Byl jsem toho dne v očekávání, jestli mně Baara k pětatřicátinám něco „nadělí“. Večer jsme ji nechali zavřenou ve verandě a šli spát. Ráno jsem musel, a tak jsem šel. Zaslechl jsem nějaké zapištění. Zpozorněl jsem, zvýšil se mi tep a já prodloužil své kroky. Bára na mě zbožně hleděla a vedle ní ležel první z dárečků, narozené štěňátko. Kolem osmé se narodili další dva pejsci. Už nevím, který před a který až po osmé hodině. Jeden z nich byl Bering a druhý Biskay.

O tom, že bychom si snad ponechali štěně, jsme ani neuvažovali. Vždyť Báře byly teprve čtyři roky a chtěl jsem s ní ještě dlouho závodit. S přibývajícími dny však můj vztah k Beringovi sílil. Začal jsem mluvit o tom, na co jsem původně nechtěl ani pomyslet. Vše hovořilo pro. A nic proti. A tak se taky stalo. Když začali přijíždět první zájemci o štěňátka, chodili jsme se s Beringem schovat k sousedům, aby budoucí kupující pejska neviděli (… a co hůře, dokonce ho snad nechtěli).

Piplal jsem si ho a tvořil k obrazu svému od prvních hodin jeho života. Rychle se učil, hodně taky okoukal od Báry.

Závodit začal v patnácti měsících. Od prvního závodu uplynulo více než devět let, než se před startovní čáru postavil naposledy.

Dalších téměř pět let si pak užíval zaslouženého sportovního i psího důchodu.

Vitus Jonassen Bering (1681 - 1741) byl dánský mořeplavec v ruských službách. Je po něm pojmenováno Beringovo moře, Beringův průliv a Beringův ostrov.

Po Beringově moři byl pojmenován český horský pes Bering Zimní sen.

Po pejskovi Beringovi byl pojmenován Sportovní klub Bering Praha a také běžecký závod Beringův běh.