S naším trabantem jsme jeli na Vysočinu. Začínaly nám jarní prázdniny a o víkendu se konaly závody na Třech Studních. Rozhodli jsme se na „horách“ zůstat i po závodě. Fouskovi nám zajistili bezva ubytování v úplně prázdném penzionu.

Jednoho dne jsme se chystali zajet si na běžecké tratě a trochu s pejskama potrénovat. Nacpali jsme do našeho vozu vše potřebné, včetně psů, ještě jednou jsem vše překontroloval a rázně zabouchl dveře auta. Najednou podvědomě slyším hlas vycházející z vozidla. Otočím se a vidím paničku rázně gestikulující a křičící. Až po chvíli jsem pochopil, že volá: „Má tam vocáás!!!“ Ohlídl jsem se a uviděl, jak ze zavřených zadních dveří kouká kousek psího ocasu. Rychle jsem dveře otevřel a pejska z nečekaného sevření vysvobodil. Následky to snad nezanechalo… alespoň si Bering nikdy nestěžoval!

Na parkovišti u běžeckých tratí jsme zapřáhli psy a vydali se na „trénink“. Panička s Beringem (bylo mu tenkrát osm měsíců) a já je následoval s Baarou.

Přiblížili jsme se k zatáčce, když v tom … před námi se zjevilo psí spřežení. Následoval nekontrolovaný pád do sněhové závěje. Když jsem se vyhrabal ze sněhu, naskytl se mi obraz jako z apokalypsy.

Jarka ležela na cestě a hrozně křičela. Řvala i Bára. A hulákal i mašér, stojíce a držíce věž saní. A v centru toho dění seděl Bering jako sfinga, uprostřed spřežení severských psů, které ho nejistě a překvapeně očuchávalo. Mladí haskouni čechohoráka nesežrali ani nepokousali.

Odpoledne jsme se u Fousků při čaji všemu jen smáli. Oním mašerem byl totiž Vít Fousek st., jeden z tehdejších organizátorů závodů psích spřežení na Třech Studních (a v minulosti také mistr republiky v běhu na lyžích a účastník olympiády).