Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak krásně sněží

2. 12. 2010

JAK KRÁSNĚ SNĚŽÍ

 

rozpíjím se jak inkoust

na papíře

v tvých očích hvězda

padá jako vločka tiše

tisíce přání mám

tak které si rychle přát

než hvězda dopadne

do údolí o skálu dál

vždycky jsem záviděl

básníkům rým

proč oči zavíráš

když se k tobě nakloním

polibek sladký

s příchutí zakázaného

cítím jak se mi klepeš

v mém bolestném náručí

jen teplo tvé

nadělí vločkám smrt

koloběh zakletý

ach kdybych vyznal se

sám v sobě

starý či mladý

duši rozbíjím

za každou myšlenku

vrazím jí nůž

do místa kde trpí nejvíce

totiž sama v sobě

srdce rozklepané

ještě snad žije

a zbytek nevyznám se

myšlenky letí

jak splašené

jeden a další den

stále bez tebe

tvůj smích nerozléhá se

po prázdné hale

po ztichlém lese

hřbitovy s vyvrácenými

rezavými kříži

zapadané sněhem

ani lidská stopa

nebloudí už kolem nich

láska je nádherný dar

tak moc chtěl bych si ho užít

nemyslet na to co bude

jen v náručí tě pevně sevřít

vidíš támhle ten ledový květ

vyrostl pro tebe

jedno je žití

a není už nic víc

stále jen dokola

umřít se narodit

tvá náruč hřejivá

otevřená zase

tam někam se propadám

v tomhle stavu duše

je láska srdce

nebo je mysli

život plyne rychle

nedostane se odpovědí

chtěl bych ti ukázat

i když to není navždy

jak život může chutnat

kolik má podoby

rozplynut se v štěstí

dát ti co chceš

třeba jenom květinu

nebo celé nebe

jenom tvá skromnost

někdy mě děsí

chceš jenom mě

já nejsem k žití

jsem tvým darem

za čekání věčné

prosím ber si mě

dokud je mě kousek

až nezbude ze mě nic

můj životní cíl splněn

ach láska dokáže

potrápit sama sebe

jsi mi víc

než tušíš

spousta slov uvnitř je

nikdy je nevyslovím

nikdy ti je nedám

na ubrousku barevném

ani ten obraz

co opatruješ v sobě

nevypluje na povrch

myslíš lásko

patříme jeden k druhému??

mnoho podob soužení

mnoho podob štěstí

jsi hořkosladká

někdy i studíš

já chci přimrznout k tobě

než skončí hon

stát se stromem

do země vrůst

byl bych jenom tvůj

stín v horkém létě

ochránce před slotou

vykročím sněhem do závějí

prosím je ať pohltí

to co zbylo ze mě

ten zbytek nedělitelný

který není schopen

rozplynout se v tobě

a brání věčnému souznění