frater Iohannis

 

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám Vás na dnešní čtené Bohoslužbě apoštolským pozdravem: Milost Vám a pokoj od Boha - Otce našeho, Pána Ježíše Krista a Ducha Svatého, Dárce moudrosti a rady. Amen

 

1. Píseň: Na úvod zazpíváme píseň: 257

 

První Modlitba: Pomodleme se:

Bože náš předobrý, Otče, Synu, Duchu Svatý, prosíme Tě, přijď k nám, očisti nás od našich hříchů a učiň si v nás svůj příbytek. Prosíme Tě, vymeť z nás vše, co se Ti hnusí či nelíbí a učiň si z nás své věrné, pracovité a Tebe nadevše milující služebníky. Otevři, prosíme Tě nyní naše mysli a učiň nás vnímavými, abychom porozuměli, zapamatovali si a zařídili se podle Tvé Vůle. A ať již nečiníme svou, ale jen Tvou Svatou Vůli. O to Tě prosíme ve Jménu Pána našeho Ježíše Krista. Amen. 

 

První čtení z Písma: Je ze Starého Zákona a je zapsáno v Žalmu sto třicátém třetím, od prvního do třetího verše a je topoutní píseň Davidova:

Žalm 133:1-3 1  Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! 2  Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha. 3  Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.

 

Vyznání víry: Na slyšené slovo odpovězme Apoštolským vyznáním víry, které je uvedeno ve zpěvníku až úplně vzadu na straně: 1231:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země i v Ježíše Krista, Syna Jeho Jediného, Pána našeho, který se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce Všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, hříchů odpuštění a život věčný. Amen.

 

2. Píseň: Nyní zazpíváme píseň: 348

 

Čtení ke kázání: Je z Nového Zákona a jsou to slova z Pavlovy Epištoly Římanům 14:1-13. nyní si text přečtěme:

1  Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech. 2  Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu. 3  Ten, kdo jí všecko, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť neodsuzuje toho, kdo jí; vždyť Bůh jej přijal za svého. 4  Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít. 5  Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. 6  Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu. 7  Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, 8  umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. 9  Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých. 10  Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. 11  Neboť je psáno: ‚Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.‘ 12  Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. 13  Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení.

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

opět mě nehodnému hříšníku připadla ta čest, že se s vámi mohu zamýšlet nad textem Písma, dnes nad slovy zapsanými v Epištole apoštola Pavla Římanům. Když se kolem sebe podívám, jen těžko bych našel většího hříšníka, než jsem já. A vím, o čem mluvím. Ptám se tedy: Proč zrovna já mám dnes zde mluvit o Božích věcech? Ale asi nalézám jistou paralelu s Pavlem. Možná, že Hospodin, budiž Pochválen, opět jako u Pavla projevuje svůj smysl pro humor, nebo prostě jak patří k Jeho jednání, povolává si k Svému dílu často právě ty nejvzdálenější, nejhříšnější, nejubožejší atd., snad aby je přiměl se k Němu více přiblížit. Tak se tedy i já dnes pokusím spolu s Vámi k Hospodinu, budiž požehnán, přiblížit skrze přemýšlení o slovech Jeho služebníka Pavla. Pojďme ale k textu. Prvním místem, kde se chci s Vámi pozastavit, jsou slova: „Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech“. Jak víme, mluví toto apoštol o jídle, ale dá se to pravděpodobně vztáhnout i na množství jiných věcí, týkajících se naší víry. Z historie víme, že se křesťané mezi sebou často proklínali a kaceřovali kvůli svým odlišným praktikám víry, či zkrátka kvůli své víře obecně. Časem se stalo, že mnohé z těchto kacířských věcí a to zvláště ty závažnější, jako přijímání podobojí a jiné byly uznány za pravdivé, či jsou alespoň tolerované. A ukázalo se, že se i v takových věcech církve nakonec mohou vzájemně přiblížit a uznávat. Ale kdyby se církev či později církve držely slov Kristových, toužících po jednotě od počátku, a činily podle slov apoštola, mohli ušetřit Krista a Jeho učení od mnohých zlých a ukrutných věcí, kvůli nimž mnozí moderní lidé naší vírou opovrhují. To z nedostatku lásky upadly církve do hříchů. Ano mám na mysli onu vzájemnou nenávist, kaceřování, mučení a upalování lidí, kteří by si často zasloužili být nazýváni spíše svatými, jak tomu je třeba s Janem Husem i jinými. My křesťané bychom si měli proto dávat moc veliký pozor na to, aby se naše individuálně chápaná víra nestala jiným věřícím kamenem úrazu, a toho lze dosáhnout jen láskou a tolerancí. Vždyť přiznejme si, že všichni máme víru nějak individuální, že snad každý, jak se občas můžeme přesvědčit, pokud sledujeme názory spoluvěřících a to třeba i v rámci vlastního sboru, máme v tom či onom jiné chápání a jinou víru. Někdy to vypadá, že co člověk, to jiná víra. Naše dogmatické srdce se proti tomuto faktu bouří. Chceme, aby všichni věřili stejně jako my – a tedy jistojistě správně. Ach jaká to je pýcha, že? Dokonce se domníváme, že to je jediná cesta k jednotě všech věřících. Ale bratři a sestry, položili jsme si někdy otázku, zda to Bůh zrovna takto chce? Zda má být křesťanská víra uniformní? Není snad pravdou, že lidé žijí velmi různě, v různých podmínkách, s různými životními zkušenostmi i různými potřebami? Což nemá dobrá víra toto reflektovat? Což není víra živá, živoucí? Vyznávám zde před Vámi sestry a bratři, že i já s dogmatismem často zápasím. Řekl bych, že jsem v mnohém značně, dost možná - až přehnaně ortodoxní. Že se mi některé věci opravdu nelíbí, je v pořádku, v tom samém problém není. Mně se nelíbí tohle, jinému támhleto. Můžeme a jistě i máme si to vyříkat a spolu hledat Vůli Boží. Ale náš dnešní text mne nutí k zamyšlení. Měl bych být mnohem opatrnější v soudech o víře jiných lidí. Neměl bych zřejmě pochybovat o jiných v Boha věřících a jejich víře. Jak se dovídáme z dalších veršů: „vždyť Bůh jej přijal za svého. 4  Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít“. Nejenže můžeme my ubozí věřící najít v těchto slovech velikou naději, a ano i já ji zde nalézám v doufání, že i mne může Pán podepřít, abych mohl obstát. Ale zde nalézám i odpověď, proč nakonec při všech těch válkách mezi věřícími, mezi katolíky a protestanty ale i jinými, nedošlo k tomu, že by některá strana jasně provždy zvítězila. Ano, myslím si, že krev tekla zcela zbytečně a pro nic. Naši předci si mysleli, že ti kteří jsou hříšní v té válce padnou (a myslel si to původně i Komenský, než dospěl nakonec k závěru, že války vedeme pro naše zisky a ne pro Boha) a navíc, jak poznal Martin Luther, všichni do jednoho jsme jen ospravedlnění hříšníci, (vždyť nikdo není spravedlivý, není ani jeden, na čí straně, že by tedy Bůh měl bojovat?). Jsme ospravedlnění Kristovou obětí a ta je nám všem křesťanům a dost možná, že nejen nám, dána zadarmo a je nám všem společná. Hospodin, budiž veleben, tak ani jednu stranu nenechal vymazat ze světa. Pán jak se zdá prostě stojí za všemi svými služebníky, neb Je věrný. Stojí za námi, když jsme Mu věrní, ale neopouští nás ani, když Mu věrní nejsme. Ó kéž bychom i my jednali stejně s našimi křesťanskými spolubratry a spolusestrami a dalšími věřícími v Boha. Válka ani souboje mezi bratry nemohou být rozhodčími o pravdě. Dost už bylo kaceřování, válek a nenávisti. Nejen mezi námi křesťany, ale i mezi dalšími v Boha - Lásku věřícími má být přece jen bratrská Láska. Víte, stalo se mi při mých různých většinou náhodných ekumenických setkáních, když jsem se zajímal o víru druhých křesťanů často z jiných církví, že mne to velmi obohatilo. Tu modlitba, tu kázání, tu nějaké praktiky, tu styl Bohoslužby, tu vzájemné sdílení, tu písně atd. Kdyby byla mezi ustavenými ve světě působícími jen jedna z nich ta pravá Církev Kristova, jak jsem si snad původně myslíval, asi bych ji objevil, ale postupně jsem nabyl dojmu, že tam kde jsem byl, ať to bylo kdekoli, byl vždy přítomen hřích (neboť neexistuje pozemská církev bez hříchu), ale též zde byl vždy přítomen i Bůh. Lhal bych, kdybych například říkal, že u evangelíků Bůh přítomen Byl a u katolíků Nebyl. Ale to víte, že Byl! Vzpomněl jsem si při tom právě na ta slova, že ačkoli my býváme nevěrní, On zůstává věrný. Říkám si, proč my křesťané tato znamení, která nám znovu a znovu dokazují, že nejde mezi církvemi aplikovat pravidlo kdo z koho, tak proč tato znamení často nevidíme? A ptám se: Chceme je vůbec vidět? V našem textu se dále píše, že: „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, 8  umíráme-li, umíráme Pánu“. Tato slova si totiž také často neuvědomujeme. My lidé totiž většinou naopak žijeme jen jako sami sobě, své víře, svému přesvědčení, své vůli… a pak si myslíme, že i sami sobě umíráme, ale tak tomu být nemá a není! Zapomínáme při tom na Boha. Ten je přece naším Otcem a umíráme-li, je nám na blízku. Ano my doopravdy žijeme i umíráme Bohu. My všichni křesťané si to máme uvědomovat a máme s tímto vědomím žít pro Boha a umírat pro Něj, a nikoli pro sebe! Dost už bylo sobectví. Proč nám křesťanům nestačí, že my všichni patříme Pánu? Ano i ostatní křesťané patří Bohu, jsou Jeho lid, Jeho ovce a On Je jejich Bůh a jejich pastýř, stejně tak jako náš. A možná, že budeme ještě více překvapeni, neboť Bůh Abrahámův je evidentně i Bohem Židů a Muslimů. A zřejmě i je, jak se zdá chrání. Ať již jsou Mu věrní či nevěrní, tak jako my. Pokud chceme opět zvítězit, třeba nad Muslimy válkou, opět jistě ničeho nedosáhneme, jen zbytečně budeme ubližovat našemu společnému Bohu, Bohu Abrahamovu. Proto bratři a sestry nedejme se strhnout k cestě nesmyslného a nikam nevedoucího násilí. Pochopme to konečně. Bůh nikomu nestraní. A všichni, živí i mrtví patříme Bohu, jak též čteme dál v našem textu: „Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých“. Kristus přece zemřel za všechny lidi, nejen za věřící Křesťany, nýbrž vpravdě za celý svět, aby všichni i nevěřící uvěřivše v Něj mohli být navěky živi. Není tedy tak důležité, že třeba my křesťané máme mnoho různého v naší víře, tu například máme méně, tu zase více víry, jak koneckonců plyne i z našeho textu: „Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Důležité je, abychom měli mezi sebou lásku, a jedině ta nás může spojovat v jednu Kristovu Církev. Jedině Láska spojuje, ostatní dělí. A tak se učme milovat, bratři a sestry, učme se od Pána Ježíše, vždyť On nás - opravdu všechny - své následovníky tak moc Miloval a Miluje. Pokořme se před Ním a Jeho spojující Láskou. Tou Láskou, před níž musí všichni pokleknout, jak dále čteme v našem dnešním textu: „Neboť je psáno: ‚Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh“. Ano i my tak chceme a těšíme se na to. Všichni křesťané a nejen my padneme před Bohem – Láskou - na kolena a vyznáme, že jedině On Je ten pravý a jediný Bůh. Budeme tam klečet, evangelíci s katolíky, pravoslavnými, a asi i mnohými jinými. A nejpozději tehdy si jistě uvědomíme, jak malicherné byly naše hádky, když tam tak v lásce k Bohu budeme klečet pospolu. Konečně jako jedna Církev Páně. Když zase někdy budeme mít potřebu soudit své křesťanské bratry, představme si, jak pospolu klečíme před Kristem. Konečně jako jedna Církev Boží. A Ježíšův Láskyplný pohled, který spočine na všech bez rozdílu, nás vyléčí z touhy po povyšování či souzení. A že se tak jistě stane? Vzpomeňme znovu, že Pán má moc podepřít svého služebníka, aby obstál, a on obstojí. Proč se tedy hádat a přít pro různé chápání víry, pro její různou sílu a podobně? Což to není malicherné? Přímo se nabízí, abych zopakoval další Pavlova slova: „Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. 13  Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení“. Myslím, že je to důležité. Ano, my bychom měli v rámci své víry a jejího – našeho - chápání žít co nejlépe a prokázat tak, že je hodna následování i jinými. Evangelík jako katolík oba budou skládat počet ze své víry před Bohem. A Žid či Muslim také. V poslední době se opět mezi křesťany rozmáhá nenávist k muslimům a židům. Jenže jsem stále více přesvědčen, že i tato bratrská náboženství, věřící v Boha Abrahamova Bůh chrání. Je to s nimi a křesťanstvím jako s rovnoběžkami. Všichni mají za to, že k sobě nepatří, že se nemohou protnout. Ale chyba! Geometrie praví, že rovnoběžky se setkávají v nekonečnu. V našem případě v tom nekonečnu, kde je očekává náš Bůh, který nedopustil, přes četné jejich nevěrnosti jejich zánik. Jako bych teď slyšel výtky na téma, že kupříkladu Islám je jasný Boží nepřítel, neboť je plný násilí, jenže i celý Starý Zákon, který je východiskem Islámu a zároveň i Svatou knihou Židů a křesťanů je prostě plný násilí a domnívám se, že právě proto Kristus přišel, aby napravil cestu násilí za cestu bezpodmínečného nenásilí, jakou je Nový Zákon. A Nový Zákon je ta nejaktuálnější, Samým Božím Synem nám zjevená Pravda a Boží Vůle, která je pro nás závazná. Nový Zákon již není Zákonem odplaty a nenávisti, ale Zákonem Lásky. Snažme se tedy, aby míra naší Lásky, která je měřítkem všeho, postačovala, až budeme stát před Kristem. Nadále budiž našim heslem toto: Nesuďme druhé, ale naopak jim pomáhejme. Snažme se, abychom jim nebránili a nezpůsobovali pomluvami ani ničím jiným veřejné pohoršení nad nimi. Neboť tím přímo budíme veřejné pohoršení i nad Bohem. Lidé dosud nevěřící totiž kladou rovnítko mezi našeho Boha a jeho služebníky. Jak jednají Boží služebníci, tak chápou nevěřící lidé, že chce a činí i jejich Bůh, což znamená obrovskou odpovědnost pro nás. Odpovědnost, v níž stále velmi selháváme. Zopakujme si to: Buďme tedy co nejlepší a snažme se ukazovat na to, co je u spolubratří věřících dobré, požehnané, krásné a neklaďme jim žádné léčky, nástrahy a nedělejme nic, co je zahanbí a neusilujme o to je ponížit, neboť bychom ponižovali s nimi i Boha, jenž ze své věrnosti s nimi zůstává. Bohužel jsme kupříkladu my křesťané za ta staletí na sebe navzájem nakydali moc špíny a ta - doufejme že alespoň nechtěně - padá přímo na našeho Pána a Boha. Což si jistě nezaslouží, a proto se obraťme a šiřme kolem sebe jen vzájemnou lásku, přátelství a pokoj a to pro Boha, pro Krista, který Je počátkem i cílem naší víry, Který Je, jak bych parafrázoval název Komenského díla oním jedním nezbytným pro naši křesťanskou víru. Nedělejme Mu tedy více ostudu. A nehledejme, co nás křesťany a nejen nás, ale všechen Boží lid dělí, ale naopak hledejme to, co nás spojuje. A tím je naše společná víra a láska k Bohu. To je to důležité, znovu opakuji, že ostatní není už nezbytné, jen Bůh, jen Kristus, jen Duch Svatý. Sestry a bratři, Milujme všechny v Boha věřící, neboť to je to, k čemu jsme byli povoláni, to je vpravdě jádro naší víry – láska k Bohu, spolubratřím, spolusestrám a to i k těm vzdálenějším, ale i ke všem lidem obecně. Toto je opravdu potřeba, má-li být naše víra dobrá a požehnaná.    

 

Modlitba po kázání: Pomodleme se:

Náš předobrý Bože, veď nás všechny Tvé následovníky a služebníky ze všech Tvých pozemských církví a náboženství věřících v Tebe v jednotu. V jednotu v lásce k Tobě a k sobě navzájem. Kéž Ty, ve Svaté Trojici tak dokonalé společenství v Lásce, společenství Otce, Syna a Ducha Svatého Jsi nám ukázkou, jak se máme my křesťané mezi sebou a další v Tebe věřící navzájem milovat a pomáhat si a neubližovat si navzájem. Abychom tak druhé, dosud nevěřící, neodrazovali od víry v Tebe. Dej nám k tomu Bože pomoc Tvého Svatého Ducha. Amen.

 

3. Píseň: Nyní zazpíváme píseň: 325

 

Modlitba Páně: Modlitba Páně je ve zpěvníku až úplně vzadu na straně: 1231:

Otče náš, jenž jsi v nebesích, posvěť se Jméno Tvé, přijď Království Tvé, buď Vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dejž nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé je Království i moc i sláva na věky. Amen.

 

Ať Hospodin nám žehná a chrání nás, ať Hospodin nad námi rozjasní svou Tvář a je nám Milostivý, ať Hospodin obrátí k nám svou Tvář a obdaří nás pokojem.

 

4. Píseň: A na závěr zazpíváme píseň: 263

 

 

 frater Iohannis