Na Jizerce i Komárce jsme ten rok skijöring vyhráli a docela se těšili na mistrovství republiky, které se konalo koncem ledna v Harrachově.

Do Harrachova jsme odjížděli brzy ráno, v den prvního kola závodu. Když jsme se blížili k odbočce na Brodce, objevila se před námi, v mírném sjezdu a pravém pruhu stojící, kolona vozidel. V té době jsme také zjistili, že nám autíčko moc nebrzdí. Náledí! Zkoušeli jsme zpomalit a pomalu se blížili ke koloně. V tom proti nám vyrazil muž se vztyčenými a zoufale máchajícími pažemi … no, a právě v tom volném levém pruhu. Stále více se k nám blížil a volná cesta začala být nevolná. Následoval úhybný manévr do pravého jízdního pruhu a čelo naší škodovky se dál řítilo na zadek kolony. Bering spokojeně odpočíval na zadním sedadle, které patřilo jen a jen jemu.

S hrůzou v očích jsme sledovali, jak se nezadržitelně přibližujeme k stojícímu autobusu. Předek našeho auta zvarhánkovatěl a náraz vymrštil pejska až na přední sklo. Nehodu jsme přežili ve zdraví. Auto, bohužel, ne.

Následovaly nekonečné desítky minut čekání, než se vše zaprotokolovalo a vyřídilo, a než přijelo odtahové vozidlo. První slova řidiče odtahové služby byla, zda „jedeme rovnou do šrotu“ (asi myslel na vrakoviště). Jeli jsme domů.

Ti, kteří jeli toho dne po mladoboleslavské dálnici, s úžasem hleděli na odtahové vozidlo, na jehož plošině, v havarovaném žlutém autě, seděl na sedadle řidiče velký černobílý pes, a zvědavě a hrdě se rozhlížel po okolí.