SONP

„Ahoj, jmenuji se Kira Yamato.“ právě se představuji svým novým spolužákům. Nerozhlížím se po nových tvářích, je mi celkem fuk, kdo mě právě pozoruje. Sedám si na volné místo, které mi ukázal učitel a ponořuji se zpátky do svého světa.

Už po tisící se ptám, čím jsem si tohle zasloužil. Jako by nestačilo, že jsi zemřela ... , všude samí doktoři, stěhování a teď tohle. Nová třída.

Jsi tam nahoře? Opravdu se na mě díváš? Pamatuji si jak jsi mi jednou povídala, že duše mrtvých komunikují se živými pomocí větru. Proháněli jsme se tehdy spolu venku a já opravdu cítil hladící ruce ve vlasech.

Crrrrrrrrrr. Z celého dne ve škole jsem si nezapsal ani čárku, ale konečně je tu konec vyučování! 

Ze třídy vyběhnu jako první. Proč vlastně, vždyť stejně nikam nespěchám. Zpomalím krok a celé odpoledne se jen tak loudám ulicemi.

„To je dost, že jsi doma, Kiro. Kde jsi se toulal!“ spustí strýček, když večer přijdu domů.

Neodpovídám, jen skloním hlavu.

„Vím, že ti chybí, ale přeci se nemůžeš chovat jak blázen.“ Snaží se mi domluvit už o hodně klidnějším hlasem.

„Jsem unavený, půjdu si lehnout,“ zamumlám a zmizím ve svém pokoji.

Úterý

Ráno se vzbudím už v šest, do vstávání mám ještě hodinku čas. Vykouknu z okna, počasí žádná sláva - zataženo a vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Mě to nevadí, alespoň to vyjadřuje moji náladu. Obleču se, popadnu tašku a v kuchyni v rychlosti naškrábu vzkaz: „Šel jsem do školy.“ A přidělám ho na ledničku.

Doufám, že mě mí spolužáci dnes zase nechají na pokoji. Včera se sice o první přestávce pár lidí snažilo seznámit, ale po to co jsem je ignoroval, to vzdali.

Do třídy vejdu těsně se zvoněním. Na učitelku dějepisu pohlédnu jen jednou, není na ní nic zajímavého - typická starší žena s květákem na hlavě a brýlemi na nose.

Za oknem si listy klidně poletují ve větru.

Ze školy se zase toulám po neznámém městě. Nohy mě už trochu bolí a tak si zalezu za keře u jednoho nájemního domu. Položím hlavu na kolena, zavřu oči a přestanu nadobro vnímat své okolí. Ponořím se zpátky do vzpomínek ...

Z okna se právě vyklání nějaký kluk a volá na partičku svých kamarádů blížících se k domu: „Ahóóój. Počkejte dole, hned jsem tam.“

Banda s hlasitým hovorem vstoupí do dveří domu a já mám zase klid!

Když seběhne ze schodů, dole už na něj čeká trojice jeho kamarádů. Již před několika lety si spolu založily kapelu, sice velkou díru do světa neudělali, ale přesto v jejich městě mají celkem úspěch. Zavřeli dveře do sklepa a dali se do cvičení, protože bez něj to přeci nejde a přes prázdniny to trochu zanedbávali.

„To snad není možné, to si snad dělají srandu! Člověk si sem zaleze aby se mohl utápět v sebelítosti a nějací všeumětelové do toho musí začít brnkat!“ rozčiluji se tiše.

Naštěstí lazení nástrojů netrvalo dlouho a z domu se začala linout moderní hudba doprovázená celkem příjemným hlasem. Vztek ze mě trochu opadl a já se zaposlouchal do melodie.

Začalo drobně mrholit, ale mě to nevadilo, kromě hudby a vánku ve vlasech jsem nic nevnímal. Hlavou se mi honily vzpomínky na dobu, kdy jsem byl šťastný. Připadal jsem si jak v transu, nevím, jak dlouho už tu sedím, ale moje tělo už nic nevnímá. Bylo by jednoduché zůstat tu a už nikdy se ničím netrápit.

Zkouška skupiny mezitím skončila, ani jsem si toho nevšiml a dál tu seděl.

Venku už vládla tma a rapidně se ochladilo. Kluci se rozloučili a vydali se domů. Kisuki to měl jednoduší stačilo mu vyběhnout schody do třetího patra.

Z kuchyně se linula příjemná vůně večeře. Až se sbíhaly sliny. „Ahoj Kisu, to je dost, že jsi dorazil, už ti tu stydne večeře.“

„Čau. Už mám příšerný hlad.“

Po skvělé večeři umyli nádobí a ještě si spolu povídali v kuchyni. Kisukimu zabloudily oči k oknu. „Teď bych tedy nechtěl být venku, musí tam být pěkná kosa, možná i mrzne.“

„Mrzne?“ Mattovi se po obličeji rozlila hrůza. „Sakra, pojď mi pomoct, zapomněl jsem kytky na balkoně!“ Rychle se rozeběhl ke svému pokoji.

Venku na štěstí bylo něco kolem pěti stupňů, takže jeho miláčkům se nejspíš nic nestalo. Rychle přestěhovali všechny teplomilné rostlinky do pokoje. „Vždycky zapomenu, že tu zima přichází tak brzy, v Americe nemrzlo skoro ani na vánoce.“

„No, měli by si ti tví miláčkové zvykat. Alespoň by jsme neměli každou zimu byt jak prales.“

Matt se opřel o zábradlí a sledoval oblohu. Už nemrholilo, ale mraky se rozplynout ještě nechystaly. Přehlédl i malý park pod nimi, miloval pohled na ztichlou přírodu. Nikde ani živáčka. V tom si všiml drobného stínu choulícího se u domu.

„Kisu, pojď sem.“

„Co je?“

„Vidíš támhleten tmavý flek.“

„A co má jako být?“

„Co myslíš, že to je?“

„Nevím a ani mě to nezajímá.“

„Ježiš, tak se podívej. Nepřijde ti to jako postava? Co když tam někdo leží a potřebuje pomoct.“

„Pochybuju, ale aby měla tvoje dušička klid můžeme se tam podívat.“

„Tak na co ještě čekáme.“

Chlapec se v duchu usměje, tahle jeho starostlivost o vše živé mu někdy leze až na mozek. No co se dá dělat.

Seběhnou dolů a jdou hledat neidentifikovatelnou postavu. „Co když to bude jen nějaký toulavý pes, to ho vezmeme domů?“ vtipkuje Kisuki. Úsměv mu zamrzne na rtech, když spatří, že je to člověk.

Matt už s ním třepe, ale na jeho otázky nikdo neodpovídá.

„Je celý prochladlý! Pomoc mi s ním, vezmeme ho k nám.“

Každý chytne chlapce z jedné strany a táhnou ho do domu. Položí ho opatrně do křesla. Ve světle si ho mohou lépe prohlédnout. Delší hnědé vlasy vlhkostí slepené do pramínků se mu lepí na obličej, Na chladné zimní počasí oblečený jen ve svetru.

„Já ho asi znám.“ tiše pronese Kisu, „Myslím, že je to můj nový spolužák.“

Brácha se na něj překvapeně podívá. „Ani ses o něm nezmínil.“

„Zapomněl jsem, je takový divný, s nikým se nebaví a jen vždycky kouká z okna.“

„To teď nebudeme řešit, musíme ho zahřát, jdu napustit vanu a postavit na čaj. Ty ho zatím svlíkni z těch mokrých šatů.“

S bezvládným tělem se pohybuje dost těžko, proto mu sundání svetru dá celkem zabrat.

Cítím něčí doteky, nechce se mi však jakkoli reagovat. Zakňourám bolestí, když mě někdo nešikovně zatahá za vlasy. Slyším svoje jméno, ten hlas přeci znám. To on mě dnes odpoledne tak uklidňoval.

Podívám se do zářivě zelených očí chlapce, který se nade mnou sklání a vyhrnuje mi tričko. To mě trochu zmate, sakra proč mě svléká. Než se stačím zeptat do místnosti vstoupí jiný kluk. Může mu být tak pětadvacet a ve tváři má stejně starostlivý výraz jako mívávala maminka, když se mi něco stalo.

„Matte, už se probral.“ ihned hlásí kluk u mých nohou.

„To je dobře. Jak ti je?“ skloní se nade mnou a sáhne mi na čelo.

„Nic moc.“ snažím se říct, ale z úst mi vyjde pouze tiché zachraptění.

„To bude dobré, připravil jsem ti teplou koupel.“

Než jsem se stihl vzpamatovat seděl jsem v teplé vodě. Příjemně hřála a mě se chtělo znovu propadnout do spánku. Proč mě tam nemohly nechat? Za chvíli jsem už mohl být s tebou. Tak moc se mi stýská. Po tváři mi stekla slza.

Teplá voda lákala k zapomnění. Pomalu jsem se začal sesouvat pod hladinu. Zavřel jsem oči a teď stačí jenom počkat až mi dojde vzduch.

V kuchyni mi právě zalévaly čaj horkou vodou, přidali dokonce i trochu alkoholu pro zahřátí. A radily se co se mnou, kromě jména nevěděli nic.

„Měli bychom zavolat jeho rodičům, určitě o něj mají strach. Dneska bych ho ale nechal ještě u nás,“ navrhoval Matt.

„Hmmm, když myslíš, ty jsi hlava rodiny.“ Popadl čaj a vydal se s ním do koupelny.

Když vstoupil do místnosti, hrnek mu vypadl z ruky a bytem se rozlehl křik: „Mattééé!!!“

Rychle se snažil vytáhnout bezvládné tělo nad hladinu. Hlavou mu bleskla modlitba. Přeci nemůže být mrtvý.

Brácha mu hned pomáhal vytáhnout mě z vody. Položili mě na zem a Matt se ujal iniciativy. Díky kurzu první pomoci, co absolvoval ještě na univerzitě neváhal. Zjistil, že nedýchá a dal se do oživování. Kisu jen zaraženě zíral před sebe.

Ještě jsem nepřekročil hranici mezi životem a smrtí, takže po chvíli jsem začal vykašlávat vodu. Oba dva si oddechli.

Matt mě zabalil do osušky, vzal do náruče a odnesl do postele. Přikryl mě až po bradu a poprosil Kisukiho aby tu se mnou zůstal a dostal do mě trochu horkého čaje, co zůstal na plotně.

Sám zatím odešel do kuchyně, kde na zemi ležel můj batoh. Sebral ho, posadil se s ním na židli a začal zkoumat, co je vevnitř. Sešit, penál, pití, zbytek svačiny, peněženka. Podíval se dovnitř, když nic jiného určitě tu bude alespoň občanka. Usměvavého chlapce na fotce by málem nepoznal. Vypadal tu tak šťastný.

Kromě pár drobných tu naštěstí našel i rozmačkaný lísteček s telefonním číslem. Sice nebyla jistota, že je k němu domů, ale za zkoušku nic nedá.

Vyťukal číslo na svém mobilu, doufal, že ho někdo zvedne.

„Prosím. Jsi to ty Kiro?“ ozvalo se netrpělivě z reproduktoru.

„Dobrý večer, nejsem Kira. Jmenuji se Matt Sougo, vy jste otec Kiry Yamata?“

„Ne, jsem jeho strýc. Stalo se mu něco?“

„Nemusíte se o něj bát. Našli jsme ho promrzlého venku a postarali jsme se o něj, bude v pořádku. Můj bratr je jeho spolužák, takže ho poznal. Teď spí, myslím, že by nebylo rozumné ho teď budit, takže co kdybych vám ho odvezl zítra ráno, tedy jestli mi dáte adresu.“

„Díky moc, už jsem se o něj hrozně bál, není na tom teď zrovna nejlíp. Ještě jednou děkuji a zítra se budu těšit.“

Kisuki mě mezitím po lžících krmil čajem. Usmíval se na mě a něco ke mě mluvil. Nevnímal jsem co, ale melodičnost jeho hlasu mě podivně uklidňovala. Zavřel jsem oči a za chvíli jsem se již propadal do říše snů.

Když to zpozoroval Kisu, odešel do kuchyně promluvit si s bráchou.

„Usnul. Doufám, že už nebude vyvádět žádné hlouposti.“

„Kisu, myslím, že by jsi u něj pro jistotu měl dneska zůstat. Já se vyspím ve tvém pokoji.“

„Proč s ním nezůstaneš ty, vždyť je to tvoje postel?“

„Je to přeci tvůj spolužák. A pochybuji, že by chtěl spát s cizím chlapem v posteli.“

„No tak jo,“ rezignuje.

„Už je pozdě, takže dobrou noc. Kdyby se cokoli dělo, tak mě vzbuď.“

„Moc rád, neboj. Dobrou.“

Osprchovaný vešel do pokoje, lehl si na druhou stranu letiště a za chvíli se z pokoje ozývalo pouze dvojí tiché oddychování.

Středa

„Tak vstáváme, spáči!“

Panebože kdo to tu řve, vždyť je snad ještě půlnoc. Sáhnu automatickým pohybem po polštáři, ale místo něj mi ruka zajede do jemných vlasů.

„Auuu.“ ozve se vedle mě naštvaně.

Překvapeně otevřu oči a uvědomím si teplé tělo, ke kterému se tulím. Rychle se odtáhnu a snažím se vzpomenout, kde to sem.

Pomalu se mi vrací trošku nezřetelné vzpomínky ze včerejška - park, křoví, hudba, něčí ruce, teplo, voda...

„Kde to jsem?“

„U nás. Našli jsme tě s Mattem včera před domem.“

„Aha.“ jasné mi však nic nebylo.

„Já jsem Matt a tohle je můj bráška Kisu. Možná si na něj vzpomínáš, chodí s tebou do třídy,“ promluví mladý muž, který se na mě také usmívá.

Než se stihnu zeptat na další otázku, Matt mi podává hromádku oblečení a ukazuje mi koupelnu.

V koupelně zjistím, že mi je oblečení trošku velké, ale co, nejdu přeci na módní přehlídku. Několikrát si musím opláchnout obličej studenou vodou, abych se pořádně probral. Bolí mě celé tělo a trochu i škrábe v krku.

V kuchyni už u stolu sedí Matt a s chutí se zakusuje do chleba s marmeládou. „Dáš si?“

„Ne, díky nemám hlad. Radši už půjdu domů.“

„Sedni si, po snídani tě tam hodím.“

Alespoň nemusím pěšky. Sednu si na nejbližší židli.

„Džus nebo čaj?“ nedá se odbýt.

„Čaj stačí,“ trochu mi přeskočí hlas.

„Jsi v pořádku? Bolí tě v krku?“

„Trochu.“ skloním oči k hrnku.

Cítím jeho pohled z druhé strany stolu. Dívá se jak zkoumám obrázek kaktusu na hrnku.

„To je opuncie, kdyby tě to zajímalo.“

Jenom k němu vzhlédnu, ale neodpovím. Proč se pořád usmívá, přijde mi jak z nějakého televizního seriálu - úsměv nalepený na tváři a neutuchající dobrá nálada. To snad musí být nějaká mentální porucha, něco jako deprese.

Za chvíli si ke stolu přisedne i Kisuki, stejně jako já nezáří nadšením z brzkého vstávání. Jeho zrzavé vlasy, ještě trochu rozčepýřené od převalování na polštáři, mi připomněly, jak sem se k němu v noci tulil. Nebylo to ale vůbec vědomé chování, prostě jsem se jenom ze spaní snažil přiblížit ke zdroji příjemného tepla.

Za jiných okolností bych udělal cokoliv, abych mohl strávit noc s tímhle zelenookým klučinou v jedné posteli, ale včera jsem měl úplně jiné starosti. A vlastně ještě pořád mám.

Měl bych se konečně rozhodnout, co se svým životem. Mám se znovu pokusit dostat k tobě, nebo tu zůstat se strýčkem a tímhle klučinou. Vím, kterou z těch možností by jsi chtěla abych zvolil, ale nevím, jestli na to budu mít ještě sílu.

Oči mi sklouznou opět na obličej vedle sedícího spolužáka, má hezky vykrojené rty. Jaké by to bylo po nich přejíždět těmi svými.

„Panebože, nech toho!“ okřiknu se v duchu. Nejsem normální! Ještě před chvílí přemýšlím nad sebevraždou a teď bych se nejradši vrhnul na Kisukiho.

Naštěstí moje úvahy přeruší Matt: „Jíst už nikdo asi nebudete, tak co kdybychom šli.“

Sejdeme schody a přes parčík míříme k blízkému parkovišti. Není to daleko, ale začínají mi docházet síly, přeci jenom mi není nejlépe. Nechci se však znemožnit, žádostí o pomoc.

Kisu si naneštěstí všimne, jak jsem pobledl a chytne mě kolem ramen. Vím, že tím dotykem nemyslel nic osobního, prostě mi chtěl jenom pomoct, ale přesto se mi tělem rozlévá příjemné teplo způsobené jeho blízkostí.

Na parkovišti nasedneme do pěkného terénního auta a ranními ulicemi ujíždíme k strýčkovu bytu.

Ten už nás netrpělivě vyhlíží z okna, když mě zahlédne vystupovat z auta, seběhne dolů a za chvíli si mě prohlíží, jestli jsem v pořádku.

„Jsem rád, že jsi celý! Tohle už mi nikdy nedělej.“

Co čekal? Že mi bude chybět ruka? No zas tak směšné to přeci jen není. „Omlouvám se,“ kajícně skloním hlavu.

Ve vlasech ucítím něčí ruku, která mi cuchá vlasy. Je to Matt s tím svým nekonečným úsměvem.

„Dobrý den, já jsem Matt a tohle můj bráška Kisuki. Nepůjdeme dovnitř? Kira ještě není tak úplně v pořádku jak se tváří.“

Přesouváme se tedy do bytu. Nenávidím ho, proč se o mě sakra tak stará a ještě všechno zvládá s úsměvem.

Strýček mě posílá do postele, ať si ještě chvíli odpočinu. Díky tomu z jejich rozhovoru nic nevyslechnu, i když se snažím přes zavřené dveře něco zachytit.

„Měli bychom vám trochu vysvětlit, co se včera stalo. Tedy alespoň to co víme,“ rozpovídal se Matt. Pověděl mu všechno od Kirova nálezu, topení ve vaně, oživování až po klidnou noc.

„Máte někoho, kdo by se na něj mohl občas podívat, jestli zase neudělal nějakou hloupost?“ zakončil své vyprávění.

„No, myslím, že majitelka bistra pod námi by se tu mohla občas stavit. Ale měl bych vám na oplátku asi vysvětlit, proč se tak chová,“ začal ze sebe pomalu soukat Kirův strýc.

„Před čtrnácti dny mu zemřela mamka, na kterou byl hrozně fixovaný. Žily totiž na polosamotě a s nikým se téměř nestýkali. No a po její smrti jsem poslední příbuzný, co mu zůstal, takže jsem si ho vzal k sobě. Jenže si tu nějak nemůže zvyknout. Možná to bude tím, že na něj nemám moc čas, jenže v práci jsem od rána do večera abych nás uživil, takže se nedá nic dělat. Promiňte,“ zarazil se, „tohle určitě nepotřebujete poslouchat.“

„No my už budeme muset jít. Abych stihl ještě Kisukiho hodit do školy. Rád jsem vás poznal.“

Rozloučili se a každý spěchal za svými povinnostmi. Jenom Kira zůstal kvůli bolesti v krku a vyčerpání doma.

O přestávce Kisukiho překvapilo, jak nikomu ve třídě Kira nechybí, ani se nešířily dohady, co se s ním stalo. Bylo to jako by nikdy neexistoval.

Odpoledne se za ním musím na chvíli stavit, aby nemněl pocit, že na něj všichni kašlou.

Po škole se ještě stavil v pekařství a koupil pár čerstvých koblih, aby nešel s prázdnou.

Zvonek. Ach jo, kdo to zase může být. Jestli je to opět paní Nokaku, majitelka bistra v přízemí, tak mě to už asi zabije. Dnes se na mě byla podívat už čtyřikrát. Prý jestli něco nepotřebuji, že slíbila na mě dohlédnout. Takovou péči bych neměl ani v nemocnici.

„Hned jsem tam!“ volám a hledám, kam mi zapadla levá pantofle.

Znovu zvonění. Hledání boty vzdávám a jdu otevřít.

Překvapením na chvíli úplně strnu a nechápavě vydechnu: „Kisu?“.

To už zase spím nebo co? Sny o něm mě pronásledovaly celé dopoledne a rozhodně nebyly o tom, jak si někde v klidu u čaje povídáme.

„Ahoj, můžu dál?“ přeruší moje úvahy klučina na chodbě.

„Jasně. Potřebuješ něco?“ Vedu ho do kuchyně.

„No, chtěl jsem se podívat jak ti je. Vypadáš už mnohem líp a ani moc nechraptíš.“

„Je mi fajn. Obzvlášť, když se o mě pořád všichni starají,“ pronesu trochu nepříjemně. Štve mě, že se nejspíš přišel jenom přesvědčit jestli žiju, a ne proto, že bych ho zajímal, tak jako on mě.

Z batůžku vytáhne papírový pytlík. „Myslel jsem, že by jsme si mohli na chvilku sednout a trošku si popovídat, koupil jsem koblihy.“

Povídat si? Že by to přeci jenom nebyl obyčejný soucit?

„Jsou s meruňkovou marmeládou, doufám, že ti nevadí.“

„Jasně, že ne. Sladké mám rád v jakékoli formě.“ Poprvé od chvíle co přišel se na něj trochu usměju. Jeho tvář se také trochu uvolní.

Povídáme si nejdřív o sladkostech, škole, přírodě, až Kisu začne líčit veselé historky o svém bráchovi. Vzpomenu si při tom na tebe, ale za chvíli už se zase směju představě Matta, jak se svými samaritánskými sklony chodí za mourovanou kočkou a pomáhá jí starat se o její koťata. Kdyby mu to dovolila, tak by je snad nejradši očisťoval vlastním jazykem.

Po hodince a půl se bohužel musíme rozloučit, Kisu spěchá domů na zkoušku kapely.

Trošku mě to unavilo, takhle moc už jsem se dlouho nenasmál. Je prostě úžasný. Škoda, že jsem ho nepoznal, ještě když jsi žila, určitě by se ti líbil.

Lehnu si pod peřinu a znovu si v hlavě promítám celý náš rozhovor. To jak ti vesele jiskřilo v očích, jak se naše ruce dotkly, když jsme oba sáhly po posledním koblížku. V koutku úst se ti usadilo trochu cukru, měl jsem chuť ho z tebe slíbat. Oblízl bych ti svým jazýčkem nejdříve horní a potom i spodní ret a nakonec skončil v tvém levém koutku.

Zasténám, cítím, jak se mi z té představy hrne krev dolů.

Otočím se na druhý bok a raději se snažím myslet na něco jiného.

„Prosím tě, co se ti stalo, vypadáš jak na pokraji zhroucení,“ osloví Matt zrzka jen co vstoupí do kuchyně.

„Tak se posaď, dneska jsou jen zapečené těstoviny, doufám, že ti budou chutnat. No jinak máš smůlu, nic jinýho už klohnit nebudu.“

„Děkuju.“ Kisu popadne vidličku a nedočkavě se pustí do jídla. Mezi jednotlivými sousty se snaží vysvětlit, jak měl dnes náročný den - škola, Kira a zkouška kapely.

„Ty jsi teda chudáček. Jenom si zvykej, já se taky celý den nezastavil. Dělali jsme velkou zimní zahradu u Muzea klávesnic, takže byla potřeba každá ruka.“

„Takže i náš „pan architekt“ musel přiložit ruku k dílu?“

„Neprovokuj a radši mi řekni, jak to probíhalo u Kiry.“

„Vypadal už o dost líp a celkem jsme se nasmáli.“

„Hmm, a jaký tak strašně vtipný témata jste probírali?“

„No znáš to, takový ty běžný věci. Jako třeba jak se můj bratříček počůrával nebo jak obrečel, když mu uschla kytka co utrhl na zahradě a zasadil ji bez kořenů.“

„Já tě uškrtím!“ vykřikl Matt a vrhl se na Kisukiho. Chvíli se spolu kočkovali, až nakonec skončily zadýchaní na jednom chumlu na zemi.

„Proč se tak vztekáš, snažil sem se ho akorát rozveselit.“

„Teď abych se studem propadl až ho rase uvidím. I když teď mě napadlo skvělé řešení. Zítra vezmu tvoje fotky z dětství a asi se u něj taky stavím na návštěvu.“

„To neuděláš, vždyť s ním pak budu muset chodit celý rok do stejné třídy.“

„No právě.“

Znovu se na sebe vrhli.

Čtvrtek

Druhý den kolem půl páté u mě znovu zvonil zvonek, tentokrát jsem věděl, že paní Nokaku to určitě nebude, protože ráno jsem ji půjčil klíče, abych se nemusel pořád zvedat. Lenost vládne světem. Protože komu se nelení, ten není normální.

Nikoho jsem nečekal, takže to nejspíš bude Kisu. Srdce mi poskočilo radostí a cestou ke dveřím jsem se málem přerazil, jak jsem spěchal.

Bohužel moje očekávání se nesplnilo, nebyl to Plamínek, jak jsem mu začal říkat podle barvy jeho vlasů, ale jeho bratr.

„Ahoj. Koukám, že nemáš zrovna nejlepší náladu, tak to jdu přesně v čas abych ti ji zlepšil.“

„To je od tebe moc milé, že jsi se zastavil,“ řeknu nahlas, ale v duchu úpím. Těšil jsem se na Kisukiho! I když alespoň by to mohlo být malé rozptýlení a nebudu na něj pořád myslet.

„Dáš si čaj nebo kafe na zahřátí?“

„Vážně bych se potřeboval zahřát, po celém odpoledni venku jsem trochu promrzlý.“

„Co vlastně děláš? Kisu včera říkal, že děláš něco s kytkama.“

„No jsem zahradní architekt v jedné menší firmě. Což ale neznamená, že sedím pořád u počítače, spíš naopak ...“ Když Matt začne vyprávět o zahradničení a přírodě, je k nezastavení.

V přírodě jsem prakticky vyrostl, ale nikdy jsem neviděl, že by byl někdo takhle ohromně zapálený. Myslel jsem, že to jeho žvanění chvíli vydržím, ale musím se přiznat, že mě to nakonec docela zaujalo. Nemusí to být zas tak špatné - pracovat venku rukama mi nikdy nevadilo, vždycky jsem se u toho skvěle odreagoval.

No a když vytáhl fotoalbum a začal mi vyprávět o Kisukiho dětství a ukazovat jeho fotky, už jsem se bezvadně bavil. Koho by nezajímalo dozvědět se pár informací o životě nejhezčího kluka, co kdy potkal?

Fotky začaly být čím dál zajímavější. Malý polonahý Kisu ještě nebyl nic proti jeho fotkám z letošní dovolené u moře, kde se po pláži proháněl v těsných plavkách. Jeho hubené mokré tělo se krásně lesklo na sluníčku. Přestal jsem vnímat, co Matt zrovna vykládá a snažil jsem se z papíru vykoukat všechny detaily toho úžasného těla.

Červeň mi stoupla na tváře, když jsem si uvědomil na co tady myslím, doufám, že si Matt ničeho nevšil. Zvedl jsem pohled a nesměle se mu podíval do obličeje. Díval se přímo na mě a na tváři mu chyběl jeho věčný úsměv.

Mattovy zatím v hlavě vířily všechny možné myšlenky. Co by dal za to, kdyby teď věděl na co Kira myslí. Náhlé zčervenání hocha vedle něj potvrdilo jeho domněnku. To snad není možné, určitě se musím plést, nemůže se mu přeci líbit Kisu! Ne, určitě ne.

Chvíli jsme si hleděli navzájem do očí a ani jeden z nás nevěděl jak přerušit to hrozné ticho. Nakonec jsem to nevydržel a sklopil zrak. „Nechceš ještě dolít? Určitě ti to už vystydlo.“

Podíval se trochu nechápavě, nakonec mu oči sklouzly na jeho poloprázdný šálek. „Ne, díky. No já radši už půjdu, ještě nejsi úplně fit, takže si potřebuješ odpočinout.“

Než jsem stačil něco říct, už si oblékal kabát a po rychlém rozloučení vypadl ze dveří.

Sedl jsem si zničeně na botník. To na mě bylo tolik znát na co myslím? Já vím, že jsem trochu zčervenal, ale z toho normální člověk, co neumí číst myšlenky, přeci nemůže nic moc vydedukovat. Zajímalo by mě, co o tom poví Kisukimu. Co když už mě nebude chtít nikdy vidět?

Rychle jsem uklidil kuchyň a přesunul se do svého pokoje, kde jsem se svalil na postel a vymýšlel ty nejhororovější scénáře.

Cestou domů se Matt na chvíli musel posadit v parku na lavičku. Potřeboval přemýšlet, no a kde to jde lépe než pod korunami stromů a tiše se snášejícími vločkami sněhu. Letos přišla zima nějak nezvykle brzy.

„To sem se lek. Panebože, co tu strašíš?“

„No, potřeboval jsem o něčem přemýšlet.“

„Tak to tedy musí být pořádný problém, když ti stojí za to sedět v takové zimně. Stalo se něco?“ zarazí se, když si všimne zachmuřeného pohledu svého staršího bratra.

„Nic vážného, pojď půjdeme domů.“

Celý večer vládla ponurá nálada, Kisu vůbec nechápal co se děje, proč se jindy veselý Matt za celý večer usmál jenom dvakrát. Raději se mu rychle klidil z cesty a zalezl si do svého pokoje.

Pátek

Když jsem dnes ve dveřích spatřil Kisukiho, měl jsem trochu obavy, jak se bude chovat, ale přišel mi v pohodě. Vykládal, o tom, jak zítra mají jeden ze svých menších koncertů na diskotéce jednoho z Mattových zákazníků, takže se nemůže moc zdržovat.

„Jestli chceš můžeš přijít, samozřejmě bys dostal VIP lístek.“

„Jé to bych moc rád, určitě přijdu! Tedy ještě se musím zeptat strýčka, ale určitě to půjde.“

„Tak fajn, zítra se ještě stavím. Musím letět, kluci na mě už určitě čekají.“

Srdíčko se tetelilo blahem - Kisu mě pozval k sobě na koncert! Sice pozval určitě i své ostatní kamarády, ale o tomhle se mi ani nesnilo. Po tom, co jsem se celou noc užíral představou, že už mě nebude chtít nikdy vidět, jsem v úplné euforii. Super!

Hned jsem běžel do svého pokoje a začal přemýšlet co si vezmu na sebe. Neblbni, vždyť tam s ním nejspíš nebudeš ani mluvit, tak se uklidni, musel jsem se okřiknout.

Se strýčkem to proběhlo v pohodě, myslím, že měl radost, že přijdu trochu mezi lidi, takže žádné námitky neměl.

Byl jsem tak natěšený, že jsem nemohl ani usnout. Podařilo se mi to až někdy hodně po půlnoci.

Sobota

Už od rána netrpělivě čekám, až zazvoní zvonek u dveří a já znovu podívám do těch pěkných zelených očí, ve kterých bych se chtěl ztratit.

V budově diskotéky běží přípravy plným proudem. Dodělávají se dekorace a kapela se chystá na generálku. Matt tu nemůže chybět a tak pomáhá s čím se dá.

O přestávce Kisu rychle seskočí z pódia a peláší za Mattem, aby se mu neztratil z dohledu. „Počkej, potřebuju s tebou mluvit!“

„Děje se něco?“

„No víš, něco bych od tebe potřeboval. Pozval jsem Kiru na dnešek a slíbil jsem mu, že se za ním ještě zastavím s lístkem. Jenže to už jaksi nestihnu. Nebyl bys tak moc hodný a nestavil se u něj. A taky mě napadlo, že by jsi ho mohl vzít večer sebou, aby tu nebyl tak sám.“

„Dojdu k němu, jen aby nebyl zklamaný, že místo tebe bude mít jenom náhradníka.“

„Chovej se mile a určitě se mu po mě stýskat nebude. A v nejhorším to budou muset zachránit tví přátelé, pozval jsi přece Liju a Ruika, ne?“

„Hmmm, jasně. Tak mi dej ten volňásek a já padám, ať to všechno stihnu, pozval jsem je totiž ještě na jídlo, tak ať nemusíme jíst za pochodu.“

„Díky brácha, máš to u mě.“

„Takže mě naučíš hrát na kytaru, abych mohl hrát s vámi a blbnout hlavu mladým holkám jako vy?“

„Když na tom trváš. Ale s tím balením to tedy tak slavné není, takže, abys nebyl zklamaný!“

Celou cestu ke Kirově domu přemýšlel, jak se k němu chovat. Má mu dát najevo, že o tom ví a nebo se chovat, jako by se nic nestalo? Dnešní večer si chtěl užít. Liju s Ruikem už neviděl přes půl roku a navíc se chtěl porozhlédnout po nějaké milé osůbce, kterou by si mohl vzít později do postele. Nebavilo ho být pořád sám.

Crrrrrrrrr. To musí být Kisu! Celý rozzářený běžím ke dveřím, za kterými ale stojí ... Matt.

„Ahoj, koukám, že jsi dost překvapený, že mě vidíš. Jsem tu místo brášky. Je z něj teď velká hvězda, takže nemá na nás obyčejné smrtelníky čas.“

„Cože?“ pořád nechápavě zírám.

„No prostě mě Kisu poslal místo sebe. Nesu ti lístek a chtěl jsem se zeptat, jestli nechceš jít se mnou.“

„No samotnému se mi moc nechtělo, takže proč ne.“ Zklamaně se odšourám do pokoje, popadnu peněženku a mířím za Mattem. Nemůže to s ním být přeci tak hrozné, minule taky byla celkem zábava, dokud mě nezačal rentgenovat svým pohledem.

Nastoupili jsme do jeho auta a rozjeli se směrem centrum. Díval jsem se z okna a ani se nesnažil začínat hovor.

„Koncert je až od osmi, takže ještě stihneme večeři.“

„Večeři?“ překvapením ve mě hrklo. „Nemusíš si dělat škodu, nemám hlad.“

„Tak to asi nepůjde, už jsem domluvený s kamarády. Ale jestli chceš můžeš tu hodinu strávit v autě.“ poťouchle se usměje mému kyselému úšklebku.

„No jestli jsou stejní jako ty, tak se mám na co těšit.“ To mám tedy bezva vyhlídky, všichni se budou bavit mezi sebou a já zůstanu jak páté kolo u vozu.

Asi vytušil směr mých myšlenek. „Budou se ti líbit, neboj.“

Když jsme vstoupily do restaurace, Matt hned zamířil ke stolu pod oknem. Jeho přátelé už na něj čekali, nebyla to ale banda kluků jako jsem čekal, ale sympaticky vypadající dvojice tak v Mattově věku.

„Ahoj, koukám, že sis na nás přivedl posilu,“ pronesla žena.

„To je Kira. Kiro tak tohle jsou mí nejmilejší spolužáci ze střední Ruik a Liju Amadovi.“

Oba mi s úsměvem podali ruce. Připadali mi celkem sympatičtí, takže to snad nebude zas tak hrozné.

Liju poslala nenápadně k Mattovi tázavý pohled říkající, co jsem vlastně zač?

„Kira chodí s Kisukim do jedné třídy, jsme kamarádi!“

Nechápal jsem proč na slovo kamarádi dával takový důraz, co jiného by jsme mohli asi být. Těžko mě sebral někde na ulici jako opuštěného psíka. I když, to co se nám stalo, by se tak s trochou nadsázky dalo popsat právě takhle.

Další myšlenky už jsem nestihl rozvinout, protože se tu objevil číšník s jídelními lístky. Tak co si dám? No nemělo by to být nic drahého, tolik peněz na víc zase nemám. Takže se začtu spíše do cen, než do názvů pokrmů. Co obyčejné nudle se sýrem, ty tu asi nemají, co?

Matt se ke mě nakloní a do ucha mi zašeptá: „Vím, že jsi říkal, že nemáš hlad, ale nemusíš se omezovat, dneska jsi můj host.“ Neumí tenhle hluk náhodou číst myšlenky? Nebo jsem tak snadno čitelný, že hned každý pozná na co myslím?

Podívám se do jeho veselých tmavých očí, které ani v nejmenším nepřipomínají ty Kisukiho, ale nezahlédnu v nich ani kousíček soucitu, který jsem očekával. Usměji se na něj a začnu znovu studovat lístek.

Nakonec jsem si dal výborné kuře s bramborem, takhle dobré jídlo už jsem dlouho nejedl. S plným žaludkem a skvělou společností se musím přiznat, že mi Kisu ani nechyběl.

Na diskotéce jsme naštěstí nemusely stát frontu spolu s davem, ale jako VIP diváky nás pustily zadním vchodem.

Sál se již docela zaplňoval, aby taky ne, když za půl hodiny mělo začínat vystoupení. Z reproduktorů hrála hlasitá hudba.

K baru jsme si došli pro něco k pití. Dal jsem si jenom kolu, protože alkohol nikdy nepatřil mezi moje kamarády. V podstatě jsem neměl ani moc příležitostí s ním přijít do styku. Dnes jsem chtěl navíc být při smyslech a plně si vychutnat koncert.

Posadili jsme se k jednomu ze stolů, které stáli po straně.

Kiju něco vášnivě vykládala Mattovi a ten se tvářil, jako by ji nejradši zakousl.

Ruik se na ně jen pobaveně díval a do ucha mi zakřičel: „Tak takhle se chovají už od střední. Liju se k němu vždycky chovala jak kvočna, teď se z něj určitě snaží vytáhnout, jestli někoho má.“

Tak ochranná křídla je to poslední, co by podle mě Matt potřeboval, to spíš z toho co mi vyprávěl Kisu, ochraňoval všechno bezbranné kolem sebe on.

Všechny myšlenky se mi ihned vykouřily z hlavy. Na pódium totiž zrovna za velkého řevu vstupovala kapela Nukleárních paprik.

Opřel jsem se o opěradlo židle a hypnotizoval kluky na podiu, lépe řečeno jsem vnímal pouze jednoho. Ohromně mu to slušelo, jeho vlasy do zrzava se leskly ve světlech reflektorů až mi připomínal čokoládový bonbon zabalený v třpytivém pozlátku..

Nevšiml jsem si ani, že mě Matt pozoruje a v očích se mu začíná stupňovat vztek.

Na chvíli jsem sice zaregistroval, jak se nás snaží Liju vytáhnou na parket, ale rychle jsem odmítl a znovu se zaposlouchal do toho sexy hlasu.

Manželé si šli zatrsat a Matt uklidnit k baru velkým panákem.

Ze svého opojení jsem se probral až o přestávce. Lija se mě zrovna na něco ptala.

„Promiň, říkala jsi něco?“

„Ptala jsem se, jestli nevíš kam zmizel Matt.“

„Netuším, vždyť přeci odcházel s vámi.“

Než se ho stihla vypravit hledat, objevil se u našeho stolu. Na tváři měl trochu připitomělý úsměv, trošku z něj táhlo, ale ještě pořád dokázal jít aniž by se motal.

„Tak co, nepůjdeme navštívit mého úžasného bratříčka?“

„Panebože, co to vyvádíš ty pitomče jeden. Zrovna jsme tě chtěli jít hledat.“

„No nevadí, když už je tu, můžeme už alespoň jít,“ přerušil Ruik kázání své ženy.

V zákulisí bylo mnohem klidněji, než v sále. Vstoupily jsme do menší místnosti, která sloužila jako šatna. Kluci z kapely se zrovna bavili se skupinkou holek a kluků. Některé z nich jsem zahlédl i ve škole. Teď mě zajímal ale jen Kisuki, nejradši bych mu skočil kolem krku, jak jsem měl skvělou náladu, jako už dlouho ne.

To co jsem zahlédl v rohu místnosti mě ale naprosto šokovalo. Stál jsem jako solný sloup, na okamžik jsem zapomněl i dýchat, probralo mě, až když do mě zezadu někdo strčil a u ucha jsem uslyšel Mattův hlas vrčet: „No jen se nestyď a jdi se seznámit s tou holkou co sedí Kisukimu na klíně a jazyk mu strká až někam do krku. No jen se neboj, možná by tě zajímalo, že spolu chodí už dva roky.“ Postrkoval mě dál k té židli, jenže já se na to nemohl dívat. Otočil jsem se a chtěl odběhnout, ale Mattovy ruce mě nechtěly pustit. „Ještě pořád toužíš po mém bratříčkovi? Vzrušuje tě jeho blízkost tak, že se nemůžeš ovládnout. No tak neutíkej a jdi za ním.“

„Pusť mě!“ zakřičel jsem na něj. Podíval jsem se mu do obličeje a vrazil mu facku. To ho trochu vykolejilo, takže povolil stisk a já mohl konečně opustit tuhle místnost hrůzy.

Amadovi na nás jen nechápavě zírali, neslyšeli, co si povídáme, ale můj řev a facku přehlédnout nemohli. Matt okamžik jenom stál, pak se otočil a taky odešel z místnosti.

„Co se sakra děje? Co se stalo Kirovi a Mattovi?“ bez úvodu se vyjeveně ptal Kisu.

Jedinou odpovědí na jeho otázku bylo pokrčení ramen, i když Lije už začínalo pomalu svítat. Sice znala Matta dlouho, ale takovouhle žárlivou scénu ho ještě ztropit neviděla, vlastně jí vždycky připadal až moc vyrovnaný a neustále v dobré náladě.

Vběhl jsem do sálu a schoval se v nejbližším tmavém zákoutí. Seděl jsem na zemi s hlavou položenou na kolenou. Mám pocit, že nemůžu popadnout dech, srdce se mi nejspíš zastavilo.

Možná je ten básnický obrat zlomit srdce pravdivý a já teď a tady umřu. Neumřel jsem, sakra proč mě tenkrát nemohli nechat na pokoji, mohl jsem to mít všechno za sebou a odpustit si tuhle hroznou bolest.

Nenávidím Kisukiho, nenávidím Matta.

Vybavuje se mi jeho hlas podbarvený alkoholem: „... pořád toužíš po mém bratříčkovi? Vzrušuje tě ...“

Alkohol! Co kdybych se taky jednou spil do němoty, alespoň bych na něj nemusel chvíli myslet. Mířím k baru a objednávám si panáka něčeho tvrdého. Chce vidět občanku, což mě naštve ještě víc, copak jsem nějaké malé dítě?

Sedím spolu s dalšími zoufalci, kteří se snaží zapít svůj žal. Nevím kolikátou už piju skleničku, ale moje peněženka už vydala skoro celý svůj obsah. Měl bych vypadnout a jít domů.

Mířím ke vchodu a celá místnost se se mnou houpe, přijdu si jak na moři. Vyjdu ven a zahnu směrem kterým tuším domov.

Slyším za sebou kroky, ale je mi jedno komu patří. Můj otupělý mozek si neuvědomuje žádné nebezpečí.

Někdo mě chytne za rukáv a otočí mě směrem k sobě.

Snažím se zaostřit na obličej, který mírně osvětlují pouliční lampy.

Vztekem se mi rozšíří oči. „Ty hajzle nech mě být!“ křičím nepříčetně a snažím se mu vyškubnout. Drží mě pevně a snaží se mě natlačit ke stěně blízkého domu.

Ruce mi zvedá nad hlavu a znehybňuje mě svým tělem. Na uchu cítím jeho teplý dech.

„Přece by jsi přede mnou neutíkal. Nechci ti ublížit.“

„Proč mě teda Mattte nepustíš? Proč se za mnou plížíš nocí?“

„Chtěl jsem vědět, že v pořádku dorazíš domů. Přeci jenom jsem to slíbil svému úžasnému bratříčkovi!“

„Nechci vás už ani jednoho nikdy vidět! A o sebe se dokážu taky postarat sám.“

„Hmm, když myslí,“ usmál se na mě.

Jeho úsměv se mi vůbec nelíbil a brzy jsem zjistil proč.

Jeho tělo mě ještě silněji namáčklo k domu a jeho obličej se přiblížil těsně k mému. „Tak ukaž, jak se umíš bránit!“ vyzval mě, než přitiskl svoje rty na moje.

Na nic se nezmůžu, jsem úplně v šoku. I přes moji orientaci mě kluk ještě nikdy nelíbal. Moje představy a ani lehká pusa od holky se s tímhle nedají vůbec srovnávat.

Zoubky okusují můj spodní ret. Jazyk se snaží probojovat dovnitř. Matt mi zasténal do úst a mě najednou dochází, že to co mě tlačí do podbřišku není sponka jeho pásku, ale něco úplně jiného.

Alkohol mi musí na dobro zatemňovat mozek, protože se mi po těle začíná rozlévat rozkoší se vařící krev a začínám jeho polibek oplácet. Už se nebráním a tak pouští jednu mou ruku, které mám ještě pořád nad hlavou, a zamíří do mého rozkroku. Hladí mě přes kalhoty, cítím jak tvrdnu čím dál víc. Už se neudržím a zasténám. Je to tak nádherné!

Opustí mé rty a do ucha mi zašeptá: „Líbí se ti to, viď?“

Než stihnu zareagovat klekne si přede mnou na kolena a začne mi rozepínat kalhoty. Poznám, že se probojoval se skrze mé slipy, protože na penisu ucítím chladný vzduch. Zachvěji se zimou. Chci se zakrýt rukama, ale Matt mi je odstrčí a vezme si mě do úst. Nenadálé horko mě překvapí a já mám pocit, že vyskočím z kůže. Je mi jedno, že sténám na ulici lidem pod okny, nevnímám totiž nic kromě té neuvěřitelné slasti. Dlouho to nevydržím a dosáhnu vrcholu. Zatmí se mi před očima a já mám najednou dojem, že jsem v ráji.

Otevřu omámené oči a vidím zrovna Matta, jak mě opět zahaluje. Na tváři má spokojený úsměv.

Chytne mě za ruku a táhne mě bez jediného slova sebou. Vzpamatuji se až před vstupními dveřmi nějakého domu. „Kde to jsme?“ zeptám se nechápavě.

Jedinou odpovědí mi je další tvůj polibek. Spolknu své námitky a jdu dál za tebou.

Podle rozpracovaných plánů odhaduji místnost na jeho kancelář. Dovede mě do malé zadní místnosti s pohovkou. Na nic nečeká a už cítím jeho jazyk v ústech a ruce ve vlasech. Pokládá mě na pohovku a moje tělo se opět chvěje vzrušením.

„Počkej tu na mě, za chvíli jsem zpátky, ano?“

Souhlasně zamručím a sleduji ho, jak mizí ve dveřích. Zavřu oči a vzpomínám na ty krásné pocity, co jsem cítil dole na ulici.

Nevím jak je to možné, ale únava a alkohol vykonají své a já za chvíli již tiše oddechuji a nechávám si zdát o svém milenci.

„To snad není možné!!!“ rozčiluje se Matt, když vstoupí do pokoje. „Jak si k sakru může dovolit usnout a nechat mě tu vzrušeného.“ Přistoupí k pohovce a zkontroluje, jestli opravdu spím.

Otočí se a zaváhá, z vedlejší kanceláře zavolá strejdovi na záznamník aby neměl starost, že přespím u nich. Pak se vrátí, svlékne mě i sebe do spodního prádla, odněkud vyčaruje přikrývku a oba nás přikryje. Přitiskne se k mým zádům, obejme mě kolem těla a vdechuje moji vůni.

„Po tomhle už tě nepustím.“ zašeptá ke mě. Ještě, že už spím, jinak bych se určitě pěkně vyděsil.

Ale ať si nemyslí, já mu to jen tak lehce nedaruji!