řimska legie
Jako Římané (latinsky Romani) byli původně ve starověku označováni obyvatelé města Říma (latinsky Roma). Jak se šířila římská nadvláda, přešlo toto pojmenování na všechny obyvatele Itálie, pokud měli římské občanství. Říman byl tedy plnoprávný občan římské říše (imperium Romanum). Ediktem císaře Caracally (Constitutio Antoniniana) z roku 212 n. l. bylo uděleno římské občanské právo všem svobodným obyvatelům na území říše
Legie (z latinského legio „vojenské odvody“, což je odvozeno ze slova legere „vybírat“, „odvádět“, „shromažďovat“) je termín, jenž v širším smyslu označuje celé římské vojsko, případně v užším a běžnějším významu se jedná o základní vojenskou jednotku starověké římské armády. Její příslušníci se nazývali legionáři. Legie byla obvykle doprovázena jedním nebo více oddíly spojeneckých či pomocných sborů (auxilia), které nebyly tvořeny římskými občany a jež doplňovaly legionářskou těžkou pěchotu o jezdectvo, střelecké jednotky a oštěpaře.
Početní stav legie se v průběhu římských dějin různě proměňoval. Za římské republiky se skládala z asi 4200 legionářů a 300 jezdců, přičemž těžká pěchota byla rozdělena do manipulů po zhruba 120 mužích. Na počátku římského císařství měla přibližně 5200 legionářů, kteří byli uspořádáni do deseti kohort. První kohorta čítala 800 mužů, zatímco v ostatních devíti kohortách sloužilo po 480 mužích.
Až do Mariovy reformy, realizované kolem roku 107 př. n. l., nedisponovali Římané stálým vojskem. Legie byly proto svolávány v případě potřeby, načež byly opět rozpouštěny. V éře rané římské říše bylo podél hranic impéria rozmístěno zhruba 25 až 33 legií společně s pomocnými sbory. V důsledku římských vojenských úspěchů byla legie dlouho považována za nejlepší starověký vojenský útvar, za což vděčila své efektivnosti a flexibilitě, které spočívaly v dokonalejší výzbroji, výcviku a vyšší ukázněnosti jejích vojáků.
Římští králové
Stejně jako všechny údaje z doby římského království jsou i dostupné písemné doklady o počátcích římského vojenství značně kusé. Vznik legie spadá do poloviny 7. století př. n. l., kdy bylo římské vojsko organizováno podle řeckého a etruského vzoru do jediné linie falangy. Slovem legie se v tomto období označovala veškerá branná moc římského státu. Vojáci byli vyzbrojeni kopím a rozděleni do tří oddílů po tisíci mužích, jimž veleli vojenští tribuni (tribuni militum). K nim přináleželo 300 jezdců, takže celá římská armáda sestávala podle Livia z asi 3300 mužů. Do konce 5. století př. n. l. se tento počet přibližně zdvojnásobil. V legii povinně sloužili všichni občané mezi 17 a 46 lety. Starší muži do 60 let byli pověřováni střežením městských hradeb.
Někdy kolem poloviny 6. století př. n. l. provedl prý král Servius Tullius census – součet lidu a majetku. Na základě něho rozdělil veškeré branně schopné římské občany, kteří byli vlastníky půdy, do pěti tříd (classis) odstupňovaných podle velikosti majetku, neboť vojáci si sami opatřovali zbraně a vybavení. Tyto třídy byly dále uspořádány do setnin (centuriae) o sto mužích. Příslušníci nejbohatší první třídy byli vybaveni jako řečtí hoplíté kopím, mečem, helmicí, bronzovým pancířem a kulatým štítem (latinsky clipeus, podobný řeckému štítu nazývanému aspis, případně hoplon). Méně majetní členové druhé a třetí třídy bojovali také jako kopiníci, nicméně jejich zbroj byla prostší, přičemž nosili větší štít oválného nebo obdélníkového tvaru. Vojáci čtvrté třídy si nemohli dovolit žádnou zbroj, kromě malého štítu. Vyzbrojeni byli kopím, nebo vrhali oštěpy. Z příslušníků páté třídy se rekrutovali prakovníci. Velitelé a jezdci byli vybíráni z vůdčích občanů, kteří náleželi k jezdeckému stavu (equites). Z censu a tedy i z vojenské povinnosti byly vyloučeny nejchudší osoby (capute censi, případně proletarii).
Taktika se nijak nelišila od té, jíž uplatňovali Řekové. V prvních čtyřech řadách pevně semknuté falangy stáli plně vyzbrojení těžkooděnci, následovaní dalšími dvěma řadami méně ozbrojených kopiníků z druhé a třetí třídy. Občané nejnižších tříd sloužili jako lehkooděnci, kteří v případě potřeby vyplňovali mezery ve falanze a vrháním oštěpů a kamenů znepokojovali své protivníky.
Občanská milice
V době po vypuzení etruských králů z Říma (kolem 509 př. n. l.) disponovala legie téměř 5000 muži, jejichž velením byl pověřován jeden z konzulů. Vzrůstající moc města v 5. a 4. století př. n. l. se projevila schopností Římanů stavět do pole i více legií najednou. Ke každé z nich byl navíc přiřazován stejně početný sbor latinských či italických spojenců (socii). Legie i se spojenci tudíž čítala kolem 9000 mužů. K odvodům byli nadále povoláváni pouze jedinci disponující určitým majetkem, jelikož se vycházelo z předpokladu, že jen dostatečně movití občané oplývají patřičně vysokou morálkou a mají opravdový zájem na obraně státu. V nezbytných případech se ale Římané nebránili ani povolávání otroků.
Koncept občanské milice, strukturované podle množství majetku jejích příslušníků, byl v průběhu 4. století př. n. l. postupně doplněn o důraz na věk a zkušenosti jednotlivých vojáků. Tato inovace je připisována Marcu Furiu Camillovi, jenž zavedl žold a jako první ponechával legionáře v poli nepřetržitě po několik let. Ke změnám římského vojska však docházelo spíše vlivem pozvolného vývoje než na základě jednorázových, převratných reforem. Patrně k nejzásadnější proměně legie v období rané republiky došlo během samnitských válek. Ty se odehrávaly v obtížném, kopcovitém terénu, jenž byl nevhodný pro těžkopádnou falangu. Potřeba vyšší pružnosti a pohyblivosti měla za následek transformaci rozestavení legie v útvar buňkového typu, sestávajícího z manipulů. Tento manipulový systém osvědčil svoji vysokou efektivitu v pozdějších taženích proti řecké a makedonské falanze. Reorganizovaná legie byla složená z lehkooděnců (velites) a jízdy (equites), ovšem její jádro tvořily tři typy těžkooděnců (hastati, principes a triarii), jejichž manipuly byly na bojišti sestaveny v tzv. trojřadý šik (acies triplex).
- Velites byli lehkooděnci odvádění z nejméně bohatých občanů, kteří nebyli schopni zabezpečit si řádnou výzbroj. Jejich primární funkcí bylo napadání a zneklidňování nepřátel, případně měli krýt pohyb svých spolubojovníků. V raných dobách byli nasazováni také jako průzkumníci. Velites byli umisťováni před těžkooděnce v čelo bitevní sestavy, odkud zasypávali nepřátelské řady svými oštěpy a účastnili se menších šarvátek. Po odhození oštěpů a přiblížení nepřátel se stahovali za hastaty. Velmi důležití byli při obraně před válečnými slony. Jejich vyšší mobilita a lehčí vyzbrojení jim umožňovaly snáze se vyhnout slonům a napadat je z boku nebo z týlu. Vrhání oštěpů do boků slonů představovalo účinnou taktiku jejich eliminace. Velites byli ozbrojeni několika lehkými oštěpy, nazývanými hastae velitaris (odtud jejich název), a krátkým mečem podobným tomu, jaký používali těžkooděnci. Jejich zbroj sestávala z pokrývky hlavy potažené vlčí kůží a malého kulatého štítu. Rorarii, předchůdci velites, bojovali jako prakovníci.
- Hastati tvořili první linii římské těžké pěchoty, jež se skládala z mladších a relativně méně zkušených občanů. Mezi jejich vybavení náležel kůží potažený dřevěný štít oválného tvaru (scutum), bronzová přilbice (galea) a bronzové náprsní brnění. Vzhledem ke svému bohatství si mohli dovolit i lépe chránící kroužkovou zbroj, která ale nebyla obvyklá pro tento typ těžkooděnců. Hastati byli ozbrojeni dvěma oštěpy (pila, singulár pilum) o délce dvou metrů, která byla vrhána na nepřátele ze vzdálenosti asi deseti až dvaceti kroků, načež bojovali mečem (gladius) s čepelí dlouhou asi 60 centimetrů. Jejich helmice byly zdobeny purpurovými nebo černými chocholy z peří, jež hastaty činily fyzicky vyššími, čímž měly nahnat hrůzu jejich protivníkům. Hastati se zapojovali do bitvy jako první. Jestliže se situace nevyvíjela pro Římany příznivě, nebo si vojáci potřebovali odpočinout, stáhli se za principes, kde se přeskupili a znovu zasáhli do boje.
- Principes byli pokládáni za výkvět republikánské legie, neboť se nacházeli na vrcholu svých sil a sestávali z bohatších tříd římské společnosti. Disponovali nejkvalitnějším vybavením, třebaže se jen málo lišili od hastatů. Válčili stejnými zbraněmi a chránili se téměř totožnou výstrojí. Oproti hastatům se však odívali do kroužkové zbroje (lorica hamata). Vítězství v bitvě bylo dosahováno převážně jejich zásluhou. Ve střetnutí působili jako posily hastatů a později přebírali na svá bedra hlavní tíhu bitvy. Nepřátelé tak byli nejprve vyčerpáni bojem s méně zdatnými hastaty, aby na ně v další fázi zápasu udeřily čerstvé elitní síly Římanů.
- Triarii byli vystrojeni podobně jako hastati a principes. Způsobem válčení ovšem připomínali spíše řecké hoplíty než římskou těžkou pěchotu, jelikož na místo dvou oštěpů byli ozbrojeni asi 1,8 metrů dlouhým kopím (hasta), jež bylo jejich primární zbraní. Triarii byli obvykle nejstarší a nejzkušenější legionáři, kteří zasahovali v kritických momentech boje, případně aby svým odlišným vzezřením nahnali strach nepřátelům. Jestliže byly přední linie těžkooděnců donuceny k ústupu, triarii zadrželi svými napřaženými kopími nepřátelský nápor a získali tak potřebný čas, aby se hastati a principes mohli zkonsolidovat. Triarii tedy fungovali jako poslední rezerva těžkooděnců. Latinské rčení „došlo až na triarie“ („rem ad triarios redisse“) se tudíž užívalo k vyjádření obzvláště svízelné situace.
- Equites (jezdci) byli vystrojeni obdobně jako hastati. Jejich hlavním úkolem bylo zajišťování průzkumu nebo stíhaní prchajících nepřátel. Sloužili rovněž jako rychle dostupná podpora ohroženým úsekům bitevní linie, přičemž mohli sesednout z koňů a zapojit se do boje jako pěšáci. Jízda někdy podnikala i údery do boku nepřátelského šiku, větší účinnosti ale bránil její omezený počet. Římané nebyli považováni za příliš zdatné jezdce, teprve zařazováním spojenců bylo dosaženo vyšší efektivnosti římské jízdy.
Těžkooděnci byli rozděleni do manipulů, z nichž každý byl tvořen dvěma centuriemi po 60 mužích (u triariů po 30 mužích), jimž velel centurio. Starší z obou centurionů byl zároveň velitelem manipulu. Setnina se dále skládala z 10 contubernií po šesti (později osmi) mužích. Manipuly tedy čítaly 120 resp. 60 legionářů. Manipul hastatů byl organizován do 6 řad s čelem o 20 mužích. Manipul principes měl vpředu pouze 12 mužů o hloubce 10 řad. Konečně manipul triarii měl stejnou hloubku jako principes, avšak šířka jeho čela byla poloviční. V legii bylo celkem 10 manipulů hastatů, 10 manipulů principes a 10 manipulů triariů, k čemuž bylo přiřazeno 1200 velites. Počet vojáků v legii dosahoval asi 4000 až 5000 (optimálně 4200), jež doplňovalo zhruba 300 jezdců rozdělených do 10 eskadron (turmae). Mezi manipuly v každé ze tří linií byly ponechány mezery, které se uzavíraly roztažením příslušné linie, jakmile se dostala do kontaktu s nepřítelem. Mezi jednotlivými liniemi těžké pěchoty se nacházely podstatně větší, zhruba 90 metrů široké mezery, takže celá bitevní sestava připomínala šachovnici.
Až do začátku punských válek byla římská taktika poměrně jednoduchá. Většina bitev nabývala podoby frontálního střetnutí dvou mas vojáků, které se nesnažily své protivníky zdolat uplatněním nějakého taktického prvku, nýbrž prostou silou svých zbraní. Římané byli odváděni do vojska v případě nutnosti, čímž byl znemožněn jakýkoli systematický výcvik legionářů. Pokoušet se o komplikovaný manévr s netrénovanými vojáky tedy představovalo příliš vysoké riziko. Teprve války s Pyrrhem a především s Kartáginci přiměly Římany ve 3. století př. n. l. k přehodnocení jejich dosavadního přístupu a k osvojení manévru. Za hlavní příčinu těchto změn lze pokládat drtivé porážky Římanů utrpěné ze strany Hannibala, jenž na bitevním poli mnohokrát prokázal své znamenité taktické schopnosti. Římský vojevůdce Scipio Africanus se poučil z těchto nezdarů a podroboval své vojáky soustavnému drilu. V boji se nespoléhal na pouhou kvantitativní převahu, nýbrž usiloval svého nepřítele vymanévrovat. Africanova příkladu následovali i další římští velitelé
Legie za principátu
Rané císařství
Po skončení občanských válek redukoval Augustus z ekonomických a politických důvodů tehdejší enormní počet legií z více než 50 na 28, které byly rozloženy do vojenských táborů (castra) na hranicích římské říše. Legie a pomocné sbory byly Augustem doplněny o pretoriánskou gardu, elitní tělesnou stráž určenou k ochraně císaře, jež byla umístěna v Římě. Pro tentýž účel byly později vytvořeny ještě městské kohorty (cohortes urbanae). Za Traiana dosáhla velikost římské říše svého nejzazšího rozsahu. Jelikož armáda se nyní věnovala ochraně stávajících hranic, než jejich dalšímu rozšiřování, byly legie umisťovány do stálých táborů ve vybraných provinciích ke střežení systému pohraničních opevnění (Limes Romanus). Příležitostně byly sice přesunuty do místa probíhajícího konfliktu, většinou však z nich byly vydělovány jen menší detašované vojenské oddíly o síle jedné nebo dvou kohort a tyto tzv. vexilace (vexillationes) byly vysílány na rizikové úseky hranic.
Za principátu došlo ke změnám ve vybavení římských vojáků. Vedle běžně užívaných kroužkových a šupinových zbrojí se legionáři v 1. a 2. století odívali do plátové zbroje (lorica segmentata). Na hlavách nosili typické bronzové nebo železné galské helmice bez chocholu. Místo dřívějšího oválného štítu byl používán obdélníkový. Jezdci používali ke svému krytí lehčí kulatý štít (parma). Od počátku 2. století byl dosavadní krátký gladius vytlačován delším mečem nazývaným spatha, jenž byl určen spíše k sekání než k bodání. Tento meč si již dříve osvojilo jezdectvo a některé pomocné sbory.
Struktura armády zůstávala takřka stejná jako za pozdní republiky, třebaže v 1. století došlo k navýšení legionářů v první kohortě na 800 mužů, rozdělených do pěti posílených centurií. Kohorty byly před bitvou rozestavovány do dvou linií, na místo dřívějších tří. K postupnému vývoji docházelo i ve složení legie. Zatímco republikánské legie získávaly brance především z Itálie, legie za císařství se spoléhaly ve větší míře na rekruty z římských kolonií v provinciích. Odhaduje se, že za Augusta činil podíl Italů v legiích asi 65 %, ovšem ke konci Neronovy vlády se snížil na zhruba 49 % a za Hadriana poklesl na jedno procento. Přestože služba v legiích byla oficiálně povolena pouze římským občanům, někteří historikové se domnívají, že v určitých provinciích museli být do legií výjimečně vřazováni i provinciálové nemající římské občanství. Tato praxe se ještě prohloubila ve 2. století. Augustus zvýšil dobu, jíž musel voják odsloužit, na dvacet let. Žold legionářů kvůli setrvalé inflaci vzrostl za Domitiana na 300 denárů a na konci 2. století na 500 denárů ročně. Vojáci ale neobdrželi celý plat v hotovosti, protože se z něho odečítaly náklady státu na šacení a živení.
Auxilia byla reorganizována, takže značné množství spojeneckých barbarských vojsk bylo přetvořeno v stálé jednotky podobné legiím. Jejich vojáci však nikdy zcela nepřijali typizovanou výstroj a výzbroj jako legie, nýbrž si často ponechávali své vlastní. Počtem mužů se pomocné sbory vyrovnaly legiím, nicméně už na začátku 2. století je o polovinu převyšovaly. Služba v auxiliích přispívala k romanizaci jejích příslušníků, přičemž po odchodu z vojska jim bylo udělováno římské občanství, poskytující jim četné společenské výhody a umožňující jejich synům sloužit v legiích. Hadrianus vytvořil nové vojenské jednotky, nazývané numeri, které nebyly součástí římského vojska. Tyto oddíly se skládaly z asi 300 vojáků odvedených zpoza hranic říše, kteří si podrželi svoji vlastní výzbroj, organizaci a velitele. Numeri byly vysílány k průzkumu na nepřátelské území.
Druh vojska | Tiberius 24 |
Hadrianus 130 |
S. Severus 211 |
Diocletianus 284 |
Diocletianus 305 |
Konstantin I. 337 |
Notitia kolem 420 |
---|---|---|---|---|---|---|---|
Legie | 125,000 | 155,000 | 182,000 | ||||
Auxilia | 125,000 | 218,000 | 250,000 | ||||
Pretoriánská garda | ~~5,000 | ~10,000 | ~10,000 | ||||
Celkem[1] | 255,000 | 383,000 | 442,000 | 350,000? | 390,000 | 410,000? | 350,000? |