*Karonova zpověď
Renden vyrazil z tábora již za svítání, ale teprve v poledne se dostal ke svému cíli. Přes hromady sněhu šplhal na horu, z níž měl výhled na celé pohoří Chalitenpi. Potřeboval být chvíli sám, utřídit si myšlenky, pročistit si hlavu. Od doby, kdy mu Karon ukázal sousoší, si připadal až moc šťastný. Nedokázal se na nic soustředit, nad ničím se logicky zamyslet, a když měl něco vyřešit podle citu, vždy udělal nějakou chybu, která by ho v boji stála možná i život. Právě proto vyhledával samotu víc, než kdykoli jindy. Přestávalo ho bavit být pořád šťastný. Chtěl být i smutný, zamyšlený nebo rozzlobený, ale nedokázal to. Chtěl se utápět ve smutné minulosti, ale stále ho něco táhlo do přítomnosti.
Z trucu si sednul do sněhu a zadíval se na modré vrcholky okolních hor zachumlané v mračné peřince. Připomínaly mu jezírka za vesnicí, kde si hrávali se sestrou. A tak krásně se leskly v zimním slunci. Zalil ho smutek ze ztracené rodiny, ale hned ho přebilo štěstí namodralého světla.
Renden si povzdechl. Nemělo to cenu. Ať se snažil jakkoli, radost a štěstí prostě nezmizely. A to, co mu na tom vadilo nejvíc, bylo, že ho to nemohlo ani štvát. Kdyby mu někdy někdo řekl, že jednou podstoupí takový vnitřní rozpor, nevěřil by mu. Znovu si povzdechl a natáhl se na záda. Sledoval ptáky, kroužící v mracích, hledajíc ve sněhu potravu. Rád sledoval ptáky.
„Nevěděl jsem, že to na tebe bude takhle působit. Už chápu, proč to smí vidět jen dospělí.“
Renden sebou škubl a prudce se posadil. Chvíli mžoural před sebe, potom se otočil. Dřepěl tam Karon, v ruce svitek a utrápený výraz na tváři. „To je v pořádku. Zvládnu to.“
„Opravdu jsem ti nechtěl způsobit takové potíže.“
„Říkám, že to je v pořádku, Karone. Opravdu.“, bylo mu jedno jak to Karonovi řekne. Hlavně už chtěl být zase sám.
„Jsi si jistý? Nevím, jak se cítíš, ale na válku bys neměl být ani moc smutný, ani moc šťastný. Hrozně mě to mrzí.“, Karon prostě nehodlal odejít.
„Mlč. Už chvíli mlč.“, Renden se po dlouhé době opravdu upřímně usmál. Přišlo mu vtipné, že se Karon tak stará. „Do války je ještě dost času a navíc to pomalu přestává působit. Nemusíš se tolik omlouvat.“, objal ho.
„Rendene…. Asi bych ti měl něco říct.“, posadil se vedle něj. „Nikdo to neví, tedy kromě těch, co to zažili. Možná i toto je důvod, proč jsem se nestal víc než poslem.“
Renden zvážněl, sedl si vedle Karona a upřeně ho sledoval.
„Víš…. Když jsi mi povídal, co jsi zažil, připomnělo mi to mé vlastní dětství. Otce jsem nepoznal, matka zemřela i s bratrem při porodu a já byl od tří let sirotek.
Jako malý jsem byl úplně opuštěný. Rodiče ostatních dětí vodili kolem mě své ratolesti velkým obloukem a vrhali na mne škaredé pohledy.
Všechny děti měly zakázáno si se mnou hrát, co víc se mnou vůbec mluvit. Dokud žila matka, dokázala pro mne vydobýt respekt, ale po její smrti…. Zkrátka nikoho jsem neměl. Všichni si mysleli, že když jsem kříženec – otec byl totiž tygrodlak a matka člověk - můžu jim něco udělat, nebo tak něco. Báli se mne. Tříletého kluka co neví o světě nic víc, než že je velký a tvrdý.
Žil jsem takto několik let, potom jsem se přidal ke skupince lidí, co si jídlo kradli a žili v rozbitém domě v opuštěné části města. Těm bylo jedno, kdo byli mí rodiče, hlavně když jsem dokázal ukrást něco k jídlu. Mezi nimi jsem poznal své první přátele.
Bohužel je všechny při jedné z větších akcí pochytali a zabili. Já se na to jen díval. Nebyl jsem dost odvážný říct, že k nim patřím. Po jejich smrti jsem utekl.
Toulal se po zemi. Od města k městu. Od vesnice k vesnici. A cestou kradl jídlo. Ale i mne jednou dopadla stráž. Vyváznul jsem jen díky nějakému muži, který uspal stráže a odvedl mě sem.
Byl to náš bývalý vládce. Vychovával mě jako syna a později mne ustanovil poslem. Jeho jsem měl opravdu rád. Byl můj učitel a zároveň druhý otec. Naučil mě žít mezi tygrodlaky a když jsem dospěl, byl to právě on, kdo mi ukázal sousoší. Je škoda, že jsi ho nepoznal.“, zadíval se do nebe. V očích se mu odrážely vzpomínky, jako se odráží tvář v čisté říčce tekoucí lesem.
Renden teď opravdu cítil, že prvotní síla sousoší odeznívá. Soucítil s Karonem a už nechtěl být sám. Položil si hlavu na jeho rameno a společně sledovali mraky plující po obloze. Seděli tak dlouho. Začínalo se stmívat.
„Měli bychom se vrátit.“, ozval se tiše Renden a Karon jen přikývl a zvedl se.
„Můžu tě o něco požádat? Neříkej to nikomu.“
„Spolehni se.“, usmál se. Opravdu neměl v plánu to někomu říct. Byl rád, že se Karon svěřil právě jemu.
Společně sestupovali z hory, jak nejrychleji jim to hluboký sníh dovoloval. Došli do údolí pod horou, ve kterém rostl malý lesík a zmrzlé jehličí křupalo při každém kroku. Za rytmického křoupání sněhu a jehličí procházeli mezi stromy a sledovali pomalu se snášející vločky. Chytali je do dlaní a pociťovali zvláštní absurdní teplo, když jim nějaká zatoulaná vločka dopadla do vlasů.
Oba měli o hodně delší vlasy, než když se viděli prvně. Renden svou blonďatou hřívu svazoval do mnohem delšího culíku a Karonovy dokonale rovné vlasy sahaly až pod lopatky.
Začínala jim být zima, ale uvnitř je hřál ohýnek společného tajemství a blízkosti přítele, přestože Rendenovi pořád scházel Eren. Přemýšlel, co asi může teď dělat a jak se asi má.
Mrknul na Karona a rozběhli se k táboru. Smáli se na sebe, bylo jim krásně.
„Opravdu jsi v pořádku?“, ozval se Karon.
Renden si s úsměvem povzdechl. „Stoprocentně.“
Karon se usmál a běžel dál. Renden si odhodil vlasy z obličeje a zatímco sledoval Karonův vlající ohon, přemýšlel, jak asi vypadá při běhu on sám. Sluší ti to., ozvalo se mu v hlavě.
karona chibova
(karona, 22. 6. 2012 18:37)