Harry pomalu kráčel chodbou pod neviditelným pláštěm. Už si ani nevzpomínal, kdy ho musel použít naposled. Napadalo, jestli je to dobré nebo špatné znamení. Ostatní studenti byli právě na snídani a tak se na chodbě rozléhaly jeho vlastní kroky. Nebyl to příjemný zvuk.

Raději seslal na svoje boty Ševelissimo.
Hlavou mu prolétla myšlenka na prince dvojí krve a trhl sebou. Hladká chladivá látka pláště mu projela mezi prsty, a on ji musel pevně zachytit. Nadechl se.
Ron, Hermiona ani žádní jiní Nebelvíři neřekli nic na to, že zase začal trávit čas v Nebelvírské věži, ačkoliv viděl, kolik to Rona stojí námahy. Nedělal si iluze, proč mlčí - a byl za to Hermioně nesmírně vděčný. Severus s ním nemluvil. Jemně řečeno. Do svých komnat se nevracel a pokud ano, Harry o tom nevěděl. Trápilo ho to víc, než dokázal dát do slov. Bylo to, jako by chyběl kus jeho samého. První osamělou noc v jejich posteli probrečel.
Ten den nešel na hodiny a ani se nepokusil vstát z postele. Nějaká strašná síla ho drancovala připomínáním všeho, co byl Severus. Bezpečí, ochrana, láska. Všeho co odešlo.
Balancoval na podivné hranici mezi otupělostí a agónií a nevěřil sám sobě, že se dokáže vrátit. Cítil na své kůži chladnoucí pot a bylo mu to úplně jedno. Nezáleželo na tom, jestli onemocní. Bylo jedno, že umře. Severus tu nebyl. A nebyl tady kvůli němu.
Byla to jeho vina.
Všechno, co se stalo mezi ním a Dracem. Všechno, co udělal, byla jeho chyba. Výčitky a lítost ho objímaly jako milenky, jejichž mrazivá ústa nenechala nic na Harryho duši nepoznamenané.
Nevěřil by tomu, ale i slzy se jednoho dne vyčerpají. Ale bylo to tak. Bolest ovšem nezmizí. Jeho vlastní nitroklid teď neměl žádnou sílu, protože tu Severus nebyl. Jako by někdo vyrval střed jeho života, zdroj jeho síly. A ten někdo byl Harry.
A v tu chvíli přišla do jeho života Hermiona. Tak trochu jako anděl. Harry ani nečekal, že bude mít sílu se zvednout, aby otevřel. Jeho tělo fungovalo tak nějak... samo. Otevřel dveře a ona se na něj podívala. Nevyjekla, nevyptávala se. Vešla, vchod se za ní zavřel a ona se stála jen dívala. Pak Harry ucítil, jak se před jejím pohledem schoulil. Přišla k němu, dotkla se jeho pláčem opuchlé tváře, projela rukou jeho vlasy a pak ho k sobě beze slova přivinula a Harry jí položil hlavu na rameno.
Ani nevěděl, kdy se mu znovu začaly po tváři koulet slzy. Plakal a ona ho držela. Ale teď už pláč nebyl kyselina, která rozedírala jeho bijící srdce. Teď, v jejím náručí, ty nejhorší ostny bolest odcházely.
A když pláč skončil, stále ho držela. Pak se na něj podívala starostlivým pohledem a řekla:
,,Jdi se umýt. Já zatím pošlu pro nějaké jídlo.” Neptala se ani nerozkazovala. Jenom oznamovala a Harry se jí poddal, protože to bylo tak snadné. Jí mohl důvěřovat. Byla jako starší sestra, kterou nikdy neměl.
Pak jí vyprávěl celý příběh, všechno co se stalo. A ona ho jenom držela za ruku. Dávala mu vlastní sílu. A když ztichl, sledoval její tvář s měkkými rysy, husté volné vlasy a uvědomil si, jak moc je i tohle Nebelvír. V tu chvíli znovu pochopil, jak dobrá byla jeho volba během Zařazování, tam ve Velké síni. Moc Hermiony Grangerové, to neměl žádný Zmijozel.
Když ji pozoroval, jak se do něj snažila nacpat ještě vanilkový puding, pochopil, že jí musí chránit. Nezáleží na tom, jak velkou on cítí bolest. Musí jít dál. Porazit Voldemorta. Projít tímhle vším až dokonce. Aby ona mohla žít šťastně. Ona. Ron. Ginny. Neville. Lenka. Všichni.
A to v něm zvedlo sílu, kterou nečekal, sílu vstát a pokračovat. Nezáleželo na tom, že na něj žádné šťastné konce nečekají. Na ně ano. Pokračoval, aby se ty desítky tváří, které dennodenně potkával na chodbách, měly o Vánocích kam vrátit.
Pokračoval, protože nezbývala žádná jiná možnost.
A tak se teď plížil tmavou málo používanou chodbou směrem k hrbu Jednooké čarodějnice. Ve sklepě Medové ráje se měl setkat s Dobbym. A ten ho měl odvézt k Foggymu, k Šeptalovi, k nejstaršímu skřítkovi. Vypravěči příběhů. Uvolil se totiž s ním setkat ve staré Siriusově jeskyni. Navrhl jí Harry a Dobby mu tvrdil, že se nemá čeho bát. Že skřítkové udělají všechno, aby ho ochránili. Ne že by Harry věřil, že to bude stačit.
Ale byl ochoten to riskovat. Protože nic jiného nezbývalo.

Dobby na něj čekal ve sklepě Medového ráje přesně, jak slíbil. Vonělo to tu sladce a dlouhé řady beden s nejrůznějšími pamlsky nutily Harryho žaludek vzpomenout si, že neměl žádnou snídani.
„Pane Harry Pottere, chytněte mě za ruku, prosím,” řekl Dobby a Harrry se ho za malou ručku chytil. Cítil, jak prošli do meziprostoru. Trvalo to jen několik sekund, ale Harryho tělo zapravil adrenalin překvapení. Zatímco meziprostor, která znal z kouzelnického přemisťování, byl temný a tmavý, tenhle byl šedý. Nebyly tu ty chaotické chodby, ale přesně a jasně definované přímky a průsečíky, po kterých mohli projít.
Cítil to, cítil ty rozdíly ve struktuře, slabá místa, dlouhé a rovné jako chodby podle pravítka. Prošli jimi téměř příjemným způsobem a Dobbyho magie ho vytáhla přesně na tom správně místě.
Svět se vrátil. Před nimi byl vchod do Siriusovy jeskyně. A překvapený Harry zjistil, že to bylo zdaleka pohodlnější než přemisťování, na které byl zvyklý.
A zase to bylo tady. Byl to ten rozdíl mezi magií skřítků a kouzelníků. Jen nad tím zmateně potřásl hlavou. Dnes najde další odpovědi. Nebo v to alespoň doufal.
„Dobby? Čeká tam něco, čeho bych se měl obávat?” zeptal se skřítka, protože jednoduše věřil, že je pro Dobbyho jeho život vzácnější než věrnost. Skřítek k němu zvednul velké oči s otázkou, pak zavrtěl hlavou a promluvil:
„Ne, pane. Nikdo vám tady neublíží. Foggy vás přijme, protože, pane Harry Pottere, jste mezi námi známý jako ochránce domácích skřítků. Většině z nás nezáleží na tom, jestli vyhrají smrtijedi nebo váš Řád, pane Harry Pottere,” cítil, jak se mu tep v těle vyletěl, když slyšel Dobbyho mluvit o Fénixově řádu. Jak to mohl vědět?! Zaplavil svůj dech nitroklidem než ho znovu přinutil se zklidnit. Dobby si toho všimnul. „Ne nebojte se, pane Harry Pottere. My nikdy nezradíme svého pána, pane. Ale tady na tom nezáleží. Vy se o skřítky staráte, pane. Nikdy jsem neslyšel někoho vyptávat se jako vy, pane. A to tady znamená něco skutečného,” Harry s překvapením pozoroval tu změnu v Dobbyho hlase a postoji jeho těla. Záda se narovnala, oči ztratili svůj uslzený lesk. Jeho hlas zněl mnohem... sebevědoměji.
Harry poprvé ucítil neklid. Samozřejmě, že se obával smrtijedů, to bylo vykalkulované riziko, pro které se prostě rozhodl. Ale nikdy ho nenapadlo, že by mohl mít strach ze skřítků. Nebyl veliký, ale... byl tam. A to samo o sobě bylo dost děsivé. Protože právě tady končilo území kouzelníků.
Nadechl se.
„Tak půjdeme, Dobby,” promluvil a malý mužík ho znovu vzal za ruku.

Dobby zůstal na začátku jeskyně spolu s dalšími dvěma skřítky, které Hary neznal. Příliš pozdě si uvědomil, že jsou vlastně stráž. A jen co vstoupil do příšeří převisu, po jeho kůži se rozběhli drobní mravenečci energie. Harry ucítil, jak se skřítčí magie zvedla, aby tohle místo zahrnula svými ochranami.
Otřásl se.
„Jsi zvláštní chlapec, Harry Pottere,” promluvil tichý, skřehotavý hlas odněkud ze tmy. Harry udělal ještě několik váhavých kroků a zatímco jeho oči přivykaly tmě, ze stínů vystupovala malá schoulená postavička. Harry se zarazil.
„Nemusíš se mě bát, Harry Pottere. Nejsem tu, abych ti ublížil,” znovu promluvil skřítek a se zjevnou námahou se zvedl, aby přišel blíž. Harry zamrkal a překvapeně si prohlédnul malou postavičku zabalenou v kůžích. První si musel všimnout plnovousu. Byl šedivý, zacuchaný a mohutný. Vinul se mu z knírů a špička mu padala k propadlému břichu. Z veliký odstátých uší mu trčely chomáče bílých chlupů. Tělíčko bylo vychrtlé stářím a kůže byla zvrásněná do příliš velkých záhybů. Ale byly to ty oči, co ho zaskočily. Obrovské, vykulené - stejné jako měli všichni skřítci - ale čistě, mléčně bílé. Potažené slepotou. Harry k nim byl přitahován téměř magnetickou silou. Měl pocit, že by se v nich mohl utopit.
A najednou ucítil, jak se mu po těle šíří vroucí teplo, které mu zvedalo každý chloupek na tělo. Bylo hřejivé jako náruč, ale někde pod tím byl i nečekaný žár vzteku. Pečlivě ovládaná síla, která čekala na zavolání. Propadal se k ní, chtěl se jí dotknout.
„Jak říkám, jsi velmi zvláštní chlapec, Harry Potere,” promluvil znovu Foggy a zasmál se huhňavým spokojeným smíchem a porušil tak kouzlo, které Harryho ovinulo. „nebo bych měl říct muž? Jsi příliš mladý na dospělého a máš příliš staré oči na mladíka. Jen pojď a přisedni se ke mně. Jsi tu vítán, Harry Pottere, moudrý muži v mladém těle.” Když to řekl, Harry uslyšel ty ironické a sarkastické tóny těsně pod povrchem... Ale, zaváhal, znal ten tón příliš dobře. Tohle nebyl jed, který ubližoval. Byl to ten podivný druh zmijozelského humoru.
Harry se usmál.
„Bude mi ctí, velký pane v příliš malém těle,” odpověděl stejně a odpovědí mu byl jen znovu ten huhňavý zvuk jako ozvěna Foggyho smíchu. Harry se posadil nedaleko drobného skřítka stejně jako on. Se skříženýma nohama, podobně jako tu viděl už dřív u Dobbyho a jiných skřítků v kuchyni.
„Jen málo kouzelníků cítí skřítčí kouzla, Harry Pottere. Ale ještě žádný se nedotknul mého středu,” promluvil skřítek a zaznělo v tom určité... uznání.
„Pane?”
Skřítek si povzdychl.
„Jsi tu pro odpovědi. Co jiného bych měl čekat než otázky?” Znovu něco zamumlal, tentokrát to bylo příliš tiché, než aby to Harry zaslechl. „Střed je místo, kde sídlí moc. Kouzelníků i skřítků, všech. Střed je... hm,” znovu se odmlčel, jako by hledal správná slova. ,,myslím, že vy tomu říkáte magické jádro?”
Harry překvapeně přikývl.
„Tak tedy střed je tvé magické jádro. Jen výjimeční kouzelníci se mohou dotknout středu bez svých kouzel, Harry Pottere, jako ty jsi se dotkl mého.”
„Ano, cítil jsem teplo, žár. A pod tím vším sílu,” promluvil Harry tiše a samotné ho překvapilo jak moc jsou slova nedostačující.
„No ano,” zasmál se skřítek. „trpělivostí jsem nikdy nevynikal,” zašklebil a pak natáhl k Harrymu svou packu jako drobný kostnatý pařátek.
„Podej mi svou ruku, Harry Pottere,” promluvil a tentokrát jeho hlas prásknul tou žhavou silou jako bič. ,,A podívejme se, co pro tebe Šeptal skřítků může udělat.” Harry ruku natáhl bezmyšlenkovitě, jako by samotné jeho tělo muselo vyplnit ten příkaz.
Foggyho dlaň byla teplá a ta horkost se změnila na žár, když ho objala skřítkova magická síla. Harry si s překvapením uvědomil, že bylo jen málo kouzelníků, kteří by se mohli bez oba tomu skřítkovi skutečně postavit. Žár ještě zesílil, až se Harry na okamžik zalekl, že ho pohltí. Byl to tak podivný, cizí a neznámý pocit, že nevěděl, jak se mu doopravdy ubránit.
„Jsem silný, Harry Pottere. Znám Tajemství, šeptám Příběhy,” znovu se skřehotavě ozval Foggyho hlas. Magie mizela stejně rychle jako se objevila. ,,Ale my kouzelníkům neubližujeme,” promlouval ten hlas. „ačkoliv síla skřítčích kmenů je velká. Možná i větší než ta kouzelnická. Chceme ale sloužit. To je náš smysl života,” prohlásil Foggy a v jeho hlase zazněly neznámé roky útrap, které nesl. Byl to těžký, ale smířlivý zvuk.
„A komu sloužíte vy, pane?” zeptal se Harry a jeho hlas zněl nečekaně ostře. Skřítek jenom přikývnul a na té vrásčité tváři se objevil škleb, kterému Harry nerozuměl.
„Skřítkům. Aby se naše vědění neztratilo ani moc nezředila,” prohlásil tiše, ale Harry zavrtěl hlavou.
„Nemyslím, že jste kdy někomu skutečně sloužil,” promluvil pak a zavrtěl hlavou. Starý skřítek se rozesmál.
„Jsi moudrý, Harry Pottere, ale mladý. Všichni někomu sloužíme. Především sami sobě,” prohlásil skřítek stejně tiše a jeho šepot zněl jako noční vítr ve větvích. Dlouhé ticho mezi nimi naplnily jejich myšlenky.
„Viděl jsem dar, který ti dala Kloé. A viděl jsem tvoje otázky, Harry Pottere,” promluvil znovu a jeho hlas znovu získal na síle. „A zodpovím ti všechno, co vím, pro dobro nás všech,” vydechl pak tiše a tentokrát v tom byl skutečný nefalšovaný smutek.
Po Harryho páteři vyběhli malí hádkové nečekaného, nechápavého strachu. Zavrtěl hlavou, ovládl se a řekl:
„Prosím,” A i jemu samotnému zněl jeho hlas, tady v přítmí jeskyně, přiškrceně.

„Dávno, mnohem dřív než se rozeběhl Čas, v dobách kdy nebyl svět ani hvězdy na nebi, tu byla jen Ona,” začal vyprávět skřítek, když se znovu zabalil do těch svých kůží. Jeho hlas byl tichý, skřípavý a zněl spíš jako podivný a strašidelný šepot. „Bezejmenná síla, zdroj všeho. Lidé jí říkají Bůh,” znovu se zasmál a ten huhlavý zvuk zněl jako klokot vody v potoce. ,,A ona, Zdroj, v nekonečné noci před hvězdami stvořila tři své děti. Krásné a strašné jako samotné její jádro, které bylo všude.” Harry jen přikovaně seděl na svém místě, za zády chladnou a drsnou kamennou stěnu. Slyšel skřítkův hlas a cítil, jak ho zaplavuje svou magií. Horkost a žár stoupaly po jeho nohách s každým úderem srdce, zvedaly mu chloupky na pažích a vířila v jeho útrobách. A volala jeho mysl.
„První dcera byla bílá jako nejčerstvější sníh a ostrá jako nejjasnější plamen. Její moc tvořila, jejími žilami proudila bílá krev a ona ji nechala vytékat a stvořila tak vše, co jest. Země, Měsíc, Slunce. I první živí tvorové na zemi, draci, byly stvořeni jí. A vše se koupalo v jejím neuhasínajícím světle nesmrtelnosti.” Skřítkův hlas v sobě měl podivnou monotónnost, která Harryho unášela pryč, do krajin snů a vidění, kterou do té doby poznali jen skřítci. Viděl před sebou jasnou, bílou zář, ze které se zrodily planety, hvězdy, Slunce i Měsíc. Všechno v ní bylo žhavé a tepající životem.
„Pak přišla druhá dcera, Černá. A přinesla sebou noc. Postavila svůj chlad proti své sestře a stvořila smrt, neboť ona viděla v nekončící nesmrtelnosti jen nekončící utrpení. Její silou bylo zničení a změna, a ona jej vetkla do přediva světa. A tehdy, když na nebi vyšli během její noci vyšly první hvězdy, které ona nedokázala zakrýt, přišla mezi lidi smrt. Procházela a svou milosrdnou rukou ukončovala nehynoucí stáří a rozběhla tak poprvé kola světa.”
Skřítkův hlas ho přikrýval jako tmavá sametová voda. Viděl, jak její přívaly proudí do toho nového zářícího světa, ochutnával jí a přál si, aby tam mohla zůstat navždy. Byla tak klidná, tak tichá a bezpečná, že Harry doufal, že už nikdy neodejde, věřil, že porazí světlo a pokryje celý svět svou tmou a všepohlcujícím mírem. Ale najednou uviděl, jak světlo vyšlehlo stejně silně, vrazilo jasný klín mezi postupující vlnu tmy a zastavilo ji. V přesné polovině. A pramínky světla i tmy se promíchaly ve věčném zápasu.
„A tak přišel na svět boj. Bílá nemohla snést dotyk Černé a Černé brala sílu Bílé. Vše se změnilo v moře krve a bolesti, neboť nic v té srážce nezůstalo nepoznamenáno. A tehdy přišla třetí, Šedá. Vzala za rukou Černou a zhojila její krvácející zranění, vzala za ruku Bílou a navrátila jí její síly. A v ní a skrze ní se poprvé od svého zrození Bílá s Černou setkali a tak znovu povstal svět. Byl změněn, byla tu noc i den, smrti i zrození. Věci se měnily a přesto zůstaly stejné. A i Šedá propletla svou moc mezi své sestry a dala tak život skřítkům, vlkodlakům, jednorožcům a tvorům, kteří prochází nocí. Její silou bylo udržování; vůle, která dává rovnováhu. A vymohla si na svých sestrách Měsíc a dala mu podobu Matky milosrdené, která na nás shlíží shůry a opatruje nás, své děti, na všech cestách našich malých životů.”
Skřítkův hlas klesnul do ticha hluchého posvátnou atmosférou, která se kolem něj rozlila. Harry to viděl. Viděl, jak třpytivá loď šedi vstoupila mezi dvě vroucí barvy a oddělila je. Skrz ní se mísily a daly tak znovu vzniknout Zemi, jak ji Harry znal z obrázků v encyklopediích. Byla jako modrý zářící drahokam.
„Harry Pottere,” oslovil ho skřítek tiše a starostlivě a přerušil tak Harryho vidění i zvláštní stav, který zastřel jeho mysl. Drobná packa se k němu natáhla a laskavě ho poplácala po paži.
„Viděl jsi nejstarší příběh skřítků a okusil si Šeptalovu moc. Znáš teď odpovědi, na některé otázky, které ti ukázala stará Kloé,” Jeho hlas byl stále nabitý mocí, ale nyní jeho magie Harryho hladila a chlácholila. Držela ho u sebe a Harry se jejímu podivnému objetí poddal. Cítil, jak se jeho dech zklidňuje a vědomí se znovu vrací zpátky do jeho těla.
„Opravdu?” zeptal se tiše, jeho hlas mu zněl cize. „Mám pocit, že ničemu nerozumím.” Skřítek se na něj zahleděl slepýma očima a naklonil hlavu zvědavě hlavu na stranu.
„Skutečně? Přemýšlej!” Znovu šlehnul příkazem a Harry chtě nechtě se ponořil zpátky do své mysli, aby v ní našel odpověď. Převracel je kolem dokola, znovu a znovu, aby pochopil, co se mu stará kentauří žena a skřítek snaží říct. Černá, bílá, šedá. Síla. Smrt, tvoření, udržování. Ty síly, o kterých mluvil starý skřítek se přesně shodovaly s těmi, o kterých mluvila Kloé, ale... Proč? Šedá, ta nejpodivnější z nich. A měsíc... Zarazil se. Neříkala Kloé něco o tom, že jsou spojeni s měsícem? Že je zdrojem jejich magie? Že z něj čerpají sílu? Měsíční magie, možná... Harry se zarazil.
„Je to černá a bílá magie, že,” řekl pak tiše a v okamžiku, kdy to vyslovil, věděl, že je to správná odpověď.
„Velmi dobře,” přikývnul skřítek a uhladil si plnovous. „je to tak. Magie, jak to nazýváte, sídlí ve v každé buňce stvoření. Ale jen vy, kouzelníci, ji dokážete naplno využít.”
Harryho jeho prohlášení zaskočila.
„Takže... chcete říct, že ve všech je magie? Že mudlové ve skutečnosit neexistují?” Ta myšlenky byla tak nečekaná, ale bylo v tom něco příliš svůdného. Na chvíli měl pocit, že našel argument, který by konečně všechny ty čistokrevné idioty umlčel.
„Ne tak, jak to chápeš ty. Celé stvoření vyšlo z magie. Ale jen někteří z nás mají tu schopnost ji použít. To proto, že máme to, co ty nazýváš magickým jádrem. Ti, kteří ho mají, mohou použít síly, které stvořily náš svět,” vysvětlil skřítek a stále zabalený v kůžích se posadil. Jeho nevidomé oči hleděli někam za Harryho rameno a jeho tvář se zdála být zamyšlená.
„Takže rozdíl mezi námi a mudly je v jenom tom, že oni nemají magické jádro? Jinak jsme stejní?” pokračoval dál Harry v úvahách. Skřítkovou tváří na okamžik proběhl zmatek. Pak se jen pomalu a smířeně usmál a přerušil Harryho:
„Už chápu, proč se ti mezi námi říká ochránce,” jeho hlas byl naplněn nečekaným smutkem. ,,Ne, nejsme stejní. Skřítkové a lidé neovládají stejnou magii. Naše... magická jádra jsou jiné. Naše čerpá z šedé, stříbrné magie,” Na okamžik se odmlčel a zaváhal, náhle skoro neochotný pokračovat. „Vaše jádro je jiné. Nepodobné žádnému jinému. Můžete... můžete použít všechny tři druhy magie. My pouze jeden,” zamumlal starý skřítek tak tiše až se Harry musel naklonit, aby ho slyšel. A všimnul si lehkého, skoro neviditelného povlaku starého žalu na skřítkově tváři.
„Myslím, že to je důvod, proč si čarodějové myslí, že skřítci jsou méněcenní, že..,”
„Ano,” povzdechl si smutně skřítek. „tak nějak. Skřítci jsou tady od toho, aby sloužili, Harry Pottere, a my jsme tak šťastní. Ale pokud by si někdo tak starý jako já mohl něco přát, chtěl bych, aby lidé znali naši hodnotu,” Foggy sklonil hlavu a to nenápadné gesto Harrymu způsobilo nečekanou bolest někde uvnitř hrudi. A uvědomil si, že si toho starého skřítka oblíbil.
Projel jím horký, ostrý záblesk vzteku. Na čaroděje.
„Pokud budu moci, změním to,” prohlásil a jeho hlas v tom jeskynním tichu zazněl tvrdě a neodvolatelně. Skřítek k němu zvedl velké mléčné oči. V příšeří vypadaly jako dva malé měsíce.
„Já vím, Harry Pottere. Proto jsi tady,” Jeho slova byla znovu nabita mocí, která Harryho ovinula. Pak rázem zmizela a Harry pochopil, že právě složil slib. A v duchu ho napadlo, že kdyby se snad proti kouzelníkům postavili skřítkové, pravděpodobně by byli smeteni z povrchu zemského. Nikdy totiž neporozuměli moci, kterou ovládají. Ta myšlenka jím znovu projela jako nůž a on se otřásl. Jak si kdy vůbec mohli čarodějové opovážit považovat skřítky za otroky?
Kousnul se do rtu a vrátil se k tématu.
„Černá a bílá, tomu rozumím. Používáme ji. Ale... stříbrná? Nikdy jsem o ní neslyšel. A neznám žádné kouzlo, při kterém bych ji použil.”
Skřítek se odmlčel a pak se uchechtl. Několik zubů mu chybělo.
„Ale ano, Harry Pottere, už jsi se s ní setkal. Znáš ji dobře. Měsíční magie přináší věštby a jasnovidnost stejně jako vlkodlačí proměny. Zvládnout jen ždibec její síly je pro čaroděje víc než těžké. A proto se jí bojí. Je divoká a tak ji vyloučili až na okraj své mysli. Ale někdy přichází sama, nezvána, jako předtuchy a sny nebo drobky pochopení, které nám nenáleží. Může přijít dokonce i k mudlům. Ale věř mi jedno, Harry Pottere, každý vlkodlak zná sílu měsíce. Nenávidí ji, ale zná ji.”
Harry nad Foggyho slovy jen překvapeně potřásl hlavou. Nechápal to, ale byl ochoten to přijmout. Věděl, že ten skřítek mluví pravdu i bez Veritaséra. Cítil to. Nerozuměl tomu, ale bylo to tak.
„Dobrá, myslím, že tomu začínám rozumět. Jsou tři druhy magie, skřítkové čerpají ze stříbrné, ale lidé mohou použít všechny tři. Tomu rozumím. Ale..,” zaváhal na okamžik a trochu rozčileně dodal:
„Stále mi není jasné, proč mi to Kloé říkala.” Prudce a vztekle vydechl a objal si rukama kolena.
„To ani, já chlapče, to ani já,” pokýval skřítek hlavou. „Přišel k tobě její střed, její esence, jak říkají kentauři. Musí to mít důvod, ale já nemám kentauří Zrak, abych ho uviděl,” pronesl a vlastně to znělo spíš ulehčeně, jako by byl vděčný, že na něco takového nemá odpověď.
„Já...,” začal Harry, ale pak zmlknul. Prudce se nadechl. Uvnitř jeho těla se objevila horkost. Byla to žhavá kulička, žhavější než Foggyho magie, propalovala se mu tělem a zvětšovala se. Ze rtů mu unikl poděšený vzdech. Ta kulička stále rostla a Harrymu uvázl dech v hrdle. Byl to tak nezvyklý silný pocit, že to téměř hraničilo s bolestí. Žhavá síla mu zaplňovala útroby a Harrymu se před očima začínal rozmazávat svět.
Vykřikl a rukama se musel zapřít o kámen za sebou. Žhavá koule uvnitř něj přestala růst a jenom hořela. Jeho magií.
„Foggy! Foggy!” vpelášil dovnitř jeden ze strážných skřítků a zastavil se až u Šeptalovy schoulené postavy. „Bradavice, ctěný Foggy! Bradavice jsou napadeny,” promluvil a v jeho hlase zaznělo ostří paniky a strachu.
Starý skřítek si povzdychl.
„Tak je to tady.”

Draco stál na Astronomické věži Bradavic. Svět pohltila stříbrnočerná hra světla a stínů. Světlo bledého měsíce na obloze zatékalo do spár zdí a odhalovalo ty nejpodivnější detaily na kamenných stěnách. Stíny noci mezi nimi tančily jako v nějaké podivné snaze přikrýt to světlo svýma holýma tmavýma rukama. Nebe zmizelo, zůstala jen černá díra nad nimi, zející rozšklebaná ústa noci, která chtivě hltala všechno, co jí byli lidé ochotni vydat ze svých snů.
A Dracovi se ten svět zdál tak kouzelně krásný, tak magický, jako vykovaný ze stříbra, tepaný těma nejjemnějšíma rukama. Jako bílá krajka, která se noří do tmy.
Měsíční světlo obnažovalo všechno, a tak Draco jasně viděl že žádné okno hradu nezářilo tím měkkým teplým světlem. Cítil, že je tu sám, cítil pod sebou jen kamenné kosti hradu. Všechno ostatní bylo pryč. Pryč.
A jemu to bylo jedno. Zářivý měsíc ho hladil po tváři a jeho nitro bylo prosté vší bolesti, lásky nebo citu. Koupal se v tom světle a zapomněl na všechno ostatní. Nic jiného nebylo důležité.
Měsíc přikryl mrak, který tu nikdy neměl být. Draco se otřásl až do morku kostí.
„Ochraňuj ho,” kolem něj se rozezpíval šeptavý mnohohlas. Obklopil jako tkanina magie, jemná jako hedvábí. Dotýkala se jeho těla a Draco cítil, jak jím prochází jako jiskřivé proudy síly. ,,varuj je… spoj je… uteč od nich… braň se… zachraň je… pomáhej jim… Ochraňuj ho!”
„Proč?” vydechl tiše, neschopen pohybu, přikován na místě tou podivnou silou.
„On je klíčem,” promluvily hlasy naráz. Byly ženské i mužské, měkké hlásky dětí i krákoravé hlasy starců. ,,On je koncem cesty. Ochraňuj ho!” Příkaz ho udeřil jako rána, až musel bolestí přivřít oči. Cítil, jak nespočet těch hlasů upíná svou vůli přmo k němu. Magie kolem jeho těla zesílila, pronikala hábitem, kůží, až na kost. Draco se svévolně třásl.
Ale neměl strach. To uvědomění ho zaskočilo, ale dalo mu sílu znovu promluvit.
„Ano,” přijal to a souhlasil. Síla zmizela. Mrak odešel a měsíční světlo znovu zalilo svět. Draco cítil, jak mu laská tváře, proniká do duše a uklidňuje ho; všechny city se vzdálily. Jeho mysl polil požehnaný, mrtvolný klid. Veden podivnou letargií, jež ho celého naplňovala, ze sebe prudkými nemotornými pohyby strhal hábit, aby mohl světlu nastavit celé tělo.
Koupal se v něm. Ztrácel se v něm.
„Přicházejí,” zašeptal mnohohlas a k Dracovi dolehl těžký sladký zápach, který dosud neznal. Jeho tělo se nad ním instinktivně otřáslo odporem a nevolností. Byl to pach mrtvých. Ale Draco odmítl vnímat cokoliv, světlo stále dopadalo na jeho tělo a tak to bylo v pořádku. Muselo být.
Ohavný pach zesílil.
A tu najednou, na hranici Dracova pohledu, se roztančily zelené plameny. Tahle jediná barva prorazila stříbrnočerný svět. Byly jako živoucí smaragdy, běsnily a ohraničovaly kruh. Nádherné a strašné. Zvedaly se. Sílily. Mohutněly. Jako obrovský požár, který zachvátil celý svět. Musel hořet i vzduch. Síla kolem Draca pulzovala, jako by to bylo jeho vlastní srdce a jako by jím protékala jeho vlastní krev. Plameny šlehaly do neskutečné výše, osedlaly si oblohu a přikrývaly celý hrad do jediné ohromující kopule. Pak odřízly měsíc a Draco se zhroutil na kamennou zem. Cítil, jak mu drsný povrch dře kůži. Zelená tančící magie se spojila v jednolitou, strašidelnou hradbu, kterou nic neprošlo. Žádná magie, žádná síla. Byl to nekonečný smaragdový svět, který zahnal i temnotu.
Zelené světlo polaskalo Draca na kůži a Draco tu sílu poznal.
„Harry,” vydechl a svět se v jediné vteřině rozplynul ve všepohlcující černé.

Draco se s tlumeným výkřikem probudil.
„Harry,” zašeptal do ticha. Pamatoval si, jak mu smaragdové plameny tančily po těle. Viděl Bradavický hrad a mohl cítit i těžký odporný pach hnijícího masa. Žaludek se mu zakýval a on se ostře nadechl. Viděl kolem sebe závěsy své vlastní postele ve Zmijozelu, dotkl se jich a těžká látka mu prokluzla mezi prsty. Svět kolem byl takový, jaký měl být. Nerozuměl tomu snu a ani mu rozumět nechtěl. Harry a jeho smaragdová magie. Krásná a strašná. Prázdné Bradavice jako po vymření. Dracovým nitrem projel chlad. A ty hlasy! Stále ještě mohl cítit ty dotyky na své kůži. Zavrtěl hlavou a znovu se položil na polštář.
Jenom hloupé sny vyděšeného puberťáka, zavrčel na sebe v duchu a téměř násilně zavřel oči. Jasnost snu mizela každou vteřinou a s ní i jeho intezita.
Draco vnímal teplo své přikrývky a byl vděčný za tak klidný, obyčejný okamžik. Myslí mu stále ještě prolétaly kousky Brumbálových vzpomínek. To vědomí bylo až děsivé. Příliš bolestně si uvědomoval, že to co viděl, nebyl jen sen. Nemohl být. To, co mu Al ukázal, bylo... Mohl Brumbála téměř pochopit, mohl mu odpustit, že zabil jeho otce. Část jeho mu teď našeptávala, že to byl krutý muž, který se ho pokusil zabít a že nezáleží na tom, že to byl jeho otec. A Draco věděl, že to mluví Brumbál. Mohl mu odpustit. Ale zapomenout nikdy. Částečky Brumbálovy mysli teď mlčely, ale Draco cítil jejich přítomnost. Zůstaly v něm, hned kousek pod povrchem jeho vlastní mysli. A zůstanou tam.
Už navždy.
Povzdychl si. Bylo to příliš komplikované! Nemohl říct, že to byl špatný nebo nepříjemný pocit, jen... podivně cizí. Jako by už nebyl tak docela sám sebou. Jako by žil a prožil věci, které ho změnily.
Merline! Vždyť on zažil! S tímhle vědomím Draco raději schoval hlavu do polštáře. V duchu si začal předříkávat formule z přeměňování. Cokoliv, aby odvedl pozornost od svého šíleného života.
Konvici v ještěrku, přikázal si přísně. Metamorphosis cortina vitae lacarte, odříkal pomalu. Pohár v ježka. Metamorphosis calix vitae echinus. Dobře, pochválil Draco sám sebe. A co lžičku v prase. Draco věděl, že tohle kouzlo nezná. Jen o něm četl v následující kapitole učebnice.
Metamorphosis acetabulum vitae porcus, prolétlo mu hlavou.
„Doprdele,” ujelo mu nahlas. On tohle kouzlo, pro Merlina neznal. Neznal ho! Nevěděl to, stejně jako neví, jak přeměnit králíka v pařez.
Mutare leporinum inanimatea caudex. Metamorphosis caudex vitae leporinum. V hlavě se mu to objevilo stejně rychle jako jeho otázka.
Dokonale ho to umlčelo. Pak Draco udeřil hlavou do polštáře. Tohle nebylo možné, napadlo ho, nemohlo to být skutečné.
Bylo.

Ráno bylo těžké. Probudilo ho příliš hlasité prásknutí dveřmi a když Draco otevřel oči, zase zatoužil propadnout se do té sladké nevědomosti spánku.
Ale vstal, vzal si oblečení a vešel do sprchy. Horké proudy vody mu masírovaly ztuhlé svaly a teprve tehdy přinutil sebe sama začít krotit ten podivný, nepříjemný pocit ve svém nitru. Začal přesvědčovat sám sebe o výhodách toho, co mu Brumbál předal. Pravděpodobně teď bude v ročníku lepší než Grangerová. To bylo... fajn. Rozhodně. Už si nemusí dělat starosti se zkouškami na O.V.C.E., protože pravděpodobnost, že by Brumbál neznal odpověď na nějakou otázku, byla velmi malá. A jako nejlepší zaklínač Británie vydělá víc peněz než by kdy mohl očekávat. Bude to zábava! Určitě.
Přesto to znělo jen jako špatné přesvědčování. Jen prachsprosté lži, protože si uvědomoval, že ztratil kus sebe. Ne, odporovaly Brumbálovy myšlenky, jen si získal něco navíc. Přijmi, co ti život nabízí a pokračuj dál.
Znělo to jako heslo, podle kterého Brumbál žil. Draco zavrtěl hlavou nad tím, jak moc zmijozelský přístup k věci to byl.
Potřásl hlavou.

Nad svým šatníkem zaváhal. Během víkendu nemuseli nosit povinný stejnokroj a pro všechny to byl příjemný oddych od fádního oblečení. Původně si vybral černou košili, ale teď ji nechtěl. Už už vztáhnul ruku k jasně červené, ale když si uvědomil, co dělá, zhrozil se. Jestli Brumbálovy myšlenky ovlivní jeho vkus, půjde se zabít rovnou.
Vybral si tmavodrou.
Bolestně nad sebou vzdychl.

Když kráčel po chodbě na snídani, s téměř spokojeným zadostiučiněním se oddával sebemrskačství svými vlastními lítostivými myšlenkami. Nikoho ani nepřekvapilo, že se vrátil. Nikdo ho nepřišel přivítat. Žádná reakce. Zapomněli na něj. Nezáleží na něm.
K jeho hlubokému vzteku to nefungovalo tak dobře jako včera. Hněvivě zavrtěl hlavou a uhladil si tmavomodrou košili. Jestli se změnil na pitomého omyvatelného Nebelvíra, raději svou sebevraždu nebude odkládat.
„Draco!” Chodbou proletěl překvapený výkřik a Draco zvedl hlavou. Byla to Rebeca. Na sobě měla bílou halenkou a krátkou šedou sukni. Tvářila se překvapeně a Draco zůstal jen na okamžik rozptýlen jejíma hezkýma nohama, když k němu, jak ji jenom sukně dovolovala, pospíchala s Ewanem po boku.
„Draco! Tak jsi zpátky,” vychrlila na něj a Draco na ní pohlédl a s neutrálním výrazem na tváři jí téměř chladně pokynul.
„Rebeco,” zamumlal na pozdrav a pootočil hlavou, aby se podíval na Ewana. „Ewane,” znovu kývnul. Jeho přítel byl bledší než obvykle, tvář strhanou, ale zdál se být v pořádku. Byl na nohou, dýchal a hlavně žil. Dracovi spadl ze srdce kámen, na který už skoro zapomněl. Vyloudil mu tváři úsměv i proti jeho vůli.
„Kdy jsi se vrátil?” zeptala se Rebeca a prohlížela si ho, jako by pátrala po jeho zraněních.
„Včera odpoledne,” odpověděl Draco a v jeho hlase se muselo objevit tón ublíženosti, protože Rebeca hned zavrtěla hlavou a řekla:
„Nic jsme nevěděli. Proč se nám nikdo neobtěžoval o tom říct.”
Draco překvapeně zamrkal. Tak nějak předpokládal, že to Severus Harrymu řekne... A možná Remusovi? Nebo to mohl oznámit ve Zmijozelu?
„Vážně?” Tázavě se podíval na Ewana, ale ten jenom přikývl.
„Ano, nevěděli jsme o tom,” Krystalicky modré oči se setkaly s Dracovými a oba dva věděli, že za tím hledají nějaký skrytý motiv. Draco si najednou nečekaně oddychl. Stále je Zmijozel. I s Brumbálovými myšlenkami na krku, stále je jedním z nich. A v těch ledových očích cítil záblesk něčeho, co ho mžikem zbavilo lítosti i ublíženosti. Vřelou náklonnost a důvěru.
„Zajímavé,” zamumal Draco a znovu se podíval na Rebecu a tentokrát se skutečně usmál. Stále byla menší než on, dlouhé kaštanové prameny jí padaly do tváře a velké tmavohnědé oči na něj mrkly.
„Musíš mi říct všechno,” pobídla ho zvědavě. ,,měla jsem takový strach!” Prudce se nadechla a tvář jí přelil výraz vzteku a starostlivosti zároveň. Draco váhavě přikývl. Právě ho napadlo, že pokud půjde na snídani, uvidí tam Remuse. Poprvé po tom... té večeři, tom líbání i tom objetí. Tentokrát nebylo tak úplně jen útěšné.
Kousl se do rtu, aby mu rozpaky nevstoupily do tváře. Ne, rozhodl se, to rozhodně nepůjde. Ne teď.
„Pojďme raději někam do soukromí,” vyzval je a oni bez námitek souhlasili.

Draco jim v kostce povyprávěl, co se stalo. Seděli kolem malého studijního stolku v knihovně a kolem se ve vzduchu občas zavlnila průhledná bariéra ticha, kterou Draco kolem nich vztyčil. Ze svého vyprávění vynechal všechny podstatné detaily. Když se zmínil o smrti svého otce, oba přikývli. Věděli o tom. Nikdo z nich neřekl, že je mu to líto. Zmijozelové lžou často, ale nikdy o takových věcech. Tenhle druh lži byl... neodpustitelný. Nebylo horší pohany než přikrýt skutečnou bolest sladkobolnou falešnou lží. A Zmijozelové ponížení neodpuští.
Rebeca ho jenom vzala za ruku.
„Budeš v pořádku?” zeptala se a Draco v jejích i Ewanových očích četl hlubokou starost. O něj, ne o jeho otce. Něco takové tak docela nečekal. Usmál se.
„Vždycky,” odpověděl a jeho hlas zněl odhodlaně. Tentokrát mu ruku stisknul i Ewan. Slov nebylo třeba.

Draco byl šťastný, skutečně šťastný, když se dozvěděl, že Ewan se úplně uzdravil, přestože madam Pomfreyová vyhlásila, že už ho na své ošetřovně nikdy nechce vidět. To se rovnalo téměř vyznání lásky. Draco se nad tím jenom zašklebil.
A skutečně ho potěšilo, když mu Ewan s Rebecou oznámili, že spolu začali chodit. Žádné zamilované výrazy, neustále dotyky závislých, kteří si nemohou pomoct, ani červenání při každé zmínce o jejich vztahu.
Měli úroveň.
Draco se sám nad sebou trochu zastyděl.
„Hele,” zamumlala Rebeca a ukázala na okno. Za sklem byly vidět rozlehlé Bradavické pozemky a za nimi Prasinky. Pak to Dracovi došlo. Na pozadí zamračeného nebe to nebylo jasně vidět, ale byl tam kouř, který stoupal z domů. Najednou uviděli vyšlehnutí oranžových plamenů. Rebeca vedle něj zalapala po dechu.
Draco, vedený nějakým podivným sedmým smyslem, se natáhl a otevřel okno. Do nosu ho udeřil jemný závan větru. Nesl sebou odporně sladký pach. Smrad hnijícího masa.
„Přicházejí,” vydechl a v jeho hlase zněla hrůza. „jsou tady.”
Děsivé ticho první porušil Ewan a ukončil tak Dracovo váhání. Odstrčil židli a vyběhl z knihovny. Draco se pustil za ním, Rebeca pelášila v těsném závěsu.
„Najdi Severuse a oznam mu to,” přikázal jí v běhu, ale ona jenom zavrtěla hlavou a do Draca zabodla pohled, který byl krutě odhodlaný.
„Udělej si to sám, jestli chceš,” odeskla. „ale jestli jsme to viděli my, brzy se to dozví i Severus. Mě se tak snadno nezbavíte,” prohlásila a přidala, aby předběhla Draca. Sukni vyhrnula až k bokům. „tentokrát ne.”

Rozrazili bránu ve Vstupní síni a Draco jen děkoval Merlinovi, že dnes nebyl víkend v Prasinkách. Nebyly tam žádné děti. Téměř fyzicky cítil nenávist, která protepávala Ewanem. Postupně ho s Rebecou dostihli.
Utíkali tak rychle, jak jim dlouhá tráva, ještě vlhká ranní rosou, dovolovala. Draco se vzdal naděje, že by se mohli ještě vrátit. A vlastně ani docela nechtěl. Brumbálovy myšlenky v něm bily na poplach a hnaly ho kupředu. Říkaly, že musí ochraňovat ostatní a Draco se s nimi protentokrát nepřel. Malfoyvé vždycky chránili svojí rodinu. Tak to udělala jeho matka, tak to udělá i on.
Jenže on si svou rodinu vybral právě tady a teď.

Zastavili se jen kus před Prasinkami. K vůni kouře se mísil i ten ohavný pach. Draco se obával, hrozně a hluboce se děsil toho, že bude muset zjistit, odkud přichází.
Zašvihal několikrát hůlkou a na všechny tři použil zaklínadlo, které jim prudce otupilo čich. Měl pocit, že svět povolil svůj stisk.
Pak na sebe namířil hůlku, švihnul v dlouhé křivce a zašeptal:
,,Aestuo glacies regina.” Jeho slova přehlušil cizí výkřik. Ale Zimní královna už ho objala a strach se rozplýval. Zůstala jen chladná racionalita.
„Měli bychom počkat,” prohlásil a jeho hlas byl tak pečlivě ovládaný a neutrální, že zněl spíš jako cizí.
„Ano, to bychom měli,” odpověděl Ewan tiše a zavrtěl hlavou. Pak se dal znovu do běhu. Tentokrát se k němu přidala i Rebeca. Draco je jen několik okamžiků bez hlesu pozoroval. Emoce zmizely, ale rozhodnutí zůstalo. Vyběhl za nimi.
Ewan netrpí zachranářským komplexem, vysvětlil nechápavým Brumbálovým myšlenkám, on jde pomstít svou rodinu. Jde zabíjet smrtijedy. A my se pokusíme zajistit, aby u toho nezemřel.
A přestože tahle Zimní královna byla silná, probleskl pod ní prudký záchvěv obav.

Nedaleko hořících budov se šokovaně zastavili. Čirá hrůza je přimrazila na místě. Dlouhou hlavní ulicí Prasinek procházeli... oni. Dracova mysl se raději zastavila, než aby je musela pojmenovat. Byli tam. Kráčeli pomalými, šoupavými kroky. Vláčeli nohy za sebou. Strach se přes Draca, Ewana a Rebecu převalil a prvotní hrůza přežití jim radila okamžitě vzít nohy na ramena.
A oni... vcházeli do domů. Neživí. Mnoho a mnoho oživlých mrtvol. Ohavné, lesknoucí se maso. Páchnoucí a rozkládající se. Ten nejbližší měl jednu paži utrženou a ramenní kloub se bíle a vlhce leskl. Neměl oči, ale po tvářích poleptaných rozkladem mu tekly podivné, ohavné tmavé potoky.
Otočil k nim hlavu. Chomáče jeho vlasů ještě hořely. Natáhl k nim jedinou zbývající ruku. Draco vycítil, jak se Rebeca vedle něj roztřásla.
„Exuro taeter!” slyšel Draco sám sebe promluvit. Jeho ruka švihla hůlkou jako bičem a propíchla vzduch. Modravý blesk, který z ní vyšel narazil do neživého. Mrtvola se s výšlehem bílého plamene rozpadla v prach.
„Co to bylo?” vydechl Ewan.
„Kouzlo na zničení neživého,” promluvily Brumbálovy myšlenky za něj a Draco jim částečně ustoupil. Jeho chladná mysl dospěla k rozhodnutí, že ho udrží naživu spíš než jeho vlastní vyděšené já.
„Dost dobrý,” zamumlal pochvalně a zůstal několik vteřin tiše stát, soustředěný na hrůzu před sebou.
„Zabijeme je. Všechny je zabijeme,” zašeptala Rebeca a proťala ticho svým vlastním hlasem. Draco se k ní otočil; po tvářích jí stékaly slzy. ,,Copak to nevidíte?” chrapativě ukázala na další mrtvolu. „Jsou to mudlové. Všichni jsou to mudlové,” zamumlala a Draca zamrazilo. Každá mrtvola v dohledu na sobě měla mudlovské oblečení. Draco poznal džínsy a zbytek košile. Červené. Odpor a děs mu lezly po zádech jako dvě odporné stvůry.
Otočila se k nim další mrtvola. Byla to žena, mrtvá nepříliš dlouho. Kůže jí ještě neslezla, ale břicho bylo odporná odhalená díra. Visely z ní orgány.
Draco se prudce nadechl, aby potlačil nával hrůzy.
„Vy!” ozval se důvěrně známý hněvivý hlas. Draco i Ewan se otočili jako na obrtlíku. Z nejbližšího domu právě vylezl Severus v těsném závěsu s McGongallovou a Kratiknotem. Jeho tvář byla umazaná od popela, stažená vztekem. Hnal se k nim a jeho tmavé oči vrhaly zuřivé blesky. Ewan něco zašeptal, ale Draoc ho neslyšel. Nepochyboval ovšem, že cítí to samé jako on. Ulehčení.
„Co tu děláte?!” zařval Severus, ale v půlce jeho kroku ho zastavil pohled na hrůzné... věci před nimi. Neživí vcházeli do domů. Odněkud se ozval nelidský ryk bolesti.
„Commutare omnivorus crystallus!”
Byl to Rebečin hlas. Draco se otočil, aby ji uviděl, jak stojí s napřaženou hůlkou. Další pohyb ruky byl téměř lenivý.
„Bombardo maximus,” zašeptala tiše a stvůra proměněná v led se rozletěla na tisíc drobných kousků. Všichni zůstali několik úderů srdce šokovaně stát.
„Zabijeme je. Musíme je všechny zabít,” zopakovala Rebeca jako nějakou modlitbu a Draca zastudilo, když rozeznal emoci v jejím hlase. Byla to lítost.
„Ano, to uděláme, slečno Blackwoodová,” pronesl Severus pevným hlasem velitele. „Ale vy to nebudete. Vraťte se okamžitě na hrad!” Prošel kolem nich a postavil se před ně. Černý plášť mu kolem nohou vířil, hnán zuřivou silou jeho vlastní magie.
Ale dříve než je mohl přinutit splnit jeho rozkaz se černé postavy, které stály daleko před nimi, konečně rozpohybovaly. Jeden se otočil a Draco uviděl tu známou masku lebky. Prázdnou zničenou ulicí prolétl záblesk kouzla. Severusové bleskové štítové kouzlo ho odrazilo a řezající kletba se zakusla do nedalekého neživého. Roztrhala ho na kusy, ale nezastavila ho. Oddělené údy se k ním stále snažily zuřivě doplazit.
Paprsek Severusovy hůlky donutil černou postavu zastavit se v přemisťování. Hlasité Prásk na okamžik Draca ohlušilo a pak uviděl, jak se Snape sám přemístil na druhou stranu ulice a zasypával smrtijeda kletbami.
„Ježíší Kriste! Co to je?!” vydechl hlas za ním a Draco se otočil. Stála tam Hermiona Grangerová a Ron Weasley. Hnědovlasá dívka jen zamávala hůlkou a zuřivé plameny zachvátily sápající se údy.
„Neživí,” zamumlal křídově bílý Weasley.
„Ano,” promluvila náhle profesorka McGonagallová a její hlas zněl v hukotu plamenů příkře. „Ano, Weasley, neživí. Vy se zbavte co největšího počtu z nich. My, dospělí, se postaráme o smrtijedy,” prohlásila a otočila se, aby pohlédla na Lupina a Archera, jak vylézají z těch dvěří. Musel tam být letax, pomyslel si Draco. Pak se i McGongallová přemístila. Maličký Kratiknot jenom zašvihal hůlkou. Neviditelná vlna síly zachytila nejbližší nemrtvé a hodila je ulicí zpátky. Pak se přemístil i on. Remus i Archer doběhli k nim.
„Smrtijedi zaútočili na Prasinky, používají neživé. Dospělí bojují se smrtijedy, my ničíme neživé,” ohlásila okamžitě Hermiona a Draco se musel obdivovat její praktičnosti. Pak se setkal očima s Remusem a uviděl, jak vlkodlakem proběhl strach. Draco se na něj usmál a doufal, že to vystačí za všechny slova.
„Rozumím,” přikývl Archer a Draco si i přes nepříjemný ruch kolem nemohl nevšimnout ledového pohledu, který mu profesor věnoval. Pak se přemístil.
Remus na něj jenom zíral.
„Drž se,” zamumlal Draco. Vlkodlak k němu jen přistoupil, přitáhl ho k sobě a drsně ho políbil. Jeho rty postrádaly něžnost, ale chutnaly po jahodové zavařenině. Draco nevydal ani hlásku. Pak starší muž odstoupil a s očima plně soustředěnýma na Draca se přemístil pryč. Mladík si jenom povzdechl a přejel ostrým pohledem šokované spolužáky.
„Později,” uťal je tiše. „teď se postaráme o ty nebožáky.”
„Souhlas,” přikývnul Weasley a první se proběhl ulicí. Špička jeho hůlky se zableskla ve světle ničivé kletby. Grangerová k nim vyslala drobný úsměv a vyrazila za ním.

Bylo to strašné. Bitvy nejsou žádné hrdinství. Je to jen krev, instinkty a štěstí, co vám pomůže přežít. Brzy zjistili, že obvykle útočné kletby na neživé nefungují. Rozřezat nemrtvé bylo k ničemu. Museli jste zničit na malé kousky a i ty se chvějivě vrtěly. Bylo to tak odporné, že jen Zimní královna ho oddělovala od záchvatů nevolnosti. Rebeca, Ewan i Ron už zvraceli. Jen on a Hermiona zůstali, oba bledě zelení. Krví byli pokryti všichni. Weasley měl na tváři něco, co se Draco obával označit za mozek.
„Commutare petrosus statua!” Draco slyšel křičet Rebecu vedle sebe a viděl, jak proměnila nejbližší neživou ženu v kámen. Ewanovo kouzlo jí rozbilo na kusy. On sám je likvidoval kouzlem, který mu poradily Brumbálovy vzpomínky. Ale oheň mu začernil tváře a spálil část vlasů.
Stále pokračoval. Cítil se jako stroj, jako smrtící zařízení, které jenom stále opakuje naučený pohyb hůlku. Tak je to správně, opakovaly Brumbálovy myšlenky, takhle je to nejsnažší, učily ho.

Byl to Hermionin výkřik, který je varoval a oni vyběhli na ulici. Vzdorovala třem smrtijedům a odrážela jednu kletbu za druhou. Barevné paprsky narážely do stříbrného štítu a už od dveří toho neznámého domu na něm Draco viděl šířící se praskliny.
„Hermiono,” vykřikl vyděšený hlas. Weasley. Stál ve dveřích protějšího doma a kletba od malého maskovaného smrtijeda urazila rám dveří poblíž jeho tváře. Hermiona vykřikla a její stříbrný štít se znovu rozzářil a zacelil.
„Avada kedavra!” prohlásil někdo za ním a nad Dracovou hlavou přeletěl smragdový, svištící paprsek. Draco ten hlas znal, byl ledové klidný, tak chladný že naháněl hrůzu. Neotočil se. Fyzicky cítil, jak za ním Ewan stojí.
Oba dva pozorovali, jak se nejmenší smrtijed sesunul na zem.
Wesley ve vteřině nepozornosti udeřil spoutávající kletbu na nejbližšího z nich a Draco vystřelil několik omračujících kouzel. Oba dva smrtijedi se sesunuli na zem. Hermiona v pohotovém pohybu rychlým kouzlem zlomila hůlky všech tří.
„Díky kluci,” vydechla a věnovala jediný dlouhý pohled Ewanovi. Pak přikývla. Draco jí za to připsal bod.
Jeho vlastní ruka se pohnula mimo jeho vůli. Vyslala mocné štítové kouzlo, které se napnulo mezi domy. Kletba do něj narazila a kouzlo ji jako gumová plachta na okamžik pohltilo a pak vystřelilo zpět.
Další smrtijed. Tentokrát to byla Grangerová, kdo vyslal omračující kletby. Vystřelila jich několik za sebou a rudé paprsky se roztančily ulicí. Smrtijed dvě z nich nevykryl, ale minuly ho. Jejich síla mu proletěla kolem tváří a vzala sebou kus vlasů za maskou. Grangerová nečekala ani vteřinu než vyslala další a smrtijed jí sám zasypal kletbami.
Výkřik spoutávající kletby je přinutil otočit se. Weasley se zaštítil proti několika kletbám mohutného smrtijeda. Rebeca kolem nich proletěla a ječela:
,,Ty hajzle!” Zamávala hůlkou ve složité křivce proměňovacího kouzla, nejbližší kusy dřeva zaostřila do špičatých kůlů a v jediném hněvivém gestu je všechny poslala proti smrtijedovi. Byly jich desítky. Smrtijed kolem sebe rozšířil černočernou kopuli štítu, který odrazil všechny kůly. Až na jeden. S výkřikem klesl na koleno.
Ewan vedle Draca s jediným hrozivým zamáváním vyslal dlouhý hořící bič. Smrtijed vykřiknul nějaké kouzlo a zářivá bariéra štítu byla náhle o tolik jasnější než okolní plameny, když do něj hořící bič narazil. Světlo vybuchlo a Draco se téměř hrdě usmál. Tohle byl jejich trik, úder ve dvojici, který bylo hrozně těžké překonat. Viděl Rebecu zamumlat kouzlo a viděl jak jí její síla zvedla vlasy do děsivé aureoly. Desítky naostřených kůlů přibodly smrtijeda k zemi. Ten největší mu proklál hruď.
Jen koutkem Draco zachytil pohyb na protějším ploché střeše. Rebecu přikryl štítem zcela instinktivně. Šarlatový paprsek se od něj odrazil a prorazil zeď jednoho z domů. Přemístil se a ještě v meziprostoru vystřelil první ničivou kletbu. Smrtijedka v uskočila a zasypala ho deštěm kleteb. Draco je odrazil všechny.
„Exedo nigri ignis!” Prudký hlas prořízl tmu a kouzlo pohltilo smrtijedku v zuřivém černém ohni. Shořela s jediným táhlým výkřikem agónie.
„Severusi," vydechl Draco a samotného ho zaskočilo, jak vděčně to zní. Střetnul se pohledem s mistrem lektvarů a ztuhnul. Nebyla v nich žádná laskavost, kterou by byl ochoten věnovat Draco Malfoyovi.
Najednou je zaplavil důvěrně známý pocit. Zalil je jako všepohlcující vlna magie. Oba dva, vedeni jinou vůlí než byla ta jejich, se otočili a pohlédli na Bradavice. Hranice jeho magických ochran tančila v plamenech. Smaragdově zelených. Oheň se stále zvětšoval. Štíty byly spuštěny. Bradavice byly napadeny. Zuřivá magie bradavické obrany přiměla na okamžik všechny ustrnout. Ta magie byla nemilosrdně strašná a krásná zároveň. Zelené ruce ohně se vztahovaly stále výš, jako by hořelo celé nebe. A v jediném obrovském výbuchu magie se nad Bradavicemi propojila pevná, nepropustná kopule čisté síly.
Štíty byly silnější než kdy dřív.
„Harry,” zašeptal tiše Draco. Poznal jeho magii, ta chuť mu byla tak důvěrně známá jako vůně jeho kůže. Znamenala klid, mír a důvěru. Teď ho děsila. Harryho síla je přikovala na místě a přinutila dívat se na tu dechberoucí podívanou. Znal Bradavické štíty dřív, jednolitou zlatou hradbu, pevnou a neměnnou.
Tohle ji přesahovalo. Bylo to žhavá smrtonosná zuřivost, jež zničila všechno, co se jen opovážilo překročit její hranici.
„Harry se zlobí,” pronesl Severus hlubokým téměř hypnotickým hlasem. Najednou noční ticho prolomil Rebečin výkřik. Draco vyděšeně pohlédl přes okraj střechy a viděl, jak se na ulici krčí zakrvácená Rebeca proti nějaké malé postavě. Ta žena zuřivě tančila ve smrtonosných kletbách, které vysílala, a v ten samý okamžik Draco věděl, že to nestihne.
Nedokáže to.
„Ty mrcho!” vykřikl najednou další dívčí hlas a černovlasou ženu srazil zezadu žlutý paprsek; štít ho ale zachytil. Ovšem čirá nenávist toho úderu přiměla tu smrtijedku se zakymácet a otočit se.
A pak to Draco uviděl, tu světlou pleť, křivku nosu i ty pichlavé oči. Poznal tu ženu a skoro letargicky se verval do meziprostoru. Objevil se těsně vedle ní a vší silou, kterou v sobě našel, jí vrazil facku. Žena šokem i bolestí klesla na kolena a Draco se měl čas se přenést o další kus dál. Rebeca se mezitím schovalo za rám dveří domu.
Bellatrix, jeho vlastní teta, vztekle zaječela a vytáhla se na nohy.
„Vypadni, Hermiono,” promluvil Draco a jeho hlas byl mnohem ledovější než by kdy dokázala zařídit Zimní královna. „tahle je moje,”
Hermiona mu věnovala jen jediný dlouhý fascinovaný pohled, otočila se a v běhu začala vysílat kletby na dalšího smrtijeda, který se objevil za nimi. Draco tu zavalitou postavu poznal. Rudolphus Lestrange, drahý strýček.
„Tak tvoje, Drakoušku, cukroušku, ano? Copak tě maminka nenaučila, že ženy se nebijí?” Syčela na něj Bellatrix a každou větu doplnila smaragdovou kletbou.
Draco se jim vyhnul s mrštností a s pohyby, o který netušil, že je v sobě má. Ne, neměl je, ne on sám. Byl to Brumbál, který ho vedl. Nechal jeho myšlenky, aby si osedlaly jeho magii.
„Nemyslím, že tě zabiju bez toho aniž bych použil každou špinavost, kterou můžu!” odpověděl Draco a bez jediného slova z jeho hůlky v dlouhém švihu vyrazil táhlý záblesk. Stejná ničivá kletba jako předtím použil Severus, Trestající oheň, uvědomil si Draco a ustoupil ve svém vědomí ještě o kousek dál.
Bellatrix se zaštítila ledově modrou bariérou, kouzlo do ní narazilo, zlomilo jí, ale zmizelo. Čarodějka se zasmála, divoce a děsivě.
„Chlapeček se naučil,” kvokala šíleně a Draco si poprvé uvědomil, jak moc je jeho teta blázen. Část hrůzy z toho potlačila Zimní královna a Brumbálovy myšlenky, ale Draco o ní stále věděl. Byla tam. Mohlo se to totiž stát jemu!
Bellatrix rozmarné gesto proměnila v úder několika děsivých karmínových kleteb. Její blesky proťaly tmu a Dracova hůlka složitou křivkou vyvolala stěnu zuřivého ohně.
Ano, pomyslel si a cítil, jak mu adrenalil buší ve spáncích, kostidrtící kletby rozpouští oheň. Hlasitý zvuk přemístění ho přiměl otočit se a vrhnout oheň jediným úderem na druhou stranu ulice. Čarodějka znovu vyvolala štít, který vydal dunivý zvuk, když se přes něj oheň přehnal. Ulicí zněl její smích.
Zpoza štítu vylétly dva smaragdové paprsky a Draco švihnul hůlkou a trosky vedlejšího domu, suť, trámy a kameny, před ním vytvořily improvizovanou hradbu. Pohltila smrtící kletby, ale výbuch jí rozdrtil na kusy. Zavalila je mračna prachu.
Draco vycítil, jak sbírá sílu k dalšímu úderu a znovu vytvořil štít. Do stříbřité hradby narazil stejný ohnivý bič, jako před tím použil Ewan.
Náhle Draco ucítil, jak se kolem něj prohnala jiná, neznámá a nečekaná magie. Byla stejně divoká jako Bellatrixina, ale nebyla... zlá. Slyšel Bellatrix vykřiknout, když do ní kouzlo narazilo. Vedle Draca se objevila Tonksová. Růžové vlasy, vyšisované tričko s kapelou Sudičky. Žvýkala žvýkačku.
„Zabijeme ji,” prohlásila tiše k Dracovi a přátelsky se při tom usmála. „jinak zase uteče a my už tak máme práce až nad hlavu,” dodala. Draco jenom přikývl. Ucítil, jak se Tonksová vedle něj přemístila, dotkla se Bellatrix a byla pryč. Draco se zhluboka nadechl, pak následoval její stopu.
Ocitli se na střeše jako před minutou.
Draco s Tonksovou stáli vedle sebe, hůlky napřažené, připravené k útoku. Bellatrix stála téměř na kraji střechy, po tváři jí z hlubokého šrámu stékala krev.
„Doufala jsem, že to bylo hlubší, tetičko,” usmála se téměř laškovně Tonksová vedle něj. Draca její hlas téměř vylekal, žádný způsobem jí totiž nemohl spojit s tou nemotornou osobou, která flirtovala s Remusem na schůzích Řádu. Teď to byla mocná bystrozorka, která naháněla strach.
„Tohle ti, ty děvko, oplatím,” syčela Bellatrix a nenávist zrůznila její rysy do strašidelné, odpudivé masky. „tisícinásobně oplatím.”
Draco nečekal až domluví a vyslal k ní několik omračovacích kleteb. Odrazila všechny jediným dlouhým a plynulým švihnutím.
„Teď jsi mě opravdu naštval, miláčku.” Pootočila se a z jejích očí sršely blesky tak nenávistné až Draco o krok ustoupil. „Zaplatíš za to, jak jsi zradil rodinu,” prohlásila a její hůlka zazářila magií.
„Crucio!” vyštěkla a Draco se prudce přemíštil. Brumbálovy myšlenky si pevně osedlaly jeho tělo a on ustoupil do pozadí. Stal se podivným pozorovatelem svého vlastního života.
„Exedo nigri ignis!” vykřikl Draco, když vyběhl z meziprostoru na ploše protější střeše. Kouzlo narazilo do jejích štítů a ty popraskaly.
Tonksová vyslala několik řezajících kleteb za sebou, Bellatrix je dalšími zaječenými kouzly vykryla, ale na Draca čas už neměla.
Zamířil jí na ruku v lokti a s nenávistí, kterou mu Brumbálovy myšlenky propůjčily při vzpomínce na Longobottomovy, zamířil ruku na její hůlku a pronesl:
„Diffindo!” Kletba se strefila a Bellatrix vykřikla strašnou bolestí. Instinktivně se sklonila ke krvácejícímu pahýlu své uťaté ruky a na okamžik tak sklonila hůlku.
To bylo všechno, co Tonksová potřebovala. Vyslala další kletbu. Bellatrix, vedena jen pudem přežití, uskočila, ale ztratila rovnováhu. Znovu vykřikla a spadla ze střechy. Ještě ve vzduchu se přemístila. Pryč. Příliš daleko.
„Kurva!” zaječela Tonsková a hnala se za ní.
Někdo znovu vykřikl a Draco, veden podivným tušením, sklonil hlavu a podíval se na ulici. Děs ho přimrazil na místě.
Hermiona padla na zem vedle mrtvého Rudolphuse a stojící smrtijed zvedl hůlku a na její špičce zazářila malá zelená hvězda. Mířil na Rebecu.
Tmou najednou problesklo něco třpytivého a vysoká postava v modrém hábitu skočila před Rebecu. Srdce Dracovi vynechalo několik úderu.
Albus Brumbál.
Brumbál.
Jeho myšlenky bily na poplach, ale on se nemohl ani pohnout. Jen sledoval, jak starý čaroděj stojí před Rebecou, neozbrojený a bez své magie, a kryje ji vlastním tělem. Smrtijedovo překvapení mu dalo jen několik vteřin navíc.
„Už se jí ani nedotkneš!” promluvil Brumbál tak tvrdým hlasem, že se Draco mimoděk otřásl.
„Ne!” Draco zaslechl výkřik a tlumený zvuk přemístění; jako zpomaleně v něm rozeznal Severuse. Ale Draco věděl, že to nestihne. Věděl, že už nikdo nic nestihne. Ta slova splynula smrtijedovi ze rtů přiliš snadno.
Zelený paprsek proletěl ulicí dříve, než Severusovy černé plameny srazily maskovaného čaroděje.
Letěl dál a příliš rychle, než aby bylo možné se mu vyhnout. A Draco jako ve snách viděl, jak se světlo smaragdové záře odrazilo v Brumbálových brýlích.
Kouzlo smrti olízlo jeho nataženou paži.

21.kapitola Starostlivé srdce

A/N: Tak je to tady. Doufám, že se kapitola líbila i s klasickým zpožděním. Nechť je mi omluvou, že je o polovinu delší než je obvyklé. :-)

Teď něco k bitvě... Věřím, že vás zaujala. Psala se totiž báječně! Zcela upřímně, já JKR nějak ty její špatňáky nevěřím, jsou to propracované, perfektní charaktery, ale... Vždycky mi její bitvy přijdou tak nějak fešácké. Voldemort v mé hlavě je prostě skutečný zloun a dává opravdové důvody, proč se ho lidé obávají jako noční můry. (Ve skutečnosti vážně špatně nesu jakékoli druhy násilí, ale sem... to prostě patří. V mojí hlavě to funguje. :-)) Taky vám chci oficiálně oznámit, že konečně vzdávám snahu udělat z Nebeského mostu romantický fluff a definitivně na to rezignuju. Odteď poteče krev.

Ale ještě předtím nás čeká konečně nějaká ta romantika. (Tohle je taky malé varování, speciálně pro Máju. :-)) Přijdou přece Vánoce!

A ještě... Zajímalo by mě, jestli si nějaký pozorný čtenář nepovšimnul při Foggyho vyprávění letmé inspirace z naší mudlovské religionistiky. Možná jste si povšimli něčeho z kabaly a hunduismu. Pokud ano, máte padesát bodů. :-)

A pro ostatní – doporučuji se soustředit na tuhle linii. Vím, proč to říkám. :-)

A zatím... Merlin s vámi!