Češi po Trophée des Montagnes 2019

Je to ta krev do mých canicrossových žil,

kterou jsem potřebovala

Veronika Lesiuková

Jaká byla letošní Montána?

Pro mě to byla ta jediná, první a nejlepší Montána v životě. 

Splnila tvá očekávání?  V mnohém je předčila.

Jaké máš z ní pocity?

Vím, že je to ta krev do mých canicrossových žil, kterou jsem potřebovala.

Čím tě překvapila?

Přiznám se, že jsem před závodem nezjišťovala, jaká jsou převýšení jednotlivých etap a po jakém terénu se běhá. Nedokázala jsem si to představit. Věděla jsem, že se běhá v horách, ale pro člověka, co byl pořádně poprvé v životě v Alpách jsou ty hory prostě obrovské. Jo, překvapená jsem byla a to dost. 

Jak moc bolela?

Kupodivu ne až tak, jak jsem si představovala po tom, co jsem ty hory viděla a co mě všichni známí varovali, že po třech etapách už nebudu chodit.

Co zranění, vyhnula se ti?

Já jsem si na jednom drnu podvrtla kotník, tuším při 6. etapě, takže ty vazy byly trochu cítit, ale žádná hrůza. Mým cílem bylo Montánu dokončit i s pejsky ve zdraví, což se nám povedlo. Pejsci byli až na dvoudenní průjem Riminky v pořádku.

Kdy ses cítila nejhůř?

Asi po vyhlášení v den odjezdu... Najednou pochopíš, že ten skvělý kolotoč, to báječné dobrodružství, kterého jsi byl 9 dní součástí a nikdy jsi se nenudil ani vteřinu, končí... Vyprázdnila se parkoviště v kempu a jako jedni z posledních jsme vyrazili směrem domů.

Seš spokojena s dosaženými výkony a svým výsledkem?

Jsem. Když pominu to, že jsem měsíc před závodem naběhala dohromady asi 20 km, 11. místo v kategorii na první Montáně je skvělý výsledek. Trochu mě mrzí, že jsme do závodu a prvních etap vkročili trochu opatrně, protože zhruba od 5. etapy jsme se rozběhali myslím fajnově. Mám velikou radost z etapy v Allemontu, která byla konečně běhavější a povedla se nám a pak ze všech etap v Auris en Oisans. To středisko nám prostě sedlo.

V čem vidíš tajemství svého úspěchu?

Osobně bych nejela na Montánu se psem, který neumí na povel běžet u nohy nebo za patami. To je podle mě holé šílenství.  Ačkoliv byli takoví, co to rvali z kopců se psy přes kameny, kořeny a skály na napnutých šňůrách, pořád mám nějaký pud sebezáchovy.

A co tví psí parťáci?

Celou Montánu jsem pravidelně střídala australského ovčáka Lexíčka a pointřici Riminku, protože jako jediní naši psi umí běhat na povel u nohy.  Vycházelo to perfektně na střídačku tak, aby jim seděl profil i délka tras. Do dalších let vím, že jednoho pejska bych na všechny etapy nevzala. I tak bylo vidět, jak jsou spaním v autě, venčením, etapami a přejížděním unavení.

Na co určitě nezapomeneš?

Nikdy nezapomenu na celou Montánu jako takovou, na etapy, psy, lidi, střediska, to se prostě nedá. Je to příliš silný zážitek, o kterém budu mluvit s rodinou, přáteli a známými ještě velice dlouho.

Máš nějaký zajímavý příběh z natáčení?

Mým nejlepším zážitkem je bezpochyby naprosto bezprostřední reakce Ládi Berana na jeho opožděné puštění do kabinky při čekání na odvoz lanovkou na třetí etapu. To se musí prostě zažít. Myslím, že už jsem to vyprávěla snad každému. 

Tak za rok zase au revoir?

Pokud nebudou jiné povinnosti a dostanu doma volno, tak rozhodně, protože od Montány pro mě každý jiný závod bude už navždy rovinatý a nudný.

Pár slov na závěr?

Pro mě měla Montána malé poselství. Mám pocit, že v poslední době si v ČR stěžujeme na canicrossových závodech na kde co, a neumíme pořádně ocenit čas a práci pořadatelů. Někdy je trať málo rovinatá, někdy moc, někdy je na ní jeden kořen, běží se přes potok, někdy se čeká na startovku, někdy je moc teplo, někdy je moc zima atd. Montána pro mě byla vždycky známá z vyprávění trochu laxním přístupem organizátorů, a tak jsem chtěla poznat rozdíl mezi tím, jak máme v ČR na závodech naservírované všechno pod nosem (např. kategorie pro každou váhu/výšku a plemeno) nebo tím pomyslným organizátorským "dnem". Nevyplnilo se. Až na zmatky u startů posledních 3 etap a v některých střediscích drobné problémy se zázemím, je Montána dobře organizovaný závod. Na tratích jsem se nikde neztratila, byly dobře značená, často na nich byly občerstvovací stanice jak pro psy, tak pro lidi (a to měla nejdelší etapa 8 km).

Montána byla můj sen, který se mi podařilo vyplnit, neskutečná adrenalinová záležitost. Pokud chcete na natrénovat na Montánu, vyjděte z domu, najděte si ve vašem okolí nejprudší výběh, nejstrmější seběh, šikmou uličku ve stráni vyšlapanou od zvěře, počkejte až zaprší a tam běžte trénovat. I tak vás ale Montána určitě něčím překvapí.

Závěrem bych ráda poděkovala všem našim sponzorům: canvit.cz za doplňky pro výživu našich psů, originalbarf.cz za masíčko, které jsme první týden měli s sebou, dogfitness.cz a mazliceknamiru.cz za vaši podporu.