Prasklo mi ramínko. Tak nazval svůj příspěvek Mirek Kratochvíl na svém „Než to zapomenu“. Kromě jiného v něm popisuje svou lapálii s prasklým plastovým ramínkem, na němž visela ve skříni bezmála padesátka jeho medailí.

A mě právě jeho článek inspiroval k vytvoření tohoto povídání.

Právě jste se vrátili sportovně i společensky unaveni a úspěšní z víkendového závodu a tašku bezmyšlenkovitě odhodili do kouta… nebo snad uspěchaně a natěšeně vyndaváte „vonící“ oblečení z ruksaku, a následně pak i blýštivou medaili či skleněnou trofej. A už s ní pospícháte pochlubit se všemu živému, co je ve vašem blízkém okolí.

Jak vidno, významnost dosažených úspěchů je u každého jiná, stejně tak může být různý i přístup k získaným cenám. Pro někoho jsou diplomy, poháry, vázičky, skleničky, medaile, talíře, plakety či jiné trofeje jedním z důvodů, proč na závodech mnohdy překonává nejen své soupeře, ale i sebe sama. Pro jiného jsou jen méně podstatnou odměnou vypovídající o jeho účasti na sportovní akci. A z toho pak nakonec vyplývá i osudovost, která ony významné či „významné“ relikvie nadále provází.

Jak tedy bývají sportovní trofeje uskladňovány, lépe snad ukládány a vystavovány?

V jedné anketě na sociální síti se vyjádřila řada více či méně známých sportovců. Asi nikoho nepřekvapí (a je to i přirozené), že většina z nás, kteří jsou za své výsledky odměňováni podobnými cenami, neváhá vystavit je na dobře viditelném místě, užívat si jich a taky se jimi tak trochu pyšnit (jsme tvory chlubivými).

A tak je věšíme na skobičky na zdi, na různé nástěnky, přehledně rovnáme na poličkách či v prosklených vitrínách, někdo má i svou bonsaj nebo stromek slávy. Mezi podobné vystavovatele patří třeba Daniel Orálek, Martin Singr, Ladislav Dvorský nebo Vladimír Pastrňák.

Hanka Dvorská věšela medaile na hřebík, ale později si koupila řeznický hák na prase. Ještě prý se na něj nějaké medaile vejdou. To je motivace!

Václavka Kuříková řeší situaci ve svém musherském závodním týmu následovně: „Ještě teplý diplom proběhne zatavovačkou a spolu s případnou medailí a startovním číslem putuje na sezónní nástěnku. To je hodně velká nástěnka v kuchyni nad stolem (to proto, aby ji žádná návštěva nemohla přehlédnout), na které se shromažďují úspěchy i neúspěchy od září do března. V dubnu a květnu se ještě kochám. Pak přijde čas „rekapitulace“ – vše sundat, zavzpomínat, určit cíl na další sezonu a schovat do krabice.“

Je hodně takových, kteří mají medaile uklizeny ve skříni a na jejich poháry se práší všude možně po bytě. Zařaďme si mezi ně třeba Jana Škrabálka, Miloše Smrčku, Jirku Hůrka, Mirka Kostlivého nebo Ericha Rinku.

Ne každý však své úspěchy prezentuje

Mnozí mají svou sbírku uloženu v uzavřených prostorách, jako jsou šuplíky, skříně, krabice od bot, bedny ve sklepě nebo lodní kufry na půdě. Většinou proto, že nepovažují za důležité či vhodné doplňovat interiér svého obydlí podobnými viditelnostmi (zabírá to hodně místa, práší se na to, upřednostňují raději cenné obrazy, manželka či milenka si to nepřeje nebo jsou prostě nadmíru skromní), někteří možná zviditelní své úspěchy v budoucnosti, až se přestěhují do nového bytu nebo zrekonstruují svou podkrovní světničku. Ale čím déle budou jejich „poklady“ ukrývány, tím menší bude předpoklad jejich dalšího využití v budoucnosti (nakonec nespatří světlo světa ani při jarních či předvánočních úklidech). Takže, až budete na návštěvě u Miloše Škorpila, Martina Lukeše, Milana Kubičky nebo již zmiňovaného Mirka Kratochvíla, asi moc běžeckých medailí a jiných trofejí kolem sebe neuvidíte.

Asi nikdo nebude mít problém, co s praktickými výhrami jako jsou skleničky, keramické vázičky, hrníčky či křišťálové poháry. Ženy mají rády květiny. A pilo se, pije se a bude se u nás pít stále.

Znám jednoho triatleta, jenž své plechové nádhery vystavil ve své dílně. Na rozdíl od jiných pohárů (i když třeba hodnotnějších a krásnějších, které nakonec u jiných sportovců skončili v černé komoře), našli ty jeho své uplatnění. Nejen, že jsou na očích a čas od času připomenou příjemné události, ale slouží také místo krabiček na matičky, šroubky a jiné montážní součástky.

Saša Neuwirth to všechno shrnul slovy: „Mistrovské medaile mám v krabici v šuplíku, ostatní jsem vesměs rozdal na nějaké dětské soutěže, poháry jsou v prosklené vitríně a sklo se používá dodnes na květiny, ovoce a slavnostní přípitky.“

A možná právě i vy schováváte medaile v krabici pro případ, že jednou vaši milovaní rozbijí poslední vánoční baňky a vy nebudete mít co pověsit na stromek.

Pokud někdo z vás opravdu nechce svou sbírku v budoucnu vystavovat (a působí mu více starostí než radostí), měl by asi zvážit některou z dalších možností, a vyřešit sám pro sebe odpověď na otázku „Kam s nimi?“ nebo „Co s nimi?“

Mnozí věnují některé získané trofeje jako odměny na další sportovní či jiné akce. A nemusí to být jen na soutěže, které sami pořádáte. Každý organizátor jistě přivítá, když mu někdo pomůže „obsadit“ cenami některou z vypsaných kategorií. A bude-li to právě na dětských závodech, udělá to radost dvojnásobnou.

Mnohé „cennosti“ také končí v ručičkách vlastních potomků, něco je věnováno i blízkým či známým a rozhodně každý z přítomných ocení, když svůj pohár věnujete při vyhlašování vítězů někomu z méně úspěšných soupeřů.

Užívejte si toho, co jste na závodech dostali jako odměnu za odvedený výkon. Sami poznáte, že s přibývajícím věkem se tím budete kochat stále méně a stále více na to budete pohlížet jako na jiný rodinný porcelán či nádobí. Není nic staršího než včerejší úspěch!

Medaile, poháry, plakety

Radek Leszczynski

Víc, než medaile jsou pro mě fotky. Z každého závodu chci mít několik fotek z trati. Jsou to vzpomínky, které se už nevrátí. Medaile nikde nevystavuju, mám je v schované ve skříni. Doma na zdi visí jen jedna větší fotka z mého prvního maratonu.

Trochu nechápu PIM a jiné závody, kde dávají každému běžci medaili. Tu by přece měl mít jen 1., 2. a 3. Jsou to podle mě zbytečně vyhozené peníze. Kolik peněz stojí jedna taková medaile a kolik jich PIM ročně rozdá na svých akcích? Radši by měli za ty peníze postavit víc šaten, úschoven, WC a umývaren.

Martin Singr

Sice taky sbírám fotky, ale i za medaile jsem rád, byť účastnické. Říká se přeci, že každý, kdo dokončí maraton, je vítěz, ne? A podle mě je hezké, že se to přeneslo i na desítku a půlmaraton. Člověk má něco na památku.

Zdeňka Otipková

Tak u nás už jsou dávno jen torza ocenění. Ty nejcennější kousky leží mezi tlapkami našich pohřbených psů. Každý závodící pes, který odešel, dostal do hrobu pohár...