7. kapitola Tom - O čokoládě a pochodních I. část
Giovanni Marradi - Just For you
Roj slunečních zlatavých chomáčků, těch vlezlíčků a šimráčků, se prodere okenním sklem, s výsknutím sjedou po skluzavce paprsků, dopadnou na lůžko, hopsají po peřině, kutálí se a poskakují, až k Fayině tváři. Oblíznou bradu, polechtají líčka, zatahají za řasy a s rozkoší se horce rozplácnou na jejím čele.
Fay otevře oči, mávne dlaní. Chlupáčci se zářivě rozletí pokojem.
Fay se rozhlédne, Ohnivá klečí u okna, ruce složené na parapetu, hledí ven.
„Já miluju tohle místo,“ vláčně oznámí, „tady snad vážně nikdy neprší. Pojď sem, honem! Tohle musíš vidět.“
„I tobě dobré ráno,“ Fay se vymotá z pokrývek, vysvobodí nohy zapletené do noční košilky. Po čtyřech zamíří ke kraji postele. „Je tak velká, že v ní jednou zabloudím,“ posteskne si. Vesele.
„Což nemusí být nutně na škodu,“ mrkne Ohnivá provokativně, „skýtá to jisté možnosti.“
„Třeba že se ztratím a ty mě už nikdy nenajdeš?“ navrhne Fay, záměrně neslyší, co se skrývá mezi slovy. Mohla by se začít červenat. Ne. Určitě by se červenala.
„To je jedna z možností. A ano, také příjemná. Ale hlasuji pro tu druhou.“
„Co jsi mi chtěla ukázat?“ poklekne Fay vedle ní, Ohnivá namíří rukou ven, do zahrady Clemansových.
„Vidíš, jak tam stojí s tím prťavým klacíčkem a stříká z něj vodu? Zalévá trávník. Dělá to už fakt dlouho. Ty jejich klacíky mě začínají děsit.“
Fay paní Clemansovou okamžik sleduje, s jakou láskou a pečlivostí skrápí každý kout své zahrady. Něco si u toho mumlá, asi stéblům připomíná, že mají být přátelská.
„Jsou to hůlky, Ohnivá. Ne klacíky. Magické hůlky. Ale máš pravdu, té vody je vážně hodně,“ zvedne se, vrátí k lůžku, popadne peřinu.
„Houbeles magické,“ zamítne Ohnivá povzneseně, obočí zdvižené, mě neobalamutí. „Někde tam má přišroubované potrubí k Atlantskému oceánu.“
„Pomůžeš mi? Musím provětrat peřiny,“ pobídne ji Fay, podá levou stranu mohutné pokrývky.
Ohnivá vstane, chytí její cípy, Fay přejde k druhé straně, zvednou ji do vzduchu, několikrát zhoupnou.
„Můžu tam propálit dírku? Maličkou? Možná dvě.“
„Jasně. Můžu ti umýt vlasy? Šampón s vůní Noční Temže.“
Ohnivá se na ni zašklebí, společně ustelou, srovnají polštáře. Fay odkráčí do koupelny. Zpívá si. Ohnivá v pokoji se přidá, zpívají společně jednu z matčiných písní, když v posledních podzimních dnech sklízely obilí.
„Vybereš mi prosím zatím nějaké šaty?“ houkne Fay zpod sprchy.
„S vroucí láskou.“
Fay se osuší, zahalená v ručníku vyjde ze dveří. Na posteli leží rozložené vodnatě modré lehké šaty.
„Perfektně ladí s tvou morbidně vražednou náladou.“
„Náhodou jsou pěkné. Děkuji.“
Oblékne se, vrátí vlhký ručník do koupelny, společně s Ohnivou vyjdou ven.
„Krásné dobré ráno všem,“ ohlásí už na prahu, běhoun se nadšeně zavlní, zábradlí zaleskne, Fay zamíří ke schodišti, v hladivém sklouznutí polaská každou z dřevěných příček, bosou nohou tu a tam laškovně podráždí nízký koberec. Schody seskáče po levé noze, poctivě jeden po druhém, žádný nevynechá. A na každém si pomyslí, ještě tenhle a uvidím Lorda, ještě tenhle a uslyším jeho hlas, ještě tenhle a možná se ho dotknu, ještě tenhle a třeba se usměje…
„Ještě tenhle a určitě se zblázním,“ utrousí Ohnivá. Skáče po pravé noze, jeden schod za druhým.
V přízemí Fay vztáhne ruce, zvedne do výšky, prsty něžně přejede kraje listů vysokých palem, stojí jak hradní stráž každá z jedné strany.
„Krásné ráno, štíhlé dámy, čím to, že jste stále půvabnější? A jakpak jste strávili noc vy, stromoví pánové?“ skloní se k dřevěným truhlíkům s jejich vyřezanými tvářemi. „Věděli jste, že čtverec má ve skutečnosti jenom tři rohy?“
„Ne, má paní, to jsem netušil,“ pronese moudře vousatá tvář.
„No ano, je to tak. Protože čtverec je ve skutečnosti trojúhelník před zrcadlem. Všechno má své dvě poloviny; já a Ohnivá, levá a pravá, nahoře a dole, noc a den, proč by zrovna něco tak obyčejného jako čtverec mělo být výjimkou?“
„To zní velmi rozumně, paní,“ přitaká tvář s dlouhým nosem.
„Znamená to, že já jsem vlastně napůl placatá?“ ozve se nadšeně ohlazená koule na špičce zábradlí.
Fay se zamyslí.
„Ano. Myslím, že ano.“
„To je báječné! Prostě báječné!“ zatetelí se koule. „Celý život se děsím, že se uvolním a spadnu, a pak se budu už jen věčně kutálet, protože Země je prý také kulatá, už nikdy bych se nezastavila… Ale když jsem napůl placatá, tak se zastavím. To je nádherná zpráva, má paní, moc děkuji! Učinila jste můj den skvostně plochý. Ách.“
„Bylo mi potěšením,“ pokloní se Fay, „až zase něco objevím, určitě vám to povím.“
Rozhlédne se, kuchyňka je prázdná, obraz kaly na svém místě, v laboratoři tedy také není, Fay se obrátí.
Prostor okamžitě sytě zaplaví vůně hořké čokolády. Lord stojí ve dveřích do salonku, pohled přimhouřený, pobavený lesk.
„Nenašlo by se nějaké spásné moudro i pro mne?“ promluví, hlas hebký po čerstvé smetaně, až chutná, sladce se přivine k jazyku, sametově sklouzne hrdlem.
„A hele. Ty schody fakt fungují,“ zkonstatuje Ohnivá; jako by ji snad Fay mohla vnímat.
Lidské tělo není přizpůsobené, aby bez varování dokázalo pojmout tolik blažené slasti najednou; srdce v hrudníku omámeně padne naznak, úplně bez dechu.
„Já hloupá,“ špitne Fay, „proč jsem si myslela, že Slunce je tam venku?“
Koutky těch přesvůdných úzkých rtů se zachvějí, Lord přemáhá úsměv. Může být snad ráno ještě krásnější?!
Fay si vypůjčí kuráž od Ohnivé, s vnitřním nádechem k němu vykročí, zachumlá se do jeho mužného aroma a té zvláštní jiskrné přítomnosti magie, docela nenápadně se špičkami prstů chvatně dotkne jemné látky košile na jeho rukávu, chce jít dál, vy mě, nohy, prostě unesete…
Může být krásnější.
„Ty zlá; s každým se přivítáš a mne tak nelítostně mineš, lhostejná k mému truchlivému osamění? Kde je mé ranní políbení? Kam jsi ho ukryla, má krutá bído?“ pronese tím hlubokým, hrdelním tónem, který rozvibruje páteř obratel po obratli, přitáhne si Fay paží k tělu, druhou rukou odhrne záplavu černých vlasů, skloní se nad šíjí.
„Sem snad? Nebo zde?“
Dech palčivý lávou, co voní po bylinkách, políbí zlehýnka hrdlo, místečko za uchem, putuje přes líčko, tak nevšímavý k třaskavým explozím, které každým dotykem vznítí.
„Ah, tu je. Jak zlomyslně důvtipné,“ přitiskne ústa na její rudé rty, vdechne do nich život. Současně všechen vysaje.
Fay se mu v pažích rozpustí, také je ti tak strhující lehko, šumná pěno, když tě příboj sevře a uchvátí?
Trochu se zapotácí, musí se opřít dlaní o jeho hruď. Nemoudré, hlava se divoce roztočí, duhový větrník v orkánu.
Fay musí odstoupit, cítí, jak jí tváře planou, ale co na tom, když je ten pocit tak – krásný?
Povzdechne si.
„Právě jsem zapomněla všechno, co jsem věděla o čtverci.“
Úsměvné vějířky kolem jeho očí se bezmocně rozevřou, hladina čokolády zavlní, Fay neodolá, vzhlédne, matko, jen na dvě řasy, matko…
„Znovu si vzpomenu,“ oznámí pevně. Výborně, to bylo dobré, Fay je na sebe hrdá.
A zvídavě zašeptá; ale ne, nenakloní se k němu, určitě by změnila i orbitu: „Čímpak jsem si to zasloužila, můj Lorde?“
Nenuceně pokrčí rameny.
„Co třeba prostinká oslava, že náš dům nepřepadli a nedemolují horští trollové, jak jsem se ještě před chvílí domníval?“
„Ou. Ohnivá tak dupe?“ zamrká Fay.
„Zajisté. Ohnivá. Já to tušil. Předpokládám správně, že to právě ona nastrčila vříšťalici ječivou do tvé koupelny? To bylo od ní tak hrubé.“
Fay rozšíří černé zorničky. „Zpívaly jsme. Duet. Pro vaši informaci.“
„Tak je to tedy… Plamínku, směl bych mít jedno maličké přání? Mohla bys prosím Ohnivé nějakým velmi šetrným způsobem naznačit, aby příště ponechala zpěv pouze na tobě? Ten její je mírně… nelibozvučný.“
„Ještěže to máš na koho svést,“ opáčí Ohnivá povzneseně. Fay se rozesměje, jak teplý jarní deštík skrápí předsíň.
„Rozumím. A omlouvám se, můj Lorde, za všechen ten rámus.“
„Kdepak. Nikdy. Před tvým probuzením byl dům nesnesitelně tichý. K zalknutí. Nedalo se to snést. Mučilo mne to; doslova.“
Fayinu tvář prosluní měkký úsměv.
„Máte dobrou náladu.“
„Ano,“ přikloní se k ní, zašeptá do ucha, „mám dobrou náladu. A máme hosta.“
Mandlově mrkne, vezme ji za ruku, vstoupí do salonku.
Fay se hned zkraje stočí ke komodě, pozdraví svícen. Nových přátel je třeba si vážit; čestných nepřátel ještě víc. Levý kalich se stydlivě pousměje, zbylé dva distingovaně pokloní.
A pak už se podívá. Pomněnkový stojí u pohovky, správný džentlmen. Jeho hábit je perleťově tyrkysový, ani modrá, ani zelená, mění odlesky. Pomněnkový se usmívá, oči skryté za skly brýlí.
„Krásné ráno, Fay, má drahá,“ pokloní se mírně, „jak rád vidím, že jste v pořádku.“
Jsou to dva dny, co Lorda vyhnal z vlastního domu. Dvě noci, co mu potají zachránil život.
Možná by ses měl rozhodnout, Pomněnkový. Nikdo ti neřekl, že světem vždy kráčí jen jediná Šelma? Druhou nepotkáš.
„Dobré ráno, Albusi. Vítejte,“ opětuje mu Fay úklonu jako pravá dáma. Usměje se. „Nebudu vás rušit.“
„Potěšilo by mne, kdybyste mohla zůstat,“ řekne Pomněnkový, uvelebí se na pohovce, vypadá tak nudně jednobarevná vedle jeho oděvu, až je jí Fay líto.
„Navíc, musíš se nasnídat,“ přivolá Lord talíř, ten poslušně doplachtí ke stolku, přistane, jídlo je lehké, milosrdné k Fayině žaludku, jen kousky sýru a trocha zeleniny.
Fay zaváhá, jak vzácné musí být pro Lorda chvíle s Pomněnkovým…
„Děkuji,“ vezme talíř s úsměvem, „slibuji, že sním vše. Najím se v kuchyni.“
„V kuchyni jedí služebné,“ kráčí Lord ke svému křeslu, v každém pohybu ladný, jak to umí jen dravci, usedne, pokyne k protějšímu křeslu, „ty jsi paní domu. Paní domu jí, kde uzná za vhodné.“
„Tahle paní shledává kuchyň za velmi vhodnou,“ mrkne Fay.
„Když tak odsoudí hned dva muže k žalnému zhynutí nad suchopárnou politikou bez své líbezné společnosti?“ užasne Lord.
A Fay konečně pochopí; Lord ji tu potřebuje. Pomněnkový by nejspíš odešel.
„V takovém případě zůstat musím, můj Lorde,“ přitaká rychle.
„Tome,“ opraví ji Lord.
Fay se zarazí. Stojí. Hledí na talíř v ruce.
Myslí zuří bitva, sváří se, žádná strana nevítězí, padlých je stále víc a noví povstávají, dřevěná hráz pocity nezastaví, kulkou myšlenku nezabiješ.
Vzhlédne, podívá se na Lorda upřeně, strach v ní klokotá, srdnatost svírá dlaně v pěst.
„Nebudu vás oslovovat jménem, můj Lorde. Omlouvám se. Nemůžu. Nebudu. Nikdy.“
Ta vyděšená bázeň, úzkostné napětí, burácivé chvění krční tepny – ta divoká odvaha, troufalá smělost, vkreslená do lícních svalů, zdvižené brady… tak vzrušující!
Dráždivé téměř k neunesení, v bedrech to svírá, Tom zbožňuje každou z reakcí a dostat je obě zároveň je náhle příliš, látka kalhot svírá těsná, dech se zrychlí, těžko polyká; když milujete léto i zimu a někdo vám daruje hořící led, copak byste si ho nevzali, neuchvátili v okamžení?!
Ohledně žen Tom nebyl vybíravý. Někdy měl chuť na hrubou děvku v zapadlé uličce, jindy na koketku obalenou francouzským parfémem; malá ňadra, velká, útlý pas, plnější tvary, vysoké, malé, brunetky, blondýny – co na tom záleželo, když nakonec všechny křičí stejně?
…Fay by nikdy nekřičela.
Fay jediná.
Usmála by se, na rtech šarlatovou krev jak nejsvůdnější růž, své poslední vydechnutí by mu věnovala a z jeho potěšení by měla radost též.
„Dobře,“ řekne Tom, hlas trochu zradí. „Ty smíš.“
Tíseň z ramen padne, Fay se okouzleně rozzáří, v té chvíli opět vlčím dítětem, má chuť se roztočit kolem dokola, až by šaty vlály jak bílé praporce míru.
Neměla se vzepřít, ne před Pomněnkovým. Ví to. Jenže ji to přemohlo; jak měla neuctivostí zhanobit laskavost, se kterou ji uvítal, když ještě stále cítila palčivost jeho dlaní, jeho chuť? A Lord svolil. Obdařil ji políbením, objetím, něhou čokoládových očí, medovým náznakem úsměvu – a nyní i svým požehnáním. Ach ráno, jak jsi dnes štědré!
„Jako paní tedy smím zvolit, které místo je mi milé?“ hlesne, tón vratký smíchem.
Lord mírně zmateně zvlní obočí.
„Zajisté.“
Vzápětí už ví, i kobereček u jeho křesla, natěšeně svůj vysoký chlup načechrá, Fay na něj usedne, nohy složí u těla, talíř v klíně; šelma dvě stopy od ní líně stočí zrak, ohromnou mordu složenou na natažených packách. Fay pozdraví uctivým gestem; šelmy se nehladí. Šelmy se obdivují.
Uchopí vidličku, zakrouží nad obsahem. Tak, kdo z vás je hoden následovat příchuť Lordových úst? Žlutá kostka sýru, zelený plátek okurky nebo červené rajče? Žádný, žádný z vás, ubožátka…
„Těžké dilema,“ přitaká Lord. „Osobně bych zvolil čtverec o třech rozích.“
A nakloní se přes ni, shrne lem sukně, odhalí její bílé kotníky, znovu se napřímí. Aby na ně viděl.
Fay se krátce zasměje, nabere něco od každého; Ohnivá klečí u krbu, stěžuje si řeřavým uhlíkům, snad cosi o Fayině věrolomnosti, a že ona tedy rozhodně zpívat umí, navíc nedupe, dupou jen králíci a Fay.
Fay to pobaví. Omluví se jí, ale jen tak napůl. To, že Ohnivou jiní neslyší, neznamená, že neumí dupat. Dupe. Vážně.
Ohnivá pro ni vykouzlí jedovatě žírnou grimasu.
„Vždyť ona je jak dítě,“ promluví Pomněnkový polohlasně, Fay jeho upřený pohled vnímá celou dobu; tohle už zná. Kdysi ji stejně tak plukovník vodil po večírcích, ukazoval s pýchou, vidíte, co jsem koupil? Divošku nedotčenou civilizací; není to úchvatné, jak je spoutaná korzetem, nohy okované boty, vlasy zlámané v kole, spletené skrz na skrz, očištěná od špíny nevědomosti, spasená? Dokonalost sama.
„Není dítětem,“ odvětí Lord chladně. „Jednoduše se tu cítí v bezpečí. Nemáš představu, odkud jsem ji přivedl. A také není hluchá. Co jsi nám přišel říct?“
Pomněnkový s povzdechem pokývá hlavou, natáhne se po svém šálku čaje.
„Chtěl jsi pozornost, Tome. Získal jsi ji. O tobě a Fay se už hovoří ve všech kruzích. Především Maria Duncanová je nyní velmi slyšet.“
„Prosím tě, Albusi. Je to mudla,“ odmávne Lord lhostejně.
„Stejně jako Fay,“ namítne Pomněnkový s jemným důrazem.
„Žádná není jako Fay. A ty víš, že takhle jsem to nemyslel. Duncanová nepředstavuje žádnou hrozbu.“
„Oh, jistěže ne, nikdy by Fay neublížila. Ale je předsedkyní mudlovského sdružení v magické společnosti, s velkou podporou kouzelníků. A důrazně nesouhlasí, aby vdaná žena žila sama v domě se svobodným mužem.“
„Zajisté to nijak nesouvisí s tím, že oním svobodným mužem jsem právě já,“ ukápne Lord kapičku jedu.
„Ani ti nemohlo uniknout, že bystrozoři již navštívili Sarum. Plukovníka Belamora, abych byl zcela konkrétní. Prozkoumali onen záhadný požár, tělo ohořelé k nepoznání ve Fayině ložnici. Přiznávám, k mé nesmírné úlevě, že jejich závěr je jednoznačný, nalezená mrtvá zemřela přirozenou cestou několik dní před požárem.“
„Tulačka z městské márnice; odpusť, pokud jsem tě zklamal. Ocení mne, že jsem té nebožačce zajistil slušný pohřeb nebo mne obviní z hanobení mrtvých? Netroufám si hádat, názor veřejnosti je v mém případě poněkud liknavý, Albusi.“
„Žádá vyřešení. Rozvody stále nejsou příliš v oblibě, leč akceptovatelné…“
„Přestaň být směšný. Prostě mi chce Fay vzít a každá záminka je dobrá.“
Pomněnkový zaváhá.
„Ano,“ kývne pevně. „Ano, to chce. Mnozí chtějí.“
Fay odloží talířek, vidlička cinkne. Ohnivá už sedí za ní, vřelá a vroucí se jí tiskne k zádům, horečnatě objímá.
„Někdo mocný tam venku právě rozhoduje, že mne vrátí do Sarumu?“ pronese klidně, tichá jako smrt v závějích.
A už je tu dlaň, dlouhé štíhlé prsty, vklouznou jí do kadeří, stečou na rameno, vniknou pod krajkoví rukávu, horké přivinou k holé kůži. Konejšivě majetnické.
„To nedovolím,“ řekne Lord. Šelma po jeho boku se zájmem zvedne hlavu; nezazněl tu roh honců?
Albus si povzdechne, dlouze. Těžce. Postaví čaj na stolek, nejspíš ani neochutnal.
„Myslím, že je čas jít. Řekl jsem, co jsem považoval za správné. A ujistil se, nad čím jsem tolik váhal.“ Pohlédne na Toma. „Tohle není láska, Tome. Ať už tě k Fay poutá cokoliv, láska to není. Touha. Ano. Touha; silná. Možná jsi takovou ještě nepoznal. Přesto je to stále pouhý chtíč.“
„Láska,“ rozdrtí Tom mezi zuby. „Láska. Vždyť co já o ní vím, Albusi? Nejsi to právě ty, kdo mne neustále přesvědčuje, že jí vůbec nerozumím?
Jako každý, kdo přijde na svět, mou první láskou byla matka. Jen abych se dozvěděl, že jsem pouhým nechtěným výsledkem lží černého lektvaru, zkaženou špinavostí. Přijal jsem ji takovou. Takovou miloval.
Podruhé jsem kouzlu lásky propadl v Bradavicích, když jsem objevil černou magii. Jak bych mohl zapomenout na tvé plamenné proslovy, jak je zlá a špatná, co jsem to jen provedl?! Přesto ji stále miluji.
Myslíš, že jsem stál před volbou mezi dobrým a zlým? Že mne očarovala právě tím, že je podle tebe symbolem všeho zvráceného?
Ne. Ne, Albusi. Nikdy, ani jedinkrát, jsem o ní takto nesmýšlel. Ona mnou prolnula, já jí, jako bychom byli stvořeni jeden pro druhého, čekali na sebe věky…
Potřetí mne láska oslovila švestkovým hábitem. Protože mám schopnosti, znalosti, zkušenosti. Přání chránit náš svět a jeho výjimečnost. Protože mám k tomu sílu. Který z tvých zamítavých dopisů ti mám připomenout? Že jediné, co mne k tomu svádí, je vidina moci, neomezené ovládnutí cizích životů k mému prospěchu?
A přitom je to stále o tomtéž. Černá magie. Ano, ta strašná, hrůzná nepravost. Pověz, Albusi, s tvou vznešenou ušlechtilou moudrostí – přemýšlel jsi nad bílou magií někdy? Skutečně přemýšlel?
Takže černá magie převrací přirozený řád, když umí ovládnout živly? Ale čím je tedy Glacius, Incendio, Aquamenti, Petrificus? A co třeba Alohomora, kterou odemkneš, co jiný chrání zavřenými dveřmi? Accio, kterým si přivoláš vše, co není lektvarem Vlastnictví připoutáno? A Silencio, Offuscato, Exsurdo, Obliviate?!
Vždyť všechna ta běžná, každým používaná tvá andělsky bílá kouzla nejsou ničím jiným, než znásilňováním svobody druhých,“ Tom se pousměje. Studeně. „Jsi pokrytec, Albusi.“
Smutné, vědoucí jsou pomněnkové oči. Skutečně jsou? Nebo jsi opět slyšel jen to, co jsi slyšet chtěl?
Pak doufám, že dnes v noci nebudeš schopný usnout, má slova se ti vrátí a tvůj křišťálově čistý zámek se zachvěje v základech. Aspoň nepatrně.
„Mrzí mne, Tome, že třikrát jsem tvou volbu lásky zošklivil; snad až příliš krutě, příliš kvapně. A odpusť mi, prosím, co nyní musím vyslovit. Ale sám nemůžeš popřít, že počtvrté tu nezaznělo.“
Tom se sehne, vezme Fay kolem ramen, pod koleny, zvedne k sobě. Usadí v klíně, opře si ji o hrudník. Jednou paží obejme, v dlani druhé skryje její něžně bílé kotníky.
„A kdybych snad s Fay pocítil totéž, co s černou magií, kdybych snad při prvním pohledu na ni pochopil, že je vším, co jsem netušil, jak trýznivě postrádám… Albusi, skutečně věříš, že bych počtvrté našel odvahu to komukoliv potvrdit? Například – tobě?“
Hledí do jejích očí, jsou plné lásky, plné žalu, třpytivé nocí, hřejivé vlčí srstí, tvá smečka je tu pro tebe, nikdy tě neopustí, zamiluješ-li se do jehňátka, tvá smečka ho bude milovat s tebou. S tebou ho sežere.
To je Fay.
Láska? Touha, chtíč, součást plánu? K čemu hledat slova, když to dokonalé už zná?
Tom se neubrání spokojenosti, proteče jím odshora dolů.
Moje.
Přesně, jak má být.
„Cestu ven najdeš sám, Albusi.“
„Je mi to líto,“ zašeptá Fay, sotva domovní dveře zaklapnou své rozloučení.
„Není čeho litovat, plamínku,“ laská hebkou oblinu ramene, každým prstem se s ní přivítá, jen palec, ten lapka ze všech nejlačnější, sklouzne k pahorku klíční kosti, skoro hrubě přes něj přejede, ruka zatouží z ní ty šaty servat, roztrhat, v dlani ji sevřít celou, Tom se musí zhluboka nadechnout, přivolat svůj klid; čím to dnes tak voníš, co jsi se sebou provedla? Přeci nemůžeš být stejná… jako včera. Den předtím. Minulý týden. Nemůžeš.
Jsi?
„Já Albuse ctím. Toužím po jeho úctě,“ přiměje se soustředit na slova, myšlenky. „Což nijak nemění skutečnost, že mne občas jeho názory příšerně rozčilují. Tohle nebyla ani tisícina toho, co jsem mu chtěl říct dávno. A nebyla to chyba, naopak. On o nás přemýšlí, o mně přemýšlí. Už před tím neutíká jako dřív. Navíc, hádka s Albusem znamená počátek rozhovoru, on se hádá velmi rád; je sice podivné, že ne proto, aby dokázal svou pravdu, ale protože ho názor druhého vlastně zajímá… Nu, je to Albus.
Ale dost už o něm. Dnešek jsem pro tebe naplánoval doslova kouzelný; navštívíme Příčnou ulici. V Anglii najdeš jen málo magičtějších míst, je to tam samý obchůdek s čarodějnickými potřebami. Budeš nadšená. A zajdeme za madam Malkinovou, její jméno mezi oděvními mistry získává značnou popularitu. Objednal jsem ti u ní šaty. Jiné si tam třeba ještě vybereš. A šperky, budeš-li chtít. Cokoliv. Dnešní den je celý, celičký magicky tvůj, plamínku bosý.“
To mu připomene její kotníky. Jak může být obyčejná kůže tolik alabastrově jemná, co to na nich je, že na ně nemůžu přestat myslet? Proč musím vědět, jaké to je, vzít je do úst, obkroužit jazykem, zlíbat z nich sůl a tu speciální vůni dávno zetlelého jehličí, před desítkami let vyschlé lesní prsti?
Hladí je a svírá, až téměř drsně, přes nárt i chodidla, opře si je o vnitřní stranu stehna, touží je posunout výš, vtisknout do svého klína, nechat je právě tam roztančit; hladovím. Žízním.
Stejně jako kdykoliv jindy po delším půstu.
A přitom naprosto jinak.
„Takže se na mne nehněváte?“ zašumí její hlas mechovým půvabem divnovíl, také modrým světlem Měsíce, když oděné jen v něm se točí a točí, vlasy i oči jak smůla černé, dotkneš se a už neodlepíš, uvízneš navěky lapený, pozdě; Tom vzhlédne. Napadne ho, zda vůbec kdy spatřil ženskou tvář z takové blízkosti.
Nemohl. To by si přeci pamatoval.
„Myslím…“ řekne, slova drhnou, v hrdle pouštní písek a nikde ani pramínek, „že nehněvám.“
„Pak mám tedy přání,“ obsidiánové zorničky se rozzáří, sopečné sklo odrazí jas ohně, a její dlaně jsou snad všude, probírají se mu vlasy, jemné i surové, bloudí po tváři, obkreslují každý jeho rys, snad ho zaklínají, když jsou cítit tak intenzivně, přejedou mu přes rty, kdy je pootevřel a odkdy mají divnovíly stovky dlaní?
„Chci šperk. Jen jediný. Jedinečný. Chci vaše znamení. Označte si mne; potřebuji vědět, že jsem vaše.“
Stěží postřehnutelný pohyb, tak je rychlá, a ramínko modravých šatů klesne k lokti, odhalí atlasově bělostnou nahotu, šťavnaté klenutí pravého ňadra, bradavka ztuhlá jak temně růžové, čerstvé poupě kalmie latifolie; jen v Anglii mohou v únoru kvést ty nekrásnější z květů, bohové vědí, proč právě tuto svolili pojmenovat Olympský žár.
„Kousněte mne. Až na bolest. Až na krev,“ šeptá mu do ucha, musela si půjčit kouzlo sirén, nedá se neslyšet, „dovolte mi nakrmit vaši šelmu. Její hlad mě trápí.“
No ano. Samozřejmě. Vždyť jsi moje.
Co jiného má právo zdobit tvé tělo?
Sevře ji v pase, nadzdvihne, sám se sklání, víčka klesnou, gravitace je teninkým praskajícím stéblem trávy proti téhle síle. Pojme Fay do úst, co nejvíc dokáže. Zaplní chuťové pohárky její soukromou ingrediencí, až přetékají, slastně zmámené, špičkou jazyku dráždí a svádí poupě, rozviň se, rozpukni, svlaž mě svým nektarem, copak nevidíš, já – zmírám?!
Vláčná měkkost masa a kůže jejího prsu dokonale zaplní každý kout, panensky nedotčená, že právě zde ji ocejchovat se zdá tak absolutní, tak správné, až to voní závratí. Tom odhrne rty, přitiskne se zuby, jen zlehka, vášeň očekávání je stejně smyslná jako rozkoš vyvrcholení. A stiskne. Víc. Víc.
Fay se prohne v kříži, z hrdla se jí vydere sten, nebo snad tlumený výkřik, ten zvuk strhne Toma přes okraj, v ústech ji rozdrtí.
Dokud mu jazyk nesvlaží kovově teplá krev. Všechnu ji spolyká, jediná krůpěj neunikne; víno, ty marné, zraj si třeba tisíc let, tomuhle se prostě nemůžeš vyrovnat…
Propustí ji. Složí na sebe, obličej ukryje v záplavě černých vlnek. Oči nechá zavřené.
Není si jistý, co by mohly prozradit.
Dýchá, paže volně obtočené kolem ní, Fay se tichounce směje, nebo pláče, možná obojí, šelma u Tomových nohou spokojeně oblízne vousky a Albusův čaj na stole je docela určitě už úplně studený.
Označená.
Leží, vnímá, jak se Lordův tep vrací k normálu, i kamenná tvrdost jeho klína se rozpouští, ztrácí svou trýzeň; nasytila ho.
Spokojená.
Plukovníku, ty zaostalý blázne, desítky let jsi rozdával bolest – a přitom jsi ji nikdy nepochopil. Dobře; budeš hladovět navěky. Velmi dobře.
Lord se pohne, vrátí látku šatů na její místo, zahalí Fay.
„Jdi se převléknout. Půjdeme.“
Jeho hlas zní tak… pevně. Jistě. Harmonie rovnováhy, bytí v naprostém souladu.
„Co si mám vzít?“ zeptá se Fay, moc se snaží znít jen obyčejně šťastně. „Něco formálního? Nemám představu, jak na takovém magickém místě vypadat.“
Lord vezme její tvář do dlaně, namíří ji k sobě. Čokoládové oči jsou neotřesitelně klidné a malinko voní nastrouhaným kokosem.
„Oblékni se pro mne. Buď sama sebou.“
Fay se široce usměje. Seskočí mu z klína, kolena zrádně nejistá, opře se o Ohnivou.
„Pospíším si,“ slíbí, zamíří k hale, ke schodišti.
Do patra jde už pomalu, Ohnivou po boku. Za nimi se plouží žebravá Realita, vychrtlá, kostěná, v otrhané špinavé plachetce, pod cenou prodaná na sarumském bleším trhu.
Čtverec má znovu čtyři rohy. Maria Duncanová, srdcová dáma s ústy kata.
„Setnout,“ sykne Ohnivá.
Tom se převlékne rychle, volné tmavé kalhoty, hematitově stříbrošedá košile, společenský hábit se stříbrným lemováním, zeleným hedvábím v klopách vyšitý vznešený erb Zmijozelu.
Projede prsty vlasy. Promne tvář. A opře se dlaněmi o zeď, skloní hlavu, zavře oči.
Co jsem to udělal?
Nemám tušení. Ale vím naprosto jistě, že jsem to dělat neměl.
Proč?
Tak to taky nevím.
Překročil jsem nějakou svou hranici… Jakou?!
A proč mě při Merlinově milosti děsí, že zapomenu její chuť, zvuk jejího zasténání, které mi ještě stále rezonuje v hlavě, tu mocnou sílu její oběti…
Narovná se, pohlédne na sebe do zrcadla.
Co se to se mnou děje? Jako bych vedle ní ztrácel půdu pod nohama.
Jeho odraz zmateně zvlní obočí.
…Ty? Znovu uhladí neposedné pramínky vlasů. Humorné.
Pravda, přitaká si Tom rázně. Jen drobná pošetilost; můj půst trvá nezdravě dlouho. Prostě potřebuji někoho zabít. V tom to je.
Opustí svou ložnici, sejde do salonku. Čeká na Fay.
A pak náhle schází ze schodů.
Čarosvůdná.
Její oči jsou truchlivé tůně beze dna střežené řasovím, plné rty hrst rubínů spadaných do sněhu, snad loupeživý rytíř na útěku o život je tam ztratil, dlouhý příboj vlasů temných jako cesta bez návratu, štíhlá svitem luny, útlé nohy bosé, křehké po prachu, ze kterého jsi povstal, a rozevláté šaty kolem ní se vlní, palčivou výhní srdce zešílení. Oslnivě září v barvě ryzí Avady.
Jen křídla jí chybí. Zelená.
Skvostně, tajnosnubně zelená.
Ten nejspanilejší anděl smrti musí mít křídla zelená.
A Tom až v hrdle znovu cítí uhrančivou sladkost její horké krve.
„Jak vypadám?“ zatočí se pomalu dokola. „Zelená je barvou vašeho rodu, doufala jsem, že vás potěším.“
V Lordově výrazu se zračí nespoutaná rozkoš lovce; stojí na skalnaté vyvýšenině, rozhlíží se krajinou, volí směr, kterým se dát, jakou zbraní a čí srdeční tep umlčí na oltáři svého práva, jak trofej navlékne na kožený řemínek kolem krku.
„Toužím tě políbit,“ řekne tlumeně, „jaká škoda, že jsem svůj denní příděl políbení již vyplýtval… Zelená je má oblíbená. Merlinžel, co se konfekce týče, je to zřejmě jediný ohled, ve kterém jsem konzervativnější než Albus,“ droboučké vrásky pobavení kolem očí. „Vybrala jsi výtečně. Navíc, dokonale ladí k tomuto,“ zvedne ruku, z dlaně vyklouzne teninký řetízek, na něm se zhoupne neopracovaný, surový krystal chromdiopsidu, hluboká temně zelená zachycená ve stříbře.
Obejde Fay, vloží šperk na její bílé hrdlo, zezadu sepne zapínání.
„Bezpečnostní opatření. Vložil jsem do něj svou magii, kdyby ses mi kdesi v davu ztratila, s její pomocí tě najdu. Kdekoliv.“
„Je překrásný,“ dýchne. Okouzleně se ho dotkne prsty, přivře víčka. Cítí ho, vnímá, jak brní, hřeje Lordovou mocí, takhle jí bude stále nablízku, pět palců od chvění srdečních chlopní; kéž by byl blíž. Třeba skrz. „Děkuji.“
Lord mírně pokyne, poodstoupí, shlédne k jejím nohám, cosi neznámého vysloví. A stejné lechtivě teplé vibrace obalí chodidla až k nártům.
„Neviditelné střevíčky speciálně pro jedinou z divnovíl. Ochrání tě před chladem i zraněním. Můžeš jít bosá.“
Ve Fay se úžasem zatají dech.
„Copak vás tím… nezahanbím? Opravdu smím?“
Nemůže uvěřit. Ven, mezi lidmi? Po jeho boku?!
„Trvám na tom.“
Vděčnost a štěstí, palčivé jak smích Ohnivé, roztančí se halou v plamenných piruetách namísto Fay. Slova nestačí, tak jen pokývne. Vyjdou před dům, Lord k sobě Fay přivine jako vždy před přemisťováním, až sebou malinko trhne, označení na prsu ještě rozcitlivěle čerstvé.
„Bolí to?“ všimne si.
„Ano,“ špitne Fay s lehkými rozpaky.
„Mám to zahojit?“
Fay zmateně vzhlédne.
„Ne. Nikdy.“
Hnědá jeho očí získá bronzový nádech. Neřekne nic. Přivine ji těsněji. A přemístí.
Kamenná dlažba, hukot hlasů, povykování a smích, zvířecí zvuky, stovky vůní, proudy lidí všemi směry, jejich oděvy jsou od střízlivě elegantních přes dlouhé hábity skrývající téměř vše až po šaty s nádechem dávných časů; Fay se rozhlíží, oči nestačí přijímat všechny obrazy, bezděčně se drží Lordova předloktí oběma rukama. A nemůže se nasytit – ulice z obou stran nabízí neskutečné, obchůdky se sovami, nikdy nebloudíme, doneseme každý vzkaz, proutěné klece, košťata všeho druhu, s námi vyletíš do oblak, knihkupectví s levitující knihou nad vchodem, hlasitě předčítající samu sebe, přeji ti hluboký mír zářivých hvězd, přeji ti hluboký mír v laskavé noci, Měsíc a hvězdy ať na tebe vrhají svou léčivou zář. (tradiční keltské požehnání, pozn. autora)
Látky v barevném víru vychvalující své přednosti a jemnost, zdůrazníme každý půvab, kotlíky s pěnivým obsahem, vznášejícími se bublinkami, duhovou párou, v nás se žádný lektvar nezkazí, dřevěné regály lákající rozmanitostí bylinek do vnitřku krámku, naše koření změní každý pokrm v magickou hostinu!
Jinde zas nejroztodivnější květiny vábí lístky, dál, jen dál, provoníme každý dům, prozáříme zahrady, poskakující příbory, jsi zaneprázdněný prací či studiem? My tě nakrmíme!
Bujarý hlahol ze všech stran.
Botky, co se nikdy neochodí! Dítka se vám zatoulala – naše rodinné medailonky vám je vždy najdou! Samomíchací vařečka, vždy nadšená do práce! Hábity se samoodstraňovačem skvrn! Náš letax vám otevře celý svět! Pera všech druhů, Bleskobrky rychlejší než myšlenka! Nejjemnější pergameny, pro moudrá slova i láskyplná vyznání! Huláci, které nikdo nepřeslechne!
Nejnovější vydání Denního věštce, čtěte: Norský ministr magie daroval Anglii věrnou kopii prstenu Nibelungů, světový famfrpál vstupuje do druhého kola, bulharští Sofijští supi proti novozélandským Thundelarrským hromovládcům, čtěte!
Odpuzovač cornwallských rarachů, nám žádný neunikne! S naším Pamatováčkem už nikdy nepřijdete pozdě! S naším Lotroskopem odhalíte každou lež!
„Vůbec ničemu nerozumím,“ hlesne Fay. A rozesměje se. „Dobré nebe, to je úžasné! Půjdeme dál?! Prosím, ach prosím!“
„Proto jsme tu,“ přitaká Lord, pobaveně ji sleduje, nechá se drtit jejím sevřením, zvolna vykročí.
Fay se rozhlíží, nejde se rozhodnout, čemu věnovat pozornost dřív, všechny ty volající, zpívající, poskakující předměty! Vždyť i lidé, co je míjí, hloučky rodin či osamělci, jsou každý něčím mimořádný – a nikdo se tu nemračí, také jejich chvat je nějak veselý, plný života a energie, sálá z nich stejně jako magie, Fay ji cítí, různě silné jiskřičky prskavek dopadající na kůži, každá se svou vlastní příchutí a intenzitou. Chybí tu jen bílý králík s hodinkami, co má věčně zpoždění, a kočka Šklíba. Ačkoliv, kdo ví, třeba jsou za rohem? Hned vedle Absolona, dýmajícího z vodnice.
„Zde,“ zastaví Lord před prosklenou kulatou výlohou, „sídlí nejslavnější výrobce hůlek v Anglii. Možná na celém světě. Garrick Ollivander. I já mám svou od něj.“
Fay se předkloní, uvnitř je trochu šero, přesto zahlédne snad nekonečnou řadu po strop vysokých stojanů přeplněných úzkými krabičkami; rozcuchaný mužíček mezi nimi poletuje na jezdícím žebříku, před pultem žena s dívenkou. Zřejmě velká chvíle pro tu maličkou.
„Jak jste si mezi nimi mohl vybrat?“ užasne Fay. „Jsou jich tam tisíce!“
„A každá je originál,“ pronese Lord významně. „Ale není to tak těžké. Protože s hůlkami je to naopak, ony si volí svého majitele. Pojď, tady je místo, které tě nadchne,“ vede je o pár dveří dál, Magická zvířena světa, společně vstoupí dovnitř.
Fay ztratí schopnost řeči, matně si vybaví pouze citoslovce. Nešetří jimi.
Tříocasý had, dvouhlavá ryba, sedmikřídlá sova, žába se zobákem poctivě dlabe otvor do bukové větve, černobílý plameňák s chobotem hoduje na banánech, motýl s kočičím tělem poletuje přískoky, štěkající chomáček chlupů s rozevřeným pavím ocasem, ještěrka s kopýtky vznešeně klape, spící dlouhosrstý krokodýl, hroch porostlý hroznovými trsy – cedulka na krku hlásí, že rodí dvakrát ročně, a vida, Absolon, jen má na hlavě úctyhodné paroží v miniaturním provedení; asi to s tou vodnicí přehnal.
Místnost rozčleněná stromy, keři, jezírky a písečnými ostrůvky drnčí rozverným pískotem, mňoukáním, vrněním, trylky, škrábáním, troubením, chrochtáním, mlaskáním; celý Faunův orchestr tu ladí své instrumenty.
Dráček, chrlící deštivé spršky, pronásleduje myšáka v pampeliškovém kožíšku, proběhnou Fay pod sukní a zmizí za akváriem plným bublajících orlosupů. Tučňák roztáhne svá smokingová křídla, objeví se tlapka, vytasí drápky, líně ho podrbe na bříšku. Jahodový lvíček, stočený do klubíčka, rozevře tlamičku v zívnutí, vyletí z ní mýdlová bublinka, plump! Rozprskne se v maličkém ohňostroji.
Fay má dlaň přes ústa, oči dokořán, směje se skrz prsty. Pruhovaná žirafa s ploutvemi, zavěšená opičím ocasem u stropu, k ní natáhne svůj dlouhý krk, zatváří se lehce pohoršeně.
Fay popadne Lorda, vyvleče ho na ulici; až tam se rozesměje nahlas.
Konečně se trochu uklidní. Natáhne se k Lordovi, zašeptá: „Magie má docela černý smysl pro humor.“
A zorničky se jí třpytí, líčka zrůžovělá.
„Poněkud,“ pokrčí Lord rameny, opětuje její šepot, „ale raději to nikomu neprozradíme.“
„Ne, raději ne,“ mrkne Fay spiklenecky.
„Líbilo se ti tam?“
„Ohromně! Bude se mi o nich zdát. Dlouho.“ Smích, jak zvonečky konvalinek.
„Oh. Já nešťastník. A to jsem věřil, že všechny tvé sny patří pouze mně,“ zavoní mu pohled hořkou čokoládou, nechá ústa mírně pootevřená, jakoby zvoucí…
Dech se maličko zadrhne, Fayino srdce zavrávorá.
„Patří,“ hlesne.
„Dobře. Velmi dobře. Jsem poměrně lakomý,“ nakloní se Tom k ní a sklouzne prsty levé ruky po jejích zádech v náznaku polaskání, zastaví se lehce pod úrovní pasu, přivine celou dlaň. Vychutná účinek; prodchne Fayin výraz tlumenou vášní. Ano, tak je to správně…
Spokojenost zčeří hladinu duševního klidu – a neodolá. Kratičce ji přitiskne k sobě, jejím pravým ňadrem nesoucím jeho znamení, nasytí se drobným zášlehem rozkoše bolesti v její tváři. I to samotné připomenutí, tak nepatrné, jím projede vřelostí lávy, zatrne ve slabinách. Že by skoro zalitoval.
Jen skoro.
„To ale stále není vše, ještě mám zde pro tebe jedno překvapení…“ Odmlčí se, ucítí závan známé magie, přibližuje se, Tomův výraz se vyhladí do chladně stoické masky. „Neohlížej se. Kdosi míří naším směrem a mám neblahé tušení, že záměrně. Abraxas Malfoy, tak pyšný na svůj čistokrevný původ. Nikdy neopomine příležitost mi svou nadřazenost připomenout.“
„Není vám nadřazený,“ namítne Fay zachmuřeně.
„Jistěže ne. Pouze si to myslí. Oslovuje mne jménem, ačkoliv jsem mu to nenabídl; to je velmi urážlivé v našich kruzích. Provokuje mne.“
„Mudlové často ponižují ty, kterých se bojí,“ řekne Fay. „Možná je čas nechat se vyprovokovat.“
„Možná,“ pronese Tom s letmým pobavením, v tobě je snad vážně cosi zmijozelského. „Je skoro tu.“
Fay se chvatně vytáhne na špičky, vdechne mu do ucha: „Nesnáší mudly?“
„Hnusí se mu,“ opáčí Tom téměř neslyšně. A obrátí se, nechá paži volně kolem Fayina pasu.
„Tome,“ usměje se Abraxas zeširoka, „říkal jsem si, že jsi to ty.“
Patnáctiletý Lucius vedle něj pozdraví se strojenou uctivostí, falešnou až se slova kroutí.
„Abraxasi,“ pokyne Tom. „Jak se daří?“
„Výtečně. Jak také jinak? Ale kdopak je tvá sličná společnice? Nevzpomínám si, že bych ji potkal. A na půvabné dámy mám paměť,“ mrkne jedním okem.
Tom pocítí bodavé nutkání mu to oko vydloubnout čajovou lžičkou.
Ale než stačí odpovědět, Fay vedle něj se postaví, nabídne pravou ruku ke galantnímu políbení, připojí jemně koketní pousmání.
„Jmenuji se Fay,“ pronese nahlas, zpěvavě, zatímco Abraxas poruší společenská pravidla, skutečně se hřbetu její dlaně dotkne rty, „a jsem čistokrevná mudla. Tak velmi ráda vás poznávám, Abraxasi.“
Malfoyova tvář na vteřinu ztuhne. Pak se do ní vrátí barva, Abraxas se narovná.
„Nápodobně,“ vysloví, pouze zkušenému oku neunikne skrývaná topornost v držení těla. Jeho syn aristokratické umění dosud plně neovládá, obličej mu zvrásní zděšení, odpor, raději se odvrátí.
Tom v duchu ochutná dvě potěšení naráz; překvapenou pýchu nad Fayiným pohotovým útokem a nesmírné zadostiučinění z Abraxasova ponížení. Pochopitelně nedá najevo ani jedno.
„Co vás sem přivádí? Potřebuje snad Lucius nové učebnice?“ prohodí.
„Nikoliv, jdeme ke Gringottům. A ty?“
Jako by pro něj Fay náhle přestala existovat. Kdepak, Abraxasi, tak snadno neunikneš.
„Jdeme k madam Malkinové, vyzvednout šaty pro Fay,“ usměje se Tom.
Fay se dotkne jeho paže, pohledem vyžádá svolení. O kus dál, u jednoho z obchůdků, sedí maličký ochočený maguár, nejspíš čeká na svého majitele; kočkovitá šelmička, zlatorudě žíhaná, s velkýma ušima a lvím ocáskem. Není divu, že ji zaujal. Nesmírně inteligentní zvíře se schopností odhalit nebezpečné osoby či předměty, věrné za hrob, získáte-li jeho důvěru. Ten pro Fay nepředstavoval žádné riziko. Tom přitaká, Fay nadšeně poděkuje, odtančí svou vílí chůzí.
Štíhlé boky se zavlní, látka s každým krokem vábivě zakrývá a odhaluje její kotníky. Poklekne tři stopy od něj, dlaní se opře o zem, předkloní na úroveň kočičích očí, shrne bohaté kadeře k jedné straně, odhalí bílou šíji, křivku zad. Usmívá se, němě s ním hovoří divnovílí řečí. A svým osobitým způsobem, zde, na místě plném čar a magie, se zdá ze všeho nejkouzelnější. Tomovi to tak připadne.
„Mudla,“ řekne Abraxas. Cosi v jeho hlase přiměje Toma stočit zrak k němu; také sleduje Fay. „Takže ty zvěsti jsou nakonec pravdivé. Nevěřil jsem jim. Ty a mudla? Ovšem nyní rozumím.“ Podívá se na Toma, v očích plnokrevný chtíč. „Až se jí nabažíš, dej mi vědět. Jsou výjimky, kdy nepohrdnu ani použitým vadným zbožím.“
Tom na něj hledí. Upřeně. Nechá do své tváře vstoupit lhostejnou, bezcitnou prázdnotu, se kterou zabíjí.
„To bych raději ošukal tvou ženu, Abraxasi.“ Vrátí se k Fay. Myslí na své znamení na jejím drobném ňadru. „A to se mi tvá žena vážně nelíbí.“
Tik tak, odkapávají vteřiny hlasitého ticha.
„A komu ano,“ zkonstatuje Abraxas Malfoy netečně.
Otočí se na patě, vyrazí svižným tempem k bance. Lucius, podivně bledý, chvátá za ním.
Tom dojde k Fay, dotkne se jejích vlasů. Namotá jeden pramínek, nechá ho proklouznout mezi prsty. Cítí se tak proklatě dobře, že by mu i Mordred ve svůj nejslavnější den záviděl.
Zvířátko k Fay natáhne černý čumáček, pak postřehne Lorda, zježí se mu srst na zádech, odhalí tesáčky, tichounce hrdelně zavrčí; jedna šelma druhou vždycky pozná. Žíhané kotě se stáhne. Cinkne zvonek, dveře vedle se otevřou, vyjde mladý pár, kotě k nim odtlapká. Lordovi se obloukem vyhne.
Fay přijme nabízenou dlaň, vstane. Rozhlédne se.
„Už jsou pryč?“
„Zničehonic měli jaksi naspěch,“ prohodí Lord, ve výrazu ten skrytý dravčí poloúsměv. „Pojď. Mé druhé překvapení čeká.“
Vede ji, ruku v ruce, prsty propletené, beze spěchu prochází ulicí, skrz živoucí přelévající se dav, Fay občas zachytí kradmé pohledy kolemjdoucích, zmatené, nedůvěřivé, potměšilé, veselé, obdivné, rozjařené, jarmark pocitů, je libo zabalit s sebou nebo ochutnáte další?
Lordovi to nevadí, nepoleví své sevření ani o milimetr, tu a tam se k ní nakloní, aby vysvětlil nejbližší podivnost. Fay kráčí po chodníkovém dláždění, nestudí, netlačí, přesto ho vnímá bosými chodidly; jako by šla po tenkém vzduchovém polštářku. Ohnivá tančí mezi zlatými slunečními paprsky, snad s nimi soutěží, kdo umí vzplanout zářivěji.
„Jsme tu,“ ozve se náhle, Lord vtáhne Fay do otáčivých dveří, stěží zachytí nápis nad obchůdkem, Blankytné hříchy.
V následující vteřině je omráčená vůněmi všeho druhu, některé snad ani nemohou existovat; v té další zvučnými hlasy, škemráním dětí, chichotáním, Fay stojí před ohromným třípatrovým pultem ve tvaru podkovy, rozdělený do přihrádek, každá z nich vrchovatě plná pamlsky, pochutinami a kdovíčím, opatřená cedulkou, hlasitě vábící zákazníky právě ke své nabídce.
První postřehne pravou stranu pultu, je nějak… pronikavější.
Škytlentilky, práskpralinky, čokobomby, čardášové cibulgranáty, lékořicové zlobušky, třeskutě mrazivá čokoláda, eukalyptové šlehy, pepřmomentky, dračí paprikášky, slzavé slanýže, octomilné kysokurky, šťovíkové citrodropsy, chillistřelky, trpkoláda, absintové hořkohrozny, želé ostružinové ostří, drtižvejky, bonbumbóny, vyřvávají cedulky, brigadýrským krokem obchází své teritorium.
Fay zjistí, že se instinktivně přimkla zády k Lordově hrudi.
„Jsme v cukrárně nebo zbrojním skladu?“ špitne směrem k němu, kolem nich prosviští hlouček chlapců, chyť ji, chyť ji, ječí jeden přes druhého, honí cosi jako tmavě hnědou rosničku, a uloví ji, vítěz kořist slavnostně strčí do úst, ostatní protáhnou zklamané obličeje. Fay zamrká. Opravdu právě snědli žábu?
Její opora se rozechvěje vnitřním smíchem, Lord jí ovine paži kolem pasu.
„Napůl ve zbrojnici,“ pronese tlumeně, přetočí její tvář vlevo, „napůl v nevěstinci.“
„Oh,“ vyklouzne z Fay.
Levá strana je docela jiná.
Francouzské jazýčky, mandlové rozkošky, vanilkové líbáčky, kokosové vzdychánky, nugátová sexploze, meduňkové oblaženky, panenský medoviník, griliášové chtiprstíky, všelaskavky ambrózie, broskvová slízátka, karamelové vyvrcholky, nektar z rajských svlékjablíček, smetanové rozpustilky, žhavá čokoláva, marcipánové mušličky s likérem, pudinkové amoretky, vlní se cedulky, svůdně švitoří, lákají blíž.
Fay zbledne, zrudne, víc slyšet odmítá, stočí se pryč, ukryje obličej v bezpečí Lordova ramene.
„Ne,“ hlesne, jaksi zadýchaně, tep duní v uších, že skoro překoná všeobecný halas, vražedné rozpaky se mísí s touhou, touhou po něm, co by s ní provedla jediná z těch laskomin?! I kdyby ji nemusela sníst hned tady, už jen ji mít a vědět… Zavrtá se hlouběji do svého úkrytu.
„Musíš si něco vybrat,“ trvá Lord na svém, slova vibrují neskrývaným pobavením, „čím víc se budeš červenat, tím víc budu neoblomný. A pravou stranu jsi již zamítla, zpět to vzít nelze,“ dodá s provokativním podtónem. Tak ten Fay opravdu nepomohl.
Polkne zoufalé zasténání, opatrně vyhlédne – spása! Prostřední část podkovovitého pultu je obsypaná dětmi s rodiči, tam bude něco normálního, nebo aspoň přijatelného, spas mě, matko.
„Tam!“ ukáže chvatně před sebe.
„Jak myslíš,“ nebrání se Lord kupodivu; což Fay malinko znervózní. Ale vydají se ke košíkům v dětském obležení, Fay je s nadějí přejede pohledem. Skryje další zazoufání.
Všechno se tam hýbe! Poskakuje, tančí, koulí se, leze.
Nakonec si přeci jen vybere, dětský papírový větrník, jen vyrobený ze skládaných lístků čokolády. Točí se. To zvládnu, ujistí se Fay srdnatě, je to čokoláda, hýbající se, ale čokoláda. A určitě bude výtečná.
Dokonce se dokáže i usmát.
Lord boubelaté kouzelnici zaplatí, Fay si zvolí ten s barevnou polevou na krajích, kouzelnice jí ho podá, Fay oběma poděkuje, vezme ho do ruky – a čokoládové listy se k ní dychtivě vztáhnou, uprostřed se objeví lentilková očka, rozesmátá ústa ze šlehačky.
„Sněz mě! Sněz mě! Jsem neskonale dobroučký, sněz mě!“ vykřikne ta pekelná šlehačková pusa. „Jsem malinový a jahodový a borůvkový a pistáciový a úplně nejvíc čokoládový! A uprostřed mám schovaný oříšek s cukrovou polevou, že ho najdeš? Najdeš, najdeš?! Sněz mě! I moje špejle je slaďoulinká, cukrátková! Sněz mě!“
Fay ho divoce od sebe odtáhne na celou vzdálenost paže, ještě se zakloní, větrník se točí kolem dokola, nepřestává volat, Fay zděšeně vyhledá Lorda.
„Pomoc,“ hlesne, „nemůžu sníst něco, co na mě mluví! Pomoc. Pomoc.“
Lord se rozesměje. Několik zákazníků s ním, možná trochu rozpačitě; děti nechápou vůbec.
„Pomoc,“ prosí Fay úpěnlivě.
„A když tě zachráním – dovolíš mi, abych ti vybral něco jiného?“ zvedne Lord tázavě obočí, je v tom skrytá darebnost, Fay to ví, ale když ten větrník nepřestává volat…
„Z téhle strany?“ váhá, ještě se nevzdává.
„Ano,“ kývne Lord. „Nebude to mluvit. Dokonce se to nebude ani hýbat.“
Fay nedůvěřivě přimhouří víčka.
„Slibuji.“
„Sněz mě!“ zaječí větrník.
„Platí!“ stočí se Fay k Lordovi, ten jí tu uvřískanou masochistickou záležitost vyjme z prstů, nabídne do nejbližšího hloučku dětí. V tu ránu má nového majitele, s labužnickým výrazem se do ní zakousne, větrník začne vrnět.
Fay s úlevou otře zpocené dlaně do šatů, Lord se obrátí na obchodnici.
„Prosím dvakrát specialitu podniku.“
A boubelatá kouzelnice rozkvete v širokánském úsměvu, udělá nadšené: „Ah!“
Mávne hůlkou, přiletí dvě malé zdobené papírové krabičky.
„Je to čokoláda. Výběrová belgická čokoláda. Vlastně docela obyčejná, nemluví, nehýbe se,“ skloní se Lord k Fay, zbytek jí zašeptá do ucha, „jen je v ní vloženo maličkaté kouzlo. Přivolá zpět poslední erotický zážitek, takže ho smíš prožít ještě jednou.“
„Vzácný pane, požádám o sto šedesát galeonů. A zde, prosím, vaše Provinilé slasti.“
Fay vyběhne z obchodu naprosto rudá, zastaví se na chodníku, skryje tvář v dlaních. Tom ji zvolna následuje, své dva drobné poklady v papírové krajce jen tak v ruce.
Zůstane stát před ní. Čeká.
Po chvíli Fay rozevře prsty, vykoukne. A nechá paže klesnout, rozesměje se.
Směje se, hlasitě, šťastně, krásně, oči se jí lesknou, září, tím smíchem, slunečními paprsky, divnovílím světlem, čistou touhou, tak bezelstnou, rozkošně v rozpacích, a přesto upřímná ve svých pocitech; září.
Tom shlédne na jejich čokoládová tajemství.
„Roztečou se,“ prohodí nevinně.
„Tady ne,“ dýchne Fay, líčka nachová, až jsou její zorničky ještě černější, rty karmínovější.
„Roztečou se.“
„Doma,“ zaprosí. Ale ústa ji zrazují, usmívají se, chvějí, zrak se prohlubuje. Dech zrychluje.
„Roztečou se,“ podá jí druhou dlaň.
Fay ji přijme; věděl, že ano. Stejně ho to potěší.
Vykročí k nedaleké budově, obtáčí ji dřevěné schodiště.
„Měl jste to v plánu celou dobu,“ obviní ho. A stále se usmívá.
„Kdo, já?“ užasne Tom. Mrkne vedle sebe.
Září.
Selenitová víla s křídly z Avady.
Jehňátko s vlčí duší.
Tvá nevinnost mne tak vábí; jsi jako čerstvě zasněžená planina, neposkvrněná jedinou šlépějí. Chci být ten, kdo tebou projde.
Tvá nespoutaná divokost mne tak dráždí; jsi jak ohnivý vlk, ženoucí se k obzoru, s touhou se nikdy nezastavit. Chci tě spoutat, rozdmýchat tvůj žár a dívat se, jak hoříš.
Čím to, že všechno na tobě mě náhle tolik svádí? Kdy k tomu došlo?!
…Doufám, že mě znudíš. Brzy.
Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v Anglii nejpošetilejší?
Stoupají do schodů, dřevo pod nimi vrže a kvílí, v patře je veranda, zahradní restaurace s výhledem na Příčnou ulici. Jenže před posledním rohem Tom zastaví.
Fay po jeho pravici, u kamenné zdi domu; natočí ji, opře o zeď zády. Stojí těsně před ní, zábradlí točitého schodiště za nimi pokrývají šplhavé šlahouny břečťanu, skýtají drobné soukromí. O pár schodů dál panuje čilý rozhovor, cinkání příborů a šálků, šoupání židlí, dusot podrážek.
„Zde,“ řekne Tom.
Spatří, jak se jí srdce na okamžik zastaví, tvář pobledne.
A chlopně se opět rozbuší, zvednou stavidla tepen, jak dobrý ovčák ženou splašené stádo krvinek koridorem žil. Sem tam prásknou bičem.
„Slyšíš je? Jak blízko jsou, všichni ti lidé; možná každou chvíli některý z nich projde kolem nás. Možná nás právě někdo sleduje z oken protějšího domu. Možná z ulice. Kdo ví?“
Skloní se blíž.
„Dnes ráno jsi mne požádala ty. Nyní tě žádám já.“
Přitiskne se k ní tělem, klín už dychtí a její podbřišek je tak poddajně měkký…
„Spáchej pro mne svůj první hřích. Proviň se nedovolenou slastí.“
Sklouzne rty po jejím líčku; jak může mít tělo vroucí a tvář ledovou? Copak vždy musí být neúnosně neodolatelným kontrastem?!
Najde ušní lalůček, přejede ho špičkou jazyku. Jen zlehýnka ho zvlhčí. Odtáhne se, sotva o palec, horce na něj dýchne.
„Chci tě přímo tady.“
Zvedne ruku, před jejíma očima ji rozevře, magií krabičky rozvine, na jejich blankytně modrém dnu dvě malé hrudky čokolády.
„Chci to znovu.“
Fayiny tuhově černé zorničky jsou tak veliké, že by se v nich ztratil, její zběsilý dech k němu dolétá ve vlnách jak rozlícené moře na útesy, drobná ňadra už zdobí koruny poupat, vtiskávají se mu do hrudi, tolik šatů mezi nimi, látka prokletá…
Tom vezme do prstů jeden čokoládový kousek.
„Buď moje. Tady. Teď.“
Objeví se její dlaň. Uchopí druhou hrudku; třese se, chvěje až k zápěstí.
„Společně. Najednou,“ zašeptá Tom, vtiskne jí čokoládu do úst. Vteřina zaváhání – a Fay mu vloží tu druhou mezi rty, Tom ji přijme, zavře ústa, oči. Nechá ji rozplynout na jazyku.
Padne to jak bouře. Bez varování, přívalový déšť, palčivá touha se přes něj převalí, oloupí o dech, zatopí rozum; narve do něj slanou příchuť její hebké kůže, vláčného masa, zas je jí plný, až po okraj, polyká malé prso jak stvořené přesně do jeho úst, hrot bradavky se mu otírá o rozcitlivělý jazyk, obemkne ji zuby, opět měkká i tvrdá zároveň, slyší ji sténat, ten zvuk ho rozerve, a už ji drtí, znovu cítí, jak proniká skrz kůži a dál, víc, hlouběji, slanost rázem přebije sladká chuť krve, tak opojná, mámivá, návyková, tak horká…!
Když přijde k sobě, svírá Fay v náručí, div ji nezardousí v tom zuřivém objetí, přerývaně jí dýchá do vlasů; ona svírá v pěstích jeho hábit, tlumeně mu vzlyká do hrudi, visí mu v pažích, sama nedokáže stát. Tom se přinutí sevření povolit, ale nepustí ji, nechá na sobě ležet, podpírá. Sám se jen pomalu dává dohromady.
„Odpusť,“ zachraptí, „bylo to …poněkud intenzivnější než jsem čekal. I moje poprvé, zatím jsem o Provinilých slastech jen slyšel.“
Fay vydá jen jakési šeplavé vydechnutí. Tom ji opře o zeď, mírně se odtáhne, vezme její bradu do dlaně, zvedne tváří k sobě. Z jednoho oka jí třpytivě sklouzne slza.
„Bolelo to víc?“
Fay zavrtí hlavou. A druhá slzička klikatě steče.
„Lhářko…“ Palcem jí otře tváře.
Fay divoce zatřese hlavou, až se jí kadeře rozletí.
„Nebolelo! Bylo to… jen to bylo… to bylo…“ A rezignuje, opře se mu čelem o hrudník, z pěstí propustí látku hábitu, ovine paže kolem něj.
„Příliš krásné,“ zašeptá později, slabounce; možná doufá, že ji neuslyší.
„Ano,“ řekne Tom tiše. „To bylo.“
Skloní se, vyhledá její rty. Vloží na ně jemné políbení, lehké jako dým.
„Děkuji ti.“
Fay se napřímí. V očích se to mihne; vlci se už vrací.
„Myslíš, že dokážeš jít? Docela bych uvítal šálek čaje,“ nabídne jí rámě. „A jestli kolem nás někdo prošel, tak o tom vážně nic nevím.“
Fay se rozesměje.
Zrcadlo, zrcadlo… Nebo radši mlč, střepe bídná.
Sedí u malého kulatého stolku, hned vedle zábradlí, celá Příčná ulice pod nimi jak na dlani, Lord spokojeně popíjí svůj Earl Grey, Ohnivá trůní na dřevěném hrazení, nohy přehozené dolů, nastavuje tvář slunci.
Fay konečně cítí v rukou jistotu, natáhne se po svém čaji, příjemně voní, souzní s atmosférou štěbetání, rozhovorů u okolních stolků v nejrůznějších tóninách, rodinné, milenecké, přátelské, společensky distingované, mateřsky komandující; s hemžením tam dole. S lístky břečťanu. S jiskřičkami magie všude kolem; jsou jich desítky, ale Lordova jen jediná mezi nimi, Fay ji rozeznává stejně bezpečně, jako poznáte hlas matky, když vás volá na náměstí, kde jsi, moje poletuško?
Je to zvláštní, přidat si další kategorii vnímání druhých – k jejich zvuku, vůni, barvám, pohybům, dotekům, ještě pocit atmosférického brnění, také má svou vlastní jedinečnou frekvenci. A Lord se liší v každém směru, nikdy byste si ho nezmýlili s jiným. Fay rozhodně ne.
Kéž bys tu mohla být, matko, posteskne si v duchu úsměvně. Byla bys nadšená. Ačkoliv ty jsi nejspíš byla stejně, tam doma, u nás. I tobě přišel otec jako brána do nového světa, provedl tě skrz a jako dospělou ženu tě poprvé učil, jak voní květy, jak je nebe vysoko, druhy barev, jak sladký umí být spánek v jeho náručí, že smích umí hřát uvnitř a chuti jeho úst se nic nevyrovná? Až jeho dlaněmi jsi poznávala krok za krůčkem své vlastní tělo? Slova, dřív jen tištěnými písmenky v knize, náhle získávala smysl, rozměr, důvod?
Jako třeba krása.
Protože dnes už tomu slovu rozumím, matko. Znám jeho odstín, aroma, příchuť, tón, poznám ho po hmatu.
Krása je syrová, bolí i hladí současně, má barvu půdy, voní potem, mužským pižmem, zní sebedůvěrou dravce, chutná krví a čokoládou.
Věděl Lord, že Provinilá slast vám odhalí i prožitek vašeho partnera, poznal to, cítil? Fay k němu kratičce vzhlédne, zvědavá, nejistá, v rozpacích… a přitom tak klidná. Ten pocit jí připomíná, když jako děvče hluboko v lese pomalu kráčela do mělkého jezírka nahá, vnímala majestátnost dřevěných velikánů kolem, šumění listí, pohyby v keřích, jejich oči bedlivě sledující, ptačí zpěv, chlad vody, mazlivě se vinoucí k holému tělu – a toho všeho v tom kratičkém mžiku byla součástí, stala se košatou, rozlehlou snad až na věčnost, vydanou napospas, a přesto v souladu, vždyť i pozřená bude dál stejným dílem celku, zrození a smrt jsou pouze různé barvy duhy vznešeného koloběhu věků… Nebo extáze. I ta je jenom dalším elementem, v odstínu, pro který Fay nemá jméno. Teprve se seznamuje.
Ale už ví, že to bylo poprvé, kdy Lord ochutnal lidskou krev, zanořil zuby do tkáně – cítila jeho vášeň, dravou sílu, rozkoš lovce; byla jím. Takže takové to tedy je, narodit se šelmou…
Prožil on její slastnou hloubku odevzdání se? Nejspíš ne, pomyslí si pobaveně s vnitřním ruměncem, na to byl příliš vzrušený novou zkušeností; příliš hladový, příliš nasycený.
Nevadí, co na tom záleží a snad to tak i má být, pokora jehňátek tesákům nesluší, přitaká si Fay souhlasně. Musí se usmát, nebrání rtům, jen ať ji prozradí, připadá si tak svobodná. Svléká ji, neustále, každý den, každým zážitkem, odstraňuje zkornatělou slupku, jednu po druhé, povoluje, co ji svíralo, vrací údům volnost, duši prostor, jsem vlk a běžím. Slyšíš, Prašivče? Ty a já!
Jednou tě dohoním.
Fay se tiše zasměje, sáhne na šálek, jeho porcelánová stěna se prohne ve vlnách, ouško roztřese, až v něm čaj zabouří, šálek se zahihňá. Fay si povzdechne.
„Myslím, že nemám žízeň,“ vzhlédne k Lordovi smířeně. „Můj hrneček je lechtivý.“
Koutky úst se mu drobně prohnou, závan magie jako vzdušné pohlazení.
„Už bude hodný.“
„Děkuji,“ kývne mu vděčně, vyzkouší, šálek zůstane porcelánově nehybný; svět magie je úchvatný, ale občas trocha fádní obyčejnosti přijde vhod. Napije se. „Proč všichni stále používají hůlku? Někteří ji ani nepustí z ruky, třeba ta obchodnice v Blankytných… cukrárně. Mám dojem, že jsem tady snad nezahlédla jediného člověka, který by ji aspoň nedržel.“
„Protože je potřebují,“ řekne Lord klidně.
„Ale vy ne,“ sdělí Fay a není to otázka.
„Ne. Já ne. K běžným kouzlům vůbec. K jiným je nepoužít ji moudřejší,“ mrkne. „Ačkoliv hůlka je tím nejvěrnějším, nejintimnějším partnerem, jakého kdy kouzelník získá, zároveň je jeho nejnezaujatějším soudcem; pamatují si každičké seslané kouzlo léta nazpět. A bez nejmenšího studu je prozradí. Zrádkyně.“
„Jako Pomněnkový, také se nemůže rozhodnout… Krkavec? Věděl jste, že je tady? Stojí tamhle v podloubí.“
„Yaxley je s námi celou dobu,“ oznámí Lord. „Hlídá tě.“
„Myslíte, že hrozí nějaké nebezpečí? Od té Duncanové?“
„Ne. Čistě pro klid, abych si dnešní výlet s tebou mohl dosyta užít. Příčná ulice bývá přeplněná, nedaleko je jiná, mnohem temnější, a lidí jako Albus nerozhodných je kolem mě mnoho. Ale ne, nebezpečí nehrozí. Navíc, nosíš mou magii, každý, kdo zná mě, pozná i ji.“
„A pak si velmi dobře rozmyslí, zda vás rozhněvat, rozumím. …Oh. Jak zblízka nás Krkavec sleduje?“ uvědomí si náhle, cítí, jak se jí krev hrne do tváří.
Hnědá jeho očí získá ten skvostný lesk bronzu, výraz mu prodchne skrytý náznak hrozby, co umí být tolik svůdný.
„Ty tvé rozpory mne snad nikdy neomrzí, má cudná hříšnice. Víš, který okamžik byl pro mě nejsladší? Ne když sis onu čokoládu vzala; ale chvíle rozhodnutí, že tak učiníš. Tady. Se všemi možnými následky. To jsem chtěl. A to jsi mi dala. …Většinou jsem to já, kdo obdarovává druhé,“ mihne se mu pohledem cosi zvláštního; a rozplyne se v míru, jako by to cokoliv jednoduše přijal. „Těšíš mne, plamínku bosý.“
Slyšela jsi, matko? O tomhle jsem mluvila. Odpustíš, pokud se z něj podruhé zrodím?
Vždyť já vím, že ano; uprostřed města v davu cizích lidí tu sedím u stolu a tančím.
„Odpočinula sis? Už jen poslední zastávka a vrátíme se domů. Můžeme?“
Fay prostě kývne. Dopije svůj čaj, vstane, po jeho boku zamíří ke schodům; jsem vlk, jsem jehňátko, jsem divnovíla; jsem součást duhy.
7. kapitola Tom - O čokoládě a pochodních II. část
_______________________________________________________________________
Pozn. autora
- "Provinilé slasti", "Blankytné hříchy" jsou nenápadným odkazem na mou milovanou Anitu Blake od L. K. Hamilton, konkrétně na 1. a 11. díl série
Rozdělením kapitolky vznikla tato kalorická bomba, nevhodná pro diabetiky; ke Stopám se mi zdá až nepatřičná. Nemyslím, že se tato chyba bude ještě opakovat ;-)
Přesto přiznávám, vymýšlení názvů pochutin v cukrárně i celou návštěvu Příčné jsem si během psaní nesmírně užila. Budu doufat, že se vám kousek líbil :-) (takže snad pro mne a zhojení mého zlého srdce si před druhou částí přečtete znovu poslední úsek této, protože jinak část o pochodních nevyzní tak drsně, jak měla :-D)
Přeji krásný den a vaši soukromou volbu z Blankytných hříchů :-)
Merlin s vámi
Komentáře
Přehled komentářů
Ta kapitola je tak sladká až se bojím, čím chceš tohle vyvážit... Pří scéně s maguárem, jsem získala trochu šílený nápad, jestli Fay není ve skutečnosti paní Figgová :D napnutě očekávám, co si na nás vymyslíš
Re: Re: páni
(AleNo!, 28. 2. 2017 13:40)
Paní Figgová je dobrý nápad, je ale moták, Fay čistokrevná mudla, což okruh podezřelých poměrně zužuje, pátrání ale neulehčuje. Můj typ je Sibyla Trelawneyová.
Fay žila v manželství s plukovníkem 16 let a to, co prožívá nyní a ještě prožije s Tomem, nemůže zanechat lidskou bytost nepoznamenanou...
Za úžasnou kapitolu veliký dík
Re: Re: Re: páni
(alman, 1. 3. 2017 0:02)Trelawneyová je ale čarodějka, její babička byla proslulá věštkyně Cassandra, ta určitě mudla být nemůže, navíc je o dva roky mladší než Snape a pokud je v téhle kapitole Luciusovi 15 let, Severusovi je cca 9, takže jí je tu tak 7 a cáklá sice je, ale na Faynu povahu mi přijde příliš zbabělá... Co se týče paní Figgové, tak to že je moták, jsme slyšeli pouze od ní, asi by těžko Harrymu řekla: Hele kámo jsem mudla, co se zabouchla do Voldemorta, ale nějak nám to nevyšlo, tak teď makám pro Brumbála :D určitě by pro ni bylo výhodnější sdělit, že je moták a tím se vyhnout otázkám jaktože toho mudla ví tolik o kouzelnickém světě... a věkově by taky odpovídala, takže to být Fay klidně může... Navíc si vzpomeň jak v pátém díle mlátila Munduguse, taškou plnou kočičího žrádla po hlavě, to mi sedí na její alterego Ohnivou úplně přesně :D... Můj druhý typ byla Poppy, odpovídá věkově, nemá děti, moc toho o ní nevíme ale vylučuje ji že je čarodějka, což určitě je vzhledem k tomu kolikrát jsme ji viděli kouzlit... Takže mi z toho pořád vychází panní Figgová, navíc už jen ta předsta, že se velký Lord Voldemort zamiluje do paní Figgové, to by Harry asi nerozdejchal, kdyby se to někdy dozvěděl, umřel by smíchy... vlastně jsem přesvědčená, že tím Voldemort promrhal obrovskou příležitost, se Harryho nadobro zbavit :D
Re: Re: Re: Re: páni
(AleNo!, 3. 3. 2017 16:30)
Pokud je podle tebe Sibyla tak mladá, jak uvádíš, pak souhlasím, nemůže být Fay. Já jsem vycházela z jiného zdroje (postavy.cz), kde je k její postavě uvedeno jen "věk neznámý, pra-pravnučka věštkyně Kasandry Trelawneyové". A věštkyně nemusí být nutně kouzelnice. Vyskytují se i v civilním světě, v antické mytologii ...
Pročetla jsem reakce Alice na komentáře. Opakovaně odmítá o původu Fay cokoli naznačit, ovlivnilo by to náš náhled na tuto postavu, která je podle Alice postava důležitá, moc o ní nevíme, v ději se nevyskytuje často. Alice jí dala původ a důvod. Dovozuji, že musí jít o postavu, se kterou se potkáme i ve Stopách.
O paní Figgové se neví v podstatě nic. Ta může být kdokoli. Jen si neumím představit, že Brumbál svěří ochranu malého Harryho mudle bez jakýchkoli kouzelnických schopností. Nebylo by to nezodpovědné?
Fay je mudla, neumí (kouzelnický) nitrozpyt, ale dokázala se odpoutávat od reality, ze které unikala do prázdnoty, tmy a ticha. Věštecké vlohy se třeba projeví a zdokonalí jako výsledek nebývalé psychické zátěže a stresu, až se jí Tom předvede v plné síle. Brumbál jí před ním varuje už teď a lze očekávat, že bude-li to potřeba, pomůže a ochrání ji.
Sibyla Trelawneyová je přijata Brumbálem do Bradavic po pohovoru, ve kterém předpovídala osud chlapce. Za svého působení ve škole neměla ani u učitelů ani u studentů podporu a důvěru, je považovaná za šarlatánku. Přesto v Bradavicích učila 16 let (cca 1979 - 1995), Brumbálovi její nevalný přínos nevadí. V 5. díle ji vyhodila až Dolores Umbridgeová. Díky Brumbálovi ale na hradě zůstává bydlet (a je tam stále). Z tohoto pohledu může být výuka (pavědeckého) jasnovidectví spíš důsledkem potřeby ubytovat (ukrýt) ji v Bradavicích než naopak. Po letech je nepřehlédnutelná i její panická reakce na rudookého Harryho, když se setkají po opuštění monolitu. Profesionální věštkyni by se předpovědi neměly tak niterně dotýkat a děsit jí samotnou.
Sibyla dokázala pravdivě předvídat jen události, které souvisely s Voldemortem a Harrym. Nabízí se úvaha, že tato schopnost souvisí i s osobní zkušeností s Tomem, se znalostí či tušením jeho záměrů.
Fay Toma nepochybně pozná důkladně a pokud po zlých časech s plukovníkem přijdou ještě horší s Tomem, tak ji Merlin opatruj. Pochybuji, že by se Fay po tom, co ji v životě potkalo a ještě potká, dočkala seniorského věku "v plné kráse" jako sympatická, šarmantní dáma vyrovnaná a optimistická.
Sibyla je proto můj velký favorit.
Re: Re: Re: Re: páni
(AleNo!, 3. 3. 2017 16:30)
Pokud je podle tebe Sibyla tak mladá, jak uvádíš, pak souhlasím, nemůže být Fay. Já jsem vycházela z jiného zdroje (postavy.cz), kde je k její postavě uvedeno jen "věk neznámý, pra-pravnučka věštkyně Kasandry Trelawneyové". A věštkyně nemusí být nutně kouzelnice. Vyskytují se i v civilním světě, v antické mytologii ...
Pročetla jsem reakce Alice na komentáře. Opakovaně odmítá o původu Fay cokoli naznačit, ovlivnilo by to náš náhled na tuto postavu, která je podle Alice postava důležitá, moc o ní nevíme, v ději se nevyskytuje často. Alice jí dala původ a důvod. Dovozuji, že musí jít o postavu, se kterou se potkáme i ve Stopách.
O paní Figgové se neví v podstatě nic. Ta může být kdokoli. Jen si neumím představit, že Brumbál svěří ochranu malého Harryho mudle bez jakýchkoli kouzelnických schopností. Nebylo by to nezodpovědné?
Fay je mudla, neumí (kouzelnický) nitrozpyt, ale dokázala se odpoutávat od reality, ze které unikala do prázdnoty, tmy a ticha. Věštecké vlohy se třeba projeví a zdokonalí jako výsledek nebývalé psychické zátěže a stresu, až se jí Tom předvede v plné síle. Brumbál jí před ním varuje už teď a lze očekávat, že bude-li to potřeba, pomůže a ochrání ji.
Sibyla Trelawneyová je přijata Brumbálem do Bradavic po pohovoru, ve kterém předpovídala osud chlapce. Za svého působení ve škole neměla ani u učitelů ani u studentů podporu a důvěru, je považovaná za šarlatánku. Přesto v Bradavicích učila 16 let (cca 1979 - 1995), Brumbálovi její nevalný přínos nevadí. V 5. díle ji vyhodila až Dolores Umbridgeová. Díky Brumbálovi ale na hradě zůstává bydlet (a je tam stále). Z tohoto pohledu může být výuka (pavědeckého) jasnovidectví spíš důsledkem potřeby ubytovat (ukrýt) ji v Bradavicích než naopak. Po letech je nepřehlédnutelná i její panická reakce na rudookého Harryho, když se setkají po opuštění monolitu. Profesionální věštkyni by se předpovědi neměly tak niterně dotýkat a děsit jí samotnou.
Sibyla dokázala pravdivě předvídat jen události, které souvisely s Voldemortem a Harrym. Nabízí se úvaha, že tato schopnost souvisí i s osobní zkušeností s Tomem, se znalostí či tušením jeho záměrů.
Fay Toma nepochybně pozná důkladně a pokud po zlých časech s plukovníkem přijdou ještě horší s Tomem, tak ji Merlin opatruj. Pochybuji, že by se Fay po tom, co ji v životě potkalo a ještě potká, dočkala seniorského věku "v plné kráse" jako sympatická, šarmantní dáma vyrovnaná a optimistická.
Sibyla je proto můj velký favorit.
Re: Re: Re: Re: Re: páni
(alman, 4. 3. 2017 3:01)Ja obvykle cerpam z anglickych zdroju, jako harrypotter.wikia nebo primo ze stranek autorky pottermore, kde byvaji informace ponekud presnejsi... ze nemusi byt vestkyne zaroven carodejka mas pravdu, nicmene vime ze Trelawneyova vlastni hulku, dale vime ze Tom Fayin puvod zkoumal a tvrdi ze nema ani kapku kouzelnicke krve, je podle nej stoprocentni mudla, myslim ze tak slavnou vestkyni a carodejku jakou byla Cassandra by neprehledl a proc by ji zrovna v tomhle lhal?... Jestli by nechal Brumbal na Harryho dohlizet mudlu nebo motaka, v tom nevidim zadny rozdil, oba by mu v pripade napadeni nebyli k nicemu... Otazka proc nechal Brumbal hlidat Harryho pani Figgovou nam nikdy nebyla zodpovezena a spouste fanousku dodnes neda spat :) a podle me by zrovna tohle mohlo byt ono Alicino: "dala jsem ji puvod a duvod".... Brumbal si Trelawneyovou nechavala u sebe v nadeji, ze by jednoho dne mohla prijit s dalsi skutecnou vestbou, to nam osvetlila sama Rowlingova, to proto ji nechal na hrade i potom co ji vyhodili a vzhledem k tomu, ze Voldemort patrne vedel kdo prvni vestbu pronesl a velmi intenzivne se snazil ziskat jeji zneni by od nej nebylo moudre nechat Sibylu jen tak nekde potulovat... Ze je vydesena z Harryho bych jeste brala, jenze ji vydesit je pomerne snadne, vzpomen jak se klepala pred Umbridgeovou, to mi s povahou Fay nesedi at uz by s ni Tom udelal cokoli... Ze by pani Figgova byla vyrovnana, tak o tom nevim :D Sam Harry ji popisuje jako "potrhlou starou sousedku" nebo "blaznivou milovnici kocek" , navic chodi po ulicich v papucich, a mluvi si sama pro sebe, takze tak uplne normalni nebude :D... To ze se zatim neobjevila ve stopach neznamena ze se tam jeste neobjevi, jsme zatim sotva v pulce... a v neposledni rade tu mame jistou fyzickou drobnost Sibyla ma oci svetle modre jak v knize tak ve filmu, Fay ma oci cerne. Sice nevim jake oci ma pani Figgova v knize, ale ve filmu je ma tmave :) Takze si stale stojim za pani Figgovou :D
Re: Re: Re: Re: Re: Re: páni
(Issabella, 5. 3. 2017 4:20)Omlouvám se, že vám zde tak bezohledně skáču do vaší konverzace, ale když si tak pročítám vaše teorie, ráda přiznám, že i já mám svoji. ;-) Oh, ale možná bych si ji měla nechat pro sebe. Přece jen mé nápady jsou občas poněkud divoké. Ale zaujalo mě vaše dilema na téma Fayina původu. Přiznejme si, kdo z nás tady už nad tím nedumal. Alice umí být pořádně tajemná, někdy až do konce a to je horší než hrad v Karpatech. Ale říkala jsem si, není kolem a kolem jediná zmínka o její další rodině (pokud jsem ji však přehlídka, omlouvám se), tak proč by Fay nemohla mít třeba maličkou souvislost s Harriet Callagherovou? :-) zbožné přání? Asi. Nu což, nápad není úplně nesmyslný a snít můžu dál. :-D
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: páni
(alman, 5. 3. 2017 11:05)Zajimava uvaha, to je dost dobre mozne :)
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: páni
(AleNo!, 6. 3. 2017 10:25)Za vstup do konverzace se omlouvat nemusíš. Naopak, každý je vítán. Jde spíš o brainstorming - čím víc nápadů, tím větší naděje na pravděpodobnější řešení. Stopy jsou opravdu jako hrad v Karpatech a Alice je všehoschopná. Nepochybuji, že její řešení nás překvapí. Figgová nebo Sibyla, Fay může být kdokoli a obávám se, že ho máme před očima. Harriet mne na první pohled nadchla, pak jsem zalistovala v Klíči... Bohužel pochází z čistokrevného rodu, její otec byl první moták, který se oženil s mudlovskou ženou. V kánonu si ji nepamatuji. Napadla mne i šílená myšlenka, že vůbec neuvažujeme o možnostech, které jsou v kouzelnickém světě běžné. Ve spojení např. s mnoholičným lektvarem lze okruh "podezřelých" rozšířit na všechny věkové skupiny a obě pohlaví....
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: páni
(Domca, 16. 3. 2017 12:48)
toto tema mi nejak neda spat :D Procitam si lexikon i ruzne stranku na netu a napadaji me teorie trosku Sibyla style :D
Takze napadla me Naginni.... Treba musel Tom nejakym zpusobem Fay ukryt.. neco... Nevim asi blbost.
No a jinak netusim.... pani Figgova je docela horky favorit ale moc mi nejde do hlavy proc by Brumbal daval ochranu Harryho do rukou pani ktera, slusne receno, sdilela loze s Voldym. Fay Toma miluje a ospravedlnuje si vsechno zle co udela.... neverim ze by Harryho neprivedla ke svoji lasce.
No a to je asi vse :D vubec netusim a tapu
^_^
(miamam, 2. 3. 2017 12:09)Alice, za takovouhle sladkou zalezitost ti velmi dekuji! Neco takoveho jsem vazne potrebovala, vnimani mam otupene pitomou anginou a na neco pro Selmu obvykleho bych nemela bunky. Tohle laskave pohladilo. A Merline, ty nazvy cukrovinek! Paradni :)) Dekuji <3
poděkování
(Astra, 27. 2. 2017 23:37)
Ano, popis cukroví - sama nevím, co bych si vybrala. Perfektně vymyšlené :-). Existoval taky zákaz prodeje jistých cukrovinek nezletilým? Ale jak znám studenty, byla by to jen lákavá reklama.
Překrásná kapitolka, pohlazení. Přesně to jsem potřebovala, děkuji :-). A pořád ti budu opakovat, že jsi fantastická spisovatelka :-)
:)
(zuzule, 27. 2. 2017 7:55)
Panejo, ty nazvy laskominek nemaji chybu. Pri opetovnem zazitku jsem ani nedychala... Nadhera!
Dekuju!
Slastné pokušení
(Amáta, 26. 2. 2017 15:33)Ach, ta pokušitelko nebohých čtenářů... Z tvého popisu sladkých cukrovinek jsem dostala chuť minimálně na polovinu všeho, cos vypsala. Ale stále se to nedá srovnat s touhou po dalším díle této úchvatné knihy... Odolávala jsem dlouho, jelikož jsem si chtěla kapitolku schovat na co nejdéle, abych pak netrpěla tolik odloučením od tvých slov, ale vydržela mi necelé 3 dny... Nemůžu se dočkat dalšího pátečního dílu! Merlin s tebou, Alice. Ať jsi stejně šťastná, jako je nyní Fay :) Amy
Chvilka melancholie
(Issabella, 25. 2. 2017 14:17)
Drahá Alice,
Během čtení téhle kapitoly jsem měla chvílemi pocit jako by mě někdo houpal na vlnách, kolébal k pocitu bezpečí a já se přesto nemůžu zbavit ostražitého ohlížení přes rameno. Odkud udeří? Kolik jich bude? Jaké zbraně vyberou?
Podivný pocit, ze snad ani kapitola k příběhu nepatří. :-) Byla moc... Sladká. Ano, to je správné slovo. Aby ne, roztodivná cukrárna. Magický zverimex. Oh, chudák žirafa, dlouhý krk i ocas. :-) Čaruješ moc krásně! Hlavně nepřestávej. Děkuji a Merlin s Tebou ;-)
Ach...
(Nancy, 25. 2. 2017 1:19)
Alicko, dnesni kapitolku, tak odlehcenou oproti ostatnim, jsem si naramne uzila a moc ti za ni dekuju... Cast v 'cukrarne' jsem si naramne uzila a kazdy z nadzvu si precetla nekolikrat, zajimalo by me, jak dlouho jsi je tvorila, jsou perfektni! Jsi skutecnym ryzim talentem, klobouk dolu je malo. A basnicke strevo je tako malo. Jsi mistrem slova!
To se dnes hude spat ;)
páni
(alman, 25. 2. 2017 17:38)