Cetinje
CETINJE
Z Kotoru do Cetinje vede stará, ale stále upravovaná silnice. Jízda po ní je velkolepý a doslova až adrenalinový zážitek - pohled na boku Kotorskou je úchvatný, ale přece jen zdolat 25 serpentin není jen tak (Lovčenske serpentine). Zvláště, když zjistíte, že autobus ony serpentiny prostě nezvládne vytočit. A tak jste maličko rozpolceni - obdivujete neskutečně krásný výhled, ale zároveň při každém couvání a opětovném popojíždění v zatáčkách přibližujícím se do výše oblaků silně doufáte, že autobus je po technické stránce v pořádku (hlavně brzdy, samozřejmě).Silnice takto stoupá do sedla Krstac (926 m). Pak cesta pokračuje vcelku nehostinným terénem krasového Cetinjského polje přes vesnici Njeguši do Cetinje (z Kotoru do Cetinje je to celkem 45 km). Z Njeguši pocházel významný černohorský státník Petr II. Petrović Njegoš. V jeho rodném domku je malé muzeum. Jinak je dnes vesnice Njeguši známá výrobou vynikajícího njegušského pršutu a sýra. Obojí zde lze ochutnat a zakoupit.
Cedule s nápisem "Njegošův rodný dům"
Autobus šplhá serpentinami
A pod vámi je - ve stále větší hloubce - čarokrásný obrázek
Cetinje
Město leží na úpatí pohoří Lovćen, v kotlině Lovćenski dolac (700 m n.m.). Až do r. 1918 bylo hlavním městem samostatného černohorského království, dnes je duchovním a kulturním centrem Černé Hory. Rozkládá se na okraji rozsáhlého kamenného krasového moře.
V r. 1482 tu vybudoval své nové sídlo černohorský vládce Ivan Crnojević poté, co byl pod sílícím tlakem Turků nucen opustit svůj původní sídelní hrad Žabljak na Skadarském jezeře. Cetinje dostalo jméno podle říčky Cetiny.
Po staletí se tu organizoval boj Černohorců za svobodu. Koncem 17. stol. se Turkům podařilo proniknout až do Cetinje, ale černohorští bojovníci raději vyhodili do povětří zdejší sídlo černohorských vládců - klášter Crnojevićů (Manastir Crnojevića), než aby je nechali padnout do tureckých rukou. Nový klášter, zvaný Cetinjský (Cetinjski manastir) byl postaven teprve v 18. století vladykou Danilem ( vladykové byli církevní i světskou hlavou Černé Hory ). Protože ze strany Turků stále hrozilo nebezpečí, byl klášter dlouho jedinou stavbou ve městě. Sloužil především jako rezidence černohorských vladařů. Až za Petra II. Petroviće Njegoše v 1. polovině 19. stol. se začalo s výstavbou skromného jádra města. Mimo jiné bylo vybudováno i Njegošovo sídlo, palác zvaný Biljarda - Kulečník. Njegoš byl totiž milovníkem kulečníku, v Černé Hoře do té doby úplně neznámého. Dal si jej dovézt z Vídně do své rezidence, v níž ale skromně obýval jen pár místností, zbytek v ní většinou zaujímaly státní úřady.
Biljarda
V roce 1878 byla na Berlínském kongresu Černohorskému státu i formálně přiznána nezávislost. Turci museli zemi opustit, díky čemuž se město Cetinje mohlo začít intenzivně rozvíjet. Byl vybudován nový knížecí palác, školy, divadlo, obytné domy, nemocnice, budovy ambasád evropských států.
Cetinjský klášter (Cetinjski manastir) na okraji města je kultovní stavbou Černohorců. Tento působivý stavební komplex byl sídlem černohorských vladyků od 18. stol. a až do postavení Biljardy i sídlem vládních úřadů. Pro zdůraznění kontinuity se zbořeným sídlem Crnojevićů, klášterem Crnojevićů v Cetinji, do něj byly vestavěny některé stavební články ze zničeného kláštera. Pro tento komplex jsou 
typické dvoupatrové konaky (mnišské cely), vestavěné přímo do skalního masívu. Součástí kláštera je i jednoduchý mariánský kostel, dále dominantní zvonice, hradby a hřbitov.
Klášter v Cetinje
V části konaků je dnes umístěna klenotnice, v níž se nacházejí mimořádně cenné umělecké předměty, mj. jeden exemplář Oktoihu - Osmiglasniku z roku 1494, tj. první jihoslovanské knihy v cyrilici, vytištěné v tiskárně v Obodu), dále cenné dokumenty a mimořádný exponát - relikvie maltézského řádu johanitů. I dnes je klášter sídlem metropolity, tj. hlavy černohorské pravoslavné církve. Klášter býval i mauzoleem dynastie Petrovićů.
(Osobní vzpomínka - v naší přítomnosti byla předvedena vzácná relikvie, po níž prahli hlavně nějací místní návštěvníci. Jednalo se o ruku Sv. Jovana Krstitelja (Sv. Jana Křtitele), která byla těmhle nedočkavým návštěvníkům předložena k políbení. Slabší povahy z naší skupinky v tuto chvíli opouštěly místnost... Osud oné relikvie je ale docela zajímavý. Údajně se jedná o pravou ruku Jana Křtitele, čili o tu, kterou při Kristově křtu v Jordánu položil na jeho hlavu. Ruce chybí dva prsty - malíček a prsteníček. Malíček je uložen v muzeu v Istanbulu, prsteník pak v italském městě Siena. Evangelista Lukáš dopravil ruku Jana Křtitele do Antiochie, kde zůstala zhruba tisíc let. Pak ale začalo její putování z místa na místo. Mj. prodlela dost dlouho i v Rusku, odkud musela pochopitelně pryč po VŘSR. Když už se zdálo, že vzácný ostatek nadobro zmizel, objevil se v Cetinjském klášteře. Kromě zmíněné ruky je tu k vidění další relikvie, a to část Kristova kříže z Golgoty.)
Skříňka s relikvií, dole pak samotná relikvie
