Krušné hory byly kdysi dávno porostlé temným a neproniknutelným lesem. „V severní krajině jsou Jobovou ranou Hercynské lesy s mohutnými duby, které se trhají a padají a jen občas otvírají cestu neprostupným pralesem“, popisuje střední pás Evropy římský učenec Gaius Plinius Secundus. Podle Aristotela je oblastí nesnesitelného chladu „ti kdo žijí za Ibérií, žijí v podnebí tak studeném, že v něm nevydrží ani osel“. Drsné krušnohorské přírodní podmínky, geologická specifika a vývoj poznamenaný postupným obydlováním lidí vytvářejí oproti jiným horským oblastem osobitou atmosféru a mají i svou svébytnou „duši“. Krušné hory, plné prudkých srázů, s močály a skrytými jeskyněmi bývaly pro lidi často zrádné a nebezpečné, v hlubokých lesích měli strach a cítili se v něm osamělí a ztraceni. V každém zapraskání větve a zašustění ptáka v noci viděli tajemné čáry a kouzla. V pohanské době byly zabydleny mytickými bytostmi, které zaplňovaly každý koutek lesa.
KYŠPERK
Legenda vypráví o odvážném císařském purkrabí z 18. století, který se v noci vracel domů okolo Supí hory, ačkoliv byl upozorněn ať se tomuto místu v nočních hodinách pokud možno vyhne. Pod hradem se kůň purkrabího vzepjal a odmítl pokračovat v cestě, když ten v tu chvíli zahlédl mohutný hrad namísto zříceniny. Veden podivným mužíkem, který se před ním z nenadála objevil, dostal se purkrabí až na hrad, kde mu dva starci nabídli místo u stolu a nalili vína. Po chvíli společného stolování však starci začali vydávat tak bolestné vzdechy, až purkrabí dostal strach a bez rozloučení prchal z hradu. Když se ho u brány zeptal mužíček, zdali pak poděkoval starcům za pohoštění a shledal z odpovědi purkrabího, že se tak nestalo, zabědoval se slovy: ”Zas marná naděje! Zase dalších sto let čekání!” Purkrabí se ohlédl a když za sebou viděl jen smutné trosky hradu, zděsil se a šíleným tryskem ujížděl domů. V horečkách pak ulehl a do týdne jej pochovali.
KOSTEL SV.PROKOPA
Známe hornické město Krupka je celé přestěhováno. „Bydlelo“ původně jinde, než kde stojí nyní, tam kde je teď opuštěný prokopský kostelík, tam se kdysi „nastěhovalo“ z hor a vystavělo ve 13. st. kostel. Nyní tento kostelík, sám a sám označuje místo původní osady.
Tam kde se silnice z Teplic rozděluji do Krupky a do Bohosudova stojí dnes opuštěný kostelík, kde se říká „Na Prokopce“. Zdi se pomalu rozpadají, čiší z nich chlad. Na hřbitůvku se hroby propadly a kříže vyvrátily.
Podivuhodná pověst, která nám připomíná něco z Erbenové básně Svatební košile, se váže k tomuhle kostelíku.
Před mnoha lety, kdy byl kostelík ještě ve slušném stavu a kdy se konávaly občas i mše, umínila si jedna stará žena, že půjde ráno o vánočních svátcích na jitřní mši.
Večer si vše přichystala, aby mohla včasně vyjít. V noci se jí však zastavily hodiny a když se probudila, nevěděla kolik je hodin. Zdálo se jí, že již brzy bude ráno. Oblékla se tedy, zachumlala se do těžkého vlňáku a šla.
Sotva vstoupila po schůdkách na hřbitov, podivně jí zamrazilo. „ To mě asi zima roztřásla“, pomyslela si a vkročila do kostela. Několik svíček plálo na oltáři a jejich jas jen spoře osvětloval chrámové prostory. Stařenka se rozhlédla a znovu jí zamrazilo. V polotmě uzřela řadu cizích lidí v rozličných krojích, ale i několik známých, kteří však už několik let odpočívali v zemi. Zachvěla se strachem. Poznala, že se tu děje něco neobyčejného. Zmužila se, přikročila k oltáři a začala se modlit. Modlila se, ale srdce jí bilo sevřeno zvláštní úzkostí. Cosi jí stále našeptávalo, aby odtud odešla. Zvedla se tedy a šla. Sotva udělal několik kroků, přistoupil k ní muž, kterého kdysi znala. Měl jakoby mlhou zastřený obličej, oči mu ostře svítili. Naklonil se k ní, ovanul jí mrazivým dechem a zašeptal: „ Rychle uteč, chceš-li být živa …“.
Stařenka, blízka šílenství, pospíchala z kostela. Zaskřípala chrámová vrata a ona se octla na hřbitově. Sotva však udělal dva tři kroky, rozletěla se vrata a zástup lidí se vyhrnul z chrámu. Všichni se hnali k ní. Strhli jí kabát a začali se o něj rvát. Naštěstí to bylo už u hřbitovní brány. Stařenka stačila vyběhnout na silnici. Sem až se ten podivný hlouček lidí neodvážil.
Chuděrka stará celá vyjevená utíkala domů, co jí nohy stačily. Ráno vyprávěla lidem, že omylem přišla na půlnoční mši a co tam viděla a zažila. Lidé, hlavně ze zvědavosti, pospíchali do kostela. Roztrhané cáry stařenčina kabátu ležely na hrobech. Tato jitřní byla poslední, která tu byla sloužena. Lidé se sem báli chodit a vyprávěli si, že tu straší. Dlouho ještě vyprávěla stařenka o půlnoční mši, kterou prožila ve společnosti dávno zemřelých.
KRUPKA
V Krupce jednou bydlel, je to už hrozně dávno, chudý horník.
Tenkrát se mu ještě říkalo jamník. Chodil denně s motyčkou v ruce a s kouskem chleba v kapse do hor. Rozkopával tam motykou kameny a vybíral z nich kovy.
Dříve se vždy vracel domů s plnými pytli kovů, ale teď už nějaký čas neměl štěstí. Nenarazil v horách na žádnou kovovou žílu a jeho kořist byla malá.
Jednoho dne jamník opět kopal celé dopoledne, a když skončil, ležela před ním malá hromádka kovů. Bylo mu do pláče. Sedl si na kámen a přemýšlí, čím by se měl začít živit. Najednou se ve skalní rozsedlině zjevil malý permoníček, jemuž šedivý vous sahal až ke kolenům, a poklepal jamníkovi na rameno. „Nermuť se jamník“, pronesl měkce. „Ukážu ti místa, kde budeš moci kutati do konce svého života. Mám jen jedinou podmínku. Dáš mi vždy polovinu peněz, které za kov obdržíš. Nikomu se ale nesmíš zmínit o tajném kutišti.“ Jamník rád svolil. Permoník ho vzal za ruku a odvedl ho k jakési chodbě, která vedla do podzemí. V kročil dovnitř. Po několik krocích se Janíkovi div nezatočila hlava. Všude kolem kam jen dohlédl, se blyštilo mnoho kovů. Permoník připomněl mužovi jeho slib a zmizel jako pára.
Léta plynula, jamník denně vycházel do hor a vracel se domů s bohatým úlovkem. S permoníkem se vždy poctivě rozdělil o vydělané peníze a byl spokojený a s ním i jeho celá rodina. Ne však jeho sousedé. Záviděli jamníkovi, jemuž štěstí tak přálo. Rádi by se byli dozvěděli z čeho tak bohatne. Přemýšleli, jak by něho vyzráli. Až jednou. Vystrojili pitku a pozvali na ni i našeho jamníka. Hodovali, pili, až jamníka opili. V opilství jim prozradil, že mu k bohatství pomáhá šedobradý permoník. Sotva však slova pronesl, uvědomil si,co udělal. Chytil klobouk a utíkal domů. Tam popadl lucernu a pustil se do lesů na známé místo. U vchodu do sluje uviděl permoníka.
Ten však muže nevítal. Zahrozil na něho pěstí a vstoupil do sluje, která se za ním s rachotem zavřela. Smutně se jamník vrátil domů. Sotva domů došel, ulehl a za několik dnů zemřel.
BOHOSUDOV
Krušné hory jsou bohaté na pověsti a na příběhy, v nichž vystupují skřítci a permoníci, kteří střeží v uvnitř hor na shromážděné poklady. Tyto poklady hlídají před hamižníky a na druhé straně je potřebným bohatě rozdávají.
Jednou z pověstí je příběh o založení poutního města – Bohosudova. Bohoslov je se svými věžemi usazen do krajiny. Kolem se tyčí kopce částečně pokryté lesy, které přecházejí do luk a polí.
Asi před 500ti lety se nabízel zcela jiný pohled. Tehdy tam v těch místech stál poplužní dvůr – tvrz, která chránila přístup k hradu Krupka. Toto místo se nazývalo Šejnov. Až později, když utichli ničivé husitské války, vznikl zde kostelík zvaný Panna Maria v nouzi.
Vznik kostelíka vysvětluje pověst:
Roku 1411 táhli husité od města k městu, od vesnice k vesnici. Dostali se až ke klášteru Strážkyň Božího hrobu ve Světci a zničili jej. Řeholnice utekli do Krušných hor a ukryly se nedaleko Krupky. Jako na vzpomínku na Světec sebou vzaly malou sošku Matky Boží, kterou chovali ve veliké úctě.
Neměli již domov, proto zůstaly v lesích. Jedna po druhé umírala. Poslední z nich chtěla drahocenný klenot uložit na bezpečném místě a zvolila pro to starou vykotlanou lípu.
Delší dobu zůstala soška ukryta. Přišlo léto, koruna lípy skýtala stín a pod stromem prýštila studánka. Jednoho dne přišla ke stolu děvečka, aby nažala trávu. Náhle se jí kolem ruky ovinul had. Dívka vykřikla Mariino jméno a zdvihla vzhůru ke stromu. Ve větvích se objevila soška Panny Marie. Vycházela z ní záře, která oslnila hada. Ten sjel z ruky, aniž dívce ublížil.
Dívka se s díky vydala domů do Krupky naplněna mocným zážitkem. Doma celou událost vyprávěla. Rychle se to rozkřiklo a lidé v dutině lípy nalezli sošku. Se slavnostním procesí byla soška přenesena do Krupky. Druhý den zmizela a byla opět nalezena v dutině lípy. Znovu byla přenesena do Krupky, ale ráno jí opět nalezli v dutině.
Nyní uvěřil lid, že andělé přenesli sošku na její původní místo. Proto vystavěli u stromu dřevěnou kapličku. Denně přicházeli prosebníci k sošce. Stalo se hodně zázraků, věhlas sošky se šířil. Později byl vystavěn kostel kamenný a postupně se měnil až do dnešní podoby.
KOMÁŘÍ VÍŽKA
Na pomezí Čech a Německa se jak mohutná hradba táhnou Krušné hory. Zadíváte-li se na tento hřeben z Teplic, upoutá Vaší pozornost stavba na kopci, který se dříve jmenoval Komáří vrch, dnes je známý pod názvem Komáří vížka.
Komáří vížka proto, že na vrcholu byla postavena rozhledna s tímto názvem.
Kdo má rád krásný výhled do krajiny, nesmí litovat cesty na Komáří vížku. Dnes se ale nemusíte trmácet na vrchol pěšky; můžete tam vyjet lanovkou pohodlně z Bohosudova a nebo autem z Krupky. Rozhled, který se tu divákovi neskýtává, patří k nejhezčím v Krušných horách.
Celý pás země mezi Krušnými horami a Českým Středohořím byl a místy ještě je velmi krásný. Dobývání hnědého uhlí v povrchových lomech, tento kraj značně poničil.
Přesto je ale stále na co se dívat. Vidíme celé Teplice i okolní vesnice, vrch Doubravku, z Českého Středohoří se vypíná Milešovka, a když je hezky, můžeme spatřit i Bořeň, který vypadá jako ležící lev. Na druhou stranu dohlédneme až do Ústí. Zkrátka krásný rozhled, na který hned tak nezapomeneme.
Za dávných časů žil na tomto vrchu, tehdy ještě uprostřed lesů, odvážný lupič. Za dne, kdy lidé pracovali, scházíval do údolí a kradl, nač přišel. Ztráceli se husy, slepice, někdy se vplížil i do stájí a ukradl kozu nebo krávu. S lupem dokázal tak rychle utíkat do hor, že ho nemohl dostihnout ani ten nejrychlejší muž.
Jednou ukradl tento obávaný zloděj chudé ženě kravičku z chléva. Byl to její jediný majetek. Když na to přišla, dala se do hrozného pláče. Uhodla hned, kdo jí připravil tak nemilé překvapení. S pláčem se vydala svou kravičku hledat. Cestou potkala náhodou starou babu – čarodějnici, která se vyznala v tajemných kouzlech.
Jak uslyšela čarodějnice, co stařenku potkalo, švihla kolem sebe čarovným proutkem a silným hlasem zavolala do lesů: „ Než na vrchol hory dojdeš, zloděj hanebný, budeš poštípán komáry !“. V tom okamžiku, kde se vzal tu se vzal, mrak komárů, snesl se z oblohy letěl směrem k vrcholu hory. Tam napadl utíkajícího lupiče a poštípal ho tak, že zůstal ležet na zemi a ve chvilce zemřel. Kravička se po dlouhém bloudění vrátila domů a chudá žena byla šťastná.
Od té doby se tento vrch nazýval Komáří vrch.
ROSENBURG
Pomalu, ale jistě se rozpadají zdi kdysi mocného hradu Rosenburgu, česky Růžový hrad, vypínající se kdysi nad městem Krupkou. Vždy v roce, který končí století, bolestně truchlí a marně touží princezna Dona po svém rytíři … Vraťme se, ale na začátek příběhu.
Hrad i město patřili tehdy pánům z Koldic. Pan Timo z Koldic byl bohatý a měl krásnou dceru. Na nedalekém Supím hradě žil mladý, udatný a smělý rytíř. Tento rytíř se zamiloval do krásné Koldicovy dcery. Ona jeho lásku opětovala.
Měli se rádi a tajně se scházeli u skály proti Rosenburgu. Ona, krásná princezna Dona z Rosenburgu v Krupce, on, mladý rytíř ze Supího hradu nad Unčínem. Tajně se museli scházet, protože Timo Koldic jejich lásce nepřál. Marné bylo varování vychovatelky před otcovým hněvem. Mladí lidé se měli rádi a nechtěli nic slyšet. Otec se dozvěděl o jejich schůzkách a zakázal dceři scházet se s rytířem. Láska byla však silnější. Dona dál chodila na schůzky v přestrojení za jeptišku. Ale i na to otec přišel. Přikázal dceru i vychovatelku uvěznit a rytíře zabít.
V obvyklý čas schůzky se poschovávali Koldicovi lidé okolo skály. Jeden z nich se přestrojil za jeptišku. Jakmile se sejde s rytířem, probodne ho mečem. Nadešel okamžik setkání. Nic zlého netuše, chce se rytíř přivítat s princeznou. Převlečený muž však tasí meč a v té chvíli se ze všech stran sápou po nešťastníkovi zakuklenci. Přesto však rytíř nezhynul jejich rukou! Vyskočil na svého věrného koně a vrhl se s ním z příkré skály do černé propasti.
Je to již velmi dávno a přesto lidé vzpomínají na příběh nešťastné lásky dvou mladých lidí. Hrob nešťastného rytíře je ve starém hřbitovním kostelíčku, Donina náhrobní deska stojí zazděna u vchodu zříceniny Rosenburku. Odut prý každého stého výročí smrti věrného milence vychází, aby hledala štěstí a pokoj. Jen ten „Mrtvý kámen“, u kterého se milenci scházeli, se nezměnil.