Do Německa na zkušenou :-)
Při své první pracovní cestě do Německa jsem věděla jen to, že jedu do jakéhosi Aichtalu. Městečko Aichtal leží ve spolkové zemi Bádensko-Würtembersko, ve vzdálenosti zhruba 20 km od Stuttgartu. Celý Aichtal má asi 10 000 obyvatel a skládá se ze tří městských částí: Aichu, Grötzingenu a Neuenhausu. Mým cílem je Neuenhaus, ale samostatně se mám dopravit do města Nürtingen. Odtud už mě doveze auto.
Erb Neuenhausu
Instrukce k odjezdu jsem obdržela, mám cestovní horečku, obrovské zavazadlo a strach snad ještě větší. Moje němčina není sice na úrovni primitivních holých vět, ale taky na ni nejsem nijak zvlášť pyšná. Dlouho jsem ji nepoužívala, no,snad se to poddá. Díky internetu si vcelku snadno zajišťuji jízdenku do Stuttgartu a v den určení zhruba o půlnoci nastupuji na Florenci do žlutého autobusu. Mám štěstí - vedle mě sedí slečna, se kterou se dá příjemně komunikovat a která mi navíc může dokonce poskytnout pár rad z vlastní zkušenosti. Jede už po několikáté do Mnichova, kam se vrací vždy ve čtrnáctidenních turnusech. Povídáme si, "opisuji" od ní, co a jak udělat s vyfasovanými sluchátky, chvíli se snažíme si i pospat. Někde zastavujeme u benzínky, rozespalí cestující vylézají z autobusu a míří na toalety. Připadám si jak neandrtálec - bože, jak se na ten záchod mám dostat? Hodná spolucestující je mi nápomocna i u zábran, které mě nechtějí vpustit dovnitř. Konečně jsme zas všichni zpátky v autobuse a pokračujeme v cestě. V Mnichově se loučím se svou milou sousedkou a znovu znervózním. Kdo cestuje do Stuttgartu, musí se přesunout do jiného, mnohem menšího autobusu. Přesedám, pořád je to ještě dobré, nějaká čeština tu dosud zní. Klíží se mi oči, ale usnout nedokážu.
Přichází chvíle, jíž se bojím - autobus zastavuje na autobusovém nádraží ve Stuttgartu. Vleču svou obrovitou cestovní tašku a zvolna se sunu k budově, která musí být - a také je - jedině vlakové nádraží. Do odjezdu vlaku mi ještě zbývá trochu času - okukuji nádražní halu a zkoumám automat na jízdenky. No, jízdenku se mi po krátkém boji s němčinou i technikou nakonec podaří koupit, v duchu se chválím. Odkud odjíždí vlak už taky vím, teď jsem zamrzla u stánku, kde prodávají kelímky plné lákavě vypadajícího ovoce. Nic takového u nás zatím není, ale cena mě trochu odrazuje. (Jak je všechno relativní - jedno Euro mi tehdy připadalo jako velikánská útrata...) Můj vlak přijíždí, pohodlně se usadím a ujíždím neznámou krajinou do Nürtingenu. Sleduji čas a pro jistotu se i zeptám, zda už mám vystoupit.
Na nádraží se rozhlížím na všechny strany, ale nikdo se ke mně nehlásí. Hm... Zachovej klid, říkám si. Usedám na lavičku a vyčkávám. Po chvíli do budovy vběhne mladá žena sympatického zevnějšku, zamíří ke mně a s úsměvem se ptá:"Frau XY?" Omluví se za krátké zpoždění a za pár minut už sedíme v autě a uháníme do Aichtalu. Käthe mluví a mluví, zatím to jde - určitě nerozumím úplně všemu, ale podstatu vychytávám.
Aichtalský most - překlenuje údolí Aichtal
Podjíždíme dálnici, respektive dálniční most. Dovídám se, že most je součástí čtyřproudé dálnice na úseku mezi Stuttgartem a Tübingenem. Taky se dá říct, že od sebe odděluje Aichtalské městské části Aich a Neuenhaus. Ještě kousek ujedeme po hlavní silnici a pak najednou odbočujeme do postranní uličky. Stihnu postřehnout, že na jejím rohu stojí Gasthaus zum Uhlberg.
A je tu dům... Přívětivá stavbička, inspirovaná severskými domky. Je přízemní, za domem je pak středně velká zahrádka a nad ní les. Seznamuji se s obyvatelkou domu (maminkou Käthe) a s interiérem domu. První dojem je jen a jen příznivý. Dům se mi moc líbí - jak svou polohou, tak velikostí a zařízením. U vstupních dveří je nevelká chodba, z níž se vchází po pravé straně na WC a rovně do kuchyně. Za kuchyní je jídelnička a boční vstupní dveře. Po levé straně se z chodby jde do velkého obýváku, kterému dominují knihovny. Jedna z nich rozděluje pokoj na část jídelní - s kulatým stolem, židlemi a nevysokou komodou - a část odpočinkovou - s gaučem, křesly, stolkem, televizí... Místnost je nádherně světlá, má jedno dlouhé okno v jídelní části, druhé menší před gaučem a hlavně francouzské okno do zahrady, to je přes celou stěnu. Na druhou stranu se z obýváku ještě vchází do další chodbičky a z ní do dvou pokojíků, ložnice a koupelny. Jeden z pokojíků je ode dneška můj. Zařízený je jednoduše (postel, skříň, velký stůl se židlí, menší stolek s křesílkem...), ale vkusně.
Srpnový den je krásný, sluníčko svítí a tak se s Käthe odpoledne vypravíme ven. Käthe mi ukazuje Neuenhaus - evangelický kostel, školu, kam jako dítě chodila, plaveckou halu, Häfnermuseum (hrnčířské muzeum - toto řemeslo tu mělo tradici, ostatně proto má Neuenhaus v erbu hrnčířský kruh - viz obr. výše)... A taky nejbližší obchod s potravinami a fantastickou pekárnu. Jak se později přesvědčím, zdejší chleba je vynikající, ať koupím kterýkoli z mnoha druhů. Mým favoritem se stal Kürbiskernbrott, tedy chléb s dýňovými semínky. I švábské preclíky jsou pochoutka, a což teprve vyhlášené dorty! Käsekuchen jsem mylně považovala za slané sýrové pečivo. Když mi prodavačka ochotně vysvětlila, že náplň není ze sýra (Käse), ale z tvarohu (Quark), ochutnala jsem a rázem se stala na téhle božské dobrotě skoro závislou :-).
Evang. kostel Neuenhaus Hrnčířské muzeum
Keramika v muzeu
Ale to jsem trochu odbočila. Käthe mi na naší procházce vypráví o svojí rodině, dokonce mě odvede i na místní hřbitov a ukazuje hrob svého otce. I když jsem unavená po dlouhé cestě z Čech, sluníčko mě nabíjí energií a v přítomnosti usměvavé, srdečné Käthe je mi příjemně. Oceňuji, že Käthe na mě mluví poměrně zřetelně a ne moc rychle, v komunikaci s ní necítím problém.
Hřbitov Neuenhaus - obřadní síň
Pomalu se vracíme z procházky. Käthe odjíždí domů, já zůstávám s její maminkou.