Démon: Povstání - 4. díl
Konečně zazvonilo na konec vyučování a Akira začal skládat věci do batohu. Chtěl co nejrychleji vypadnout, než ho zase začnou všichni někam zvát. Ale to se mu bohužel nepovedlo. Pár jeho spolužáků totiž asi vytušilo jeho zaječí úmysly a okamžitě mu zastoupilo cestu.
“Nechceš s náma někam dneska zajít?” zeptala se jedna holka. Byla docela pěkná, ale Akiru to nechalo chladným. Docela silně uvažoval, že by její pozvání odmítl, ale pak si řekl, že pro jednou by to ničemu nemuselo škodit. Proto po delším váhání nakonec kývl.
To už Mai, jak se dívka jmenovala, na nic nečekala, drapla ho za ruku a společně s partou dalších spolužáků se vydali do blízkého podniku, kam v tomto městečku mladí často chodili.
Podnik se jmenoval Nekropole a bylo to něco mezi klubem a hospodou. A i když vypadal luxusně a moderně, Akira už dopředu věděl, že se mu tam líbit nebude. Společně s ostatními vešel dovnitř. Mai je všechny odvedla k jednomu velkému stolu v rohu. Usadili se a Akira se rozhlédl okolo sebe.
Nekropole byla laděna do černé a nezdravě zelené barvy. Svítila tu jedovatě zelená a modrá světla a uprostřed byl obrovský parket, kde se dalo tančit. Scházeli se tu všichni mladí z města a i dnes bylo narváno. Úplně vzadu byl bar, kde se prodávaly všechny nápoje, na které člověk mohl jen pomyslet.
Mai mávla na číšnici, která přešla k jejich stolu.
“Tak co si dáte?” zeptala se jich.
Všichni si začali objednávat. Povětšinou pochybné alkoholické nápoje. Akira se ale rozhodl zůstat jen s obyčejnou kolou. Neměl náladu se namazat. A navíc měl dost zodpovědnosti, aby věděl, podle zákona alkohol tak jako tak ještě nemůže.
Nálada se začala stáčet nepěkným směrem. Většina lidí z jejich skupiny šla tancovat, pár jich zmizelo z dohledu, jen Akira pořád seděl u stolu. Pár lidí se ho sice pokoušelo vytáhnout na parket, ale on vždy odmítl. Dopil kolu, vzal si věci a zamířil na toalety.
Cestou tam musel projít temnější uličkou. V ní, úplně na konci, kde byl nouzový východ a vstup pro personál, uviděl Mai a jednoho staršího kluka. Mohlo mu být tak pětadvacet. Docela jasně viděl, jak jí kluk něco podal. A ať chtěl, nebo ne, vypadalo to jako drogy. Zdálo se, že klub se Nekropole nejmenoval pro nic za nic…
Akira rychle zapadl na pány, aby si ho ti dva nevšimli a pootevřenýma dveřma sledoval, co se bude dít. Viděl, jak si mai schovává pytlíček s bílým práškem do kapsy a podává klukovi docela dost vysokou částku peněz. Pak se Mai otočila a nouzovým východem zamířila ven. Kluk zamířil zpět do klubu.
Akira už viděl dost, tak dveře od toalet potichu zavřel, ještě dřív, než okolo nich kluk prošel a vykonal potřebu. Pak sesbíral svoje věci a vyšel zpět do mumraje a blikotajících světel klubu. Prošel kolem tanečního parketu a ven do ulice. Již se pomalu stmívalo a tak Akira pomalu vykročil k domovu.
Na křižovatce ale zahlédl Mai. Uvažoval, jestli ji má konfrontovat ohledně toho balíčku, nebo to má nechat plavat. Nemohl přeci stoprocentně vědět, že to byly drogy. I když si byl téměř jistý, že ano. Rozhodl se, že to pro dnešek nechá plavat a že se jí zeptá zítra. Zamířil tedy na opačnou stranu, než byla ona a ven z městečka do sídla.
Když tam přišel, už byla tma. Otevřel bránu a vešel. Po příjezdové cestičce a dvou schodech přistoupil ke dveřím, vytáhl klíče a otevřel vchodové dveře. Hned, jak vstoupil, se na něj někdo vrhl. Ten někdo byla jeho mamka.
“Kdes byl?” spustila.
“Se spolužáky,” odpověděl, “a nemusíš tak šílet, je teprve půl deváté.”
“Ale, nedals mi ani vědět…” čertila se Isobel.
“Myslím, že když vím, že budu do devíti doma, že to není nutné. Mami, věř, že kdybych se rozhodl přijít později, tak bych ti vědět dal, od čeho jsou mobily…” argumentoval Akira.
Na to Isobel neměla odpověď. A tak jen přikývla, že to je teda v pořádku.
“No, tak pojď na večeři,” vzdychla si a pokynula mu do kuchyně.
Akira tedy složil školní batoh pod schody, s tím, že až půjde nahoru, že ho drapne s sebou, a vešel za maminkou do kuchyně. Isobel před chlapce postavila večeři a sobě nandala taky. Potom si popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla.
Akira dojedl a odporoučel se. Cestou do svého pokoje popadl batoh a pak se zavřel. Přešel ke knihovně a vytáhl jednu složku, ve které měl všemožné písemné práce do angličtiny. Přenesl si ji k psacímu stolu, posadil se a složku otevřel.
Začal se v ní přehrabovat, až po chvíli hledání konečně našel, co hledal - jeden z referátů o knihách, které přečetl v angličtině. Kniha se jmenovala When Dragons Cry (Když draci pláčou - aneb příběh, který je jen v mé hlavě, i když plánuju ho jednou hodit na papír). Začetl se do referátu, který k tomu měl sepsaný a jednou rukou přitom zašátral po noťáku a po hmatu ho zapnul. Jak četl, našel pár chyb a nesrovnalostí. No, jak by taky ne, když to bylo staré pár let a on tu knihu podruhé dočetl pár dní před stěhováním. Teď se mu ty znalosti hodily.
Dočetl referát a začal ho přepisovat a doplňovat do počítače. Netrvalo dlouho a měl to hotové. Zapnul tiskárnu a soubor vytiskl. Pak všechny věci uklidil a najel na stránku, kde bylo možné online hrát poker. Akira měl pokr rád a byl v něm docela dobrý. Přihlásil se pod svým uživatelským jménem a heslem, ale ještě předtím si nezapoměl udělat pomyslnou poznámku, teda, dvě, zaprvé, aby Mai konfrontoval ohledně bílého balíčku a zadruhé, aby se zeptal jejich angličtináře, kdy chce, aby to odprezentoval.
Teprve poté, co si tyhle dvě poznámky vryl do mozku, byl schopný se plně soustředit na hru. O půl jedenácté to vypl a vytáhl si úkol do matematiky, rychle a bez větších obtíží ho vypočetl a rozhodl se, že půjde spát. Zašel se do koupelny osprchovat a brzy zalezl pod peřinu a usnul.
>>>*♥♥♥*<<<
Mezitím se v v temnotě pohnulo tělo, které spalo po téměř 7777 let. Stříbrné oči se otevřely a zahleděly se do temnoty. Natáhl ruku před sebe a dotkl se chladného kamene, který ho po staletí věznil. Zatlačil a kámen povolil. Ne úplně, ale bylo vidět, že pečeť slábla.
Ještě pár hodin a budu volný… Řekl si démon a na tváři mu zahrál úsměv.
