6. kapitola Tom - O vlčím dítěti a temném zahradníkovi I. část
Abel Korzeniowski - And Just Like That (OST Penny Dredful)
„Fay, prosím,“ natáhne se po ní Pomněnkový, „já nejsem váš nepřítel…“
A její levá dlaň se pohne; to šelma se bokem otře o nadýchané ohnivé chvosty sukně, mírně skloní svou velkou hlavu, jakoby bezděčně vklouzne pod Fayinu levou rukavičku. Zvolní krok, zatímco kolem ní prochází, jen nepatrně, projde Fay pod rukou snad téměř v pohlazení.
A světla a barvy a oslepující zář měkce zahalí rozhozený mušelín jeho hlasu.
„Pokud jste s výslechem hotovi,“ pronese Lord po Fayině boku, „slíbil jsem své dámě tanec.“
Bezbřehý vesmír jeho dlaně obejme Fayiny prsty, v něze je zachumlá. A v bezpečí; v bezpečí především. Až se z toho trochu zatočí hlava, jaký je to pocit.
„Pánové,“ Lord se mírně pokloní, pohlédne na paní Costiganovou, další drobná poklona, „dámo. Příjemnou slavnost vám všem.“
Provede Fay skrz.
Nikdo jim nebrání, parket se rázem vylidní, všechny tváře už halí masky, ale kdo by se díval, Lord vede Fay a vede ji jako královnu; na okamžik z ní nespustí pohled. Hudba přestane hrát. Koho by to trápilo. Mají svou vlastní melodii.
Ach, Ohnivá, prosím! Zasténá Fay. Prosím. Musíš to pro mě udělat, protože já nesmím, všichni se dívají, já nemůžu. Prosím, Ohnivá. Jen pro tentokrát.
Mohla bys plakat místo mě?
Lord se zastaví někde uprostřed sálu, zaujme taneční pozici. Fayinu dlaň ve své, druhou ruku na jejích bedrech. Přivine si ji blíž.
A ještě kousek.
A ještě.
Čokoládové oči jen pro ni. Kvetou vlčími máky, lesknou se kapkami opia, vytékají z puklých makovic.
Lord se nepatrně předkloní, zašeptá jí do vlasů: „Musím tě brát ven častěji. …Ještě stále voníš deštěm.“
Žár jeho dlaní, hrudníku, boků, sálá, vniká do Fayina těla, bez odporu projde vším, a obalí ji; tenhle žár nepálí, ne, kdepak, ani maličko, hřeje poleny v krbu, matka se od plotny kratičce ohlédne, na rtech drobný úsměv, kam ses mi zatoulala, má neposedná?
Jsem tu, hlesne Fay. Protkaná jeho pohledem, jeho přítomností. Jeho existencí. Matko. Jsem doma.
Dum, dum, dum, ne srdce, ne, to duše veršotepec zkušenými, přesnými, měkkými údery na dlátko vytesává do vnitřní strany žeber jeho jméno. Na věky. Nebo pro tuhle vteřinu? Co na tom záleží.
A už je tu krok. Lord ji vede, druhý krok, přetočení. Sukně zavlaje, ohnivé chvosty zpomalené následují.
Tančí.
Fay tančí. Jako tisíckrát. Jako nikdy.
V jeho náručí.
Dokud tančíš, je život dobrý.
Oči a masky a ticho němého orchestru je pryč; možná tu nikdy ani nic z toho nebylo.
Jen krok sun krok, šumivý zpěv látky, dech, žárné dlaně. Omamná závrať upřených očí, znají ji až na prach, ze kterého vzešla; tajně se usmívají. Fay už to pozná. A ten úsměv majestátu noci patří jí.
Díváš se, matko? Dívej se.
Tvá dcera tančí.
V rytmu valčíku, raz dva tři, ani jediné vybočení z taktu nebo směru, jak dokonalá synchronie pohybů, vznáší se na parketu, ale ne, jaký parket, plynou na hřebenu vlny, pěnivé vodní krajky laskají kotníky a lemy šatů, pod nimi bezedná masa mořského hrobu, jako by je sama matka Země zvedla na své dlani, výš a dál od bezvýznamné malichernosti lidského bytí; nebo snad klesají s lavinou, hučivý příboj mrazivé smrti podél nich chvátá pozřít svět, ledové krystalky ulpí Fay na řasách, sněhobíle se zatřpytí v Lordových očích, ladná otočka, raz dva tři, toč se, toč, plamínku bosý, pro mne, se mnou, nepřestávej, jsi má jako nikdy nikdo, nerozumím tomu a ta intenzita mě občas až děsí, raz dva tři, jeho tělo tak blízké, raz dva tři, paže pevné a silné, ani na setinu se neodchýlí, nepoleví, nepustí, nenechají padnout, raz dva tři, možná právě končí éra, možná se svět rodí a možná právě všude kolem jen umírá, jak krásně je to lhostejné, když vaše srdce duní proti mému, vaše vůně mne ovíjí jak hedvábný šál a váš dech mi vplétá stuhy do vlasů, všechny hvězdy pro vás, můj pane, jen všechny hvězdy… pro vás, můj Lorde.
Tančím celý svůj život.
A až dnes jsem pochopila, že tanec, ten jediný, dokonalý, je život sám; slyším hudbu. Také jsi ji slýchala, matko?
Nepřestávejte. Prosím. Ještě nejsem připravená na poslední tón.
Tom ji tiskne k sobě, něžně a hrubě zároveň, látka její sukně se mu s každou otočkou omotává kolem nohou i boků, aby vzápětí skanula dolů jak deštivé polaskání vánku, ani při sexu žádné ženské tělo s ním nesplynulo v takové harmonii, tak celistvé. Drží ji, tančí, nemůže z ní spustit zrak, Fayiny oči jsou černé a svobodné jako křídla vran.
Šelestivé klouzání podrážek, klapot podpatků.
Když zastaví, Fay s mělkým výdechem nechá dlaně klesnout. Opře se mu čelem o rameno. Tom jí ovine paži kolem zad.
Přivolá nitroklid, prázdnou nicotu bezpečně pohlcující vše, co nemá být, co ruší a podloudně našeptává divné věci, kterým nerozumí.
Sevře Fay trochu pevněji, přetočí si ji k boku, vyvádí ze sálu, přitom zdánlivě bezděčně zavadí letmo pohledem o Albuse.
Tohle jsem chtěl. Vidíš?
Nic víc.
Fay jde poslušná, krotká tak, že Toma nervózně napadne, kdyby ji sevřel víc, rozdrolí se mu v dlaních a zmizí… Divná myšlenka. Pryč s ní.
„Nuže? Neříkala jsem to?“ ozve se mu náhle v mysli pobaveně. „V Novém Sarumu najdeš, o čem nevíš, že hledáš.“
„Elspeth,“ vyhledá ji pohledem v davu, plynule pokračuje po tvářích stranou od ní. „Napadlo mne, že tu budeš.“
„Jak bych si to mohla nechat ujít?“ užasne. „Mám tolik ráda, když mám pravdu.“
„A já zase miluji tvé záhadné nicneříkající nápovědy.“
„Kdybych ti to řekla rovnou, nebavilo by tě to.“
„Jistěže ne,“ přitaká klidně. „Kdybys to nebyla právě ty, bylo by mi krajně nepříjemné, jak dobře mne znáš. Máš pro mne snad nějakou další radu?“
Mohutná čarodějka ve skvostně bílé róbě pozvedne sklenku s rudým vínem, naznačí přípitek zdánlivě k nikomu do prostoru.
„Ale zajisté. Noc je ještě mladá; nepromarni ji.“
Tom skryje úsměv, jako dravec, když tři stopy od kořisti přilne k půdě, splyne s okolím.
„To vskutku nemám v úmyslu. Příjemnou zábavu i tobě, Elspeth.“
„Žertuješ?“ utrousí. „Bez tebe tu servírují jen neodvratnou smrt nudou. Myslím, že spasím svou duši.“
Tom se v duchu směje, vede Fay ke dveřím, ignoruje oči v průzorech maškarních masek; spokojený tak, že šelma po jeho boku tichoulince vrní; Albus nedokáže skrýt první jiskru nejistoty a zmatku. Co na tom, jak rychle pohasla.
Byla tam.
Zaklapnutí vchodových dveří zní zvláštně slavnostně, dům je vítá, svícny se rozžíhají, krb v salonku vzplane.
Lord sejme Fay z ramenou teplý plášť, zavěsí ho do skříně v chodbě. Fay vyklouzne ze střevíčků. Drží je v prstech, bosá na mramorové podlaze, která nestudí. Sleduje Lorda.
Nezklamala jsem…?
Přistoupí k ní. Zvedne dlaň. Teple, jak nehmotný paprsek světla, jí polaská tvář. Bříškem palce sklouzne ke koutku jejích rtů, dotek ztěžkne, přejede po nich. Tam. Zpět. Pomalu.
„Nezklamala,“ řekne. „Jsem… ohromen. Jak geniálně prosté. Nač hledat cestu k němu, přemlouvat a lákat? Stačilo jen přimět jeho, aby přišel. A on přijde, Fay. Neunese pomyšlení, že ho vnímáš za nepřítele, to on bude zoufale dokazovat, že tomu tak není. Přijde za tebou. Přijde sem. Do mého domu. Tisíckrát jsem ho marně zval. A nyní ke mně přijde sám.“
Přimhouří víčka, ústa mu zvlní drobný úsměv. Je v něm cosi blaženě čistého. Taky dráždivě nebezpečného.
Skloní se k ní, pootevřenými rty, horkým dechem, přejede přes pramínky vlasů na skráni; až Fay po bedrech hopkavě přeskáče mráz. Ten ledově vroucí.
„Být kouzelnicí, byla bys pýchou Zmijozelu,“ vydechne. Odtáhne se, vychutná bezbrannou vášeň, co jí zajiskří pod kůží.
„Potěšila jsi mne, Fay. Pověz. Jak smím potěšit já tebe?“
Hledí na něj. Všechny hvězdy…
Aura kolem něj třaskavě nabitá mocí a silou, jemně protkaná nitkami štěstí a neviditelnými úsměvy; potůčky klokotavě zpívající na svých křivolakých stezkách dolů z úbočí.
„To už jste udělal,“ řekne Fay.
Otočí se, dojde ke schodišti, střevíčky se houpají, stoupá ke svému pokoji; dnes jsem tančila. Nebylo by fér chtít ještě víc.
Uklidí střevíčky, odloží šperky. Svlékne šaty, na ramínku vyhasnou. Ve spodničce zůstane stát na prahu koupelny.
A nechce.
Nechce ze sebe smýt jedinou jeho stopu, vůni, dotek, blízkost jeho těla; vše to cítí tak intenzivně, jako by na ní ulpěla teninká emulze každého z kontaktů, přilnula ke kůži, ještě stále vysílala do těla své nepřeberné bohatství spalující krásy…
Jak by se toho mohla vzdát?
„Nevěřím, že to říkám,“ opře se Ohnivá o rám dveří, vloží na ni zádumčivý pohled. „Ale pokud se hodláš přestat koupat, je víc než pravděpodobné, že on přestane být se svými doteky tak štědrý.“
Fay přimhouří oči.
„Také bych nikdy nevěřila, že něco takového řeknu. Ale jsi odporně přízemní.“
„Existují pro to i jiné názvy, poupátko,“ mrkne Ohnivá, „například pragmatismus. Racionalita. Smutná realita? Vyber si. Každopádně, cítím z tebe pot, prach, asi padesát nejrůznějších parfémů, které spolu vážně nijak neladí; a to velmi laskavě opomíjím tvůj dech z té ohavnosti, co jsi vypila.“ Široce se na Fay usměje. „Smrdíš, drahoušku.“
A šoupne ji dovnitř.
Fay poraženecky stáhne prádlo, vstoupí pod sprchu. Truchlivě sleduje odtokový kanálek, nelítostný požírač, mizí v něm vše, čím ji Lord posvětil.
Osuší se. Oblékne župánek, vyjde ze dveří, Ohnivá se válí na posteli.
Fay ulehne vedle ní, složí ruce na břiše.
„Nesnáším tě,“ oznámí. Zcela pragmaticky.
Ohnivou to pobaví.
Přítel Měsíc zatím ve vysokém okně rozvěsí záclonky modravého světla, ovine místnost v laskavém příšeří.
„Jaké to bylo?“ zeptá se Ohnivá. Přetočí se na bok, podepře hlavu. „Tančit s ním. Tam, přede všemi. Bylo tam tolik krásných žen, Fay. Nepodíval se na jedinou z nich. Měl oči jen pro tebe.“
„Opravdu?“ hlesne přiškrceně, nemůže se ubránit; neviděla jsem je. Nevzpomínám si na nikoho. Byly tam? Vážně tam byl ještě někdo… kromě něj?!
„A-ha. Fajn. Tohle přeskočíme. Jaké to bylo?“
Fay hledí do stropu, měsíční paprsky jak štětce malují fantastické scenérie.
„Já nevím. Bylo to krásné. Muselo být. Jenže teď, když na to myslím, cítím… bolest. Jenom tu. Zvláštní bolest. Tady,“ přiloží dlaň k prsům. „A tady,“ sklouzne níž, na měkkou prohlubeninku pod žebry. „Jako bych byla prázdná. Chce se mi plakat. Ale nevím proč.“
Ohnivá ji sleduje.
„Mně se zdá diagnóza jasná,“ zadoutná jí úsměv na tváři. Vztyčí se. „Tak jo. Pojď,“ chytne ji za ruku, „vstávej, šup.“
„Počkej… kam? Proč?“
„Ty má věrná bído,“ potřese Ohnivá bohatými kadeřemi nevěřícně. Sevře ji pevněji, trhnutím vytáhne z lůžka. Fay vzdá protesty, nechá se dovést ke dveřím, dlouhý župan průsvitný po křídlech vážky se zamotá kolem kotníků, Fay skoro upadne.
Pšt, naznačí Ohnivá, oči jí žhnou smíchem, hluboko v ní plápolá. Táhne Fay za sebou chodbou, chvatně kráčí podél zavřených dveří, krok ani jedinkrát nezaváhá.
„Kam jdeme?“
„Pšt!“
Tma rozmělněná jen chabými odlesky zvenčí, Fay se jednou rukou přidržuje stěny.
„Ale já chci vědět…!“ sykne.
„Sem,“ otevře Ohnivá dveře, prosmýkne se dovnitř i s Fay, zavře. Spiklenecky mrkne. „Do jeho ložnice.“
Fay šokovaně strne, i krev v žilách škobrtne zděšením.
Divoce se natáhne po klice, pryč, hned!
„Není tu,“ ušklíbne se Ohnivá. „Ty to neslyšíš?“
Neslyší nic; pokud se ovšem nepočítá zběsilý tlukot vlastního srdce.
Jsi šílená! Vykřikne v duchu na Ohnivou rozhněvaně, taky vylekaně a maličko, docela malinkato, vzrušeně…
Lordova ložnice.
Pomalu se rozhlédne, skříně, stolek, komoda, prostorné lůžko.
A všechno tu voní jím. Hořkou čokoládou. Statickou elektřinou mužnosti. Skálopevně sebevědomým klidem.
S rukou na klice Fay přivře oči, hluboce vdechne, zvolna, táhle; jeho chuť, vepsaná do každičkého kousku nábytku i prázdného prostoru, ulpí v ústech na patře. Sladká tak, že nechce polknout.
Co bolelo, mizí. I ta podivná hladová prázdnota v útrobách.
Je to dobrý pocit. Takový měkký.
„Vážně to neslyšíš?“ směje se Ohnivá. Chytí Fay za zápěstí, odtáhne ode dveří, zpola omámenou ji vede, jen pár kroků, teď, teď Fay cosi zaslechne, jakési ševelení, jako déšť, když tančí po okenních tabulích. Ohnivá jí položí dlaň na studený kov jiné kliky.
„Tady je. V koupelně. Pod sprchou,“ protáhne rozmarně. „Nepůjdeš dál?“
Ve Fay se dech zajíkne.
Pustí kliku. Dlaně samy od sebe se přiloží na plochu dveří. Taky tvář. Celé tělo. Přimkne se, jak nejtěsněji dokáže. Fay pevně stiskne víčka. A cítí ho, tak neodvratně a silně, jako by ho viděla, ne, mnohem víc, tohle by pouhé lidské oči nikdy nemohly pojmout…
Jak za tou nicotnou, bezvýznamnou překážkou tří palců tenké desky stojí pomilovávaný křišťálovými provázky tekoucí vody, mírně rozkročený, bělavé bublinky šampónu jak mořská pěna mu s vodními stružkami klikatě chvátají po zátylku, ramenou, na vteřinku ověnčí pletence svalů na zádech, sklouznou po lopatkách, skotačivě přehopkají hrbolky páteře a svezou se po oblouku hýždí, obejmou stehna, obkrouží lýtka, splynou k chodidlům. Ještě políbí nárty, než se rozpustí jak Rusalčino poslední ohlédnutí.
Lord zvedne ruku, navyklým pohybem uhladí mokré pramínky vlasů, co mu padají do tváře.
Fay to vnímá. On je tam…
Nahý. Nahý, jak jen andělé mohou být, nahý divokým půvabem kroužícího dravce, bez hnutí křídel na větrných proudech věčně plyne oblohou, nahý jako země hojnosti, když se bez konce vine k obzorům; nahý tak mocně a srdceryvně.
Jako vlčí vytí uprostřed noci.
Představte si, že by před vás položili malou čínskou skřínku; krásně zdobenou, nadýchanou aromatickými tyčinkami ze santalového dřeva, kadidlem.
A řekli: „Až ji otevřeš, budeš vědět. Vidět. Znát. Všechno.“
Jen tak.
Víte, že mají pravdu. Že když zvednete pivoňkovými květy malované víko, stane se to.
Pokud má Bůh jméno, budete ho znát. Pokud má tvář, spatříte ji. Pokud tahle maličká modrá planetka má nějaký smysl a cíl, pochopíte ho. Všechny záhady, nad kterými jste kdy přemýšleli, se odhalí v čiré pravdě, stejně jako miliardy dalších, na které jste nikdy ani nepomysleli.
Už žádné dohady, nejistoty, strach, žádná tajemství.
Udělali byste to? Zvedli víko; otevřeli dveře?
Většina lidí ano. Příliš svůdné.
Ale ne všichni; ne ti, kteří se zeptají: „Když to udělám – co mi pak zbyde?“
Protože sny, touhy, přání – i takové, které nás nevyhnutelně vedou ke zklamání, bolesti a zkáze, i ty nám dávají křídla, když ztratíme schopnost jít.
A pak jsou tu ještě jiní.
Ti, kteří se skřínky s úctou a láskou dotknou, procítí její přítomnost. A odejdou. Oni totiž vědí.
K jejímu otevření není důvod.
A tak Fay nechá dveře koupelny zavřené.
Tom zastaví vodopád; cítí ji. Cítí Fay od chvíle, kdy opustila svůj pokoj, prošla chodbou, vešla do jeho ložnice. Díval se. Skrz zprůhledněné dveře, díval se na ni. Na její výraz, když se přimknula k hladké ploše jediné přepážky mezi nimi.
V její tváři bylo něco, pro co neměl slovo.
Dráždilo ho to. Fascinovalo stejnou měrou.
Nepochyboval, že vstoupí. Byl si tím naprosto jistý.
A ona to neudělala.
Chtěl jsi, aby vstoupila. Nemáš v úmyslu si ji jako ženu vzít, zašeptá ten zákeřný hlásek v hlavě, který má na svědomí právě ony podivné, nesrozumitelné myšlenky, ale chtěl jsi, aby vstoupila.
Tom se zarazí. Zamyslí.
K čertu s nitroklidem…
„Ano,“ oznámí prázdné koupelně, pokrčí rameny. Osuškou se nezdržuje, oblékne župan, volně stáhne pásek kolem boků, otevře.
Zahlédne poslední záhyb průsvitné látky, jak mizí v chodbě.
Vyjde ze dveří pokoje.
Fay stojí pár metrů od něj, zády přitisknutá ke zdi, tvář stočenou k němu, dlaň na ústech. Temné oči jí září, lesknou se a jiskří; jako blyštivé třpytky v galaktickém kaleidoskopu.
Lord zůstane stát u svého prahu. Přesto je chodba okamžitě k prasknutí plná jeho nádhernou, omamně živočišnou vůní, proniká nozdrami, vibruje tělem, spaluje zevnitř.
Paže volně podél těla, nakloní hlavu trochu do strany. A pár kapek z mokrých vlasů mu leskle sklouzne po čele, podél nosu, chviličku se zdrží na horním rtu.
„Měl jsem takový dojem,“ promluví, tichý hlas hluboký, hebký, svůdně lepkavý po pavoučích nitkách, „že jsi mi přišla oplatit mou včerejší laskavost.“
Tvář mu věnčí ten omračující dravčí poloúsměv, přimhouřený pohled zpod dlouhých řas, bronzový nádech zorniček. Mírně rozpaží.
„Nuže?“
V tónu toho jediné slova vzplane prskavka žádostivosti; hypnotické zaklínadlo lovce, zvedá kuši, přes hrot šípu sleduje rytmicky tepající hrdlo své kořisti, zůstaň tak nebo prchej o život. Stejně tě skolím.
Fay skrz přitisknuté prsty na ústech dýchá prudce, živelně.
Uhranutě sleduje, jak mu z konečků vlasů skane další krůpěj, dopadne na výčnělek klíční kosti v rozhalence županu, jeho hrudník je hladký, kůže snědá sluncem; a kapička neřestnice sklouzne přes hrbolek, mokře se prolíbá oblými rysy hrudních svalů, pomalu, nespěchá, ta zákeřná, na vteřinku se zastaví, jako by chtěla mít jistotu, že má Fayinu plnou pozornost, a chvatně vnikne pod lem na jeho prsou. Kam ji může pronásledovat jen Fayina představivost. A neznámý, šimravý hlad v slabinách.
Víc, než Fay dokáže vydržet.
Zaklokotá to v ní. Odrazí se od zdi, zatočí, průsvitná látka zavlaje, dlouhé zvlněné pramínky vlasů se rozprostřou ve vzduchu jak černá svatozář, Fay se rozběhne.
Ke svému pokoji.
Její tlumený, syrově jasný smích je čerstvý jako úsvit omytý rosou.
Tom ji užasle sleduje. Neschopný myšlenky.
A na okamžik, na jedinou chvilku rozechvělou jako tlesknutí dlaní, spatří běžet chodbou svého domu děvčátko, rozpuštěné vlasy rozcuchané, roztřepená noční košilka špinavá od lesní prsti a kůry stromů, droboučké bosé nohy dusají půdu, až odletuje jehličí, utíká a směje se, sytě, hlasitě, utíká s větrem po boku, aby na příštím pahorku prudce zastavila, přiložila dlaně ke rtům jako kornout a zadýchaně zakřičela do nitra lesů: „Ty a já!“
Zvolna dojde k jejímu pokoji, dveře jsou pootevřené, dovnitř proudí namodralé světlo. Tom se zastaví na prahu, opře ramenem o zárubeň. Založí ruce na prsou. Dívá se.
Fay leží schoulená na boku na lůžku, kolena u těla, přikrývku narychlo přehozenou přes sebe, že špičky bosých nohou vyčnívají, i bílé kotníky, útlé, podivně křehké. A dívá se na něj.
„Podruhé,“ vysloví Tom. „Za jednu jedinou noc, Fay. Podruhé jsi mne odmítla. Má ješitnost smrtelně krvácí.“
„Omlouvám se,“ hlesne, zvuk roztřesený dozvuky smíchu, ještě stále vibruje uvnitř v těle. „Hněváte se?“
Tom ji pozoruje. Přemýšlí. Jsem rozhněvaný?
Ne. Jsem… pobavený.
A spokojený.
Líbí se mi to. Jsi tak jiná, než cokoliv jsem poznal… Nikdo se v mé společnosti nechová jako ty. Už vůbec ne ti, kdo vědí, kým jsem. A mně se to líbí.
Je to divné a je mi to jedno.
Možná proto, že nakonec přese všechny rozdíly máme něco společného?
Oba sdílíme fascinaci z rozkoše.
Rozkoše z odmítání.
Z prodlužování, z oddalování, vzpírání se bolavému nutkání; z jednotvárné nehybnosti čekání, rychlý úlovek rychle znudí, kořist hodná mistra lovce zná svou cenu, s každým úskokem roste, s každým podařeným únikem je konečné vítězství opojnější.
Líbí se mi to, Fay.
Přestože jsem to neplánoval. Možná mne ke skutečnému lovu přeci jen zlákáš…
Tom zavrtí hlavou, koutky rtů zvlněné. Poodstoupí do chodby.
„Dobrou noc. Plamínku bláznivý.“
Zavře dveře. Ale zůstane bez hnutí, naslouchá nové spršce jejího přidušeného smíchu. Tak jiného.
Ženy v jeho životě mu daly mnoho; odpudivé podbízení, obdiv lačný a špinavý, pach touhy, jenž se chvatně měnil v strach, své tělo, kratičkou slast, kterou nabízelo. Krev, bolest, křik a prosby stejně marné jako odpor. Nejednou i smrt a skelný pohled prázdných očí. Což bylo vše, co od nich kdy chtěl. Myslel si to. Věřil tomu. Víc nad tím nepřemýšlel.
Dokud mu Fay nedarovala svůj smích; nespoutaný smích vlčího dítěte, upřímný a pravý.
Je divná, zkonstatuje stoicky hlas v hlavě, který má divné věci na starosti.
Sluneční paprsky rozverně malují po zábradlí, roztečou se po koberci, dají mu medový nádech. Tom vyjde z ložnice, v přiléhavých kalhotách, volné bílé košili, rukávy vyhrnuté k loktům, vrchní knoflíčky u krku rozepnuté, jemnou látku rozhalenou. Přesně ta místa, kterým včerejší noci Fayin zrak nemohl odolat.
Nový den. Nové kolo.
Dveře jejího pokoje se otevřou; hra začíná. A Tom se na ni těší. Nic nechutná tak sladce jako odplata.
Víš jistě, že o tohle tu jde? Ozve se opět hlas uvnitř lebky nezúčastněně.
Absolutně jistě.
Samozřejmě. Hlas přitaká, stáhne se do pozadí. Tak si to mysli dál.
Fay v letních šatech bez rukávů, šedobílých jak sněžný popílek, zvolna vykročí k němu, naproti, hlavu sklopenou, ruce za zády, dlaň svírá dlaň, široké záhyby volné sukně laskají nahá lýtka, hladké kotníky.
Jde pomalu; kajícná? Prosebná? Lituje?
Tom zastaví. Čeká, víčka přimhouřená, zvědavý; jakpak se mi omluvíš za svou dráždivou nerozvážnost, čím si chceš vyprosit zpět mou přízeň? Překvap mne.
Nechá ji dojít až téměř k sobě. Fay zastaví, bosá noha nejistě ustrne v půli posledního kroku. Vrátí se nazpět. Ramena se jí nadzvednou s hlubokým nádechem, až to černé lokny načechrá a nechá jemně klesnout. Vztyčí tvář, řasy se zachvějí, víčka nadzdvihnou, tuhově hluboké zorničky mu sklouznou po hrudníku, hrdle, zamíří k očím…
A z Fay vytryskne zurčivý smích jak dobré víno ve vášnivých vlnách, když dopadá do broušené sklínky, mrštně se otočí na patě, prchá, smích barevný duhou.
Tom překvapeně mrkne.
Vzápětí stojí za ní, paže chvatná jak vodní užovka se ovine kolem útlého pasu, zvedne ji k sobě, pevně přitiskne.
„Ještěrko,“ zabublá mu v hrdle, zaboří tvář do úžlabinky mezi krkem a ramenem, měkké kadeřemi, sevře i druhou rukou a drží, „ty jsi neskutečná.“
Fay se nevzpírá, leží na něm zády, dlaněmi zakryje jeho, směje se; až z toho celý dům zezlátne.
Ten zvuk Tomem proniká, dovnitř, hluboko dovnitř, dotkne se něčeho, o čem neměl zdání, že v sobě nosí. Trochu to pálí, trochu šimrá. Divný pocit, divný. Zažene ho.
Bradou odhrne záplavu vlasů, přitiskne rty k jejímu krku, je štíhlý, bílý a svěží jak hrdlo laně, políbí ji, vroucně, palčivě, jazykem polaská, lechtivě se prolíbá k jejímu líčku. Do Fayina smíchu se hbitě vkradou třepetavé tóny touhy, až převládnou zcela. Smích se vytratí, zůstane pulsující dech. Nějak vratký.
Mírně přetočí tvář, blíž k jeho rtům.
„Chtěla bys… polibek?“ zašeptá Tom hrdelně.
Pootevřená rudá ústa, široké černé oči. Tisíckrát ano.
Tom přitiskne rty k jejímu uchu, horce vydechne.
„Pozdě.“
Pustí ji, nechá dopadnout na nohy, obejde, rázně vykročí ke schodišti; z Fay unikne zasmání zvrásněné probuzeným hladem; Tom naslepo natáhne ruku za sebe, Fay ji hbitě uchopí do obou svých, třemi tanečními kroky přichvátá k jeho boku; Tom vstoupí na první schod.
Spokojený, spokojený.
Sedí v křesle salonku, místností se line nahořklá vůně ze dvou šálků cesmínového čaje. Fay na koberečku u nohou, spánkem opřená o jeho koleno. Za oknem se s blaženým protáhnutím rodí ráno, mír a klid, zpěv hořících polen v krbu.
Tom zvedne dlaň. Položí ji na jemnou záplavu havraních vlasů. Zlehka. Vnikne prsty do rozpuštěných zvlněných nitek, probírá se jimi, nechává proklouznout, splynout po citlivých bříškách; hmatové senzory klasifikují vjemy, pevnou strukturu, saténovou hebkost, poddajnost i nespoutanost zároveň.
Zjistí, že ji sleduje. Pravděpodobně dlouho.
Zkrocené vlčí dítě… Pokorné a oddané, zvolna se pod jeho vlivem měnící do ženy.
Jaká asi bude?
Hladí ji ve vlasech, Fay má oči přivřené, vnímá, niterně vnímá každý z jeho doteků.
Je to zábavné. Směšné. Provokující. Taky to trochu probouzí známý, hlubinný vztek; tam uvnitř klokotá, jako všeprostupující jistota neznámého nebezpečí, je tu, číhá, krouží, blíží se, chystá k úderu, krev začíná vřít výbušninou adrenalinu. Všechno tohle Tom cítí, je to mimořádně intenzivní.
Být – laskavý.
Bez důvodu.
Volnou rukou se natáhne po šálku, přiloží k ústům, opatrně upije.
„Víš, co bych dělal minulou noc? Stejně jako každé dva týdny za uplynulých mnoho měsíců?“
Fay k němu zvedne pohled. Netuší.
„Psal dopis, vymýšlel argumenty, proč mám být pozván na příští setkání Starostolce. A dnes bych tu čekal na jejich zamítavou odpověď.“ Odloží šálek na stůl. „Jako pokaždé.“
„Nenapsal jste ho,“ řekne Fay.
„Ne.“
„Proč?“
Lordovi se zdvihne levý koutek v drobném poloúsměvu.
„Protože po takové době neexistence mé žádosti zapůsobí stokrát efektivněji než ten nejlogičtější z důvodů.“
Fay sevře v dlaních svůj čaj.
„Budou si myslet, že jste zapomněl. Nebo nechtěl. Že se možná vaše priority… změnily.“
„Správně,“ přitaká Lord potěšeně. „Dnes poprvé o mně budou přemýšlet, spatří mne z jiného úhlu. Znejistí ve svém přesvědčení. Oni vědí, že já víc než kdokoliv jiný mám právo a sílu mezi ně patřit. Vědí to velmi dobře. Ale mají ze mne strach.“ Shlédne k ní, pokrčí rameny. „Vcelku oprávněně.“
„Stačí, aby jediný z nich zaváhal. A cesta se otevře.“
„Albus, plamínku,“ pronese Lord tiše. Pevně. „Albus je ten jediný, na kterém záleží.“
Fay se napije. Nechá trpký doušek sklouznout po jazyku, útrobami se rozlije hřejivé příjemno.
Což je bláhové nic proti sladké tíze jeho ruky.
Vrátí šálek na talířek, opět se mu uvelebí u nohou, skrání spočine na měkké podušce stehenních svalů. Zahledí se na šelmu. Stočená z druhé strany u jeho chodidel, mohutná, velkou hlavu složenou na tlapách. Krátká srst indigově černá v těch nejhlubších tónech, až se zdá, že pohlcuje světlo. Královsky majestátní, vznešená vědomím své jedinečnosti.
Ale nejúžasnější jsou její oči.
Kardinálsky rudé s perleťovými odlesky. Je v nich tolik moudrosti, tolik nesmírného vědění. Upírají se k Fay bez hnutí, bez jediného mrknutí.
Buď ty, buď já, budeme s ním.
Nemohly bychom obě? Zeptá se Fay.
Šelmě se s nádechem zachvějí vousky na mordě.
Sežeru tě.
Nebudu s tebou bojovat. Jsi jeho součástí, namítne Fay klidně.
Šelma nechá vláčně klesnout víčka.
Líbíš se mi. Přetočí hlavu, ulehne k podřimování. Stejně tě sežeru.
„Vidíte svou šelmu?“ hlesne Fay; téměř neslyšně, jako by mluvit o ní byla svatokrádež.
„Ne,“ řekne Lord. Namotá na prsty další z ebenových pramínků. Nechá je sklouznout. „Cítím ji.“
„Je dokonalá,“ zašeptá Fay vlčí láskou.
A v té chvíli náhle, zničehonic, jeho dlaň ustrne v pohybu. Zkamení.
Neuvědomujeme si, nemáme ani zdání, kolik je toho kolem nás neustále v běhu, co vše se neviděno odehrává v naší bezprostřední blízkosti – dokud se čas nezastaví. Nelze to popsat, nelze změřit; jak chcete vyjádřit něco, co už svou podstatou odporuje existenci jakékoliv měrné jednotky? Nehybnost je prvočíslem. Definicí samy sebe.
Ale cítíte ji. Víte. Tak pevně, jako by byla hmotná, jako byste se mohli té stagnace bytí dotknout.
Lord sedí, nedýchá, pohled nepřítomný, naslouchá. Smyslem, který Fay postrádá.
Pak se nadechne; ohnivé jazyky v krbu se opět pohnou, molekuly cesmínového aroma pokračují na své pouti, dřevo nábytku znovu začne sesychat. Lordova tělesná blízkost hřát.
Stočí k Fay zrak, zorničky drobné jak špendlíkové hlavičky, kaštanově hnědá plná zatočených kroužků nastrouhaných čokoládových pilinek. Rozpouští se v lázni a voní. Jak jen voní…
„Nevěřím,“ splyne mu ze rtů.
Prudce vstane. Vyrazí, kročeje se měkce rozléhají domem, zvláštně slavnostně jako láskyplné klouzání smyčce po strunách houslí, snad hluboký tón varhan, ano, i ten v tom zvuku Fay zachytí; šelmě zmatoví srst, splihnou vousky.
Klapnutí otvíraných domovních dveří.
„Albusi. Vítej.“
Pomněnkový vstoupí do místnosti. Lord po jeho boku; tak stejní. Tak odlišní. Z obou sálá nevýslovné.
Pokud Lordova aura prýští třeskutou mocí, silou, živočišnou vášní po svobodě a nezkrotnosti, jestřáb vládnoucí obloze v divoké touze zlomit poslední okovy, zemskou gravitaci a potřebu dýchat – pak aura Pomněnkového hoří jemně jako věčný plamen dobra, smířlivou laskavostí, pronikavou inteligencí zahalenou tichem vlídnosti, ušlechtilou velikostí, které není třeba slov. Také je z něj cítit cosi étericky nadpozemského.
Jestli Fay někdy v životě spatřila harmonii vesmíru, muselo to být v tomto okamžiku.
Uvědomují si, jak naprosto se doplňují?
Slunce a Měsíc, živá voda s blahodárností ohně, zdravá půda oplodněná bohatým lánem obilí, svěží déšť v prudkém letním poledni?
…Možná uvědomují.
Možná právě tohle Pomněnkového tak děsí.
„Dobré ráno, Fay, drahá,“ usměje se.
„Smím ti něco nabídnout?“ zeptá se Lord. „Posaď se, prosím.“
„Nikoliv, děkuji ti. Omlouvám se, že ruším tak časně. Včerejší událost mi jaksi nedala spát,“ omluví se Pomněnkový. Přijme křeslo, usedne.
Fay zůstane stát, na koberečku u Lordova místa. Nepromluví. Neřekne nic. Hrdlo stažené; až se jí z toho pocitu chce plakat. Protože za Lordovým perfektně klidným výrazem bují štěstí, zběsile raší jak zdivočelé plané růže, vroucí tak, že by zemské jádro zahanbením vyhaslo.
Jaký je to pohled!
„Vlastně, o něco bych tě přeci jen rád požádal,“ opustí ji zrak Pomněnkového, stočí se k Lordovi, „přál bych si hovořit s Fay. Prosím odejdi, Tome.“
Prach.
Prach, prach, prach. Všude. Nekonečný, všezahlcující prachopád.
Všechny hvězdy… všechny na popel vyhořelé hvězdy pro vás.
Tak to je, plamínku. Víš? Hvězdy lžou.
Jsou prostě takové.
Tomův výraz se nezmění.
„Jistěže,“ kývne s úsměvem.
„Nechci s ním být sama,“ vydechne Fay s hrůzou.
Líčka bledá jako čerstvě napadaný sníh bez jediného otisku vlčí tlapy. Vztáhne po něm obě paže; nechoďte. Zůstaňte. Proč mu dovolíte, aby vám tohle dělal?!
Tom rozumí. Potřese hlavou.
Nemůžeš mne zachránit před tím, kým jsem. …Má hloupá.
„Albus ti nikdy neublíží, Fay,“ vysloví jemně.
Otočí se, opustí salonek. Chodbu. Dům. Na zahradě zůstane stát.
Ráno před ním v červáncích plaše rozkvétá, kvítka i stébla trav se probouzí, ospale rozněžnělé stáčí vstříc paprskům. Jaký nádherný úsvit.
Je skoro škoda, že ho přes ten hvězdný popel nevidí.
Tolik bolesti.
V šeru za oknem se mihne stín, muže, hospodáře, lovce, zátylek má orosený, zčásti strachem, zčásti nenávistí, sevře pevněji pažbu dlouhé lovecké pušky. Zmizí ve stínech. Tam venku je mnoho stínů.
Ztvrdlé polštářky vlčích tlap obezřetně našlapují, na okamžik zastaví, nozdry nasají vzduch, ale jdou po větru, a pak, je tu ten pach krve, čerstvé krve ještě horké, zastírá smysly, hlad v útrobách se křečovitě svíjí; jdou dál.
A už je tu dřevěné zaklapnutí, ohrada zavřená, vlci v pasti, první výkřik, první výstřel, první mučivé zavytí, Prašivec je tam taky.
Fay mrkne.
Dávné obrazy se vytratí; stojí v místnosti, venku svítá. Jen pocit zůstane.
Tolik bolesti.
Z hořícího krbu proniká sychravé vlhko, jako pozdní podzim, když se suchým praskáním uhání ve svém větrném čtyřspřeží osiřelými strništi. Palmy v rozích pokoje mají listy svěšené, smuteční vrby. Barvy na stěnách a obrazech blednou stařeckou únavou. I trojramenný svícen na komodě stojí nějak zplihle.
Dům to také cítí. Také svého pána miluje.
Pomněnkový hovoří, tlumeně, naléhavě. Konejšivě. Slova k Fay proniknout nemohou.
Tolik…
„Neposlouchám vás,“ zamumlá Fay.
…bolesti.
Pohled upřený k prahu salonku, kudy Lord odešel.
Tak dlouho na vás čekal. Přišel jste, jen abyste ho ranil?
„Prosím pouze o vyslechnutí. Víc nežádám,“ řekne Pomněnkový. Zní to zarmouceně.
Fay se k němu zpola obrátí.
„Já nepochybuji, že jste dobrý člověk, Albusi… Ne, to není přesné. Já nepochybuji, že jím chcete být. Víte, jaké zlo je nejdestruktivnější? Často kráčí ruku v ruce s dobrými úmysly.“ Pomalu vydechne. „Vy dáváte význam slovům páchat dobro.“
„Ani já již nepochybuji,“ přitaká Pomněnkový rozvážně. „Vy Toma skutečně milujete. Upřímně, přirozeně. I to je samozřejmé, vždyť zjevně učinil nepředstavitelné, aby vás zachránil; ať už to bylo před čímkoliv, muselo to být strašné. Dal vám pocit bezpečí. Nový domov, nový život. Já tomu rozumím.“
A znovu se pletete.
Dal mi smysl.
Fay vyjde na chodbu, maně si uvědomí, že tam, kde bývá schodiště do sklepení, k Lordově svatyni, stojí náhle zeď, dvě vysoké rostliny po stranách překrývají rám ohromného obrazu, v pustině sytě hnědé půdy jediný zelený stonek, na vrcholu sehnutý pod tíhou kalichu černé kaly.
Hutnou tmu noci krájí jedovaté výstřely, dusivý zápach střelného prachu, těžké nárazy do dřevěného opevnění, vlčí nářek, a muži střílí a křičí a křičí…
Matko.
Je tu všude tolik jeho bolesti.
A žádná stodola.
„Chci, abyste odešel,“ řekne Fay.
Pomněnkový ji následuje ze salonku, na krok před ní zastaví. Nešťastný.
„Je nebezpečný. Fay, má drahá. Prosím. Tom je velmi, velmi nebezpečný.“
To vlci také, když je zaženete do ohrady a začnete střílet.
„Možná mu nedáváte na výběr,“ stočí k němu zrak. „Možná se jen brání.“
Víc už neřekne. Projde vchodovými dveřmi, Fay za ním, venku se Pomněnkový trochu zimomřivě zachumlá do hábitu.
„Hezký den, Tome.“
„I tobě, Albusi,“ pokyne mu Lord s pokojným úsměvem, Pomněnkový zmizí.
Lord zůstane tak.
I když se okna okolních domů otevřou, vítají dovnitř nový den.
I když k nim dolehne dusot dětských nohou, vzdálený smích, cinkot příborů, vůně pečiva, smažené slaniny, čaje, silné kávy. Vanilkového mléka pro nejmenší.
I když se ozve mlaskavé políbení a první z obyvatel Gravesendu zamíří do práce. Nebo možná s malou drobností navštívit starého otce, který se na něj celou bezesnou noc těší.
Lord se nepohne.
Konečně Fay najde odvahu, dojde k němu. Přiloží mu nejistě dlaně k zádům, vzpřímeným, hrdým; a tak plným bolesti. Fay se o něj opře čelem.
„Řekla jsem mu…“
„Slyšel jsem vše,“ přeruší ji stroze.
Odstoupí. Obejde ji, vyrazí k domu.
„Je chladno. Pojď dovnitř.“
V chodbě už není žádná zeď, žádné rostliny ani obraz kaly, Lord sestoupí několik schodů.
„Budu dole. S obědem na mne nečekej.“
Šero sklepení ho pohltí.
A možná nejhorší, co můžete udělat, je dát někomu naději.
Fay sedí na nejvyšším schodu, objímá pokrčená kolena.
„To není tvá chyba,“ namítne Ohnivá. „Nic z toho.“
Ne? A koho jiného?
„Ah, jistě,“ ušklíbne se. Rozhodí paže. „No tak. Kdo ví, jak dlouhá je jejich historie, co všechno se mezi nimi stalo. Ty sis vážně myslela, že stačí hodit slůvko sem, slůvko tam, a vše bude perfektní? Probuď se. Ačkoliv to jako pohádka vypadá, tak není. Víš? Třeba se ti to zrovna nehodí. Jenže je to tak. Pár věcí je tu jiných, ale drahoušku, pořád je to ten samý, starý známý šílený svět plný zmrzačených duší.“
Samozřejmě jsem nečekala, že se to vyřeší tak snadno. Tak rychle, odsekne Fay. Jen jsem… prostě jsem doufala, že nějak budu vědět, jak ho utěšit. Dát mu sílu. Pomoct. Chápeš?
„Sni dál,“ utrousí Ohnivá. „Vlkům rozumím. Ale muži? To je docela jiný druh.“
Měla jsem Pomněnkového vyslechnout. Mluvit s ním. Měla jsem něco udělat. Vím to.
Ohnivá se naštvaně vztyčí.
„A já zas vím, že k tomuhle mě nepotřebuješ. Na sebemrskačství si skvostně vystačíš sama.“
…Ty se na mě také hněváš?
„No výtečně, slečna Důvtipná se vrátila! Jistěže se zlobím. Protože mě neposloucháš. Nechceš poslouchat. Chceš se tu utápět v sebelítosti. A na takové dobrodružství mě zrovna neužije.“
Já to nevzdávám, vyhrkne Fay. Budu se snažit. Příště. Příště se budu snažit víc.
„Jak jinak. Ty a svatá Hop-do-sena.“
Nebuď zlá.
„Asi sis toho ještě nevšimla, ale roztomilost není právě moje nejsilnější stránka. A přesně to máš na mě ráda.“
…Myslíš, že mě vyžene? Že to všechno… že to se mnou vzdá?
„A jak to mám při všech prskavkách asi tak vědět?!“
Neptám se, co víš. Ale co si myslíš.
„Co si myslím?“ Ohnivá vedle ní přidřepne. „Fajn. Myslím, že když tu budeš sedět jak sušený pulec dostatečně dlouho, nakonec se dveře dole otevřou.“ Našpulí rty. „Nebo do té zdi vyčučíš díru velkou jako pěst. V tom ještě nemám úplně jasno.“
Fay se proti své vůli skoro usměje.
Zůstane sedět.
Nástěnné hodiny plaše odbijí poledne. Druhou hodinu odpolední. Třetí. Minutová ručička tiká téměř bojácně; i tak to zní hrozně hlasitě. Celý dům tají dech. Čeká spolu s Fay.
Zaskřípění pantů, šramot.
„Pojď ke mně, Fay.“
Na kamenných zdech vzplanou louče pro bezpečný sestup.
V rozepnutém dlouhém černém hábitu, splývá podél něj, obkresluje tvary mužného těla.
Bez úsměvu.
Hnědé oči přísné.
„Pokračuj.“
Fay poslušně vstoupí, srdeční chlopně splašené jak bójky na rozbouřeném moři. Lordova svatyně. Přicházím si pro odpuštění, vysvětlení, nebo trest ze všech nejhorší – sbohem a víc neznám tvé jméno?
Ale jde.
Lord se posadí v širokém čalouněném křesle vedle stolku s odloženou knihou. Natáhne k Fay ruku.
Přijde blíž; štíhlé prsty hbitě obkrouží zápěstí, silně, Lord ji stáhne k sobě, několika zkušenými pohyby v pohodlné pozici usadí na svůj klín.
Jednou dlaní svírá pevně obě její, druhá se jí tiskne k zádům.
Nastane ticho. Ticho plné houževnatého zármutku, lepí se na ni jak čerstvá smůla z rozdrásaných kmenů, zulámaných větví.
…Smutno je mi, matko, smutno.
Neuchránila jsem, co je mi drahé.
Smutno je mi, matko. Smutno.
„Kdyby se mne někdy někdo zeptal,“ promluví Lord s hlubokým, vážným soustředěním, „zda znám aspoň jediného dobrého člověka, vteřinu nezaváhám. Albus Brumbál. Tomu zasvětil svůj život.
Neustále hledá ty, co byli opuštěni, zapomenuti, ve svém úsilí na okamžik nepoleví. Nikdy neodmítne poskytnout pomoc potřebným, chrání bezbranné, léčí zraněné, dává domov a budoucnost těm, co nic nemají. A především, dává druhé šance. I třetí. Čtvrté. Protože on věří, že v každém člověku je něco krásného, co stojí za záchranu. Fay, nejsem to já, kdo se drží bláhové naděje.
To Albus zoufale doufá, že se ve mně mýlí; třebaže cítí, jaké potěšení mi skýtá působit bolest druhým, jak lhostejným mne zanechává cizí utrpení. Že ve mně něco důležitého, něco lidského, chybí. Ví to. Přesto stále doufá. Kdybych snad někdy skutečně učinil cosi nezištně dobrého, byl by prvním, kdo by to uznal. Jenže to se nestane. To neudělám.
Nemůže mne přijmout takového, kým jsem. Můj plán je jiný. Musím pro něj stvořit iluzi sebe, se kterou on bude schopný žít.“
Jeho dlaň jí po zádech vyšplhá výš, sevře zátylek do kleští. Zvrátí jí hlavu, namíří k sobě tváří.
„Ale nemýlí se ve mně. Jsem nebezpečný. A on je dobrý, čestný muž. Byla jsi k němu nespravedlivá.“
Hledí na ni. Blízký jako tolikrát; poprvé vzdálenější, než kam může divoká láska dosáhnout.
…Smutno je mi, matko, smutno.
Zneuctila jsem, co je svaté tomu, ke kterému vzhlížím.
Smutno je mi, matko. Smutno.
„Omlouvám se,“ řekne Fay. „Byla jsem rozhněvaná.“
Lord má oči chladné, chladné až zebou. A prázdné jak na hřbitově čerstvé čekající jámy.
„Už nikdy, Fay,“ vysloví s temnou hrozbou. „Nikdy s ním takhle nemluv.“
„Rozumím.“
Šelma po jeho boku zakloní hlavu, protáhne krční obratle, mocně si zívne. Odhalí tesáky dlouhé jak dlaň. Nepodléhej iluzím, Vlčice. Složí mordu na velké tlapy, nechá klesnout víčka v pohodlném podřimování. Pán nikdy neodpouští.
Jistěže, přitaká Fay. Proč by měl?
Přesto stisk na zátylku poleví.
„Dobře.“
Lordovy prsty náhle opět jemné sklouznou k Fayiným bokům, ve volném objetí. Ty, které věznily její zápěstí, se uvolní, v drobných pohybech začnou obkreslovat tenké, křehké kůstky na hřbetu jejích dlaní. Pečlivě, jednu po druhé.
„Když jsem procházel zeměmi se žoldáky, byl tam jeden legionář. Nevzpomínám si na jméno, zemřel brzy. Měl svou vlastní, zvláštní modlitbu, odříkával ji před každou bitvou. Ta mi v paměti utkvěla.
Hladový můžeš být nasycen. Zlomený se můžeš napřímit. Poražený můžeš zvítězit.
Líbí se mi. Občas si ji připomínám.“
Vzhlédne k ní zpod přimhouřených řas. A hnědá v očích zvolna měkne, podléhá vnitřnímu žáru.
„Albus přišel jednou. Přijde i podruhé. Dnes jsi udělala chybu; oba víme, že podruhé se to nestane. Nyní máš možnost ji napravit. Už jednou jsi mi zodpověděla otázku, na kterou v mém světě nebylo řešení k nalezení. Ale nejdřív – potěš mne. Věnuj mi svůj úsměv, ohnivě palčivý. Mám ho rád.“
Fay na něj hledí. Na jeho rysy, jako do nejmenšího detailu stvořené líbáním dávných bohů.
A vzpomene si na povinné nedělní bohoslužby s plukovníkem, kdy v dusném prostoru kostela musela naslouchat hřímavým slovům kněze o zkáze hříchu; tvář měl buclatou barokních cherubínků, s očima jezevce, lstivé a zamžené věčnou lačností.
Také si vzpomene na matčino vyprávění. O tisíc let dřív, než byl sepsán Starý zákon, lid mezopotámský jako první spatřil sestoupit na Zem nejkrásnějšího z archandělů, Jitřenku, Lucem Ferre, Nositele světla, přišel v sedmi barvách duhy, a dali mu jméno Melek Taus, Anděl Páv. Podle jezídů plakal sedm tisíc let, do sedmi nádob uschovával své slzy; těmi pak uhasil ohně pekelné a peklo zaniklo.
Fay nikdy příliš nepřemýšlela, kdo z nich měl pravdu – matka, Jezevec? Přišel Anděl Páv, když jako jediný se odmítl poklonit lidem, protože jeho úcta a láska patřila jen Bohu? Nebo byl svržen z téhož důvodu, žárlivě milující, že jeho Otec věnoval lásku, která dřív patřila jen jemu, těm malým, bezvýznamným, marným?
Nepřemýšlí o tom ani nyní.
Protože v obou případech je stále tím samým.
Zavrženým dítětem.
A přesně tím Lord je; zavržený matkou, otcem, světem malých, světem mocných. Albusem.
Věděl někdo z vás, že po staletí slovo satan nebylo jménem? Jeho význam je totiž docela jiný. Znamená Žalobce.
Fay vyprostí jednu z dlaní. Zvedne ji, přiloží k jeho tváři. Ukazováčkem pomalu, něžně přejede přes chmýří levého obočí; poslední ledové kry v čokoládovém moři se rozplývají, ještě jednou křišťálově odrazí světlo hořících pochodní.
Smutno je mi, matko, smutno.
Miluji, až mi srdce štěstím puká.
Z toho je mi smutno, matko. Krásné smutno.
„…Tak tedy smutný úsměv, plamínku bosý.“
„Podívej,“ vezme odloženou knihu, vzápětí ji obalí jakási průhledná bublina. „Ochranné kouzlo; černá magie k mudlům nebývá příliš přátelská,“ vysvětlí Lord a vloží ji Fay do rukou. „Nad ní jsem strávil hodin bezpočet – a bez užitku, žel.“
Vazba se zdá jako složená z ostrých šupin, skládaných jedna přes druhou; a docela jistě vmžiku připravených se vztyčit a odřezat prsty každému nehodnému, který by se snad odvážil jí dotknout.
Ale zůstávají pokojně složené. Nápis na ní, vypálený nejspíš ohněm, připadá Fay jen jako náhodně rozhozené slámky.
„Starogalština, psaná lepontskou runovou abecedou.“
„A co tam stojí?“
„Lektvary černomocné dle Mistra Narsilia. Narsilius, jehož samotnou existenci dnešní ministerstvo tak zábavně popírá,“ Lord se pousměje, „byl pravděpodobně prvním Mistrem lektvarů, soustředěným čistě na úžasné dary a schopnosti černé magie; toto je jeho odkaz, soupis veškerého díla. Starý zhruba čtrnáct století.“
„Vypadá nový,“ užasne Fay, trochu nejistě knihu otevře, přetočí první list.
„Jistěže, byl pravidelně udržován konzervačními lektvary. Existuje přesně dvacet jeho opisů, které jsou dnes rozmístěny po celém světě v držení jiných Mistrů, snažících se jeho tajemstvím porozumět. S jistým pochopitelným pobavením musím podotknout, že zcela marně; opisy byly pozměněny. Pouze já vlastním originál. Drobná pozornost od mé drahé přítelkyně, která knihu objevila. Stejně jako já sdílí názor, že vědění Narsiliovo bude nám oběma k velkému užitku. Ale pro svět je ho škoda,“ mrkne v čokoládovém rozmaru. „Ovšem, proč opisy neprodat, když jsou kupci stejně štědří jako lační.“
„V čem spočívá jeho záhada?“
„Stručně? Lektvary nefungují,“ pronese Lord suše. „A třebaže jsem si jist, že Narsilius zcela propadl vášni k černé magii, dovolím si pochybovat, že stejnou náklonost choval i k černému humoru.
Sepsal je a zachoval proto, aby byly znovu použity; pouze je nějakým způsobem zašifroval. Vyzkoušel jsem všechna možná kouzla. Nic. Vlastně jsem ani s úspěchem nepočítal, Narsilius jistě čekal, že takto bude postupovat každý kouzelník. Tajemství jeho šifry se skrývá jinde. Mnohem prostší.
Ale ve své podstatě je celá kniha záhadou. V době jejího vzniku bylo zvykem sepisovat lektvary i kouzla na samostatné pergameny, uchovávat v rolích. Přesto si dal, jako jeden z prvních, tu nesmírnou práci, aby je spojil, stvořil knihu. Jenže když už vynaložil takové úsilí, proč je neseřadil podle souvislostí? Magiiobnovující, magiiposilující, léčivé, smrtící, ochranné, útočné… Ne. Jdou za sebou zpřeházené, zcela nesmyslně. Vrcholem všeho je poslední záznam,“ Lord zalistuje ke konci knihy. „Zde. Poslední lektvar, jehož postup a ingredience čítají celkem čtyři strany. Lektvar nesmrtelnosti. Absurdní.“
„Ani kouzelníci nemohou získat nesmrtelnost?“ vzhlédne k němu Fay a někde v těle hořce píchne zklamání. Bylo by hezké, kdyby Lord byl nesmrtelný. Nezranitelný. Ano, to by bylo.
Jeho dlaň se hřejivě přimkne k jejímu podbřišku, přitiskne k sobě blíž. Rty se jí otře o spánek, dech svůdně zašimrá.
„Popravdě mohou,“ zašeptá. „Způsobů je jen pár. Cena za ně nesmírná.“
Odtáhne se.
„Ale lektvar? Nikdy. Kdyby měl stran sto padesát, možná si dovolím kratičké zaváhání – než tu představu s pohrdáním opět zavrhnu. Jsem skutečným Mistrem lektvarů, vím, čeho jimi lze dosáhnout. Což znamená, že znám i jejich limity. Mohou být mocné, velmi, velmi mocné; ale ne všemocné. Umí život vzít nebo ho prodloužit, stáří i smrt oddálit. Udržet je v okovech navěky? Ne. Merlinžel, to neumí.
Přesto tu ten recept je. Zůstává jediné logické vysvětlení. On je klíč. Jen ho ještě neumím použít. Ingredience v něm většinou nikdy ani neexistovaly, jsou pouhou smyšlenkou, a pokud je v nich zakódována nějaká zpráva, neobjevil jsem ji.“
„A ostatní lektvary? Ty jsou pravé?“
„Oh, ano,“ blýskne mu v očích, dech se zrychlí vzrušením, Lord chvatně vrátí knihu na její první stranu. „Například tento. Perfektní. Sen každého kouzelníka,“ špičky prstů přejede po nečitelných znacích, svůdně jako po milenčině těle. „Lektvar Očisty.“
Složí knihu na kolena, obejme Fay v náručí, přivine si její hlavu k rameni.
„Těla všech kouzelníků i čarodějek jsou pokryta magickými portály, kterými proudí jejich síla. Rostou s nimi od narození, většinou se poprvé otevřou kolem druhého až pátého roku věku, záleží na jejich moci. V den sedmnáctých narozenin se otevřou dokořán, jejich magie dosáhne vrcholu. S dospělostí samozřejmě získají zručnost, zkušenost i dovednosti, jak ji využívat lépe, efektivněji; ale nikdy nepřekročí zenit sedmnáctin. Ve stáří pak stěží ovládají Accio. Ovšem ne proto, že by svou magii spotřebovali. To nelze. Stále v nich je, velká a mocná jako v jejich plnoletosti.
Představ si magii jako vodu ve studni. Můžeš ji vyčerpat, vybrat do sucha, nespočetněkrát. Vždy se sama doplní až po okraj. Jenže ten okraj se zanáší, věkem, neustále vyzařovanou samovolnou magií, užíváním magie samotné, jako by na něm vždy ulpělo zrnko písku a on obrůstal, zmenšoval se; až nakonec otvorem, kterým v mládí prýštila voda nezkrotná a dravá jak říční proud, stěží prosákne jediná kapka.
Lektvar Očisty zbavuje magické portály nánosů, zanechává je čisté, znovuzrozené v den jejich sedmnáctin. Rozumíš, plamínku? S jeho pomocí i jako vetchý stařec nad hrobem bych stále vládl svou nejmocnější magií, znásobenou všemi získanými vědomostmi…!“ Shlédne na ni, drobný poloúsměv na rtech. Pokrčí rameny. „Myslím, že to by se mi mohlo líbit.“
Fay ho sleduje; okouzlená. Je tak jiný, když hovoří o svém světě, o jeho kráse a zázracích, je tak… Tak plný lásky.
Té čisté, ničím neposkvrněné, bezpodmínečné.
Září z něj. Možná sedmi barvami duhy.
„Zkusil jste ho?“ zeptá se.
„Tisíckrát,“ zasměje se chmurně. „Vyzkoušel jsem opačný postup, vyřazoval jednotlivé ingredience, násobil i dělil jejich množství. Všechno marně.“
„O mé prababičce říkali, že je čarodějnice. Ale ona jen pekla chléb. A přidávala do něj koření, bylinky; proti horečkám, při bolestech zubů, na pomoc rodičkám… Lidé ji haněli, ale neuplynula noc, aby někdo nepřišel potajmu s prosbou o pomoc,“ zasní se Fay. „Matka mi o ní často vyprávěla. Když prababička stárla a paměť jí přestávala sloužit, začala si své recepty psát. Přála si své umění předat mé matce, babička jím pohrdala. A protože byla od přírody nedůvěřivá k lidem, také ho zašifrovala; vždy poslední přísada k danému léku byla první v následujícím receptu. Jen ten poslední byl celý.“
Lord se k ní skloní, vtiskne lehoučký polibek do vlasů.
„Škoda,“ řekne. „To už mne také napadlo; dávalo by to smysl jejich zdánlivě nahodilému seřazení. Přidal jsem první řádek z druhého lektvaru. Pak poslední. Potom postupně každý jeden z nich. Nevyšlo to.“
„Omlouvám se,“ špitne Fay zklamaně. „A vaše přítelkyně? Ta, která vám Narsiliovu knihu dala. Ta by nevěděla?“
„Elspeth? Ta čarodějka je Merlinem políbená, ale spává s Mordredem,“ usměje se Lord zeširoka. „Elspeth je Mistrem všemožného, ani já neznám tolik o ingrediencích jako ona. Dokáže sehnat neskutečné; kdybych ji požádal o čerstvou krev jaculuse, který vyhynul v šestém století, sehnala by mi ji do týdne. Nejpozději. Neptám se, jak to dokáže. Ona se neptá, k čemu to potřebuji. Oba zřejmě víme, že ne vždy vědět znamená získat.“ Lord se krátce odmlčí. Maně namotá na ukazováček jeden tmavý pramen, pozoruje, jak se hebce nespoutaný rozmotá, sklouzne na Fayino rameno.
„Ale máš pravdu, i já se jí kdysi zeptal, proč lektvary nevaří, když se jejím znalostem jen těžko může někdo rovnat. Řekla jen: Já znám. Ty umíš. To znamená, že oba jsme přesně tam, kde máme být; já za pultem, ty před ním. Taková prostě je. Elspeth.“
„Máte ji rád,“ pousměje se Fay laskavě.
Lord zamyšleně semkne rty.
„Nemyslím, že to je ten správný výraz. Obdivuji ji. Její moudrost, její sílu. Ale především, věřím jí. Věřím jí jako nikomu. Třebaže si navzájem svá tajemství nesdělujeme, je to jako bychom je ve skutečnosti mlčky sdíleli… A vím, že ona věří mně; jako nikomu. Což je humorně bizarní, když já miluji černou magii, zatímco ona je tou nejmocnější bílou čarodějkou, s jakou jsem se kdy setkal.“
„Myslela jsem, že to Pomněnkový…?“ namítne Fay zmateně.
„Nikoliv, plamínku. Albus ovládá měsíční magii; a ano, ve svém rodu a v tomto věku je jejím nejsilnějším nositelem.“
…Tak je to tedy.
Modravý přítel, přítomný od našich prvních soukromých chvilek; svědek Měsíc.
Možná nás Pomněnkový provází a vede od počátku?
„Zajímavá myšlenka,“ protáhne Lord zvolna. A mrkne. „Albusově sebevražedné zvědavosti by to sice odpovídalo, přesto je to skutečně pouze pozoruhodná metafora. Nic víc.“
Fay zaváhá.
„Poslouchám,“ pobídne ji.
Nádech.
„Smím se ptát? Dál?“
Lord odloží Narsiliovu knihu na stolek.
„Neslibuji, že zodpovím vše.“
„Jak jste se s Elspeth poznal? Přeci jen, i já už rozumím, že jde o poměrně unikátní spojení.“
Lord přimhouří víčka.
„Žárlíš, plamínku?“ zavrní jí do hrdla; až z toho Fay sladce zabrní v bedrech.
Ale udrží výraz netečně kamenný. Lorda neoklame.
„Nemusíš,“ kývne blahosklonně, „s čarodějkami nespím. Hůř se zahlazují stopy.“
„Na to jsem se neptala.“
„Jistěže ne.“
Dlaní pomalu přejede po jejím stehnu, pokrčeném kolenu, lýtku. Vnikne pod kraj sukně, prsty obkreslí pahorek kotníku, v sevření obejme nárt její malé nohy. Měkkým polštářkem palce polaská citlivou kůži.
Plukovník nikdy neprojevil zájem o jakoukoliv jinou partii jejího těla, než tu… reprodukční.
Lorda jako by na ní fascinovalo vše; od ušního boltce po nehet malíčku u nohou.
Je to ochromující pocit. Nádherný. Nesrozumitelný. Skvostný k zalknutí.
Vzhlédne, zjistí, že ji celou dobu pozoruje s oním pobaveně dravčím výrazem.
„Doufám, že jsem ti nepřerušil myšlenky,“ promluví tím svůdně zastřeným, hrdelním hlasem.
„Zcela zanedbatelně,“ zachraptí Fay.
Vyslouží si diamantový vodopád jeho smíchu.
„Tak tedy Elspeth,“ smiluje se; nejspíš. Možná ne. Usadí si ji na klíně pohodlněji, drobnou nohu z něžného mučení nepropustí. „Poprvé jsem ji spatřil, když jsem krátce po studiu pracoval pro Borgina a Burkese, vlastní zapadlý špinavý krámek v Obrtlé ulici plný zakázaného zboží. Tedy spojeného s černou magií; ale vesměs jde o bezcenné tretky, směšné harampádí. Nekoupila nic. Jen tam tak stála, dívala se na mne. Neřekla ani slovo a opět odešla. Druhý den jsem dal výpověď. Zničehonic jsem měl pocit, že tam být nemám. Že na mne čeká něco lepšího. Jen to najít… Šel jsem hledat do světa mudlů; právě tam zuřila válka, téměř všude. Přidal jsem se k žoldákům.“
„Proč?“ zeptá se Fay a ta otázka je skutečně jen zvídavá.
„Přeci poznat svého nepřítele,“ mrkne Lord jedním hnědým okem. „Známé zlo ztrácí na své děsivosti. Navíc, kromě toho, jak zábavné a přitažlivé bylo sklízet slávu a bohatství za to, za co by mne v mém světě bez lítosti odsoudili, naučil jsem se mnohem víc. Protože když bystrozor přichytí kouzelníka nad mrtvým mudlovským tělem, tasí hůlku a čeká všechno možné – jen ne to, že hodím nůž a přetnu mu stehenní tepnu. Zemřel dřív, než si stačil vzpomenout, jak se volá pomoc; když dojde na hrubou sílu, jsou těla kouzelníků stejně slabá jako mudlovská. Potom jsem stínovou magií, která je po krátkém čase nevystopovatelná, ránu zacelil. Našli ho kompletně odkrveného v kaluži jeho vlastní krve, bez jediného škrábnutí nebo zásahu kouzlem. Dodnes ti senilní blázni na ministerstvu netuší, co ho zabilo a jak. Ale to jsem udělal pouze jednou; karty v ruce mají cenu, jen dokud jsou skryté.“
„A Elspeth?“
„Jistě. Elspeth,“ pousměje se zvláštně. „To bylo před necelými čtyřmi roky, kdesi v Asii; vaše velká válka dávno skončila, ale vždy bylo kam jít. A co nového se naučit. Čekali jsme na úsvit, na povel k útoku. A náhle, tím zabláceným zákopem plným špinavých, na smrt vyděšených a zpola opilých trosek, zoufale svírajících vaše směšné zbraně, kráčí ona. Celá v bílém. Vždy chodí v bílém. Skrytá kouzlem před zraky mudlů ke mně došla, rozhlédla se, zavrtěla hlavou a téměř mateřským tónem ke mně prohodila: „Nepřijdeš si už trochu starý na tak dětinskou zábavu?“ Musel jsem se rozesmát, právě od ní to vyznělo tak půvabně zvrácené, že jsem nemohl odolat; ostatní si nejspíš mysleli, že jsem se zbláznil. Jenže pak dodala: „Pokud by ses snad začal nudit, tohle by tě možná mohlo zaujmout.“ A dala mi… ona mi jen tak dala… cosi nepředstavitelného.“
Lord zmlkne, zahleděný do minulosti. Ve tváři směsici úžasu, posvátného vytržení. A pýchy. A lásky, ach ano, té tam bylo mnoho.
Několikrát zamrká, vrátí se do současnosti. Pohlédne na Fay; jako by váhal.
Potom ji zabrní celé tělo, to skrz ni projde jeho magie, mocná a vroucí, a zeď proti nim, ta holá, se zachvěje.
Jeden, druhý, třetí kámen zmizí, jako by ho vsál orkán. Po nich všechny ostatní. V jedné vteřině tu stojí kamenná stěna, v druhé už není. Místo ní na ně civí bezedná temnota. Aby v té třetí vteřině vyplivla svůj obsah, zaplnila beze zbytku celý prázdný prostor.
Fay mžikne.
„Dala vám… obří knihovnu?“
Lord se rozesměje, až to s ní natřásá; uchopí její hlavu do obou dlaní, políbí ji na čelo.
„Plamínku, ty umíš být tak sladká. Ačkoliv ano, máš pravdu. Dala. Třebaže ne toho rána. Až časem, postupně. To, co vidíš, je zcela unikátní kompletní sbírka grimoárů, knih černé magie, těch skutečně cenných. Pochopitelně jich po světě existují další stovky, snad tisíce, ale to jsou pouhé paběrky, bezvýznamné bláboly zoufalců, kteří nikdy ani nepomysleli na použití jediné z Nepromíjitelných.“
„Všechny jste přečetl?“ žasne Fay, vždyť je není ani schopná spočítat.
„Od první do poslední strany; přečetl, zapamatoval a naučil. A za každou jednu z nich by mne vmžiku odsoudili k smrti. Ovšem, když nad tím tak přemýšlím, kdyby objevili celou mou sbírku, dost možná by na tak strašlivé provinění nenašli dostatečně adekvátní trest a nechali mne svobodně odejít,“ pokrčí pobaveně rameny.
Fay se však nebaví. Žaludek se stáhne strachy.
„Schovejte je zpět. Prosím. Co když přijdou Rudí? Prosím.“
„Ty se o mě bojíš, plamínku?“
„Prosím!“
Pohladí ji. Zastrčí neposlušný havraní pramen vlasů za ucho.
„Nepřijdou. Neměj strach.“
„Copak oni je necítí? I já je vnímám! Skoro necítím prsty, jak mně brní a vzduch je těžký a dusný jako před bouří; musí o nich vědět!“
„Ale ano, věděli by o nich. A to okamžitě. Pokud bychom ovšem byli v Anglii.“ Přimhouří oči. „Což nejsme.“
Fay nakloní hlavu do strany.
„My nejsme v Anglii?“
„Vchod do mé laboratoře je přemisťující portál. Ne. Nejsme v Anglii.“
„Kde jsme?“
„Dost daleko, aby na nás žádné z těch otravných ministerských detekčních kouzel nedosáhlo.“
Fay na něj ještě okamžik hledí. Pak se opře zády o jeho hrudník, složí hlavu na Lordovo rameno.
„Tak dobře,“ řekne.
Úsměvně ji sleduje.
„Uvěříš všemu, co řeknu?“
„Ano,“ kývne bez váhání. „Lhal jste mi?“
„Ne. Tedy – ještě ne.“ Neodolá, otře se rty o její ušní lalůček. „Což klidně mohla být lež.“
Fay se zakloní, aby mu viděla do očí.
„Věřím vám, protože jsem se tak rozhodla. Takže si zcela svobodně říkejte, cokoliv chcete. Budu tomu věřit,“ pronese nevzrušeně, opět hlavu skloní.
Věrné vlčí dítě.
A dobrovolné jehňátko zároveň.
Jak zvláštní spojení.
A jak podivně… vzrušující.
Tom pocítí nutkání; otočit ji tváří k sobě. Políbit na rty.
A být něžný.
Potřese hlavou. Několikrát.
A té zvrhlé myšlence odolá.
„Co vám tedy Elspeth dala toho rána?“
Jedna paže kolem zad, druhá se jí provlékne pod koleny, Lord s ní v náručí vstane, otočí se, posadí Fay zpět do křesla.
Sám dojde ke knihovně; ta vzápětí zmizí. Bezedné nic vychrstne jinou. Tři poličky. Tři knihy.
„Tyto jsou nejstarší z temných knih. Ze samého počátku. Torah,“ ukáže na první, „Zalmud,“ pokyne k druhé, přistoupí ke třetí. „Slova Stínu. Má nejoblíbenější. Ale ne. Ani ty mi Elspeth tehdy nepřinesla.“
Trojice zmizí. Další knihovna už se neobjeví.
Ve sklepní místnosti, provoněné suchým chladem kamene, v záři pochodní i hořících rudých svíček, za prskavého šumění krvácejících voskových slz, z nicoty povstane oltář. I on září svým vlastním světlem. Na něm jediná kniha.
Fay vstanou jemné chloupky na celém těle, skoro se nedá dýchat. Ale nemůže se nedívat; jako by taková možnost ani nebyla. Nejspíš nebyla.
„Největší z velkých, skvost mezi poklady, jediná svého druhu. Kniha knih,“ zašeptá Lord, hlas jemný, vztáhne ruku, zlehka se jí dotkne; jako prvorodička s posvátnou bázlivostí svého malého uzlíčku, ještě vonícího zrozením; a kniha ožije, jako by se rozsvěcela, sama se otevře, listy zaševelí, jak se chvatně přetáčí, až ustanou rozevřené někde v třetině. „Necronomicon Velmistra Beritha. V ní je navěky uchována nejvyšší moudrost, nejvytříbenější krása, s ničím nesrovnatelné osvícení černé magie; tak ryzí. Tak bezchybné.
Tu mi Elspeth darovala v ono bezvýznamné ráno plné zápachu umírajících a hnijících těl v zákopu, nořících se do bahna. Právě tu.
Od té doby s ní trávím svůj čas; ale nikdy k ní nepřicházím s myslí rozháranou, po smilstvu nebo vraždě, v takových chvílích si pro ni připadám nečistý.
Ovšem když ji pročítám, jen v těch vzácných hodinách, se cítím živý. Proudí mnou. Cítím ji. Tohle není jen kniha, Fay, ne…
A vědění v ní skrytá, ta kouzla – už v prvních kapitolách učí velkolepé, neuvěřitelné věci. Jak ovládnout elementy, oheň, vodu, vzduch i zemi. Jak si podmanit divoké magické tvory a vložit do nich svou vůli, draky, chiméry, mantichory, behemota, harpyje, běsy. Jak komunikovat s mozkomory. A její léčitelství?! Jediným pouhým kouzlem rázem zahojí smrtelnou ránu, odstraní magické nemoci, na které bílí lékouzelníci neznají lék. Je toho tolik, tolik. A to zdaleka nejsem ani v polovině. Naplňuje mne úžasem.“
Lord stáhne ruku. Kniha se zavře, pohasne, uloží k spánku. Oltář zmizí.
„Občas se přistihnu, že celou noc čtu stále dokola jednu a tutéž stránku. A nemohu se jí nasytit.“
Opět je tu zeď, holá a prázdná.
Lord se k Fay obrátí až za hodně dlouho. Tvář vyrovnanou, klidnou.
S mrknutím se pousměje.
„Nic z toho, co mne naučila, jsem dosud nepoužil. Víš, plamínku, ona je jako Clarent. Meč míru, který Artuš používal výhradně k pasování na rytíře – a kterým, k věčné slávě cynismu života, byl nakonec zavražděn samotným Mordredem. A já si ještě nejsem jist, kým z nich jsem.“
„Kéž byste se viděl,“ hlesne Fay; jakmile prohmatá kapsy a najde hlas. „Když jste o ní mluvil. Když jste se jí dotýkal. Kéž byste se mohl vidět mýma očima.“
Lord se opře zády o zeď, založí ruce na prsou.
„Ale to já přeci dělám celou dobu. Říká se tomu nitrozpyt,“ pronese hedvábně. „Naslouchám tvým myšlenkám. Vnímám tvé emoce. Vídám i tvé sny.“
Fay zahoří tváře. Ale zrak nesklopí, naopak, vzplanou v něm divoké hvězdy.
„To ale není fér,“ vymámí ze sebe.
Lord trhne rameny.
„Nikdy jsem neslíbil, že budu fér.“
Hvězdy v jejích očích vybuchnou.
A Fay se rozesměje. Hlasitě.
Kouzelně.
Vím přesně, co mi na to řekne Ohnivá – Sakra. Toho chudáka musí z tebe pekelně bolet hlava.
Vraní vlasy jak baldachýn na útlých ramenou, rty rudé po krvi, pod víčky souhvězdí; směje se a ruce i dlaně má tak jemné a křehké, malá ňadra svůdná jak zvoucí vůně nektaru, štíhlý pas nekonečně lákající k pevnému objetí, sevřít a nepustit, raději rozdrtit, můj Merline, na prach… Ladné nohy divnovíly pod tenkou látkou sukně, splývá, obtahuje každý rys, až nakonec odhalí ty něžné kotníky, které touží zlíbat, bosá chodidla; zatímco sedí v jeho křesle, uvnitř rozbitá s tak precizní nádherou a směje se, nespoutaně po ohni a vlčím vytí, ačkoliv ví. Bezstarostná. Ačkoliv jí právě řekl. Ačkoliv toho už tolik prozradil.
Tom na ni zůstane hledět; a nevěří tomu.
Byl jsem si tak jistý, že neexistuje. Že samotný princip protichůdných sil její existenci vylučuje.
Takovou dokonalost; vášnivě zničující sílu vulkánu, klečící přede mnou s absolutní pokorou.
…A dost možná jsi to ty.
Mohla bys být?
Mohla?
Můj vlastní, soukromý Clarent.
Ne, má hloupá, to se nestane. Zůstanu u svých mrtvých černých kal.
Tebe nebudu milovat.
Stejně nemám tušení, jak se to dělá.
Tom se rozplyne v bezpečné prázdnotě nitroklidu.
Fay utichne. Usadí se decentněji, skrčené nohy schová pod tělo, zakryje po špičky prstů látkou.
Opravdu zahlédla v jeho tváři zmatený úžas? Touhu, tak odlišnou nějakým nedefinovatelným způsobem? Nebo to bylo jen šálení smyslů, hra světel?
Lordův výraz je netečně klidný jako kamenná zeď za ním.
…Byl tam?
„Elspeth je velmi mimořádná,“ pronese.
„Ano. To je.“
„Bílá čarodějka; s podivnou zálibou v černých knihách.“
„Nikoliv,“ odtuší Lord. „S láskou k magii, bez ohledu na její původ. Jistě nemusím zdůrazňovat, že v tomto směru nejsem tak… shovívavý. Bílá magie je dnes jediná povolená, jediná užívaná, ji vyučují na školách. Když jsem skládal závěrečné zkoušky, přišlo mi to až ponižující; jako malé děcko zodpovědně recitující svou první říkanku.“ Pohodí hlavou, pousměje se. „Mýlil jsem se, samozřejmě. Albus – a Elspeth, Elspeth především, mne naučili, že i v bílé magii se skrývá mocná síla. A pokud ji někdo dokáže správně využít, s jistou dávkou rafinovanosti se mi může stát důstojným protivníkem. Učí mne. Elspeth. Učí mne vzácným, silným kouzlům bílé magie. Není to ironie?“
„Jistěže ne. Musíte znát svého nepřítele,“ namítne Fay.
Odmění ji úsměvné vějířky podél hnědých očí.
„S nelibostí musím přiznat, že přes veškeré své pohrdání k bílé magii, je tu jedno kouzlo, které jsem nikdy neovládl. Smutným faktem zůstává, že právě na něm si Albus velmi zakládá.“
Lord odstoupí od stěny, z rukávu hábitu mu do dlaně vklouzne hůlka, roztančí se v elegantních kreacích umělce, Fay ucítí známé zabrnění magie.
„Expecto patronum!“
A odnikud se na podlahu s čvachtavým plesknutím zřítí páchnoucí hrouda černě rozplizlého bahna.
Lord poodstoupí, nakloní hlavu do strany. Pozdvihne pravé obočí.
„Třebaže toto je učebnicová ukázka, jak přesně to vypadat nemá, dovolím si výsledek označit jako svůj dosavadní největší úspěch. Když jsem ho zkoušel naposledy, má hůlka vydechla slabý kouř; skoro jako by se ptala, zda to myslím vážně.“
Mávnutím dlaně nechá blátivou skvrnu zmizet.
„Je to zákeřné kouzlo,“ oznámí ponuře. „Bez ohledu na sílu magie, čerpá svou moc z nejšťastnější vzpomínky sesílatele. Nejsem si jist,“ pokrčí rameny, „ale možná to má co do činění s tím, že mou nejšťastnější vzpomínkou je pohled na otce, jak v ukrutných bolestech umírá. Mou rukou.“ Rozpaží. „Je to krásná vzpomínka.“
„Myslím, že bílá magie je dílek přesvědčený o své jedinečnosti. Jedinosti,“ řekne Fay. „Nechápe, že teprve vložený do obrazu s ostatními částmi začne dávat skutečný smysl.“
„Idea prvotní magie. Elspeth by z tebe byla nadšená, plamínku,“ usměje se Lord a udělá to moc hezky; že to u srdce mazlivě zahřeje. Dojde ke křeslu, poklekne na jedno koleno. Ruka loupežnice se tajnosnubně vkrade pod závoj látky, vyhledá svůj poklad. Hladký kotník, uzounkou žilku krve tepající a horké, vinoucí se klikatě přes malý kostní hrbolek.
„Naneštěstí já jsem i nadále tvrdošíjně zaslepený…“ Dál se nedostane, Fayin ukazováček se mu přitiskne ke rtům, umlčí.
„Vaše srdce patří černé magii. A tak to nechme.“
Jeho rty, úzké, mírně pootevřené, jen o dva odstíny tmavší než snědá kůže; teplé, voňavé vydechnutí; hrdlo Fay se sevře smrtící žízní. Napít se z nich. Ochutnat. Jedinou kapku, matko…!
Mrkne. Vyplašeně stáhne dlaň do klína, zatkne ji pevným stiskem té druhé.
„Omlouvám se,“ zašeptá.
Lord pomalu promne rty. Skoro jako by nechtěl nechat zbůhdarma vyprchat do nicoty chuť jejího doteku.
…Mohlo by to tak být?
„Máš mé svolení zastavit mne, kdykoliv bych snad někdy opět podlehl potřebě být zbytečně sebekritický,“ pronese hedvábně; ach ty pavoučí nitky, muško zlatá…
„Ale máš pravdu. Miluji černou magii. Od první chvíle, kdy jsem ještě na škole objevil první z temných knih, nijak významnou – kromě jisté drobnosti, otevřely se mi dveře. Cítil jsem to. Jako by byla stvořená pro mne. Nebo já pro ni?“
„Pak bylo milosrdenstvím osudu nevyhnutelné, abyste se setkali. Spojili. Myslím… myslím, že vaše nádherná magie je jako krajina, rozčleněná do několika zcela odlišných úseků. A každý z nich potřebuje svého mimořádného, unikátního zahradníka, který o ni bude pečovat s láskou. Aby celý les mohl růst zdravý a silný.“
Jeho oči získají kaštanový odstín, zavoní podzimem, obtěžkaným plody a úrodou.
„Jsi… moudrá.“
„Kdepak,“ zavrtí hlavou úsměvně, „to Elspeth. Ona vám knihy dala. Četla je někdy?“
„Ani jedinou. Přesto strávila desetiletí jejich shromažďováním. A pak další roky hledáním toho, komu je předat.“
„Zvolila vás.“
„Temného zahradníka,“ mrkne Lord.
„Musí být velmi drahé.“
„Nemáš ani ponětí, Fay. Jen ta první knihovna je hotové jmění, že bych za něj mohl vystavět palác z aethelu; jenže já dávám přednost sklepení. Ty tři nejstarší… možná by stačily všechny galeony světa. Ale Necronomicon? Jeho cena je nevyčíslitelná. Natolik, že je ve skutečnosti neprodejný. Ani všechny divy a poklady nemají hodnotu jediné stránky. Ani všechny lidské životy, které za její dlouhou existenci byly utraceny a že jich nebylo málo; občas si říkám, že na ni musí žárlit sama smrt. Od počátku existovaly jen dva způsoby, jak ji získat; krádeží nebo vraždou. Nejčastěji obojím současně.“
„Jak ji mohla získat bílá čarodějka?“
„Říkal jsem, plamínku; na podružné detaily se nevyptávám.“
„A ona vám ji prostě jen tak dala.“
„Ano. Řekla mi, že v jejím vlastnictví je sice v bezpečí, ale hůř než ztracená. Že ta kniha sama volá… po mně. Jen čekala, až budu připravený.“
„Jste?“
„Snad. Doufám. Víš, plamínku, ona má svou vlastní vůli. Své podmínky. Neotevře se každému, ani zdaleka ne. Vlastně za celou její historii, kromě Velmistra, ji nikdo nedokázal dočíst do konce. Prostě se uzavře, jakmile nesplňuješ její zásady. Jednou mne napadlo začít číst od konce,“ zasměje se. „Ale ona by to poznala. Poznala by, že podvádím.“
„Vy ji dočtete.“
„Možná,“ pokrčí rameny. „A pokud ne, najdu někoho, jako jsem já, kdo mi ji dočte.“
Laská její nárt, tu teninkou kůži bosých nohou, které umí tančit, až bohové pláčí, a poddá se, shrne látku sukně, odhalí je.
Ty – bílé – kotníky.
Tak křehké. Tak nevinné, až je to hříšné.
Merline. Jestli nic, pak ony by měly rozhodně patřit mezi Nepromíjitelné.
…Nebo raději ne.
To už by jim odolat nedokázal.
„Měl byste být s Elspeth,“ řekne Fay. Vážně; drobná kvítka smutku rozkvétají v úpatí slov. „Sdílíte stejné. Oba milujete, co já nikdy ani nespatřím.“
„Jsem plně spokojený s daným stavem,“ oznámí Tom konverzačním tónem, „přes všechnu úctu, obdiv a důvěru, které k Elspeth chovám, ona není můj typ.“ Přimhouří oči. „Ani zvědavé ještěrky.“
Opravdu? Pronese hlas v hlavě stoicky. Tak jo.
Tom se silou vůle přiměje vstát, propustit z dlaní to sladké vábení.
A přesně v té chvíli, v tom nicotném zatikání hodinových ručiček, informace konečně zapadne na své místo.
Jen ten poslední byl celý.
Narsiliův poslední lektvar není celý. Je nesmyslný. Přesto je součástí. Má svůj účel. A čtyři strany.
Plné neexistujících přísad. Téměř plné neexistujících přísad.
„Můj Merline,“ vydechne Tom, prudce hmátne po knize na stole, zběsile zalistuje. Pátou stranu od konce, čtvrtou Lektvaru nesmrtelnosti, tu poslední. Divoce pročítá, listuje tam a zpět, prstem klouže po řádcích.
Je to tam.
Vážně to tam…
Bleskově se vrátí k prvnímu receptu, dohledá od něj čtvrtou stranu na lektvar dočasně posilující ochranná kouzla.
Stejné.
Jedna jediná ingredience totožná na obou stránkách, jen s jinou gramáží.
Měl pravdu; posloupnost měla svůj důvod. A poslední lektvar byl klíč – klíč k pochopení.
„Mám to,“ hlesne, „rozluštil jsem to. Fay!“
Narsiliovy lektvary černomocné padnou na stůl, Tom chytí Fay do náruče, zvedne k sobě, roztočí se s ní.
„Plamínku můj, ty jsi to uhodla! Přišla jsi na to! Jen ten poslední recept tvé prababičky byl celý; Narsilius byl trochu větší perfekcionista a paranoik, ale ve výsledku použili oba stejnou šifru. Plamínku!“
Pustí ji na zem, Fay je užaslá, zmatená, nadšená, rozechvělá, v očích třpyt půlnočních drahokamů; sevře její hlavu do dlaní, skloní se, políbí ji, vášnivě, něžně, rudé rty na bělostné tváři, rubíny poházené ve sněhu.
Líbá ji dlouho. Ani nepostřehne, kdy vlastně se ten polibek změní v krotké dotýkání, vstřebávání její chuti, laskání rudého sametu, tak psychedelického, když po něm sklouzne špičkou jazyku…
Matně ho napadne, zda vůbec někdy takhle políbil některé z těch bezejmenných těl.
Ne.
Jistěže ne.
Tenhle polibek byl za odměnu.
Takže to bylo v naprostém pořádku.
Když ji propustí, Fay nechá víčka zavřená, její mysl je panensky čistá a plná světla, příjemného, útulného; že by snad téměř v něm našel zalíbení.
Kolena má vratká, Tom ji posadí zpět do křesla. Celá se chvěje, takový jemný třas, je jí chladno? Tom vykouzlí plášť, zakryje ji.
Vrátí se ke knize, nalistuje první stranu.
Takže – v receptu je 20 gramů Haritaki, o čtyři strany dál 47 gramů Haritaki. Která gramáž je ta správná? Dvojnásobnou dávku zkoušel; Tom se rozhodne pro součet. 67 gramů. V mysli učiní poznámku, že do lektvaru na čtvrté straně Haritaki s největší pravděpodobností nepatří.
„Zkusíte ho hned?“ ozve se z křesla, Fayin hlas zní zastřeně. V jejích černočerných očích se vlčí smečka uloží ke spánku, stočí do klubíček, tisknou se jeden k druhému, zahřívají.
„Ano,“ kývne Tom.
„Který?“
„Lektvar Očisty; ingredience mám, všechny jsem detailně prozkoumal, recept znám zpaměti…“ Zahledí se na ni. „Chceš zůstat? Dívat se.“
A vlci zvednou hlavy, desítky zářících modrobílých zorniček. Oddaných na dřeň.
Chce.
„Dobře,“ řekne Tom.
Začne na stůl svolávat přísady, potřeby, zapálí oheň pod kotlíkem, jen slabý, na prohřátí kovu.
Odměna.
Nic víc.
Definitivně.
Neřekne nic. Nepohne se. Látka nezašustí.
Jen tam tak sedí, jako vytesaná z měsíčního selenitu, ozdobená turmalínem, rty z eudyalitu, vykoupeného krví horníků. Němá selenitová víla.
Tom často vařil v cizí společnosti; na škole, především. Většinou rozhněvaný, že musí plýtvat časem na tvorbu něčeho bezvýznamného, když školní zásoby nabízely tolik možností; rozhněvaný nad neschopností ostatních a z toho jejich věčného šeptání a mumlání. Než se to vše naučil vytěsnit. Pod přísným odhledem profesora Horácia Křiklana, kterého za svého profesora lektvarů považoval zhruba do druhého ročníku; po něm začal mít potíže toho gaučového lenocha a vyděšence nazývat Mistrem.
Několikrát vařil s Albusem. To bylo dobré.
V pozdějších letech vaříval sám, plně pohroužený do myšlenek. Jen velmi zřídka mu dělala společnost Elspeth. Upovídaná. Všudypřítomná; tu očichala misku, tam šťouchla metličkou do tekutiny v kotlíku, jindy ochutnala ždibec přísady. Nevadilo mu to, nerušila. Navíc její podněty a nápady byly často víc než přínosné. Osvěžující novým pohledem.
Ale přítomnost žádného z nich nikdy nevnímal tak intenzivně jako Fay.
Třebaže neřekne nic. Nepohne se. Látka nezašustí.
I její mysl je němá.
Jako zrcadlo jeho samého; odráží každý jeho pohyb, úkon, výraz tváře.
Bublající kotlík. Tom. Fay.
Svět kolem neexistuje. Prostě přestal.
Asi někdy v minulém století.
Tom přemístí hotový lektvar do připraveného flakónku, pomalu ochladí mírným kouzlem.
Sytě purpurový.
Natočí se k nejjasněji planoucí z pochodní, prohlédne tekutinu proti světlu.
Purpurová s téměř neviditelnými stužkami blankytně modré.
Podle Narsiliova popisu je výsledek dokonalý.
„Hotovo,“ vzhlédne k Fay. „Připiješ si se mnou? Ty vínem, pochopitelně.“
Přitaká.
„Pojďme do salonku,“ Tom mávnutím hůlky uklidí pracovní stůl, uhasí oheň.
Fay vstane, dojde ke dveřím.
„Dnes ráno, s Pomněnkovým, jsem vás svým chováním zahanbila. To se už nestane.“
Otevře, překročí práh. Kročeje bosých chodidel zní Tomovi podivně konejšivě.
A tak nějak… samozřejmě.
Do broušené sklínky na vysoké nožce nalije červené víno, jen trochu, ví, že není zvyklá. Do té své purpurový lektvar.
„Bude to v pořádku?“ zeptá se Fay, ani se nesnaží zakrýt starost.
„Jen velmi nerad experimentuji s vlastní magií,“ připustí Tom. „Popravdě se tomu fanaticky vyhýbám. Ale prostudoval jsem ho pečlivě, všechny možnosti vzájemného působení přísad. Přesto ano. Má to svou stinnou stránku. Prvotním jevem jeho účinku je pokrytí všech portálů. Emulze do sebe absorbuje nečistoty a odumřelé pozůstatky magie; pak se rozpadne, zanechá portály čisté. Ale do té doby se má moc oslabí. A já nevím, jak výrazně. Ani na jak dlouho, zda minuty nebo hodiny, v tomto směru byl Narsilius poněkud strohý. …Neměj strach, plamínku. Já žiju rád. Mám rád svou magii. Vždy sázím na jistotu.“ Pozvedne sklenku, přiťukne si s Fayinou. „Ovšem bez občasného chvilkového vzrušení impulzivnosti by takový život byl k uzoufání nudný.“
Čokoládově mrkne, vypije lektvar do dna.
Kdyby se to ostré zaklepání na okenní tabuli ozvalo o minutu dřív, nikdy to neudělá.
___________________________________________________________________________
Poznámka autora:
- Hladový můžeš být nasycen. Zlomený se můžeš napřímit. Poražený můžeš zvítězit. Výňatek z učení taoismu, zdroj „Kamenná Opice“, autor Jeffery Deaver
- Informace o dualistické víře jezídů a Melek Tausovi čerpány z knihy „Luciferovo Evangelium“, autor Tom Egeland
Po předchozí Severusově kapitole jsem se rozhodla dnešní Tomovu nechat odpočinkovou. Ono zmíněné varování se týká až následující poloviny. Zřejmě to ještě párkrát zmíním, ale v této fázi Stop budou již všechny díly s varováním; v každé linii z jiného důvodu.
Děkuji vám všem. Přeji krásný den, mnoho lásky.
Merlin s vámi 
Komentáře
Přehled komentářů
Miluji tyto kapitoly - svým způsobem taneční, i když se v nich netančí. Nedočetl... to víme.
Krása, Alice.
Děkuji :-)
(Vlasta, 1. 2. 2017 18:42)
Ahojky Alice,
děkuji za překrásnou kapitolu, Fay je opravdu úžasná, její myšlenkové pochody mi sice občas trvá pochopit, ale nakonec stejně pokaždé zůstanu jenom nevěřícně koukat do monitoru a žasnout :-)
poděkování
(Astra, 30. 1. 2017 0:34)
Další pohádková kapitola s vůní čokolády... kdo by jí odolal?
A při čtení stejně jako poprvé obdivuju tvoje dokonalé věty. Jakým kouzlem dokážeš stvořit něco tak úžasného? Tvůj básnický styl patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem v životě četla.
Děkuji, za Toma, za Fay, za Ohnivou :-), ta prostě nikdy nezklame. Svatá Hop-do-sena! To je paráda :-)
:)
(Babu, 28. 1. 2017 13:14)
Tak pořád sbírám slova a pořád nemohu žádná najít. Jsi mistr básník, každá kapitola je symfonií.
Děkuju, že se s námi dělíš o svůj talent, děkuju za každý pátek, kdy se svět zastaví a smrskne jen na novou kapitolu, děkuju za každou novou myšlenku. Děkuju za vše a především pak za Fay, kterou miluju s každou další kapitolou více a více. <3
Ach...
(Issabella, 27. 1. 2017 17:55)
Alice, přerušení v takové chvíli. Předpokládám, že úmyslné :-) nedokážu říct jestli bych raději neskousnula i to varování než týdenní trápení... Ale ne, jistě že počkám, však mi nic jiného nezbývá...
Jsem tak ráda, že ti Tom otevírá cestu k sobě. Opravdu, už jsem hladověla znát ho, znát ho a vidět jako ty.
Zase mi chybí emoce...Nebo jsem jimi tak plná, že je nedokážu rozpoznat. Nevím, pátek je pro mě vždycky den kdy jsem neschopná čehokoliv, můžu jen tiše žasnout. :-)
Miluju tvůj svět, opravdově a upřímně a vždycky mi pár dnů trvá než jsem schopná se vrátit do toho svého. A přesto mi to nevadí, protože je prostě úžasný, dokonalý ve své nedokonalosti, laskavý svou krutostí. Děkuji!
střípky minulosti
(Elza, 9. 10. 2017 22:34)