SONP

„Nenávidím tě, nechoď ke mně!!!“ šeptal jsem, na víc jsem se nezmohl. Jako by mě neslyšel, pořád se ke mně blížil pomalými kroky. Po tváři se mi jedna za druhou kutálely slzy.

„NE Sayi!!“ Už nechci cítit znovu tu bolest, bolest ze ztráty jediné lásky. Byl jen dva kroky ode mě. A já se utápěl v jeho očích, věděl sem, že ho nezastavím, opět. Chvíli jen tak stál, až najednou ani nevím jestli se to vážně stalo, mě políbil jen lehoučce na okamžik. Pak se otočil a rychlým krokem odcházel z místnosti a u dveří šeptl jednoduché: „Sbohem, Yuki“.

Probudil jsem se s pláčem a vzlyky se třesoucím tělem. Objaly mě čísi ruce. Klidný hlas mi šeptal: „Je to dobré byl to jen sen, další sen. Klid, lásko. Yuki, jsem tu s tebou!“ Po chvíli sem se opravdu uklidnil, byl to jen sen, hloupý sen (stále se opakující každou noc poslední měsíc). Jsem tu se Sayem, který mě nikdy neopustí a nezradí mě tak jako jsem to udělal já. Smutně jsem se usmál.

„Copak zlato stalo se něco?“

***

o měsíc dříve

***

„Hej lidi, hádejte co?!“ přiběhnu do šatny a nadšeně poskakuju.

„Co?“ řeknou společně Say, Rich i Miu-Miu překvapeně.

„Máme smlouvu s nahrávacím studiem!!“ pištím na celou šatnu. Say se okamžitě zvedne a políbí mě. Rich s Miu-Miu začali vesele pokřikovat a bouchli šampaňský (ani nevim kde se tam vzalo).  

„Budem slavný po celym světě!!!“ smál sem se, „ať žijou FOUR FOREVER, my jsme nejlepší skupina Japonska!!!“ přidala se Miu-Miu. Během deseti minut jsme dopili šampus a vyrazili do baru. Asi po hodině už byli všichni ožralí, až to nebylo hezký. Say byl na WC (nejspíš zvracet).

Já sem se rozhodl jít domů... zahuhňal jsem na Riche a Miu-Miu něco ve smyslu: „Čau, uvidíme se zejtra.“ Po několika minutách mé motající se cesty domů mě zastavil divnej maník. Byl o něco starší než já, vypracovaná postava, no byl vcelku pěknej…

Nevím, co to do mě vjelo, prostě jsem se na něj vrhnul a začal ho dravě líbat. On nebyl proti zatáhnul mě do postranní uličky a začal mi sundávat triko. To se mi nelíbilo, chtěl jsem to být já kdo bude „velet,“ zastavil jsem ho a naznačil mu, aby se opřel o zeď domu. Neprotestoval. Klekl jsem si před něj a pomalu mu rozepínal kalhoty.

Vtom se na kraji uličky kde ti dva byli, objevil Say. Vypil toho ze všech nejmíň, takže byl vcelku střízlivej.  Z toho co v té uličce viděl, ho bodlo někde uvnitř sebe sama, byla to hrozná bolest jako kdyby z něj někdo vyrval srdce.

Otočil se na „podpatku“ a utíkal pryč. Nevěděl kam, chtěl jen daleko od té bolesti, nechápal jak mu to Yuki mohl udělat, vždyť už spolu byli tak dlouho .

Mě zatím přešla představa toho, že bych se vyspal s nějakým chlápkem v hnusné, špinavé uličce. Vyrazil sem teda domů. Motal jsem se hrozným způsobem (protože sem byl na šrot). Po půl hodině jsem se domotal domů padl do postele jak zabitej a spal.

Ráno jsem se probudil s kocovinou, ale před očima se mi jasně objevila včerejší „nehoda,“ Sayovi vyděšené oči plné slz. I když přede mnou nikdy nebrečel. Začal jsem běhat po domě, jako splašenej a hledal jsem svojí lásku... nikde nebyl. Zkusil jsem mu zavolat, ale nic. Když jsem mu volal asi po sté tak jsem to vzdal.

Převlíkl jsem se do čistého oblečení a vyrazil do města ho najít. Po několika hodinách jsem ho konečně našel a z dálky jsem se na něj koukal. On si mě také všiml. Měl utrápené oči, když se střetly s těmi mými byly stejně vyděšené jako včera. Po vteřince se otočil a dal se na útěk, neváhal jsem a běžel za ním.

Vím, že ho to muselo strašně ranit, ale chtěl jsem se mu omluvit a vysvětlit to, pokud by mi to dovolil. Proběhli jsme celé město. Say zamířil pod železniční most. Tam, ale zakopl a než se stačil postavit byl jsem u něj. Chytl jsem ho za ruku, sice je silnější než já, ale já ho nepustím, nemůžu!

„Miluju tě! Miluju, MILUJU, prosím vyslechni mě,“ prosil jsem. Podíval jsem se do jeho očí a tam bylo překvapení.

I když spolu žijeme už skoro tři roky nikdy jsme si neřekli ta dvě krásná slova... nebylo potřeba. Až teď…

„T-t-tak p-proč si to včera u-udělal?“ ptal se mě s otazníky v očích. Věděl jsem, že mu to musím nějak vysvětlit, ale nevěděl jsem jak, ani já sám jsem to nechápal.

„Nevěděl jsem co dělám, byl jsem mimo, nevím co to do mě vjelo já-já se omlouvám,“ začal jsem vzlykat. Objal mě a do ucha mi pošeptal ta dvě nejkrásnější slova. Vůbec jsem nechápal jak to, vždyť přede mnou před chvílí utíkal. Byl jsem neuvěřitelně šťastný.

„Miluju tě,“ objal jsem ho.

Say se jen pousmál a pošeptal mi: „Už nikdy mi tohle nedělej, znovu bych to asi nepřežil.“ Políbil jsem jej a tím jsme si odpověděli na všechny naše další otázky.“

***

nyní v posteli =)

***

„Nic jen jsem si vzpomněl na to jak hrozně jsem ti ublížil.“ Po tváři mi stekla osamělá slza. Say ji okamžitě setřel prstem

„Nemysli na to, to už je za námi,“ řekl a pomalu mi začal rozepínat pyžamo. Jemně mě políbil na rty, polibek jsem opětoval, a tak se s malým pousmáním přesunul k mému krku. Přisál se na něj, aby si na mě nechal značku. Poté se přesunul k mé obnažené hrudi, jemně laskal mé bradavky jednu ústy, druhou rukou.

Ostře jsem se nadechl. Toho využil a vrátil se k mým rtům, dlouze mě políbil a odtrhl se ode mě, až když nám oběma došel dech. Rukou mezitím zabloudil k mému, teď už vzrušením naběhlému mužství. Rychle mě ještě políbil a přesunul se mezi mé nohy. Lehce je roztáhl od sebe, pohodlněji se usadil a vzal mě do úst. Rukama mě hladil po celém těle. Ještě jednou olízl špičku a já mu vyvrcholil do úst. Vše spolykal.

Mlsně se olízl prsty přejel mezi mými půlkami a pak jedním prstem pronikl dovnitř. Po chvíli přidal další, a pak ještě další. Když byla „příprava“ dokončena stáhl si kalhoty. Začal do mě pomalu pronikat. Sykl jsem bolestí, ale to už byl ve mně úplně celý.

Políbil mě a řekl: „Až budeš připraven.“

Neváhal jsem a trochu se pohnul. Pak jsem jen s úsměvem kývl. Začal se pomalu pohybovat, tempo se zrychlovalo. Jednou rukou mě chytl za mé mužství a začal mě třít ve stejném rytmu jako přirážel. To už jsem nevydržel a opět vyvrcholil ve stejné chvíli jako Say. Usnuli jsme si v náruči.

Tu noc se pro mě něco změnilo. Od té doby jsem už neměl sny o tom, že mě Say opustí „hranice“ mého strachu ze ztráty byla prolomena.

***

o půl roku později

***

„Sayi, hele co mám!“ šťastně jsem za ním přiběhl a ukazoval jsem mu desku naší kapely, která právě vyšla.

Pustili si první skladbu, zavřeli oči a vnímali hudbu všemi buňkami. Tohle byla první písnička, kterou kdy Miu-Miu složila.

„Sayi naučíš mě hrát na kytaru?“ vyklouzlo ze mě nečekaně.

Nechápavě se na mě zadíval. „Ale, vždyť ty umíš hrát na kytaru.“

„Jenom na bass kytaru, chci umět hrát na stejnou jako ty, prosíííííím,“ škemral jsem.

„Tak dobře, lásko.“