A zázrak přišel. Nemohli tomu uvěřit, nikdo z nich. Nejdřív si oba mysleli, že to není víc než nějaký milosrdný zmatek v jejich myslích, ale stále se to stupňovalo. Byl to podivný pocit, jako kdyby někdo na okamžik zatřásl tou magickou bariérou kolem nich. Na okamžik se rozvlnila a ztratila něco ze svojí nepřekonatelnosti.
A bylo to častější!
Draco se ani neodvažoval dýchat.
„Severus,“ vydechl jenom Harry, hlas naplněný syrovým citem. A Draco to ucítil, něco, na co už téměř zapomněl. Bylo to krásné, jasné a zářivé. A přece trochu studené. Naděje. Severus Snape.
Během poslední hodiny se také Harrymu udělalo zřetelně lépe. Kdyby Draco nevěděl, že to je nemožné, řekl by, že v tom musí být kouzla. Jeho pohmožděniny byly pryč, dokonce i zvýšená teplota zmizela.
Rozhodně to bylo zvláštní, pomyslel si Draco, příliš vzrušený než aby to hlouběji rozebíral.
Byla to tma místo světla v náhle otevřených dveřích, která je tolik zaskočila. Někdo je opatrně bez jediného vrznutí otevřel. Slyšeli několik krátkých tichých kroků.
„Draco?“ Zašeptal cizí, ženský hlas. A Draco bez dechu zkameněl. Ne, to nebylo možné. To se nemohlo stát.
„Mami?“ odpověděl chraptivě. Jeho vlastní hlas zněl drsně a neosobně.
Narcissa Malfoyová stáhla hlubokou kápi, mávla hůlkou a vyvolalo jemné světlo. Pro jejich oči přivyklé tmě bylo příliš jasné, ale už bylo snesitelné. Nebolelo. Nepálilo. Nebodalo.
A jeho matka byla stejně krásná jako vždy - světlé vlasy, modré oči, pleť jako nejjemnější hedvábí.
„Draco, musíš rychle pryč. Řád útočí,“ chvatně vysvětlovala a rukou ho pobízela ke spěchu.
„Ale - ale co tady děláš?“ vykoktal nejistě Draco a s námahou se postavil.
Narcissa Malfoyová se narovnala, byla stejně vysoká jako Draco, ale teď se mu zdála ohromná, jako kdyby on sám byl shrbený pod tíhou let.
A jako kdyby on sám byl dítě. Jako kdyby byl malý Dráček, který si hraje kolem jejích sukní. Usmála se a jeho bodlo u srdce. Ten úsměv byl tak...jemný, vřelý. Nepamatoval si, kdy ho u ní viděl naposledy.
„Jsi můj syn,“ prohlásila jako by to všechno vysvětlovalo. Dovolila si jen krátkou odmlku, aby se nadechla. „Musíme si pospíšit. Netuším, kolik máme času.“
„Dobrá,“ přikývl. Odložil emoce zuřící v jeho nitru stranou a soustředil se. Znovu si přál, aby na sebe mohl použít Zimní královnu...Ale přát si něco teď bylo hloupé. „Ale máme problém. Ewan se nemůže hýbat a je v bezvědomí.“
„Ewan?“ Dracova matka zvedla hůlku do výše a nechala hrot hůlky zasvítit jasněji. Světlo dopadlo na Harryho, který se zatím tiše choulil k Ewanovi.
„Merline,“ krátce zasykla jeho matka, když viděla Ewanovu tvář. Byla rozbitá, nateklá a hrála všemi barvami. Pohledem se zastavila na Harrym. Jeho vlasy byly naštěstí stále spíš hnědé.
Otočila se zpátky k Dracovi. Byl to rychlý pohled, ale on za ním viděl ledově kalkulující mysl. Bude ochoten odejít bez nich?, uvažovala jeho matka. A mám šanci ho přesvědčit, aby je tu nechal? Mám na to čas?
A Draco jí pohled opětoval. Klidně. Rozhodně.
Rychle odvrátila pohled a mávla hůlkou:
„Mobilicorpus,“ pronesla a Ewanovo tělo se vzneslo do vzduchu. Kývla na Harryho.
„Můžeš chodit?“ zeptala se ho trochu nerudně a Harry potichu přisvědčil.
Zvedl se a zdálo se, že stojí bez nejmenších potíží. Přešel k Dracovi a beze slov ho podepřel. Jeho matka to gesto doprovodila přimhouřenýma očima, ale mlčela.
„Jdeme,“ prohlásila a zamířila ke dveřím. Dracovi se zdálo, že jde nějak příliš rychle. Sám únavou klopýtal, vděčný za Harryho pevnou oporu.
Narcissa u dveří několikrát mávla hůlkou a zamumlala několik složitých inkantací.
„Už vím po kom máš nadání na formule,“ usmál se Harry Dracovi do ucha. Něco temného z jeho hlasu zmizelo. Beznaděj. Severus přijde, říkaly jeho oči.
Jeho matka se vztyčila a znovu zamávala hůlkou. Z jejich potrhaných špinavých plášťů vytvořila nové černé, podobné jako měla ona sama.
„Musíme být co nejrychlejší. Nevím, kolik máme času,“ prohlásila a už chtěla otevřít, když se na okamžik zarazila. Otočila se k nim a namířila jim hůlkou do obličeje.
„Kvůli světlu,“ poznamenala a ostře švihla. Na oči jim okamžitě padl stín a ona bez jediného zvuku otevřela dveře.
Světlo venku, přestože bylo ztlumeno zatemňovacím kouzlem, bylo stále velmi jasné. Na okamžik se zastavili, aby se rozhlédli prázdnou chodbou.
„Tudy,“ ukázala jeho matka, hůlku křečovitě sevřenou. Přehodila si přes tvář kápi a oni jí napodobili. Ewana dalším švihnutím opatrně zabalila do tmavé látky.
Pospíchali kamennou chodbou a Draco mohl cítit, jak se Harry vedle něj usilovně soustředí, jak volá nitrozpytem na Severuse.
Vyprostil se ze sevření jeho paže a srovnal krok se svou matkou. Chtěl ji vidět, chtěl pochopit, co se stalo, proč tu je.
„Mami,“ zašeptal a chytil ji za ruku. Byla studená. „Co se stalo? Co bude s tebou?“ Dracovi se nedostávalo slov. Jen se na ni díval a doufal, že pochopí vybuchující otázky v jeho nitru.
„Tvůj otec bojuje venku. Já se k němu brzy připojím. Bojujeme proti Řádu,“ vysvětlila a její hlas byl ostrý. „Ale jsme tvoji rodiče,“ a jako podivný teplý stín se jí do hlasu přikradla láska. „Nenecháme tě tady zemřít.“
A stiskla mu ruku ještě pevněji.
„Jaktože nejste venku?!“ Zahřměl nějaký hlas. Bleskově se otočili a spatřili za sebou Waldena Macnaira se třemi smrtijedy. A Draco pochopil, odkud znal ten hrubý hlas jednoho z jejich věznitelů.
Jeho matka vrhla kouzlo dřív, než se oni vůbec dokázali vzpamatovat.
„Běžte,“ vykřikla a Harry mu drtivě sevřel ruku. Stínovou magií chytil Ewana a přinutil ho do běhu. Draco byl v ten okamžik jako bezvládná panenka.
„Mami,“ vydechl.
„Utíkej!“ zasyčela Narcissa, kápě se jí svezla z hlavy, když tři kouzla naráz udeřili do jejího magického štítu. Sama odpověděla třemi kletbami.
Ten obraz se mu vypálil hluboko do paměti. Její nenávistí stažené rysy, její rychlé pohyby a její oči - kusy ledu, odhodlané zabít každého, kdo se přiblíží k jejímu dítěti.
Narcissa Blacková - Malfoyová.
Harry ho téměř musel táhnout než jim jeho matka zmizela z dohledu. Draco utopil svoje srdce hluboko uvnitř temné vody. Mrazivě černé.
Pospíchali chodbou, jak nejrychleji mohli. Ani nevěděli, kam jít. Uhýbali před vzdálenými útržky výkřiků z chodeb, které míjeli a běželi pořád dál.
Draco už byl vyčerpaný, téměř na konci svých sil. Harry ho podpíral, zatímco stínovou magií nesl i Ewana. A on mohl v jeho tváři vidět takovou odvahu, takovou neochotu se vzdát, že téměř chápal, proč do něj všichni vkládali tolik nadějí. Do Harryho Pottera, muže-který-se-nevzdává.
A mají pravdu, pomyslel si Draco, když vlny adrenalinu opadávaly kvůli čiré únavě.
„Vy nejste smrtijedi,“ ozvalo se za nimi a tentokrát to byl Harry, kdo stínovou magií vyslal omračující kletbu. Ale maskovaný smrtijed ji odrazil. Stáli na úpatí schodiště. O několik schodů ustoupili, Harry stále vrhal kletby než se maskovaný muž sesunul na podlahu.
Doběhli téměř do půli schodiště než se za nimi ozvalo několik výkřiků. Otočili se. Stála tam celá skupina smrtijedů. Přiliš mnoho masek, příliš plášťů. Harry v jediném okamžiku pustil Dracovu ruku, Ewana položil na zem a vyslal několik kouzel. Smaragdové paprsky protančily místností, ale smrtijedi se jim chytře vyhnuli.
Draco se sesunul na podlahu a zvednul oči k Harrymu. Stál sám, nohy rozkročené, tvář kamenně klidnou. Odhodlaný zabít. Pro něj, pro sebe, pro Ewana, pro Severuse. Pro všechny tam venku.
A Draco si uvědomil, že jeho vlasy už nejsou hnědé. Byly uhlově černé a jeho oči už zase zářili jako smaragdy. Dracova magie se konečně vyčerpala.
„Potter,“ vykřiknul jeden smrtijed a síla kleteb, které pálili se zdvojnásobila. Jako by je popadlo nějaké šílenství.
Harry zachytil Dracův pohled a usmál se, těsně předtím než ho nějaká kletba srazila a on se skácel na zem. Jejich štít začal praskat.
A náhle zmizel každičký zvuk. Jediný okamžik se roztáhl do věčnosti.
Draco zvednul hlavu a přejel smrtijedy pohledem. Jak jen mohli vzdorovat takovému vzteku, takové nenávisti. Už toho bylo dost.
Dost. A jeho nitro zaplavilo rozhodnutí jako přílivová vlna. Klidná, všeobjímající. Všepohlcující. Nebylo třeba nikam jít. Nebylo třeba už nic udělat. V jeho mysli se rozsvítil jediný, pevný bod.
Ne naděje. Bylo to vysvobození. A i kdyby cenou měl být jeho život, tak ano, Draco ho zaplatí dobrovolně. Protože už v sobě neměl žádný strach. Všechny jeho nejhorší noční můry byly právě tady a teď. Už nebylo čeho se bát.
A v tom okamžiku cítil tak příjemné jasno. Strach pominul, bolest zmizela. Nemohlo se stát nic horšího. Už nebylo nic, co by mu mohli vzít. Tady vedle umírajícího Ewana, Harryho v bezvědomí.Chytil je za ruku a konečně věděl, co má udělat. Zvedl hlavu a jeho oči zaletěly za smrtijedy, přes zdi i chodby a naposledy pohladily matčinu tvář.
Slova mu do úst už vcházela téměř sama.
,,Tá droichead spéir bealach chun saor in aisce do anamacha caillte!”
Nebeský most. Nejmilovanější Merlinovo kouzlo. Kouzlo, které je vezme domů. Skrz prostor i čas, přes jakoukoliv bariéru.
Ale jen, když jste ochotni zaplatit jakoukoliv cenu. A to Draco byl. Už totiž neměl nic kromě sebe sama - a jestli má odevzdat svůj život, tak je víc než ochoten to udělat.
Ucítil povědomé trhnutí za pupkem. A svět, jak ho znal, zmizel.
Bylo to, jako by se šedý závoj tohoto světa rozhrnul, zmizela bolest i strach a on konečně spatřil Svět. Všude bylo tolik světla...Bílá ho naplňovala až po okraj. Ale tak laskavě, přesně na hranici snesitelnosti.
Sem nemohla vejít žádná temnota, žádná bolest, strach ani smrt. Tady, před nebeskou laskavostí, přijetím a soucitem, všechno pomíjelo. Draco necítil ani únavu, ani zmatek. Procházel tím světlem, bez těla, nekonečně volný a cítil, jak prsty světla pomalu pronikají dovnitř něj, až do jeho nitra a vyzvedávají z něj všechnu nenávist, která v něm byla. Měl pocit, že pláče, ale necítil žádné slzy.
Kráčel světlem dál do větší hloubky. A pak to uviděl, největší Merlinovo kouzlo, Nebeský most. Ani klenutá duha nemohla být krásnější než ty snové oblouky, kterými procházel. Mohl to být snad čirý křišťál, ale bylo to teplé a živoucí. Stříbřitě se to lesklo a tepalo to s každým Dracovým dotykem. V rytmu jeho dechu. Most jej vedl dál, vstříc zlatavé bráně.
Ale tady byly všechny odpovědi zodpovězeny dřív, než byly vysloveny otázky a Draco to pochopil. Kouzlo bylo utkáno z Merlinova srdce, z každé jeho hezké vzpomínky a vystavěno z kamenů jeho srdce. A proto bylo umístěno sem, mimo čas a prostor, mimo dosah lidské ruky, na místo, kam může vkročit jen duše, která je ochotna ztratit vše.
Draco prošel skrz Zlatou bránu a rozplynul se ve zlaté záři.
Objevil se mezi stromy s Harrym i Ewanem v náruči. Seděl na vlhké lesní zemi a vítr mu cuchal vlasy. A díval se široce otevřenýma očima do tváře Severuse Snapa. Tytéž ostře řezané rysy, tytéž vlasy, stejné nekonečně černé oči...jako před několika dny. Byly to dny nebo roky?
A on se díval na ně. Ve tváři výraz absolutního překvapení.
Ta chvíle trvala jen několik okamžiků, pak se k nim Severus přihnal, popadl je a přemístil. A ještě než je pohltil černý meziprostor, kolem Draca prolétlo několik barevných paprsků magie.
Objevili jsme se uprostřed bojiště, došlo Dracovi.
Nanicovatá tma meziprostoru je vyplivla těsně u Bradavických pozemků. Draco na okamžik zůstal okouzleně stát než se unaveně sesunul na zem. Temný les za nimi šuměl, a tmavý hrad před nimi, korunovaný zlatým ohněm, zářil. Ochrany hradu před nimi slabě doutnaly a podivuhodné drobné odlesky štítů se třpytily do noci.
A za nimi anděl. Byli doma.
„Severusi?“ vykřikl povědomý hlas a Draco zamrkal. Musela to být madam Pomfreyová. Severus nezaváhal ani na okamžik. Zamával hůlkou a pevnou rukou odeslal skrz zlaté ochrany Ewanovo bezvládné tělo. Letělo plavně a opatrně přímo k madam Pomfreyové. Ta už vytáhla hůlku a vyčarovala nosítka, Severus na ně Ewana pomalu položil. Otočil se, aby je pobídl ke spěchu. Tmavé vlasy mu zavlály v poryvu chladného větru.
Byl to Harry, který ho kouzlem srazil na zem.
Jedovatě zelený paprsek mu těsně proletěl kolem čela.
Draco se jen náhodou díval Harrymu do tváře. A ta proměna byla strašlivá. Nenávist spoutala jeho rysy do zvtrdlé masky, oči zářily příliš jasně. Příliš zeleně.
Jenom oznamovaly.
Harry jenom v půloblouku švihnul rukou a svazek smaragdového světla protnul temnotu kolem nich. Myšlenka strašného světa zuřícího kolem nich sevřela Dracovi žaludek.
Neminul.
A pak to začalo. Všechno se to seběhlo příliš rychle, než aby to byl Draco schopen vnímat. Vzduch náhle naplnily zářivé paprsky kouzel. Ochrany hradu vzplály nocí jako obrovský zlatý oheň, který nelze překonat. Osvětlovaly noc, oznamovaly, že Albus Brumbál, nejmocnější kouzelník tohoto století, nenechá nikoho projít.
A Draco pochopil, že nejenom smrtijedi, ale ani oni nemohou projít přes aktivované ochrany. A dříve než ho mohla polít beznaděj, chytla ho něčí pevná ruka. Severus, krytý Harryho štítem, jednou rukou popadl Draca, druhou Harryho kolem pasu a doslova se verval do meziprostoru.
Šílený slet přemísťování si Draco unavenou myslí ani nebyl schopen zapamatovat. Jestli si myslel, že byli tehdy s Harrym a Ewanem rychlí, nebylo to nic proti tomu, jaký dokázal být Severus. Neztrácel ani vteřinu. Jen vyslal stínovou magií matoucí kouzla a byli pryč. U čtvrtého místa Draco ztratil sílu počítat.
Zastavili se až uprostřed temného lesa. Vítr neklidně cuchal okolní listy stromů a Draco okamžitě poznal místo, kde jsou. Podle vůně. Znal to tady. Tahle směs lesní vlhkosti vždycky kroužila kolem hradu během horkých letních nocí.
„Tady budeme v pořádku,“ promluvil Severus šeptem, jako by nabízel útěchu. Najednou jim vedle hlavy zadrnčel šíp.
„Severusi!“ vykřikl Harry, ale mistr lektvarů pomalu vstal. Záda rovná jako pravítko, bradu bojovně vystrčenou, ruce založené na prsou.
Zpoza stromů vystoupily na malou mýtinu štíhlé siluety koňských těl. Draco mohl slyšet, jak Harry krátce zalapal po dechu.
„Co tady děláte?“ zasyčela jeden z kentaurů stroze. Tětiva byla pevně napnutá, šíp mířil přímo Severusovi na hlavu.
„Jménem Albuse Brumbála, ředitele Bradavické školy čar a kouzel, vás žádám, abyste nám pomohli,“ prohlásil Severus pevně, arogantní a jízlivé tóny pečlivě ukryté.
„Co je nám po tom?“ vypěnil další kentaur. „Proč bychom se měli starat o záležitosti kouzelníků?“
Severus se pomalu otočil za hlasem.
„Studenti jeho školy potřebují vaši pomoc. Máte jisté povinnosti k Bradavicím!“ Severus si v pečlivě kontrolovaném hlase dovolil několik ublížených odstínů.
„Na naše závazky nezapomíná,“ vyštěkl někdo vztekle a Severus se musel znovu otočit. „Ale kdo jsi ty, aby jsi mohl mluvit jménem Albuse Brumbála?“
„Jsem učitel v Bradavicích,“ odpověděl pomalu Severus a Draco v jeho napjatých ramenou mohl vidět jeho nespokojenost s tím, kam se rozhvor ubírá.
„Nevěřím ti,“ prohlásil první kentaur podezřívavě. Jeho hlas byl naplněn nenávistnou roztrpčeností. Severus neuhnul ani o krok.
„Vy...“
Lesem se náhle prohnaly údery kopyt a kentauři se do jednoho neklidně zaposlouchali. Na mýtinu vstoupil další kentaur. Žena. Draco překvapeně zamrkal, když ji viděl. Koňské tělo měla pokryté stříbřitou srstí, na hlavě husté šedé zcuchané vlasy, prsy povislé, tvář věkem zbrázděnou. Kolem krku zvláštní kostěný náhrdelník.
„Bane! Co se tu děje?!“ křikla ta žena hlasitě a popudlivě. Pohodila stříbřitou hřívou a nepřátelsky se na světlého kentaura zadívala.
„Odpusť, Kloe, ale tihle narušitelé..,” začal váhávě první mluvčí, zjevně vyvedený z rovnováhy.
„Narušitelé?” pohlédla velikýma šedýma očima přímo na Draca ztěžka opřeného o Harryho. A on on musel s překvapením přiznat, že stáří té... ženě... na podivuhodně přitažlivých rysech nic neubralo. ,,Já vidím dvě unavená a zraněná lidská mláďata a někoho, kdo se je snaží chránit,” zazněl její hlas ostře tmavou nocí.
„Ale Kloé, oni jsou...,” vzmohl se někdo na odpor, ale kentauří žena po něm jenom vrhla dlouhý tázavý pohled a černý kentaur zahanbeně umlkl. Otočila se k Severusovi a jejich oči se setkaly.
Možná se to Dracovi zdálo, ale na okamžik měl dojem, že mezi nimi problesklo nějaké tajené porozumění. Možná to bylo v těch napjatých ramenou nebo v tom, jak se obraceli k ostatním. Oba stejně. V té tvrdosti si byli podobní.
„Omluvte prosím mé druhy. Jsem Kloé, starší našeho kmene. A přítelkyně Albuse Brumbála,” dodala pak podivným tónem a zkoumavě si je změřila. ,,A kdo jste vy?”
„Severus Snape, učitel v Bradavicích. A tohle jsou studenti z Bradavic, přátelé Albuse Brumbála. Venku zuří bitva a hradní štíty se zvedly. Smrtijedi nás hledají.” Severus se na okamžik odmlčel. ,,Prosím, pomozte nám.”
A Draco si v šoku uvědomil, že to je poprvé, kdy slyší Severuse o něco prosit. Stará kentauří žena si ho bedlivě prohlédla pak pohledem přelétla na Harryho Pottera.
„Hvězdy o vás mluvily už dávno,” promluvila pak. ,,buďte tedy vítáni. Pro naše závazky i přátelství s Bradavicemi vám pomůžeme. Nezapomeňte na to,” dodala pak tvrdě.
„Děkuji.”
Kentauři je přesunuli do nějaké chráněné jeskyně. Kloé zmizela stejně rychle, jako se objevila, a průvodce jim dělal mladičký hnědý kentaur jménem Orieus. Ukázalo se, že ne všichni k lidem chovají tak nenávistnou ostražitost jako Bane, Ronan a jeho skupina.
„Prosím, budete si muset vystačit s tímto. Nejsme připraveni mít nějaké... hosty,” prohlásil Orieus pomalu, když je vedl krátkou tmavou jeskyní k její zadní stěně. Bylo tam překvapivé teplo, uvědomil si Draco.
Na krátkém ohybu plápolal malý jasný ohýnek. A to teplé, živé světlo ho zalilo radostí. Oba dva s Harrym nadšeně přistrčili ruce k ohni. Jako by před nimi byl zázrak. A možná byl. Teplo, světlo a bezpečí - Draco v tuhle chvíli ani nevěděl, co víc si mohl přát. Byli pryč! Byli z toho venku! A kdyby nebyl na smrt unavený, jeho srdce by plesalo radostí.
Severus je tiše a z povzdálí sledoval.
„Je to opravdu v pořádku?” zeptal se najednou Harry, hlas hluboce unavený. „Smrtijedi nás hledají. Skutečně jsme tady v bezepčí..?” Harry se na okamžik zadrhl. „Opravdu vás můžeme vystavit takovému nebezpečí?”
Kentaur mu věnoval dlouhý pohled. V jeho očích nebylo nic jiného než zvědavost.
„Patříte k Bradavickému kmeni, ano?” zeptal se a oni pomalu přikývli. „My máme s vaším starším, Albusem Brumbálem, dobré vztahy. Ctíme jeho moudrost, i jeho k´cha, sílu jeho duše - magii, jak říkáte. Ale i my máme svou sílu, kera t´cha, magii kentaurů, řekli by jste vy. Víme, jak se skrýt před zraky kouzelníků,” odpověděl pomalu. Měl v hlase zvláštní uspávající melodiku.
Draco i Harry se překvapeně podívali na Severus, který souhlasně přikývl.
Náhle jeho tvář zbledla a rám černých vlasů jeho obličeji dodával vzhled smrti. Harry jako by to vnímal nejostřeji.
„Co se děje?” zeptal se prudce a rychle přešel k Severusovi.
„Něco... Nevím.” Tentokrát jeho zaváhání trvalo jen okamžik. „Promiň,” pohladil v nečekaně něžném gestu Harryho tvář. „Už zase musím jít.”
Draco měl chvíli pocit, že se ho Harry pokusí zastavit. Ale černovlasý mladík jen přidržel Severusovi ruku na své tváři. Jako by vychutnával každou jednotlivou vteřinu.
„Jdi,” prohlásil a otočil se zády k nim. Severus se střetnul pohledem s Dracem a jeho rty zformulovaly tiché: Postarej se o něj.
„Děkuji za vaši pomoc, ale zbytek mého kmenu mě teď potřebuje,” promluvil ke kentaurovi a naznačil úklonu.
„Rozumím. Pojďme, ukážu vám místo, odkud se můžete bezpečně svým hůlkovým kouzlem přesunout tam, kam musíte,” odpověděl hnědý kentaur a s pomalým dusotem kopyt přešel k východu z jeskyně.
Severus se k nim otočil a kývnutím hlavy se rozloučil.
„Brzy se vrátím,” A odešel. Ticho rušilo jen praskání ohně.
„Lháři,” zašeptal Harry a rukou se zakryl tvář. Byl to Draco, kdo ztěžka vstal a objal Harryho kolem ramen.
„Věř mu,” zašeptal mu do ucha, „bude to v pořádku.” Nebyl si jistý, jestli nemluví spíš sám k sobě.
„Věřím mu. Miluji ho,” odpovídal tiše Harry, hlas protkaný nečekaným zoufalstvím.
„To je jediné na čem záleží,” zamumlal pomalu a ztěžka Draco. „Vem tu lásku, sbal ji do kuličky a zahřej se s ní. A modli se o zázrak,” dopověděl unaveně. Teď to byl spíš on, kdo se opíral o Harryho. Smaragdové oči, které se slaně třpytily, se k němu s láskou zvedly.
„Draco,” vydechl Harry. „jsi nemocný. Musíš si odpočinout.”
Dracovo nitro náhle sevřel neznámý bolestný pocit. Jako by uvnitř něj někdo otevřel ohromnou černou díru temnoty, ve které mizelo vše. A on padal a padal hluboko do ní.
Než v mdlobách spadl na zem, Harry ho stačil zachytit.
Bitva zuřila v plné síle, ale Pán zla ještě ze své pevnosti nevyšel. Bylo vlastně ironií, že tenhle skotský hrad vlastně nebyl tak daleko od Bradavic. Před několika dny se Albus Brumbál zbavil dusivého strachu, který ho posledních několik dní sžíral zevnitř. Severus mu poslal nitrozpytem zprávu, že našel všechny tři studenty a přemisťuje se s nimi do Bradavic. Albus mohl jen vzdáleným pocitem vnímat jeho magii, jak se míhá v meziprostoru.
Cítil dnes svou magii silněji než kdy za poslední roky. Jeho magie bzučela magnetickou silou, i přesto, že její část odebíraly Bradavické štíty. Cítil se téměř jako když byl mladík. Ale taky si uvědomoval ohromující vztek, který ho právě teď poháněl. Skoro jako vy ve snu viděl, jak sráží jednoho smrtijeda za druhým, jak stále postupuje v bitvě vpřed. Jak černé hávy ustupují jako moře při odlivu. Stejně neodvratně.
Cítil, jak v něm probublává vztek. Jak se vylévá ze zapečetěných komnat jeho mysli - černých koutů, kam světlo jeho nitroklidu nemohlo nikdy dopadnout. Ovíjí se kolem jeho duše, vyvolává obrazy v jeho paměti, které nikdy nemohly zmatnět.
Usměvavá žena, jejíž husté kudrnaté vlasy ho šimrají na tváři. Její smích. Starostlivá ruka, někdy tvrdá slova. Srdce, do kterého se vešel celý svět.
Další obraz.
Ten den. Východ slunce byl rychlý a on celou noc nezamhouřil oka. Bál se, těšil se. Miloval ji. A ona ve svatebním hábitu.
Všechno to bylo jako spáry rozedírající jeho srdce. Staré vzpomínky, bolestivé, plné utrpení. A on, soustředěný a zároveň ztracený hluboko v sobě, srážel jednoho smrtijeda za druhým. Nikdo nemohl obstát před hůlkou největšího čaroděje tohoto století. Jak ubohý titul!
Další obraz. Tak krásný, tak plný světla - zdroj jeho nitroklidu, protože jen tenhle pocit mohl překonat všechny ostatní emoce.
Drobná růžová ručka se zapletla do jeho vlasů. Bezzubá ústa v širokém dětském úsměvu. A do pokoje svítí sluneční světlo tak jasné, že to bylo jako záplava zlata. Jeho žena tiše oddychující na lůžku. A jeho srdce naplněné větším štěstím než bylo schopno pojmout.
A pak byl konec.
Konec světla. Konec světa. Jenže čas je neúprosný. Vždycky běží dál, nečeká na nic a na nikoho a jako proud vás odnáší dál od těch, kteří zůstali v minulosti. Neexistuje věčnost, žádný způsob, jak se vrátit do minulosti. Ne tak, jak by si přál. Věděl to až příliš dobře. Byl by totiž proto ochoten udělat cokoliv.
Lidé říkají, že čas zhojí všechno. To byla odporná lež. Albus Brumbál nemohl zapomenout, protože nechtěl. Jeho jediným skutečným přáním bylo moci se jen na jediný okamžik vrátit zpátky. Ne jako nezvaný host, ale zpět do těch slunečných časů.
Nakonec byl schopen jít dál. Byly to těžké roky, ale nakonec znovu našel smysl. Zvedl se z prašné země, kam ho shodil osud. Znovu se naučil smát. Ale byl šťastný? Štěstí bylo to, co na něj čekalo na konci jeho cesty. Ti, kteří na něj čekali za tímhle slzavým údolím. Ti, kteří čekali ve světle.
Uvažoval, jestli to právě stáří dává zvláštní schopnost být přítomen v každém okamžiku a zároveň plout ve svých vzpomínkách. Domníval se, že ano. A s každým okamžikem cítil větší vztek a nenávist. Živili ho. Vyplavovali všechny zahnané myšlenky, každý opuštěný pocit zoufalství a zmaru. Poháněli ho. Jak to mohli udělat? Jak mohli vzít děti?! Jeho děti!
Nenáviděl je, protože mu brali to nejdražší. Smysl jeho života. Jeho studenty, děti jeho unaveného času. Mohl odpustit vraždu, mohl odpustit téměř cokoliv.
Ale nenáviděl každého, kdo ubližoval dítěti.
Minul Remuse Lupina. Vlkodlak byl děsivě rozvzteklený. A každý kdo se k němu přiblížil se střetnul s děsivou silou vlka po úplňku. Tak je to v pořádku, pomyslel si téměř ve snu. Žádný soucit pro ty, kteří obětují děti.
Ostře švihnul hůlkou a nejbližší maskovaný smrtijed prolétl vzduchem než ho zastavil m
asivní kámen. Už se nepohnul. A v něm to nevyvolalo nic než určité uspokojení. Část jeho samého, ta racionální, ta, která vládla tolik let, už neměla žádnou sílu.
Tolik si přál pomstít se těm, kteří jenom berou a ničí! Alespoň jednou - jedinkrát zahodit pochopení, laskavost a nechat mluvit bolest, utrpení a krutost. Cítil, jak nenávist tepe na hranicích jeho mysli, silnější, než ji kdy mohl čekat. Topil se v ní.
Ale to bylo v pořádku.
Srazil dalšího smrtijeda.
Pro ty, kteří ničí, nebude žádného milosrdenství.
Náhle ucítil, jak se jeho tělem prohnala magie, veliký proud síly z něj odplouval pryč. Na jediný úder srdce ho to zanechalo prázdného a slabého. Bradavické štíty se zvedly; zahořely jeho magií, zatímco bránily hranice hradu.
Severus, Harry, Draco, proletělo Albusovi hlavou.
Severusi, vyslal myšlenkou ke vzdalené rtuťovitě se míhající přítomnosti. Co se děje? Jste v pořádku?
Ticho, ačkoliv mohlo trvat jen několik vteřin, mu připadalo jako dusivé vzdouvající se nekonečno.
Ano, postupně přicházela Severusova odpověď, jsme. Utíkáme.
Schovejte se u kentaurů, skryjí vás a pomohou vám. Dejte nám chvíli a dostaneme se tam, vyslal další myšlenku Albus. Ulehčení nemohl utajit.
Díky, odpověděl Severus, než světlo jeho přítomnosti znovu zmizelo z jeho dohledu do meziprostoru.
Albus zvednul hlavu a rozhlédnul se. Všechen jeho tajený vztek byl pryč, jeho racionální, klidná část znovu pevně držela otěže. Kolem něj zuřila bitva a nikdo z členů Řádu netušil, že Harry, Draco i Ewan jsou v bezpečí. Nebo alespoň pryč z téhle noční můry.
A Bradavice byly v ohrožení.
Chystal se vydat příkaz k ústupu, ale temný stín před jeho očima ho zastavil. Jako by ho ten okamžik zachytil nepřipraveného. Smrtijedovi před ním nějaké kouzlo, kterém kolem nich proletělo, srazilo kápi z hlavy. Světlé dlouhé vlasy jako ve snu zachytil vítr a rozvířil je kolem kamenné tváře.
Netrvalo anČást jeho samého, ta racionální,ta, která vládla tolik leti vteřinu, aby ho Albus Brumbál poznal.
A jeho vztek byl jako přílivová vlna zpátky. Srazila ho jako děsivá síla, smetla roky sebeovládání, všechny tisíce těch pečlivě uspořádaných dní, miliony minut zoufalé snahy pustit bolest pryč, nekonečně vteřin. Zaplavila ho spolu s nenávistí a zoufalstvím. Požírající všechno, strhávájící všechny mosty.
Znovu viděl tu místnost. Ale teď nebyla plná světla. Byla mrtvá, utopená v temné šedé; jeho žena vedle něj plakala. Ale v jeho nitru ještě slzy nevznikly. Příliš to bolelo a ta dusivá muka dosahovala hranic jeho vlastního vědomí. Naplňovala ho po okraj. Ale on se toho nechtěl vzdát za žádnou cenu. A žádná bolest nebyl moc velká.
Vždyť tohle bylo to jediné, co zbylo.
Ale ten malý uzlíček poddušek před nimi se nehýbal. Nedýchal. A nebyla žádná cesta zpět. K čemu nakonec byla jeho výjimečná magie? Nakonec byl tak ubohý!
Padnul na postel a konečně se rozvzlykal. Vztekem a nesnesitelným zoufalstvím. Nad sebou, nad tím, že všechno bylo špatně. Matrace stírala jeho horké slzy a její vůně byla jako nejvzácnější objetí. Voněla jako ona.
Lucius Malfoy se k němu pomalu otočil. A Albus věděl, že dělá chybu, když zvedal hůlku. Věděl, to, i když se mu obraz zamlžoval vlastními slzami. Věděl to, ale stejně tak tušil, že nemůžu udělat nic jiného. Ne tady a teď.
Jak ten muž mohl obětovat vlastní dítě? Jak to mohl kdokoliv udělat vlastnímu synovi? Mučit ho, trápit ho. Proč ho prostě nemohl mít rád a být vděčný za to, co dostal?! Proč mu ubližoval? Znova a znova? Jeho Dracovi?
Bolest se mísila s nenávistí a přicházela jako příliv. Ale byl to hněv, který vedl jeho ruku. Vztek na Luciuse Malfoye, na Voldemorta, na sebe. Na svět.
Bože, zvedl němé oči k nebi, opravdu tam jsi?
Švihnul hůlkou a zašeptal:
„Avada kedavra.”
Zelené světlo narazilo do Luciusovi hrudi. Světlovlasý muž jen vykulil oči a snesl se na zem. Brumbál se nadechl. A všechno zmizelo.
Jeho vztek. Jeho nenávist.
Rozhlédl se.
A náhle ucítil ten odporný pocit, který se šířil jeho tělem. Jako by v něm něco umíralo. Bylo to jako jiný druh slepoty. Jako by ohluchnul, ačkoliv slyšel všechny zvuky kolem.
A najednou si uvědomil, že štít kolem něj zmizel. Nechápavě pohlédnul na svou hůlkou a ten okamžik mu způsobil životní otřes. Necítil nic.
Jeho magie byla pryč.
14.kapitola Čtyři
A/N: Milí přátelé a čtenáři,
upřímně doufám, že se vám dnešní kapitola líbila.
Uvědomuji si, že jsem se pustil do trochu riskantních vod, pro kanonickou postavu jsem vytvořil alternativní minulost. V HP od JKR je Brumbál gay s těžkou minulostí ohledně jeho sestry a Gellerta a do jejího příběhu se to dokonale hodí. Ale já to tak tady, v Nebeském mostě, prostě necítím. Budu tedy doufat, že vás nevyjasněné otázky ohledně života a tajností Albuse Brumbála nevyvedou z rovnováhy a že mi brzy dáte prostor to dostatečně osvětlit.
Můžu ale říct, že všechno má svůj smysl a souvislost.
Merlin s vámi!
čekání na zázrak:-)
(Jana, 15. 5. 2011 19:04)