Trophée des Montagnes

Trophée des Montagnes je etapovým závodem ve Francouzských Alpách. Každoročně se koná v letním období, obvykle začátkem srpna. Pro většinu účastníků je to velká výzva, nejdůležitější závod roku či dokonce naprostý vrchol všeho sportovního snažení. Pro někoho jenom pět, pro jiné více než deset hodin sprintových závodů v extrémních vysokohorských podmínkách. Až čtrnáct etap v devíti závodních dnech. Během nich čeká na běžce a jejich psy okolo sedmdesáti kilometrů s celkovým převýšením téměř 4 000 m. Intervalové i hromadné starty, noční etapy, nechybí ani dětská kategorie. Někdy v horku, jindy v mlze či dešti. Canicrossový cirkus cestující od jednoho horského střediska ke druhému. „Montána“ je taková Tour de France v canicrossu. Stala se nejnáročnější canicrossovou zkouškou na světě … „Vysoká škola canicrossu“.

Příkré svahy neumožňují ani těm nejlepším proběhnout celou trať. Extrémní canicross, v němž si pod kopcem říkáte: „to se nedá ani vyjít, natož vyběhnout“. Náročné a nebezpečné jsou i seběhy, kde se projeví, nakolik je váš pes ovladatelný. Během soutěže síly ubývají, pozornost se snižuje. Ze závodění se stává rutina. Velice rychle si zvyknete na každodenní kolotoč závodění, koupání, odpočinku, venčení, napájení a krmení. Přátelská a pohodová atmosféra (pod taktovkou francouzských pořadatelů a za přispění diváků, závodníků a jejich doprovodu) však naprosto vyvažuje extrémní zátěž závodu.

Historie soutěže se začala psát koncem devadesátých let minulého století. Česká výprava se poprvé montány zúčastnila v roce 2001.

Michal Ženíšek (23)

„Trophée des Montagnes je v canicrossové Evropě pojmem. Na její startovní čáře se schází rok od roku stále více závodníků, roste i počet zúčastněných zemí. Trofej je také specifická poměrně značným odpadem běžců, kteří soutěž nedokončí.

Doposud jsem se zúčastnil čtyřikrát, a to až v její nové obnovené éře. V prvním ročníku (organizovaném novým pořadatelem Alexem Legrandem) jsem nedoběhl z důvodu zánětu okostice. Tehdy jsem si vzal od pořadatelů dva žolíky (časy posledních) a v celkových výsledcích závodu jsem tak mohl být uveden, i když zdaleka už ne na předních pozicích.

O rok později jsem soutěž nedokončil kvůli natržené achilovce na jedné a zvrtnutému kotníku na druhé noze. To byl tehdy pro mě smolný a taky hodně protrpěný ročník!

Třetí ročník jsem již dokončil celý. Bohužel jsem si týden před odjezdem ještě v Čechách podvrtnul kotník, takže můj start do soutěže byl trochu pomalejší. V celkovém pořadí jsem doběhl na 11. místě.

Až letošní start již vyšel podle mých představ. Skončil jsem celkově na třetím místě … velká radost a uspokojení!

Atmosféra této soutěže je opravdu výjimečná. Sjede se mnoho přátel z celé Evropy. Fanoušci znají vaše jména a společně se závodníky přejíždějí po jednotlivých horských střediscích. Krásná příroda, často i super počasí. Takže dovolená, jak má být.  

Na závody se nijak speciálně nepřipravuji. Běhám jak sám, tak i se psem. Do kopce nám to jde dobře, rezervy však máme v sebězích … to ještě musíme doladit.

Náročnost soutěže zvyšuje skutečnost, že jsou zařazeny třeba i tři etapy během 24 hodin. K tomu noční starty, a hlavně … stále nahoru a dolů. Sjezdovka, suťovisko … a pořád dokola. Většinou celou soutěž absolvuji se stejným psem, jenom letos jsem na jednu etapu psa vystřídal jiným.

K samotné organizaci. Ta je trochu podobná soutěžím konaným v jižních evropských státech. Časté prodlevy, dlouhé čekání na výsledky nebo třeba pořadatel uvede nepřesnou délku tratě. Například letos měla poslední etapa měřit 5 km. Nakonec měřila téměř deset kilometrů, a k tomu s převýšením 1 200 m. Ale díky za ni, byla jednou z nejhezčích!

Už teď mám doma letáček na příští ročník, a tak doufám, že nebudu chybět popáté. Vím, že mě nohy budou zase bolet, nějaký ten tejp že taky bude, ale rád bych byl opět mezi prvními třemi…“

Jan Burian st. (39)

„Trophée des Montagnes má několik zvláštností, kterými se liší od běžných canicrossových závodů (omlouvám se za ten výraz, připomíná mi to „běžný prací prášek“, ale nic lepšího mě nenapadlo).

Trať: Běžný závod je obvykle součástí závodů psích spřežení, nebo se souběžně koná třeba se závodem v bikejöringu. Pořadatelé se pochopitelně snaží o to, aby trať byla bezpečná pro cyklisty, ale tím pádem je trochu nudná pro canicross. Na montáně se běží jen canicross (a na spřežení a cyklisty se tak nemusí brát ohled). Trať pak může vést po prudkých stoupáních a klesáních, po úzkých stezkách úbočí hor, přes kořeny, kameny a brody.

Jen canicross: Na běžném závodě si běžec může připadat jako chudák. Canicross často startuje jako poslední kategorie, v době, kdy už je trať rozbahněna a rozježděna od spřežení, díváci už odcházejí a časomíra se těší, až to bude mít za sebou. Někteří musheři se na běžce dívají se směsicí soucitu (… chudák, musí běžet) a pohrdání (… tohle přece není žádné spřežení). Na TdM je canicross jediná a nejdůležitější disciplína, a to se stává málokde.

Hory: V Alpách je prostě nádherně.

Etapy: Délky etap jsou zvoleny tak, aby je uběhl normálně trénovaný běžec (zhruba od tří do deseti kilometrů). Kdyby byly dlouhé třeba okolo 20 km, jistě by soutěž nebyla tak populární. Přestože je poměrně snadné absolvovat jednu etapu, závod jako celek je neobyčejně náročný, zejména kvůli postupující únavě a možnosti zranění.

9 dnů: Trophée des Montagnes trvá devět dnů (od soboty do příští neděle). To je dost na to, aby se člověku vyplatilo trmácet se tisíc kilometrů (na víkend bych tam nejel), a přitom to není tak moc, aby se to nedalo ukrojit třeba z rodinné dovolené.

Když to shrnu: TdM je vymyšlena tak, že ji zvládne absolvovat i normální kondiční běžec, který chodí do zaměstnání, má rodinu, jednoho pejska, a ne moc času na trénink. Je natolik náročná, že člověk se vrací s pocitem dobře odvedeného „extrémního sportovního výkonu“. Současně je výzvou i pro absolutní canicrossové špičky. Navíc je zasazena do nádherného horského prostředí. Není divu, že se jí každoročně účastní více než stovka závodníků všech věkových i výkonnostních kategorií se psy nejrůznějších plemen.“

Roman Čermák (43)

„Kdo to nezkusil, možná neuvěří…

Letos odstartovalo 142 závodníků, ale do cíle po jedenácti etapách, celkové délce tratí 69 km a nastoupaných 3810 m nedoběhne zhruba pětina závodníků (závod dokončilo 113 běžců). Prudké seběhy jsou náročné na souhru běžce se psem a odolnost pohybového aparátu. Extrémní stoupání svádějí k použití stylu čtyřnohého pomocníka. Vše se odehrává v pěti lyžařských střediscích. Tratě vedou po cestách, pastvinách, sjezdovkách mezi vrcholky hor a údolími. Střídají se intervalové starty s hromadnými.

Jeden takový jsem zažil vloni … ten nejhromadnější. Nikoliv ve vlnách, ale všech 130 závodníků a 130 psů na široké louce naráz. Poslední minuty před startem nebylo slyšet vlastního slova, přes psí natěšené štěkání.

Pro mě je montána opakovaná výzva. Jde o souznění se psem, správně zvolenou taktiku, nezranit se a v cíli za sebou nechat co nejvíce soupeřů. Čtyřikrát jsem v letech 2007 - 2010 startoval ve veteránech s umístěními čtvrtý, sedmý, šestý a pátý. Natrénovaný pes vše zvládá bravurně, já ladím běžeckou přípravu na poslední chvíli, alespoň s předsevzetím, že příští rok tomu budu věnovat více času.

Pokaždé jsem měl štěstí na výbornou partu závodníků z Čech, včetně doprovodu. Obliba montány u nás stoupá. Letos byla česká účast nejvyšší (15 závodníků) a také dosažené výsledky byly nejlepší. Šest z nás bylo na bedně, z toho ve třech kategoriích první místa včetně nejcennějšího celkového prvenství pro Jirku Suchého. Velký úspěch naší výpravy podtrhnul fakt, že jsme všichni soutěž dokončili. A tak s prvním sněhem na protějších horských velikánech a myšlenkami na opětovný návrat jsme mohli vyrazit k domovu.

Jan Burian mladší (10)

„Trophee se koná ve francouských Alpách. Na Trophee jsem jel třikrat v životě. Na Trophee jsem poprve zavodil v roce 2003. Bylo mi tehdy 3,5 roku. Jeli jsme tam autem. Přihlásil jsem se do kategorie deti 1. Uběhl jsem to celý, akorat ze s tatou. Bězel jsem se psem Dorou. Dora je English Pointer. Dore byly tenkrat 2 roky. V těch strediskach jsme spali v penzionech a hotelech. Moc se mi tam líbilo. Pak Trophee par let nebyla. A víc už si nepamatuju, protože jsem byl malej.

Podruhé jsem se na Trophee dostal v roce 2009. Přijeli jsme v pátek večer. Převzali to nový lidi. Konalo se to v pěti strediscich. Který se jmenují Alpe du Grand serre, Vaujany, Allemont, Oz en Oisans, Auris en Oisans. Zase jsem běžel s Dorou ale už sám! Doře bylo 8 let. V Oz jsme spali na petangovém hřisti. Reditel závodu se jmenoval Yvon Lasbleiz. Celkově jsem byl první. Bylo to tam super. Domů jsme jeli přes noc.

Potřetí jsme na Trophee jeli v roce 2010. Přijeli jsme v pátek, přibližně v 9 večer. Dělo se to v těchto střediscích Oz en Oisans, Vaujany, Allemont, Villard Reculas a Auris en Oisans. Celej ten kraj se jmenuje Oisans. Tentokrát jsem přestoupil do vyšší kategorie do dětí 2. Byla to zatím nejhojnější výprava Čechů. Můj největší zážitek byl že ve Villard Reculas mě a Doru najednou štípla vosa, a to před skopečkem takže jsem dvakrát spadl na pusu, protože Dora začala brutálně táhnout. A natáhnul jsem si kotník, takže jsme museli tejpovat. V Auris byla hrozná zima, a to jsme spali ve stanu! Celkově jsem byl čtvrtý. Tentokrát jsme přespali na pondělí a jeli jsme domů.“