Spisovatelé A-N
C - Cronin J. A. - skotský spisovatel, lékař. Četla jsem většinu jeho děl, která u nás vyšla. Za svoje nej považuji "Příhody z černého kufříku", dále pak i "Citadelu" a "A hvězdy mlčí".
D - Davenportová Marcia - americká spisovatelka, dcera operní pěvkyně Almy Gluckové, přítelkyně Jana Masaryka. Po revoluci jsem zahlédla v knihkupectví nově vydaný román "Údolí rozhodnutí" a vzpomněla jsem si, jak pochvalně se o něm kdysi mezi řečí zmiňovala bývalá kolegyně. Dvoudílný román jsem zakoupila a nikdy nelitovala. Zamilovala jsem si nejen Marii Raffertyovou a Pavla Scotta jako hlavní postavy, ale prakticky všechny další členy Scottovy rodiny.
Marcia Davenportová
E - Exupéry Antoine de Saint - když jsem jako malá četla "Malého prince", říkala jsem si, jaká je to ale divná knížka. Postupem času se moje hodnocení změnilo a dnes říkám: Jaká vzácná knížka! Knížka, ve které lze najít vše, co je v životě podstatné. Stačí pozorně číst a všechno moudro na sebe nechat působit.... Na téma "Malý princ" připojuji nádhernou básničku Markéty Procházkové:
Malý princ
V duši máš celé nebe
ty maličký
Co chvěje se v ní slz -
já znám ty hvězdičky
Nahlas si nenaříkáš
že neumí tě pochopit
a jak já těžko zvykáš
v tom jejich světě žít
Někdo přec chránit musí
růže a beránky
Sbohem můj malý princi -
nevidím na stránky...
F - Fulghum Robert - americký spisovatel; proslavil se hned svou prvotinou Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. (V 93 zemích světa se jí prodalo 14 milionů výtisků.) A která že jsou ta nejdůležitější školková - potažmo životní - pravidla?
"VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:
O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku – kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku – všichni umřou. My také.
A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil – největší slovo ze všech – DÍVEJ SE.
Všechno, co potřebujete znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život."
G - Gulbranssen Trygve - norský spisovatel, proslul svou trilogií "Věčně zpívají lesy", "Vane vítr z hor" a "Není jiné cesty". Sága rodu Björndalů, zabývající se vztahy mezi starým a mladým Dagem a Adelhaid, snachou prvního jmenovaného a manželkou druhého jmenovaného.
H - Herriot James - přečetla jsem všechna jeho díla. Tenhle anglický veterinář je mi blízký svou láskou k lidem i zvířatům, občasnými pochybnostmi o sobě samém, jemným humorem a hlubokou úctou k životu.
J - Jirotka Zdeněk - jeho "Saturnin" pro mě představuje klasiku české humoristické literatury. Perly jako "přinesl jsem ti ty červy", "ví bůh x výbuch" a spousta dalších mě pořád spolehlivě rozesmívají.
J - Jerome Klapka Jerome - "Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)" a "Tři muži na toulkách" - kouzelné knížky pro zlepšení nálady. Druhé jmenované dílko je úžasně podaným náhledem Angličanů na Němce. Připojuji ukázku o tom, jak chtěl George v Německu koupit polštář pro svou tetu.
Taky George zažil v Drážďanech dobrodružství. Nedaleko Altmarktu tam byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků, které byly na prodej. Vlastním artiklem toho krámku bylo sklo a porcelán; s těmi polštářky to zřejmě jenom zkoušeli. Byly to moc krásné polštářky, z atlasu a ručně vyšívané. Šli jsme kolem toho krámku dost často a George se tam pokaždé zastavil a prohlížel si ty polštářky. Říkal, že takový polštářek by jistě udělal radost jeho tetě.
Na tu svou tetu myslel George po celou cestu. Denně jí psal dlouhatánské dopisy a z každého města, kde jsme se zdrželi, jí poslal nějaký dárek. Podle mého názoru to hrozně přehání a já jsem mu to už nejednou rozmlouval. Jeho teta se sejde s jinými tetami a všechno jim to poví; a to celou čeleď tet nebezpečně dezorganizuje a dezorientuje. Jakožto synovec ostře odmítám ten nemožný standart, který George takto zavádí. Ale George ne a ne poslechnout.
A tak nás v sobotu po obědě opustil a že prý si zajde do toho krámku a koupí tetě jeden polštářek. Že prý se vrátí co nevidět, ať na něj počkáme.
Čekali jsme na něj podle mého mínění hezky dlouho. Když se konečně vrátil, vůbec nic nenesl a vypadal ustaraně. Ptali jsme se ho, kde má polštářek. Řekl nám, že ho nekoupil, že si to rozmyslel, že o polštářek by teta patrně nestála. Bylo nám jasné, že něco popletl. Snažili jsme se to vyzvědět, ale jemu nebylo zrovna do řeči. Po naší dvacáté nebo bůhvíkolikáté otázce už odpovídal velice stroze.
Až večer, když jsem s ním náhodou zůstal o samotě, sám o té věci začal.
"V některých věcech," povídá, "jsou ti Němci dost nepochopitelní."
"Co se stalo?" ptám se ho.
"Inu, jde o ten polštářek, co jsem chtěl koupit."
"Pro tetu," dodal jsem.
"No a proč ne?" odsekl. Okamžitě se naježil; v životě jsem nepoznal člověka, který by byl tak nedůtklivý na zmínku o tetě. "Proč bych nemohl své tetince poslat polštářek?"
"Nerozčiluj se," chlácholil jsem ho. "Já ti to přece nevytýkám, já si tě proto vážím."
Uklidnil se a vykládal dál:
"Byly čtyři v té výloze, jestli si vzpomínáš, moc se od sebe nelišily a na každém bylo na cedulce zřetelně napsáno dvacet marek. Já netvrdím, že německy mluvím plynně, ale s troškou námahy se obyčejně vyjádřím dost srozumitelně, a to, co se říká mně, taky pochopím, když ten druhý zrovna nedrmolí. Tak jsem teda vešel do toho krámku. Přivítala mě tam mladá dívenka; moc hezká, taková tichounká, dalo by se říct až upejpavá. No rozhodně nepatřila k holkám, od jakých bys něco takového čekal. V životě mě nic tak nepřekapilo."
"No a co tě tam překvapilo?" ptal jsem se.
George vždycky předpokládá, že už víte, jak to všechno dopadlo, když vám to teprv začíná vypravovat; ta jde na nervy, ta jeho metoda.
"To, co se stalo," odvětil George. "Vždyť ti to zrovna povídám. Ta dívenka se usmála a co prý si přeju. Tomu jsem naprosto správně porozuměl, v tom nemohlo dojít k žádnému omylu. Tak jsem položil na pult dvacet marek a povídám:
,Dejte mi, prosím, jeden polštářek.'
A ona na mě vykulila oči, jako kdybych chtěl celou peřinu. Myslel jsem, že mě dobře neslyšela, tak jsem to opakoval hlasitěji. Ani kdybych ji byl pošimral pod bradičkou, tak se na mě nemohla koukat s větším úžasem a rozhořčením.
A řekla, že jde asi o nějaký omyl.
Nechtěl jsem se pouštět do dlouhé konverzace a pak nevědět, kudy kam. Prohlásil jsem, že nejde o žádný omyl, ukázal jsem na tu svou dvacetimarkovou bankovku a potřetí jsem opakoval, že bych chtěl jeden polštářek, ,polštářek za dvacet marek'.
Teď přišla zezadu jiná dívka, starší; a ta první jí opakovala, co jsem řekl; zřejmě ji to vysloveně rozrušilo. Ta druhá jí nevěřila - že prý nevypadám na člověka, který by takhle chtěl polštářek. A pro jistotu se mě sama zeptala:
,Vážně jste řekl, že byste chtěl polštářek?'
,Řekl jsem to už třikrát,' povídám jí, ,a řeknu to teda ještě jednou: Chtěl bych polštářek.'
,Tak ten teda nedostanete!' ona na to.
To už mě rozzlobilo. Kdybych byl o ten polštářek tolik nestál, tak jsem už z toho krámu odešel; ale ty polštářky jsou tam přece ve výloze - výslovně na prodej, neviděl jsem důvod, proč bych jeden z nich nemohl dostat.
,Dostanu ho!' povídám. To je docela jednoduchá věta. A řekl jsem ji se vší rozhoností.
V tu chvíli se objevila třetí dívka. Ty tři představují patrně veškeren personál toho krámku. To byla taková koketka s bystrými kukadly, tahle poslední. Za jiných okolností bych se s ní moc rád seznámil. Ale teď mě to spíš naštvalo, že přišla. Na tuhle záležitost jsem přece tři děvčata nepotřeboval.
Ty první dvě holky začaly té třetí všechno vykládat, ale dřív než se dostaly do polovičky, ta třetí se začala hihňat - no byl to ten typ holky, co se hihňá všemu. Načež si všecky tři začaly šuškat a štěbetaly jako sýkorky; a za každým pátým slůvkem se koukly po mně; a čím déle se po mně koukaly, tím víc se ta třetí hihňala; a než doštěbetaly, tak už se hihňaly všecky tři, ty káči pitomé; já jsem si připadal jako šašek, který vystupuje na soukromém představení.
Když se ta třetí holka natolik vzpamatovala, že se mohla udržet na nohou, tak udělala pár kroků ke mně; ale to se pořád ještě hihňala. A povídá:
,A když ho dostanete, půjdete hned pryč?'
Já jsem jí hned nerozuměl, tak to řekla ještě jednou:
,Ten polštářek totiž. Když ho dostanete, půjdete pryč? Okamžitě?'
No já jsem si nic jiného nepřál, než jít pryč. A taky jsem jí to řekl. Ale, dodal jsem, bez toho polštářku pryč nepůjdu; teď už jsem byl pevně rozhodnut ten polštářek dostat, i kdybych měl v tom krámku čekat přes noc.
Ta třetí šla zpátky k těm druhým dvěma. Myslel jsem si, že mi ten polštářek přinesou, a tím že to konečně vyřídíme. Ale místo toho se stalo něco naprosto neuvěřitelného. Ty dvě poslední dívky si stouply za tu první - všecky tři se při tom pořád půhvíproč chichotaly - a strkaly ji ke mně. Přistrkali mi ji těsně na tělo a ona mi najednou, dřív než jsem si mohl uvědomit, oč jde, položila ruce na ramena, stoupla si na špičky a dala mi pusu. A pak si schovala obličej do zástěry a utekla z krámku a ta druhá dívka za ní. Ta třetí mi otevřela dveře a tak očividně očekávala, že z toho krámku odejdu, že jsem v tom zmatku opravdu odešel a nechal těch dvacet marek ležet na pultě. Neříkám, že mi ta pusa nechutnala, i když jsem žádnou pusu nechtěl. Chtěl jsem ten polštářek. Ale do toho krámku se mi už nechce. Protože tomu všemu vůbec nerozumím."
"Cos od té slečny vlastně chtěl?" zeptal jsem se.
"No polštářek."
"To vím," řekl jsem. "Rád bych ale věděl, jak jsi to řekl německy."
"No Kuss," odvětil George.
"Tak nemáš nač si naříkat," povídám. "On je v tom trošku zmatek. Kuss neznamená polštářek, Kuss znamená pusu, polibek; polštářek se řekne Kissen. Ty sis ty dva výrazy popletl - jako se to už stalo mnohým jiným. Já sám se v těchhle věcech moc nevyznám. Ale tys chtěl pusu za dvacet marek, a vzhledem k tomu, jaks mi tu dívenku vylíčil, leckdo by tu cenu považoval za přiměřenou. Ale snad abychom to neříkali Harrisovi. Ten má, jestli si dobře vzpomínám, taky nějakou tetu."
M - MacDonaldová Betty - moje zbožňovaná americká spisovatelka, autorka knih "Vejce a já" a "Co život dal a vzal" ( "Co život dal a vzal" obsahuje "Kdokoli může dělat cokoli", "Morová rána", "Dusím se ve vlastní šťávě" ).
Betty MacDonaldová
Anka a Janka - dcery Betty MacDonaldové, vpravo s Betty
Ostrov Vashon - dům MacDonaldových
Pohled z Vashonu na Mount Rainier a Pugetský záliv