Doupě zvrhlíka

Kait se z Akiry konečně odvalil a vstal. “Čas dát si sprchu, co ty na to?” nadhodil a kývl hlavou ke dveřím do koupelny.

“A potom dalších několik hodin spát, což?” zasmál se Akira, protože takhle to dopadalo většinou. Ale z postele vylezl a následoval démona do koupelny, kde společně vlezli do sprchového koutu a pustili na sebe vlažnou vodu.

>>>*♥♥♥*<<<

Sig vstoupil do pokoje a zarazil se, protože tam nikdo nebyl. Jen rozházená prostěradla a pokrývky. Také několik svršků válejících se po zemi. Chvíli se zmateně rozhlížel a říkal si, jestli už náhodou nevstali a nejsou někde v domě, ale pak uslyšel spásné šumění vody a to ho utvrdilo v tom, že opravdu ještě nevstali. Nebo, lépe řečeno vstali, ale... No, vždyť je to jedno.

Otočil se na patě a zamířil si to zpět do kuchyně. Co on se taky bude obtěžovat. Až budou mít hlad, tak si přijdou sami. Posadil se ke stolu a pustil se do své porce snídaně.

Už měl skoro snědeno, když se konečně dveře otevřely a v nich stáli Akira s Kaitem, již kompletně oblečení. Jakmile zmerčili snídani, rychle se posadili a vrhli se na ni jako stádo hladových vlků.

“Tak co?” nadhodil Sig konverzačním tónem. “Jste připraveni na to, co nás dneska čeká?”

“V rámci mezí,” zabručel Kait mezi sousty.

“Myslím, že připravení na úplně všecko nemůžeme být nikdy,” přizvukoval Akira a ukradl Kaitovi poslední kousek z jeho talíře.

“Vrať to!” dožadoval se démon.

Akira ale rychle polkl a vyplázl na něj jazyk. “Tvoje smůla, že seš tak pomalej!”

Kait jenom protočil oči. “Dobře dobře, vyhráls'” zabručel, ale pak zvážněl. “Kdy přesně vyrazíme?” zeptal se Siga, který byl jejich jízdenkou zpět do Japonska.

“Kolem jedenácté, abysme tam byli s počátkem tmy,” odpověděl Sig a zvedl se, aby naskládal talíře do dřezu. S umýváním už se zdržovat nehodlal, stejně to bude dlouho, než se sem zase vrátí. Pokud vůbec, pomyslel si.

“Takže máme asi hodinu na to, abysme se připravili?” zeptal se Akira.

“Přesně tak,” odpověděl Sig. “Takže za hodinu v tréninkovém sále, přeneseme se odtamtud.”

>>>*♥♥♥*<<<

Mai se rozvalovala v nejpohodlnější posteli, kterou v domě objevila a v ruce držela kalendář, kde bylo zakroužkované datum. To datum bylo dnes a bylo to přesně rok poté, co ztratila Akiru a Kaita z očí. Rok o nich vůbec neslyšela a uvažovala, jestli vůbec ještě žijí. Co se stalo s tím zrádcem zrzavým jí naprosto nezajímalo. Stejně pro ni byl jenom sexuální hračka pro dlouhou chvíli...

Odhodila kalendář a zvedla se z postele. Přešla ke dveřím pokoje a ven do chodby jenom proto, aby viděla, jak jejím směrem běží jeden z jejích poskoků. Jeden z těch, co určila jako posla.

“Co se děje?” štěkla, když před ní sklonil hlavu, přesně, jak by pokorný služebníček měl.

“Mám pro vás špatnou zprávu, vaše lordstvo,” zamumlal bojácně.

“Ven s tím!” zavrčela Mai.

“Ještě pořád se nám nepovedlo prolomit dveře do antikvariátu...”

“Ne?” zapředla dívka nebezpečně líbezným hlasem. “Tak to je myslím na čase, abych se na to podívala sama, že?” usmála se. “A ty víš, co to znamená, nemám pravdu?” dodala ještě.

“Ne, prosím,” škemral posel, “dejte jim ještě šanci...”

Mai se zamyslela, ale dneska měla docela dobrou náladu, takže se nakonec usmála úsměvem, který už nebyl tak slizký, i když vřelý taky zrovna nebyl. “Pokud se to nepovede do půlnoci tohoto dne, tak jste o hlavu kratší, už jenom z toho důvodu, že se budu muset ujmotu takové podřadné práce!” zavrčela, prošla kolem posla a nechala ho tam stát.

Sešla ze schodů a zavolala si svého nejoblíbenějšího posluhovače. Jmenoval se Reginald a byl něco, jako její pravá ruka. Když přišel a složil jí zběžnou poklonu, zeptala se: “Jak to pokračuje s hrobkou? Do Antikvariátu se těm neschopným primitivům zatím dostat nepodařilo, doufám, že s hrobkou slavíme větší úspěchy, co Regie?”

“Bohužel vás budu muset zklamat...” odpověděl Reginald se skloněnou hlavou. “Ještě se nám nepovedlo prprazit ochranými kouzli, která tam jsou.”

“Jakto?!” štěkla Mai.

“Jsou starobylá a vypadá to, že nikdo z nás není dost silný, aby je prprazil pouhou silou a zároveň nikdo z nás není dost starý na to, aby znal strukturu těchto kouzel, nemáme jak bychom je zrušili...”

Mai protočila oči a zhluboka si povzdechla. Potom počítala do deseti, aby se uklidnila. Myslela si, že tento den, který začal jako jeden z nejlepších od chvíle, kdy jí Akira upláchl, bude fajn, ale teď k večeru začínalo všechno jít od desíti k pěti.

“Vypadni a běž dělat něco užitečnýho,” zavrčela na Reginalda a prošla kolem něho mumlajíc: “Co si člověk neudělá sám, to nemá...”

>>>*♥♥♥*<<<

Bylo jedenáct deset a Kait s Akirou čekali v tréninkové místnosti, až se ukáže Sig. Leželi rozvalení na studené dlažbě, mezi nimi Akirův batoh, který obsahoval vždy přítomný laptop, peníze a pár dalších drobností, které by se mohly hodit. Zbraně měli připevněné k bokům a čekali a čekali...

“Neměli bychom ho jít hledat?” nadhodil Akira, když zpoždění dosáhlo skoro půl hodiny.

“Kašli na to, on se nakonec objeví...” zabručel v odpověď Kait, který na podlaze skoro usínal.

“Jak myslíš...” vzdychl si Akira a zkusil na tvrdé podlaze najít pohodlnější polohu, což nebylo zrovna nejjednodužší.

>>>*♥♥♥*<<<

Sig stál ve svém pokoji a rozhlížel se. Měl takový pocit, že už se sem nikdy nevrátí... Protože posledních pár nocí se mu zdál pořád ten stejný sen. Byl v něm někdo, kdo vypadal hodně jako on, ale nebyl to on. Postava měla totiž zářivé stříbrné vlasy a bílá křídla. Všeho všudy vypadala jako anděl... Jenom, kdyby ta křídla nebyla blanitá, trochu jako dračí... Vzato kolem a kolem, postava mnohem víc vzbuzovala dojem démona.

Sigfried zatřepal hlavou, aby podobné myšlenky zahnal. Teď na to nebyl čas. Dole v tréninkovém sále na něj čekali dva netrpěliví démoni a on věděl, že jestli se opozdí ještě o víc, než už udělal, tak že mu minimálně ukousnou hlavu.l Samozřejmě, že až potom, co je dopraví do Japonska.

Sebral batoh s pár věcma, který mu stál u nohou a k opasku si připjal kord. Potom se otočil, zamknul dveře do svého pokoje a klíč prostrčil pod prahem dovnitř. Pokud se sem vrátí, aspoň ho to konečně donutí vyměnit zámek, který už pomalu rezavěl.

Vyrazil chodbou a po několika schodech, až se konečně dostal ke dveřím, které vedly na místo srazu, místo, odkud se přesunou do jámy lvové. Otevřel a vstoupil.