Pochádka o Mařence a Jeníčkovi
Mařenka k večeru domů se nesa, v tom na ní vyskočil úchylák z lesa,
v korzetu černém s bělounkým podvazkem, jestli prý nechce pohrát si s ocáskem,
ocásek rostlý máš, to je hned poznat, já se ti k něčemu musím však doznat
bez svého oblečku jsem plachá laň, s tou dnešní výplatou nemám však naň
proto mi musíš korzet svůj půjčit, jinak já nemohu za sebe ručit
v korzetu je ze mne ohnivá dívka, rázem hned zapálím ochablá dřívka
raději však k rybníku rychle mne nes, než samou vášní chytne tu les
než do mne kord svůj budeš chtít tasit, jazýčkem puklinku snaž se mi hasit
za vědro plné milostné vláhy, vezmu ti ocáska do mléčné dráhy
z tvé sladké smetany ušlehám pochoutku, nechám ji nakynout v růžovém kornoutku
za devět měsíců můžeš se stavit, hned tě to loudění přestane bavit!
namísto korzetu chomout a opratě, však já tě Jeníčku postavím do latě!
dostaneš utrum i na bílé podvazky, k vzrušení stačí ti lechtivé obrázky
Do smrti budu já na ní jen makat, pozdě je nad mlékem rozlitým plakat
proto si pánové hleďtě svých věcí, raději si zajděte na vína deci
střežte se půjčovat dámám svůj korzet neb vás to bude až do smrti mrzet
z ohnivé dívky stane se saň,
místo své náručně, zamkne Vás v obruče,
jedinou útěchou bude Vám dlaň!
autor: JAZ - inspirováno členy místnosti