SONP

I cesta do ráje může vést přes peklo…..

Mladík seděl na židli ve svém malířském ateliéru a nervózně svíral sluchátko svého telefonu. Po dlouhém dni byl unavený a celý zašpiněný od malířských barev. To ho však nikterak netrápilo a snad si to sám v danou chvíli ani neuvědomoval. Proud jeho myšlenek se totiž ubíral zcela jiným směrem. V duchu vzýval všechny svaté, protože výsledek tohoto rozhovoru byla jeho poslední šance. Poslední možnost záchrany. Odevzdaně vyčkával se sluchátkem křečovitě přitisknutým na ucho. Trvá to nějak dlouho, pomyslel si vyplašeně a se zlou předtuchou. Snažil se sám sebe uklidnit apatickým natahováním a stahováním gumičky, kterou žmoulal v ruce. Až za nějakou dobu se konečně na druhé straně ozval vytoužený hlas, který ho mohl vynést do nebe, nebo srazit do nejhlubšího pekla.

„ Marc Bloch?“ zeptal se hluboký mužský hlas na druhé straně telefonu.

 „ Ano, u telefonu,“ přitakal mladík a prudce při tom vyskočil ze své židle a zůstal stát. Prosím, ať to vyjde, zanaříkal v duchu. 

 „ Vaše obrazy jsou velice zajímavé. Ovšem konkurence byla tento rok opravdu veliká…..Nakonec Váš cyklus obrazů Kouzla nezařadíme. Je nám to líto. Jediné, co pro vás mohu udělat je, že si vás zapíši do seznamu náhradníků. Šance, že… jste tam?“

Marc se ani nenamáhal odpovědět a velice pomalu, se zrakem apaticky upřeným do jednoho místa, sluchátko položil. Tato slova znamenala jediné. Konec. Zmateně se rozhlédl po svém ateliéru, který byl i jeho jediným domovem. Do světlé místnosti prokluzovaly paprsky zapadajícího slunce a svou hrou světla a stínu ozařovaly všech třicet dokončených obrazů, které byly připravené na výstavu. Kouzla, tak se jmenovaly. Každý byl originální a se svým vlastním námětem, přesto dohromady tvořily pevný a jedinečný celek. Teď už na tom nezáleželo. Sen o tom, že se stane druhým francouzským Monetem se rozplynul, jako cigaretový dým. Rozbořil, jako domeček z karet. Vsadil všechno na jednu kartu a prohrál. Riskoval. To věděl moc dobře, ale nikdy si to nebyl ochoten připustit. V této hře totiž prohrál… Hlavně sám sebe.

Všichni ho vždy pouze vychvalovali. Učitelé i spolužáci. Ve škole byl vždy nejlepší a všichni mu prorokovali velikou budoucnost. Oslňující kariéru a rychlý vzestup. Po škole proto neváhal a rozhodl se v Paříži zřídit ateliér, aby mohl začít co nejdříve pracovat a také rychle zbohatnout. Ne zrovna malou roli v tom hrál fakt, že neměl po škole kde bydlet. Byl natolik zaslepený těmi řečmi o jeho dokonalosti coby malíře, že si neúspěch vůbec nepřipouštěl. Na to, aby svůj sen uskutečnil potřeboval však peníze. A tady narazil na první překážku. Možná, že to ho mělo tenkrát varovat, ale nestalo se tak. Obešel snad všechny banky ve městě. Žádná mu ale nechtěla půjčit. A on se tak na svůj ateliér, který si ve městě vyhlédl, mohl chodit pouze dívat.

Ten večer procházel tiše ulicí. Byla už tma. Odmítli ho v další bance a jemu se ještě nechtělo domů. Zamířil proto do hospody, kterou zrovna míjel.. Sedl si k baru a objednal si pivo. Po chvíli si k němu přisedl nějaký muž. Marc, ponořen ve svých myšlenkách, mu nevěnoval moc pozornosti, až..

„Marcu, jsi to ty?“

Marc se znuděně otočil. Byl vzteklý a neměl náladu se s někým bavit. Kdo to je? Aha. Jeho bývalý spolužák. Jak se jenom jmenoval?

 „Petere? Jsi to ty?“ zopakoval tu samou otázku s hraným nadšením v hlase.

 „Jasně, že jsem to já. Ty rošťáku. Tak povídej. Jak se ti daří a kdy budeš mít konečně nějakou výstavu?“ Přitom ho přátelsky poplácal po rameni. Marc si povzdechl a apaticky mu vylíčil své problémy s bankovní půjčkou.

 „Nikdo mi tu půjčku prostě nechce dát. Všichni mi říkají to samé. Normálně nepracuji a kariéra umělce je prý nejistá. To mi říkají pořád dokola. Je to ubíjející.“

 Peter se na chvíli zamyslel a Marc si dál nerušeně upíjel pivo.

 „A znáš hospodu u Sidenů?“

 „Ne, co je s ní? Mají tam snad lepší pivo?“ přitom se skepticky podíval na dno svého vypitého půllitru.

 „To taky, ale hlavně ti tam dají půjčku. A na nic se neptají.“

 Tohle je nějaký divný, rozezněl se Marcův vnitřní alarm. Rozhodl se však vyslechnout si přítele to až do konce.

 „V čem je háček?“ zeptal se napůl s nezájmem, napůl s nadějí v hlase.

 „V podstatě v ničem. Dostaneš půjčku, ale do půl roku ji musíš do posledního eura splatit. Pokud ne, tak oni si už najdou svůj vlastní způsob, jakým jim ten dluh vrátíš.“

 „Neříká se tomu náhodou Ďáblův úpis?“

 „Tak vidíš, že to znáš. To je přesně ono.“ 

 „Tohle není nic pro mě Petere. Rád jsem tě viděl.“ Při tom se zvedl a hodil na pult bankovku. Rychle odešel.

Cestou přemýšlel o tom, co se dozvěděl. Tyhle povídačky slyšel už na škole. Ďáblův úpis. Finanční půjčka, kterou nabízelo pařížské podsvětí. Ovšem nebylo to pro každého. Půjčky byly poskytována většinou mladým lidem a také hezkým. V případě, že peníze nebyly do půl roku splaceny, stal se dlužník majetkem podsvětí. Dlužná částka byla zdvojnásobena a dotyčný ji musel vydělat jinak a to způsobem, který určilo podsvětí. Z devadesáti procent šlo většinou o prostituci. V případě, že na to dlužník nechtěl přistoupit nebo se vzpíral bylo vyhrožováno jeho rodině. Nakonec si to každý rozmyslel.

Věděl o pár případech lidí, kteří do toho spadli. Už i na jeho škole to bylo téma číslo jedna. Celou noc se Marc neklidně převaloval v posteli a přemýšlel o tom. Zaprvé: Byl krásný, to o sobě moc dobře věděl. Zadruhé: O svém úspěchu a kariéře velkého malíře nepochyboval. Byl si tím jistý. Možná, že ta trocha rizika za to stála. Pevně se rozhodl až k ránu. 

Hospoda u Sidenů byl menší klub na okraji Paříže. Sotva vešel dovnitř, jako by všichni okamžitě věděli, proč přišel. Barman ho uvedl do zakouřeného salónku, ukrytým za těžkým vínovým závěsem. Salónek působil jako laciný bordel z konce devatenáctého století, vše laděné do vínové barvy, vše laciné. Místnosti vévodil velký dřevěný stůl za kterým v koženém křesle trůnil tlustý muž s prošedivělými vlasy. Ten si Marca vyslechl a pak se na něj lstivě usmál. Vytáhl šekovou knížku a vypsal příslušnou částku. Nakonec mu popřál hezký den. Za patnáct minut svíral Marc v rukou šek a omámeně kráčel ulicí, splnit si svůj velký sen. Realita však nakonec byla zcela jiná a kruh se uzavřel příliš rychle, aniž by si toho stačil všimnout.

Se slzami v očích mrštil telefon proti zdi. Klesl na kolena. Teď nebyl nic. Byl pouze věcí, která propadla někomu jinému. Přestal být svým vlastním pánem. Zbyl mu pouze ateliér a hromada naprosto nevyužitých obrazů, které miloval a na kterých pracoval většinu minulého roku. V těch obrazech splývalo hořké i sladké do jednoho. Miloval je i nenáviděl. Zbýval mu měsíc. Měsíc na to, aby se smířil se svým osudem a statečně ho přijal, ať už se s ním stane cokoliv. Teď mohl pouze čekat.

O měsíc později

Naposledy se nadechl a sevřel velkou mosaznou kliku, která ho měla zavést do jeho osobního pekla. V hospodě U Sidenů se nic nezměnilo. Stejný barman, stejná vševědoucnost prostupující celým místem. Byl znovu uveden do salónku za vínovým závěsem, kde na něj čekal opět ten samý muž. Vůbec se nezměnil. Jako kdyby odsud nikdy neodešel a stále seděl v tom svém křesle a přijímal návštěvníky. Ďábel lapající zbloudilé duše.

„Tak se posaďte. Pan Bloch, že? Jednoduchá otázka. Máte nebo nemáte?“

 „Nemám,“ řekl to tak tiše, že nebyl skoro slyšet.

 Tlustý muž za křeslem se rozesmál. Další lapený ptáček… A on je ten had. Pořádně si mladíka přeměřil svým bystrým zrakem. Prvotřídní zboží. Do bordelu by ho byla škoda, ale co s ním jinak? Vypadá tak neposkvrněně. 

 „ Kolik ti je chlapče?“ zeptal se ten muž a nasadil přemýšlivý výraz.

 „Dvacet čtyři.“

 ,Nejmladší sice není, ale zase vypadá hodně mladě. Menší, hubený, modré oči, světle hnědé vlasy, srdcovitě vykrojené rty. Hotový anděl…., který je v moci ďábla,´ pomyslel si pan Sideon nostalgicky a naklonil se přes stůl blíže k Marcovi. Začal ho zkoumat, jako nějaký hmyz pod mikroskopem.

 ,Prodat. Nejlepší nápad. Pařížská smetánka se o takového anděla bude prát. Navíc je to  umělec.´  

 „Benjamine!“ zakřičel na muže stojícího v další místnosti.

 „Ubytuj tady mladého pána u nás.“

 ,Moje genialita nezná mezí,´ pomyslel si ještě, než mu ten mladík definitivně zmizel z očí. Najednou se v dobré náladě zarazil a uvědomil si slib, který dal tomu člověku. ,Musím mu zavolat´, pomyslel si trpce a natáhl se ke svému telefonu. 

Mezitím Marc zcela bez protestů následoval toho muže, který se jmenoval Benjamin. Bez námitek a bez odporu se za ním ubíral smutným krokem do bludiště chodeb. Nahoru po schodech, doleva, doprava. Skončil v malé místnosti s malým zaprášeným oknem, jednou postelí a malou koupelnou. Sedl si na postel s myšlenkami rozuteklými na jiné lepší místo, než bylo toto. Snění bylo to jediné, co mu zbylo. Každý den mu někdo nosil dvakrát denně jídlo. Dostal i nějaké věci na převlečení. Nevěděl, co ho čeká. Nechtěl na to ani myslet. Upadl do podivné letargie a netečnosti. Asi po týdnu se však věci dali do pohybu. Do pokoje k němu přišli dva muži. Nařídili mu se pořádně umýt a oholit. Nakonec se musel navlíknout do jakési dlouhé košile, která mu spadala někam ke kolenům.

„Hotový anděl. Přesně takhle jsem to chtěl,“ pravil až s nábožnou úctou v hlase ten muž, který svým milým úsměvem před půl rokem zpečetil jeho osud. ,Už vím, proč tě tolik chce´, pomyslel si, ale nahlas nic neřekl.

Přistoupil k němu a pohladil ho po tváři.

 „Neboj se Marcu. Lidé tady dopadají hůř než ty.“

Marc se nebránil. Neutíkal. Vlastně nedělal vůbec nic. V očích se mu odrážela prázdnota smíšená s podivným neklidem, který nyní prostupoval celou jeho existencí. Teď musí oddělit tělo a duši, aby to všechno přežil. Jeho stráž ho lehce svírala za ramena a kráčela s ním, vstříc jeho osudu.

Místnost ve které se poté ocitli byla celá jasně osvětlená. Vypadalo to zde, jako v nějaké aukční síni. Malé pódium naproti kterému byla velká kožená křesla ve kterých byli usazení lidé. Na první pohled bohatí lidé. Marc vůbec netušil, co by zde měl dělat. Styděl se, vzhledem k tomu, že zde stál pouze v bílé dlouhé košili, pod kterou navíc nic neměl.

„ Dámy a pánové, dalším nabízeným je Marc Bloch. Věk dvacet čtyři. Povolání – malíř, neúspěšný. Dlužná částka je třicet tisíc euro, což je i vyvolávací cena.“

Marcovi se po těch slovech zatočila hlava. Oni ho prodají. Konečně se na jeho nezúčastněném obličeji objevila nějaká emoce a on se zmateně rozhlédl okolo sebe. Najednou ho někdo zezadu popadl a serval z něho ten jediný kus oblečení, který na sobě měl. Nyní zde stál přede všemi nahý. Několik hostů se vzrušeně zvedlo ze svých křesel, aby si ho co nejlépe prohlédli. Chtěli vidět všechno, jako supi, kteří se bez zábran vrhají z nebes na svoji kořist. Marc se nesnažil ani zakrýt. Nemělo to ani cenu, když ho za obě ruce někdo pevně vzadu svíral.

 ,On je skutečně anděl,´ pomyslel si pan Sideon nostalgicky, když si ho stejně jako hosté dostatečně prohlédl. Jeho bílá pokožka přímo v místnosti zářila. Jeho modré oči a zvláštně vykrojené rty znamenaly pro většinu zde přítomných zážitek - pohled jakoby z jiného světa. Paříž byla hříšné město a ten mladík se nyní stal její potravou.

Marc s hrůzou naslouchal a pozoroval muže a ženy, kteří stále zvyšovali svou nabídku. Částka byla již u hranice padesáti tisíc euro.

„ Sto tisíc.“ – ozval se najednou hluboký hlas ode dveří. Nově příchozí byl vysoký černovlasý muž s přísným pohledem v očích. Pomalu vešel do místnosti a usadil se do bílého křesla v první řadě. Chvíli bylo ticho. Nikdo svoji nabídku již nezvýšil a Marc si tak mohl důkladněji prohlédnout svého nového „pána.“ Byl o hodně starší než on, vysoký a černovlasý. Jeho štíhlá postava a způsob chůze působily elegantním dojmem. Předcházela ho tichá hrozba, která se mu nejvíc odrážela v tmavých očích, které na něj nyní upíral.

„Dobře, tato záležitost je vyřízená!“ Po těchto slovech někdo teatrálně dvakrát klepl kladívkem do stolu. Poté někdo zezadu přiložil Marcovi na ústa a nos voňavý šátek a ten se okamžitě propadl do říše snů. Nemohl si proto pamatovat, jak ho někdo obléká. Nese opatrně v náručí. Pokládá pomalu do auta. Jemně mapuje prsty a přejíždí konečky prstů jeho tvář.. Starostlivě přikrývá nadýchanou peřinou ve velké posteli. Hlídá jeho spánek, v době, kdy jeho obličej osvětluje měsíční světlo a hvězdy.

Ráno se Marc probudil s bolestí hlavy a s otazníkem v očích. Pomalu se rozhlédl po velké místnosti. Posadil se na posteli a s úlekem zjistil, že je nahý. Pohled mu padl na bílý župan položený kousek od něj na židli. Pomalu vstal, došel až k němu a oblékl se. Rozhlédl se po místnosti a zrak mu spočinul na velkých tmavých dveřích. Obezřetně se k nim blížil. Než stačil vzít za kliku, dveře někdo otevřel. Do místnosti nakoukla hlava asi čtrnáctiletého černovlasého kluka. Marc se na něj několik sekund vyplašeně díval. Pak se dveře otevřely ještě víc a objevil se v nich ten muž ze včerejška. Marc poděšeně udělal dva kroky zpět k posteli.

„Tomy, běž zpátky do pokoje. Já pak za tebou přijdu,“ ozval se klidný sametový hlas toho muže.

 „To je on tati?“

 „Ano je, a teď už běž.“

Dveře se tlumeně zabouchly. Osaměli. Marc udělal bázlivě další dva kroky zpět k posteli. V zámku cvakl klíč, muž se na něj otočil. Pomalu se k němu blížil se zvláštním zábleskem v očích. Marc dál vyplašeně couval, až narazil na bok postele a s mírným žuchnutím se na ní posadil. Ten muž už byl skoro u něj. Přišel až k němu rukou mu nadzvedl hlavu a zálibně si ho z výšky prohlížel. Prsty mu jezdil po jeho tváři, od obočí ke rtům, po lícní kosti, až nakonec sjel na bělostnou šíji. Dotknul se županu a umně ho rozhrnul. Marc měl teď odhalené jedno rameno a část hrudi. Delší hnědé vlasy lehce kontrastovaly s jeho bledou sametovou pokožkou. Muž se ho nyní nedotýkal pouze jednou rukou, ale zapojil i tu druhou. Bylo to příjemné. To, jak ho hladil, jak se ho dotýkal. Ne hladově, ne s vášní, ale jemně, jako by byl nějaké cenné zboží. Damašek, hedvábí nebo samet.

„Anděl,“ zamumlal ten muž a bylo to poprvé, co mohl Marc slyšet jeho hlas. Hluboký, příjemný, sametový.

 „Pokud jsi vážně anděl, pak já jsem ďábel. Jinak se jmenuji Lucien a ty teď patříš mě,“ teď měl jeho tvář ve svých dlaních a zálibně si prohlížel jeho modré oči ve tvaru obráceného půlměsíce.

 „Co po mně chcete?“ probral se konečně Marc a opětoval mužův pohled. Ten se po jeho slovech lehce usmál.

 „Můj syn Tomy potřebuje učitele, který mu bude pomáhat rozvíjet jeho talent, tedy malířství, a já sám potřebuji někoho, kdo mi zahřeje každý večer postel. Dva mé problémy, které jsem pomocí tebe právě vyřešil,“ přitom ho nepřestával hladit a pomalu rozevíral stále více a razantněji jeho župan. Marc polkl, nebyl schopný odporovat, už tak ten muž okolo sebe vytvářel podivnou auru autority, které se nedalo odporovat. Lehl si do měkkých peřin a zavřel oči. Župan už měl zcela rozhrnutý a Lucienovy ruce pomalu putovaly po celém jeho těle. Jeho horký dech mu ovanul tvář, než se přitiskl na jeho ústa. Jeden polibek a pak už nebylo nic. Muž se zvedl a odešel. To nečekal, možná to ani nechtěl. Už dlouho ho nikdo takto nehladil a nemazlil se s jeho tělem. V hlavě mu utkvělo jediné slovo, které muž zašeptal předtím, než definitivně opustil pokoj. Později. To slovo se mu odráželo v hlavě jako nikdy nekončící ozvěna. Co mohl dělat? Co se očekávalo, že udělá? Marc zůstal chvíli omámeně ležet a přebíral si své myšlenky. Nakonec s povzdechem vstal a vydal se zkoumat svůj dočasný domov.

Dům byl rozlehlý a vzdušný. Sešel dolů po schodech, kde ho vylekal postarší muž, zřejmě majordomus. Ten ho pohybem paže nasměroval do jídelny, kde už seděl Lucien se svým synem. Rozpačitě se zahleděl na ty dva, než mu Lucien mlčky pokynul, aby se také posadil. Marc si tedy sedl a za chvíli se před ním objevil talíř s bohatou snídaní. Marc ochutnal, bylo to dobré. Pustil se tedy do jídla. Tomy se na něho usmíval a celou dobu ho pozoroval. Když dosnídal, ujal se slova Lucien.

 „Tomy, to bude tvůj nový učitel malířství. Měl bys mu jít ukázat svůj ateliér.“

 „Ano, tati,“ vyhrkl a popadl Marca za ruku. Táhl ho po schodech kamsi nahoru. Došli úplně nahoru do nejvyššího patra. Zde si Marc se zatajeným dechem prohlížel velikou místnost, kam skrze obrovská podkrovní okna doléhalo sluneční světlo. Rozhodně impozantní. Tomy začal Marcovi okamžitě ukazovat všechna svá dosavadní díla a něco rychle brebentit. Mluvil tak nadšeně, že Marc po chvíli zapomněl na celou svojí situaci a nechal se Tomym strhnout. Povídali si o malbě, o barvách, o malířích, které obdivují. Nakonec se oba dva pustili do malování. Luciena neviděl celý den. V poledne jim služebná přinesla nahoru oběd. Z ateliéru odcházeli až k večeru. Oba stejně unavení.

Sotva však Marc opustil prosluněný ateliér, vše na něj zase padlo, jako obrovský balvan. Ze světla se stala tma. S hrůzou si vzpomněl na Lucienova slova z dnešního rána. První povinnost splnil, ta druhá ho ještě čekala. V žaludku se mu usadil podivný svíravý pocit, který tížil jeho srdce a uvnitř křečovitě svíral. Těžkým krokem se vrátil zpět do toho pokoje. Vydal se do koupelny, kde se mu s třesoucíma rukama podařilo vysprchovat. Pak zabalil své tělo do světle modrého županu a pomalu vykročil zpět do „své“ ložnice. Všechny pocity si zakázal v momentě, kdy seděl tiše na posteli a čekal na jeho příchod. To sladké měl už za sebou, teď přicházelo to hořké. Zlobil se sám na sebe, protože nemohl vůbec nic. Nevěřil ve štěstí, nevěřil v budoucnost. Celá tato situace mu přišla jako hra. Bez pravidel, bez začátku a bez konce a on byl hlavní hračkou. Dveře se otevřely. Marcovo tělo ovládly vzlyky. Třásl se, jako anděl, který spadl z nebe do zuřícího inferna.

V pokoji tlumeně svítila lampička. Někdo se ho dotkl, pohladil jeho tvář. Bylo to zvláštní, ale ty ruce ho uklidňovaly. V místnosti bylo ticho, přehlušované pouze rukou, která přejížděla po bílé pokožce mladíka položeného na posteli. Zvuky, které teplá dlaň na jeho těle vyvolávala připomínaly šumění moře, písečné pláže nebo lehký vánek. Marcovi proti jeho vůli uniklo z očí několik slz. Cizí ruka bloudící po jeho těle se zastavila v pohybu a jeho měsíční oči najednou hleděly do temnoty těch Lucienových.

„Neplač můj anděli, já ti přece neublížím,“ zašeptal láskyplně Lucien a Marc nakonec jeho slovům uvěřil. Poddal se těm silným pažím, které s takovou jistotou laskaly jeho tělo. Nechal si svléknout župan a znovu se položil do měkkých přikrývek. Vášnivě vzdychal, zatímco se muž nad ním věnoval jeho tělu. Zvuk, vydávaný třením dlaní po jeho těle nyní připomínal rozbouřené moře. Když už to nemohl dál vydržet, sám roztáhl nohy a nadzvedl se v bocích a nabídl se mu. Lucien ho ještě něžně políbil a dlouhou chvíli hladil, než si definitivně přivlastnil jeho tělo.

Když bylo po všem přitáhl si ho do náruče a společně usnuli. ,Cítím se v bezpečí, poprvé za svůj život se cítím opravdu v bezpečí,´ pomyslel si Marc než zavřel oči a usnul v Lucienově náruči. Ráno, když se probudil, se už svět nezdál tak černý, a od toho dne se peklo pomalu začalo měnit v ráj.

Marc se narodil v zapadlé francouzské vesnici na jihu blízko šumícího moře. Jeho rodiče byli vždy tiší a velice pobožní lidé. Marc byl jejich jediným synem. Všechno v jejich rodině mělo své místo a nic nesmělo vybočovat z jejich  definice „normálu.“ Ve vztahu k Marcovi byli velice strozí, studení a bez citu. Marc pro ně představoval pouze dobře splněnou povinnost. Nezájem ze strany svých rodičů pociťoval Marc již od dětství, a proto k vyjádření svých citů používal papír a pastelky. Musel malovat každý den, protože to byl jediný způsob, který mu dokazoval, že stále žije. Nakonec odtud utekl a malování se tak pro něj stalo jedinou definicí jeho života.

Ráno sebou cukl, vzbudilo ho šimrání na obličeji. Když konečně plně procitl s mírným zděšením si uvědomil, že se jeho tělo nalézá v sevření cizího těla.

„Jak jsi se vyspal?,“ zeptal se známý hlas.

„Do-dobře,“ – vykoktal Marc a trochu se od muže odtáhl. Ten si pouze povzdechl, vstal a než se Marc nadál popadl ho do náruče a zamířil si to sním do koupelny.

„Ne, já nechci, kam mě nesete? Pusťte mě!“ vykřikl Marc a svíjel se staršímu muži v náruči. Nebylo to nic platné. Ten muž byl silnější a Marc příliš unavený na to, aby se nějak efektivněji bránil. Nakonec si položil otázku, zda bylo vůbec čemu se bránit.

„Neboj se, jen tě odnesu do koupelny, aby ses mohl umýt. Určitě tě to bolí, omlouvám se, nebyl jsem včera zrovna jemný. “

Marc zrudl, jako rajče a dál už nic neříkal. Lucien se rozesmál. Bylo to poprvé, co ho Marc slyšel se smát. Od toho dne nosil Lucien Marca do koupelny každé ráno vždy, po jejich společně strávených nocích.

Lucienova pozornost a péče, kterou mu muž prokazoval byla pro Marca cosi nezvyklého a amorfního. Bylo to něco, co doposud neznal. Marc žil celý život bez lásky a nikdy nebyl skutečně zamilovaný. Ke spokojenosti ve svém životě potřeboval pouze svou drogu – malování. Byl spíše uzavřený a málokdo k němu pronikl. Neměl ani blízkého kamaráda, tedy až na štětec a bílé plátno. I přes to, že pro něj události posledních dní znamenaly jednu velkou životní prohru, s Lucienem byl stále šťastnější a na vše špatné pomalu zapomínal. Začal se těšit na jejich společné noci a na pozornost, kterou mu každou volnou chvíli věnoval. Lucien o něj láskyplně pečoval každý den. Neustále se ho dotýkal a hýčkal v náruči. Někdy se ovšem k němu choval podivně chladně, vyhýbal se mu a zvláštně se na něho díval. V těchto chvílích, kdy ho pozoroval s pološíleným pohledem v očích, se Luciena bál a vyhýbal se mu. Často spolu zůstávali dlouho do noci vzhůru a sledovali oheň v krbu, aniž by každý z nich cokoliv řekl.

 O tři měsíce později

„Luciene,“ zašeptal mladý muž ze snu a s trhnutím otevřel své oči. Posadil se v posteli a když zjistil, že je všechno v pořádku, přivinul se zpět k tělu svého milence a hlavu si položil na jeho hruď. 

 „Zlý sen?“ ozval se příjemný nakřáplý hlas a Marc ucítil ruku, která ho hladila po šíji a pomalu se spouštěla dál po jeho zádech.

 „Můj život z nich byl složený. Jeden navíc už nic neznamená,“ prohodil mladík a přitiskl se těsněji k horkému tělu vedle sebe.

 „Minulost zůstane minulostí. Co jsi ztratil už nikdy nezískáš zpět… ale řekni mi, jsi teď šťastný?“

 „Když jsem s tebou, tak ano,“ zakňoural Marc a slastně přivřel oči.

 „Existují další věci, které by tě učinili šťastným? Dám ti všechno, co budeš chtít. Stačí pouze slovem říct, naznačit….“

 „Nikdy mě neopouštěj a řekni mi to, už mi to řekni….řekni, že,“ zašeptal plačtivě Marc do černé noci muži vedle sebe. Chvíli vyčkával, zda jeho milenec odpoví. Nic se však nestalo a Marc se tak za chvíli opět propadl do říše snů.

 „Miluji tě,“ řekl starší muž v momentě, kdy mladík spal jako anděl vedle něj a on měl jistotu, že ho nemůže slyšet.

Už to byly tři měsíce, co byl Marc v Lucienově domě. Zrovna stál v ateliéru a v klidu pracoval na dalším ze svých obrazů. Tomy byl ve škole a Lucien se věnoval své firmě. Sám pro sebe se usmíval. Tomy mu přirostl k srdci. Skoro každý den spolu trávili nahoře v ateliéru a společně malovali. Měl toho malého rošťáka rád.

A co se týkalo Luciena? Marc si povzdechl. Jeho vztah k němu by se s čistým svědomím mohl nazývat absolutním šílenství. Cítil se zde šťastný, ne, s Lucienem se cítil šťastný. Ten pocit v sobě nemohl popřít. Miloval Luciena, šíleně a romanticky. Sám si tu děsivě krásnou skutečnost uvědomil teprve nedávno. Ten hlad po jeho přítomnosti, dotecích a pozornosti nešel zastavit. Stále si musel dokola opakovat jedinou otázku. Proč? Proč ho ta první noc s ním tak změnila? Mohl nyní vůbec definovat, co se stalo? Co způsobilo to, že za tak krátkou dobu dokázal odhodit vše na čem tak usilovně pracoval?

Lucien sám se k němu choval rozporuplně. V jednu chvíli chladně a odměřeně, pak zase mile a pozorně. Marc nejvíce miloval jejich společné noci, kdy Lucien roztál a šeptal mu do ucha něžná slovíčka. Vytoužených a tolik očekávaných slov „Miluji tě“ se zatím z jeho úst nedočkal a to byla jediná věc, která ho trápila. Marc se ovšem nehodlal držet zpátky a svou lásku Lucienovi vyznával v každou možnou chvíli. Během nocí při jejich společném milování a každé ráno po probuzení. Byl na něm závislý. Bez jeho přítomnosti se cítil vyprahlý, jakoby se sám potácel žíznivý nekonečnou pouští a Lucien byl jeho oáza, kde mohl konečně utišit svou nikdy nekončící žízeň. Každý večer v sedm hodin netrpělivě očekával jeho návrat a nervózně na něj vyčkával u vchodových dveří. Sotva Lucien překročil práh domu, skočil mu do náruče a vášnivě ho políbil. Služebnictvo se většinou decentně vzdálilo a Lucien si Marca v náruči odnesl až do ložnice. Vyznání lásky se však Marc z jeho úst stále nedočkal. A tak to šlo den za dnem.

 Najednou se uprostřed tahu štětcem zarazil. Podíval se na hodinky, které před nedávnem od Luciena dostal a vesele vypísknul. Odhodil štětec a hnal se dolů. Bylo sedm hodin.

„Luciene,“ zapředl Marc a skočil Lucienovi do náruče. Přivítali se tradičně polibkem.

„Marcu, dnes ti to sluší. Co hezkého jsi dneska namaloval? Tomy už spí?“ ¨

„Už spí. Dneska jsem ho dost vyčerpal. A my půjdeme také spát. Večeři ti přinesu nahoru.“ ,Spát ne, ale hříšně mazlit,´ pomyslel si Marc v duchu.

Když se od něho konečně odtrhl, zatočil se na patě a utíkal do kuchyně. Když odběhl, Lucien si smutně povzdechl. Zítra ho ztratí, miluje ho, ale ztratí ho. Řekne mu pravdu.

Lucien vyšel pomalu schody a zamířil do jejich společné ložnice. Pomalu se začal odstrojovat, když ho najednou zezadu objaly Marcovy ruce.

„Chyběl jsi mi,“ zapředl mu Marc do ucha.

„Marcu, zítra v pět hodin buď připravený. Někam tě vezmu. Mám pro tebe překvapení,“ vypravil ze sebe s předstíranou veselostí Lucien.

„Dobře to počká. Teď se hodlám věnovat něčemu důležitějšímu,“ s těmito slovy ho kousl do ucha a začal rychle zbavovat oblečení.

„Ty jsi vážně nedočkavý. To jsem ti tak scházel?“ ještě naposledy, pomyslel si Lucien.

Marc se zarazil a upřel na Luciena své světle modré oči.

„Nemůžu bez tebe žít,“ přiznal se strachem v hlase. Představa, že by Luciena ztratil pro něj byla nepředstavitelná.

„Neopouštěj mě,“ řekl ještě potichu a křečovitě se chytil jeho těla.

„Neopustím,“ pokud ty neopustíš mě, pomyslel si Lucien a nechal svou poslední lež odeznít do ticha.

Kdyby se někdo díval škvírou mezi dveřmi viděl by, jak si starší muž přitáhl mladšího do náruče, políbil ho a zvedl něžně do náruče. Odnesl do měkké postele, kde se až do ranních hodin, při měsíčním světle, věnoval laskání jeho těla.

Druhý den odpoledne očekával Marc netrpělivě Luciena. Přijel přesně, ale v polibku, který mu na přivítání věnoval byla jakási sklíčenost a smutek. Vzal ho za ruku a vedl k autu. Na sedačce v autě se Marc k němu přitulil a poslouchal tlukot jeho srdce. ,Miluji tě´

„Miluji tě,“ Nic, žádná odezva, pouze ruce které ho svíraly v náručí upevnily svůj stisk.

 Projížděli setmělými pařížskými ulicemi. Lucien celou cestu nemluvil a Marc se ho marně snažil rozveselit. Nevšiml si proto ani budovy, před kterou zastavili. Byla to galerie, které se Marc kdysi pokoušel nabídnout své obrazy, ale byl odmítnut. To však on nevěděl.

„Kde to jsme? No tak, Luciene, kam jsi mě to vzal?“ řekl Marc tónem podbarveným štěstím. Byl nedočkavý, jako malé děcko. Snad další luxusní restaurace, divadlo nebo kino….?

„Zavážu ti oči. Otoč se,“ zašeptal Lucien, když auto zastavilo. Marcovi nyní zakrývala oči černá hedvábná stuha. Lucien ho jemně nasměroval ven z auta a držíc ho okolo pasu, vedl přímo do galerie. Marc věděl že je okolo něj veliké množství lidí, nevěděl ale z jakého důvodu. Najednou zastavili. Lucien Marcovi sejmul šátek. Ten se rozhlédl a zalapal po dechu. Byli na výstavě v galerii a všude na stěnách visely jeho staré obrazy. Byly to ty, které zůstaly v jeho starém bytě a o které předtím žádná galerie neprojevila zájem. Teď tu byly, určitě všech třicet, jeho cyklus Kouzla. Stál uprostřed sálu a okolo něho se tlačili lidé. Všichni měli v ruce skleničku s drahým šampaňským a s úsměvem ho pozorovali. Pak se s ním vše zatočilo. Zmatek, noví lidé, kteří ho chtěli poznat. Fotografování. Potlesk, pak milión blahopřání. Všichni chtěli jeho obrazy, dostal několik vizitek. Lidé, úsměvy, uznání. Jeho obrazy se prodaly všechny. Každý chtěl mít ve sbírce dílo nového a nadějného umělce.

 ,To jsem přece vždycky chtěl,´ pomyslel si udiveně Marc. Po této situaci toužil celý svůj život, přesto ho to celé nenaplňovalo tak, jak si vždycky představoval. Co tedy teď chybí? Co je špatně? A pak mu to došlo… Lucien, kde je?

Marc se začal zmateně rozhlížet. Nikde ho neviděl. Omluvil se z konverzace s jakýmsi starým pánem a očima hledal to jediné, co nyní postrádal k dokonalosti. Najednou mu kdosi zaťukal na rameno. S nadějí vepsanou ve tváři se otočil. Ne, to nebyl on. Než se stačil vzpamatovat, strčil mu ten neznámý muž do ruky dopis. Na obálce bylo nadepsáno Pro mého anděla. Marc poznal Lucienovo písmo. Hladově dopis se zlou předtuchou roztrhl. 

Marcu, můj anděli. Jsi anděl a já ďábel. V ten den, kdy jsem tě poprvé spatřil, jsem tě chtěl. Toužil jsem po tobě a nemohl na tebe zapomenout. Nechal jsem tě sledovat a věděl o tobě všechno. A tak jsem to udělal. Postaral se o tvůj pád, který tě měl přivést ke mně. Sehrál Peter v té hospodě svou roli dobře? Byl jsi zoufalý, když ve všech galeriích odmítli vystavovat tvé obrazy? Stačilo tak málo, jen několik telefonátů…A pak jsi byl můj, a já tě chtěl tak moc. Chtěl jsem tě k sobě připoutat. Chtěl jsem tě vlastnit navždy. Nikdy jsem ti to neřekl, ale Miluji tě. L.

 Svoji chybu jsem pochopil, až když bylo, je a bude pozdě.

Když si přečetl dopis, třásly se mu ruce a z očí se valily silné proudy slaných slz. Papír mu vyklouzl z ruky. Lidi se na něj nechápavě otáčeli s nevyřčenou otázkou v očích. Někdo mu podal kapesník, pohladil po hlavě, povzbudivě poplácal po rameni. Okolní svět se rozmazal do ponuré šedi a události posledních měsíců do sebe začaly zapadat jako kousky domina. On ho zradil. Lhal mu. Násilně a hrubě si ho přivlastnil. Chtěl zemřít, tak moc si v tento okamžik přál smrt. Smrt však nepřicházela, pouze z jeho očí se bez ustání valily další potoky slaných slz. Nakonec zbyl pouze smutek a bolest v srdci, která prostupovala celým jeho tělem. Čas nakonec dá zapomenout na vše, nebo ne?

Ze dnů se nakonec staly týdny a z týdnů měsíce.

Marc měl všechny předpoklady k tomu být ve stavu, který lidé nazývali štěstí a spokojenost. Jeho cyklus třiceti obrazů Kouzla byl okamžitě po jeho uvedení rozprodán. Galerie se o jeho obrazy přetahovaly. Kritici o něm v novinách psali jako o novém nadějném umělci. Získal několik sponzorů a poptávka po jeho obrazech byla vysoká. Přesto teď, když seděl v koženém křesle svého nového ateliéru, pociťoval podivné prázdno. Nemohl nic, nemohl malovat, nemohl se radovat. Tohle přece vždy chtěl, být slavný a uznávaný. Tak proč není šťastný? Pomíjivý pocit štěstí zažíval pouze ve svých vzpomínkách na Luciena. Mohl mu však odpustit? Pořád ho miloval a teď už věděl, že i on miluje jeho. Jenže když něco zlomíte a pak to spravíte, už nikdy to nebude stejné. 

„Nemůžu na tebe zapomenout. Jsi pořád v mé mysli.“ Mluvil často sám k sobě… Nejčastěji v momentech, kdy v ruce svíral štětec a strnule hleděl na bílé plátno před sebou. Zavíral při tom oči. Dokázal tak stát celé hodiny bez toho, aniž by štětcem učinil jediný pohyb, zanechal jedinou stopu. Byl stejně prázdný, jako to plátno, které měl před sebou. Lucien byl ten, kdo do jeho života přinesl světlo, jeho světlonoš a bez něho opět tápal ve tmě.

„Proč se to stalo?“

„Mohu ti odpustit?“

„Mělo ta tak skončit?“ Otázky, které se mu v hlavě převalovaly každý den. Skutečně to tak chci? 

Rozhodl se jednoho rána v momentě, kdy se probudil a otevřel oči. ,Luciene,´ bylo jediné, co mu tepalo v hlavě. S myšlenkou na něj vyskočil z postele, popadl telefon a zavolal si taxíka. Oblékl se a za půl hodiny už stál před Lucienovým domem. Netrpělivě zazvonil. Otevřel mu Alfons, jejich majordomus, jenž ho bez jediného slova pustil dál. Marc na nic nečekal, vyběhl schody a s bušícím srdcem si to namířil do Lucienova pokoje. Potichu otevřel dveře. Lucien stál u okna ve své ložnici a díval se kamsi do dáli. Jeden tichý krok, nádech, druhý krok, Lucien se otočil. Byl pořád stejný, tak jak si ho pamatoval. Krásný štíhlý muž s krátkými černými vlasy. Snad pouze oči nebyly tak přísné a zrcadlilo se v nich více laskavosti. Chvíli na sebe mlčky hleděli. Přesně do momentu, než Marc skočil Lucienovi do náruče a přitulil se k jeho tělu.

„I samotný ďábel je jenom padlý anděl. Buď můj anděl,“ zaprosil Marc Lucienovi do ucha v momentě, kdy dvě ruce pevně svíraly v pase jeho štíhlé tělo a Lucienova ústa šeptala slova o odpuštění.