Krkavčí skála 2
Poslední hodina před obědem skončila a Alex se rychle vydal do jídelny. Celé vyučování byl myšlenkami jinde a i při obědě se pořád vracel ke kronice, která odpočívala pod jeho polštářem. Takže ani moc nevnímal, co jí. Jen to do sebe rychle naházel a vyběhl po schodech do svého pokoje.
Zavřel za sebou dveře a tašku s učením hodil do kouta. Z pod polštáře vytáhl kroniku z knihovny, o které se mu nikdo nezmínil, a začetl se. Už když knihu bral si byl jistý, že je to zakázané, ale jeho zvědavost byla silnější. Otevřel kroniku na stránce, kde přestal ráno číst.
Já, hlava rodu Crossů, Richmond Cross, jsem přišel na způsob, jak se démona zbavit. Nevím, jestli můj plán bude fungovat, ale pokud ano, již tu nebudu, abych mohl vše napsat pro dobu, kdy se démon ze sévho vězení osvobodí.
Pokud uspěji, bude mě to stát život. Nyní slyš, čtenáři, démon Sirin musí být uvězněn za ocelovou mříží se stříbrým zámkem. Ale démon není hloupý. I když se ho pokusíš zavést do jeho vězení, lest snadno prohlédne.
Je jen jeden způsob, jak démona zavřít v jeho vězení. Ovšem jeden člověk to nezvládne... A proto se můj věrný komorník uvolil mi pomoci.
Démon se rád živí lidským masem, a proto jsem se rozhodl dělat návnadu. Až démon, jehož smysly budou otupeny touhou po mase, po krvi rodu Crossů, dovedu ho do jeho cely... Démon je rychlý, takže kdybych se pokusil vycouvat, pozná, že padl do pasti a chytit se nenechá.
Můj věrný komorník tedy za mnou zamkne celu v okamžiku, kdy démon a já budeme uvnitř. Toto bude vážení můj konec. Neočekávám, že z tohoto vyváznu živý... Neočekávám, že ještě někdy uvidím zbytek své rodiny... Svou malou dcerku...
Alex se opět zarazil, protože se písmo znovu změnilo. Už nebylo tak pokaňkané, zato bylo místy rozpité vodou, jako kdyby pisatel plakal. Ale něco mu pořád nedávalo smysl. Pořád si pamatoval tu postavu, schoulenou v rohu krypty, kterou viděl ve svém snu. V kronice se psalo, že démon je nebezpčený, ale Alexovi připadal jen smutný...
Znovu se začetl do kroniky.
Můj pán je mrtev, ale všichni si můžeme vydechnout, neboť démon je uvězněn a pokud jej nikdo nepustí na svobodu, zůstane uvězněn navěky. Když jsem za pánem a démonem zamknul celu na stříbrný zámek, pověsil jsem klíč na skobu nedaleko cely.
Pán si přál, aby měl démon svobodu nadohled, ale nikdy se jí nemohl dotknout. Mělo to být věčné mučení. Zdá se, že to zabírá, neboť již třetí noc slyším démonův nářek. Vůbec ale nevím, jak to dopadlo s mým pánem, poté, co jsem celu zamknul, jsem ztratil odvahu a utekl. Nevím, jak dlouho tady ještě vydržím... Nářek toho démona mne ubíjí...
Text tady končil uprostřed stránky, což bylo divné. Alex tedy otočil list. Byl tam další zápis. Tentokrát byly stránky suché. Alex pokračoval ve čtení.
Odjíždím ke zbytku pánovy rodiny. Nedokážu zde již zůstat ani minutu. Sbalil jsem si všechny věci a opouštím sídlo Crossů nadobro. Bůh chraň ty, jenž sem v budoucnu zavítají...
Tady kronika končila. Zápisy nebyly moc jasné, ale Alexovi to zatím stačilo, neboť se ozval zvon, ohlašující začátek odpoledního vyučování a on si musel pohnout, aby nepřišel na dvouhodinovku tělocviku pozdě. Podle mapy se tělocvik odehrával vždy na louce za hradem. Doběhl tam právě včas, což znamenalo pár vteřin před profesorem.
Byl zvědavý, co se bude dít. Jak ho překvapilo, když profesor dotáhl haldu cvičných mečů. Přitočil se k Nickovi.
"Takže tělocvik je v duchu historických bojových umění?" zeptal se ho.
"Ano, dalo by se to tak říct," tajemně se usmál, "a o víkendech jsou hodiny ježdění na koni, samozřejmě jen pro zájemce."
Alex jen valil oči. Nick se usmál a zeptal se ho, jestli taky bude na hodiny ježdění chodit. Chlapec jen kývnul, že rád. Potom hodina začala. Chlapci byli rozděleni do dvojic a každý dostal cvičný meč.
A až teprve teď Alex pochopil, proč je tělocvik vyučován tak daleko od hradu. Třískání mečů o sebe vydávalo strašný hluk. Kdyby cvičili někde blíž, tak by se uvnitř asi nedalo učit.
Po dvou hodinách ubíjející dřiny, která ale, jak se zdá, všechny bavila, se skupina zpocených chlapců vřítila s úsměvem na tváři do jídelny, kde čekala svačina. Jídlo v nich mizelo, jako kdyby nejedli už bůhví, jak dlouho.
Nick, který seděl vedle Alexe, mu nabídl, že mu po svačině ukáže stáje. Odpovědí mu bylo nadšené přikývnutí, protože chlapec měl, jako skoro všichni u jejich stolu, plnou pusu. Nick si pro sebe jen zakroutil hlavou a natáhl se pro talíř se sušenkama.
Po svačině se oba chlapci vydali přes louku, kde měli tělocvik, do stájí. Byly samostatné a stály kousek stranou od hradu. Ve stájích je přivítalo frkání koní všech barev a plemen.
"Každý tu má svého přiděleného koně," začal vysvětlovat Nick, "můj je tamhleten bělouš," ukázal kamarádovi na krásného hřebce.
Alex se jen fascinovaně rozhlížel. A pak mu zrak padl na černého hřebce v zadním stání.
"Čí je tamten?" zeptal se Nicka a ukázal na koně.
"Tamten? Ničí... Na Voltairovi se nikdo neodváží jezdit. Dokonce se k němu pomalu nidko neodváží přiblížit. Má nasvědomí již několik úrazů..." vysvětlil Nick.
Až potom si ale všiml, že ho Alex přestal poslouchat hned poté, co vyslovil "ničí" a že přešel ke koni blíž a zvědavě si ho prohlíží. Rychle k němu přiběhl a chtěl kamaráda odtáhnout, ale Alex se mu vysmekl a přistoupil ke koni ještě blíž.
Když byl skoro nadosah, natáhl ruku a čekal, co se bude dít. Nick jen s obavami přihlížel. Ale, světe div se, Voltair se na Alexe zvědavě zadíval a pak mu hravě drcl do ruky. Chlapec koně začal hladit a ten ho znovu z legrace drcnul. A to už se Alex neudržel a rozesmál se.
"Já nevěřím svým očím..." vydechl Nick, aniž by si uvědomil, že doposud zadržoval dech. Obdivně se usmál a přešel blíž v domění, že se kůň nechá pohladit. Jakmile se ale přiblížil, kůň po něm chňapl a snažil se ho odehnat.
"Nemá tě rád," konstatoval Alex a znovu se rozesmál, když od Voltaira dostal další herdu do ramene.
Nick se zamračil, ale zamračení bylo rychle nahrazeno úsměvem, takže si Alex myslel, že se mu to zdálo. "Měli bysme se vrátit," už to byl zase ten starý uměvavý Nick.
Pomalu se vraceli přes louku, kterou zalévalo světlo zapadajícího slunce a všechno vypadalo, jako, že se nic neděje. Jenže to bylo jen ticho před bouří. Bouří, která měla nastat už brzo.
Když se vrátili do hradu, Alex se omluvil a zamířil zpět do svého pokoje. Bylo už opravdu pozdě a chlapec si ani neuvědomil, jak dlouhou dobu ve stájích strávili. Pohled mu padl na rozevřenou kroniku, kterou nechal jen tak povalovat na stole. Zamračil se. Kdyby ji někdo našel, je zle, pomyslel si. Přeci jenom, v té knihovně opravdu neměl do dělat, jak zjistil od jednoho kluka z vyššího ročníku.
Prý to je soukromá knihovna ředitele Crosse. Místnost, kam nemají přístup ani ostatní učitelé. Jen pan ředite. Také se dozvěděl, že bývá zamčená.
Chlapec pohlédl na hodinky. Byl čas večeře. Tedy doba, kdy budou všichni v jídelně. Popadl tedy kroniku a rozběhl se k zapovězené knihovně. Cestou nikoho nepotkal. To bylo dobře. Jenže když se ke knihovně dostal, zjistil, že dveře jsou zamčené.
Alex propadl panice a nevěděl, co dělat, ale pak se rozhodl, že prostě nechá knihu ležet na stolku pod váhou, který stál u dveří knihovny. Věřil, že je nemožné dokázat, že si kroniku vypujčil zrovna on. Rozhodl se z chodby rychle zmizet.
Jenže žel bohu, mapa zůstala u něj v pokoji, takže se stalo to, čeho se Alex obával při příchodu do této školy - ztratil se. Přeci jenom, byl tady první den. A jak se snažil dostat do míst, kde to zná, nebo narazit na někoho, kdo by ho nasměroval, dorazil až do zapovězené části hradu - pověstného levého křídla.
Jenže to chlapec nevěděl, dokud mu na rameno nedopadla něčí ruka.
"Co tady děláš?" zeptal se ho školník. Který dost dobře mohl být také komorníkem ředitele, jak si teď Alex uvědomil.
"Já zabloudil..." vykoktal Alex.
"To určitě..." zamračil se školník, pan Ridley, "spíš ses chtěl dostat do zakázaných částí hradu."
"Ne, opravdu jsem zabloudil..." koktal Alex, "asi jsem špatně odbočil na cestě z jídelny." Alexův hlas nabyl na jistotě, "jsem tu první den. Opravdu není lehké se neztratit, když zapomenete mapu a přestanete se soustředit na to, kam jdete..."
"No dobrá, pro tentokrát tě nechám jít, ale jestli tě tady ještě někdy uvidím, budeš z toho mít opravdu problémy," pan Ridley ho nasměroval správným směrem a ještě dlouho ho sledoval pohledem. Začal Alexe podezřívat, že ví něco, co by vědět neměl.
Alex se dovlekl do svého pokoje a vytáhl notebook, který dostal loňský rok k narozeninám. Věděl sice, že motat se dál kolem té knihovny by bylo nebezpečné, ale chtěl vědět víc a tak se rozhodl zapátrat trochu na internetu.
Zadal do googlu Cross a Sirin, zmáčkl enter a čekal, co z toho vyleze. Ale jediné, čeho se dočkal, byly různé přepisy legendy, kterou mu včerejší večer vyprávěl Nick. Alex zkoušel do vyhledávače zadávat ještě různá jiná klíčová slvoa, ale vždy mu to našlo vesměs to stejné. Nakonec to vzdal a popadl budnu.
Věděl, že porušuje školní řád, když opouští budovu v noci, ale nemohl si pomoct. Chtěl znovu vidět toho koně. Voltairova přítomnost ho uklidňovala. Přeběhl louku a vstoupil do ztemnělé stáje. Přešel k Voltairovu stání a okamžitě ho přivítal šťouchanec do ramene.
Alex vstoupil ke koni do boxu a opřel si čelo o jeho krk. Přemýšlel o démonovi a o tom, co se mu zdálo. Tak moc se ponořil do myšlenek, že sebou vylekaně trhl, když uslyšel vrznutí dveří. Nick říkal, že se Voltaira všichni bojí, tak se jenom v jeho stání skrčil tak, aby ho nebylo vidět.
Ale dotyčný jen zhasl i to tlumené světlo, které dosud ve stájích svítilo, popřál koním dobrou noc a zase odešel. Alex si oddech a znovu se postavil. Až teď si uvědomil, jak moc pozdě vlastně je. Rychle Voltaira na rozloučenou objal a ten ho jenom postrčil čenichem, jako by říkal: Běž už, nebo budeš mít malér.
Alex vyběhl ze stáje a přes louku zalitou měsíčníms svitem se hnal zpět k hradu, doufaje, že zadní vstup je stále odemčený. Měl ale štěstí a dveře se pod jeho dotekem otevřely a dokonce ani nezavrzaly. Hned vedle dveří byly schody, které vedly nahoru do patra, kde měl pokoj. Alex se na ně zadíval, ale pak se v jeho hlavě zrodil naprosto šílený nápad. Upaloval nahoru do svého pokoje a sebral maloukapesní baterku a samozřejmě mapu, přeci jenom, zatím se tu moc dobře nevyznal.
S těmito dvěma věcmi seběhl znovu dolů a pak prošel chodbou, která podle mapy vedla od levého křídla. Tu chodbu poznával, protože v ní byla kancelář ředitele a podle mapy také jeho ložnice. Cedrik Cross evidentně nenechával nic náhodě. Ale vypadalo to, že už spí. A tak Alex zhasl baterku a proplížil se chodbou až do míst, kde se stáčela do staré a neopravené části budovy - Levého křídla.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
