj zírali, jako by se vrátil bez nosu. Skoro ho zasvrběla ruka touhou to zjistit.
V sebeobraně zvedl prázdné dlaně.
„Říkal jsem, že to umím.“
„Nikdo to neumí,“ pronesl tlumeně Sheppard.
Harry mrknul.
„Tak jo. Přiznávám. Jenom jsem to předstíral.“ Povzdechl si, mávl rukou. Došel ke zdi. „Někoho jsem našel,“ zapíchl ukazováček do fotografie hnědovlasé ženy. Rose Mary Hurtová.
„Ne,“ řekl Sheppard.
Fajn; Harry se podrbal na nose. Dobrý, měl ho. Takže se nejspíš nějak dostal do nadprostoru a vrátil do špatné časové linie, kde v Anglii mluví turecky.
„Ne?“ ujistil se.
„Ne. Naprosto a definitivně ne. Možná uvěřím, že dokážete v meziprostoru stát, Pottere. Ale nikdy, nikdy, nikdy neuvěřím, že při prvním pokusu o stopování najdete naši sladkou Růženku.“
„Tak to je zlý. Protože já ji našel. Jak starý je ten důkaz?“
„Dvě a půl hodiny od seslání magie.“
„V tom případě jsem našel nanejvýš hodinu starou stopu. Plus mínus nějaká minuta, v odumírající intenzitě ještě trochu tápu.“
„Ne,“ zopakoval Sheppard; s takovou jistotou, že by vážně jednoho zviklal.
„Tohle vypadá na dlouho,“ zamumlal Harry. „Dobrá. Světlounce oranžová barva jako vybledlá mandarinka, s modrofialkovými skvrnami. Nepravidelnými. Matná, skoro špinavá. Na levém kraji vroubkovaná. Chuť spíš nakyslá, vůně máty, bílý pepř, mokrá plíseň a ještě něco, na co si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje. Ale dává se to do lektvaru na léčení magických popálenin. Zvuk hluboký, takový hodně zpomalený let čmeláka. Tichý, vzdálený. Ještě něco? Jo. Nerezonuje. Je jako stojatá voda. Vlažná. Ne, to není ono. Je vychládající. A volná, skoro vlaje, jako babí léto. Takhle vypadá její magická stopa. Ještě pořád jsem ji nenašel?“
„Jste nesnesitelný, Pottere.“
„Já vím,“ zazubil se Harry, „trénuju to. Takže co provedla?“
„Rose. Mary. Hurtová. Zchudlá čistokrevná rodina, matka zemřela brzy, otec bystrozor, dva starší bratři také. Všichni tři padli během první války s Temným pánem; to byla Rose ještě na škole. Nic tak zvučného jako Bradavice. A copak naše Růženka udělala? Jakmile Temný pán povstal podruhé, stála v přední řadě nových Smrtijedů. Nedůležitá, ale velmi aktivní. Takhle to vypadá, když svou práci děláte s láskou. Pro ni se nic moc nezměnilo, když Temný pán padl. Pokračuje v tom, co má ráda. Zabíjí.“
„Tady na té fotce,“ podíval se Harry blíž, „vypadá, že má s sebou dítě. Náhoda? Nebo je unáší?“
„Tahle hádanka nám dala zabrat. Vypátral to Kazatel. Jde o její dceru. Otec mudla, z milostného dobrodružství s Rose se léčil tři měsíce u Sv. Munga. Ale tenkrát ji neudal. A půl roku na to mu přinesla děcko. Vychovával ji, celých dvanáct let. Než mu ji zhruba před dvěma roky Růženka zase odvedla.“
„Lehce opožděný mateřský pud?“
„Těžko říct. Tehdy se pobyt u Sv. Munga protáhl, taťka ochrnul na dvě třetiny těla. Lízla ho Avadou, když dceru bránil.“
„Jenom lízla. Možná začíná být sentimentální. Čím si vysloužila třetí řadu?“
„Oficiálně potvrzených padesát obětí, neoficiálně mnohem víc. Dvakrát? Třikrát? Holka je čilá. Shoda v cílech čistě náhodná, podle Volavky je její systém jednoduchý – někde se objeví, při první vhodné příležitosti čapne nejbližšího, a pak se rozhodne. Buď ho oloupí a zabije přímo na místě, nebo donutí vzít k němu domů a provede to tam. Nejspíš záleží na ochotě oběti. Nebo náladě. Počasí. Někdy je dcera s ní, někdy ne, ale do matčiných aktivit se nezapojuje. Růženka zabíjí rychle a čistě. Občas potom nakoupí potraviny, potřebné věci k přežití a zmizí. Proč je v třetí řadě? Protože seslala Avadu tolikrát, že jí hůlka musí svítit zeleně. A protože umí proklatě dobře matoucí kouzla, jaká jsem nikdy neviděl. Stopovali jsme ji sedmadvacetkrát. Vždycky nám zmizela pod nosem. Puf. A byla pryč. Ani zrnko použitelné magie; že jsme získali ten důkaz, byla jenom zatraceně šťastná náhoda. Proto.“
Naše pečovatelka o stařečky je fanynka do Avady. Hezký. Máme něco společného.
Možná si budeme rozumět.
Harry poklepal prstem o fotografii.
„Tahle Růženka doslova žadoní o probuzení Polibkem. Máte zatykač?“
Sheppard zavrtěl hlavou.
„Nikoliv. My dostáváme už rozsudky. Odsouzena v nepřítomnosti k trestu smrti.“ Natáhl ruku, z průsvitného stropu mu klesl do dlaně stočený pergamen s pečetí Starostolce. Viselo jich tam ještě hodně. Úplný vánoční stromeček. „Jízdenka expres vlakem rovnou do Věže nářků.“
Se Severusem to bylo stejné? Žádný soud, jen… jízdenka?
Takový malý kousek pergamenu.
A můj svět skončil.
„Překvapivě funkční byrokratický šiml. Kdo po ní půjde?“
„Vy,“ řekl Sheppard. „Kazatel, Mamba a Dante.“
„Dostanu tři chůvy, to je tak milý. Která má velení?“
Zlobr ho zasypal štěrkem až po bradu.
„Velení má vždy stopař, co šlape nit.“
Stopařská hantýrka, pěkný. Smysl naštěstí pochopil. A bylo to přesně to, v co doufal.
„Velmi toužím ten zvyk dnes změnit,“ pronesl Sheppard vláčně. Pokrčil rameny, podal mu svitek. „Jenže prostě nemůžu odolat tomu, jak se vrátíte se sklopenýma ušima, Pottere.“
Harry mu věnoval Jonesův úsměv, vřelý a od srdce.
Kdyby to nevadilo, mám drobet jiný plán.
„Udělám všechno, abych vás nezklamal. Šéfe.“
Harry vstoupil do meziprostoru, zůstal stát, vyslal svou magii směrem, kde předtím našel Rosinu stopu. Zhruba. Však ji najde znovu.
Zatím se učil rozeznávat tři nehmotné přítomnosti, které kolem něj pomalu kroužily. Omyl Dante šel hned za ním, ten byl blízko. Skoro narušoval osobní prostor; asi to měl prostě v povaze. Empat.
Druhý byl Stařík Kazatel. Takový kvalitní vysloužilý Viking, který nejspíš chránil hodné malé lidičky už proti Grindelwaldovi. Černá magie a výčitky svědomí. Ten byl Harrymu téměř sympatický. Jen téměř; Severus se za svou lásku k černé magii nestyděl.
Mamba. Mamba byl Magor. Naprostý a totální. Koukalo mu z očí takové to šílené jiskření, kdy jste s jistotou věděli jen to, že nemáte tušení, co v příští vteřině udělá – chladnokrevně vás propíchne, začne vřískat jako opice nebo vykrouží Labutí jezero? Když jste ho potkali, a potom postřehli jeho zákonodárské insignie, první a jediné, co vás napadlo, bylo to, že stojí na špatné straně zákona. Mamba byl rozený záporák, mezi kladnými hochy byste ho fakt nehledali, jak skončil u likvidátorů pod pevnou rukou Shepparda, ví Merlin. Možná měl Magor prostě rád ironii.
Vida, tady je, mrška.
Harry se k Rosině stopě přemístil, ti tři ho vmžiku následovali, každý ji otestoval po svém. Zjevně s ním souhlasili, protože opět začali kroužit kolem Harryho. Nebo se vážně spletl a oni ho jen chtěli nechat, ať si v tom pořádně vymáchá čumák. To se pozná.
Harry podle důkazu určil, kterým směrem jít; magie totiž vždycky směřuje dovnitř důkazu, nikdy ven. Přinejhorším obojí, když jím jenom projde. Ale u Rose to bylo jednoznačné, takže držet vroubkovanou stranu vlevo a jdou jí v patách, nikoliv obráceně. Vyrazil vpřed – pardon, začal šlapat nit. Jeho tři satelity ho krouživě doprovázely.
Po dvaceti minutách – asi, v meziprostoru se čas určuje hrozně špatně, se to stalo.
Konec.
Nit jednoduše skončila, jen tak, uprostřed vlákna v prázdnotě, jako by ji Rose ustřihla. Tady nit je a tady už není. Žádný východ ven, nic takového. Jednoduše přestala.
Harry zastavil. Satelity kroužily kolem něj.
Umí snad Rose nějaký super skok? Nahoru, dolů? Do strany?
Harry prohmatával magií všechny směry, zvětšoval okruh, a ještě kousek, ještě. Ještě.
A nic.
Už vím, proč tě Zlobr nemá rád.
Tvrdošíjně hledal dál.
Sheppard si byl jistý, že v meziprostoru se nedá stát. Harry si byl jistý, že v meziprostoru nemůžete zmizet.
Tak to vypadá, že jsme se oba pletli, můj milý deníčku.
Harry stál, satelity kroužily, konec mandarinkové stopy povlával v nicotě.
Odmítal se vzdát. Tohle ne. Ne takhle. Trochu šlo o hrdost, trochu o zatím nezřetelný plán. Harry hledal. Neodejde, dokud ji nenajde. Prostě tak.
Hledal. Nenacházel.
Satelity trpělivě kroužily každý po své orbitě, začínalo to být docela otravné.
Hledal.
A pak už to bylo osobní.
Rose.
Špatný, špatný nápad.
Vyzývat mě zrovna dnes.
Moc špatný.
Harry svolal svou magii. Hmátl do sebe; dovnitř, hluboko, hluboko.
Dokud nenarazil na studený kov mříží.
Jsi tam?
Ráno jsi předvedla celkem působivý kousek; děsivý. Hrůzný. Ale působivý.
Co kdybys pro změnu byla trochu užitečná?
Jsi tam, má nenávisti?
A cosi mu teple dýchlo do dlaně.
Divné. Podívat se do sebe a někoho tam najít. Někoho druhého. Vážně divné.
Jenže ty nejsi druhá. A nejsi ani Iskariot; toho jsem miloval a on byl Severus.
Ty jsi já. Moje nejtemnější, nejhorší já. Nejčernější myšlenka, kterou bych se neodvážil ani v soukromí své vlastní lebky napsat; natož potichounku zašeptat. Tak zlá jsi.
Nechci tě.
Ale ignorovat tě nemůžu, to jsi mi dnes vysvětlila. A možná už… ani nechci?
Ovšem můžu tě tady držet zamčenou na tisíc západů, nechat tě hladovět, dokud nepojdeš, klidně si řvi, snaž se podhrabat, rozdrť si kosti snahou prolézt skrz, tohle všechno můžu, rozumíš?!
Rozhodně se o to můžu aspoň pokusit.
Nebo třeba, jedno velikánské třeba, se spolu naučíme vycházet.
Tak jsi tam?
Ukaž se mi. Nenávisti, hněve, zášti, vzteku. Zlobo. Ukaž se mi.
Neprostupná slepota uvnitř něj mizela, jako by se zvolna rozsvěcely plamínky loučí podél stěn, hleděl do svého nitra. A spatřil.
Harry čekal lva. Velkého zlatého lva; jednou Nebelvír, vždycky Nebelvír, skoro jako genetická vada, té se taky nemůžete zbavit.
Ale byl to jaguár. Drobný, štíhlý, mrštný. Skoro malý. Melanický jaguár. Černý panter.
Podle Aztéků je bohem noci, smrti a magie. Symbol moci a síly, zprostředkovatel komunikace mezi živými a mrtvými.
Panthera, latinský název pocházející z řečtiny, znamená predátor všech. Stiskem čelistí předčí lva dvojnásobně, jediným skousnutím rozdrtí lebku, dokáže skolit tři sta kilového býka, a potom si ho odtáhnout do úkrytu. Nemá přirozeného nepřítele, stojí na samotném vrcholu potravního řetězce.
A byla to ona. Harry netušil, jak to ví. Prostě to věděl.
Seděla tam, sledovala ho.
Silný ocas složený kolem těla, přes lícní část a hrudník několik menších červenohnědých maskovacích skvrn ve tvaru růží, černou srst lesklou tak, až v lomu světla vypadala stříbrně žíhaná; kulatá hlava, drobné uši, třpytivý čenich, dlouhé vousky.
Předpokládal rudé oči.
Ale měla je bílé.
Bílé.
S mléčnými žilkami, bílé jako nejdokonalejší, nejčistší krystalky popraskaného ledu, s tím nejjemnějším dýchnutím světlounce modré.
A uprostřed, tenká černá vertikální čárka.
…Byla překrásná.
Seděla. Nehýbala se. Sledovala. Pohled plný pronikavé inteligence.
Páni, hlesl Harry. Tohle jsem… nečekal.
Takže ty ses nemohla rozhodnout, jestli být kočka nebo had.
Chápu.
Naklonila hlavu mírně do strany.
Harry se spustil na jedno koleno. Zaváhal. Pak skrz mříže protáhl dlaň, nabídl ji, otevřenou, prázdnou.
Tak co? Zkusíme to? Vypadáš dost chytrá, abys nekousala ruku, která by tě snad jednou mohla pustit ven.
Zvedla se, najednou byla trochu vyšší, zvolna k němu vykročila, jedna velká tlapa míjela druhou, svaly se pod kůží vlnily. Přistoupila k mřížím, taky jen tak stěží na dosah, opatrná. Přičichla, vousky zašimraly. A zlehýnka mu vložila hlavu do dlaně, jemně se otřela – aniž by z něj spustila ten mrazivý hadí pohled.
Jako by ho ovanul tropický les, vlna vroucího vlhka. Až se mu z toho duše celá orosila.
Otřásl se, jak mu zatrnulo v bedrech. Ale ruku nestáhl. Obezřetně sklouzl prsty za její uši, mordě se vyhnul; přeci jen, nebyl by první, který by zkusil sežrat sám sebe.
Přimhouřila víčka. Líbilo se jí to.
Podrbal ji.
Jak ti budu říkat? …Moje zakletá princezno.
Jsi černá, prokvetlá růžemi, voníš deštným pralesem. A ty tvoje oči. Ledové zmijí zorničky.
Už teď je mám rád.
Tebe ne; na to je moc brzy.
Ale tvoje oči… na ty bych si zvyknul.
Jsi fascinující jako polární zář, skvost přírody vzniklý z přelomu dvou světů. Jenže oba víme, že jsi i Tupilaq, nemrtvá stvůra povolaná vykonat mstivou vraždu.
Slyšeli jste někdy termín temnosvit? Tenebrismus, prudké střídání světla a stínu, používané v malířství, ale také filozofický směr, dávná pohanská víra, která využívala sílu dobra i sílu zla, protože neviděla rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou.
Taky ho nerozeznáš, viď? Protože zázrak u Svatého Munga jsi mi pomohla udělat ty, z tebe jsem vzal tu moc. Mám pravdu?
Vím, že mám.
Já rozdíl vidím. Zatím ještě ano.
…Jak se ti to líbí? Drbal ji mezi ušima, srst měla příjemně hebkou, ona držela, sledovala ho bílými krystalky, ve svalnatém hrudníku se začalo ozývat tiché vzdálené vrnění.
Takže asi líbí.
Prima. To bychom měli.
A teď mi najdi Rose.
Vrátil se vědomím do meziprostoru. Dante, Kazatel, Mamba, všichni tři tam stále obíhali v pomalých kruzích, čekali, nekonečně trpěliví, až to Harry vzdá. Nejspíš si mysleli, že sbírá odvahu přiznat porážku a vrátit se do skleníku.
Chyba, hoši.
Jsem nesnesitelně tvrdohlavej. Občas tím lezu na nervy i sám sobě.
Našel vlající konec mandarinkové stopy, zadíval se, upřeně. Obzor se nejdřív rozmazal. Pak zaostřil. Absolutně. Jako by se díval skrz plátek bezchybného ledu.
Půjčila mu své oči. Nějak. Co na tom, jak. Důležité bylo, že viděl.
A Harry vážně viděl.
Rosina stopa nekončila; na to vemte jed, že ne. V meziprostoru se prostě nedá jen tak zmizet.
Bylo to mnohem jednodušší – Rose svou nit obalila membránou, odrážející okolní magii, že se ta její stala neviditelnou; jako byste elektrický drát potáhli izolačním pláštěm. Abraka dabra, drát už není. Sranda, jak prosté to bylo.
Harry se dotkl skelného obalu. Cinkavé křupnutí, jako když rozbijete žárovku. Nebo zamrzlou kaluž. A mandarinková stopa byla na světě; nebo aspoň její další kousek.
Jeho satelity zešílely, jako by píchnul do vosího hnízda, sesypaly se na čerstvě odhalenou část, začaly zběsile poletovat, mávat svou magií do všech stran, naslepo.
Háček byl v tom, že na údery nereagovala. Silou jste nic nezmohli, museli jste něžně, jemně. Přesně. A rozsypávala se vám v dlani, odhalovala, svlékala jak milenka, ochotná a žádostivá.
Harry ji sevřel mezi pomyslné prsty z magie, vedený krystalickým zrakem, zvolna vyrazil vpřed. Nešlapal nit. On ji stahoval z kůže. Byl to skvělý pocit.
Ostatní se uklidnili, vrátili ke kroužení, následovali. Netrvalo dlouho, přiblížili se k vystoupení z meziprostoru, poznáte to tak, že se pnutí uvolní, jakoby zpomalí, děje se to automaticky, asi abyste nevylítli jak čamrda a nerozplácli se o zeď, kterou tam určitě právě někdo staví.
Těsně na kraji Harry znehybněl, povedlo se mu zachytit i ostatní, udržel je uvnitř. Podíval se ven.
Ulice, činžovní domy. Tohle rozhodně nebyla kouzelnická oblast. Nějaké mudlovské město, malé nebo okrajová část. Bylo dopoledne, po chodníku se tu a tam míhali lidé. Projelo pár aut.
Nikde nikdo, teď. Vystoupil, ty tři vzal s sebou. Okamžitě je zahalil zneviditelňujícím, magiipohlcujícím štítem. Kazatel s Mambou provedli totéž. Dante se neobtěžoval, počítal s tím, že ho vytvoří ostatní. Za to ho měl Harry rád ještě míň.
„Chci vědět, jak jsi to udělal,“ ucedil Mamba.
Harry se k němu naklonil, zašeptal: „S láskou.“
Napřímil se, pokynul ke dveřím naproti nim.
„Cítím ji v tomhle domě. Třetí patro, druhý byt vpravo. Ona a ještě jedna slabší magie, zřejmě ta malá. Nikdo další tu není.“
Další kouzelník samozřejmě. Lidí tu bylo kolem celkem dost.
„Potvrzuji,“ kývl Kazatel.
Společně vystoupali schodištěm, podařilo se jim vyhnout jedné dvojici mudlů, to už měli ti tři vytažené hůlky, likvidátorský znak pečlivě viditelný na prsou. Harry ne. Hůlka by mu překážela.
Zastavili před dveřmi bytu.
„Jsi nepřipravený, Černý,“ pronesl Kazatel.
Harrymu vteřinku zabralo, než pochopil, že tím myslí jeho a pravděpodobně hůlku.
Spiklenecky na Kazatele mrknul levým okem.
„Jsem ještě mladej; já můžu kdykoliv, Otče.“
Kazatel nehnul brvou. Stočil pohled zpět ke dveřím.
„Tvá akce, Černý.“
Stáli tam rameno na rameni, zírali před sebe. Celý byt totiž kompletně uzavírala stejná skelná izolace jako v meziprostoru, jen tady ji už viděli i oni.
Dante zvedl hůlku, namířil na ni; Mamba byl rychlejší než Harry i Kazatel, strhnul mu ruku dolů.
„Vsadím svýho netopejra, že to má jištěný. Zmizí dřív, než ten její vzdušný palác spadne. A mně se už do bláta nechce, z toho kroužení se mi motá škeble. Černej nešlape, on se plazí. Kdyby se pohyboval ještě trochu pomaleji, bude couvat.“
Takže zírali dál.
„Co se stane, když se srazí dvě bubliny?“ prohodil Harry.
„Jedna udělá veliký bum,“ oznámil Dante vážně.
„Nebo splynou,“ pochopil Kazatel. Pohlédl na Harryho. „Pokud jsou kompatibilní.“
„Přesně.“
Oba rázně odstoupili, začali napodobovat Růženčinu izolaci. Mamba to zkusil dvakrát. Pak šel hlídat. Dante je chvíli pozoroval, načež se opřel o protější stěnu, znuděně založil ruce na hrudi. Aspoň nepřekážel.
Harryho imitace byly lepší, měl výhodu, viděl složení v meziprostoru, navíc jejíma očima; trochu nefér, ale co naděláte. Najednou zjistil, že to zkouší sám, Kazatel skončil, sledoval ho.
„Pokračuj, Černý. Tahle byla téměř identická.“
Nebyla. Nedařilo se mu trefit do struktury, byla až geometricky přesná. Tak přestal imitovat. Nakonec, věděl, co od kouzla chce. Jednoduše stvořil svou vlastní izolaci podle jejího nápadu.
„Výborně, Černý. Dante, Mambo. Sem.“
Teoreticky měl příkazy vydávat Harry. Ale Kazatel byl jednoznačně služebně nejstarší, měl vybudovanou autoritu, kterou ti dva respektovali; Harry to nechal být. Na tomhle nezáleželo.
Obalil všechny čtyři do skelného obalu, přistoupili k Rosině bytu.
„Opatrně, Černý. Jemně. Nespěchej.“
„Měl bych dotaz, Otče. Co přesně se bude dít, až budeme uvnitř?“
„V ideálním případě vykonáme rozsudek a přemístíme odsouzeného do Věže. Respektive ty. Máš velení.“
„A co je neideální případ?“
„Že se něco posere,“ zašklebil se Mamba.
„Vždycky se něco posere,“ pronesl úsměvně Dante.
„Nějak nejsem překvapený. Jakou má naše Růženka náladu, Dante?“
„Dostaň mě dovnitř a povím ti to.“
„Nebude už trochu pozdě?“
„A kdo je dokonalej?“ rozhodil Dante ruce.
Jednoho jsem znal. Pak potkal některého z vás.
Harry popostoupil o malý krůček, jeho bublina se setkala s Růženčinou, první lehoučký kontakt, obě se zachvěly, skoro zadržel dech. Nepraskla. Ani jedna. Zatlačil, malinko víc, víc, obaly se spojily ve dvě slepené bubliny, víc, a bylo to. Stáli těsně u zdi, za zády Rosinu izolaci. Žádný alarm neječel.
Přes zeď se přemístili, Harry je opět zachytil, nejdřív zkontroloval situaci. Chodba za stěnou byla prázdná. Vyšli z meziprostoru, Harry s Kazatelem okamžitě pokryli levou stranu chodby, Dante s Mambou pravou. Na nulovou komunikaci to nebylo zlé.
Dante na Harryho zamával.
„Pichlavou,“ naznačil němě.
Merline, to je vůl.
Zack Hemsey - See what I’ve become
Když zaslechl první zavřískání, trhnul sebou, téměř automaticky vyrazil. Syndrom spasitele. Ach jo. Zadržel ho Kazatel, levou ruku smírně na rameni. Harry se po něm ohlédl, muž lehce zavrtěl hlavou.
„Nejdřív průzkum,“ vyslovil neslyšně.
Samozřejmě.
Další dlouhé, vysoké kvílení. Dívčí hlas. Ale nebyla to bolest, spíš mírný hysterický záchvat.
No, možná ne tak mírný.
„Chci tátu! Chci tátu, chci tátu, chci tátu!“
„Mrtvej,“ suchý povzdech. Ženský, docela příjemný. Naše Rose.
„Není!“
„Proč myslíš, že ne?“
„Kdyby byl, dávno jsi mi ukázala jeho hrob, jen abys mě rozbrečela!“
„Třeba si to schovávám na lepší časy?“
„Není mrtvej! A ty jsi mi to slíbila, slíbila jsi, že ho dnes uvidím!“
„Slíbím ti cokoliv, když sklapneš.“
…Chápu.
„Vůbec ti na mně nezáleží!“
„Ne.“
„Myslíš, že jsem blbá? Vím, že mě nemáš ráda! A taky vím, že mě máš u sebe jenom proto, aby tě nenašli pomocí mého genemagického kódu!“
To jde taky? Dělám si poznámku.
„Jo. Proč na mě křičíš? Vždyť se nehádám.“
„Nesnáším tě!“
„Bezva.“
„Proč mě prostě taky nezabiješ?!“
„Ale jo, to můžu. Chceš?“
Kdybyste chtěli někdy někoho vytočit do bezvědomí, zůstaňte absolutně klidní, zatímco on se rozkládá na atomy. Funguje to fantasticky. Vyzkoušejte.
Rose se rozhodně bavila. Ohromně.
Její dcera ze sebe vydala další táhlý skřek vzteku a bezmoci. Harryho začala bolet hlava.
Mamba naproti udělal známé gesto, přejel si prsty přes hrdlo; chtěl tím naznačit, že je průzkum u konce a jde se do akce, nebo že té malé zakroutí krkem sám? Těžko říct, vážně.
Každopádně už byli u prahu do další místnosti, nejspíš obývací pokoj, z Rose zahlédl štíhlé nohy přehozené jednu přes druhou v béžovém křesle, oblečené do decentního domácího kostýmu. Nohy dcery trčely do výhledu z druhé strany, místo pod oknem, seděla na zemi; divné místo na hodnotný hysterák, u toho máte pobíhat, dupat, divoce mávat rukama, rvát si vlasy. Grimasy a vřískot nestačí. Holka nezkušená.
Všude byly rozmístěné nástražné pasti, varovná kouzla. Proto žádný z nich magii ještě nepoužil. Teď, když znali přesně rozmístění cílů, to už nebylo podstatné.
Harry na prstech viditelně odpočítal, tři, dva. Jedna.
První vyslal svou magii. Rozdrtil ochranný štít kolem samotné Rose, nejspíš ho nikdy neskládala, vyrval jí hůlku, připoutal k sobě Captivem, částečně znehybnil. S dcerou udělal totéž. Kazatelova kouzla letěla těsně za ním, udělal v podstatě totéž, Mamba taky. Ten ale dceru vynechal. Jaké překvapení, Dante neudělal nic.
Až potom vstoupili do pokoje. Rose seděla strnulá, tvář kamennou úžasem, její dcera zmlkla, úchvatný klid, vytřeštěné zorničky, v obličeji se jí svorně mísila hrůza s nadšením. Byla připoutaná k trubkám u podlahy; což vysvětlovalo volbu místa a zpackání emocionálního drama.
„Sakra, Rose,“ zavrčel Mamba s nelibostí, „a to je všechno? Jsem zklamanej!“
…Nebuď.
Kazatel se postavil do rohu, aby měl o každém přehled, zrušil zaktivované pasti, které příliv jejich magie nezničil, Dante se posadil na stolek s květináči u zdi.
„Zdravíčko,“ zatřepotal prsty.
„Černý,“ řekl Kazatel, „je to celé tvoje.“
Harry přivolal svitek, dotkl se pečeti. S šelestem se prudce rozvinul, úřední hlas začal předčítat.
„Z moci nám svěřené, za hrdelní zločiny spáchané proti obyvatelům kouzelnické společnosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, odsouzena k trestu smrti Polibkem: Mary Rose Hurtová. Rozsudek bude vykonán neprodleně.“
Takové – kouzelné – ticho.
Přerušila ho ta malá. Pochopitelně. Prostě puberta.
„To je špatně,“ zaskřehotala, břidlicově šedá v obličeji, „máma je Rose Mary. Máte to špatně,“ polkla, „Mary Rose Hurtová jsem já.“
„Kurva,“ řekl Kazatel.
Harry se v duchu usmál.
Mary, Mary, Mary…
Já přeci vím.
___________________________________________________________________________
Děkuji, že jste si Žlutoočku oblíbili <3 Snad se vám líbila i Jay a začínáte mít Ianta aspoň zpoloviny tak rádi jako já. S Jay se ještě potkáme. Pokud někdo tápe, jak to vlastně s nimi funguje, Ianto se k tomu také příště vyjádří a něco vysvětlí.
Za sebe jsem ráda, že jsem vám konečně mohla ukázat, jak podle mé vize funguje stopování, v čem spočívá "denní chléb" likvidátorů. A především, objevili jsme Mrazivou, která nás neviděná provází od začátku. Už nás neopustí. Možná. ;-)
Takže... takhle vypadá teorie "vyššího dobra" v praxi; nevěřím, že (způsobené lidským zásahem) by to mohlo fungovat jinak, bez ztrát, vždy ho někdo něčím musím vyplatit. Najednou už není tak snadné volit, že? Severus by mohl vyprávět...
A Harry?
Příčina. Následek.
Ano. Příští část bude zlá.
Mnohokrát a nesmírně děkuji za vaše slova, některá mi vehnala slzu, nebudu lhát. Opravdu děkuji, opět se tu cítím doma :-) Komentáře nejsou povinností, zde nikdy nebyly, a třebaže se může zdát, že si protiřečím, tohle pravidlo tu stále trvá. A bude. Problém je ve mně (také v kom jiném? :-D ) Jistě, počítadlo mi říká, že tu jste, že se vracíte, takže nejspíš k tomu máte důvod; ale neprozradí mi, co si myslíte. A mě užírají pochybnosti, stále mi v hlavě bzučí ona slavná věta, "člověk by měl poznat, kdy je čas odejít". Pod vlivem uplynulých pár let vím, vidím, cítím, jak se sama sobě ztrácím a upadám. S každým vložením kapitoly nad sebou vrtím hlavou, to jako opravdu tam chceš dát tenhle paskvil? A každý týden si procházím svůj "rituál marnosti", kdy nechápu, proč jsem s danou částí, kapitolou, byla kdy spokojená. Jestli kolem mne někdy svižným krokem prošlo sebevědomí, pečlivě to vzalo velkým obloukem.
Ale aspoň že ve chvílích nejhlubší nejistoty vždy zaslechnu Severuse.
"Alice. Jak - patetické."
Díky, Severusi! (Já toho chlapa miluju :-D)
V Zelených pro Severuse najdete novou povídku "Navždy" od Megreaderbone :-)
Děkuji vám. Přeji krásný sváteční den a kéž sami v sobě vždy najdete přítele.
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Ó, to byly dva výživné, šťavnaté kousky - předchozí a tato část. Ufff...
Ani si nevzpomínám, že jsem vlastně klikla na další (totiž tuto) kapitolu, prostě se
to stalo a teď jsem na konci a koukám jak vyoraná myš. (což fakt sedí, přijdu si,
jako bych byl v kómatu, někdo se mnou zatřásl, až mi párkrát cvakly zuby, a probral
mě do toho normálního světa, do něhož dennodenně vstávám... Divné. Chvíli jsem zapomněla,
že tenhle svět vlastně... je.)
Přišla jsem na jednu věc - vztah Draca a Harryho vlastně
moc nechápu. (CHICH...) Nerozumím, jak si můžou být tolik blízcí, a vlastně být věrní... Nedokážu ten vztah rozklíčovat, nikam zařadit... no... není to super??? (z tohoto důvodu: uchechtnutí) Jsou unikátní. A je to NÁDHERNÝ. Nedají se nikam - zařadit. Prostě jsou. Jeden
pro druhého, protože se potřebují, a protože na ničem dalším tolik už nezáleží...
Ufff... (znovu. Jo. Já prostě strašně funím, když tě čtu, ať už je to cokoliv. A to je prý dlouhý povzdych
pro mozek něco jako restart - dovedeš si představit, kolikrát za kapitolu mě restartuješ?? :D)
Meziprostor...!!!!!!!!! áááá, to bylo skvělé, úchvatná jízda!!! Nitky, zvuky, nuance, příchutě, dokonalé.
Ale bojím, děsně se bojím - Harryho mysl mi přijde čím dál křehčí, jako prožraná mrňavým červíčkem... Snad se brzy nezhroutí. Děkuji ♥
:)
(zuzule, 24. 4. 2017 6:35)
Tak ted me neskutecne mrzi, ze ctu kapitolu vzdycky na nekolikrat a matu ti tak pocitadlo. Delam si vzdycky hezci rano v praci a nekdy bohuzel docist nestihnu...
Jay byla uzasna a Ianto mi vzdycky prisel necim zajimavy, stejne tak Lamie. Je mi ji docela lito :)
Stopovani v tvem podani bylo perfektni. Prace likvidatoru je vazne zajimava.
Mooooc dekuju!
Poděkování
(Astra, 23. 4. 2017 22:22)
Rituál marnosti? To by se Severusovi taky nelíbilo. Žádný paskvil Alice, psaní paskvilů přenech jiným. Jsi úžasná spisovatelka a kapitolku jsem jako obvykle zhltla jedním dechem. Píšeš skvěle. Prostě to tak je, dar z vesmíru od vyšších bytostí, zřejmě. Je to radost číst tvoje slova a já ti to budu opakovat pořád dokola.
Tvoje příběhy byly, jsou a budou nesmírně důležité.
Děkuju!
musím reagovat
(samba, 19. 4. 2017 23:12)Poté co jsem si přečetla tvojí předmluvu, tak už konečně musím reagovat. A stydím se za to, že tak málo za celou dobu co vychází tahle povídka. Ale já toho prostě nejsem schopná, přečtu a jsem vyřízená. Čtu si souběžně opět asi tak po sté Klíč, potřebuji zklidnit, příjdu si jak králíček Duracell, jak mi myšlenky lítají sem a tam. Jsi ta nejlepší spisovatelka co jsem kdy četla. Tvá schopnost slova a vtáhnutí do děje je neuvěřitelná a ten tvůj báječný hůmor :). A to je právě ten problém, proč jsem vyřízená. Zbožnuji Severuse od první chvíle co jsem ho viděla, naprostá dokonalost. Nemůžu zapomenout na scénu v posledním díle, kdy stojí ve věži a kouká se dolů na tu hrůzu. Na jeho tvář, tenkrát mě to rozplakalo. V klíči jsi mu tolik dala, J:R mu nadělila jen bolest, pohrdání, týrání, toho plné hrsti. Trápí mě, jak ho zabili, že je Harry nenávistí tak na hraně, že čekám až to zle dopadne, ostatně tvé varování o příští kapitole tomu nasvědčuje. Mám velké obavy, kdo je ten osmý a pokud to tak je, tak Harryho sloup zloby možná bude jen kolíček proti tomu co může nastat. Nějak si nedovedu představit, jak to všechno co se stalo a stane by mohlo nechat ostatní bez následků, takže změnit minulost, aby se nic z toho nestalo. Nepochybuji, že ty nám ještě ukážeš zač je toho Alice :), to vůbec nebude lehké, přesně jsi to ukázala u sloupu hněvu, Harry se bál velkého, zlého černokněžníka, sám sebe a Lammie chodí v kruhu. Děkuji ti
4.pečeť a nedýchám
(Danča, 18. 4. 2017 23:21)''A když Beránek rozlomil čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti: "Pojď!" A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním.''
Díky ♥
(Cora, 18. 4. 2017 14:34)
Milá Alice; waw, to byla zase jízda! Perfektní kapitola s perfektním švihem. Ale to jsou vždycky všechny ♥…
Komentáře pod kapitolami (plánovaně a odůvodněně) nečtu, zřejmě ode mě zazní stokrát opakované; neodpustím si to ale stejně, pardon :-). Nad Iantem mě srdéčko bolelo (nějak mi ten chlapík k němu přirostl víc, než jsem myslela), v báječném slovním projevu Jay jsem znovuobjevila svojí spřízněnou duši z dětství, nad Harryho kletbou jsem horko těžko krotila vnitřní třas, a soptila frustrací, že Zakladatelé přece neznají všechny okolnosti, takže je naprosto neodkladně potřeba jim je pořádně vysvětlit (a když to nikdo neudělá, UDĚLÁM TO JÁ!!! :-D). Taky jsem nevycházela z úžasu, jak to vlastně s tím stopováním je, konečně pochopila v plném rozsahu, co mělo znamenat, když posledně Harry poslal Severuse pryč, a taky se naučila jedno nové slovo :-). A smála se! Máš úžasný smysl pro humor, Alice. Úsměvného odlehčení ve Stopách, pravda, není extra moc, ale když už v textu ten humor člověk najde, stojí vážně za to. Je to vtipné takovým tím neskutečně milým, jemným, chytrým a nehumpoláckým způsobem; jednu každou takovou perlu si pekelně užívám, jen tak se to nevidí. („Dobrá práce, Pottere,“ hodil po něm své dvě tuny Sheppard. „Vaše lekce s madam Pomfreyovou se zjevně vyplácí. Takže v sedm.“ „Asi bych nemohl dneska dostat volno?“ zkusil Harry; spíš, aby řeč nestála. „Černý humor. Pěkné. Ten mám rád,“ přitakal si Sheppard, přemístil se. /// Draco, Poppy, Jones, vyměnili si rychlý pustý pohled. „Já se nezeptám,“ zašeptal Draco. „Já se zeptat nemůžu,“ namítla Poppy zděšeně. „A mně je to jedno,“ uzavřel Jones.) No není tohle NÁDHERA ??! :-).
A ještě bych vypíchnout chtěla (a měla) jedno – hodně, opravdu hodně se mě vnitřně dotkla tahle pasáž: „Vidím temnotu,“ oznámila Rowena. Stočila pohled k Salazarovi. „A historii, jak se opakuje.“ „…Vskutku? Připomeň mi prosím, kdy přesně jsem svého jediného a posledního dědice coby Lorda Voldemorta vpustil mezi naše děti.“ „Nikdy,“ řekl chvatně Godric, stiskl Salazarovu paži. „Odpusť kvapná slova.“ – Četla jsem tenhle kousek pořád dokola, podle mě je geniální; naprosto souzním s pocitem, který tenhle odstavec v člověku po přečtení zanechává. Jednoznačně dokládá, že potterovské výklady typu „… a tak se zbylí tři rozhodli pro dobro svých svěřenců cíleně vyrvat z kořenů všechno, čeho se ten psychopatický magor Zmijozel kdy dotknul“ jsou minimálně sporné.
Děkuji za další část téhle kapitoly, na tu poslední se nemůžu dočkat. Díky!
a zase je to jinak! :D
(suzi brambora, 17. 4. 2017 20:44)
Takze nakonec to dopadlo vsechno jinak! Musim rict, ze jsem ponekud zmatena, myslela jsem si, ze Ianto je Lamie, jako samostatny charakter se mi ted jevi jinak. Moc tomu nerozumim. Samozrejme clovek cte Stopy s tydennim odstupem, takze spoustu toho zapomene, ale najednou mi nektere momenty nedavaji docela smysl, treba kdyz na ministerstvu Harry rekl Iantovi, ze se s nim chce videt pozdeji a na Tare se pak objevila Lamie. Nebo kdyz mu rekl, ze ho ma vzit zpet za Severusem ale vzala ho tam Lamie... Bylo tohle nove zjisteni prekvapenim i pro Harryho? A jak to vlastne funguje? Jak moc je Ianto svobodnou a samostatnou bytosti?
Protoze ted ctu znova Klic soubezne se Stopami, vsimam si, jak se promenil tvuj vypraveci styl. A vlastne i promluvy temer vsech postav. Mozna je to jen muj pocit, ale ten typicky Snapovsky projev, jeho vytribeny slovnik a dokonce i dikce, jako by ho ted prevzal nejenom Harry a dalsi postavy, ale i vypravec. To, ze ted Harryho vubec nepoznavam, je patrne autorsky zamer - po smrti Severuse se zmenil, je v nem obrovska temnota a je ocividne, ze se ze stenatka a vecne usmevaveho a pozitivniho, veseleho a hraveho mladicka stal stroj zoceleny bolesti a nenavisti... presto mi prave ten Harry z Klice tak nejak chybi. A proto si myslim, ze neni mozne, aby Severuse nejakym zpusobem ozivili v teto soucasnosti, cela minulost se musi zmenit, aby se Harry nikdy nestal tim, cim ted je a cim se pomerne rychle stava, protoze takoveho Harryho by ani Severus nedokazal uz zachranit. Jako bych slysela v hlave jeho hlas: "Kam se podelo moje stenatko?". Pohltil ho zly vlk. Je prima, ze jsi do pribehu zakomponovala i dalsi dejove linky, i tak me vsak mrzi, ze Harry nijak vyrazne nepokrocil v hledani (a zachrane), a musime tedy cekat do dalsiho patku. Jsem ohromne zvedava, jak se to cele nakonec vyvrbi a co mela ta Severusova zprava z minulosti znamenat!
Zaverem k tve autorske poznamce (ke ktere jsem take preskocila v polovine cteni jako mnozi z nas): nevidim duvod, proc by ses mela obavat. Uz jen z toho duvodu, ze je to tvoje dilo, ty mas v hlave nejakou myslenku, jak to ma pokracovat a skoncit. A navic, pises to predevsim pro sebe, az druhoradne pro nas. To, ze mas takovou zakladnu fanousku je vlastne jen bonus, ne? A to vis, ze ji mas. Kazdy se nekdy (nekdy vetsinu zivota) citime ztraceni v sami sobe. A prece se najit vlastne neni zadna veda. Jen je nutne naslouchat sama sobe. Jako kdybys mela takoveho maleho Iskariota. Az na to, ze je to tvuj vnitrni hlas.
Re: a zase je to jinak! :D
(suzi brambora, 17. 4. 2017 20:50)U tebe jeste opravdu neprisel cas, abys zavrela kram. Pokud jde o tve psani, myslim, ze to ti vsichni potvrdime, je vynikajici. Opravdu bych nemenila zadnou z kapitol. Ve skutecnosti, kdyz jsem poprve cetla Klic na techto strankach (dnes jiz ho mam stazeny :D) a komentare k nemu, nechapala jsem, jak nekdo mohl napsat, ze to treba byla slabsi kapitolka. Bullshit! Je to cely dokonaly! Chapu, ze nazor jednoho cloveka nestaci. Ale kez by stacil. :-)
drahá Alice
(sirriana, 17. 4. 2017 15:26)
Nevím teda jestli smím mluvit za ostatní, ale myslím, že nejenom já za svůj život přečetla neuvěřitelné množství knih. Ta stovka v mé knihovničce je jen výběr mých nejoblíbenějších.
Přesto, kdykoli se cítím tak mizerně, že už nevím jak dál, tak se vracím ke klíči.
Občas počítám dny v týdnu podle toho, kdy vyjde nová kapitola ke Stopám.
Neumím si hrát se slovy a je pro mne velmi těžké v psané podobě vyjádřit kolika lidem tvé psaní pomáhá.
A občas nekomentuji kapitoly, jenom proto, že tak jako teď jsem úplně nadšená, hlavu mám vymetenou, slov se mi nedostává a neuvěřitelně se těším na další kapitolu.
Teprve nedávno
(Nade, 17. 4. 2017 14:45)
Objevila jsem tuhle povídku a dnes jsem se propracovala až sem. Skutečně propracovala, protože ačkoli je to fascinující čtení, mnohdy je to velmi bolestné. Dospělá jsem k tomu, že mám svým způsobem ráda téměř všechny tvé postavy. Toma nevyjímaje. Z pohledu své milované (nevím zda by souhlasil) je skutečně strhující osobnost.
Miluji, jak dokážeš najít krásu v každém detailu a okamžiku. Já vím, že tam je, jenom ji prostě nevnímám. Taky bych chtěla umět se na chvíli zastavit a vnímat svět všemi smysly a víc. Bohužel, nebylo mi dáno, a tak děkuji za alespoň zprostředkované zážitky.
Děkuji a neskutečně se klepu na další díl.
Konečně :-)
(Vlasta, 17. 4. 2017 14:38)
Ahojky Alice :-)
Konečně jsem se po třech (asi?) měsících mohla zastavit, v klidu si přečíst všechny kapitolky opět a v klidu, a ne jenom "pokukovat" v ukradených chvílích :-), alespoň jsem měla čas si je opět užít, nechat je "dojít do mé hlavy" :-D a nepřestávám být unešená, okouzlená a nadšená, hurá, těšila jsem se na Mrazivou, lehce mě vyděsila Harryho poslední návštěva u Severuse a v Bradavicích, Salazara mám ráda čím dál víc, o Tomovi a Fay pořád přemýšlím a čekám co se z toho vyklube, tuto linii si budu muset přečíst víckrát :-) >3. Děkuji za tvůj překrásný svět, který nás necháváš poznat
A dááál...?
(Amáta, 17. 4. 2017 0:06)Ten konec mne jako vždy zanechal nepřipravenou. Vražda (pardon - poprava) té malé? Proč?? Alice, tvé kapitoly a celé tvé dílo je úžasné. Miluju Stopy i veskere postavy. Miluji tebe, že vnášíš světlo do stínů vsednich dní. Ale po dočtení jednotlivých kapitol tě obvykle z duše nenávidím, protože je utneš v tom nejlepším. A já musím 3 týdny čekat na pokračování... Prosím, neber to špatně a hlavně se neuraz. Nerada bych, abys přestala přidávat kvůli zhrzenému egu :D Já si budu vychutnávat již ukončené zápletky v starších kapitolách a čekat na další díly, zatímco Svět okolo mne poplyne v klidu a míru dál. Přeji ti krásné Velikonoce a mnoho zdraví. Amy
Rozpolcená 2 část
(Issabella, 16. 4. 2017 14:13)
Nechtěla jsem dělit, nedalo mi to jinou možnost. Moc myšlenek ke sdělení :-) omlouvám se.
Je věčná, v každičkém stvoření, divoká, krotká, laskavá, bezcitná, pro každého jiná, tvárná a proměnná, pevná a stálá. Je jedinečná, přestože pro ni mají různá jména, nespočet názvů. Vzývají ji, proklínají, volají ji, prosí, modlí se k ní, nenávidí i zatracují. Vedou pro ni války, posílají do pekla, v jejím jménu rodí děti, jejím jménem vraždí. Jak jen jsou hloupí. Slepí a hluší fanaticky hlásají své přesvědčení. Ve skutečnosti ji neznají! Vůbec nechápou. Jako děti na pískovišti, přetahují se o stejný kyblík. Je všech, pro každého jiná, je jediná! Hrdě vztyčí hlavu. Pozoruje. Už vstane. Ano! Víru má i ten nejposlednější z posledních, vážně, minimálně věří sám v sebe. Já jsem víra a jsem tvá!
Tak se vzbuď! Patříme k sobě!
Ta malá naivka zmrzla na kámen, záludná zrada jí srdce rozdrtila na prach, bezvládnou pohodila stínům. Dutinu, kde srdce dřív horečně tlouklo, ledová dáma obsadila. Co ztraceno bylo na nové přeměnila. Důvěru stvořila, silnou a jistou. Do vínku tvrdost, hrdost, nezlomnost a bojovnost dostala. Prvně ji postavila. Zrozena z bolesti, navěky svobodná. Dokonalá! Všech a nikoho, s úsměvem navlékla jiskřivý háv. Kůže jak zmražený křišťál, dotek mlh plane ve vlasech, tvrdost diamantů blýská se v ledových očích a pohyb jak nejkřehčí ze sněhových víl. Nezíská náklonnost její kdo hoden jí není, ne, už dávno se poučila. Tak ji tu máte! Je tu, je vaše, nemůžete ji mít!
Bojuj, miluj, věř. Nekleč, ty nejsi poddaný. Nesnižuj svou vlastní hodnotu! Jak si tě pak mají vážit? Chceš to?
Já jsem svobodná!
Poděl se se mnou o sebe a svůj svět a já budu tvá.
Zraň mě, podveď, zklam a věř, že už nic nebude jako dřív. Zraď mě a zradíš všechno o co jsi kdy stál. Pak si vzpomeneš. Zbytečně. Budu pryč! Věřím ti! Nezklam mě!
Mě si musíš zasloužit. Nedávám se zadarmo a prázdná slova pro mě nic neznamenají. Neslibuj a dokaž o čem jsi doposud jen mluvil.
Nejsem jednoduchá! Nejsem nedosažitelná! Stvořená z ledu, mrazivě laskavá, nezlomná ve svých zásadách, pevná ve svých požadavcích, nemilosrdný žalobce, nesmiřitelný soudce. Má duše plane žárem tisíce pochodní. Máš odvahu?
Alice, neúnavně nám odkrýváš svět ve své skutečné i skryté podobě. Krásný svou silou. Nedokonalý svými obyvateli. Krutý i něžný. Nebezpečný sám sobě. Prohnilý a prolezlý červy. Dokonalý! Pro mě! Starobylé taje, pradávné báje k nohám se uloží.
Vtíravý šepot svádí a láká, laská jak vášnivá milenka. Nevolán, odmítnut splyne kolem uší, klouže po kůži, brní v konečcích prstů, zcela ignorován netečně sklouzne k zemi a splyne se stíny. Opájíš sliby, nabízíš moc. Nechci tě, jdi odkud ses objevila. Co bych si počal když své vlastní temnoty mám dost?
Zuříš, hněv bublá pod kůží, nevěříš, nikdo neodolá svodům temnoty. Je hebká, hříšná, ochotná a poddajná, vždy tady. Tak pojď, cesta vede dál. Vykročíš. Nasměruješ, čekáš. Už jen pár kroků, teď a pak už jen boříš, lámeš, trháš na kousíčky, tady smotáš a támhle rozplétáš, jen aby jsi za dalším rohem přidala další barvu. To se nám ten uzel krásně zamotal. Já jsem ale tááák nešťastná. :-)
Alice děkuji. Celá plejáda emocí a pocitů mi stojí věrně a neúnavně po boku. Ochotně mě provází každičkou zběsilou jízdou na horské dráze z níž není možnost vystoupit :-) taktovku držíš ty! Nezastavujeme, nabíráme rychlost, ať každý den stojí za to! A věř mi, že každá z nich, sebevíc pekelná stojí za ten sešup. Co na tom, že se vzpamatuju až v neděli. :-D zbožňuju každičké písmenko. A snažně vzývám Merlina a všechna další božstva, ať už je líp. Vždyť už by mělo. Zaslouží si to. Potřebují to. Ach jo.
Já jsem opravdu tááák nešťastná. :-)
Přeji krásné Velikonoce a Merlin s tebou.
Rozpolcená
(Issabella, 16. 4. 2017 13:43)
Alice, co mi to děláš?
Přesto, že jsem dočetla už v pátek, potřebovala jsem nezbytně minimálně jeden den, abych byla schopná vypotit alespoň maličko duchaplný komentář.
První co mi blesklo hlavou, když jsem vstřebala i to poslední písmenko bylo: „Merline, já jsem tááák nešťastná." :-)
Ne, neber to doslova. Rozhodně to není tvoje chyba. Z téhle podivné reakce viním pouze mou rozháranou hlavu. :-D
Nedokážu se rozhodnout, jestli jsem šťastná, že jsi Ianta neodsoudila k smrti (za což jsem upřímně vděčná) nebo vyděšená ze stále zběsilejšího víru zvratů, emocí, domněnek a náznaků. Nezpomaluje. Naopak. Mohutní, roste a nabírá na síle. Táhne k sobě vše co má v dosahu. Jsem prostě tááák nešťastná. :-)
Naznačuješ, vyvracíš, lákáš, nutíš pochybovat, konejšíš zdivočelý tep, splašené srdce, otevíráš nové možnosti, nabídneš možná řešení, únik a spásu. Už mohu vydechnout? Blažená úleva nemá možnost spásně prošumět tepnami, nádech, mžik a další mrknutí a... šok. Naděje zakletá v nehybnosti, zkamenělá modlitba, bezútěšné ticho v prázdnotě věčnosti. Jen se zapýříš, obdaruješ svět laskavým úsměvem, s chutí roztočíš pekelný kolotoč a jen tak mimochodem znovu vzkřísíš víru. Merline!
Něžně si hýčkáš pečlivě sesbírané střípky naší příčetnosti, tak mírná. Kdo by hádal, že vlastníš nejničivější zbraň? A o jediné zadunění srdce později bezohledně a s nemilosrdnou přesností udeříš. Tvrdě, rychle, bolestné prozření, nečekaná krutost. Neomylně zacílíš na nejslabší místo, tak křehké, stačí zatlačit. Neváháš, nemáš soupeře, rozmetáš ochrany, na dřeň odhalíš a do krve rozedrané, ničím nechráněné vrhneš přímo do středu ďábelské jízdy, řítící se nekontrolovaně, neovladatelnou rychlostí napříč existencí... včera, dnes i zítra. Merline, stůj při mě. Kdy jsem? A kde?
Přitančíš si s vlčím úsměvem, je vážně děsivý. Zlovolníčky v očích necháš dovádět. Nezkrotné. Lstivé. Horlivé. Rozsvěcí duhovku, odvádí pozornost, jsou všude, jako rej pekelných stvůr. Mám se děsit? Jsem už vyděšená?
Kvapně odstoupíš z hrany propasti věčného nevědomí. Zářivý úsměv. Omamný. Takřka přátelsky vymaluješ v duhových barvách nezbytnost reformy, její téměř nicotný účinek na nezainteresované okolí a hlavně okamžitě viditelný efekt, nezdar nemožný. Vábíš mocí. Lákáš na úspěch. Opájíš krásou. Smrtelně nebezpečná.
Vytrvale hledáš, skládáš, lepíš, tvaruješ a modeluješ téměř ztracené, nenapravitelně rozbité, zlomené i odvržené. Péče a starost probouzí, vyrostou, rozkvetou zvláčnělé důvěrou, prodchnuté vděčností. Slepou oddanost posílíš laskavým úsměvem, nasměruješ. Na cestu zachumláš v pocitu bezpečí, správnosti. Jistoty, klidu.
Nepřetržitě pozoruješ, hodnotíš, pečlivě dohlížíš na pohodu, hlídáš pohodlí, pod povrch a do nebytí skrýváš nežádoucí, trpělivě vyčkáváš.
Lovíš! Emoce, na nehlídané tváři znaky klidu a relaxace, neotřesitelná důvěra. Pocit bezpečí.
Nepříčetný úsměv přetne tvář, klokotavý smích vytryskne z hrdla, paže se zvednou a naznačí objetí, temnota lehce sklouzne zkrz bariéry, majetnicky obejme přítomno, všudypřítomný neutichající šepot, tajemství jsoucna i zapomnění.
Uprostřed všeho, neschopná pohybu, zamrzlá důvěra. Šok a bolest si nárokují mimiku tváře. Zrada pálí na jazyku a štípe v očích. Odporná chuť kroutí žaludkem, slzy se tlačí ven. Ne! Místo srdce ledová jeskyně. Nevěřím! Jak můžeš? Bolí to, bolí. Nemohu dýchat, chci se pohnout, taková zima.
Svádivý šepot vibruje vzduchem, konejší zběsilost, zahání paniku, utlumí bolest, vykřeše jiskřičku tepla, nestačí.
Ledová prázdnota spolyká nechtěné pocity, bolest už nebodá, šok se rozpustil v ledové náruči, nedůvěru s nejistotou zaklela v ledovém vězení na samém dně duše. O nahlodanou sebedůvěru nestojí.
Zářivá panenka v zelených šatičkách zatleská, s bláznivým smíchem se divoce roztančí na samém okraji vědomí, čeká. Purpurové oči hovořící jazykem věků se zablesknou bojovností a odvahou. Má čas, nepříjde o ni. Vždy je tady, neodchází, nikdy. Jsou tu i ti co řeknou, že jejich není, nepatří jim a nikdy ji neměli. Tak to není, ale pochvalte je, jak si umí krásně lhát.
...
(Babu, 15. 4. 2017 23:26)
"Rusovlasá kouzelnice stála poblíž skupiny svobodných bystrozorů, také sledovala rodinku u plotu. Smutný, smutný byl její úsměv."
Alice, slibuju, že napíšu komentář, protože nemáš nejmenší důvod o sobě pochybovat. Jen...prosím, dej mi chvilku vůbec sesbírat slova a místo miliardy úvah nacpat do mozku trochu toho řádu, abych se vlastně uměla vyjádřit. Protože ta citovaná věta šla hodně hluboko...
Každopádně moc děkuji, pátky jsou světlým bodem týdnem. <3 Sice mám pocit, že sis udělala povolání rozkládat mě na atomy s každou novou kapitolou :D, ale není to špatné, spíše naopak. ;) Ještě jednou děkuju za všechno!
Krásné Velikonoce a Merlin s Tebou <3
Děkuji
(Fanny, 15. 4. 2017 19:52)
Začnu omluvou? Asi ano. Takže moc se omlouvám. Dluzim spoustu komentářů. Především Tobě a tak trochu i sobě. Ale žádné dlouhé vysvětlování. Dnes ne.
Především Ti děkuji za každé písmenko, za úžasný příběh. Za to, ze pomocí těch obyčejných písmenek mi pomahas v našem obyčejném světě. Abych se mohla těšit na další den, abych se rozhodla ve složité chvíli. Abych pochopila smysl. Nebo mi jen vylepsis den, vecer, noc...Děkuji Ti.
Neodchazej. Není čas.
pochybnosti k tomu patri
(Martina, 15. 4. 2017 14:20)Aluce, pochybnosti jsou preci ten motor! Kdo je se sebou a s tim, co dela, uplne spokojeny, ten je na konci, nema uz kam jit. Bez pochybnosti neni tvoreni, bez tvoreni neni zivot. Take pochybuji kazdou vterinou, jen je treba mit silu ty pochybnosti vyuzit k pohybu. Preji ti silu k pochybnostem!
Ianto Jones
(Gira, 15. 4. 2017 11:43)Jsem strašně ráda, že se z Ianta nestala opálová socha. Tu postavu mám moc ráda a opravdu by mi chyběl jeho smysl pro humor.
...
(Magdalena, 15. 4. 2017 8:04)Uvažuju nad tím, že si pořídím přehled českých slov vyjadřujících obdiv. U tvého příběhu jsem vyčerpala všechna slova, co znám. Znovu žasnu nad tvým uměním hrát si se slovy i s námi- a ty o sobě pochybuješ...? Jsem ráda, že je Ianto živ a zdráv, trochu jsem se ale ztratila v jeho rodinných vazbách. Vždycky jsem si myslela, že on a Žlutoočka jsou jedna osoba, jako že na sto procent, snad mě chápeš. Ten konec mě krapet zmátl, jako by Harry ta jména sám prohodil. Ale proč by to dělal...? Díky, Alice, za další nádhernou kapitolu, kéž by už byl další pátek <3
♥
(Bella, 15. 4. 2017 2:30)
Tohle začíná být mocně komplexní, kdybych měla nadání novodobého Sherlocka Holmese, úplně se vidím, jak se mi hlavou míhají efektní myšlenkové mapy.
Ale... nemám. Takže jen místy tupě koukám do bílé stěny a přemýšlím :).
Mám ráda překvapení, a to je... velice překvapivé.
Velice zajímavé. Velice podařené jak hudebně, tak vizuálně.
Velice děkuji.
Velice, Alice.
..UF!
(miamam, 26. 4. 2017 15:32)