Pravda vítězí
3. 8. 2010
"Louie! pohni!" křičel Tim na blonďáka. Konečně přiběhl a nasádlil se do auta. Kristaán řídil, Louie dělal spolujezdce a já s Paulem jsme seděli v zadu. Uběhlo pět minut jízdy a já se za celou tu dobu ne Paula ani nepodíval. Připadal jsem si trapně. Cítil jsem se, jako kdyby jsem ho podvedl a on o tom netušil. Vždyť se ale nic takového nestalo. Nebo jo? Mám v tom krapet zmatek. POslední dobou se mi zdají divný sny. Nedokážu oblišit realitu od snů. Plete se mi to! Asi bych si měl najít cvokaře... vydechl jsem si a podíval se na něj. Upíral na mě zvědavý pohled.
"Pojď sem." napřáhl jsem ruce a Paul se ke mě přisunul. Položil mi hlavu na hrudník a já si ho k sobě přitiskl. "Nechci tě ztratit. Nikdy." povzdechl jsem si a políbil ho do vlasů.
POhled Louieho:
Ríno to bylo strašné! Byl to takový fofr, že jsem si nestihl málem udělat ani oční linky. Tim seděl za volantem a trobil a nadával, že jsi mám pohnout. Peul seděl na kraji zadní sedačky vlevo a Deny... ach Deny... ten mizera jeden! Seděl přitisknutý na okno na opačné straně auta. Zajímalo by mě, co si ti dva udělali. Upřímě, je mi Paula líto. Deny s ním určitě nevydrží dlouho. Nebo nejspíš Paul s ním. Ale co jsi budu nalhávat. Možná toto říkám jen pro to, protože chci být na Paulově místě. Na místě vedle Denyho. je to až směšné, že po celé ty roky Dana pořád miluju i přez veškeré problémy a trable, které mi způsobil. Jako například to, že jsem se rozešel s rodiči. Musím uznat, že dodnes toho nelituju, ale stejně... Když jsem si konečně sedl do auta, všiml jsem si Danova pohledu. Díval se z okna a dělal všechno pro to, aby se nemusel na Paula podívat. Něco provedl. to mi bylo hned jasné. Musel ho podvést! Vsadím boty, že Paul o tom neví. NO jistě! Překvapaně se na něj dívá. Neví o tom. Měl bych se mezi ně asi přestat motat. Sotva jsem chtěl obrátilt pohled, Deny udělal něco, co mě překvapilo. Hodně překvapilo. řekl větu a teď cituji: "Nechci tě ztratit. Nikdy." vím, že to myslel upřímě a vím už vím, že by ho vživotě nepodvedl z vlastní vůle. Paul má obrovské štěsí.
Vracíme se k pohledu Dana:
Bylo mi hrozně. Já už to snad nevydržím. Myslm že hodím grcku... ne! Ne! "Zastav!" zakřičel jsem a vyskočil z aouta ještě za jízdy. Odskočil si do křoví a tam vykonal svou potřebu. Paul za mnou vyděšeně doběhl. "Jsi v pořádku?" stachoval se.
"Jo. Nemáš kapesník?"
"Jo mám jasně." řekl a vykouslil z kapsy balíček papírových kapesníků. Utřel jsem si pusu a šel zpátky k autu. Paul mě doprovázel se sklopenýma očima.
"Co ti je?" zaptal se nakonec. Opřel jsem se o strom a zhluboka vydechl.
"Nevím. Poslední dobou se necítím dobře."
"Že je to ta doba, co jsme spolu?"
"Jak to víš?"
"Cítím úplně to samé. Jako kdybych tě zradil a ty jsi o ničem nevědě a choval se úplně normálně jako dřív a já si jen vybavoval, jak ti bude, až něco provedu." povzdechl si.
"J...já to cítím úplně stejně."
"Vážně?"
"Jasně že jo. Nevěděl jsem že ty taky. Slibuju, že nikdy neudělám žádnou věc, aniž bych věděl, že ti to nějak ublíží." pohladil jsem ho po tváři, vzal si z auta vodu a vypláchl si pusu. Petku jsem zahodil a vzal si dvě mentolový žvýkačky. V klidu jsme jeli dál. Nevím proč, ale Louie se na nás pořád tak divně spokojeně díval. Mám pocit, že něco chystá. Pak už si nic nepamatuju. až na to že Paul zkučel že má hlad a ze mě ho prý údajně bolí noha. Otevřel jsem oči.
"Říkal tu někdo něco o jídlu?" probudil jsem se naráz.
"Díky bohu! myslím, že jsi mi právě umrtvil nohu, labužníku." ušklíbl se Paul.
"hele neměl jsi náhodou ještě před hodinkou zvýkačku?" zeptal se mě Tim, když jsme zastovovali v jednom motelu.
"huh? asi jo. Si říkám že mě něco tlačí krku."
"Tak to pojď zajest." táhl mě nedočkavě Paul a namýřil si to rovnou do restaurace.
"Cestou zpátky pojedeš ty." řekl Tim.
"Ale mě je sedmnáct. Ještě nemám řidičák. No a co. Pojedeš po dálnici no. Já si potřebuju taky schrupnout. Mimochodem... je Paulův klín pohodlný?"
"Zapomeň na to!" varoval jsem ho. Jen se zasmál a začal listovat v meníčku. za chvilku jsme měli objednáno. Čekali jsme asi tak 10 minut na moje kuřecí prsa s hranolkama, paulovu smaženou rybu, Kristiánovo rizoto a Louieho... tatarský biftek. ten jeho vkus mě nikdy nepřestane překvapovat. spokojeně jsme se nadlábli a šly k zpátky k autu.
"Pájo, pojď si kecnout vedle mě. nemíním, aby na tobě Tim ležel." řekl jsem.
"Nežárli." popichoval mě Tim. Paul se nakonec rozhodl, že zůstane sedět. Takže vedle mě usedl Louie. "Nemáš tam nějaké lahvo?" zeptal se Páji louie, když se přehraboval v jeho kabeli.
"Jo. úplně naspod. Pašerák ." usmál se.
"Jo vidim ho. Díky. Ale ale. Co to tu máme? Ty kouříš trávu?" zeptal se ho zvědavě a vytáhl skleněnku.
"Vrať to!" křikl na něj, vstal, bouchl se do hlavy a shodil Kristiána na zem.
"Klid tam vzadu!" okřikl jsem je.
"Říká se tomu hulení." zamumla si pro sebe Paul. Musím uznat, že mě to na něm mrzí. Zrovna na něm.
"Proč jsi mi o tom neřekl?" zeptal jsem se ho vyčítavě.
"Nechtěl jsem!" odsekl.
"Proč?!"
"myslel, jsem, že mě pro to nebudeš chtít!" vykřikl a to mě zarazilo.
"Ty... ty na tomjíždíš nebo si dáš jenom tak po haluzi."
"Měl bych s tím už přestat." vydechl najednou
"Tak mě napadá, že já taky." řekl najednou Tim a začal se hrabat v batohu. Nakonec vytáhl lysohlávky a vyhodil je oknem ven. všichni jsme na něj zírali jako kdyby jsme se probudili v jedné posteli vedle vlastní matky. Pak jsem se zase obrátil na Paula. "Ještě to nech. Dneska si to pořádně užijem." pousmál jsem se a šlápl pořádně na plyn.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář