Bublava je typická krušnohorská obec ležící v západní části pohoří. Na severu a západě hraničí se svobodným státem Sasko. Parta kolem Bohouše Brunnera z kraslického klubu se rozhodla právě zde uspořádat mistrovství republiky v midu. Sněhu bylo hodně, zájem o závody velký a nic nebránilo tomu vyrazit na závody.

Po startu nám kilometry vesele a rychle ubíhaly. Jen do té chvíle, než jsme dorazili na pláně u Přebuze. Cesta byla zafoukaná sněhem, začali jsme se bořit a o bruslení se nedalo ani uvažovat. A což teprve, když jsme vjeli do lesa. V tu chvíli jsem zjistil, že pejskovo tempo značně ochabuje a začíná mít problémy. Postupně nás předjížděli i závodníci startující dlouho za námi. Pokračovali jsme s cílem dostat se do cíle, který však byl hodně daleko. Před námi se objevilo nekonečné stoupání po úzké stezce vedoucí někam do oblak.

Stoupali jsme vzhůru, zvolna, trpělivě, ale stále pomaleji. Zkusil jsem i sejít pár desítek metrů dolů k potoku a Beringa napojit. Nic nepomáhalo. Vrátili jsme se na cestu. To už nás postupně začala dojíždět a předjíždět větší či menší spřežení startující dlouho po nás. Nastaly krušné chvíle. Na stezce se nedalo předjíždět. Nezbylo, než psa ve svahu zalehnout a chránit před procházejícími smečkami vlastním tělem.

Konečně jsme dorazili až na vrchol stoupání. V tom se proti nám vyřítil horský služba na sněžném skútru, kterého nám poslal na pomoc Ivo Rašín, jeden z účastníků závodu. Značně prokřehlý, v tenké běžecké kombinéze, jsem nasedl. V jedné ruce jsem držel běžky a hůlky a druhou rukou přidržoval ležícího Beringa. Jeli jsme jak o život a postupně předjeli všechna spřežení. Připadal jsem si jak rampouch.

Beringa zkontroloval veterinář, dostal napít a nažrat, a klidně usnul. Za hodinu se probudil a očekával, že se půjdeme vyvenčit. Já jsem několik týdnů marodil a sezóna pro mě skončila.