Dívenka procházela okolo dětského hřiště, Amanse po boku a zvědavě sledovala děti, které si hrály na pískovišti. Sluníčko dnes vytáhlo mnohé medvědy z brlohů a město ožilo.
„Pospěš," pobídla dívenka psa a zrychlila krok. Minula stromobránu a zahlédla ženu, jak sedí na lavičce s ohromnou slunečnicí v rukách. Květ i ona se otáčeli k nebi a hleděli na naší nejzářivější hvězdu.
„Zdravím," zahulákala dívenka. Tvář jí zdobil skrytý úsměv. Žena jej viděla.
„I já tebe. Ráda tě zase vidím, Amansi."
Pes zaštěkal v odpověď a s vrtícím ocasem začal pronásledovat cokoliv, co se pohnulo.
„Úsměvy i smích jsou docela fajn," podotkla dívenka mimochodem.
„Říká se, že smích je kořením života. Léčivým kořením."
„Tak to je ze mě rybička," zazubila se dívenka.
„Vskutku?" pronesla žena pobaveně a podala jí velkou květinu.
„Slunečnice se točí za sluncem, a když jim zmizí z dohledu, klopí hlavy k zemi. Víš ještě o něčem, co koná stejně?"
„Vy a naše planeta," odvětila dívenka hbitě.
„Snad nebude příliš smělé tvrdit, že já jsem kdo, ne co. Přesto máš pravdu. Planeta se točí okolo slunce a různě se naklání vlivem gravitace. Víš, jakým vlivem se za sluncem otáčím já nebo kdokoliv z lidí?"
Dívenka zvážněla a nasadila zamyšlený výraz.
„Někdo, třeba vy, obdivuje krásu stvoření, předpokládám. A jiní hledají moc."
„Velmi správně. Nebe je tak vysoko, slunce ještě výš, obojí se zdá tak obrovské a nekonečné. Někdo touží po moci stejně bezrozměrné a ohromné jako samo nebe i se sluncem dohromady. A jiní hledí na nádheru stvoření, přírodu ve své nejčistší podobě. Protože slunce je tím posledním, co nedokážeme zničit. Všechno ostatní deformujeme každým dnem, třeba i nevědomky. Ale jaké by to bylo uniknout do oněch výšin, roztáhnout křídla a nechat za sebou všechnu špínu světa…? Být něčím víc. Zázrakem. Jenže i ty největší zázraky mohou být skryté uvnitř něčeho docela malého, a tak se i ony zdají droboučké a nepodstatné, zapomenuté. Dnešní příběh má svou podstatu ukrytou mezi řádky víc, než ty ostatní. A jen ten, kdo onen zázrak poznal a nezapomněl na něj, dokáže mezi oněmi řádky číst a najít skryté poselství. Věříš, že to dokážeš?"
„S pomněnkami si ještě moc nerozumím, ale kdyby něco, mám přece vás," odvětila dívenka s pokrčením ramen. V ženině tváři se mihlo zemětřesení.
Důvěra. Svůdnice, oděná tak lehce, přitažlivá víc než cokoliv, co jste kdy mohli poznat a uvidět. Sami důvěřujeme tak snadno a rychle... A bolest ze zklamání je pak ničivá. Ale i s tím se naučíte žít. Jenže pak k vám přijde dítě a řekne: Věřím ti. Strach z vlastního zklamání je vskutku děsivý. Nevěřili byste jak.
„Tomuhle musíš porozumět sama. Přesto jsem tu pro tebe a ty se smíš ptát. Na cokoliv, co ti poodhalí roušku tajemna, které ukrývá porozumění."
„Díky," pousmála se dívenka.
„Tak tedy… Byl kdysi jistý farmář, který vlastnil rozlehlá pole. Na jednom z nich zasadil semínka slunečnice. První setba nevyrostla. Druhá uschla, třetí umrzla a čtvrtou sežrala divá zvěř. Teprve pátá rozkvetla v plné kráse, otáčela se k nebi, hleděla za sluncem a zdobila dlouho pusté pole. Farmář zatoužil po ženě, která by onu nádheru obdivovala spolu s ním. Žádná mu však nebyla dost dobrá.
Jednoho dne dopadly na nejkrásnější ze slunečnic tři kapky slunečního svitu. Květina se rozzářila a její svit zastínil i slunce na obloze.
Farmář se do té krásy zamiloval. V záři spatřil rysy ženského těla a uvěřil, že se květina mění v ženu. Vzal jí tedy k sobě domů a s láskou o ni pečoval.
Slunečnice však bez půdy vadla a umírala, živená jen vlastním svitem a farmář chřadl spolu s ní. Když uhasl i poslední paprsek, farmář padl k zemi a posledním dechem zvolal: „Čirá krása mne sprovodila ze světa, čirá krása mne vrátí zpět!" Pak skonal.
Nejmladší jeho sluha utíkal do města a novinu z plna hrdla vykřičel. Z rozvalin jednoho domu se zvedla mladá žebračka a utíkala k farmě.
Onou žebračkou byla žena, se kterou se měl farmář kdysi dávno oženit. Těsně před svatbou však v jejím rodném domě vypukl požár a nechal jí pouze holý život a zohavenou tvář.
Zděšený farmář jí odmítl, ona přesto dál ve svém srdci chovala k němu cit. Když tedy doběhla k jeho domu a nalezla jeho mrtvé tělo, rozplakala se. Opatrně si vložila mužovu hlavu do klína, hladila jej po tváři a skrápěla ho slzami. A farmář otevřel oči.
Velmi dlouho spolu hovořili, objímali se a plakali. Když pak farmář vodil svou manželku do společnosti, představoval jí, navzdory jejím jizvám, jako nejkrásnější ze slunečnic."
Dívenka se ženě pozorně zadívala do očí. „Ta žebračka musela mít nádherné srdce."
„To měla," pousmála se žena, „krásné tak, že oživilo mrtvého. Výborně, štěňátko."
Dívenčina tvář se roztáhla v úsměvu. „Naslouchala svému srdci, je to tak?"
„Ano."
„Já to nedokážu," zvážněla.
„Proč?" otázala se žena.
„Když se u nás doma dělo to všechno… Bolelo mě. Hrozně moc. Tak jsem ho prostě… Přestala poslouchat. Snažila jsem se tak před tím vším chránit," odvětila dívenka. V očích se jí zatřpytily slzy.
„Tomu rozumím," pousmála se žena smutně a vtiskla dívence tišící polibek do vlasů. „Jenže tak, jako se ve tvé hlavě ukrývá tvá moudrost, ve tvém srdci jsi ty. Zapudit ho znamená zapudit sebe. A to se nesmí stát, protože svět by přišel o někoho velmi výjimečného. Nauč se svému srdci naslouchat a ukaž světu jeho krásu, mé rozbité štěňátko, ano?"
„Budu se snažit," odvětila dívenka vážně a otřela si vlhké tváře.
Žena se nadechovala k dalším slovům, ale vyrušil jí křik kachen. Pak se ozvalo žbluňk a zoufalý štěkot psa.
„Amansi!" vykřikla dívenka ohromeně a začala psa tahat z vody. Když stál oběma nohama na pevné zemi, uraženě se otočil k rybníku zády a odkráčel se usadit vedle lavičky. Cestou všechny osvěžil kapkami vody, které vytřepával ze své srsti.
„To bylo pozorný, Ame, fakt dík," zavrčela dívenka.
„Už jsi ho zkoušela naučit nějakým povelům?" otázala se žena zvědavě.
„Zatím se ho pokouším už třetím dnem naučit používat hlavu. Pořád bez úspěchu. Včera v noci nás probudila rána jak z děla, pokoušel se vylézt na zábradlí. Ještě jsem nepochopila proč," odvětila dívenka. „Můžu se na něco zeptat?"
„Už ses zeptala," zasmála se žena, „ale můžeš mi položit ještě jednu otázku."
„Odkud znáte ty příběhy?"
„Na tu otázku si brzy odpovíš ty sama," pronesla žena tajemně. V očích podivné cosi.
„Vážně?" podivila se dívenka.
„Ano," přitakala žena, „ale dnes přemýšlej nad mými slovy, a zda bys chtěla svému srdci znovu naslouchat. Slibuješ?"
„Čestný slovo," napřímila se dívenka a přitiskla si k srdci pěst.
„Tak upaluj," zasmála se žena a dívenka se s úsměvem na rtech rozběhla domů, následovaná Amansem.
Květinu přidala k ostatním do vázy, pak vzala z krmítka semínka a zasadila je. Nakonec se rozběhla k mamince, která zrovna koupala sestru.
Objala jí ze zadu a pevně držela. Maminka se na malý moment zarazila, pak jednou rukou zajistila mladší dceru, aby se jí neutopila a tu starší si přitáhla do obětí.
„Copak se děje?" zašeptala. Nikdy se nepřišla objímat jen tak. Jako by měla z fyzického kontaktu strach.
„Vůbec nic," zašeptala dívenka, „jen bych chtěla mít srdce krásné jako ty."
Maminka zadržela dech. Pak ztěžka a tichounce, jako se vyzrazují nejsvětější z tajemství, zašeptala: „Měj srdce jako ty. Buď jedinečná a okouzlující, buď svá se svým velkým srdcem, má malá princezno. Navždycky. Ano?"

 8. Černé kaly pro mne vyčarovaly bezpodmínečnou lásku