Bacha na Bacha! ;-)
Do školky jsem nastoupila coby mrně, nedosáhnuvší ještě ani věku tří let. Střet s prvními drobnými či většími křivdami byl krutý. Záhy jsem pochopila, v čem tkví ničím nenahraditelné kouzlo výrazu "jít po o" a tiše polykala slzičky schoulená na nepohodlném lehátku, když to domů "po o" prostě nešlo. Nikdy jsem naopak nepochopila podivnou dětskou logiku, díky níž jsem přišla k dočasným ošklivým šrámům na tváři a trvalému šrámu na duši. Byly jsme v naší školce tehdy asi tři Jitky. Té nejstarší se, už nevím proč, znelíbil spolužák Honzík a - lidově řečeno - mu jich prostě pár vrazila. Honza byl pochopitelně dotčený, ale na velkou Jitku si netroufl a tak si to vyřídil s malou Jitkou, tedy se mnou. Jitka jako Jitka, vrhl se na mě a řádně mě podrápal v obličeji. Dodnes si vybavuji, jak mě zděšená paní učitelka ošetřuje kysličníkem a později omluvně vysvětluje celou situaci mojí neméně zděšené mamince...
Ani před tímhle zážitkem jsem nijak nevyhledávala společnost ostatních dětí, ale po něm jsem se uchýlila už úplně do ústraní. Za školkou jsme měli malou zahrádku s pískovištěm a asi i s nějakými prolézačkami. Vidím to jako dnes - sedím na dřevěném okraji pískoviště, tisknu k sobě panenku a pozoruji ostatní děti. Nějaký chlapeček se zmocnil autíčka a energicky s ním jezdí kolem pískoviště po dřevěném rantlu. Přiblíží se s ním až ke mně a houkne:"Bacha!" Nejdřív ani nepostřehnu, že houknutí patřilo mně. Klučina ale netrpělivě opakuje:"Tak bacha! Nevíš, co je to bacha?!!" Moje hnědá kukadla ho udiveně sledují, v hlavičce mi to šrotuje. Bacha, hm, toho znám, naši doma někdy poslouchají muziku, nebo i sami hrají, a u toho taky říkají že prý "Bacha". Ale tady přece žádná hudba nehraje! Vtom klukovi dojde trpělivost a vyštěkne na mě:"Řek jsem bacha, jasný?" A když mě ani tenhle jeho výhrůžný tón nezvedne z místa, ohodnotí mě opovržlivým:"Seš ňáká blbá..."
Jo jo, říkám si po mnoha letech, kdo z nás dvou byl asi tenkrát blbější :-D.